kami píše: (3. 11. 2009, 11.25)

Dobry den, momentalne jsem v zahranici. Ucim se jazyk a proto se radeji poradim s nekym, kdo mluvi materskym jazykem. Od kvetna tohoto roku jsem nezamestnana. Z duvodu toho nemam bohuzel ani zadne financni prijmy a jsem nucena zit v polorozborenem dome, kde nejsou zakladni socialni zarizeni. Z doslechu jsem zacala pouzivat socialni zarizeni a stravovat se na Charite teto zeme. V lete jsem se na vsechno divala pozitivne, s trochou hipie-nadsenim a zazitim neceho neobvykleho. Ted mi to zacina vadit a propadam chvilkama silnym agresim. Nemam s kym promluvit a to situaci zhorsuje. Neduveruji mistnim socialnim organizacim, protoze jsem na ceske charite pracovala v ramci studia na VOS socialni a mam odlisne zkusenosti. Muzete mi poradit, jak predejit temto stavum, kdy ztracim kontrolu nad sebou samou?
Dekuji

Odpověď: (3. 11. 2009, 18.02)

Milá Kami,
moc vám nerozumím. Postarat se o sebe ekonomicky je nutný základ.

Susan píše: (3. 11. 2009, 10.29)

Dobrý den,
nevím kde začít, to asi neví nikdo kdo píše na takové stránky, ale bohužel už si nevím rady tak jsem se obrátila na Vaše stránky s nadějí, že mi pomůžete. Je mi 28 let a mám přítele, kterého jsem poznala před několika měsíci...a byla to jednoznačně láska na první pohled. Akorát nám šťěstí jak to bývá zas tak nepřálo a po 2 týdnech nekonečného štěstí odjel pracovně do ciziny.Půl roku jsme byli od sebe...já v domění, že na mě čeká a že se brzo vrátí. Po půl roce komunikace, společných plánů o budoucnosti, náštěv se vrátil. Teď spolu žijemě už několik měsíců. A problém je v tom, že jsem nikdy nikoho nemilovala tak jako jeho a to jsem měla vztah z mužem 7 let a milovala jsem, ale ne tak jako teď. Náš vztah se jeví jako fungující, harmonický, plný optimismu a představ o budoucnosti. Ale je tady velké ale, bohužel svému partnerovi nevěřím. Je to sice jen pár týdnů, co nevěřím ale jsou to ty nejhorší, a nejdelší dny v mém životě. Minulý týden, jsme měli s přítelem první větší rozepři a já jsem udělala něco co jsem nikdy před tím s jiným partnerem neudělala.Protože mi sdělil heslo na mail tak jsem ho otevřela a zjistila jsem, že se přihlásil na seznamku. A reaguje na inzeráty nezadaných slečen....a zřejmě si hledá milenku. Mluvila jsem s ním otevřeně o našem vztahu, ptala jsem se jak to vidí...abych věďěla, zda smýšlí furt stejně. On dělá jako že nic, říká mi že jsem to nejlepší co poznal apod. plánuje se mnou společný život...Jenže já každou minutu myslím na ty odpovědi těch slečen a žen. Vím, že se na to budete dívat jako na jasnou věc, že jsem hloupá, že to asi nemám zapotřebí. Ale já už přestávám rozumět všemu co se kolem mě děje...myslím tím společnost. Asi neustále žiju v nějaké pohádce na to , že už mi táhne na 30 let ale stále pevně věřím na kvalitní vztah, bez podvádění.Na to, že se dva lidi milujou a takhle by si neublížili. Ale když sleduju, okolní svět myslím ty přeplněné seznamky....kde si tatínek s dítětem v náručí a má manželku, hledá slečnu na psaní tak je mi z toho špatně. A mám strach, že jsem se dostala do fáze ve kterém jsem přesvědčená, že takové chování společnosti a lidí kolem mě je v pořádku. A protože doufám, že to je jen potřeba mého partnera se nějakým způsobem rozptýlit, nebo si zvednout své ego tak to neřeším. Ale hrooozně mě to ubíjí, v podstatě jsem na dně...dva dny jsem kvůli tomu vědomí( o kterém nechci s partnerem mluvit, proto že ho nechci ztratit) nejedla.Určitě by nepochopil, že jsem se do mailu podívala a v podstatě by zjistil, že mu nevěřím.Navíc o tom nemůžu s nikým mluvit takže to v sobě všechno hrozně dusím a už vážně nevím co mám dělat...nehledě na to, že samozřejmě následkem tohoto mého vztahu nedokážu normálně komunikovat s rodinou, přáteli a nejsem tak výkonná v práci jak bych si představovala.

Odpověď: (3. 11. 2009, 17.59)

Milá Susan,
nebylo by dobré mu přiznat prohlížení emailu. Ano, jeho počínání je divné a nedivím se, že vaše důvěra je rozkolísaná. Jakoby on byl rozkolísaný. Zkuste si změnit identitu a na seznamce se s ním bavit... Poznejte, s kým žijete... Držím palce.

HankaV píše: (2. 11. 2009, 21.40)

Dobrý večer,potřebuji pomoci naučit mou 3 letou dceru chodit na záchod.Čurat chodí sama  a bez problémů,bohužel nechce chodit kakat a tak to končí pořád v kalhotkách.Nehce chodit ani na nočník,vždy si zaleze někam do koutku a tam to udělá do kalhotek.Jelikož za to už několikrát dostala na zadek tak si to začala zadržovat a pak kakala až po týdnu,samozdřejmě s bolestma.Nevím jak ji donutit na záchod či nočník,pokud jsem přísná a něco ji zakážu či nadám,má z toho strach a raději si to zadržuje,čímž je to pak ještě horší a to nechci,jinak jsem se ji snažila i něco slíbit a odměnit ji když se vykaká na záchod,ale jen to slíbila a stějně to pak bylo v kalhotkách.Teď se ju snažím inspirovat Ježíškem,že se dívá a donese ji dárečky,když se naučí na záchod,ale bezúspěšně.Chodí už do školky a tam je to taky problém.Myslela jsem si,že ju tam inspirujou ostatní děti,ale bohužel.Nevím jak ju to naučit,nepomůžou ani zákazy ani inspirování,či odměny.Je to dost hrozné,když se mi pokakává v obchodě,na procházce či návštěvě.Jen chci zmínit,že je dost dominantní a tvrdohlavá.Je narozena ve znamení Lva,nikdy jsem nedala na nějaké horoskopy,ale na ni to sedí,je to prostě KRÁl a nenechá se nikým řídit,je sní velice těžká spolupráce a to má teprve 3 roky.Prosím poraďte mi,nevím si už rady.Děkuji velice Hanka

Odpověď: (3. 11. 2009, 18.38)

Milá Hanko,
první, co mě napadá je, nechat ji chvilku naprosto v klidu, dělat, že se nic neděje. ( ale musíte to vydržet. Žádné odměny ani tresty, brát situaci jaká je.) Vím, že v době chození do MŠ je to těžké, ale myslím, že si potřebují všichni odpočinout. Pak je možné zkusit nějakou externalizaci, skřítek, který to způsobuje, oddělit problém od dítěte a pracovat s tím. Ale určitě teď chvíli pauzu. Pak můžete kontaktovat dětskou terapeutku. Jste-li z okolí, mohu jednu doporučit. Držím palce.

kLÁRA píše: (2. 11. 2009, 14.30)

Dobrý den,
mám takový problém. Ani vlastně nemám hlad, ale když mám špatnou náladu,
nudím se, anebo naopak jsem šťastná řeším to velkým přejídáním. To mi brání
v tom, abych zhubla. Nevím jak to mám řešit, ale pokaždé, když mám deprese,
tak se těším až se najím, jenomže potom mám velké výčitky svědomí. Připadám
si tlustá a ošklivá. Nevím jak to mám řešit. Prosím o radu co s tím, abych
stres a nudu přestala řešit přejídáním. A neřekla bych, že by to byl
premenstruační syndrom, protože to jídlem řeším celý měsíc. Děkuji Klára
( 17 let)

Odpověď: (3. 11. 2009, 17.49)

Milá Kláro,
jaký máš vztah k sobě? Ke svému životu? Mám pocit, že by to chtělo láskyplnější, aktivnější a tvořivější přístup k sobě...
Držím place.

Lenka píše: (2. 11. 2009, 12.56)

Dobrý den,
jsem 28 let vdaná, máme 27 letou dceru a 23 letého syna. Bydlíme v rodinném domě, dcera je vdaná a bydlí se svým manželem v jednom patře domu - má samostatnou domácnost. Syn je svobodný a bydlí ve společné domácnosti se mnou a manželem.
Můj manžel je chlolerické povahy a jeho nálady jsou nevyzpytatelné. Někdy máme období klidu, kdy je velice milý a příjemný, společenský, vtipný. Pak ale z ničeho nic jako by se vyměnil a začne na nás řvát kvůli maličkostem, které si úmyslně vyhledává. (například zapomenutá rozsvícená žárovka, odložená nedopitá sklenička s limonádou, kterou bych si já nebo syn dopila později, atd.)Dokáže ho ale rozčílit i to, že se mu něco nedaří. Pořád nás ujišťuje, že on to umí, on to ví. Domnívám se, že trpí nějakým komplexem z dětství Z mého pohledu se jedná o malichernosti, které se dají vyřešit například klidným upozorněním a ne půlhodinovým běsněním, řvaním a nadáváním do kreténů, debilů atd.(ty padají na hlavu syna)- zřejmě to vyplývá z mé klidné až možná flegmatické povahy.  Mně - ať se syna zastanu či mlčím, je pak vždy vytknuto, že se ho zastávám. Na dceru asi jedinou v baráku si nedovolí. To pošle mne, abych jí to vyřídila.
Poraďte mi prosím, co máme dělat. Velmi to mne i dceru a syna trápí a ničí.
Svého manžela i po těch letech velmi miluji, ale ve chvílích "jeho amoku" je tomu spíš naopak. Velmi mne to trápí, protože se domnívám, že jsme vě věku, kdy děti jsou dospělé a my bychom si mohli užívat jeden druhého a ne si kazit život takovými pitomostmi. Bohužel však mám dojem, že je to rok od roku horší a horší. (podotýkám, že manželovi je 51 let, takže nedokážu si představit, jak to bude až mu bude například 65)
Děkuji za Vaši odpověď.

Odpověď: (3. 11. 2009, 17.48)

Milá Lenko,
co pro vás mohu udělat? Souhlasit s tím, že by si lidé měli dělat život příjemný a užívat si a vážit si toho, co mají...? Ano, souhlasím. Předpokládám, že rozumné rozhovory na toto téma máte již za sebou. Manžel pravděpodobně nemá pocit, že má problém, tak řešit nic nebude. Jediné co můžete, je řešit sebe, své reakce, své pocity při tom. Můžete chodit k profesionálovi a naučit se pracovat se svými pocity, jajich proměny mívá pak za následek změnu chování, změnu energie situace... Každopádně není v pořádku, že se necháte ničit. Udělejte s tím něco.
Doporučuji knihu: O lásce a hněvu.

Lucka M. píše: (2. 11. 2009, 11.09)

Dobrý den.
Mám na Vás prosbu – dotaz týkající se mé tchýně. Ani jí tak nemůžu říct, protože je to maminka..Je jí 55 let, je učitelka na základní škole 1. stupně.učí 1-3 třídu. Nikdy neměla problémy,co se týče psychiky,jen občas si ztěžovala na stresy, které jsou vyvolány dnešní dobou spojené s výchovou dětí. Ale vždy to brala s nadhledem.
Asi před 2 lety jsme u ní zaregistrovali zvláštní stav. Jednoduše řečeno jako by byla opilá. Vyznačovalo se to nemožnosti se soustředit na myšlenku, zapomínání slov a nemožnost se vyjádřit. Opakovaně se ptala na již zodpovězené otázky – tzn. Zapomínala. Byla unavená, mžourala očima,jako by se jí chtělo spát a většinou si šla potom lehnout. Tento stav se vykytoval většinou až odpoledne i přes týden i o víkendu. Přisuzovali jsme to jako že požívá alkohol a sama nekontrolovaně pije. 2 roky jsme to tak nechávali, protože jinak jim manželství výborně funguje, tak jsme se do toho nechtěli plést.

Po 2 letech ale se to zhoršilo a už 2 víkendy po sobě tento stav trval téměř pořád. V pátek večer se to vyostřilo, že její syn – můj manžel jí to řekl, začala nesmyslně útočit a ubližovat slovně a nedokázala rozumně zdůvodnit, proč se takto chová. Ukončili jsme to a říkali, že v sobotu ráno,až vystřízliví, tak to v klidu rozebereme. Ráno její psychický stav byl dobrý,jakmile jsme to začali řešit, v ten okamžik upadla opět do tejného stavu. Tak jsme zjistili, že alkoholový původ v tom není,ale pravděpodobně nějaká psychická porucha.
Nic si na druhý den nepamatovala, co říkala. Opět pak byla apatická,až připomínala opilého člověka. Pomůže ji se vyspat.
Jinak nechodí k žádným lékařům, neužívá žádné léky,brání se tomu, protože to neuznává. Taky si nikdy nechtěla přiznat, že je nějaký problém(už manžel jí kdysi říkal, že je psychicky nemocná – to bylo to nejhorší,co mohla slyšet – byla zlá, vyčítala mu naprosto všechno!)
Určitě se bude bránit jakékoli pomoci.
V tuto chvíli dále chodí do práce, její manžel ví, že nějaký problém je,ale pokud ona nechce s tím nic dělat, tak on řeší jen ty situace, kdy je dobře s ní.jednoduše řečeno – nechtějí s tím nic dělat a ona sama neví s čím, protože si tento svůj stav neuvědomuje.
Proto Vás moc prosím, poraďte mi,co to může být za psychická porucha a co dále dělat. Já i můj manžel jsme v tom bezradní.
Děkujeme moc.

Odpověď: (3. 11. 2009, 17.41)

Milá Lucko,
jak sama píšete, když si ona pomoci nechce, pak to nikdo jiný za ni neudělá (max. zavolat první pomoc, když bude v tom stavu). Diagnózu nevím, napadá mne psychotická ataka, změny související s předčasnou demencí, afektivní reakce s následnou amnézií, Alzheimer asi ne, opravdu nevím. Doporučuji neurologicko psychiatrické podrobné vyšetření (ne 10minut u psychiatra)
Chápu, že pro okolí je to náročné, ale jetřeba se s tím smířit a smířit se i se svou bezmocí. Držím palce.
 

lena píše: (2. 11. 2009, 9.23)

dobrý den,manžel jezdí kamionem,takže jsem sama se třema dětma doma,k tomu jsou i finanční problémy,už to prostě nezvládam,manžel i když je doma nevstane k dítěti (prý je taky unavený)a takhle odpovída na všechno, co řeknu (ja taky).Přivádí mě to k šílenství,nemam pomoc ani od žádné babičky.Jak donutit manžela aby mě třeba nechal jednou za měsíc se vyspat,jindy to nejde jenom když dojede domu.Na sex nemam už vubec naladu jsem bez energie a nalady.děkuji za jakoukoliv radu.

Odpověď: (3. 11. 2009, 17.32)

Milá Leno,
přinutit někoho k něčemu v podstatě nemůžeme.
Je možnost prostě odjet ke kamarádce na víkend, když bude doma - bez diskuse, pouze oznámit - prostě odjet.  To opravdu doporučuji. Muži nerozumí slovům, ale činům.
Dále mě napadá, ale nepovažuji to za optimální řešení mu říci: že jste na vše sama a tak tedy již moc nevíte, proč udržovat manželství... Bohužel mnoho mužů nemá problém do té doby, než se žena rozhodne z manželství odejít :(. Pak žena rozkvete a muž se trápí - takový častý vzorec...
Situace fakt náročná - v rodových společnostech žena na děti nebývala sama... tento výdobytek moderní společnosti je pro ženu dost náročný.
Držím palce a ten víkend si dopřejte.

Nikola píše: (2. 11. 2009, 8.31)

Dobrý den, potřebovala bych poradit jak zvednout sebevědomí. Jsem delší dobu bez práce a nedaří se mi ji najít. Kvůli dětem hledám práci pokud možno na denní směny, což je těžké. Nevěřím si jsem lítostivá, bojácná, nejsem průbojná v poslední době se mi chce občas brečet nad tím, že stále nemám práci, že jsem neschopná. Bojím se toho co si myslí ostatní. Když se mě někdo zeptá kde dělám, jsem nešťastná, že musím říct, že jsem na úp. Možná jsem i moc upnutá na děti (10a 6 let). Už ani sama nevím jakou práci bych chtěla dělat, ani v jakémm oboru. Možná s dětmi, mám je moc ráda, dokonce jsem se přihlásila na kurz pedagogiky abych pak mohla dělat ve školce, ale co do té doby než dodělám kurz.

Odpověď: (3. 11. 2009, 17.22)

Milá Nikolo,
i práce na sebevědomí je práce - je třeba vytrvalosti. Přečtěte si např. knihu Miluj svůj život nebo pracujte s knihou Osobní síla. Dobré je spolupracovat s profesionálem. Neznám komplexní vaši situaci, proto jinou radu dát nemohu.
Držím palce.

Šárka píše: (2. 11. 2009, 8.19)

Dobrý den, chtěla bych se vám svěřit. Je mi 17 (skoro 18) všechno začalo tím že jsem propadla znovu do 2 ročníku, vím že to byla moje chyba  .. kvuli me velke absenci jsem mela 3 N cele prázdniny jsem měla jen o učení německého jazyka, češtiny a ekonomie... dvě zkoušky jsem zvládla, ale dohužel literaturu ne..¨.. v tu chvíli když mi to s klidem řekli jsem byla strašně zoufalá ..zklamala jsem rodiče, kamarády ze třídy i když tam bylo pár jedinců kteří z tohoto mého nezdaru měli určitě radost..V nová třídě je to KATSTROFA.. lide si mě tam neoblíbili i přesto, že jsem ve své dřívější třídě byla celkem dost oblíbená .. a proto mě některé holky neměli rádi v této třídě se na mě dívají divně.. baví se se mnou jenom když něco potřebují .. proto mě to celé přestalo bavit nerada tam chodím .. proto si vymýšlím různé důvody proč tam nechodit a kvůli tomu mám další průšvihy...Od té doby mám problém se spaním a skoro furt jsem nemocná nic mě nebaví povídání s rodiči už téké padlo ani už se mě na nic raději neptají ... Vím, že  nemůžete vyřešit mé problémy ale strašně mi  pomohlo už jenom to se vypsat a říct to někomu. děkuju za vyslechnutí a případnou odpověd

Odpověď: (3. 11. 2009, 17.20)

Milá Šárko,
některá období nejsou procházkou růžovým sadem, ale také je obecně známo, že krize je typem zkoušky, projdeme-li jimi, posílí nás. Je třeba tu náročnou situaci brát jako inspiraci, naučit se nově přistupovat k problému, k sobě, k okolí. Jako nejdůležitější vidím, aby jsi sama k sobě a ke svému životu získala pozitivní vztah... Chápu, že je to těžké, určitě si nepřestaň povídat s kamarádkou... jsi-li z okolí, můžeš se zastavit...
Držím palce.

Jaroslava píše: (30. 10. 2009, 18.30)

Dobry den mam 3 letou dceru je hodne fixovana na otce a nikd se k nemu nemuze priblizit protoze hned kazdyho bije nebo dostane strasny zachvat place nevim co s tim mam delat. Zarli i na ostatni sourozence i na me je to proste hrozny dokaze i nas bit i kdyz manzel ji to zkousi vysvetlit ale ona to nechape.Muzete mi radit jak mame tuto situaci resit

Odpověď: (3. 11. 2009, 17.13)

Dobrý den,
můžete zkusit kineziologii (a vytrvat). Jste-li z okolí, můžete se objednat...

Lucie píše: (26. 10. 2009, 19.18)

Dobrý večer,
Dlouho jsem přemýšlela a došla jsem k závěru že už na to skrákna sama nestačím a potřebuji poradit od někoho specializovanýho.Aby jsem začla od začátku.Jsem zdravotní sestra 22 let.Už od malička to nemám jednoduché.Dokud byli rodiče spolu tak se pořád hádali.Potom se rozvedli.Mladší bratr zůstal s matkou a já zůstala s tatínkem.S matkou jsem nikdy neměla moc dobrý vztah.Žila s chlapem který byl hlavnín příčinou rozvrácení naší rodiny.Já ho neměla ráda.Když se to alespoň rochu uklidnilo tak se spolu rozešli a matka zustala na antidepresivách sama.To jsem ji byla dobrá.Stali se znas vyborné kamarádky a navzájem sme se dokázali podržet.V té době jsem totiž prožíval peklo doma.Tatínek se podruhé oženil a se svoji novou manželkou měli mého druhého bratra Honzíka.Tak jak sme s Jolanou (jeho druhá žena) ajejími dvěma dětmi vycházeli dobřese to najednou vše změnilo.Docházelo k rozbrojům i mezi dospělími.Dokonce jsem i odešla bydlet k mamce aby jsem ,,nedělala problémy" samozdřejmě problémy byli i beze mě.Jolanin syn z prvního manželství byl sprostý na otce a nesnesli se spolu.Tak to nakonec dopadlo tak že ani toto manželství nevydrželo.Já se vrátila domu k tátovi a dokonce to vypadalo tak že by se naši mohli dát znovu dohromady.Strávily sme krásné Vánoce já brácha mamka a tatka.Naši se navštěvovali a byly spolu alespon kamaradi.Jenže v tom se vrátil již na začátku zmiňovaný rozvraceč rodin pan Mareš.Matka se sním dala dohromady a já to zjistli náhodou když jsem k ní přišla a on tam seděl vyvalenej na sedačce.Opět jsme se přestali stýkat a scházeli sme se jen u babičky kde on nebyl.Jenže potom matce jako by překočilo a začala dělat opět problémy.Udělala testy DNA z kterých se ukázalo že po 13 letech není brácha tátův ale Mareše.potom jsem se musela od cizách lidí dozvědět že matka se vdala za Mareše a mě jediné nic neřekla.(A to žijeme ve stejné obci)Došlo to až do takového stádia že se spolu vůbec nestýkáme a já jí řekla i věci které nebyly moc pěkné.Zkrátka přestala byt moji mámou alespoň pocitově.I když mi chybí tak ji nechci ani vidět.Když ji potkám v obchodě tak se před ní schovávám,mám strach aby se semnou nechtěla začít bavit,nechci se ji ani podivat do očí.Je to strašné já vím ale toto je jen malá část věcí co  provedla.Mimo jiné byl na mě vyvíjen obrovský tlak z obou stran.Rodiče se navýájrm pomlouvají a obhajují své osoby aby co nejvíc ublíži tomu druhému.Brácha má zakázaný se semnou stýkat protože to Marešovi vadí.Naví tatik přišel o práci a má spoustu dluhů.takže neslyším nic jiného než jak je na tom špatně atd.Já pracuji v nemocnici a plat takjy nemam zrovna nejlepsi kdyz si predstavim co vse musim poplatit tak mi nic nezbyde.Mám totis taky pujcku kterou musim splacet.ted vím že to tenkrát bylo ukvapene rozhodnuti si ji brat ale bohuzel chybyma se clovet uci.Nejhorsi je ze mam porad nejake depresivni nalady jsem podráždená a nejhorsi je ze uz se mi nechce ani zit.Nevím co mám dělat.Kdyby ste mi mohla poradit tak bych vám byla hrozně vděčná.

Odpověď: (30. 10. 2009, 17.45)

Milá Lucie,
určitě nejste tak naivní, že existuje jedna rada přes email, která vás zbaví depresí - takových rad jsou plné ženské časopisy, přesto po světě běhá mnoho utrápených lidiček.
Jeden zakopaný pes je obsažen ve vaší větě: "I když mi chybí, tak ji nechci ani vidět."  Chtělo by to v sobě poklidit myšlenky i pocity. A obávám se, že sama to zvládnete jen obtížně. Můžete požádat o antidepresíva svého psychiatra, můžete spolupracovat s psychoterapeutem, můžete obojí kombinovat.
Dejte se do toho a držím palce.

Lucka píše: (26. 10. 2009, 18.33)

Je mi 14,ale nepíšu sem ze srandy.Za posledná rok jsem toho prožila příliš,a mám pocit že jsem na dně,nerozumím si s rodiči kteří se neustále hádají a mě všechno zakazují i přes svůj nízký věk mám kluka,se kterým nemám v plánu se vyspat dřív než v 15,ale naši to nedokáží pochopit.Můj táta by mi snad dovolil s ním chodit ven,ale proto,že se nechce s mamkou hádat mi to nedovuluje.Celou naši rodinu řídí máma a babička se kterou bydlíme.Mám vlastně čtyři rodiče kteří se o mě neustále strají:mamka,tatka,babička,brá­cha.Nikde v celém domě nemám soukromí které strašně potřebuji,když chci jít sama ven,nemůžu-prý je to nenormální...Nemám se komu svěřit,protože muj nejlepší kamarád je kluk a to se nelíbí mojí mámě.Už nevím co dělat...pro celou rodinu a hlavně pro babičku jsem totální nula což mi hodně ničí sebevědomí které se snažím postavit na malích uspěších ve škole,ale nepomáhá to...Už nevím co mám dělat,chtěla bych jít po základce na střední někam mimo naše město,hlavně proto abych konečně byla svobodnější,ale nesmím...Co mám dělat?

Odpověď: (30. 10. 2009, 17.38)

Milá Lucko,
tu střední školu si ohlídej, i kdyby jsi si měla zajít na oddělení péče o děti a požádat o ochranu svých zájmů při přípravě na povolání (nezapomeň chtít zápis z toho setkání) Samozřejmě by bylo dobré, aby tam s tebou někdo zašel - vyhledej třeba školní psycholožku, výchovnou poradkyni, aby ti s tvým problémem pomohly. Držím palce.

Ivanka píše: (26. 10. 2009, 18.31)

Dobrý den,
chtěla bych Vás poprosit o radu. Často bojuji se svojí nesmělostí. Přemýšlela jsem, kde se to ve mně vzalo a řekla bych, že jsem na to přišla. Můj strach asi souvisí s mými podvědomými myšlenkami. Všimla jsem si, že když se chci nějak projevit, tak těsně před tím mi v hlavě "blesknou" myšlenky, které si snad v tu chvíli neuvědomím,ale poslední dobou si je začínám uvědomovat aspoň dodatečně a díky tomu začínám chápat důvod svých problémů. Zjednodušeně řečeno, jsou to myšlenky typu:co když to nezvládnu? co když si o mně potom pomyslí, že jsem hloupá? ...asi se tvářim blbě, co když nebudu dost vtipná? uvědomělá? sympatická? co když se ztrapním?. A to je jen stručný přehled. Opravdu mě tento objev šokoval, ale na druhou stranu, teď aspoň vím, kde je pravděpodobný problém a mohu se s tím nějak poprat. Pro dokreslení situace bych chtěla dodat, že vědomě takhle nepřemýšlím. Jakmile mě takovéhle myšlenky napadnou, obvykle si rychle uvědomím, že nejsou pravdivé a zaženu je. Ale s těmi podvědomými mám tedy problém. Konečně se dostávám k jádru. Chtěla bych se zeptat, jestli existuje nějaký způsob, jak si do svého podvědomí vtáhnout pozitivní myšlenky. Určitě si je tam člověk ukládá, když se vědomě snaží myslet pozitivně, ale mám na mysli něco, co by to ještě dokázalo podpořit. Napadlo mě několik možných variant: 1)nahrát si pozitivní hesla na mp4 a pouštět si je před spaním, popř. přes celou noc (v tomto případě si ale nejsem jistá, jestli ve spánku člověk tyto zvuky vnímá a má to vůbec nějaký význam), 2)zkoušet si tyto pozitivní hesla psát, 3)joga (prý pomáhá rozvíjet pozitivní myšlení). Zajímalo by mě, jestli si myslíte, že by tyto způsoby mohly být účinné a jestli nevíte ještě o něčem jiném. Na internetu jsem narazila na meditativní techniky, ale přesně nechápu, jak to funguje. Mám si tyto techniky někam nahrát a pak si je při odpočinku pouštět? Nebojím se experimentovat, jen bych nerada někde udělala chybu. Moc děkuji za vyslechnutí a těším se na případnou odpověď.

Odpověď: (30. 10. 2009, 17.30)

Milá Ivanko,
skvěle jste tu popsala inspiraci k pozitivnímu programování se, snad si ji přečtou i jiní, je to dobrá cesta. Ohledně meditativní práce vás zvu na osobní konzultaci - pod vedením je cesta učení se výrazně rychlejší a efektivnější, zároveň při práci s nimi u mne často dochází k "čištění" negativních programů, což bývá nutné (aby nennegovaly programy pozitivní).
Těším se na setkání ;)

Gabka píše: (26. 10. 2009, 14.58)

Dobrý den.Jsem v situaci kterou už sama nezvládám a potřebuji poradit.Jsem vdaná 14 let a máme dvě děti.Syn 13 a dcerka 9.Manžel je diabetes a má chronické záněty slinivky břišní.To vše zpusobilo nadměrné požívání alkoholu.Snažila jsem se mu vždy víc než pomoc,v nemocnicích jsem strávila více času než se svými dětmi.Přemlouvala jsem ho aby přestal pít,že se to podepisuje hlavně na dětech.Když se víc jak před rokem vrátil z nemocnice s dočasnou stomii,opět jsem ze sebe vydala veškerou energii a snažila se aby jsme to nelehké období překonali.Když se manžel postavil na vlastní nohy,začal zase pít.To mě velice ranilo,připadala jsem si bezvíznamná,nicotná a tak jsem si našla přítele(ženatého) a doma vše řekla,ale to jsem netušila že rozpoutám hotový teror.Manžel pije mnohem víc(5 dní v týdnu) a když příjde domů tak mě před dětmi vůlgárně uráží a psychycky deptá.Došlo to už tak daleko,že při jeho příchodu domů se klepu strachy co zase bude.Myslíte si,že takový člověk se ještě někdy napravý a vše bude jako dřív?Nebo bych ho raději měla opustit než dojde k něčemu mnohem horšímu?Problém je v tom,že jsem momentálně bez práce a tudíš bych si nemohla dovolit platit nájem.Takže jsem na něm závislá..,

Odpověď: (30. 10. 2009, 17.24)

Milá Gabko,
myslím, že váš manžel se nezmění. Hledejte řešení, jak z toho ven. Hledejte práci, naučte se něco nového... přemýšlejte, kde a jak by se dalo bydlet... můžete zažádat o stanovení výživného pro děti a pro manželku (dokud se nerozvedete) Skutečně hledejte řešení pro sebe a děti (nejvyšší čas). Držím palce.

radka píše: (26. 10. 2009, 14.16)

Dobrý den.nevím jak mám začít,ale v poslední době jsem psychicky vyčerpaná,nervozní,unavená, protivná a i zlá.nebaví mě nic skoro.jsem rozvedená a žiju s dcerou sama.chodím do práce a přitom studuju.vše zbývá na mě.otec se nestýká s dcerou a babičky a dědové nefungujou.a ted do toho musím koupit byt a nějak to nezvládám psychicky vše.chce se mi brečet často.a nejhorší je to že neumím věřit.v mým životě bylo zklamání mnoho.napište mi prosím na můj email ropaskova@seznam.cz­-co mám se sebou dělat a nebo mám začít navštěvovat psychologa.děkuju moc za odpověd

Odpověď: (30. 10. 2009, 17.21)

Milá Radko,
jestli zvládáte to, co píšete a v těch podmínkách, tak jste u mne frajerka. A že jste unavená, se nedivím. Potřebujete se naučit dobíjet baterky jak sama se sebou tak postupně i ze světa (v tomto pořadí). Jste-li z okolí, kontaktujte mne a přijdte si pro trochu síly, jinak si skutečně najděte někoho, s kým budete spolupracovat (dřív tuto funkci plnili šamani, kněží..., tak se nestydte).
Držím palce

Iva píše: (26. 10. 2009, 12.04)

Dobrý den, potřebuji poradit.Jsem rozvedená,mám 2 syna -17 a 14 let.Otec dětí se k nim nehlásí.Starší syn přerušil studium na učilišti,má odpor ke škole,raději chtěl pracovat.Má práci na rok,a pak slíbil,že nastoupí na učiliště a školu dodělá.Domlouvali jsme mu
celá rodina,že se základním vzděláním nic nenadělá.Nešlo to.Měl i problém s policií, kdy s kamarády vlezli do auta a zkoušeli jej nastartovat.Skončilo to odkladem a podmínkou na 18 měsíců.Během té doby zbil kluka kvůli holce a dostal podmínku 4měsíce na 18 měsíců.Jsem z toho nešťastná, protože jeho otec byl za rvačky trestanej a já nevím jak víc tomu zabránit.Do 15 let s ním nebyly problémy a co dostal občanský průkaz a nastala puberta se to změnilo.Druhý syn,si vybral studium na osmiletém gymnáziu, ale nyní začíná s tím,že na škole nebude,že chce na jinou po 9. třídě.Nechce ani slyšet, že by tam měl zůstat.Souhlasila jsem s jinou střední školou.Jeho přístup k učení je takový, že nemá potřebu plnit některé školní věci,i když je dost ctižádostivý,mívá období, kdy s ním nic nehne.Zápisky do sešitů nedělá,nechce se učit(pamatuje si ze školy většinou).V tomhle jsou každý jiný.Studovat chce, ale jinde.Nevím jestli s nimi zajít k nějakému psychologovi i co se týká profesní orientace- výběru školy, či ja bojovat s chováním puberťáků.Prosím o radu. Moc děkuji

Odpověď: (30. 10. 2009, 17.14)

Milá Ivo,
vám bych doporučila navštívit seminář rodinných konstelací, principielně ve výchově synů přenést zodpovědnost za jejich život na ně, nebýt hotel, který jen dává. Chce-li syn pracovat a bude-li vám platit nájemné..., je to jeho věc, požádá-li vás o podporu na studiu, můžete ho podpořit, ale nebudete podporovat měnění škol (skutečně max. 1x), nebude-li si plnit své povinnosti, nebudete prát... Přípravu na zaměstnání dělají kvůli sobě nikoliv kvůli vám... ve školách nyní často vládne neřád a studenti získávají zkušenost, že lajdáckost projde... U zaměstnavatele už to tak nebývá... na to si ale musí přijít sami. K profesnímu psychologovi pouze tehdy, projeví-li zájem. Jednou dát nabídku a druhý den se zeptat na odpověď...
Držím palce.

Dianys píše: (26. 10. 2009, 11.31)

Dobrý den, mám takový problém, kterým se zabývám už delší dobu a nevím si rady. Poslední dobou se cítím strašně zklamaná (přestože mi nikdo neublížil), podrážděná, každá blbost mě vytočí a hned zuřím, pak se hádám s přítelem a je mně z toho špatně, nechci aby to takhle bylo dál. Doma se skoro s nikým nebavím a když ano, tak jen odfrkuji. Brečím jak malé díťě klidně i každý den. Často si vzpomínám na mého otce, který nám ubližoval a 12 let jsme od sebe, celou dobu jsem s tím tak nějak vyrovnaná, ale teď mě to ničí a nechci nato myslet. Každý den mám špatnou náladu.. Prosím potřebuji poradit. Nevím co je se mnou, ale chci z toho ven...=,(

Odpověď: (30. 10. 2009, 17.05)

Milá Diano,
asi se budu opakovat, ale tento psychický stav emailem nevyřešíme. Chce to naučit se duševní práci, vnitřnímu naslouchání, pojmenování a proměnění v doprovodu "lektora". Jste-li z okolí, objednejte se.

Daniela píše: (26. 10. 2009, 10.32)

Dobrý den,
prosím o radu.Je mi 26let,jsem druhý rok doma na mateřské a tak nějak mě přestalo vše bavit.Věci,který mi dřív zvedli náladu,už mě netěší a nedokážu se z ničeho radovat.S manželem se odcizujeme,celkem sem i přibrala,takže se vyloženě hnusim sama sobě a i když si chci užít každý den s naší dcerou,tak mi to nejde.Cítím se prázdná,sama a mám pocit,že už mě v životě nic nečeká.
Chci se zase radovat z života a maličkostí jako dřív,ale nevím jak nato.Vydrží mi to maximálně dva dny :-(
Děkuji za radu

Odpověď: (30. 10. 2009, 17.03)

Milá Danielo,
viděla byhc to na pravidelnou spolupráci s psychoterapeutem. Bylo by dobré, abyste se naučila poslouchat jemně svou duši, abyste slyšela, co jí vlastně chybí. Sice se mohu domnívat, ale ne zcela konkrétně a touto cestou to není vhodné. Přeji nalézání ....

Marta píše: (26. 10. 2009, 7.58)

Dobrý den. Obracím se na Vás s kuriozním případem.Jsem zoufalá ze svých snů,ač je manžel zásadový v otázce nevěry,stále mě provázejí noční můry,že je mi nevěrný.Nemůžu na to pak celý den zapomenout a vzpamatovat se z toho.Jako by se to vážně stalo. Už jsem měla nespočet takových snů,dnes dokonce byl nevěrný s mužem.Máme spokojené manželství,které trvá 7let.Můžu se těch snů nějak zbavit?Napovídají sny něco?Děkuji za názor.

Odpověď: (30. 10. 2009, 17.00)

Milá Marto,
sny mají několik funkcí. Je-li to sen opakující se, intenzivní, bylo by dobré nalézt někoho, kdo je s vámi probere, s kým poselství rozšifrujete. Mluvila jste o nich se svým manželem?

LenkaN píše: (22. 10. 2009, 18.19)

Dobrý den, potřebuji poradit , jak vycházet s nadřízenou, která klidně lže člověku do očí jak malé dítě a terorizuje další spolupracovníky podezíráním. Zakazuje mi doslova s některými komunikovat, má pocit, že Ji stále někdo pomlouvá a ubližuje. Nemá problémy jen se mnou, ale v celé budově. Nikdo ale nezasáhne, protože se každý bojí přijít o práci. Dělám ve zdravotnictví, kde komunikace mezi spolupracovníky musí být, mám svoji práci ráda a toto nemůžu nějak překonat. Kolikrát se to tak obrátí proti člověku,jako by lhal snad sám.Když se někdo ozve, tak se z toho prostě vylže a ten dotyčný dá raději výpověď, protože následná reakce se nedá vydržet.Budu vděčná, za každou radu, jak s takovým člověkem vycházet.

Odpověď: (23. 10. 2009, 9.46)

Milá Lenko,
o jednoduché a dobré radě nevím. Nadřízená má moc, to je třeba respektovat, nechcete-li její způsob využívání moci snášet, je třeba dát výpověď (můžete to téma probrat s jejími nadřízenými, ale už být v té chvíli připravena odejít a  toto jen vyzkoušet jako poslední pokus). Chcete-li setrvat na místě a nepřijít o duševní pohodu, je třeba dostat se do role nezúčastněného pozorovatele, pohybovat se ve svém teritoriu a stát se rybou, která plyne.
(osobně bych doporučovala připravit se na změnu zaměstnání, uvidět výhody změny - ve zdravotnictví práci jistě naleznete)