Jana píše: (15. 9. 2009, 12.42)

Dobrý deň,
 chcela by som Vám napísať o probléme,ktorý ma trápi už dlhšiu
 dobu a zároveň sa opýtať,či by ste mi nevedeli s tým nejako
 pomocť.Pracujem ako správca a zároveň mám na starosti aj
 úklid.Pred odchodom z práce je mojou povinnosťou všetko
 skontrolovať. napr. aby boli prázdne koše,čisté
 umývadla,zatvorené akná atď. Mojím veľkým problémom je to samotné
 kontrolovanie.Mám už zaužívaný postup ako kontrolujem.Aj keď danú
 vec skontrolujem,nie som si istá tým,ci je to urobené správne a
 pri niektorých veciach sa viem zastaviť aj na niekoľko minút a
 nie som schopná z toho miesta odísť.Pokiaľ niekto ide kontrolovať
 so mnou,tak je to v poriadku,ale ako náhle som tam sama,som
 stratená a trvá mi to hrozne dlho.Neviem,co už s tým
 robiť.Nestáva sa mi to iba v práci,ale aj pri odchode z domu.Bola
 by som Vám veľmi vďačná za radu,ako sa toho mojho strachu a
 nedovery v samú seba zbavit.
 Za Vašu odpoveď Vám vopred
 ďakujem

Odpověď: (20. 9. 2009, 14.51)

Milá Jano,
vaše potíž připomíná obsedantně kompulzivní poruchu (OCD) Jako k takové k ní je dobré přistoupit. Pohledejte materiály (odkazy vpravo nahoře - poslední odkaz)­http://cz.lundbeck.com/cz/publ…
Nebojte se spolupracovat se specialistou.

Lubenka273 píše: (15. 9. 2009, 10.21)

Dobry den
Mam problemy s pritelem. Nas vztah je v poradku, horsi se to ale kazdym dnem. Myslim, ze trpi schizofrenii. Snazila jsem se sehnat informace o ruznich psychickych poruchach online. Stale tvrdi, ze slysi hlasy, ktere rikaji, ze jeho prace za nic nestoji a ze ho nekdo chce zabit. Zacina byt paranoidni, v noci nespi, uz se takmer ani nesmeje. Az kdyz se ja snazim ho rozesmat, privezt na ine myslenky, ale to se mi nikdy nepovede na dlouho. Podezriva kolegove z prace, tvrdi, ze firma, ve ktere pracuje, se dohodla, ze ho odstrani. Tvrdi, ze slysi hlasy i doma, ze jeho sousedi jsou v tom taktez zapleteni. Je sice pravda, ze kdyz nasi sousedi mluvi, je to slyset, ale je nemozne slyset o cem mluvi. Stale dookola opakuje, ze slysi, jak nekdo rika, ze ho je potreba zabit. Ja i jeho rodina, i vsichni kolegove mu rikaji, ze to neni pravda, ze je to jen v jeho hlave. On vsak takovou moznost nechce pripustit. Je jsi naprosto jistej, ze je to pravda a jednoho dne ho nekdo zabije, nebo ublizi jeho blizkym. Jeho mama ho prijmula zajit k psychologovi. Byl tam zatim jen jednou, tvrdil, ta psychologicka je zaujata. Ja si uvedomuju, ze mu to nepomuze, pokud on nezmeni cely pristup k tomuto problemu a neprizna si, ze nejaky problem ma. Rika, ze tenhle problem ma uz pres 4 leta, ale snazil se ty hlasy ignorovat,  ale uz to proste nejde. Psychologicka mu poradila, aby to ignoroval, taktez nejake dychove cviceni na zvladani stresovych situaci. Ja vsak myslim, ze ignoraci se zadny problem nevyresi. Nevim, co mam delat. Posledne dni me zada o naprosto silene veci. Chci mu pomoct, ale nechci ho podporovat v silenostech. Rekla jsem mu, ze ho popdorim, ale to co ode me zada, musi mit racionalni duvod. Nevim, jestli delam spravne, nechci mu jeste vice uskodit.  Mam strach, ze jsi ublizi, nebo ublizi nekomu ze sveho okoli. Chci jse zeptat, jaky je nejlepsi pristup k lidem s takovym chovanim? Dekuji moc za vasi odpoved.

Odpověď: (20. 9. 2009, 14.37)

Milá L.,
to nevypadá dobře :(. Máte pravdu, pokud on neuvidí, že je nějaký problém na jeho straně, nelze s tím nic moc dělat. Když budete mít pocit, že ohrožuje sebe nebo někoho jiného na zdraví či životě, můžete zavolat záchranku, která by ho měla převést na psychiatrii. Bylo by dobré, abyste si předem zmapovola, kam ho ve vašem regionu odvezou a s tím zařízením navázala spolupráci. Bylo by dobré, aby alespoň začal užívat antipsychotika.
Mrkněte na http://vasinasi.webnode.cz/o-n…
Držím palce

Evík píše: (15. 9. 2009, 6.47)

Dobrý den, můj problém se především týká mých rodičů,ale pochopitelně dost zasahuje i mne. Moji rodiče jsou spolu 30 let.Můj otec je alkoholik.Nikdy se s tím neléčil, nechce ani slyšet.Moji mámu to pochopitelně trápí.Chtěla by od něj odejít, ale bohužel nemá kam.Táta už ji několikrát i vyhodil  z domu,ale ona se bojí,co tomu řeknou lidi atd. Vygradovalo to až před pár dny, kdy ji prý otec v záchvatu zuřivosti začal škrtit a sprostě nadávat.To už byl vrchol.Mám o mámu hrozný strach.Já sama už snimi nebydlím. Máma by samozřejmě mohla jít ke mne do baráčku,ale obě víme,že by to nedělalo dobrotu, ale jiné řešení není. Mne hrozně mrzí,že to mezi nimi došlo tak daleko. Tátu za to vše nenávidím, na  druhou stranu, když je střízlivý,tak je v pohodě.

Odpověď: (19. 9. 2009, 11.52)

Milá Evo,
vy i máma znáte situaci nejlépe... proto jistě naleznete nejlepší řešení, at samy nebo ve spolupráci s konzultantem (chcete-li obě situaci řešit). A nezapomeňte, za každý je zodpovědný za svůj život, za mámin nejste zodpovědná.

Eliška píše: (14. 9. 2009, 20.06)

Dobrý den.
Právě řeším čerstvý problém s partnerem. Po dlouhodobých neshodách s nadřízeným ohledně výše platu a podle jeho slov stresu v práci (vše vyvrcholilo v hádce) dospěl k tomu, že si hned vzápětí nechal proplatit poukázku na peníze (tržba), jednalo se o částku okolo 300 Kč. Neokradl nikoho konkrétního - firmu. Samozřejmě se na to ihned přišlo, protože to navíc udělal dost okatým způsobem. Na základě toho se s nadřízeným domluvil na výpovědi.
Tvrdí, že vůbec nechápe, proč to udělal, že to bylo v afektu a že ho to velmi mrzí. Ihned se mi ke všemu přiznal a zároveň tvrdí, že za celých pět let, kdy u této firmy pracoval, nic takového neudělal. Jsme spolu sedm let a troufám si říct, že o něm vím téměř vše, takže mu věřím. Na mě byl vždy velmi hodný, je obětavý, zodpovědný, doteď byl spolehlivý i v práci..
Domnívám se, že je to nějaká primitivní reakce na nezvýšení platu. V dětství měl ve škole problémy s chováním, řekla bych, že se jednalo o hyperaktivitu, ale vyšetřen nikdy nebyl. Možná s tím souvisí toto impulzivní chování.
Jsem velmi zaskočená a zklamaná, ale rozejít se s ním kvůli tomu nechci. Moji rodiče se vše dozvěděli a náš vztah už neschvalují. Bohužel totiž já i matka pracujeme ve stejné firmě, sice na jiném oddělení, ale i tak to na nás vrhá špatné světlo.
Nevím, co mám dělat. Připadám si jako ve zlém snu, ze kterého se snad probudím. Chtěla bych alespoň vědět, jestli se jeho chování dá nějak psychologicky vysvětlit.
Děkuji za odpověď.

Odpověď: (20. 9. 2009, 14.15)

Milá Eliško,
troufám si říci, že odpověď na poslední otázku znáte (každopádně ji naleznete, po přečtení svého textu)
Jste spolu sedm let, doporučuji řídit se svým (nikoliv matčiným)úsudkem, který zahrnuje cit i rozum.
Dále doporučuji zklidnit se - zlý sen vypadá jinak, např. když jde o život či dlouhodobý teror.
Co vás vlastně znepokojuje? Co si o vás říkají lidi? Nebo že má přítel starosti se zaměstnáním, že se cítí nedoceněn (at oprávněně či neoprávněně).
Ano, přítel měl konflikt se zaměstnavatelem na jehož konci odchází s firmy. To je celé.

zlobísek píše: (14. 9. 2009, 16.13)

Dobrý den, máme 2letou holčičku. Celý den je v pohybu a moc toho nenasedí, jen když ji něco hodně zaujme. Když jdeme do města, většinou se jí něco nelíbí, nechce se držet za ruku, pořád utíká a je jí jedno, jestli jdeme za ní, v obchodech vše bere a když jí řekneme ať to nedělá nebo ji vezmeme za ruku, tak se začne vztekat a pokrčí nohy, tak že na uchopené ruce vysí. A když si ji vezmu, tak chce dolů a ječí. Vůbec nezabírá vysvětlování, že se to nesmí ap. Nechceme jí dávat na zadek, dá se dítě nějak zklidnit? Když nechce chodit za ruku, máme ji nutit ? Nedá se s ní nikam jít když pořád utíká, tak se bojíme. Jak ji naučit aby šla s nami. Ďekuji

Odpověď: (19. 9. 2009, 11.48)

Milá ?,
upozornění, že překračuje hranice, lehkým plácnutím na zadek, je generacemi osvědčené. Dvouleté dítě tomu rozumí snadněji než sáhodlouhému vysvětlování. Bylo by užitečné nafilmovat vaše výchovné reagování a rozebrat to s psychoterapeutem - což bude konkrétní informace přímo pro vás (ne jako přes email). Dále je možné zkusit  homeopatického lékaře - slyšela jsem o dobrém výsledku v podobném příběhu. Zjistěte si informace o tom, co je mezi vámi (nejlépe u psycholéčitele)

Eva J. píše: (14. 9. 2009, 12.47)

Dobrý den, již dlouhou dobu řeším jeden problém, prosím o radu. Od svých patnácti let - osm let - chodím s přítelem, čtyři roky spolu bydlíme. Byl to můj první a jediný muž. Ale již dva roky mám ve vztahu problémy. Náš vztah je téměř ideální, celkem si rozumíme, máme se rádi, mohu se na něj spolehnout. Ale spíše než chození mi to připomíná kamarádství, sice krásné a plné jistoty, ale hodně vzdálené soužití mezi mužem a ženou, už mám i problémy s ním spát. Vážně ho mám hrozně ráda, je mi s ním dobře, vlastně si bez něj ani nedokážu svůj život představit, ale zároveň cítím že jsem ještě mladá, že si chci užívat a hlavně že chci vztah který by byl o chození. Vím že by na kamarádství nepřistoupil, on je asi v tom co máme spokojený, a já vlastně taky, ale... Navíc je dalším problémem to že už spolu bydlíme, odloučení by bylo o to složitější. Již jednou jsem se pokusila to skončit, zamilovala jsem se do někoho jiného, ale i když byl hodný, nedokázala jsem to proto, že mi mého současného přítele bylo líto, přišlo mi že ho zrazuji. Zároveň jsem si říkala, a říkám si pořád, že mám muže na kterého se mohu spolehnout, vlastně ideálního partnera pro život, tak proč mě láká něco jiného? Bojím se že žádný už se ke mě nebude chovat tak jako on, ale zároveň vím že takhle už to nemůže být dál. Bojím se změny, mám strach že zůstanu sama, on je mi oporou, vždycky tu je když ostatní ne, ale zároveň onu změnu chci, láká mě a vybízí k samostatnosti, odpoutat se od té závislosti na někom jiném, začít věřit sama sobě. Prosím poraďte.

Odpověď: (19. 9. 2009, 11.40)

Milá Evo,
to, co popisujete, je hezký vztah a věřte, nevidím jich mnoho...
Píšete, že víte, že takhle to dál již být nemůže - tak se pusťte do toho, co víte, že chcete. Samostatnost je důležitá. Když chcete být samostatná, proč strach z toho, že zůstanete sama...? (partnerský vztah je umění balancování mezi já a my...stručně řečeno)

denikl píše: (10. 9. 2009, 14.19)

Mám manželský problém. Někdo mě pomocí SMS upozornil na nevěru mé ženy. Vše jsme si vysvětlili, ona tvrdila že to byla spontaní nepřipravené atd. Vždy jsem jí tvrdil že může k tomu dojít a že nejsem ten kdo by kvůli tomu rozbíjel rodinu, že máme volný vztah a kvůli občasným výletům si ho nezkazíme. Bohužel postupem času přicházeli zprávy o tom, že vše bylo předem důkladně naplánované, že se pomocí počítače scházeli několik týdnů, psali si erotické zprávy apod. To vše mi také vysvětlila tak, že je to hra, že jí baví ho provokovat jak bude reagovat. Dobrá uvěřil sem jí. Bohužel pořád si myslím, že mě tahá za nos. Stále mi tvrdí, že mě miluje, že se s ním dávno rozešla po mailu, že už mu nepíše a že pro ni on nic neznamená. Jenže jakmile zapomněla heslo ke schránce, která ho k němu poutala, tak posmutněla byla agresivní a její nálada se zhoršila. Nedělal nic jiného, než celý večer se snažila přijít na zapomenuté heslo, strašně jí to trápilo. Ihned ráno to zkoušela znova. Jakmile sem jí poradil jak k danému heslo přijít, tak si ho nechala poslat na správnou adresu. Když už se dostala do schránky tak najednou ožila má dobrou náladu a tváří se jako andílek. Mám prostě pocit, že jí stále k němu něco táhne, něco co doma nemůžu nabídnou. Možná je to chvilkové, ale možná taky na delší dobu. Je to muž starší než já a nebydlí zrovna blízko, ale myslím si že když s ním chatuje nebo si píše, prožívá něco co se mnou prožít nemůže. SMSky mu posílá stále (pořád jí chodí nové a nové a normálně nechodily žádné) a e-maily asi také. Zařekl jsem se kdysi, že jí poštu prohlížet nikdy nebudu ani mobil a to dodržují. Já jí v tom neomezuji, jenom nevím jak to dopadne. Snažím se jí být co nejlepší manžel a pomoci jí v čemkoliv si řekne. Bohužel někdy to narazí z její strany na nepochopení a spíš si připadám, že dolízám tam kde nejsem vítán. Předpokládám, že my spíš poradíte navštívit přímo osobně manželskou poradnu. Já už se tam chystám asi 2 týdny, ale stále nemám odvahu. Nechci jí spoutávat chci aby byla volná, ona tvrdí že se vždy za rodinou vrátí a já ji v tom věřím. Myslím si že asi je problém ve mě, že se nedokážu vyrovnat s tím, že momentálně nejsem číslo jedna.

Odpověď: (10. 9. 2009, 19.36)

To chápu. Pokud manžel nedělal nic, čím by si zasloužil, aby byl č.2, je to politovánihodná situace.
Ale doporučuji slyšet slova ženy, že vás miluje....

Zuzana píše: (10. 9. 2009, 0.49)

Dobrý den,mám dotaz ohledně změny chování partnera(manžela).Žiji s manželem  (46let) ,10let ze vztahu se nám narodil chlapeček (3roky).Poslední dobou si s partnerem nerozumíme.Když chci problémy probrat tak je svolný ,ale vždy naše  debata končí neúspěšně.Manžel byl vždy spíše kliďas ,já jsem výbušnější povaha ,ale mám tu vlastnost ,že dokážu přijít po hádce se usmířit atd.Manžel je teď naopak výbušný nedokáže uznat svoji chybu.Řekl mi že byl moc hodný až blbý a vždy při hádce "srazil paty a mlčel a že teď  to tak nechce"Takže teď srážím paty já,protože v mém věku (40let)mě už věčné dohadování nebaví.Když se zeptám ,jestli má nějaký problém(pracovní,nebo jiný) řekne ,že je v našem vztahu spokojený a ,že mě miluje.Myslím intuitivně ,že nějak neumí stárnout,ale to on nepřizná.Můžete mi prosím poradit jak tuto sitaci řešit.

Odpověď: (10. 9. 2009, 19.32)

S láskou a úsměvem.

Eva píše: (9. 9. 2009, 19.13)

Dobrý den.
Prosím o radu.Je mi 43 let a mám 3 leté a 12  dítě a ještě 2 dospělé děti.Mám v sobě zvláštní strach.Moje matka zemřela na rakovinu ještě velmi mladá a otec na tom zdravotně není také dobře a já se neustále bojím o své zdraví.jak mě něco začne bolet,už se nervuji a přemýšlím o tom že můžu umřít jako mamka a co bude s malým synem a dcerou atd.Už to dochází tak daleko,že chodím po různých vyšetřeních a doktorech a každý mi něco najde a dostanu léky a já se zase hrozně vynervuji že jsem těžce nemocná,takový velký vnitřní strach. Moc mě to trápí,také hlavně kvůli dceři,která se o mne bojí a můj zdravotní stav jí velmi trápí.Možná,že je někde pomoc a můj problém se dá řešit jinak než trávit čas u lékaře, ale nevím kde a proto Vás prosím o radu.slyšela jsem i o Kineziologii ale nevím,jestli je to to pravé.Myslíte že by se pro mne našla nějaká rada  ?
Děkuji Eva

Odpověď: (10. 9. 2009, 19.31)

Milá Evo,
pro vaši starost považuji kineziologii za nedostatečnou. Chcete-li kontakt na léčitelku, která pracuje komplexně, systematicky, kontaktujte mne telefonicky.

Dana píše: (9. 9. 2009, 14.25)

Dobrý den, mám na vás prosbu. Můj přítel před několika měsíci zkrachoval, přišel o několika milionovou částku a hlavně o vše co budoval. Zbyly nám ještě nějaké dluhy, vím, že to velice těžce nese, opravdu tvrdě pracoval. Bohužel o celé věci moc nechce mluvit, a já se tím velmi trápím, v noci poslouchám jestli vůbec dýchá. Vidím v jakém je stresu o intimním životě nemůže být vůbec řeč, zaroveň ochladl i vztah s jeho rodiči, ke mě i naší dceři se chovají velmi hezky, ale jemu dávají jasně najevo, že pochybil. Myslíte, že se s tím dokáže vyrovnat sám, jak mi tvrdí, mám strach, ho do něčeho tlačit, abych to nepokazila ještě víc, má sebevědomí na nule a obávám se že návštěva psychloga by pro něj bylo něco jako prohra, poradtě jak s ním promluvit?Děkuji

Odpověď: (10. 9. 2009, 19.29)

Milá Dano,
váš zájem je milý. Bylo by možná vhodné zeptat se  jeho rodičů, jestli jim dělá dobře ho ještě více deptat? Taky jim můžete říct, že o něj máte strach...
Je důležité, že vy víte, že tvrdě pracoval a že si toho vážíte. Bylo by dobré, aby sám sobě ten krach odpustil, protože sebemrskáním se ze dna nezvedne (to je vskutku kontraproduktivní mechanismus)
Je politováníhodné, že nechce mluvit a rovnat si myšlenky nahlas a že, návštěvu psychologa, konzultanta, kouče považuje za prohru (jak absurdní myšlenka v kontextu situace)
Můžete mu také říci, že vás celá situace znepokojuje, protože nejen o něj máte strach, ale protože cítíte ne zcela dobrý vliv situce na váš vztah i rodinný život.

Martina píše: (9. 9. 2009, 11.54)

Dobrý den,Ráda bych od Vás věděla radu, ani ne tak právnickou jako lidskou, jak se s tím vším vyrovnat a jak vše snášet.Od března tohoto roku mne neustále napadá moje sousedka. Nechodí do práce a denně od 8 – 22 hod sedí dva metry od mých dveří. Kope mi do dveří, do bot, bouchá do botníku, silně kouří a veškerý kouř mi jde do bytu. Mám malého syna a chodím s ním ven, ona mne neustále slovně napadá a to velmi vulgárně – ty pí, ty krá, ty svi…. Říká,a´t mi chcípne syn a já s ním, že mi rozkope dr…Každý den je to to samé. Nikdy jí neodpovídám, nebavím se s ní, ani ji nezdravím, jen se jí bojím a ona se mi pořád směje a je na mne strašně vulgární. Mám kocourka, pořád tady křičí, že mi ho otráví.Máme na patře společný balkon, kam si věšíme prádlo. Já si ho tam věšela taky, do doby, kdy jsem zjistila, že dotyčná paní mi ho polévá špinavou vodou, Savem atd. ještě na mne řvala, jestli si tam pověsím prádlo ještě jednou, tak přestříhá šňůry. Denně o mně vyřvává na chodbě, kdy já to slyším přes dveře domů, říká jiným sousedkám, jestli se budou se mnou bavit, tak je nechá vyhostit. Jedna sousedka se mne zastala a řekla jí, a´t už mne konečně nechá být,ale ta jí jen řekla, že mne nechá být teprve až chcípnu.Každý den poslouchám za dveřmi, a když na chvilku někam odejde, tak utíkám se synem z bytu a z domu a pokaždé, když se vracím, tak se klepu a bojím se. Přes léto jsem chodila s chlapcem pryč ráno v 7 hod a vracela se po 22 hod, abych ji neviděla. Chlapci ještě nejsou dva roky a je to pro mne všechno velmi těžké.Od srpna jsem začala mít dost silné astmatické záchvaty v noci, musela jsem k lékaři a mám špatné výsledky,špatné EKG, musím brát léky na srdce a je to hodně psychické. Je mi 38let a už se nedivím, že někdo dostane ze stresu infarkt.Prosím, můžete mi poradit, jak to vše mám snášet. Kolikrát si říkám, že jsem na konci sil, ten každodenní stres se nedá vydržet, ale já musím dál kvůli synovi.

Odpověď: (10. 9. 2009, 19.18)

Milá Martino,
je třeba naučit se efektivně bránit! Ustupování agresorovi je sebedestruktivní - následky na sobě již vidíte. Odvahu potřebujete nalézt - chcete-li ji v sobě aktivovat (a zklidnit současný stav) můžete se samozřejmě objednat (můžeme samozřejmě probrat i postup reálné ochrany).
Je nejvyšší čas zahájit aktivní obranu na několika frontách !!!

Mazlik píše: (8. 9. 2009, 19.13)

Dobrý den,
 zřejmě trpím poruchou OCD už od dětství, a je to velice nepříjemné a vyčerpávající, protože mě doprovází velké úzkosti a stavy strachu.  Neustále přemýšlím nad myšlenkama a představama, které  mě náhle napadnou, i přesto že vím, že bych je nikdy neuskutečnila. Neskutečně  mě  to níčí a dohání k šílenství. Zajímalo by mě, jak by se těchto špatných myšlenek a představ mohla zbavit. Vždy si řeknu, že je to jen hloupá myšlenka, nebo představa, ale to nějak nepomáhá...
Jsem zoufalá a nevím si už rady, proč se takové myšlenky vůbec objevují, když je člověk nevítá a i přesto, že ho někdo uklidní, objeví se opět ? Proč nestačí jedno uklidnění? Byla jsem těhotná, ale potratila jsem a během těhotenství se to zhoršilo ještě víc, byla jsem neustále v úzkosti, a teďka si dávám ještě za vinu, že za to můžu vlastně já,  tím jak jsem se trápila. Antidepresiva brát nechci, protože plánujeme s přítelem další miminko, ale bojím se, že pokud nebudu v pohodě, tak to ani nepůjde.
Děkuji Vám moc za Vaší odpověď.
Mazlik 30

Odpověď: (10. 9. 2009, 19.13)

A co jste aktivně udělala pro vyléčení OCD?

Zuzka píše: (8. 9. 2009, 18.51)

Dobrý den,
mam takový problém, je mi 20 let a  v červnu jsem začala mít problémy s jízdou v autobuse, v autě= začalo to silným bušením srdce a pocitem na omdlení, vždy jsem musela vystoupit. Pak jsem se v červenci, když mi začlo volno= vůbec jsem nevěděla co budu dělat, ztratila jsem smysl života a celé dny jsem proležela v posteli a myslela na to proč lidé žijí. Také jsem dostala strach ze smrti, často mě přepadá i úzkost, že všechny místnosti jsou malé, že svět je malý.
Předem moc děkuji za radu

Odpověď: (10. 9. 2009, 19.10)

Milá Zuzko,
váš problém vidím na osobní konzultaci. Můžete pohledat informace o agorafobii, ale nevidím v tom komplexní řešení. Můžete nastudovat písemnosti, které napsali jiní lidé, při hledání a poznávání tajemství života.
Mějte se hezky a hledejte

Marie píše: (8. 9. 2009, 14.41)

Dobrý den,
ráda bych se na vás obrátila s "problémem", který mě trošku polekal. V poslední době se mi čas od času stane, že chci něco říci nebo se na něco zeptat, a použiji slovo, které význam věty změní v naprostý nesmysl. Například jsem se chtěla zeptat, jestli si někdo dá kávu s mlékem a místo mléka jsem použila víno... Přitom alkohol nepiji vůbec. Toto spojení jsem jako příklad nyní použila proto, že to je zatím poslední z mých "přeřeků". Vcelku mě to začíná znepokojovat, proto se na vás obracím. Nevím, zda-li se jedná pouze o roztržitost (napětí a stres v zaměstnání atd.), anebo se může jednat o nějakou poruchu a měla bych vyhledat odborníka..
Velice děkuji za odpověď.

Odpověď: (10. 9. 2009, 19.07)

Milá Marie,
stres bývá příčinou chybných úkonů. Děje-li se to čas od času jak píšete a pokud se opravíte a nad vlastním přeřeknutí se pousmějete, neviděla bych potíž jako dramatickou. Můžete řešit vlastní zklidnění, soustředění... Nikdo nejsme dokonalý...
hezké dny

Petra píše: (8. 9. 2009, 13.23)

Dobrý den,

potřebuji poradit. S partnerem žijeme osm let v krásném vztahu, ale teď se vše obrátilo. Přítel se zamiloval do někoho s kým být stejně nemůže. Je ze všeho zmatený. Říká, že mě má rád, ale neví jestli chce se mnou zůstat. Trápíme se tím oba, protože ho nechci ztratit. Vím, že potřebuje čas aby si vše srovnal a rozhodl se. Jen nevím jestli mu mám dát najevo co cítím nebo ho nechat a čekat jak vše vyplyne.Bydlíme společně s jeho maminkou a  uvažuji o tom najít si byt a odstěhovat se, aby si vše mohl srovnat, ale nevím jestli je to zprávný krok. Nechci udělat chybný krok.
Děkuji za radu.
P

Odpověď: (10. 9. 2009, 19.02)

Milá Petro,
máte-li sílu a odvahu nalézt si své bydlení, je to krok dobrým směrem.
I vám držím palce v nelehkém období.

Julča píše: (7. 9. 2009, 17.23)

Dobrý den,
chtěla bych Vás poprosit o radu. Včera jsem si uvědomila něco, co mě vyděsilo. Zjistila jsem, že většinu svého života jsem žila spíš pro okolí než pro sebe, že jsem se snažila jenom naplňovat normy, které ode mě ostatní lidé očekávali, z toho podle mě vyplývá i to, že se dost často podvědomě bojím, že se třeba tvářim blbě, že se blbě usmívám a že by na mě mohl někdo poznat, že jsem nervózní. Což je fakt, že někdy podvědomě dělám, jinak samozřejmě vím, že jsou to hloupé myšlenky, kterých bych se potřebovala zbavit, ale prostě tam někdy jakoby "naskočí". Když si tak promítnu minulost, tak jsem to dělala už když jsem byla malá. Třeba když byla školní besídka a já se nezúčastnila tanečků, který si holky připravily, tak jsem za každou cenu nechtěla, aby to viděli naši, protože mi přišlo, že bych nebyla ta dokonalá holka, kterou budou mít rádi. Nebo nikdy jsem doma nebyla schopná se přiznat se svým problémem, protože zase mi přišlo, že bych nesplňovala nějaký očekávání a nebyla dokonalá nebo jsem se postupem času začala před tátou stydět v plavkách, protože jsem byla, jak se říká, "oplácanější" a taťka mi to teda někdy dával najevo aniž by věděl, jak mě to trápí. A dost času jsem přemýšlela, jak to udělat, aby na mě byli naši pyšný...Byla jsem nejlepší ve třídě, v kroužcích... Začala jsem tak měřit svoji hodnotu. Pak jsem asi přes prázdniny rychle zhubla, až se lidé okolo mě začali bát, jestli ne až moc. Měla jsem dost zdravého rozumu, abych to nepřehnala a začala jsem zase normálně jíst. Teď mám postavu akorát. Už v té době jsem měla dost velký problémy se sebevědomím a doufala jsem, že třeba když zhubnu, tak tím se to pomůže vyřešit, ale samozřejmě že ne. Pak jsem přešla na výběrovou střední školu, kde už nebylo možné být ve všem nejlepší a začalo mě to trápit, protože jsem si najednou připadla, že jsem hloupá...snažila jsem se to tedy zakrývat. V té době jsem závodně tancovala a taky tam se mi čím dál tím víc přestávalo dařit. Byla jsem na dně. Pak jsem si přečetla knihu Miluj svůj život a můj život se začal otáčet víc jak 360 stupňů. Hrozně moc se toho změnilo a jsem teď o moc spokojenější. Ale včera jsem si uvědomila, že potřebuju vyřešit ještě jeden "problém". Pořád někde vě mně je uloženej pocit, že jsem v něčem nedostatečná, že by si lidé mohli myslet, že jsem hloupá a že by mě ti, na kterých mi záleží mohli opustit a čeho jsem se lekla ještě víc je myšlenka, že já se celej život snažím, aby mě někdo měl rád. Neumím si představit hezčí situaci, než že by ke mně někdo přišel a řekl: mám tě moc rád a hrozně se mi líbí, jaká jsi, jsi úžasná a je mi s tebou dobře. Ze svý zkušenosti vím, že se vším jde něco udělat, pokud člověk chce a já chci a moc :), tak bych Vás chtěla poprosit, jestli byste mi něco neporadila :). Děkuju. Hezký den.

Odpověď: (10. 9. 2009, 19.00)

Milá Julčo,
je zřejmé, že jste opravdu šikovná dívka/žena. Je pravda, že vzájemná láska mezi lidmi je hezká jako květ v rajské zahradě. Láska je svobodná, nevyžaduje, neočekává. Má svou záři i zákonitosti. Touha a očekávání jsou příčiny bolesti.... Lpění a závislost jsou příčinou utrpení...
Nechcete-li osobní konzultaci, doporučuji knihu Láska duše.
Držím palce

Janička píše: (3. 9. 2009, 19.17)

Dobrý den, mám obrovský problém. Doufám, že mi dokážete pomoci. Můj kamarád, říkejme mu například "Honza", má jistý druh poruchy a o té jsem nikdy v životě neslyšela. Je ve věku 20ti let, úspěšně ukončil střední školu a jde na vysokou školu. Vystřídal řadu partnerek, konkrétně i se mnou 2 roky chodil, ke konci našeho vztahu se začali u něj objevovat poruchy osobnosti. Například chtěl si hrát na miminko, chtěl abych mu dala plínky a přebalovala ho. Já jsem to odmítala. Chtěl po mě, abych mu koupila brindáček a krmila ho. To jsem také odmítala. po rozchodu jsem s ním nebyla v kontaktu zhruba rok. Teď spolu komunikujeme pomocí internetu, občas se vidíme a chce po mě abych se k němu chovala jako kdyby byl malá holčička. Abych mu přes ICQ říkala, kdy se má přebalovat, kdy má nosit vložky. Ze začátku jsem to nebrala moc vážně až do doby, kdy jeho otec na vše přišel. Našel mu ve skříni plínky. Vzal situaci do vlastních rukou a řekl mu, že ho vychová, když to tedy chce. Svého syna nutí, aby doma nosil plínky bez kalhot, přebaloval se před ním a aby to všichni viděli. Je teď zoufalý a prosí mě, abych tu otcovu novou roli vychovatele převzala já, že mě na slovo poslechne, že bude má "poslušná hračka". Přitom když jsme byli spolu, se sexem nebyl problém. Ke konci našeho vztahu začal být zvláštní. Žádám Vás prosím o radu jak mu mohu co nejlépe pomoci, myslí si že je zdraví. Chci mu pomoci. Děkuji za radu

Odpověď: (4. 9. 2009, 21.20)

Milá Jani,
obávám se, že my dvě to tady fakt nevyřešíme. S jeho otcem jste mluvila?
Patrně jeho problém souvisí jak s nedostatečně rozvinutou sebeláskou k sobě jako k dospělé bytosti, touhou nedospět v muže... Dost komplikovaná záležitost - pokud se on nepustí vytrvale do rozmotávání a proměny :( .
jani, jak poradit tobě - jeho problém přenech jemu - můžeš se maximálně přátelskými rozhovory pokusit, aby uviděl, že to problém je. Je možné, že tvoje  role spočívá v tom, že ho vyslechneš a neodsoudíš - což je moc cenné.
Posílám podporu

Zdeňka píše: (3. 9. 2009, 15.34)

Dobrý den, občas mívám strašné nálady, nevím jestli se tomu dá říkat deprese. Je to vždy jen na chvíli a pak je zase všechno v pohodě.
Dokážu brečet bezdůvodně několik hodin. Přemýšlím o všech chybách, které mám a které jsem kdy udělala. Někdy si říkám, že už nic nemá cenu a někdy přemýšlím o sebevraždě.
Vím, že tím nejvíc ubližuju svému příteli. Protože rodičům bych svoje emoce sdělit nemohla. To se je radši snažím nepotkat. On je na mě i přesto všechno velice hodný.
Zanedlouho mi bude 18 a s rodiči nic řešit nechci. Mohla byste mi prosím poradit jak se s takovými stavy vypořádat?

Odpověď: (4. 9. 2009, 21.13)

Milá Zdeňko,
některé myšlenky je dobré si zakázat, poručit jim, odehnat je.
Pak je dobré, přečíst si knihu Čtyři dohody, Miluj svůj život.
Pokud neděláš věci záměrně špatně, ze svých chyb se poučíš, pak není důvod na sebe se zlobit.
Někdy jsou slzy potřeba.
Můžeš se i objednat na konzultaci.
Držím palce

pipulka píše: (2. 9. 2009, 22.11)

dobry den.chtela bych se zeptat,jestli je normalni,ze mam hrozive predstavy o tom,co by se mohlo mym detem stat.mam skoro 4letou dcerku a dvouleteho kluka.ja kdyz koukam na nejake filmy a jedna se tam o male deti,tak neusnu dokud neuvidim konec,ze to dobre dopadlo.pak nemuzu usnout a predstavuji si,jak nekdo takhle ublizuje mi dceri,jak by u toho trpela,brecim a nemuzu spat.tocim se v posteli do tri do rana,je to tak jednou,dvakrat za 14 dni.vim,ze jako matka se o ni bojim prirozene,kor,kdyz mam dceru a vim,jak by ji mohli ublizit,ale jestli je to normalni,nevim.moje kamaradka ma dve deti a nekdy si bere mou dceru na vikend,holky si rozumnej.a ja se celou dobu bojim,aby mi ji vubec vratila,jestli ji uhlida.moje holka se bavi a povida si s cizimi lidmi,v okamziku se ztrati,musi byt furt na ocich.bojim se ji dat i do skolky,bojim se,ze ji neuhlidaj a uz ji neuvidim.jinak rodina jsme stastna,spokojena,mame se dobre.s pritelem si rozumim,nemame problemy.nechci na takovy filmy koukat,ale davaj je v tv i pres den,v novinach slysim co se deje a nemuzu se toho strachu zbavit.jen tak mimochodem,kolem mych deseti let jsem byla sexualne obtezovana mym bratrem,tak jestli to nemuze myt vliv.poradte prosim,co mam proti tomu delat.dekuji za pomoc.preju hezky den.

Odpověď: (4. 9. 2009, 21.07)

Milá P.,
s vaší úzkostí by bylo dobré opravdu něco konkrétního dělat nejen kvůli vám, ale i kvůli deformujícímu vlivu na výchovu. Emailem to nezvládnem, proto se nezlobte, že se více nerozepíšu, ale opravdu potřebujete vyhledat odbornou pomoc. Někoho, kdo si s vámi nebude jen povídat, ale bude pracovat i v oblasti emocí (léčebné meditace, focusing) Počítejte tak s 0,5 roční spoluprací.
Držím palce

Lolka píše: (2. 9. 2009, 13.46)

Já Vám děkuji za odpověď na můj dotaz, ale opravdu bych se ráda dověděla víc. Nevím, jaké informace jsou ještě potřebné, přítel je miliónový člověk, malou má moc rád, i když není jeho. Jen ona je pořád vůči němu apatická, ale není to tak pokaždé. Dnes má třeba přijít, zeptat se jí, jak bylo první dva dny ve školce a pohrát si s ní. Donese jí omalovánky. Už vidím ten scénář. Bude se mu chtít schovat a bafnout na něj, pak mu ukáže nového koníčka na hraní a pak dostane omalovánky a bude je možná i chtít vybarvit, potom ale začne ta její proměna, začne říkat, že on něj nic nechce a bude na něj zlá. Proč se tohle děje?

Odpověď: (4. 9. 2009, 21.03)

Milá Lolko,
je dobře, že chcete vědět víc, proto si jistě naleznete rodinného terapeuta.