Zde naleznete písemnou psychologickou poradnu. Odpovídá psycholog, psychoterapeut více; dotazy můžete pokládat, pokud je okénko otevřeno, odpovědi naleznete do týdne rovněž zde. Psychologická poradna online se uzavře po položení desátého dotazu v týdnu.
Pokud si přejete odpověď mimo psychologickou poradnu online, je třeba uhradit 100Kč na č.ú.: 2500034126/2010.
Pokud si přejete online kontakt s psychologem, ten naleznete zde online psycholog

  • Po internetu poskytuji všeobecné informace. Při osobní konzultaci jsou informace k Vaší osobě zcela konkrétní
  • Potřebujete-li dohovořit osobní konzultaci nebo konzultaci s psychologem online, kontaktujte mne telefonicky: +420 777 588 352 nebo emailem
  • Vše zde napsané bude zveřejněno

Vážený pisateli,

tento týden již bylo položeno mnoho dotazů a není v mých silách odpovědět na více. Máte-li zájem, vyčkejte, poradna se otvírá vždy v neděli o půlnoci pro 10 dotazů.
 Pokud máte zájem o zodpovězení dotazu mimo poradnu on-line, zašlete dotaz na email: radana@rovena.info a 100Kč na č.ú.: 2500034126/2010.

Na zodpovězení čekají: Jan, Elis, Petr, Kamča, člověk, který si nezaslouží jméno, nikola, dotaz-dodatek, Jana K., Patrik, Luca.port@seznam.cz, Nikca

< novější | 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >

kristyna píše: (21. 9. 2009, 13.11)

dobry den,
mam vztah s muzem o dost starsim nez jsem ja. je rozvedeny a bezdetny. nachazime se v situaci velmi intenzivniho prozivani, kdy jeden bez druheho nemuzeme byt. Vzajemne na sebe zarlime, pricemz on ma az paranoidni stavy, ktere od neho zacinam postupne prebirat a nahlizet na nej v podobnem svetle. uz 4 mesice u nej svym zpusobem ziji, ac nemam od jeho bytu klice, chovam se temer jakobych chodila domu. on prisel, a to jiz podruhe, s myslenkou, ze bychom se od sebe meli na nejaky cas odloucit, abychom na sobe tak nezdrave nelpeli. zda se mi to celkem rozumne, ale nejsem schopna se s nastalou situaci citove vyrovnat. netusim, co se deje v hlave meho partnera a rada bych Vas pozadala o nejake stanovisko, ktere by mne dalo nahlednout na problem a pokud mozno se z neho nehroutit.
mockrat dekuji

Odpověď: (24. 9. 2009, 17.47)

Milá Kristýno,
chování vašeho přítele na mne působí nevyrovnaně. To, že je starší neříká, že je vyzrálý, že je pro opravdový vztah připravený. Chcete moje stanovisko, tak vám ho napíšu: nepůsobí jeho chování na mne dobře, dává tušit dost problematický vztah. Asi se od něj nyní nedokážete odloučit, ale začněte váš vztah pozorovat více s nadhledem a věcně. Také držím palce.

Kamila píše: (21. 9. 2009, 11.55)

Dobrý den.Je mi 26 let a už tři roky žiji s přítelem ve společné domácnosti, ale poslední dobou to mezi námi dost skřípe.Udělal pár problémů a já se k tomu nepostavila správně, což znamená, že jsem mu vynadala tak, jak jsem to v tu chvíli cítila.Dávala jsem mu několik šancí k nápravě, byla jsem na něho tak naštvaná, že jsme spolu téměř nekomunikovali, pak bylo vše v pořádku a za pár týdnů se vše opakovalo znovu. Vše nakonec vyvrcholilo posledním rozhovorem, ve kterém přítel navrhl, že si dáme pauzu a časem se uvidí.Den poté jsem mu napsala, že všeho moc lituji, že ho i přez to všechno stále velmi silně miluji, ale to ho rozčílilo o to více. Nakonec jsme se sešli, abychom to znovu prodiskutovali a sdělil mi, že to nejde jen tak snadno, jednat tak a pak otočit, že budem bydlet spolu dál, ale jako kamarádi a časem se uvidí, že se lidé scházejí a rozcházejí.Poslední dobou mu stále častěji volá jeho kamarádka a hovoří spolu dlouho do noci.Prý si spolu rozumí, ale ještě spolu nechodí.Prý za celou dobu, co jsme spolu, mě nikdy nepodvedl, čemuž věřím.Potřebuje si vyřešit trable, do kterých se dostal a pak možná začnem od nuly znovu. Ale bojím se toho, že nakonec to dojde na to, že když mu dám čas, že mě stejně nakonec opustí a půjde k ní.Jsem neskutečně zoufalá.Nemohu být v jednom bytě s ním, když vím, co vše mezi námi bylo a nakonec to dopadne tak, že musím neskutečně trpět jen kamarádstvím. Se mnou komnuikuje jako kamarád, ale co chvíli si píše s ní, když mu volám já, chladně mne odbyde a když mu zavolá ona, směje se tak vesele,komunikuje, baví se.Evidentně si mají co říct, ikdyž mi neřekl, jak moc to je mezi nimi a nebo není silné.Spí v obýváku já v naší ložnici a když ho slyším, jak se spolu baví, probrečím celou noc, nespím a několik dnů nejsem schopna nic pozřít.Mám strach, že se ke mně nevrátí.Poraďte mi, co mám dělat a jak se k tomu postavit.Děkuji

Odpověď: (24. 9. 2009, 17.43)

Milá Kamilo,
měla byste jednat tak, abyste se nenechala zbytečně zraňovat. V tuto chvíli to vypadá tak, že váš přítel se chová vřeleji a lépe k jiné ženě, že vám neprojevuje dostatek lásky a úcty, proto bych doporučila, abyste se rozstěhovali. A ani nepodceňujte, že udělala problémy, které vzápětí zopakoval -je na něj spoleh?  Vím, že je to bolestný proces, ale postupně vás to může osvobodit... Držím palce

marcela píše: (15. 9. 2009, 21.39)

Dobrý den. Za měsíc mi bude 18. Už 2 roky mám přítele a vztah mezi mnou a rodiči je příšerný. Když teď poznávám jinou rodinu, uvědomuji si, že mi mí rodiče nedali moc citů a lásky. Nikdy jsme se nebavili o mých problémech, o škole a už vůbec ne o mých vztazích. Doma se pořád jen hádáme, bojím se vyjít z pokoje, protože pokaždé co vyjdu, je mi nadáváno, že sem neudělala tamto a tohle, že pořád chodím ven a že jsem sobecká, nemyslím na ty nejbližší. Možná mají trochu pravdu, ale nemám chuť být doma a ani s ničím pomáhat, když se ke mně chovají takhle. Nikdy jsem od nich neslyšela pochvalu, neviděla jsem náznak radosti, kolem mě cítím takový chlad. Baví se jen o tom, co je opravdu důležité-peníze, práce a zdraví. Ano, to je dobře, ale chybí mi něco, co nacházím jinde, proto nemám chuť doma být. Nejhorší na tom je, že mě pouští ven jen do 11 a můj přítel nemůže spát u mě a já u něj, ikdyž z druhé strany (rodiče přítele) by souhlasili. Už mě nebaví ty věčné hádky. Bude to po mých osnáctinách mé právo, že budu moct odejít a přijít domů, kdykoli budu chtít? Bojím se že mi to budou zakazovat i potom a bojím se jich na to zeptat. Poradili byste mi prosím, co mám v téhle situaci dělat? prosíím

Odpověď: (20. 9. 2009, 15.36)

Milá Marcelo,
ekonomická stránka vašich vztahů je dost důležitá i po 18 narozeninách. Pokud bez přerušení studujete (připravujete se na zaměstnání), můžete žádat stanovení výživného a žít samostatně. Nechcete-li toto řešení, budete muset si svůj boj ještě chvíli prožít. Můžete požádat o společnou návštěvu psychoterapeuta, mediátora, rodinného konzultanta.
Přeji vše dobré

caroline píše: (15. 9. 2009, 17.09)

Jsem s přítelem něco přes dva roky. Zpočátku se jednalo o fyzickou přitažlivost, která se postupně během dvou měsíců proměnila v lásku. Partner je ohleduplný, cokoliv si přeji je ochoten udělat, myslím tím naplánovat různé výlety, pokud potřebuji něco zařídit, tak vždy pomůže. Kromě občasných hádek kvůli bývalé přítelkyni, která se neustále do vztahu pletla, nastal první velký problém až po roce vztahu.
Těžce jsem onemocněla, což mi znemožnilo věnovat se svým koníčkům, chodit do města a byla jsem nucena většinu času trávit doma. Čím víc jsem byla doma, tím více jsme přemýšlela a čekala oporu. Partner místo toho, aby byl oporou, začal trávit více a více času s kamarády, různé hokeje, fotbaly, neustálé party a to přestože jsem potřebovala, aby se mnou byl občas doma a cítila jsme, že mám někoho, kdo mě má rád. Probrečela jsem plno nocí s tím, že už mu na mně nezáleží a trápila se v depresích, to se odrazilo i na mém chování. Začala jsem mu vše vyčítat a dělat scény, začala jsem si pozornost vynucovat. Do té doby ke mně partner řekněme jistým způsobem spíše vzhlížel a dělal, co mi na očích viděl. Tohle byl pro mě šok. Jako obratem ze dne na den se začal chovat divně, když jsem se ho začala ptát, zda se mnou ještě chce být, na vše odpovídal NEVÍM.
Vytočilo mě to natolik, že jsem řekla konec. Ovšem v očekávání, že řekne, že to tak nechce, že se mnou chce zůstat dále. On odešel… 3 dny jsem se snažila dát vše dohromady a prosila ho, až jsem zjistila, že to nemá smysl a přestala se mu ozývat. V tom okamžiku se situace obrátila a přítel přišel s tím, jak beze mě nemůže být, že když mě ztratil, tak ho ani čas s chlapama nebaví, když nemá pro co žít. Vše jsme si vyříkali a vztah nabyl nových rozměrů, vše bylo skvělé, trávili jsme spolu více, času, pomáhal mi obíhat doktory…
Nyní je to zhruba další rok od této krize. Ve chvíli, kdy přestanu cítit lásku a to, že jsem na prvním místě, dostávám se do rozpaků. Opět začaly neustálé výlety s kamarády, pomalu mi nepopřál k narozeninám, přestože dříve mi nosil dárky i jen tak, pro radost. Cítila jsme se stále hůř a hůř, a ve chvíli kdy jsme ho prosila, ať se mnou zůstane, šel opět na party a vrátil se v 5 ráno, druhý den jsem čekala, že se ozve a zavolal mi jen kolem 13 hodiny, že jde s kamarádem na oběd, protože mu přijel z Prahy a musí se o něm postarat. Týden jsem byla vynervovaný co se to děje, až mě něčím do telefonu šíleně rozčílil a řekla jsem opět svoje: KONEC, ubližovat si nenechám. Nechala jsme si přivést všechny věci a už ten večer jsem opět litovala a vzala vše zpátky. Nyní spolu opět jsme, ale už mám stejný pocit. Chápu, že může být znechucený, že se pořád něco řešilo, a něco mi vadilo a proto tráví raději čas s přáteli, kde nemusí nad ničím přemýšlet. Ale pozornost mi chybí, když je člověk nemocný, nemá tolik koníčků a ráda bych aby už vztah někam spěl, kdežto on je jen pro užívání dokud nedostuduje. Příští rok má končit Mgr., ale přesto nevím, zda se něco změní. Jsem ochotná tolerovat vše, zábavu, fotbal, ale v normální míře. Ale potřebuji vědět, že mě miluje a něco se mnou plánuje a budu pro něj ta prvořadá. Ten pocit nemám a nevím, jak to zlepšit ,a zda to vůbec jde. V tomhle dlouho žít nevydržím. Na druhou stranu jsem stále zamilovaná a nemám na to ukončit něco, když si nejsem jistá, zda to nemůže být v pořádku  Nebo alespoň jak udělat, aby se vše vrátilo do starých kolejí, kdy jsme byli oba šťastní …

Odpověď: (20. 9. 2009, 15.17)

Milá Carol,
píšet: "... potřebuji vědět, že mě miluje a něco se mnou plánuje a budu pro něj ta prvořadá." - kde je chyba - na vysílači? na přijímači? ve spojení? Jak to vidí on? Realistické zodpovězení si této otázky může být klíč k řešení. Nejednejte v afektu. Vše si rozmyslete a dle toho pak jednejte. Můžete se naučit pracovat s láskou, se srdcem, s rovnováhou... např. kniha Láska duše pro vás může být inspirativní. Vaše nemoc má také roli.
Přeji vše dobré

ESlzicka píše: (15. 9. 2009, 14.54)

Dobry Den
prosim vas moc o radu. se svym manzelem jsem se seznamila pred 8 (2001) lety. odjeli jsme spolu do Skotska a pracovali a setrili penize a koupili jsme si spolecny byt v roce 2006. V lednu 2008 se nam narodil syn a v cervnu 2009 jsme se stali manzele ale od te doby to slo vsechno z kopce. nemluvime spolu a kdyz se zetam co je spatne tak nedostanu zadnou odpoved. splacime s manzelem pujcku a uz mame jen dva roky do zplaceni. nemame ve Skotsku zadnou rodinu a nikdo nam nehlida syna. Ja chodim do prace na plny uvazek a manzel je doma a stara se o syna.takhle jsme si to oba prali. Ja mam hlavni prijem a manzel ja na podpore. vcera nase hadky vyvrcholili tim ze me manzel popadl za ruku a trikrat se mnou mrstil proti zdi. mam na ruce po tomto incidentu mensi modrinu. taky to neni prvni incident ale stalo se to uz podruhe.po tomto incidentu jsem manzelovi rozbila jeho ukulele ( hudebni nastroj)ktery ma hodne rad a hned ho pak odnesla na opravu. No kdyz to zjistil tak mi rekl ze jestli mu jeste sahnu na tyhle hudebni nastroje tak mi "rozbije hubu". prisel za mnou do prace a rekl mi ze at si tam necham naseho syna ze on ma neco na praci. je jsem byla uprostred meetingu a on proste odkracel pryc. Musela jsem za nim jit a dvakrat ho prosit aby se vratil. Muj manzel neni jinak nasilnicky. Ale kdyz jsem ho prosila aby mi nechal syna na odpoledne ze s nim pujdu ven, tak rekl ze nevi jestli vubec bude doma a ze se synem pujde ven sam. A taky se me zeptal jak chci  svoje certifikaty a dokumenty o vzdelani znicit.Aby se mi asi pomstil za to blby ukulele.

Odpověď: (20. 9. 2009, 15.02)

Milá Slzičko,
chápu, že je to nepříjemná a nelehká situace. Fakt je, že manželství je hodně o spolupráci a na spolupráci musí být dva - jeden to sám neutáhne. Nepříla bych vám, abyste zkončila jako manipulovatelná hračka jeho libovůle. Promyslete si, jaké alternativy máte... Začnou-li si lidé dělat naschvály, je to cesta do pekla a láska tam nemá místo. Můžete tam někde vyhledat manželskou poradnu. Držím palce.

aima píše: (15. 9. 2009, 13.42)

dobry den je mi 37 let mam uz dva syny s predchoziho manzelstvi mam pritele
a chteli by jsme miminko ale ja se toho bojim vzhledem k veku a ze je o7let mladsi.
posledni dobou mam uskost brecela bych chtela bych byt jen s nim zarlim a neumim se s nim ve spolecnosti bavit; bojim se aby mi neudelal to co minuli muz ikdyz v srdci vim ze by mi to neudelal ale neco je ve me a ja se stim neumim vyporadat .jinak sebevedomi ma vim ze se muzum libim ale me prijdou ze by chteli kazdou a jen jedno.meli byste vedet ze nevlastni otcin me v detsvi zneuzival treba i to je ve me ta chyba

Odpověď: (20. 9. 2009, 14.55)

Milá A.,
oravdu myslíte, že vaši starost vyřešíme korespondenčně? Já si to nemyslím. K žárlení - užívejte toho, co je ted, protože budete-li i nadále žárlit, o muže brzo přijdete.
Než si pořídíte společně miminko, bylo by dobré vztah a sebe stabilizovat. Spolupracujte pravidelně s psychoterapeutem.
Přeji vše dobré.

Jana píše: (15. 9. 2009, 12.42)

Dobrý deň,
 chcela by som Vám napísať o probléme,ktorý ma trápi už dlhšiu
 dobu a zároveň sa opýtať,či by ste mi nevedeli s tým nejako
 pomocť.Pracujem ako správca a zároveň mám na starosti aj
 úklid.Pred odchodom z práce je mojou povinnosťou všetko
 skontrolovať. napr. aby boli prázdne koše,čisté
 umývadla,zatvorené akná atď. Mojím veľkým problémom je to samotné
 kontrolovanie.Mám už zaužívaný postup ako kontrolujem.Aj keď danú
 vec skontrolujem,nie som si istá tým,ci je to urobené správne a
 pri niektorých veciach sa viem zastaviť aj na niekoľko minút a
 nie som schopná z toho miesta odísť.Pokiaľ niekto ide kontrolovať
 so mnou,tak je to v poriadku,ale ako náhle som tam sama,som
 stratená a trvá mi to hrozne dlho.Neviem,co už s tým
 robiť.Nestáva sa mi to iba v práci,ale aj pri odchode z domu.Bola
 by som Vám veľmi vďačná za radu,ako sa toho mojho strachu a
 nedovery v samú seba zbavit.
 Za Vašu odpoveď Vám vopred
 ďakujem

Odpověď: (20. 9. 2009, 14.51)

Milá Jano,
vaše potíž připomíná obsedantně kompulzivní poruchu (OCD) Jako k takové k ní je dobré přistoupit. Pohledejte materiály (odkazy vpravo nahoře - poslední odkaz)­http://cz.lundbeck.com/cz/publ…
Nebojte se spolupracovat se specialistou.

Lubenka273 píše: (15. 9. 2009, 10.21)

Dobry den
Mam problemy s pritelem. Nas vztah je v poradku, horsi se to ale kazdym dnem. Myslim, ze trpi schizofrenii. Snazila jsem se sehnat informace o ruznich psychickych poruchach online. Stale tvrdi, ze slysi hlasy, ktere rikaji, ze jeho prace za nic nestoji a ze ho nekdo chce zabit. Zacina byt paranoidni, v noci nespi, uz se takmer ani nesmeje. Az kdyz se ja snazim ho rozesmat, privezt na ine myslenky, ale to se mi nikdy nepovede na dlouho. Podezriva kolegove z prace, tvrdi, ze firma, ve ktere pracuje, se dohodla, ze ho odstrani. Tvrdi, ze slysi hlasy i doma, ze jeho sousedi jsou v tom taktez zapleteni. Je sice pravda, ze kdyz nasi sousedi mluvi, je to slyset, ale je nemozne slyset o cem mluvi. Stale dookola opakuje, ze slysi, jak nekdo rika, ze ho je potreba zabit. Ja i jeho rodina, i vsichni kolegove mu rikaji, ze to neni pravda, ze je to jen v jeho hlave. On vsak takovou moznost nechce pripustit. Je jsi naprosto jistej, ze je to pravda a jednoho dne ho nekdo zabije, nebo ublizi jeho blizkym. Jeho mama ho prijmula zajit k psychologovi. Byl tam zatim jen jednou, tvrdil, ta psychologicka je zaujata. Ja si uvedomuju, ze mu to nepomuze, pokud on nezmeni cely pristup k tomuto problemu a neprizna si, ze nejaky problem ma. Rika, ze tenhle problem ma uz pres 4 leta, ale snazil se ty hlasy ignorovat,  ale uz to proste nejde. Psychologicka mu poradila, aby to ignoroval, taktez nejake dychove cviceni na zvladani stresovych situaci. Ja vsak myslim, ze ignoraci se zadny problem nevyresi. Nevim, co mam delat. Posledne dni me zada o naprosto silene veci. Chci mu pomoct, ale nechci ho podporovat v silenostech. Rekla jsem mu, ze ho popdorim, ale to co ode me zada, musi mit racionalni duvod. Nevim, jestli delam spravne, nechci mu jeste vice uskodit.  Mam strach, ze jsi ublizi, nebo ublizi nekomu ze sveho okoli. Chci jse zeptat, jaky je nejlepsi pristup k lidem s takovym chovanim? Dekuji moc za vasi odpoved.

Odpověď: (20. 9. 2009, 14.37)

Milá L.,
to nevypadá dobře :(. Máte pravdu, pokud on neuvidí, že je nějaký problém na jeho straně, nelze s tím nic moc dělat. Když budete mít pocit, že ohrožuje sebe nebo někoho jiného na zdraví či životě, můžete zavolat záchranku, která by ho měla převést na psychiatrii. Bylo by dobré, abyste si předem zmapovola, kam ho ve vašem regionu odvezou a s tím zařízením navázala spolupráci. Bylo by dobré, aby alespoň začal užívat antipsychotika.
Mrkněte na http://vasinasi.webnode.cz/o-n…
Držím palce

Evík píše: (15. 9. 2009, 6.47)

Dobrý den, můj problém se především týká mých rodičů,ale pochopitelně dost zasahuje i mne. Moji rodiče jsou spolu 30 let.Můj otec je alkoholik.Nikdy se s tím neléčil, nechce ani slyšet.Moji mámu to pochopitelně trápí.Chtěla by od něj odejít, ale bohužel nemá kam.Táta už ji několikrát i vyhodil  z domu,ale ona se bojí,co tomu řeknou lidi atd. Vygradovalo to až před pár dny, kdy ji prý otec v záchvatu zuřivosti začal škrtit a sprostě nadávat.To už byl vrchol.Mám o mámu hrozný strach.Já sama už snimi nebydlím. Máma by samozřejmě mohla jít ke mne do baráčku,ale obě víme,že by to nedělalo dobrotu, ale jiné řešení není. Mne hrozně mrzí,že to mezi nimi došlo tak daleko. Tátu za to vše nenávidím, na  druhou stranu, když je střízlivý,tak je v pohodě.

Odpověď: (19. 9. 2009, 11.52)

Milá Evo,
vy i máma znáte situaci nejlépe... proto jistě naleznete nejlepší řešení, at samy nebo ve spolupráci s konzultantem (chcete-li obě situaci řešit). A nezapomeňte, za každý je zodpovědný za svůj život, za mámin nejste zodpovědná.

Eliška píše: (14. 9. 2009, 20.06)

Dobrý den.
Právě řeším čerstvý problém s partnerem. Po dlouhodobých neshodách s nadřízeným ohledně výše platu a podle jeho slov stresu v práci (vše vyvrcholilo v hádce) dospěl k tomu, že si hned vzápětí nechal proplatit poukázku na peníze (tržba), jednalo se o částku okolo 300 Kč. Neokradl nikoho konkrétního - firmu. Samozřejmě se na to ihned přišlo, protože to navíc udělal dost okatým způsobem. Na základě toho se s nadřízeným domluvil na výpovědi.
Tvrdí, že vůbec nechápe, proč to udělal, že to bylo v afektu a že ho to velmi mrzí. Ihned se mi ke všemu přiznal a zároveň tvrdí, že za celých pět let, kdy u této firmy pracoval, nic takového neudělal. Jsme spolu sedm let a troufám si říct, že o něm vím téměř vše, takže mu věřím. Na mě byl vždy velmi hodný, je obětavý, zodpovědný, doteď byl spolehlivý i v práci..
Domnívám se, že je to nějaká primitivní reakce na nezvýšení platu. V dětství měl ve škole problémy s chováním, řekla bych, že se jednalo o hyperaktivitu, ale vyšetřen nikdy nebyl. Možná s tím souvisí toto impulzivní chování.
Jsem velmi zaskočená a zklamaná, ale rozejít se s ním kvůli tomu nechci. Moji rodiče se vše dozvěděli a náš vztah už neschvalují. Bohužel totiž já i matka pracujeme ve stejné firmě, sice na jiném oddělení, ale i tak to na nás vrhá špatné světlo.
Nevím, co mám dělat. Připadám si jako ve zlém snu, ze kterého se snad probudím. Chtěla bych alespoň vědět, jestli se jeho chování dá nějak psychologicky vysvětlit.
Děkuji za odpověď.

Odpověď: (20. 9. 2009, 14.15)

Milá Eliško,
troufám si říci, že odpověď na poslední otázku znáte (každopádně ji naleznete, po přečtení svého textu)
Jste spolu sedm let, doporučuji řídit se svým (nikoliv matčiným)úsudkem, který zahrnuje cit i rozum.
Dále doporučuji zklidnit se - zlý sen vypadá jinak, např. když jde o život či dlouhodobý teror.
Co vás vlastně znepokojuje? Co si o vás říkají lidi? Nebo že má přítel starosti se zaměstnáním, že se cítí nedoceněn (at oprávněně či neoprávněně).
Ano, přítel měl konflikt se zaměstnavatelem na jehož konci odchází s firmy. To je celé.

zlobísek píše: (14. 9. 2009, 16.13)

Dobrý den, máme 2letou holčičku. Celý den je v pohybu a moc toho nenasedí, jen když ji něco hodně zaujme. Když jdeme do města, většinou se jí něco nelíbí, nechce se držet za ruku, pořád utíká a je jí jedno, jestli jdeme za ní, v obchodech vše bere a když jí řekneme ať to nedělá nebo ji vezmeme za ruku, tak se začne vztekat a pokrčí nohy, tak že na uchopené ruce vysí. A když si ji vezmu, tak chce dolů a ječí. Vůbec nezabírá vysvětlování, že se to nesmí ap. Nechceme jí dávat na zadek, dá se dítě nějak zklidnit? Když nechce chodit za ruku, máme ji nutit ? Nedá se s ní nikam jít když pořád utíká, tak se bojíme. Jak ji naučit aby šla s nami. Ďekuji

Odpověď: (19. 9. 2009, 11.48)

Milá ?,
upozornění, že překračuje hranice, lehkým plácnutím na zadek, je generacemi osvědčené. Dvouleté dítě tomu rozumí snadněji než sáhodlouhému vysvětlování. Bylo by užitečné nafilmovat vaše výchovné reagování a rozebrat to s psychoterapeutem - což bude konkrétní informace přímo pro vás (ne jako přes email). Dále je možné zkusit  homeopatického lékaře - slyšela jsem o dobrém výsledku v podobném příběhu. Zjistěte si informace o tom, co je mezi vámi (nejlépe u psycholéčitele)

Eva J. píše: (14. 9. 2009, 12.47)

Dobrý den, již dlouhou dobu řeším jeden problém, prosím o radu. Od svých patnácti let - osm let - chodím s přítelem, čtyři roky spolu bydlíme. Byl to můj první a jediný muž. Ale již dva roky mám ve vztahu problémy. Náš vztah je téměř ideální, celkem si rozumíme, máme se rádi, mohu se na něj spolehnout. Ale spíše než chození mi to připomíná kamarádství, sice krásné a plné jistoty, ale hodně vzdálené soužití mezi mužem a ženou, už mám i problémy s ním spát. Vážně ho mám hrozně ráda, je mi s ním dobře, vlastně si bez něj ani nedokážu svůj život představit, ale zároveň cítím že jsem ještě mladá, že si chci užívat a hlavně že chci vztah který by byl o chození. Vím že by na kamarádství nepřistoupil, on je asi v tom co máme spokojený, a já vlastně taky, ale... Navíc je dalším problémem to že už spolu bydlíme, odloučení by bylo o to složitější. Již jednou jsem se pokusila to skončit, zamilovala jsem se do někoho jiného, ale i když byl hodný, nedokázala jsem to proto, že mi mého současného přítele bylo líto, přišlo mi že ho zrazuji. Zároveň jsem si říkala, a říkám si pořád, že mám muže na kterého se mohu spolehnout, vlastně ideálního partnera pro život, tak proč mě láká něco jiného? Bojím se že žádný už se ke mě nebude chovat tak jako on, ale zároveň vím že takhle už to nemůže být dál. Bojím se změny, mám strach že zůstanu sama, on je mi oporou, vždycky tu je když ostatní ne, ale zároveň onu změnu chci, láká mě a vybízí k samostatnosti, odpoutat se od té závislosti na někom jiném, začít věřit sama sobě. Prosím poraďte.

Odpověď: (19. 9. 2009, 11.40)

Milá Evo,
to, co popisujete, je hezký vztah a věřte, nevidím jich mnoho...
Píšete, že víte, že takhle to dál již být nemůže - tak se pusťte do toho, co víte, že chcete. Samostatnost je důležitá. Když chcete být samostatná, proč strach z toho, že zůstanete sama...? (partnerský vztah je umění balancování mezi já a my...stručně řečeno)

denikl píše: (10. 9. 2009, 14.19)

Mám manželský problém. Někdo mě pomocí SMS upozornil na nevěru mé ženy. Vše jsme si vysvětlili, ona tvrdila že to byla spontaní nepřipravené atd. Vždy jsem jí tvrdil že může k tomu dojít a že nejsem ten kdo by kvůli tomu rozbíjel rodinu, že máme volný vztah a kvůli občasným výletům si ho nezkazíme. Bohužel postupem času přicházeli zprávy o tom, že vše bylo předem důkladně naplánované, že se pomocí počítače scházeli několik týdnů, psali si erotické zprávy apod. To vše mi také vysvětlila tak, že je to hra, že jí baví ho provokovat jak bude reagovat. Dobrá uvěřil sem jí. Bohužel pořád si myslím, že mě tahá za nos. Stále mi tvrdí, že mě miluje, že se s ním dávno rozešla po mailu, že už mu nepíše a že pro ni on nic neznamená. Jenže jakmile zapomněla heslo ke schránce, která ho k němu poutala, tak posmutněla byla agresivní a její nálada se zhoršila. Nedělal nic jiného, než celý večer se snažila přijít na zapomenuté heslo, strašně jí to trápilo. Ihned ráno to zkoušela znova. Jakmile sem jí poradil jak k danému heslo přijít, tak si ho nechala poslat na správnou adresu. Když už se dostala do schránky tak najednou ožila má dobrou náladu a tváří se jako andílek. Mám prostě pocit, že jí stále k němu něco táhne, něco co doma nemůžu nabídnou. Možná je to chvilkové, ale možná taky na delší dobu. Je to muž starší než já a nebydlí zrovna blízko, ale myslím si že když s ním chatuje nebo si píše, prožívá něco co se mnou prožít nemůže. SMSky mu posílá stále (pořád jí chodí nové a nové a normálně nechodily žádné) a e-maily asi také. Zařekl jsem se kdysi, že jí poštu prohlížet nikdy nebudu ani mobil a to dodržují. Já jí v tom neomezuji, jenom nevím jak to dopadne. Snažím se jí být co nejlepší manžel a pomoci jí v čemkoliv si řekne. Bohužel někdy to narazí z její strany na nepochopení a spíš si připadám, že dolízám tam kde nejsem vítán. Předpokládám, že my spíš poradíte navštívit přímo osobně manželskou poradnu. Já už se tam chystám asi 2 týdny, ale stále nemám odvahu. Nechci jí spoutávat chci aby byla volná, ona tvrdí že se vždy za rodinou vrátí a já ji v tom věřím. Myslím si že asi je problém ve mě, že se nedokážu vyrovnat s tím, že momentálně nejsem číslo jedna.

Odpověď: (10. 9. 2009, 19.36)

To chápu. Pokud manžel nedělal nic, čím by si zasloužil, aby byl č.2, je to politovánihodná situace.
Ale doporučuji slyšet slova ženy, že vás miluje....

Zuzana píše: (10. 9. 2009, 0.49)

Dobrý den,mám dotaz ohledně změny chování partnera(manžela).Žiji s manželem  (46let) ,10let ze vztahu se nám narodil chlapeček (3roky).Poslední dobou si s partnerem nerozumíme.Když chci problémy probrat tak je svolný ,ale vždy naše  debata končí neúspěšně.Manžel byl vždy spíše kliďas ,já jsem výbušnější povaha ,ale mám tu vlastnost ,že dokážu přijít po hádce se usmířit atd.Manžel je teď naopak výbušný nedokáže uznat svoji chybu.Řekl mi že byl moc hodný až blbý a vždy při hádce "srazil paty a mlčel a že teď  to tak nechce"Takže teď srážím paty já,protože v mém věku (40let)mě už věčné dohadování nebaví.Když se zeptám ,jestli má nějaký problém(pracovní,nebo jiný) řekne ,že je v našem vztahu spokojený a ,že mě miluje.Myslím intuitivně ,že nějak neumí stárnout,ale to on nepřizná.Můžete mi prosím poradit jak tuto sitaci řešit.

Odpověď: (10. 9. 2009, 19.32)

S láskou a úsměvem.

Eva píše: (9. 9. 2009, 19.13)

Dobrý den.
Prosím o radu.Je mi 43 let a mám 3 leté a 12  dítě a ještě 2 dospělé děti.Mám v sobě zvláštní strach.Moje matka zemřela na rakovinu ještě velmi mladá a otec na tom zdravotně není také dobře a já se neustále bojím o své zdraví.jak mě něco začne bolet,už se nervuji a přemýšlím o tom že můžu umřít jako mamka a co bude s malým synem a dcerou atd.Už to dochází tak daleko,že chodím po různých vyšetřeních a doktorech a každý mi něco najde a dostanu léky a já se zase hrozně vynervuji že jsem těžce nemocná,takový velký vnitřní strach. Moc mě to trápí,také hlavně kvůli dceři,která se o mne bojí a můj zdravotní stav jí velmi trápí.Možná,že je někde pomoc a můj problém se dá řešit jinak než trávit čas u lékaře, ale nevím kde a proto Vás prosím o radu.slyšela jsem i o Kineziologii ale nevím,jestli je to to pravé.Myslíte že by se pro mne našla nějaká rada  ?
Děkuji Eva

Odpověď: (10. 9. 2009, 19.31)

Milá Evo,
pro vaši starost považuji kineziologii za nedostatečnou. Chcete-li kontakt na léčitelku, která pracuje komplexně, systematicky, kontaktujte mne telefonicky.

Dana píše: (9. 9. 2009, 14.25)

Dobrý den, mám na vás prosbu. Můj přítel před několika měsíci zkrachoval, přišel o několika milionovou částku a hlavně o vše co budoval. Zbyly nám ještě nějaké dluhy, vím, že to velice těžce nese, opravdu tvrdě pracoval. Bohužel o celé věci moc nechce mluvit, a já se tím velmi trápím, v noci poslouchám jestli vůbec dýchá. Vidím v jakém je stresu o intimním životě nemůže být vůbec řeč, zaroveň ochladl i vztah s jeho rodiči, ke mě i naší dceři se chovají velmi hezky, ale jemu dávají jasně najevo, že pochybil. Myslíte, že se s tím dokáže vyrovnat sám, jak mi tvrdí, mám strach, ho do něčeho tlačit, abych to nepokazila ještě víc, má sebevědomí na nule a obávám se že návštěva psychloga by pro něj bylo něco jako prohra, poradtě jak s ním promluvit?Děkuji

Odpověď: (10. 9. 2009, 19.29)

Milá Dano,
váš zájem je milý. Bylo by možná vhodné zeptat se  jeho rodičů, jestli jim dělá dobře ho ještě více deptat? Taky jim můžete říct, že o něj máte strach...
Je důležité, že vy víte, že tvrdě pracoval a že si toho vážíte. Bylo by dobré, aby sám sobě ten krach odpustil, protože sebemrskáním se ze dna nezvedne (to je vskutku kontraproduktivní mechanismus)
Je politováníhodné, že nechce mluvit a rovnat si myšlenky nahlas a že, návštěvu psychologa, konzultanta, kouče považuje za prohru (jak absurdní myšlenka v kontextu situace)
Můžete mu také říci, že vás celá situace znepokojuje, protože nejen o něj máte strach, ale protože cítíte ne zcela dobrý vliv situce na váš vztah i rodinný život.

Martina píše: (9. 9. 2009, 11.54)

Dobrý den,Ráda bych od Vás věděla radu, ani ne tak právnickou jako lidskou, jak se s tím vším vyrovnat a jak vše snášet.Od března tohoto roku mne neustále napadá moje sousedka. Nechodí do práce a denně od 8 – 22 hod sedí dva metry od mých dveří. Kope mi do dveří, do bot, bouchá do botníku, silně kouří a veškerý kouř mi jde do bytu. Mám malého syna a chodím s ním ven, ona mne neustále slovně napadá a to velmi vulgárně – ty pí, ty krá, ty svi…. Říká,a´t mi chcípne syn a já s ním, že mi rozkope dr…Každý den je to to samé. Nikdy jí neodpovídám, nebavím se s ní, ani ji nezdravím, jen se jí bojím a ona se mi pořád směje a je na mne strašně vulgární. Mám kocourka, pořád tady křičí, že mi ho otráví.Máme na patře společný balkon, kam si věšíme prádlo. Já si ho tam věšela taky, do doby, kdy jsem zjistila, že dotyčná paní mi ho polévá špinavou vodou, Savem atd. ještě na mne řvala, jestli si tam pověsím prádlo ještě jednou, tak přestříhá šňůry. Denně o mně vyřvává na chodbě, kdy já to slyším přes dveře domů, říká jiným sousedkám, jestli se budou se mnou bavit, tak je nechá vyhostit. Jedna sousedka se mne zastala a řekla jí, a´t už mne konečně nechá být,ale ta jí jen řekla, že mne nechá být teprve až chcípnu.Každý den poslouchám za dveřmi, a když na chvilku někam odejde, tak utíkám se synem z bytu a z domu a pokaždé, když se vracím, tak se klepu a bojím se. Přes léto jsem chodila s chlapcem pryč ráno v 7 hod a vracela se po 22 hod, abych ji neviděla. Chlapci ještě nejsou dva roky a je to pro mne všechno velmi těžké.Od srpna jsem začala mít dost silné astmatické záchvaty v noci, musela jsem k lékaři a mám špatné výsledky,špatné EKG, musím brát léky na srdce a je to hodně psychické. Je mi 38let a už se nedivím, že někdo dostane ze stresu infarkt.Prosím, můžete mi poradit, jak to vše mám snášet. Kolikrát si říkám, že jsem na konci sil, ten každodenní stres se nedá vydržet, ale já musím dál kvůli synovi.

Odpověď: (10. 9. 2009, 19.18)

Milá Martino,
je třeba naučit se efektivně bránit! Ustupování agresorovi je sebedestruktivní - následky na sobě již vidíte. Odvahu potřebujete nalézt - chcete-li ji v sobě aktivovat (a zklidnit současný stav) můžete se samozřejmě objednat (můžeme samozřejmě probrat i postup reálné ochrany).
Je nejvyšší čas zahájit aktivní obranu na několika frontách !!!

Mazlik píše: (8. 9. 2009, 19.13)

Dobrý den,
 zřejmě trpím poruchou OCD už od dětství, a je to velice nepříjemné a vyčerpávající, protože mě doprovází velké úzkosti a stavy strachu.  Neustále přemýšlím nad myšlenkama a představama, které  mě náhle napadnou, i přesto že vím, že bych je nikdy neuskutečnila. Neskutečně  mě  to níčí a dohání k šílenství. Zajímalo by mě, jak by se těchto špatných myšlenek a představ mohla zbavit. Vždy si řeknu, že je to jen hloupá myšlenka, nebo představa, ale to nějak nepomáhá...
Jsem zoufalá a nevím si už rady, proč se takové myšlenky vůbec objevují, když je člověk nevítá a i přesto, že ho někdo uklidní, objeví se opět ? Proč nestačí jedno uklidnění? Byla jsem těhotná, ale potratila jsem a během těhotenství se to zhoršilo ještě víc, byla jsem neustále v úzkosti, a teďka si dávám ještě za vinu, že za to můžu vlastně já,  tím jak jsem se trápila. Antidepresiva brát nechci, protože plánujeme s přítelem další miminko, ale bojím se, že pokud nebudu v pohodě, tak to ani nepůjde.
Děkuji Vám moc za Vaší odpověď.
Mazlik 30

Odpověď: (10. 9. 2009, 19.13)

A co jste aktivně udělala pro vyléčení OCD?

Zuzka píše: (8. 9. 2009, 18.51)

Dobrý den,
mam takový problém, je mi 20 let a  v červnu jsem začala mít problémy s jízdou v autobuse, v autě= začalo to silným bušením srdce a pocitem na omdlení, vždy jsem musela vystoupit. Pak jsem se v červenci, když mi začlo volno= vůbec jsem nevěděla co budu dělat, ztratila jsem smysl života a celé dny jsem proležela v posteli a myslela na to proč lidé žijí. Také jsem dostala strach ze smrti, často mě přepadá i úzkost, že všechny místnosti jsou malé, že svět je malý.
Předem moc děkuji za radu

Odpověď: (10. 9. 2009, 19.10)

Milá Zuzko,
váš problém vidím na osobní konzultaci. Můžete pohledat informace o agorafobii, ale nevidím v tom komplexní řešení. Můžete nastudovat písemnosti, které napsali jiní lidé, při hledání a poznávání tajemství života.
Mějte se hezky a hledejte

Marie píše: (8. 9. 2009, 14.41)

Dobrý den,
ráda bych se na vás obrátila s "problémem", který mě trošku polekal. V poslední době se mi čas od času stane, že chci něco říci nebo se na něco zeptat, a použiji slovo, které význam věty změní v naprostý nesmysl. Například jsem se chtěla zeptat, jestli si někdo dá kávu s mlékem a místo mléka jsem použila víno... Přitom alkohol nepiji vůbec. Toto spojení jsem jako příklad nyní použila proto, že to je zatím poslední z mých "přeřeků". Vcelku mě to začíná znepokojovat, proto se na vás obracím. Nevím, zda-li se jedná pouze o roztržitost (napětí a stres v zaměstnání atd.), anebo se může jednat o nějakou poruchu a měla bych vyhledat odborníka..
Velice děkuji za odpověď.

Odpověď: (10. 9. 2009, 19.07)

Milá Marie,
stres bývá příčinou chybných úkonů. Děje-li se to čas od času jak píšete a pokud se opravíte a nad vlastním přeřeknutí se pousmějete, neviděla bych potíž jako dramatickou. Můžete řešit vlastní zklidnění, soustředění... Nikdo nejsme dokonalý...
hezké dny

< novější | 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >