Martina píše: (29. 9. 2009, 11.21)

Dobrý den,
jsem sama s dvěma dětmi,dcerkou (4,5) a synkem (2,5)... V pondělí na večer se mi vrátily děti z víkendu u babičky a dcerka prohlásila "maminko,já bych taky někdy chtěla bydlet u babičky". Jde o to,že v tíživé finanční situaci nemohu dětem dopřávat tolik co babička s dědou (rodiče otce dětí,přičemž otec - na rozdíl od svých rodičů - o děti moc zájem neprojevuje..). Mám se bát? Jak jí to mám vysvětlit? Vím,že mě mají děti moc rády,ale přesto... Děkuji za odpověď. Hezký den. Martina

Odpověď: (30. 9. 2009, 17.27)

Milá Martino,
strach někdy něco vyřešil? Přejte všem zúčastněným, abyste se měli dobře a měli se rádi. Ono se jim u prarodičů asi i líbí to, že se jim plně věnují, že je tam živo, což maminka samoživitelka může zajistit sama jen obtížně. Ale to nemění nic na tom, že jste pro ně nejlepší  mámou, kterou mohou mít a mají vás rádi. Ohledně finančního zajištění s dcerou hovořte otevřeně a srozumitelně, ohledně bydlení dceru ujistěte, že k babičce může chodit, třeba tam i spát, ale její domov je u vás. Držím palce a přeji klid (strachem vše jen zhoršíte a sama se nebudete cítit dobře)

Petra píše: (29. 9. 2009, 9.20)

Dobrý den, včera jsem vám napsala o tom svém trápení.Ráda bych věděla,jak se zachovat....scházet se a telefonovat s ním nebo přerušit veškeré kontakty?Co mi méně ublíží?Co dělat,abych zas mohla jíst a spát?děkuji velice za odpověď P.

Odpověď: (30. 9. 2009, 17.20)

Doporučuji kontakt zcela přerušit a provést rituál, kterým ho propustíte ze svého života i srdce (včt. poděkovat za hezké a popřát si svobodnou cestu životem). Nezklidníte-li se do 10dnů, požádejte svého psychiatra o medikaci (nebo přijdte na léčebnou  meditaci).

Václav píše: (28. 9. 2009, 20.45)

Vážená paní Mgr. Štěpánková,

děkuji za možnost rychlé, přímé a bezplatné možnosti se s Vámi poradit na partnerké téma. Vezmu to zkrátka: Cca 4 roky jsem ve vztahu s rozvedenou ženou (34 let, dvě děti 9 a 12). Já jsem svobodný a bezdětný (32 let). Když jsme se potkali, bylo hned patrné, že se potřebujeme - oba jsme si potřebovali "zahojit své rány" a mít se o koho opřít. Už tehdy jsem jí (může to znít nepěkně) občas připomněl, že je to dočasný vztah. Prošli jsme několika pokusy o rozchod, ale jako bysme byli na sebe nějak napojení (závislí) - vždy byl výsledek stejný, tj. zůstali jsme spolu. Z mých důvodů nebýt v tomto svazku natrvalo se stalo tabu a já ji z ohleduplnosti nechtěl připomínkami zraňovat. Faktem zůstává, že v myšlenkách jsem byl častokrát jinde. Ne že bychom se neměli rádi, ale zkrátka jsem neviděl perspektivu, stále se mi na mysl svírala představa svobodné, mladší bezdětné partnerky. Nyní jsem potkal ženu, o kterou stojím a na to konto došlo k rozkolu v našem vztahu. Ona na mě velmi miluje (chce se mi říct, že na mě visí), spojuje se mnou smysluplnost života... opět mi "udělala nabídku ze srdce", jakoby nepochopila, že mě tento vztah nedostatečně naplňuje.

Otázka zní, jak ji odmítnout a ranit co nejméně. Je velmi citově založená a při rozvodu si prošla osobním peklem. Dodnes je podle mého traumatizovaná. Svého času mi vyhrožovala i sebevraždou a nyní přestala jíst. Je pro mě těžké vidět, jak trpí. Nevím, co si s ní počít... Mám o ni starost.

Nutno dodat, že jsou v tom tak trochu i děti - mám s nimi výborný vztah a rád bych, aby zůstaly součástí mého života. O to je celá situace komplikovanější.

Mnohokrát Vám děkuji za radu.
(příp. kopii prosím laskavě zaslat i na můj mail )

Přeju Vám vše dobré.

Václav

Odpověď: (30. 9. 2009, 17.12)

Milý Václave,
vztahy jsou věc složitá a křehká, docela by mne zajímalo, zda z této životní zkušenosti uděláte nějaké poučení... např. že ke vztahu patří zodpovědnost, že hrát si sirkami ve stohu opravdu zvyšuje pravděpodobnost vzniku požáru...že lízání ran není důvodem k erotickému milostnému partnerství, že zahojit se musí každý sám... Partnerka brala váš vztah vážněji než vy... teď se holt bude muset poprat s touto skutečností. Je třeba se rozloučit důstojně. Neporadím vám konkrétní průběh, protže nevím, jak situaci bude zvládat partnerka, zda pro ni bude přijatelné, abyste zůstal v kontaktu s jejími dětmi... to ukáže průběh... je možné, že pro ni bude nejlepší, když se kontakt zcela přeruší (to, že budete v té věci důsledný, může pro ni být pomocí)

AKTUALITA PRO PANÍ S ICQ píše: (28. 9. 2009, 20.14)

Píše provozovatelka této poradny Radana:
Včera, když jsem byla v přírodě, mi přišla SMS poslaná anonymně z internetu: "konzultujeté také na ICQ? Moje icq je 0101010"

Odpověď: (28. 9. 2009, 20.32)

Milá paní,
takový způsob domluvy či objednání? považuji za nevhodný. Chcete-li se dohovořit na placené icq konzultaci, kontaktujte mne nejlépe telefonicky, kde probereme vaše očekávání a možnosti, které icq konzultace poskytuje. Je-li vám méně než 18let a potřebujete-li probrat něco pro vás důležitého, je možné dohovořit se na ceně velmi symbolické (nízký věk by snad vysvětloval ne zcela dospělé jednání v SMS)

Jakub píše: (28. 9. 2009, 17.10)

Dobrý den,
nastoupil jsem na střední zdravotnickou školu. Jak už z typu školu vypovídá, jedná se spíše o dívčí školu.
Jenže já jsem zvyklý na třídu, kde jsou převážně jen kluci.Nemám si nyní tedy s kým povídat. Dále nejsem zvyklí na takové množství učení a požadavků, co po mě chtějí. Psychicky vůbec nezvládám, mám neustálý stres a stach, že se mi něco nepovede. Když přijdu domů v 16:00 utahaný ze školy, s bolavou hlavu, musím se jít ihned učit na další den. Nezbyde mi tedy žádný volný čas a když už nějaký je, sedím a myslím opět na školu. Už nevím, co bych měl dělat a prosím o radu.
Děkuji J.

Odpověď: (28. 9. 2009, 20.25)

Milý Jakube,
je hezké, že jsi se rozhodl napsat, jen nevím, jak to touto cestou pořešíme. Kdyby jsi chodil na zdrávku v NB nebo v Kolíně, bylo by dobré, aby jsi se zastavil. To bych tě mohla třeba pár věcí naučit a říci ti nějaké osobní info přímo pro tebe.
Obecně: Důležité je vědět, proč na škole jsi, že jsi si ji vybral, a že chceš lidem kvalifikovaně a s láskou pomáhat. K profesionalitě je třeba vždy disciplína, píle a vytrvalost. Aby jsi mohl pomáhat jiným, je třeba, aby jsi sám byl "v pohodě". Doporučuji naučit se nestresovat, nezapomínat na duševní hygienu - potřebuješ relaxovat po příchodu ze školy! Jak se naučit zacházet se sebou, k tomu jsou různé systémy. Napiš mi na email, zda se zastavíš, nebo ti mám alespon napsat doporučenou literaturu emailem. Taky si uvědom, že i když se ti něco nepovede, neumřeš a ani nepřijdeš o nohy - tzn. naučit se plynout.
A jedno tajemství ti prozradím;): některý holky mohou být prima kamarádky. Samozřejmě klučičí kamarádství nepřetrhej a alespoň o některém víkendu si ho užij.

Petra píše: (28. 9. 2009, 12.34)

Dobrý den,jsem 15 let vdaná,mám 2 děti.Manžel nemá potřebu dávat mi najevo své city,hladit mě.Na prvním místě jsou především děti a někde vzadu pokulhávám já.Vyústilo to v to,že jsem si našla přítele,svobodného.Choval se ke mě jako ke královně,dárky,něha...Říkal,že počká pár let až se rozvedu,kvůli dětem /jsou celkem malé /jsem se nechtěla rozvádět hned.Po roce něčeho úchvatného mi sdělil,že někoho má a to dost necitlivou formou.Říká,že se mnou bude dál v kontaktu,klidně,že bude i sex,ale líbat a hladit mě už nebude.Miluje prý jinou slečnu,já můžu být jeho milenkou.Zhroutil se mi svět,já mu věřila.Jsem úplně na dně,co dělat?Jednu chvíli mě napadaly i černé myšlenky.Moc děkuji za odpověď Petra

Odpověď: (28. 9. 2009, 20.41)

Milá Petro,
jj - cesta za láskou na tomto světě není nic jednoduchého. Nevím, proč ji lidé vědomě nerozvíjejí... A tak člověk zjistí, že co si člověk nedá, to nemá ;). Takže je potřeba naučit se hladit srdíčko, plnit ho proudem lásky, sebelásky. Srdce naplněné láskou neočekává a neutíká pryč z našeho hrudníku. Ze zkušenosti mohu říci, že to učím mnoho klientů. Nechcete se to taky naučit? - to přes net nezvládnem. A hlavně nezoufejte - máte kolem sebe děti a manžela a život...:) Pečujte o sebe.

marie píše: (24. 9. 2009, 18.48)

dobrý den, mám otce ve věku 55 let. mám podezření na alzeimrovu chorobu nebo nějaké jiné onemocnění psychického rázu! při rozhovoru s ním mi opakuje některé věci vícekrát a neuvědomuje si to! těžko si pamatuje úkony, které má vykonat během 14 dnů a když po něm chci více věcí najednou připadá mi zmatený. nedávno byla rodinná svatba, já jsem ho o tom informovala před 14 dny a on na tu svatbu šel o týden dříve. věci, které jsou pro něho nezajímavé(nedůležité) si tolik nepamatuje, ale to co je pro něho zajímavější a chce to si pamatuje. na CT vyšetření hlavy byl a bylo v pořádku. jsme za měsíc objednaný k neurochirurgovi. je to správný postup? děkuji za odpověď. Marie

Odpověď: (24. 9. 2009, 19.26)

Milá Marie,
toto specifické téma raději konzultujte se specialisty z oboru na alzheimerovu chorobu (nikoliv se mnou)Poptejte se např.:
http://www.gcentrum.cz/alz/ind…

mamina3 píše: (24. 9. 2009, 17.18)

Dobrý den,mám 18-ti letou dceru.Jsme úplně běžná rodina,ani bohatí ani chudí,jsme s manželem spolu 19-tý rok.Vychovaly jsme spolu jeho syna(23 let) z prvního manželství a spolu máme tři dcery,18,12, a 5 let.Vychováváme děti z láskou a snažíme se jim vštípit jen dobré mravy.Letos v lednu,kdy dceři bylo ještě 17let se seznámila s chlapcem.Do té doby navštěvovala zdravotní školu,třetí ročník.Již 15.1 ukradla ve škole několik věcí.Když mi volali ze školy co se stalo sama jsem na dceru zavolala policii,aby věci vrátila.Při tomto incidentu jsme u ní našli i nádobíčko na užívání pervitinu,který tedy kouří přes alobal.Od té doby nám všem i tedy dceři nastalo peklo na zemi.Od vykradení všech našich cenností doma,přes okrádání její mladší sestry,příbuzných a vyloučení ze školy,umístění do diagnostického ústavu(sice jen na dva měsíce)ale přece.,přesto všechno naše dcera nadále užívá s přestávkami pervitin.Po psychologických testech v ústavu nám řekli,že je velice závislá na svým příteli a že má nutkání mu pomoci(abych vám přiblížila jejího přítele:18 let,od 12-ti let po ústavech,vyrůstá v rodině,kde babi s dědou vaří a prodávají pervitin,jeho matka ho užívá také,jeho sourozenci jsou postižení,jelikož v jeho rodině se objevil kdysi i inces.On sám věčně někoho přepadá a okrádá,ale v našem státě se nic proti tomu nedělá).V červenci dosáhla plnoletosti a mi jsme zůstali úplně bezmocní.Čím déle to trvá tím jsme s manželem vyčerpanější a stále více bezmocnější.Má dcera v tuto dobu sem tam zajde za mou maminkou a to většinou když jí fyzicke napadne její přítel.Do toho všeho mi dcera oznámila že je s ním těhotná.Ztratila veškerou zodpovědnost,přestala fungovat jako normální člověk.Nemá pojem o čase o datumu,celé dny se jen potuluje po městě nebo po hernách.Vůbec jí nepoznáváme,objeví se jednou za 14dní,že chce zpět do školy,když jsem jí domluvila školu v její přítomnosti už zase nepřišla.Ted zas že chce na potrat ale na domluvenou schůzku opět nepřišla.Pokud je doma vykládá že už takový život nechce,ale jen je 3 hodiny bez něj už ho jde vyhledávat.Jakmile je s ním on jí velice snadno ovládá a popichuje proti nám.Chci jen poradit jak s ní mám komunikovat,protože už jsme s manželem v takovém stavu,že když s ní chceme mluvit vjede do nás vztek a nemůžem už najít společnou cestu,protože pořád jen dává naději a pak nám jí zase bere.Jsme zoufalí a čekáme jestli pochopí do čeho spadla.Byla to bezvadná holka,oblíbená v kolektivech,ale slušná ,neprovokativní typ,co spíš mezi klukama posedávala v rohu.Obyčejná holka.nevíme kde se to zlomilo,v ústavu nám řekli že má sklony k pomání lidstvu,to mi jsme věděli proto byla na zdravotní škole -obor sociální péče,ona sama měla takovým jako je nyní ona sama pomáhat dostat se s tý špíny ven.Pokud máte nějakou radu jak s ní komunikovat nebo nekomunikovat prosím poradte.

Odpověď: (24. 9. 2009, 18.30)

Milá mamino3,
chápu váš vztek či spíše bolest. Co vám mohu říci jiného, než že je třeba se smířit s tím, jaký život, osud si dcera vybrala, dostat se do role pozorovatele a na "naději neskákat". Vím, že je to těžké, bývá dobré tuto starost sdílet s rodiči, kteří to také znají (­http://www.sananim.cz/­). Můžete si přečíst knihu Matka Davida S. (může být pro vás inspirací a odpovědí na vznesené otázky). Nevím, zda jste pochopili, že dcera bez léčení (nejprve detox a pak komunitní léčebna), se do normálního života nedokáže vrátit (na 90%). (Můžete zvážit žádost o svěření vnoučete do péče.)

Dancaa píše: (24. 9. 2009, 16.12)

Dobrý den, narazila jsem na internetu na Vaši poradnu a ráda bych se dozvěděla, jak lze řešit můj problém. Krátce o mě: Je mi 20 let, studuji Pedagogickou fakultu v Brně druhým rokem, mám nízké sebevědomí, často se podceňuji a ráda vše vzdávám dříve než něco začne, jsem nejstarší ze tří sourozenců, takže vždy na mě rodiče spoléhali, proto si myslím, že umím být zodpovědná až příliš. Jak už jsem psala studuji na Pedagogické fakultě a mám životní problém a to je vystupování před lidmi. Prezentace jsou mojí noční můrou. Přednášky mi nevadí, ráda i píši růné seminární práce, ale mluvení před lidmi a cizími....Nechci pár minutám před tabulí a obecenstvem promarnit celý svůj život. Rodiče mě moc nechápou a lpí na tem, abych školu dodělala, vyčítají mi peníze, které do mého studia investovali.. V prvním ročníku jsem se prezentaci vyhnula nemocí, tentokrát to bohužel nejde. Bez prezentace nemůžu dokončit předmět. Na střední škole jsem takový problém až tak neměla, byla jsem mezi známými lidmi, kteří mě měli rádi. Tady žádné kamarádky nemám, z čehož jsem také smutná. Prosím Vás moc o radu, jak můj problém lze vyřešit, abych nemusela studium ukončit. Díky mé fobii z vystupování jsem si musela všechny prezentace dát až na prosinec, zbyly na mě ty nejhorší témata, ale prostě prosinec je pro mě daleko, to je jediný důvod..tak ráda bych se tomu vyhnula, ale nelze. Prosím tedy o radu. Děkuji Dana

Odpověď: (24. 9. 2009, 18.07)

Dano,
docela bych se také přikláněla k tomu, abyste školu dokončila a vzala své problémy jako výzvu, zvládnout lépe sama sebe.
http://www.karelhajek.org/inde… - třeba se vám kontakt hodí

bunny píše: (23. 9. 2009, 12.36)

Dobrý deň,
ani neviem, ako mám začať... som rada, že som našla takúto stránku, pretože osobne k lekárovi by som sa asi neodhodlala.. Mam 30 rokov...V čom je moj problém? Myslím si že som strasne precitlivelá, život ťažko znášam, všetko ma vie veľmi rohodiť. Viem sa velmi tesit z vecí, ale aj vie mi byt velmi smutno pri tazkych zivotnych situaciach. Najhorsi je strach zo straty. Ci už je to o pracu, clena rodiny alebo partnera. Sama sebe potom skodim, pretoze sa chovam "divne". Niekedy mavam silne depresie z malickosti a prekrucam si realitu a myslim na najhorsie.. Viete si predstavit pocit, ked sa napriklad zlaknete, ze vam niekto ukradol penazenku s celomesacnou vyplatou? vtedy cloveka az pichne v zaludku... no ja takyto pocit obcas mavam nelen ako pichnutie, ale trva to niekolko dni... otupia to antidepresiva, ale radsej by som sa tychto mojich depresii zbavila.. prosim poradte mi ako sa mam chovat a ako mam zit, aby som sa tychto depresii zbavila... Rada vam odpoviem aj na dalsie otazky, ak by to pomohlo.

Odpověď: (24. 9. 2009, 18.05)

Milá Bunny,
vyhledejte někoho, kdo s vámi bude na vašich úzkostech pracovat psychoterapeuticky, meditativně psycholéčitelsky pracovat. Lepší rada není (sama víte, že vlastními silami a prostředky jste problém nevyřešila).

Zuzka píše: (22. 9. 2009, 10.20)

Dobrý den,
  je mi 20 let a mému příteli 40. I přes velký věkový rozdíl si báječně rozumíme a máme se rádi. Akorát mám problém s jeho dětmi z předchozího manželství. Má dvě děvčata. Jedné je 18 let a druhé 11. S tou starší do styku v podstatě nepřijdu, ale ta mladší je u nás skoro každý víkend a já mám čím dál tím větší problém s ní vycházet. Přiznám se, že už jsem se dostala do pozice, kdy můžu říct, že jí opravdu nemám ráda. Když u toho přítel není, stále kritizuje mou práci- od stlaní postele po způsob vaření a nakonec dodá, jak to dělá její máma a jak moc je to lepší, než jak to dělám já. Vím, že se to může zdát jako drobnost, ale když to slyšíte třeba dvacetkrát denně, už vám to začne docela vadit. Vadí mi i to, jak se chová k příteli. Stále po něm něco chce a on jí splní skoro všechno a když ne, tak se začne vztekat, brečet a jde se někam zavřít. Přítel vidí, že jí nemám ráda, ale nijak do toho nezasahuje a nechce se o tom bavit. Chápu ho, je to jeho dcera, ale já už z toho začínám být nešťastná. Když vím, že má přijet, tak jsem mrzutá už pár dní před tím, protože stále myslím na to, co zas bude říkat tentokrát.
  Prosím, poraďte mi, jak to brát trochu více s nadhledem nebo jak to vyřešit. Už nevím, co s tím.
  Předem velmi děkuji za odpověď.

Odpověď: (24. 9. 2009, 18.03)

Milá Zuzko,
přečtěte si, prosím, odpověd o tři dotaza níže pro opičku. Věřím, že tam najdete informace užitečné i pro vás.

JÁ píše: (22. 9. 2009, 9.52)

Dobrý den, je mi 24 let, jsem narozená ve znamení raka. S "přítelem" jsem tak nějak spolu 3 roky. V uvozovkách proto, že jsme spolu v podstatě uplně nikdy nechodily...i když to tak vypadalo, i jsme se tak k sobě chovali.Přijde mi , že on sám moc neví co od života chce (i když mu je už 30 let), také trpěl dlouhodobými depresemi a tak mi nikdy nechtěl nic slibovat.Přesto vím, že se máme stále rádi. Ted bere lehká antidepresiva a musím říct, že mu to hodně pomáhá. Prostě sme se dohodli, že tak nějak spolu budeme a uvidíme. Toto léto bylo absolutně báječné, choval se ke mně krásně až do posledního setkání. Byli jsme u jeho kamaráda na malé zahradní párty. Vše bylo naprosto fajn, plánovali jsme další společný týden atd. Poté však na něj začal působit alkohol a tak jsme se rozhodli odjet domů. Po cestě však začal být více než opilý, celá tramvaj musela poslouchat jeho opilecké kecy. Začal se tam rozčilovat nad problémy světa atd. Dělala jsem že ho neslyším a on se začal domnívat , že s ním nesouhlasím a už to ho kapku rozdráždilo. No prostě styděla jsem se za něj jako nikdy v životě. Když jsme vystoupili, už sem to nevydržela dala mu facku a řekla at už konečně drží hubu. A to byla asi ta poslední kapka. Než jsme došli ke dveřím, řekl at vypadnu a že mě už nikdy nechce vidět. Že už ty kecy aspon nebudu muset poslouchat. A tak mě v noci nechal na ulici (nejsem ze stejného města) takže sem se v podstatě neměla jak dostat domů. Byl uplně jak se říká "na šrot", ale vím že to ho neomlouvá. Ted je to tři dny co se neozval....a začínám se bát, že to snad myslel vážně. Já se mu ozývat nechci, protože myslím, že by si měl sám uvědomit, že dost přestřelil a ne abych já "přilezla".  Děkuji za radu.....

Odpověď: (24. 9. 2009, 18.01)

Situace je v tzv. akutním stavu, tzn. změnit se může za dne na den...
Obecně máte pravdu, že by na svůj stav pod vlivem alkoholu hrdý být neměl... a omluvit se min. za to, že vás nechal na ulici. Chcete-li můžete mu poslat jednu sms, takový neutrální dotaz... nebo sdělení, jak vám je...

mamina píše: (21. 9. 2009, 23.18)

Dobrý den,obracím se na vás s velkou prosbou,prvního syna jsem bohužel nemohla kojit z duvodu laktační psychozy-sama nevím co to se mnou bylo,ale malemu bych nikdy neublížila,slyšela jsem hlasy atd...leky jsem brala cca3týdny,z toho jsem byla 4dny na psych.klinice,abych se dokázala postarat o maleho leky jsem vysadila a poté se cele dny starala o maleho,nyni je mu skoro rok,leky žadne neberu,planujeme druhe ditě a chci vědět co dělat??moc bych chtěla kojit bude to možné??je možne se domluvit,že kdyby se něco dělo ihned za svou psychiatričkou??nebo existují nějake leky,při kterých by se dalo kojit??prosim odpovězte,chtěla bych v tom mít jasno,nashledanou

Odpověď: (24. 9. 2009, 17.57)

Milá mamino,
kdybyste byla z okolí, bylo by užitečné se sejít a probrat situaci s detaily, které na internetu nezveřejnuji. nedojde-li k naší schůzce, bylo by dobré, abyste vyhledala svou psychitričku a probrala s ní váš stav z jejího pohledu.
Hodně štěstí.

opička píše: (21. 9. 2009, 15.57)

Dobrý den, vzhledem k tomu, že si nevím rady se situací, která nastala, moc prosím o názor, radu či pomoc. Velmi se trápím. Jsem podruhé vdaná a oba s manželem máme dvě dcery z předchozích manželství. Zatímco můj manžel s mými dcerami vychází, respektují se, já si s jeho dcerami nerozumím již delší čas.Vystupňovalo se to tak, že jsem se s nimi odmítla stýkat. Starší dcera, která již žije s přítelem, si ze mne udělala doslova služku. Její přítel rovněž. Ta mladší dcera mne troufám si říci nenávidí. Odmítá jíst pokrm, který připravím, odchází z místnosti, kde se zdržuji, ingnoruje mne a nevšímá si mne. Jsem po každé jejich návštěvě tak vystresovaná, že jsem se rozhodla se s nimi nevídat. Manžel žije v mém bytě, tudíž pravidla určuji já. Ale dochází k hádkám, konfliktům, které nás vyčerpávají oba a já se domnívám, že ničí naše manželství. Manžel trvá na tom, že jsou to jeho děti, bude se s nimi vídat i beze mne, někde jinde. Nyní se vídají v domku, který zdědil, opravuje ho, ale tak za asi rok, uvažuje o prodeji, protože si chceme pořídit společně rodinný dům. A tohle mne děsí. Přestala jsem o budoucnosti mluvit, nereaguji nijak na řeči o domečku a... trápím se. Nesouhlasím s tím, aby se mi jeho dcery do domu nastěhovaly a já byla zlodějem ve vlastním domě. Manžel to ví, tvrdí, že to bude respektovat, ale já mu nevěřím. Domnívám se, že za tím vším je jeho matka, která to vše zpovzdálí řídí. Zejména se snaží, aby manžel dcerám vše toleroval, finančně je podporoval. Stále slyším, že to je přece jeho krev. Vidím na manželovi, že je nešťastný, proto navštívil psycholožku, která mne ale nepotěšila. Řekla mu, že by měl přemýšlet, zda v takovém vztahu setrvat, když netoleruji jeho děti. Já jsem stále více přesvědčena, že je to manželova vina, protože dovolil, aby se jeho dcery takto ke mně chovaly. Já své dcery vedu jinak. Proto prosím o názor či radu, jaký bych měla zaujmout postoj, protože se obávám, že to není naposledy, kdy to budu opět muset řešit. Moc Vám děkuji a budu se těšit na odpověď. Katka

Odpověď: (24. 9. 2009, 17.53)

Milá neopičko;),
ono principů na harmonické soužití "druhých manželství" je několik. Jedno z nich je, že děti z předchozíhovztahu je třeba respektovat, další pravidlo je, že partner má exkluzivní postavení,  děti (a obzvlášt dospělé) mají respektovat životního partnera rodiče. Když nefunguje jeden z těchto axiomů, celá síť je velmi vratká. Rozhodující roli v tom má váš partner. Doporučuji mu, aby navštívil rodinné konstelace u Jana Bílého nebo Bhagata (ty semináře se liší od mnoha jiných se stejným názvem). Seminář můžete navštívit spolu, bylo by to hezké a užitečné.

kristyna píše: (21. 9. 2009, 13.11)

dobry den,
mam vztah s muzem o dost starsim nez jsem ja. je rozvedeny a bezdetny. nachazime se v situaci velmi intenzivniho prozivani, kdy jeden bez druheho nemuzeme byt. Vzajemne na sebe zarlime, pricemz on ma az paranoidni stavy, ktere od neho zacinam postupne prebirat a nahlizet na nej v podobnem svetle. uz 4 mesice u nej svym zpusobem ziji, ac nemam od jeho bytu klice, chovam se temer jakobych chodila domu. on prisel, a to jiz podruhe, s myslenkou, ze bychom se od sebe meli na nejaky cas odloucit, abychom na sobe tak nezdrave nelpeli. zda se mi to celkem rozumne, ale nejsem schopna se s nastalou situaci citove vyrovnat. netusim, co se deje v hlave meho partnera a rada bych Vas pozadala o nejake stanovisko, ktere by mne dalo nahlednout na problem a pokud mozno se z neho nehroutit.
mockrat dekuji

Odpověď: (24. 9. 2009, 17.47)

Milá Kristýno,
chování vašeho přítele na mne působí nevyrovnaně. To, že je starší neříká, že je vyzrálý, že je pro opravdový vztah připravený. Chcete moje stanovisko, tak vám ho napíšu: nepůsobí jeho chování na mne dobře, dává tušit dost problematický vztah. Asi se od něj nyní nedokážete odloučit, ale začněte váš vztah pozorovat více s nadhledem a věcně. Také držím palce.

Kamila píše: (21. 9. 2009, 11.55)

Dobrý den.Je mi 26 let a už tři roky žiji s přítelem ve společné domácnosti, ale poslední dobou to mezi námi dost skřípe.Udělal pár problémů a já se k tomu nepostavila správně, což znamená, že jsem mu vynadala tak, jak jsem to v tu chvíli cítila.Dávala jsem mu několik šancí k nápravě, byla jsem na něho tak naštvaná, že jsme spolu téměř nekomunikovali, pak bylo vše v pořádku a za pár týdnů se vše opakovalo znovu. Vše nakonec vyvrcholilo posledním rozhovorem, ve kterém přítel navrhl, že si dáme pauzu a časem se uvidí.Den poté jsem mu napsala, že všeho moc lituji, že ho i přez to všechno stále velmi silně miluji, ale to ho rozčílilo o to více. Nakonec jsme se sešli, abychom to znovu prodiskutovali a sdělil mi, že to nejde jen tak snadno, jednat tak a pak otočit, že budem bydlet spolu dál, ale jako kamarádi a časem se uvidí, že se lidé scházejí a rozcházejí.Poslední dobou mu stále častěji volá jeho kamarádka a hovoří spolu dlouho do noci.Prý si spolu rozumí, ale ještě spolu nechodí.Prý za celou dobu, co jsme spolu, mě nikdy nepodvedl, čemuž věřím.Potřebuje si vyřešit trable, do kterých se dostal a pak možná začnem od nuly znovu. Ale bojím se toho, že nakonec to dojde na to, že když mu dám čas, že mě stejně nakonec opustí a půjde k ní.Jsem neskutečně zoufalá.Nemohu být v jednom bytě s ním, když vím, co vše mezi námi bylo a nakonec to dopadne tak, že musím neskutečně trpět jen kamarádstvím. Se mnou komnuikuje jako kamarád, ale co chvíli si píše s ní, když mu volám já, chladně mne odbyde a když mu zavolá ona, směje se tak vesele,komunikuje, baví se.Evidentně si mají co říct, ikdyž mi neřekl, jak moc to je mezi nimi a nebo není silné.Spí v obýváku já v naší ložnici a když ho slyším, jak se spolu baví, probrečím celou noc, nespím a několik dnů nejsem schopna nic pozřít.Mám strach, že se ke mně nevrátí.Poraďte mi, co mám dělat a jak se k tomu postavit.Děkuji

Odpověď: (24. 9. 2009, 17.43)

Milá Kamilo,
měla byste jednat tak, abyste se nenechala zbytečně zraňovat. V tuto chvíli to vypadá tak, že váš přítel se chová vřeleji a lépe k jiné ženě, že vám neprojevuje dostatek lásky a úcty, proto bych doporučila, abyste se rozstěhovali. A ani nepodceňujte, že udělala problémy, které vzápětí zopakoval -je na něj spoleh?  Vím, že je to bolestný proces, ale postupně vás to může osvobodit... Držím palce

marcela píše: (15. 9. 2009, 21.39)

Dobrý den. Za měsíc mi bude 18. Už 2 roky mám přítele a vztah mezi mnou a rodiči je příšerný. Když teď poznávám jinou rodinu, uvědomuji si, že mi mí rodiče nedali moc citů a lásky. Nikdy jsme se nebavili o mých problémech, o škole a už vůbec ne o mých vztazích. Doma se pořád jen hádáme, bojím se vyjít z pokoje, protože pokaždé co vyjdu, je mi nadáváno, že sem neudělala tamto a tohle, že pořád chodím ven a že jsem sobecká, nemyslím na ty nejbližší. Možná mají trochu pravdu, ale nemám chuť být doma a ani s ničím pomáhat, když se ke mně chovají takhle. Nikdy jsem od nich neslyšela pochvalu, neviděla jsem náznak radosti, kolem mě cítím takový chlad. Baví se jen o tom, co je opravdu důležité-peníze, práce a zdraví. Ano, to je dobře, ale chybí mi něco, co nacházím jinde, proto nemám chuť doma být. Nejhorší na tom je, že mě pouští ven jen do 11 a můj přítel nemůže spát u mě a já u něj, ikdyž z druhé strany (rodiče přítele) by souhlasili. Už mě nebaví ty věčné hádky. Bude to po mých osnáctinách mé právo, že budu moct odejít a přijít domů, kdykoli budu chtít? Bojím se že mi to budou zakazovat i potom a bojím se jich na to zeptat. Poradili byste mi prosím, co mám v téhle situaci dělat? prosíím

Odpověď: (20. 9. 2009, 15.36)

Milá Marcelo,
ekonomická stránka vašich vztahů je dost důležitá i po 18 narozeninách. Pokud bez přerušení studujete (připravujete se na zaměstnání), můžete žádat stanovení výživného a žít samostatně. Nechcete-li toto řešení, budete muset si svůj boj ještě chvíli prožít. Můžete požádat o společnou návštěvu psychoterapeuta, mediátora, rodinného konzultanta.
Přeji vše dobré

caroline píše: (15. 9. 2009, 17.09)

Jsem s přítelem něco přes dva roky. Zpočátku se jednalo o fyzickou přitažlivost, která se postupně během dvou měsíců proměnila v lásku. Partner je ohleduplný, cokoliv si přeji je ochoten udělat, myslím tím naplánovat různé výlety, pokud potřebuji něco zařídit, tak vždy pomůže. Kromě občasných hádek kvůli bývalé přítelkyni, která se neustále do vztahu pletla, nastal první velký problém až po roce vztahu.
Těžce jsem onemocněla, což mi znemožnilo věnovat se svým koníčkům, chodit do města a byla jsem nucena většinu času trávit doma. Čím víc jsem byla doma, tím více jsme přemýšlela a čekala oporu. Partner místo toho, aby byl oporou, začal trávit více a více času s kamarády, různé hokeje, fotbaly, neustálé party a to přestože jsem potřebovala, aby se mnou byl občas doma a cítila jsme, že mám někoho, kdo mě má rád. Probrečela jsem plno nocí s tím, že už mu na mně nezáleží a trápila se v depresích, to se odrazilo i na mém chování. Začala jsem mu vše vyčítat a dělat scény, začala jsem si pozornost vynucovat. Do té doby ke mně partner řekněme jistým způsobem spíše vzhlížel a dělal, co mi na očích viděl. Tohle byl pro mě šok. Jako obratem ze dne na den se začal chovat divně, když jsem se ho začala ptát, zda se mnou ještě chce být, na vše odpovídal NEVÍM.
Vytočilo mě to natolik, že jsem řekla konec. Ovšem v očekávání, že řekne, že to tak nechce, že se mnou chce zůstat dále. On odešel… 3 dny jsem se snažila dát vše dohromady a prosila ho, až jsem zjistila, že to nemá smysl a přestala se mu ozývat. V tom okamžiku se situace obrátila a přítel přišel s tím, jak beze mě nemůže být, že když mě ztratil, tak ho ani čas s chlapama nebaví, když nemá pro co žít. Vše jsme si vyříkali a vztah nabyl nových rozměrů, vše bylo skvělé, trávili jsme spolu více, času, pomáhal mi obíhat doktory…
Nyní je to zhruba další rok od této krize. Ve chvíli, kdy přestanu cítit lásku a to, že jsem na prvním místě, dostávám se do rozpaků. Opět začaly neustálé výlety s kamarády, pomalu mi nepopřál k narozeninám, přestože dříve mi nosil dárky i jen tak, pro radost. Cítila jsme se stále hůř a hůř, a ve chvíli kdy jsme ho prosila, ať se mnou zůstane, šel opět na party a vrátil se v 5 ráno, druhý den jsem čekala, že se ozve a zavolal mi jen kolem 13 hodiny, že jde s kamarádem na oběd, protože mu přijel z Prahy a musí se o něm postarat. Týden jsem byla vynervovaný co se to děje, až mě něčím do telefonu šíleně rozčílil a řekla jsem opět svoje: KONEC, ubližovat si nenechám. Nechala jsme si přivést všechny věci a už ten večer jsem opět litovala a vzala vše zpátky. Nyní spolu opět jsme, ale už mám stejný pocit. Chápu, že může být znechucený, že se pořád něco řešilo, a něco mi vadilo a proto tráví raději čas s přáteli, kde nemusí nad ničím přemýšlet. Ale pozornost mi chybí, když je člověk nemocný, nemá tolik koníčků a ráda bych aby už vztah někam spěl, kdežto on je jen pro užívání dokud nedostuduje. Příští rok má končit Mgr., ale přesto nevím, zda se něco změní. Jsem ochotná tolerovat vše, zábavu, fotbal, ale v normální míře. Ale potřebuji vědět, že mě miluje a něco se mnou plánuje a budu pro něj ta prvořadá. Ten pocit nemám a nevím, jak to zlepšit ,a zda to vůbec jde. V tomhle dlouho žít nevydržím. Na druhou stranu jsem stále zamilovaná a nemám na to ukončit něco, když si nejsem jistá, zda to nemůže být v pořádku  Nebo alespoň jak udělat, aby se vše vrátilo do starých kolejí, kdy jsme byli oba šťastní …

Odpověď: (20. 9. 2009, 15.17)

Milá Carol,
píšet: "... potřebuji vědět, že mě miluje a něco se mnou plánuje a budu pro něj ta prvořadá." - kde je chyba - na vysílači? na přijímači? ve spojení? Jak to vidí on? Realistické zodpovězení si této otázky může být klíč k řešení. Nejednejte v afektu. Vše si rozmyslete a dle toho pak jednejte. Můžete se naučit pracovat s láskou, se srdcem, s rovnováhou... např. kniha Láska duše pro vás může být inspirativní. Vaše nemoc má také roli.
Přeji vše dobré

ESlzicka píše: (15. 9. 2009, 14.54)

Dobry Den
prosim vas moc o radu. se svym manzelem jsem se seznamila pred 8 (2001) lety. odjeli jsme spolu do Skotska a pracovali a setrili penize a koupili jsme si spolecny byt v roce 2006. V lednu 2008 se nam narodil syn a v cervnu 2009 jsme se stali manzele ale od te doby to slo vsechno z kopce. nemluvime spolu a kdyz se zetam co je spatne tak nedostanu zadnou odpoved. splacime s manzelem pujcku a uz mame jen dva roky do zplaceni. nemame ve Skotsku zadnou rodinu a nikdo nam nehlida syna. Ja chodim do prace na plny uvazek a manzel je doma a stara se o syna.takhle jsme si to oba prali. Ja mam hlavni prijem a manzel ja na podpore. vcera nase hadky vyvrcholili tim ze me manzel popadl za ruku a trikrat se mnou mrstil proti zdi. mam na ruce po tomto incidentu mensi modrinu. taky to neni prvni incident ale stalo se to uz podruhe.po tomto incidentu jsem manzelovi rozbila jeho ukulele ( hudebni nastroj)ktery ma hodne rad a hned ho pak odnesla na opravu. No kdyz to zjistil tak mi rekl ze jestli mu jeste sahnu na tyhle hudebni nastroje tak mi "rozbije hubu". prisel za mnou do prace a rekl mi ze at si tam necham naseho syna ze on ma neco na praci. je jsem byla uprostred meetingu a on proste odkracel pryc. Musela jsem za nim jit a dvakrat ho prosit aby se vratil. Muj manzel neni jinak nasilnicky. Ale kdyz jsem ho prosila aby mi nechal syna na odpoledne ze s nim pujdu ven, tak rekl ze nevi jestli vubec bude doma a ze se synem pujde ven sam. A taky se me zeptal jak chci  svoje certifikaty a dokumenty o vzdelani znicit.Aby se mi asi pomstil za to blby ukulele.

Odpověď: (20. 9. 2009, 15.02)

Milá Slzičko,
chápu, že je to nepříjemná a nelehká situace. Fakt je, že manželství je hodně o spolupráci a na spolupráci musí být dva - jeden to sám neutáhne. Nepříla bych vám, abyste zkončila jako manipulovatelná hračka jeho libovůle. Promyslete si, jaké alternativy máte... Začnou-li si lidé dělat naschvály, je to cesta do pekla a láska tam nemá místo. Můžete tam někde vyhledat manželskou poradnu. Držím palce.

aima píše: (15. 9. 2009, 13.42)

dobry den je mi 37 let mam uz dva syny s predchoziho manzelstvi mam pritele
a chteli by jsme miminko ale ja se toho bojim vzhledem k veku a ze je o7let mladsi.
posledni dobou mam uskost brecela bych chtela bych byt jen s nim zarlim a neumim se s nim ve spolecnosti bavit; bojim se aby mi neudelal to co minuli muz ikdyz v srdci vim ze by mi to neudelal ale neco je ve me a ja se stim neumim vyporadat .jinak sebevedomi ma vim ze se muzum libim ale me prijdou ze by chteli kazdou a jen jedno.meli byste vedet ze nevlastni otcin me v detsvi zneuzival treba i to je ve me ta chyba

Odpověď: (20. 9. 2009, 14.55)

Milá A.,
oravdu myslíte, že vaši starost vyřešíme korespondenčně? Já si to nemyslím. K žárlení - užívejte toho, co je ted, protože budete-li i nadále žárlit, o muže brzo přijdete.
Než si pořídíte společně miminko, bylo by dobré vztah a sebe stabilizovat. Spolupracujte pravidelně s psychoterapeutem.
Přeji vše dobré.