Odpovídá psycholog, psychoterapeut více ; dotazy můžete pokládat, pokud je okénko otevřeno, odpovědi naleznete do týdne rovněž zde. Poradna se uzavře po položení desátého dotazu.

  • Po internetu poskytuji všeobecné informace. Při osobní konzultaci jsou informace k Vaší osobě zcela konkrétní
  • Potřebujete-li dohovořit osobní konzultaci nebo konzultaci s psychologem online, kontaktujte mne telefonicky: +420 777 588 352 nebo emailem
  • Vše zde napsané bude zveřejněno

Vážený pisateli,

tento týden již bylo položeno mnoho dotazů a není v mých silách odpovědět na více. Máte-li zájem, vyčkejte, poradna se otvírá vždy v neděli o půlnoci.
 Pokud máte zájem o zodpovězení dotazu mimo poradnu on-line, zašlete dotaz na email: radana@rovena.info a 100Kč na č.ú.: 2500034126/2010.

Na zodpovězení čekají: kači, Jana, Jakub, LUCKA, Lucka, Netečna, Petra, Nicolle, slunečnice, Neya

< novější | 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >

Lena píše: (1. 9. 2009, 23.07)

Dobrý den,
jsem třicetiletá maminka tříleté holčičky, žijeme s partnerem ve společné domácnosti. Na výchově se partner, dceřin otec, moc nepodílí, má náročnou práci. Přesto si myslím, že je dceru vychovávám dobře, jsem důsledná, dcera je hodná, neubližuje ostatním dětem a ani moc nezlobí. V poslední době ale reaguje podivně na jakékoli zákazy. Začne se bouchat pěstičkou do hlavičky nebo se škrábně do krve atd..mám z toho strach. Díky tomu polevuji ve výchově, chci těm situacím předcházet. Nejspíš neví, jak si poradit se vztekem..jak z toho ven?
Děkuji za odpověď. Lena

Odpověď: (4. 9. 2009, 21.01)

Milá Leno,
situace nelehká. Zákazy/omezení samozřejmě z výchovy vypustit zcela nelze, ani by to nebylo dobré, když k situaci dojde, obejměte ji tak, že se nebude moci poškozovat, dokud se neuklidní. Neuklidní-li se situace do 1roka - vyhledejte psycholéčitele.

Jana píše: (1. 9. 2009, 14.11)

Dobrý den mám dotaz ohledně dcery 6 let.Dcera chodí druhým rokem do školky dostale odklad kvuli plachosti jinak je chtrá,počítá do tisíce,čte a píše jednoduchá slova.Problém je že ve školce je moc plachá,téměř tam nemluví nehraje si s dětmi.Učitelka jí vždy hezky přivítá zeptá se s čím si chce hrát a když dcera zaleze do koutka tak jí vždy zapojí.Sotva se trochu rozkouká tak se stane že ji nějáký chlapeček zbije a dcera pak nechce do školky a jsme hned na začátku.Dnes šla poprvé po prázdninách do školky a hned první den ji tam chlapeček kopal a dcera tam už nechce.Nebrečí ale je podrážděná,nervozní a já už nevím jak dceři vysvětlit že se má bránit ,že strach který ukazuje jen divoké kluky svádí k napadání.Vážně nevím jak dceru přimět aby se tolik nebála.za rok jde do školy prosím o radu Jana

Odpověď: (4. 9. 2009, 20.59)

Milá Jano,
můžete ji zaplatit lektora bojových umění - nejlépe téměř individuální výcvik (to není míněno jako vtip) Je možné zkombinovat toto s léčbou psychoenergetickou.
Dále je možno zvážit individuální vzdělávání doma...
Držím palce

Denis píše: (1. 9. 2009, 7.47)

Dobrý den milá poradno,jsem už strašně dlouho zoufalá a nevim co mám dělat.Chodím s přítelem už přes rok a pořád mu vůbec nevěřím,měla jsem v předešlém vztahu podvadění které jsem na vlatní oči viděla a ted proste nemuzu duverovat.Součastný přítel je nejlepší přítel kterého jsem kdy mohla mít,jenže prostě se hádáme kvůli tomu že ho podezírám hodněkrát jsem se mu snažila už věřit docela to klapalo jenže pak do toho přišlo,jako že mu píšou holky a on jim také prosila jsem ho at to chvíli vydrží než se v mé hlavě vše srovna,ale ne.Ted kdyz teda nepíše,tak se nám zas objevil problém že si kamarád do bytu nastehovat holčinu je to jeho byt takze to chapu.Takže zase má důvěra spadla.My se máme za měsíc stěhovat už do svého bytečku,ale bojím se že už to prostě nevydržím.Prosím poradte mi jak mam priteli vysvetlit ze se tu necitim mezi ni dobre.a jak mam postupovat dal.Dekuji moc Denis

Odpověď: (4. 9. 2009, 20.56)

Milá Deniso,
bylo by dobré, kdybyste vyhledala odbornou pomoc - spolupráci - toto opravdu sama nezvládnete.
Odvahu k objednání přeji

Elen píše: (31. 8. 2009, 12.16)

Ale my jsme o tom trochu mluvili, rekl mi, co jsem necekala. Pry to chce pauza anebo, ze spis potrebujem pauzu. Pry se mnou nemuze nic mit, ponevadz se pak citi, ze se budu vice trapit a jeho to pak take mrzi a trapi se:( Nevim, co s tim, asi mi nezbyva nic jineho nez cekat. Co myslite? Jedine co me na tom tesi, ze me ma porad rad a neni mu nic z toho jedno...

Odpověď: (4. 9. 2009, 20.45)

MIlá Elen,
chvíli čekat ano, sama si řekněte, kdy je čekání pro vás destruktivní.

Radka píše: (31. 8. 2009, 10.05)

Dobrý den, je mi 26 let, jsem 2 roky vdaná. Myslela jsem, že jsem v manželství spokojená. Poslední dobou ale začínám na manžela žárlit. On změnil zaměstnání a má hodně nových kamarádů a kamarádek. Problém je zejména v tom, že když spolu někam jdeme, on se baví s kdekým a já mám pocit osamělosti a bezvýznamnosti, protože jeho kamarádi nejsou mými kamarády, neboť já pracuji o 20 km dál. On ani nepovažuje za nutnost mě s nimi seznamovat. Končí to tedy tak, že téměř každý víkend jsem na něho naštvaná. I když jsem mu to řekla, stále se nelepší. Raději odmítám s ním někam chodit, ale na druhou stranu když zůstanu doma, zase mě strašně žere svědomí, že nevím, co kde provádí a po příchodu domů ho začnu podezírat. Nikdy předtím sem takto nežárlila. Pořád mám takový pocit, že si s každým jiným má povídat víc než se mnou.
Vím, že už je otrávený z té mé náladovosti. Můžu s tou žárlivostí něco dělat?
Největší problém je asi v tom, že mu nebudu na 100% důvěřovat, neboť jsem ho nedávno nachytala že mi lhal. Sice to byla jenom taková pitomost, ale mám strach, že mu potom nemůžu věřit v ničem.
Děkuji za odpověď

Odpověď: (4. 9. 2009, 20.54)

Milá Radko,
samozřejmě, že žárlit je zbytečnost, protže bud s námi druhý chce být a bude, nebo ho neudržíme ani párem volů - to za 1. a za druhé je třeba zvážit, zda se jedná pouze o žárlivost - když vás nepředstaví a nepostará se o vás v pro vás cizí společnosti ani trochu, je to od něj nehezké, nepartnerské jednání. Ani lhaní v maličkosti není hezké...
Spíše mi to připadá jako náročné období, kdy se vám rozkrývá pravda o člověku, kterého jste si vzala.
Nenechte se zavléci do jeho mocenské hry, nenechte se vytočit a zařidte se podle sebe... Rekla jste, nedbá - vyvodte z toho jasné důsledky...
Držím palce
(samozřejmě, že se můžete se objednat)

Martin píše: (31. 8. 2009, 8.59)

Dobrý den, je mi téměř 17 let a nemohu najít žádné přátele. Vím že je to banální otázka ale věřte, že život bez přátel je strašný. Vždy když jsem s nějakými známými zkoušel navázat přátelství, tak to většinou krachlo. dlouho jsem hledal problémy v ostatních, ale pak jsem začal u sebe.
Na internetu jsem se nedávno náhodou dovzvěděl že, lidé s nadprůměrným IQ mají problémy s mezilidskými vztahy. Tak jsem si na zkoušku změřil IQ a zjistil sem že mám téměř 150. Ale nikdo koho znám na tom není podobně takže si vlastně s nikým (kromě rodiny) nerozumím. Chtěl bych vás poprosit o radu jak tuto situaci napravit.

Odpověď: (4. 9. 2009, 20.44)

Milý Martine,
nadprůměrné IQ nemusí být příčinou problémů ve vztazích. Bylo by dobré zjistit pravou příčinu. Mohlo to být velké lpění a očekávání od známých, ze kterých kso se rozhodl udělat přátele. Je třeba se na lidi kolem sebe nevěšet, přátelství je svobodný svazek... a vzniká spontáně...
Můžeš se přihlásit do Menzy a účastnit se společných akcí, komunikovat přes net, být součástí zájmových spolků např. hrát bridž, sport, šachy, modelářství... a tam si nalézt kamarády se stejným zájmem.
Také je možné, že v tvém energetickém poli je něco, co lidi z přátelství s tebou odpuzuje.
Každopádně se nevzdávej jen na tom nelpi (to je rada komplikovaná, ale v jejím obsahu je kus řešení)
Držím palce

Pusinka píše: (30. 8. 2009, 16.00)

Ahojky,mám takový zvláštní problém,už nejsem pana ae přesto vždycky když mám styk nebo mě prstí tak mi pak potom vyteče krev.I když sem menstruaci už měla.Nevím co s tím. Proč?? Poradte

Odpověď: (4. 9. 2009, 20.37)

Pusinečko,
nevím, proč se tak děje. Bolí styk? Jsi dostatečně vlhká? Baví tě to? Návštěva gynekologa by mohla v té věci být užitečná (at se ví, zda nejde o nějakou infekci...).

Mája píše: (29. 8. 2009, 20.23)

Dobrý den,
mám orblém a nevím jak ho mám vyřešit.Týká se to mého života nic hrozného se neděje,jen mě netěší a nebaví.Každou chvíli mě přepadají myšlenky na smrt?jaké by to bylo mít klid a umřít.Nemůžu se toho zbavit,v noci kvuli tomu nespím,někdy ani nejím a představím si že když nebudu jíst tak bude konečně konec.co mám tedy dělat?

Odpověď: (4. 9. 2009, 20.35)

Milá Májo,
bylo by fajn, kdyby jsi si urovnala vztah k životu - žít, to je jak povinnost, tak může být i radost ... někdy může být náročný, ale bojovníkům dává prožít sílu i radost. Kdyby jsi si chtěla přijít popovídat, o otázkách života a smrti, můžeme se domluvit na termínu. Jestli to máš ke mně skutečně daleko, nalezni ve svém okolí někoho, kdo otázky života a smrti řeší... mohou to být např. lidé kolem čajovny... sleduj plakátky, knihy... Najdi si třeba časopis Regenerace - i tam tě může něco inspirovat...
Hledej informace a vol život!

Luboš píše: (29. 8. 2009, 16.59)

Dobrý den,potřeboval bych poradit.Jsem 17.let celkem šťastně ženatý.Asi před 3.měsíci jsem u své manželky zaznamenal podezřelou změnu chování.Nedalo mi to a prohlédl si její telefon a elektronickou poštu.Našel jsem erotickou SMS od jejího kolegy.Uhodil jsem na ní,ale ona trvala na tom že jsou to jen slova,že se nikdy nic nestalo a že miluje jen mně a že si takto psychicky pomáhala protože naše manželství už nebylo tak šťastné jako dříve.
Navrhoval jsem jí ať dá v práci výpověď (byla ve zkušební době)  což důrazně odmítla a znovu trvala na tom že vůbec o nic nejde,vše je v pořádku a že je šťastná že má dobře placenou práci.        
Moc jsem tomu tedy nevěřil ale dál jsem do ničeho nešťoural a nechal jsem jí ať si vše sama ujasní a rozhodne co dál.Manželka se začala chovat velice příjemně,starostlivě a vypadalo že je vše v pořádku.        
Ale v poslední době jsem zjistil že občas odchází do práce  o hodinu dříve než normálně. I její chování se změnilo (neplánuje budoucnost,je unavená,ustrašená o nic nemá zájem a je na ní vidět že je psychicky na dně)když se jí zeptám jestli se něco neděje nebo její vztah nepokračuje,odpoví že ten chlap je sobecký nesympatický a navíc ženatý,přísahá na vše co je jí svaté že je vše v naprostém pořádku,že by nepřežila kdyby o mně přišla.Nevím kde je pravda ale
znám povahu své ženy dobře,proto si myslím že to s tím kolegou táhne dál,protože se bojí že pokud by ten vztah ukončila měla by problémy na pracovišti.Zároveň se ale bojí, abych na to nepřišel já a nerozvedl se s ní.Velice rád bych jí pomohl ale pokud mi odmítá říct jak to vše je,pomoci jí nemůžu.I pro mě je to velice vyčerpávající žiji v nejistotě co bude dál.

Odpověď: (4. 9. 2009, 20.28)

Milý Luboši,
je sice chválihodné, že své ženě chcete pomoci, není však zřejmé, že ona o něco takového stojí. Proč nevycházíte z toho, co říká? Říká, že je štastná v manželství s vámi. Dál pokračujte v dělání vzájemného příjemna (masáže, společný perličkový bazen se šampanským...) - žijte situací tady a ted. Myšlenkami na budoucnost si kazíte prožitek tady a teď.
Přeji vskutku hezké dny...
 

Lolka píše: (27. 8. 2009, 22.55)

Dobrý den, chtěla bych se zeptat, jestli je vpořádku, když dcerka 3,5 roku už rok vídá mého přítele a ne a ne ho vzít jako kamaráda. S přítelem se před ní tulíme a i ve třech, když má ona dobrou náladu. S ejím otcem to tak nebylo, je to tedy pro ni nové. Jinak, když tu přítel není je moc hodná a chce, aby přijel a chce, aby si spolu hráli a povídá jak ho má ráda. Ovšem, jakmile přitel dorazí, malá začne dělat pravý opak všeho, co se jí řekne. Také jsou-li spolu samy, je také velmi hodná a hrají si, jakmile dorazím domů já, je zase znovu jako vyměněná, o příteli mluví, že chce, aby jel pryč, aby jí nebral hračky a že ho nemá ráda. Jakmile odjede, dozvídám se od ní, že na něj byla zlá úmyslně.
Myslím, že chce, abych před ním byla víc její, ale to nechci, nechci, aby se z ní stala malá tyranka. Jsem spravedlivá, je-li přítel na ni nazlobený, nebráním mu v tom, aby s ní promluvil, nebo ji lupl po zadku, ale jakmile se k ní jen přiblíží a já jsem v dosahu, malá začne vřeštět, jako by jí ubližoval a není to tak. Už si s tím nevíme rady. Já vím, že ona ho má moc ráda a zvykla si na něj, ale rádi bychom spolu bydleli, ale takhle to nejde. Prosím o radu. Děkuji.

Odpověď: (29. 8. 2009, 13.11)

Milá Lolko,
bylo by dobré, abyste vyhledala rodinného terapeuta a celou situaci, včt. vašich nejistot společně probrali.
Váš základní postoj a záměr je v pořádku.
Podrobnosti, které váš vzkaz neobsahuje, by bylo dobré probrat osobně.
Hezké dny

elen píše: (27. 8. 2009, 15.35)

Dobry den,
mam velky problem a nevim co s tim ;( Rozesli jsme se s pritelem
asi pred dvema mesici po dlouhe dobe ( chodili jsme spolu 2 roky
), duvodem rozchodu ale byla velka chyba z moji strany, udelala
jsem neco hrozneho a chapu, ze mi nemuze uz duverovat. Do tehle
doby jsme se porad jeste stykali a bylo to vsechno fajn, mame se
porad radi a je to super ale ted mi rekl, ze musime s tim uz
prestat, ze to takhle dal nejde a oba by jsme se akorat trapili a
ja jsem z toho ted uplne na dne ;(;(;( Muzete mi prosim dat jednu
radu? Jak by mi mohl zacit zase duverovat? Uz mi odpustil ale
bohuzel mi stale neduveruje a jiste chapete, ze bez toho vztah
nemuze byt. Me to strasne moc mrzi, miluji ho a porad si to budu
vycitat. Ale jedine co bych si ted prala, aby mi zacal zase
duverovat, ikdyby jsme spolu nemohli byt, na tom mi stranse moc
zalezi!! Co mam delat, prosim? Myslite, ze to chce vice casu a
ten by mohl pomoci? Preji hezky den a moc se tesim na odpoved.

Odpověď: (29. 8. 2009, 13.05)

Milá Elen,
moje odpověď pro vás bude asi zklamáním, neznám kouzelnou radu, která vrátí důvěru do partnerského vztahu, ve kterém jeden z partnerů již nechce pokračovat.
Jistě jste lítost vyjádřila, o odpuštění požádala a žádost o obnovení důvěry vyslovila. Víc udělat v tuto chvíli nemůžete. Kdyby partner měl ve vztahu chuť pokračovat, byla by situace jiná. Takhle nezbývá nic jiného, než jeho rozhodnutí akceptovat.

lenka píše: (27. 8. 2009, 10.09)

Dobrý den, jsem samoživitelka, od začátku roku jsem několikrát byla v PN se záněty ledvin a pásovým oparem a k tomu mám vrozenou vadu, na níž nyní podstupuji experimentální léčbu.Pracuji na plný úvazek, moje práce obnáší časté cestování a pobyty mimo domov, s dcerou vypomáhají prarodiče a můj nový přítel, který je moc hodný a chápavý. Já jsem ale velice vyčerpaná, neskutečně roztržitá a unavená.Samozřejmě začaly i problémy v práci,které vyvrcholily tím, že jsem raději dala výpověď. Pro mou častou nemocnost a malou výdrž mi zaměstnavatel navrhl,abych dala výpověď dohodou ihned, což jsem odmítla a podala výpověď s normální výpovědní dobou dle smlouvy. Přesto pokračují ataky ze strany zaměstnavatele a já už to nedokážu snést.Šíří o mně pomluvy,kontaktují mé rod.příslušníky atd. Dozvěděla jsem se, že podle zaměstnavatele mám psychické problémy (kdo by nebyl na nervy v takové situaci?).Teď už opravdu nemůžu spát a pochybuji o svém duševním zdraví.kam se mám obrátit o radu? Jsem z toho všeho tak vyčerpaná, že už stěží zvládám běžnou údržbu domácnosti a péči o dítě.děkuji za odpově´d.

Odpověď: (29. 8. 2009, 12.52)

Milá Lenko,
jakou radu máte na mysli? Právní? Psychosociální? Odkud jste? Bylo by pro vás dobré naučit se pracovat se stresem, naučit se léčebné meditace (minimálně relaxační techniky) Zkuste nalézt psychoterapeuta, který vám v tomto pomůže. Samozřejmě, že konzultaci si můžete dohovořit i se mnou. Prohovořila jste s lékaři vliv momentální atmosféry na vaše zdraví, nenavrhli pracovní neschopnost?
Držím palce

lauras píše: (24. 8. 2009, 20.04)

Dobrý den, nevím jestli mi budete schopen poradit, ale budu v to věřit.
Je mi 28 let a mam dvě děti, problém se netýká mě, ale mého synovce, nevím přesně jestli jde o problém nebo spíše jak na to.
Je mu 7 let a žije jen se sestrou, která se rozvedla, když mu byli 3 roky. Začalo to dva roky zpátky na dovolené, byl tam s námi od sestřenice kluk, kterému je o rok míň.Tatínek mladšího kluka je našel za barákem jak klečí na čtyřech a synovec byl zezadu se ztopořeným přirozením, tak to byl šok. Nijak se to neřešilo, což podle mne je chyba.
Stalo se to tak ještě 3krát a naposledy tuto sobotu, kdy je načapala maminka mladšího, řekla bych, že iniciátor je synovec, protože pokaždé ten mladší vše mamince poví a posledně říkal, že si hrály na doktora a synovec mu přirození přetahoval tam a zpět.
Tak toto je problém, který mě trápí a nejvíc to, že moje sestra se uráží, že z jejího syna děláme úchyla, ale jen chci aby s ním promluvila a vysvětlila mu, že to není vhodné. Prosím poraďte jak na to má jít nebo jak to řešit. Děkuji

Odpověď: (25. 8. 2009, 21.50)

Milá Lauro,
vaše možnosti jsou opravdu omezené - zodpovědná osoba je jeho matka. Jisté možnosti vyvolat  rozruch by měla matka poškozeného... Na stranu druhou, můžete se synovcem promluvit stručně vy a sdělit mu, že víte o hraní si s pohlavními orgány kamaráda a že existují zákonná pravidla, které takové chování dost omezují a že je třeba, aby své jednání ohledně sexuálních projevů se naučil omezovat tak, aby odpovídalo společenským normám. Bylo by vhodné si s ním povídat o tom, co je normální a co je trestné, o dobrovolnosti a zneužití.... Ale nevím, jaké vztahy mezi s sebou máte... je třeba postupovat citlivě... Máte pravdu v tom, že jeho chování je mimo normu.

Monika píše: (24. 8. 2009, 9.56)

Dobrý den,
má prvorozená dcera je od mala fixovaná na svoji babičku. Já jsem si nedokázala a stále nedokáži vyjasnit jasnou pozici se svoji matkou(brzy po narození dcery jsem se rozvedla).Ty babička, já matka. Komunikace je neotevřená, má matka nechce nic slyšet a nikdy ani přes mé snahy nechtěla. Navíc je velmi dobře finančně situována a dceři, myslím vkládá vzorec, nebudeš-li věrná a poslušná, zahyneš. Já nebyla a ocitla jsem se v nevysloveném nepřijetí. Dceři je 16,5 roku, stále ještě nemá menstruaci(byly zde jen náznaky), již několik let navštěvuje nepravidelně psychoterapeutku(měla jsem dojem, že pokud nemáme otevřený vztah mezi sebou, bude fajn když si bude moci promluvit s někým nezaujatým). Náš vztah s dcerou mě mrzí. Čím více má volnosti, tím více ji babička stahuje k sobě. Nevím zda za babičkou a dědou jezdí, protože chce, nebo zda kvůli tomu, že vnímá, že to od ní očekávají. Já osobně si myslím, že má matka stojí tak trochu mezi mnou a dcerou. Rozhodně našemu hlubšímu vztahu nefandí a chce ji jen pro sebe. Napsala byste mi k tomu několik vět? Moc děkuji za odpověď.

Odpověď: (25. 8. 2009, 21.37)

Milá Moniko,
myslím, že byste si zasloužila toto téma urovnat si při konzultacích s psychoterapeutem. Je od vás hezké, že jste toto dopřála dceři... nechtěla jste i rodinnou konzultaci?  Neznám vývoj vašeho vztahu s matkou, vaši samostatnost po rozvodu.... Je třeba přijmout situaci takovou jaká je - dcera je již skoro dospělá, tvoří si již vlastní postoje. Důležité je, abyste si byla vy jistá tím, že jste její máma a že jste udělala to nejlepší, co bylo možné. Důvěřujte, že vše se děje tak, jak má...

Ladis píše: (20. 8. 2009, 14.45)

dobry den..Potreboval bych poradit,jak se mam zbavit zarlivosti..Mam krasny vztah,vim,ze me pritelkyne miluje a ja vim,ze me nepodvadi,ale porad mam naky obavy,kdyz jde s kamosem na pokec nebo mi strasne vadi,kdyz jsi da naky pratele na facebooku,hned zarlim a moje zarlivost se pozna tim,ze jsem v pohode a jak neco takovyho se stane,tak z niceho nic prestanu mluvit a uz jen odpovidam hmm...A i kdyz si svoji vadu uvedomuju a vim,ze bych mohl pokazit vztah,kterej je skvelej,kdyz nezarlim,tak proste nevim jak to udelat,abych nezarlil,abych kdyz jsem zamlklej,tak abych me to preslo a povidal dal..Jsou treba naky leky na zarlivost nebo neco?Ja nechci zarlit a zvlast ted,kdyz jsem nasel divku,kterou silene miluju a nechci o ni prijit pac vim,ze s ni to ma krasnou budoucnost,kdyz to nepokazim...dekuju

Odpověď: (25. 8. 2009, 21.28)

Milý Ladi,
o lécích nevím, sežeň si třeba nějako literaturu a můžeš se i objednat na několik lekcí, které ti mohou ukázát alespoň směr, jak s žárlivostí zacházet a proměnit ji.

rave píše: (19. 8. 2009, 14.29)

Dobrý den,
prosím o malou radu.Dnes jsem byla u lékaře s téměř dení  práznotou a unavou s myšlenkou zbytečného života.Postupně se to táhne pul rok.Mám super manžela a syna a nedokážu jím dát nic,protože sama v sobě cítim nicotu a nenávist k sobě za svou neschopnost. Muj věk je 38let. Dostala jsem lék mirtazapin sandoz-30g.Nespím nejhuř tak prosím jsou tyto léky vhodné na muj stav? Nemám potřebu žádného sexu a nic mně nedělá radost.Cítím se nepříjemně a plačtivě .Pan doktor se semnou nijak nebavil,vše proběhlo v rychlosti.Já Vám zatím děkuji

Odpověď: (19. 8. 2009, 14.44)

Milá V,
psychiatr není psychoterapeut. Psychiatr je lékař, zabývá se chémií těla a proto předepisuje léky - v oblasti psychoterapie a spychosomatiky nebývá vzdělán a současný systém zdravotnictví psychoterapii téměř nehradí (ani jinde na světě nebývá mnoho hrazena pojištovnou). Nalezení optimálního léku nemusí být ihned (v této oblasti je běžné zkoušení)
Je potřeba naučit se mít ráda taková, jaká jste, vysílejte k sobě lásku před zrcadlem. Hledejte i jiné řešení než psychofarmaka.
Jste-li z okolí, bylo by dobré se objednat.

kira píše: (19. 8. 2009, 14.26)

Dobrý den. Sama nevím jak začít a jak to správně popsat. Nemám odhodlání za někym zajít a popovídat si o tom, co mě vlastně trápí a tak jsem se rozhodla alespoň napsat a mít více času přemýšlet o tom jak to dát dohromady. Přijde mi, že jsem jednou taková a potom zase maková. Myslím, že mám velký problém pohybovat se mezi lidma. Například jíst. Neumim jíst před lidma. Zajímavý je, že s mámou normálně do restaurace jdu, ale sednem si tak, aby na mě nikdo neviděl nebo tam nebyl někdo, kdo mě zná. S kamarádama ale neexistuje abych si dala jídlo. Možná jsou to mindráky z toho, že nemám postavu takovou jakou bych si přála. Je to ale jen v mojí hlavě, protože si myslím, že silná nejsem. Meřím 162 cm a vážím 56 kilo. Problém bude i v tom, když mi někdo řekne, že jsem se spravila tak si to moc beru k srdci a pak zase doma nějaký čas nejim. Pak mě ale zase přepadne myšlenka, že jsem hloupá když je poslouchám, že jsem normální a zbytečně si dělám problémy. Další problém, nerada se pohybuji mezi hodně lidma. Obchodní centra, náměstí. Ale vadí mi to jen někdy. Nevyznám se sama v sobě, nevím jak v určitých situacích reagovat a chtěla bych vlastně poznat sama sebe. Je mi 19 let a připadá mi, že snad nikdy nebudu vědět co chci. Ještě se vrátim k tomu jídlu. Když jsem s někym hodně blízkym nedělá mi problém říct : Mám hlad! ale jakmile jedeme někam s kamarádama nejim celý den a i když mám hlad tak říkám, že nemám. Nevím proč, nevím proč to dělám. Pokud jde ale treba o ovoce nebo jogurt, tak mi to problém nedělá to sníst. Přitom mám i dost pohybu. Mám své 3 koně se kterýma jezdim závodně parkury a myslím, že pohybu mám dost. Asi před týdnem jsem se vrátila po měsíci z Anglie a myslela si, že budu jiná, že mě to změní, budu samostatná, ale není to tak. Dělá mi problémy jít někam přes lidi sama. Jet plnym autobusem..raději jedu autem a napíšu ještě někomu aby jel semnou. Pracovala jsem v 02 a byl tam ten samý problém, nejedla jsem celý den, protože jsem neuměla před nima jíst. Nejspíše se tu jedná jen o to jídlo jak si to tak posobě pročítám. Nevim jak to řešit, co s tim dělat. Jednou mi to vadí, jednou ne. Tak možná mi poradíte nebo řeknete Vás názor. Neni to sice závažný problém a s nikym jsem se o tom ani nebavila, protože si myslím, že by jen kroutili hlavou, ale mě to otravuje. Vadí mi, že nejsem ta veselá plná humoru s velkym sebevědomím ve všech směrech. Přitom se tak ráda seznamuji a tak ráda se chodím bavit a když vypiju pár drinků tak je mi fajn, jsem úplně někdo jiný..otevřený, komunikativní, pro každou špatnost za nic se nestydím je mi jedno co řeknu..někdy si říkám, jestli bych neměla být raději pořád opilá. S někým se seznámim je mi s ním fajn, ale když se druhý den proberu, nejsem schopná už s tim klukem někam jít. Přitom bych chtěla, ale nevim čeho se bojím. Jak říkám, nevyznám se sama v sobě a nevím jak najít to co chci nebo toho co chci. Říkám si, že jednou tohle přejde, ale co když ne? V Anglii jsem se seznámila s českou au-pair a byla to veselá holka plná optimismu s velkým sbevědomím, ale jednou mi řekla, že bere tablety.. ptala jsem se na co a řekla mi, že na fobii když mi odpověděla na otázku z čeho, tak jsem byla překvapená. Na fobii z lidí. Začla jsem nad tím přemýšlet jestli by mě to nemohlo potkat taky. Proto jsem se rozhodla raději se někomu svěřit a možná najít odpověď. Předem Vám moc děkuji.

Odpověď: (19. 8. 2009, 14.59)

Milá Kiro,
kde začít? Např. knihou Miluj svůj život? Nechcete párkrát zajít na konzultaci a naučit se pro vás užitečné techniky (opravdu mám s klienty s podobnými obtížemi velmi pozitivní zkušenosti ve změně k lepšímu životu)
Emailem to nevyřešíme (to mohu napsat pouze diagnostickou rozvahu, nemyslím však, že to pro vás bude řešením)
Držím palce k odvaze vyhledat psychoterapeutickou pomoc :)

Tony píše: (19. 8. 2009, 1.35)

Dobré ráno,
je mi 35 let, mám 9 - ti letého syna a opět jsem zpackal vztah kvůli své prudké povaze. Prudká povaha se projevila v případě partnerských vztahů (žádné násilí). První partnerka (manželka) byla starší, druhá mladší.Přítelkyně, která je velice trpělivá, nesobecká, milující, ... ztratila trpělivost. Dokud bydlela v podnájmu a já se za ní občas stavil, tak bylo vše dobré. Viděli jsme se kdy jsme chtěli atd. Časem jsme spolu začali bydlet. Po úmrtí jejího otce (na kterého byla fixována) jsme se přestěhovali do domu po jejím otci a začaly problémy. Chtěli jsme rodinu, postavit domek, prostě žít.Teď z toho moc nezbylo. Na mou radu zašla k psycholožce a výstup je ten, že by měla dostat do stádia, aby byla spokojena sama se sebou. Jsme nebo byli jsme spolu 3 roky a z toho 1 1/2 roku spolu bydlíme. Bohužel nemáme moc společného - zájmy, koníčky. Klady mé přítelkyně spočívají v její věrnosti, stálosti. Mnohokrát mi říkala ať na ni netlačím, ale já to neslyšel.Přítelkyně není matkou mého syna a syn s náma nežije, ale vycházejí spolu perfektně. S matkou svého syna vycházím v rámci rodičovských vztazích nadstardantně. Není důvod pro žálivost.Pokud bych věřil na znamení (jsem narozen koncem května), tak na mě Blíženec sedí naprosto.Má otázka zní: Jak dospět? Nebo spíše: Jak se zklidnit? Popřípadě: Co je špatně?
PS: Je mi jasné, že to tu nerozebereme dopodrobna, jen mě zajímá, zda existuje model změny mého chování.Spokojím se s obecnou charakteristikou. Děkuji, T.

Odpověď: (19. 8. 2009, 14.26)

Milý Tony,
V čem se chcete zklidnit? V čem dospět? Proč přítelkyně šla k psycholožce?
Obecně nejsou psány ani návody na polévkách Vitany, obecně můžu popsat  motor (to je ale škoda času, protože to najdete v učebnici). Chcete-li pro sebe opravdu změnu, bude třeba se objednat (proč si berou lidé lektora na angličtinu i golf, nevíte?)

Petula píše: (18. 8. 2009, 14.56)

Dobrý den, snad mi pomůžete..
Nevím jak bych začala, ale pokusím se Vám to tu vysvětlit a podat jak nejlépe mi to půjde, nepíšu totiž za sebe ale za svého přítele.
Tak od začátku, seznámili jsme se a vše fungovalo tak jak má, myslím hlavně po sexuální stránce, protože kolem toho se to bude vše celé odvíjet...
Jezdila jsem za ním a pak jsem se k němu nastěhovala a asi po měsíci nastal zlom.Přestali jsme spolu spát, oddůvodnoval mi to tím, že na to nemá chuť a že má i problém s erekcí, po dohodě jsme koupili podpůrné léky v lékárně které užíval po dobu asi půl roku, ale nic nepomohlo, a mezi tím i z mé strny byl občas nátlak ve formě že jsem o tom chtěla mluvit a najít kde je ten problém a ten zakopaný pes proč spolu nespíme, tvrdil mi že problém není ve mě, ale v něm, ale že je to od doby kdy jsme spolu začali bydlet, že před tím si mohl dělat co chtěl, chodit kam chtěl kdy chtěl a nemusel se na nikoho ohlížet vedl před tím dost pestrý milenecký život, parnerku neměl, ale milenek třeba 5 najednou, ale potom co jsem se nastěhovala, tak jako že nic nemůže, že jsme spolu, já mu nezakazuji aby nechodil za kamarádama, ale on má na mysli ženské, a to mu teda tolerovat nebudu..toto trvá od listopadu 08, mezi tím jsme měli pohlavní styk asi 4 a ted jsem otěhotněla, což on je rád, ale zase prostě nic, ted když jsem se s ním o tom začala bavit, že nejsem nemocná, že spolu můžeme spát tak na to nic neříka, ale taky nic není, ptala jsem se proč nechce něco zkusit, k doktorovi nechce jít-stydí se, ale ani se mnou už o tom nechce mluvit, reaguje dost podrážděně, nechce vyzkoušet nic co by mu mohlo pomoci, jdeme prostě spát přitulíme se a spíme, vztah nám ve všech směrech funguje, ale sex a vše kolem něj vůbec ne, říká že to řešit nebude, že to divné není, že pořád jen otrvuju a že mi stejně nic neřekne, že nechce nic zkoušet, ale na druhou stranu mi přizná že ho to strašně štve že to tak je a že to je opravdu od doby kdy jsem se nastěhovala k němu, a když jsem se ptala, jestli se mám odstěhovat tak řekl že ne, ale když mu řeknu co s tím budeme dělat, tak prý nic... mě je 25let a jemu 33, ale já nevím co s tím, nikdo mi neporadí a já nevím jak na něho, jak třeba začít, ale on ani nechce abych začínala, on mě políbí a jde spát, vím že na netu hodně kouká po mladých slečnách a píše jim jak by je zlíbal a tak, ale vím že se snima nestýká, říkal mi že ho to baví je rajcovat po netu, ale to si tím něco dokazuje? jako že na kterou si ukáže tak tu dostane? řeši i to, že začíná šedivět a že ženská to může nabarvit, ale on! že přibírá, takové věci co řeší ženy, je to jako kdyby procházel andropauzou, já opravdu nevím, jsem z toho tak ztrápená...

Odpověď: (19. 8. 2009, 14.18)

Milá Peťulo,
základní problém je, že píšete vy o problému partnera, ale ono to bude jinak. Problém máte vy a to s tím, že partner neprojevuje přiměřený zájem o společný sexuální život a projevuje svůj sexuální pud pro vás nepřijatelným způsobem. Co s tím budete dělat?
(on s vámi spolupracovat nechce - to je třeba, abyste si uvědomila)
A nezapomeňte, že měnit můžete jen sebe a pomáhat tomu, kdo o to stojí a spolupracuje.

didiqa píše: (17. 8. 2009, 19.15)

Dobrý den mám problém s mojou dcérou ktorá má 17 rokov a neustále uteká z domu nevieme si s nou poradiť lieči sa po psychickej stránke dokonca bola aj na preliečení v psychiatrickej liečebni.Má potrebu stále klamať, vymýšľať si a tým upútavať na seba pozornosť. Lieky ktoré má brať už dlhšiu dobu neberie nakoľko zase ušla a neviem o nej skoro nič.Preto Vás touto cestou žiadam o pomoc alebo o radu čo máme robiť.

Odpověď: (19. 8. 2009, 14.13)

Milá D.,
spolupracovat s odborným pracovištěm... Důležité je nenechat si jejím chováním zničit život a ostatní rodinu. Do 18let jste za ni zodpovědná - doporučuji spolupráci s péčí o dítě na městském úřadě, říci, že si přejete její umístění do diagnostického ústavu, protože za její výchovu už nemůžete ručit.
Vy víte, že jste udělala pro ni maximum, které šlo. S psychickou odlišností u svých blízkých se smiřujeme hůře než s fyzickým handicapem.
Držím palce celé rodině

< novější | 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >