štěpánka píše: (9. 10. 2009, 13.37)

Dobrý den, jsem spokojená s životem,který vedu troufám si říct štastná. až na občasné probuzení v noci ,tlukot srdce, pot,mravenčení ve vlasech,opravdu nepříjemné myšlenky,které se snažím zahánět těmi příjemnými,někdy už i den dopředu cítím,že TO zítra příjde,ten pocit se okolo mě plazí jako odporný zápach v tu chvilku úplně zeslábnu,ale hned začínám bojovat o lepší náladu,naplánuji něco abych nebyla sama a jsem v pohodě,pak se TO zase třeba týdny neozve a já zapomenu. nikomu jsem to neřekla, myslím,že okolí by to nechápalo jsem pro ostatní vrba,která je vždy fit a k dispozici,ví si rady,ale taky veškeré svoje záležitosti okamžitě řeším nic si v sobě nenosím dlouho, tohle trvá 5 let. myslím si ,že to může být nějaký pozůstatek z dětství.už po napsání tohoto dopisu se cítím lépe.děkuji.

Odpověď: (11. 10. 2009, 20.45)

Milá Štěpánko,
buď se vydejte učit, jak s takovými záložitostmi pracovat na emočně energetický úrovni nebo požádejte psychitra, aby pro vás nalezl vhodné léky.
Přeji vše dobré

lady-lucy píše: (9. 10. 2009, 9.15)

Dobry den,
ani nevim jak zacit. Me problemy asi pochazeji uz od detstvi. Zadne jsem totiz nemela, byla jsem hodne bita a uz od malinka jsem se musela starat o sve mladsi sourozence. Doma to bylo silene, otce mam na slovensku a ja bydlela s mamou. Ta casto stridala partnery a o nas se nestarala, obcas jsme dokonce nemeli co jist. Byli u nas casto policajti, protoze bud mama se prala s pritelem, nebo starsi bracha, ja byla vzdy v koute, brecela a klepala se strachy, vzdy jsem se modlila, aby to uz prestalo. V 16 jsem utekla z domova, mela jsem pritele. Tam mi hodne pomohli, i jeho rodice, poprve v zivote jsem videla fungujici rodinu. Tedy do te doby, co jsem zjistila, ze jeho otec me smiruje pres diru v klice pri koupani. Rekla jsem to svemu priteli...on mi neveril, hrozne mi to ublizilo, tak jsem od nej utekla, byli jsme spolu 3 a pul roku, od mych 15 let. Pote jsem si nasla dalsiho pritele, byla jsem zamilovana...jenze postupem casu se projevila jeho silena zarlivost, kdyz se napil, tak me bil, tak jsem zase utekla. Kdyz jsem se postavila na vlastni nohy, tak mi je srazil muj starsi bracha. Vzala jsem ho k sobe domu, nevedela jsem, ze ma problemy s automaty...strasne mi ublizil, dokonce mi i vykradl byt i s penezma na najem. V tu chvili uz jsem myslela, ze uz je konec, ze uz vic toho nezvladnu. Moc lidi zklamalo moji duveru. Ted bydlim s pritelem, jsme spolu 8 mesicu. Miluji ho, ale temi svymi stavy mu ublizuji. Nechci ho ztratit. Ale jsem tak stastna, ze se o to bojim. Mívam deprese z minulosti. Cely zivot jsem pred necim utikala, mam strasny strach postavit se vecem celem. Uz kolikrat nemam silu dal bojovat...Co se tyce pritele, tak ten netusi proc jsem takova jaka jsem. Zna me jako slunicko, a kdyz prijdou me stavy, tak se hadame, nechape to. Pritom ja mam v sobe zamraceno, obcas uz nedokazu tajit, co je uvnitr me. Nechci mu ublizovat. Vim, ze potrebuji pomoct. Chtela jsem na to co bylo zapomenout, ale nejde to. Jednu dobu jsem i trochu vic pila alkohol, ale bylo to horsi. Pak jsem zacala provozovat to, ze kdyz jsem se s nekym seznamila, tak driv nez me stacil poznat, skoncila jsem to. Bala sem se dalsiho ublizeni. Tento pritel je po dlouhe dobe clovek, ktereho jsem pustila a otevrela jsem mu sve srdce. Je mym smyslem zivota, ale diky mym depresim mam sileny strach, ze ho ztratim. Potrebuji si to v hlave srovnat, prestat utikat, jen nevim jak na to.
Dekuji za odpoved

Odpověď: (11. 10. 2009, 20.43)

Milá lady Lucy,
je hezké, jak máte svůj životní příběh v racionální rovině srovnaný, jak umíte pojmenovat, že v sobě máte zamračeno, že jste hodně utíkala, že máte strach... Ano, člověk v průběhu života utrží různé rány a ony ty jizvy na duši nejsou tak viditelné, tak lidé často dělají, že neexistují... a běží si pro další a další lidem dělají... Aby se tento cyklus přetnul, je třeba na sobě pracovat. Chceme-li krásné tělo, víme, že máme se kvalitně stravovat a systematicky cvičit, když máme zánět slepého střeva, svěříme se odborníkovi, aby ho vyoperoval. Ona péče o duši není o nic jednodušší. Je třeba se ji učit, a tak jako angličtinu je lepší učit se s lektorem i péči o duševní zdraví je dobré se učit s koučem, psychoterapeutem... Je třeba, abyste se naučila to zataženo uchopit a proměnit...  Jste-li z okolí, ráda s vámi budu pracovat, jste-li odjinud, napište odkud, podíváme se, kdo šikovný by mohl být ve vašem okolí. Je třeba počítat s tím, že zlepšení může být v čase dohledném, ale je třeba opravdu systematické spolupráce.... Držím palce k odvaze a vytrvalosti...

Gábina píše: (9. 10. 2009, 7.53)

Dobrý den, před 4 měsíci jsem onemocněla se zádama, byla jsem přijata na nervové odělení a tam mi zároven dělali testy na boreliozu-negativní,Začala jsem se jsem se hybat po 14 dnech my opět selhalo  tělo ruce i nohy a vratila se bolest zad. Nastalo další kolečko ruzných vyšetření.Po nervové stránce jsem v pořádku.A závěr lékařu je jiné onemocnění mozku.Prosím mužete mi napsat co to znamená jsem vdaná a mám2děti náš vztah je fungující,myslím si že nemám žádne,,depky,,o všem se bavíma a zároven i řešíme děkuji za odpovětGábina

Odpověď: (11. 10. 2009, 20.24)

Milá Gábino,
jiné onemocnění mozku bude patrně lékařská diagnóza, kterou by vám měli vysvětlit oni. Vnímám to jako diagnózu neurologickou, nikoliv psychiatrickou, takže není třeba se obhajovat, že po psychické stránce jste v pořádku. Důležité je, aby postup lékařů vedl k vašemu zdraví, to vám i přeji.

lenka píše: (8. 10. 2009, 21.45)

Dobrý den,narazila jsem na Váš odkaz nevím jestli to mám brát tak
že mi pomůžete aspon radou bezplatně máme s manželem problém jsme
spolu 13,5 roku a před měsícem a půl mi napitý sdělil že mi byl
nevěrný nemohl to už unést a řekl mi to,protože se mi nemohl
podívat do očí a ted neustále řešíme proč se to stalo,jací jsme
byli kde jsme dělali chybi a hlavně otázku máme být spolu nebo
nemáme už nás to strašně unavuje můj manžel je hodný člověk,ale
žijeme v baráku u mých rodičů a on se tady nikdy necítil dobře
vše se mu nahromadilo tak že udělal to co udělal a on se strašně
trápí já též a nevíme jak z toho ven on na mě žárlí nechce si
připustit abych měla někoho jiného což platí i o mě má strašný
zmatek v hlavěhledáme na internetu rady a proto ted píši vám je
toho spousta a takhle jsem vám to aspon trochu objasnila děkuji
mnohokrát že jsem vám mohla napsat a prosím o brzkou odpověd
děkuji moc

Odpověď: (8. 10. 2009, 21.59)

Milá Lenko,
na internetu naleznete rady pro rozum, vy se však trápíte v rovině citové. Pokud se vám bude dařit držet rozumných rad, bude to fajn, ale vypadá to, že vás velmi ovlivnují emoce. Ono často  opravdu není pro muže  moc jednoduché přijít do domu rodičů ženy... často to muže oslabuje... (neplatí vždy) ono to souvisí s celou konstelací... i když vám to asi bude připadat drahé, dopřejte si http://www.familyconstellation… - ono je velmi relativní, co je drahé...
Láska, odpuštění, svoboda...
Držím palce

Makulinek píše: (6. 10. 2009, 19.53)

Dobrý den chtěla bych se zeptat jak řešit situaci z manželem kterého jsem podvedla z jiným mužem a on mě z mou kamarádkou kterou mu nedokážu odpustit. Máme 2 děti a já nevím zda mám ve vztahu zůstat i přesto že k manželovi nic necítím tak ho mám ráda. Nevím co dělat ale náš vztah vyhořel a trápíme se oba.Asi mám spíš strach zůstat sama protože když se rozhodnu odejít tak vím že semnou děti nepůjdou protože bydlíme z manželovo rodiči a děti je mají moc rádi. Prosím můžete mi nějak poradit. Dekuji M.

Odpověď: (8. 10. 2009, 21.44)

Milá M.,
situace má mnoho problematických oblastí. Komplexní odpověď na tomto místě nemůžete najít.
Láska? Co je to?
A co vina? A odpuštění?
Jj - život je práce ("sama" se děje eroze)

Janča píše: (6. 10. 2009, 15.05)

Dobrý den,
dnes jsem konečně pochopila, kde se vzaly moje problémy. Pochopila jsem konečně, že za všechny problémy, které nás každodenně vyčerpávají, si z obrovské části můžeme sami. Tohle tvrzení jsem slyšela mnohokrát, říkala si, že na něm asi bude něco pravdy, ale teď už vím, že je to opravdu tak. Sami si vytváříme svoje myšlenky stále pořád dokola ve stejném stereotypu. Pokud jsou negativní máme obrovský problém. To je můj případ. Teď vím, jak to je, ale nevím, jak tu negativitu a strach odbourat. Taky vím, kde to vzniklo, moji rodiče tak přemýšlí, takže je jasné, že jsem si to přinesla od nich. Chtěla jsem vás proto poprosit, jestli nevíte o něčem takovém, co by mi pomohlo tyto návyky odbourat. Děkuji za vyslechnutí.

Odpověď: (8. 10. 2009, 21.39)

Milá Jančo,
toto není moc vhodné téma na konverzaci na netu. Takže zjednodušená odpověď: 1. myšlenková sebekázeň - náhrada negativ za pozitiva 2. očisty (emocionální + energetické)
A je moc sympatické, že jste za sebe vzala zodpovědnost.

bublina píše: (5. 10. 2009, 18.42)

Dobrý den,
mam nemší problém ještě mi neni 18 let a kouřim...už sem přestala a jednou večer jsem si dala s kamošema...viděli mě příbuzní a řekli to rodičum...nevim co mam tět delat a jako jim to dokázet myslejí si o mě že kouřim a piju alkohol...jako jim mam dokázet že už fakt nekouřim a alkohol vubec nepiju?pořát  se s nima hádám a trvá to už asi 2 měcíse...já bych chtěla vycházet z rodičema ale pořát na mě řvou.Chtěl jsem už i utýct ale kámoši mi to rozmluvili.Nevim co mam dělat prosím poradte mi děkuji moc!!

Odpověď: (8. 10. 2009, 21.35)

Milá bublinko,
ztracená důvěra se někdy  získává zpět obtížně. U soudu platí, že dokud se neprokáže vina, platí nevina, tzn. nevinu lze často dokázat jen obtížně, proto je třeba dokazovat vinu, nikoliv opačně.
Situace je pro tebe obtížná. Utéci z domu? Děvče, to nedoporučuji, jen si zkomplikuješ život, ona střecha nad hlavou a postel má svou cenu. Co říci rodičům: "Drazí rodičové, je mi líto, že mi nevěříte, ale já už nemohu udělat více proto, abyste mi věřili a už více nebudu svou nevinu dokazovat." (nabízí se kousek ironie, který nedoporučuji: "rodičové, to nemáte moc důvěry ve výsledek své výchovy ;)" Můžeš požádat o spolupráci školního psychologa, který by mohl zafungovat jako mediátor (zprostředkovatel rozumného dialogu), můžeš navrhnout návštěvu poradny...
Držím palečky

jana píše: (5. 10. 2009, 17.52)

Dobrý den paní magistro.
Ráda bych se Vás zeptala na svou 5ti letou dceru,která byla již
od narození velice chytrá,šikovná a hodná,také ale dost závislá
na mne(matce).Když jí byly 3 roky narodila se druhá dcera a tam
začali problémy:začala neposlouchat brečela snad kvůli všemu a
postupem času přibyl i problém s jídlem.Nechce nic jíst,všechno
jí nechutná nebo říká to nejím,bolí mě bříško,musím na záchod a
podobně,maso nejí vůbec a to v rodině žádného vegetariána
nemáme.Vyhublá však není energie má až až-je to podle mého spíše
psychikou.Dále jak jsem si myslela že je chytrá-příští rok má jít
do školy-dnes mi v MŠ učitelka řekla že jí mám dát odklad,že není
vyspělá,je pomalá,spoustu věcí v kolektivu nechce dělat,pláče a
uráží se skrz všechno. Co s tím?????

Odpověď: (11. 10. 2009, 20.32)

Milá Jano,
Máte-li pocit, že většina potíží souvisí s psychikou, doporučuji rodinnou terapii nebo terapii hrou. Konkrétní problém, žádá podrobnější pozornost...
Doporučuji postupně dceru upozornit, vysvětlit, jak její urážení působí na děti... Ohledně odkladu by bylo lepší cca za 5měsíců navštívit pedagogicko psychologickou poradnu.
(Důležité je, aby dcera něco jedla ... (strava podle krevních skupin doporučuje málo masa krev.skup. A.) Vím, že je třeba, aby měla stravu vyváženou, vy jste chytrá žena a informace o stravování si jistě obstaráte. Můžete si s dcerou prohlížet ilustrované materiály o stravě a těle ...)

Bobina píše: (29. 9. 2009, 23.20)

dobrý den je to vůbec poprvé co o sobě takhle píšu tak se předem omlouvám za zmatek.Je my 26 pět let sem vdaná máme dva krásný kluky staršímu bude v lednu pět a mladšímu je 16měsíců.Bydlíme s mojí matkou v rodiném domě s velkou zahradou.Otec zemřel když my bylo devět a od té doby se na mě nějak navalují strachy deprese a různé problémy.Od 15let trpím soboryckou dermatidou taková nemoc kdy zčervená oblyčej oběví se šupiny a sebevědomí odchází.K této bolesti přidám že mám skoliosu páteře 10let bez léčení.Obě děti toho v noci moc nenaspí starší nespal do dvou a půl roku.Mladšího se tet snažím odstavit od kojení ale chybí důslednost a síla vydržet prosení maminko mnaminku a pláč.Manžela trápí nedostatek peněz a špatné pracovní ohodnocení a stav naší domácnosti.Děcký pláč a já zoufalá z toho že nezvládam vlastní děti.Lékařka i psycholožka(starší má ADHD) tvrdí že jsou to krásní zdraví a velmi chytří kluci ale tady pozitiva končí.Starší cítí každé zaváhání a hned je malér, mladší se od něj rychle učí.CHybí jim respekt a autorita, cítí, že si nejsem sama se sebou jistá proto hledám radu u vás.Krizové situace řeším křikem a to mužovy vadí ale jiné metody selhaly.Muž je často zaměstnaný i doma a tak výchova je spíš moje a jek se oběvý další dospělí přestávají být zvladatelní.Oba chtějí 100% pozornosti a to s prací na domě nejde skloubit.Děkuji za vyposlechnutí a možná i radu.Snad to naše manželství ustojí manžela miluju spojuje nás společná touha po harmonickém domově bohužel není naplněná.Za pět let manželství ze mě moc nezbylo málo vlasů bez prsou bez oblyčeje bez úsměvu smutná bilance ale jsou na to lidé hůř já vím.Je špatné chtít trochu klidu a štěstí kolem sebe?Děkuji Bobina

Odpověď: (30. 9. 2009, 17.50)

Milá Bobino,
z vašeho psaní je opravdu cítit smutek, únava, vyčerpanost. Bylo by dobré, abyste o sebe začala aktivně, opravdu aktivně pečovat. Samozřejmě, do určité míry je to otázka peněz, ale bylo by dobré do sebe investovat. Začněte třeba: http://miklanek.alter-med.cz/ Bylo by dobré srovnat energii těla, vitamíny, minerály... Pustte se do toho.

honza píše: (29. 9. 2009, 22.24)

Dobrý den,
nevím zda popíši vše zcela objektivně, ale začnu:
Jsem 3 týdny po rozchodu s přítelkyní u které jsem bydlel na malém městě v domě s jejími rodiči a prarodiči.Sám pocházím(a momentálně jsem) z krajského města, nikdy jsem nebydlel izolovaně od rodičů až nyní.
Po ročním a půl vztahu na dálku(prošli jsme krizí - neviděla perspektivu ve vztahu), jsem se k ní v dubnu přestěhoval, našel práci a začal žít.
Problém byl ze začátku ve stylu mého života(šel jsem od maminky)a v hádkách a vyhrocených situacích od přítelkyně.
Doslova teror, nicméně otevřeně přiznávám že jsem si jej zasloužil - nesamostatnost, problémy v zaměstnání(nový obor a kraj + moje lenost) vyústili v neustálé vyhazování třeba i uprostřed noci,její rodiče se kterými jsem si ze začátku rozuměl, jsem se raději snažil obcházet obloukem.
Další problém byl(a je) v tom, že ex je histerická, takže za každým vyhazovem, nejlépe po 50km cesty kterou jsem urazil, následovalo několik telefonátů s brekem a prosbami abych se vrátil.
Já sám jsem na úrovni 4letého dítěte, protože jsem samozřejmě vždy naoko neochotně přijel zpět.
To podporovalo můj pocit nadřazenosti, ale ve skutečnosti jsem se čím víc uzavíral.Neustálé podceňování mé osoby vedlo ke skutečnosti že mi práce přestala bavit, neustálé kontroly mé osoby zase k tomu že jsem ji odbýval.
Vyhrotilo se to jednu neděli, kdy po návratu ze služební(1 denní) cesty večer domů jsem kvůli neutřenému nádobí, byl doslova o půlnoci vyražen z domu.
Odjel jsem, i když si myslím, že vyhazov byl plánovaný.
Vypnul na tři dny telefon a čekal co bude.Ex, když mi po týdnu vracela zbylé věci, měla v očích úlevu:-)
Po celou dobu vztahu(dle jejích slov) mne chtěla změnit a napůl se jí to povedlo, což se odráží teď, když jsedm zpátky u rodičů.Trpím nespavostí, nerozumím realitě, deprese, pocity méněcenosti atd.
Na tomhle by nebylo nic extra nenormálního, ale problém je ten, že mne skutečně vychovávala a prostředí ve kterém jsem nyní je zcela opačné než to které mi nastavil reset po rozchodu.Bojím se téměř všeho vč.smrti rodičů, nevidím žádnou budoucnost, práci mám také stále v místě kde jsem byl předtím  a bojím se jakékoliv změny, navíc pochybuji že mne někdo zaměstná.
Vím že potřebuji psychologa, ale snažil jsem si to nepřiznat a vnitřně slečně ukázat že na to mám....ale nemám, bohužel.
Prosím o radu na nějaký postup - zítra bych se rád objednal u psychologa, tady v místě bydliště.Jen mám pocit, že to k ničemu nebude a pomoc si musí každý sám.Díky

Odpověď: (30. 9. 2009, 17.39)

Milý Honzo,
je docela zajímavé, jak se umíš dívat a hodnotit na svůj život. Bude fajn, když se ti podaří nalézt psychoterapeuta, se kterým budete pracovat na vnitřní proměně, zralosti... je to hezká cesta a je dobré po ní jít a nemyslím, že maximálního výsledku dosáhne bez "kouče" (ani slepé střevo si chirurg sám nevyoperuje)

Jaňule píše: (29. 9. 2009, 21.19)

Dobrý den, vím, že sem většinou píší lidé, kteří mají vážný problém. Ten můj není až tak závažný. Spíše by mě zajímal názor někoho cizího a nezaujatého :). Je mi 18 let a ne a ne najít nějakého kluka. Vím, zní to skoro jako trápení nějaké puberťačky, ale já nevím...asi je někde chyba. Jenom nemůžu přijít na to kde. Zajímalo by mě, jaké to může mít důvody, případně, co trochu pozměnit. Děkuji za pozornost :).

Odpověď: (30. 9. 2009, 17.35)

Milá Janule,
ráda bych ti odpověděla něco konkrétního, protže si nemyslím, že by tvoje starost nebyla důležitá. Potřebovala bych tě ale znát osobně - jsi komunikativní? usměvavá? upravená? chodíš do společnosti? chodíš na ta správná místa? umíš koketovat a svádět? Prober svou otázku s kamarádkami - oni tě znají... Uč se od šikovných kamarádek...Hlavně žij přirozeně, někdo potká svou první lásku dřív někdo déle - ono něco silou neutlačíš...

opička píše: (29. 9. 2009, 15.04)

Dobrý den a děkuji za odpověď. Vzhledem k tomu, že můj muž považuje celou vzniklou situaci jako můj rozmar, vím, že to řešit nebude. Už to, že navštívil psychologa, který vidí, že problém je na mé straně, ho utvrdilo v tom, že bych měla zaujmout jiný postoj. Tedy tolerovat naprosto vše a bude klid. Proto jsem psala dotaz, protože jsem chtěla odpověď na to, jaký JÁ mám zaujmout postoj. Děkuji.

Odpověď: (30. 9. 2009, 17.29)

i vám by rodinné konstelace pomohly lépe prozumět situaci a "zaujmout postoj".
(jste trochu v pasti - tomu rozumím)

Martina píše: (29. 9. 2009, 11.21)

Dobrý den,
jsem sama s dvěma dětmi,dcerkou (4,5) a synkem (2,5)... V pondělí na večer se mi vrátily děti z víkendu u babičky a dcerka prohlásila "maminko,já bych taky někdy chtěla bydlet u babičky". Jde o to,že v tíživé finanční situaci nemohu dětem dopřávat tolik co babička s dědou (rodiče otce dětí,přičemž otec - na rozdíl od svých rodičů - o děti moc zájem neprojevuje..). Mám se bát? Jak jí to mám vysvětlit? Vím,že mě mají děti moc rády,ale přesto... Děkuji za odpověď. Hezký den. Martina

Odpověď: (30. 9. 2009, 17.27)

Milá Martino,
strach někdy něco vyřešil? Přejte všem zúčastněným, abyste se měli dobře a měli se rádi. Ono se jim u prarodičů asi i líbí to, že se jim plně věnují, že je tam živo, což maminka samoživitelka může zajistit sama jen obtížně. Ale to nemění nic na tom, že jste pro ně nejlepší  mámou, kterou mohou mít a mají vás rádi. Ohledně finančního zajištění s dcerou hovořte otevřeně a srozumitelně, ohledně bydlení dceru ujistěte, že k babičce může chodit, třeba tam i spát, ale její domov je u vás. Držím palce a přeji klid (strachem vše jen zhoršíte a sama se nebudete cítit dobře)

Petra píše: (29. 9. 2009, 9.20)

Dobrý den, včera jsem vám napsala o tom svém trápení.Ráda bych věděla,jak se zachovat....scházet se a telefonovat s ním nebo přerušit veškeré kontakty?Co mi méně ublíží?Co dělat,abych zas mohla jíst a spát?děkuji velice za odpověď P.

Odpověď: (30. 9. 2009, 17.20)

Doporučuji kontakt zcela přerušit a provést rituál, kterým ho propustíte ze svého života i srdce (včt. poděkovat za hezké a popřát si svobodnou cestu životem). Nezklidníte-li se do 10dnů, požádejte svého psychiatra o medikaci (nebo přijdte na léčebnou  meditaci).

Václav píše: (28. 9. 2009, 20.45)

Vážená paní Mgr. Štěpánková,

děkuji za možnost rychlé, přímé a bezplatné možnosti se s Vámi poradit na partnerké téma. Vezmu to zkrátka: Cca 4 roky jsem ve vztahu s rozvedenou ženou (34 let, dvě děti 9 a 12). Já jsem svobodný a bezdětný (32 let). Když jsme se potkali, bylo hned patrné, že se potřebujeme - oba jsme si potřebovali "zahojit své rány" a mít se o koho opřít. Už tehdy jsem jí (může to znít nepěkně) občas připomněl, že je to dočasný vztah. Prošli jsme několika pokusy o rozchod, ale jako bysme byli na sebe nějak napojení (závislí) - vždy byl výsledek stejný, tj. zůstali jsme spolu. Z mých důvodů nebýt v tomto svazku natrvalo se stalo tabu a já ji z ohleduplnosti nechtěl připomínkami zraňovat. Faktem zůstává, že v myšlenkách jsem byl častokrát jinde. Ne že bychom se neměli rádi, ale zkrátka jsem neviděl perspektivu, stále se mi na mysl svírala představa svobodné, mladší bezdětné partnerky. Nyní jsem potkal ženu, o kterou stojím a na to konto došlo k rozkolu v našem vztahu. Ona na mě velmi miluje (chce se mi říct, že na mě visí), spojuje se mnou smysluplnost života... opět mi "udělala nabídku ze srdce", jakoby nepochopila, že mě tento vztah nedostatečně naplňuje.

Otázka zní, jak ji odmítnout a ranit co nejméně. Je velmi citově založená a při rozvodu si prošla osobním peklem. Dodnes je podle mého traumatizovaná. Svého času mi vyhrožovala i sebevraždou a nyní přestala jíst. Je pro mě těžké vidět, jak trpí. Nevím, co si s ní počít... Mám o ni starost.

Nutno dodat, že jsou v tom tak trochu i děti - mám s nimi výborný vztah a rád bych, aby zůstaly součástí mého života. O to je celá situace komplikovanější.

Mnohokrát Vám děkuji za radu.
(příp. kopii prosím laskavě zaslat i na můj mail )

Přeju Vám vše dobré.

Václav

Odpověď: (30. 9. 2009, 17.12)

Milý Václave,
vztahy jsou věc složitá a křehká, docela by mne zajímalo, zda z této životní zkušenosti uděláte nějaké poučení... např. že ke vztahu patří zodpovědnost, že hrát si sirkami ve stohu opravdu zvyšuje pravděpodobnost vzniku požáru...že lízání ran není důvodem k erotickému milostnému partnerství, že zahojit se musí každý sám... Partnerka brala váš vztah vážněji než vy... teď se holt bude muset poprat s touto skutečností. Je třeba se rozloučit důstojně. Neporadím vám konkrétní průběh, protže nevím, jak situaci bude zvládat partnerka, zda pro ni bude přijatelné, abyste zůstal v kontaktu s jejími dětmi... to ukáže průběh... je možné, že pro ni bude nejlepší, když se kontakt zcela přeruší (to, že budete v té věci důsledný, může pro ni být pomocí)

AKTUALITA PRO PANÍ S ICQ píše: (28. 9. 2009, 20.14)

Píše provozovatelka této poradny Radana:
Včera, když jsem byla v přírodě, mi přišla SMS poslaná anonymně z internetu: "konzultujeté také na ICQ? Moje icq je 0101010"

Odpověď: (28. 9. 2009, 20.32)

Milá paní,
takový způsob domluvy či objednání? považuji za nevhodný. Chcete-li se dohovořit na placené icq konzultaci, kontaktujte mne nejlépe telefonicky, kde probereme vaše očekávání a možnosti, které icq konzultace poskytuje. Je-li vám méně než 18let a potřebujete-li probrat něco pro vás důležitého, je možné dohovořit se na ceně velmi symbolické (nízký věk by snad vysvětloval ne zcela dospělé jednání v SMS)

Jakub píše: (28. 9. 2009, 17.10)

Dobrý den,
nastoupil jsem na střední zdravotnickou školu. Jak už z typu školu vypovídá, jedná se spíše o dívčí školu.
Jenže já jsem zvyklý na třídu, kde jsou převážně jen kluci.Nemám si nyní tedy s kým povídat. Dále nejsem zvyklí na takové množství učení a požadavků, co po mě chtějí. Psychicky vůbec nezvládám, mám neustálý stres a stach, že se mi něco nepovede. Když přijdu domů v 16:00 utahaný ze školy, s bolavou hlavu, musím se jít ihned učit na další den. Nezbyde mi tedy žádný volný čas a když už nějaký je, sedím a myslím opět na školu. Už nevím, co bych měl dělat a prosím o radu.
Děkuji J.

Odpověď: (28. 9. 2009, 20.25)

Milý Jakube,
je hezké, že jsi se rozhodl napsat, jen nevím, jak to touto cestou pořešíme. Kdyby jsi chodil na zdrávku v NB nebo v Kolíně, bylo by dobré, aby jsi se zastavil. To bych tě mohla třeba pár věcí naučit a říci ti nějaké osobní info přímo pro tebe.
Obecně: Důležité je vědět, proč na škole jsi, že jsi si ji vybral, a že chceš lidem kvalifikovaně a s láskou pomáhat. K profesionalitě je třeba vždy disciplína, píle a vytrvalost. Aby jsi mohl pomáhat jiným, je třeba, aby jsi sám byl "v pohodě". Doporučuji naučit se nestresovat, nezapomínat na duševní hygienu - potřebuješ relaxovat po příchodu ze školy! Jak se naučit zacházet se sebou, k tomu jsou různé systémy. Napiš mi na email, zda se zastavíš, nebo ti mám alespon napsat doporučenou literaturu emailem. Taky si uvědom, že i když se ti něco nepovede, neumřeš a ani nepřijdeš o nohy - tzn. naučit se plynout.
A jedno tajemství ti prozradím;): některý holky mohou být prima kamarádky. Samozřejmě klučičí kamarádství nepřetrhej a alespoň o některém víkendu si ho užij.

Petra píše: (28. 9. 2009, 12.34)

Dobrý den,jsem 15 let vdaná,mám 2 děti.Manžel nemá potřebu dávat mi najevo své city,hladit mě.Na prvním místě jsou především děti a někde vzadu pokulhávám já.Vyústilo to v to,že jsem si našla přítele,svobodného.Choval se ke mě jako ke královně,dárky,něha...Říkal,že počká pár let až se rozvedu,kvůli dětem /jsou celkem malé /jsem se nechtěla rozvádět hned.Po roce něčeho úchvatného mi sdělil,že někoho má a to dost necitlivou formou.Říká,že se mnou bude dál v kontaktu,klidně,že bude i sex,ale líbat a hladit mě už nebude.Miluje prý jinou slečnu,já můžu být jeho milenkou.Zhroutil se mi svět,já mu věřila.Jsem úplně na dně,co dělat?Jednu chvíli mě napadaly i černé myšlenky.Moc děkuji za odpověď Petra

Odpověď: (28. 9. 2009, 20.41)

Milá Petro,
jj - cesta za láskou na tomto světě není nic jednoduchého. Nevím, proč ji lidé vědomě nerozvíjejí... A tak člověk zjistí, že co si člověk nedá, to nemá ;). Takže je potřeba naučit se hladit srdíčko, plnit ho proudem lásky, sebelásky. Srdce naplněné láskou neočekává a neutíká pryč z našeho hrudníku. Ze zkušenosti mohu říci, že to učím mnoho klientů. Nechcete se to taky naučit? - to přes net nezvládnem. A hlavně nezoufejte - máte kolem sebe děti a manžela a život...:) Pečujte o sebe.

marie píše: (24. 9. 2009, 18.48)

dobrý den, mám otce ve věku 55 let. mám podezření na alzeimrovu chorobu nebo nějaké jiné onemocnění psychického rázu! při rozhovoru s ním mi opakuje některé věci vícekrát a neuvědomuje si to! těžko si pamatuje úkony, které má vykonat během 14 dnů a když po něm chci více věcí najednou připadá mi zmatený. nedávno byla rodinná svatba, já jsem ho o tom informovala před 14 dny a on na tu svatbu šel o týden dříve. věci, které jsou pro něho nezajímavé(nedůležité) si tolik nepamatuje, ale to co je pro něho zajímavější a chce to si pamatuje. na CT vyšetření hlavy byl a bylo v pořádku. jsme za měsíc objednaný k neurochirurgovi. je to správný postup? děkuji za odpověď. Marie

Odpověď: (24. 9. 2009, 19.26)

Milá Marie,
toto specifické téma raději konzultujte se specialisty z oboru na alzheimerovu chorobu (nikoliv se mnou)Poptejte se např.:
http://www.gcentrum.cz/alz/ind…

mamina3 píše: (24. 9. 2009, 17.18)

Dobrý den,mám 18-ti letou dceru.Jsme úplně běžná rodina,ani bohatí ani chudí,jsme s manželem spolu 19-tý rok.Vychovaly jsme spolu jeho syna(23 let) z prvního manželství a spolu máme tři dcery,18,12, a 5 let.Vychováváme děti z láskou a snažíme se jim vštípit jen dobré mravy.Letos v lednu,kdy dceři bylo ještě 17let se seznámila s chlapcem.Do té doby navštěvovala zdravotní školu,třetí ročník.Již 15.1 ukradla ve škole několik věcí.Když mi volali ze školy co se stalo sama jsem na dceru zavolala policii,aby věci vrátila.Při tomto incidentu jsme u ní našli i nádobíčko na užívání pervitinu,který tedy kouří přes alobal.Od té doby nám všem i tedy dceři nastalo peklo na zemi.Od vykradení všech našich cenností doma,přes okrádání její mladší sestry,příbuzných a vyloučení ze školy,umístění do diagnostického ústavu(sice jen na dva měsíce)ale přece.,přesto všechno naše dcera nadále užívá s přestávkami pervitin.Po psychologických testech v ústavu nám řekli,že je velice závislá na svým příteli a že má nutkání mu pomoci(abych vám přiblížila jejího přítele:18 let,od 12-ti let po ústavech,vyrůstá v rodině,kde babi s dědou vaří a prodávají pervitin,jeho matka ho užívá také,jeho sourozenci jsou postižení,jelikož v jeho rodině se objevil kdysi i inces.On sám věčně někoho přepadá a okrádá,ale v našem státě se nic proti tomu nedělá).V červenci dosáhla plnoletosti a mi jsme zůstali úplně bezmocní.Čím déle to trvá tím jsme s manželem vyčerpanější a stále více bezmocnější.Má dcera v tuto dobu sem tam zajde za mou maminkou a to většinou když jí fyzicke napadne její přítel.Do toho všeho mi dcera oznámila že je s ním těhotná.Ztratila veškerou zodpovědnost,přestala fungovat jako normální člověk.Nemá pojem o čase o datumu,celé dny se jen potuluje po městě nebo po hernách.Vůbec jí nepoznáváme,objeví se jednou za 14dní,že chce zpět do školy,když jsem jí domluvila školu v její přítomnosti už zase nepřišla.Ted zas že chce na potrat ale na domluvenou schůzku opět nepřišla.Pokud je doma vykládá že už takový život nechce,ale jen je 3 hodiny bez něj už ho jde vyhledávat.Jakmile je s ním on jí velice snadno ovládá a popichuje proti nám.Chci jen poradit jak s ní mám komunikovat,protože už jsme s manželem v takovém stavu,že když s ní chceme mluvit vjede do nás vztek a nemůžem už najít společnou cestu,protože pořád jen dává naději a pak nám jí zase bere.Jsme zoufalí a čekáme jestli pochopí do čeho spadla.Byla to bezvadná holka,oblíbená v kolektivech,ale slušná ,neprovokativní typ,co spíš mezi klukama posedávala v rohu.Obyčejná holka.nevíme kde se to zlomilo,v ústavu nám řekli že má sklony k pomání lidstvu,to mi jsme věděli proto byla na zdravotní škole -obor sociální péče,ona sama měla takovým jako je nyní ona sama pomáhat dostat se s tý špíny ven.Pokud máte nějakou radu jak s ní komunikovat nebo nekomunikovat prosím poradte.

Odpověď: (24. 9. 2009, 18.30)

Milá mamino3,
chápu váš vztek či spíše bolest. Co vám mohu říci jiného, než že je třeba se smířit s tím, jaký život, osud si dcera vybrala, dostat se do role pozorovatele a na "naději neskákat". Vím, že je to těžké, bývá dobré tuto starost sdílet s rodiči, kteří to také znají (­http://www.sananim.cz/­). Můžete si přečíst knihu Matka Davida S. (může být pro vás inspirací a odpovědí na vznesené otázky). Nevím, zda jste pochopili, že dcera bez léčení (nejprve detox a pak komunitní léčebna), se do normálního života nedokáže vrátit (na 90%). (Můžete zvážit žádost o svěření vnoučete do péče.)