Piccolina píše: (17. 2. 2008, 0.34)

Dobrý večer,chtěla bych vás poprosit o radu,mám problém který se netýká mě, ale mých rodičů. Je mi 29,většinu času nepobývám v ČR, pracuji v zahraničí a velice mě trápí vztah mých rodičů, protože neustále přibívá hádek a došlo i na fyzické ublížení. Nedokážu a nevím jak šetrně oznámit mému otci, aby opustil byt ve kterém bydlí s mojí matkou a vrátil se do svého rodného města. Mám strach, když mu to navrhnu, že se opět utrhne na moji mamku a bude to ještě horší než předtím. Mám doopravdy strach aby to nedošlo ještě dál a vážně nedošlo k nějakému neštěstí. Tím, že bych chtěla, aby odešel ho neviním ze všeho co se stalo, ale doopravdy si myslím, že by to bylo nejlepší řešení. Když mu to navrhne moje matka, tak jí začne nadávat a vše opět končí hádkou.Děkuji Vám za radu

Odpověď: (19. 2. 2008, 10.58)

Milá P.,
můžete svému otci napsat dopis a v něm vyjádřit lásku a pochopení pro něj i pro matku a napsat váš pohled. Ale je zcela na rodičích (a zvláště, když jste již dospělá), jak svůj život žijí. A pro  vás je důležité toto přijmout jako fakt.

klara píše: (16. 2. 2008, 20.43)

ja uz to fakt nevydrzim :( ja uz mam fakt dost..matka na me porad jen rve a vse mi zakazuje..nesmim se stykat s kamarady,nesmim chodit ven..dokonce uz ani s kosem nesmim..musim sedet doma..je uz jedno co delam ale porad na me rve ze jsem idiot,zasranej hajzl atd..a to ja musim trpet kazdy den..chci umrit!!uz to nevydrzim!uz toho mam opravdu dost..porad na me jen a jen rve! porad! a sproste! dyt ja cele dny jen probrecim!:( chci utect z domova nekam pryc ale mam strach ze by me potom zbila!

Odpověď: (16. 2. 2008, 22.59)

Klárko,
opět - nevím, odkud jsi, z jaké školy, jaké jsou u vás možnosti. Bylo by dobré nalézt dospělého, který ti může pomoci - může to být školní psycholog, teta?, babička? táta?. Můžeš mi napsat na mobil, mejl a  můžeme různá řešení probrat  třeba na icq. Máš pravdu, rodičovská krutost opravdu bolí, i když mamka si to asi moc neuvědomuje. Určitě se ozvi.

riri22 píše: (15. 2. 2008, 23.33)

Dobrý den, chtěla bych Vás požádat o radu. Loni na podzim jsem nastoupila na vysokou školu-lékařskou fakultu. O výběru této školy jsem dlouho přemýšlela a myslím, že moje rozhodnutí přihlásit se ke studiu medicíny bylo ovlivněno také mými rodiči a prarodiči, kteří jsou všichni doktoři. V dřívějších letech jsem o lékařském povolání nikdy neuvažovala, v posledním ročníku gymnázia jsem se rozhodovala mezi studiem na filozofické fakultě a lékařské. Věděla jsem, že mě baví spíše humanitní předměty než přírodní vědy, přesto jsem si myslela, že předměty, které se vyučují na medicíně-chemie, fyzika pouze jeden rok nějak překousnu a zbylé předměty by mě mohly bavit. Měla jsem pouze pochybnosti o tom, zda zvládnu pitvy. Rodiče i prarodiče mě ale přesvědčovali o tom, že to není tak strašné. Ovšem po absolvování prvního semestru zjišťuji, že začínám mít z  této školy deprese a psychicky ji prostě nezvládám, navíc mě vůbec nebaví a předpokládám, že ani budoucí práce by mě příliš neuspokojovala. Rodiče mi doporučili, ať zajdu k psychiatrovi, beru antidepresiva a dokončím školu. Také se mi snaží tvrdit, že např. studium jazyků na filozofické fakultě není dostatečné a že bez titulu MUDr. nezískám žádnou pořádnou práci, navíc, když řeknu, že mě ta škola nebaví, tvrdí, že mě nebude bavit žádná, což ovšem není vůbec pravda. Nedá se s nimi už vůbec nějak konstruktivně mluvit.Neustále se hádáme. Mám pocit jakoby jim na mně vůbec nezáleželo, že pouze chtějí mít v rodině dalšího doktora za každou cenu. Vždycky když se rozhodnu, že odejdu, přepadnou mě pochybnosti, že rodiče zklamu, že jsem nevděčná a sobecká atd. ikdyž si myslím, že jim prostě nedlužím to, že musím vystudovat medicínu. Nedokážu se však zatím odhodlat k tomu, jim to říct. Myslíte, že bych měla školu se sebezapřením dokončit a nezklamat rodiče nebo odejít jinam? Děkuji za odpověď.

Odpověď: (18. 2. 2008, 19.47)

Milá R.,
postoj rodičů mi nepřipadá korektní. Jsem zvyklá radit se se svým tělem a nabídnout mu místo toho antidepresíva mi připadá dost sebepoškozující. Myslím, že i ty sama víš, že na tomto světě mají práci i jiní lidé, než lékaři. čím dříve vezmeš odpovědnost za svůj život do svých rukou, tím pro tebe lépe. Zda k tomu patří  studium medicíny nebo jiného oboru, to ponechám na tobě.

Tomino píše: (15. 2. 2008, 13.05)

Dekuji za radu!ale ja bydlim strašne daleko od vás!jinak bych už přišel!ja se ted snažim nejak zmenit ale je to těžky akort když jste sam a přemysli te pořad nad tim co delate špatně!jinka moc dekuji budu se nejak snažit zvladnout.

Odpověď: (18. 2. 2008, 19.39)

Milý T.,
odkud jsi? I v tvém okolí určitě je možné nalézt někoho, kdo by tě mohl něco podobného naučit.

Markéta píše: (15. 2. 2008, 12.09)

Dobrý den, je mi 26 let a řeším problém, se kterým si nevím rady. Mám přítele, se kterým jsem 8 let, 1,5 roku žijeme ve společné domácnosti. V prosinci jsem otěhotněla, ale bohužel minulý týden jsem musela podstoupit revizi dělohy, protože plod se nevyvíjel. Nevím jestli je problém ve mně nebo v našem vztahu, ale během těhotenství jsem měla hrozné stavy úzkosti, kterých jsem se nedokázala zbavit - přítel byl neustále v práci a ja jsem měla pocit, že jsem na vše sama. Absolutně jsem se nedokázala povznést nad hlouposti a užívat si příjemné chvíle. Pořád jsem od něj čekala podporu. Takové pocity jsem měla i dříve, ale po určité době odezněly. Vím, že takhle se žít nedá, protože ubližuji sobě i jemu. Partner je jinak velmi hodný, klidný až flegmatický, pracovitý (až moc), má mě rád, je na rozdíl ode mě vyrovnaný a raduje se z maličkostí, hodně volného času trávíme spolu, ale co mu neřeknu, neudělá. Jsem na sebe velmi přísná, musím být všude na čas a nedokážu si jakoby užívat života,nechávám si často od lidí ubližovat a pak se trápím. Musím pořád něco dělat a když nic nedělám, tak si vyčítám, že se flákám. A můj přítel je pravý opak. Ráda bych vše vyřešila a žila normální život. Děkuji Vám za odpověd..

Odpověď: (18. 2. 2008, 19.35)

Milá Markéto,
ted by bylo dobré postupně odtruchlit potrat, rozloučení s miminkem a to nejlépe společně s partnerem. Stavy úzkosti by bylo dobré prozkoumat v kontextu vašeho života. Mívají kořeny v minulosti.  Když člověk začne s touto potíží docházet na psychoterapii, daří se ji obvykle docela dobře zvládnout.

Jana M. (kebulka) píše: (15. 2. 2008, 11.00)

Dobrý den, moc Vás prosím o radu. Naše skoro 2letá dcera stále opakuje stejné výrazy-např. po probuzení,při usínání i během dne,aniž by byl důvod či jí to něco připomělo -říká-"číča drápe" nebo "nepij to" či "auto velký" a plno dalších-někdy jsme jí vysvětlovali, že kočička má drápy a nebo, aby nepila vodu ve vaně při koupání, nebo že naše auto je veliký.Další věcí je, že pokud se jí zeptáme, zda chce napít či najíst odpovídá vždy převráceně - "nechceš" nebo zda má bobka "nemáš". Neříká nemám,ale mluví ve druhé osobě. Mám hrozný strach, aby to nebyly nějaké prvky autistického chování.Jinak do očí se nám kouká, s dětmi si moc nehraje, spíše si vystačí sama. Jinak s mluvou to je myslím OK, slovní zásobu má velikou a  spojuje i 3 slova. Dokáže namalovat kolo a tvary rozpoznává a pojmenovává také. Na nočník si klidně sedne, ale potřebu neudělá, používáme stále plíny, přestože ví, že bobík se dělá do nočníku, ale sama si o něj neřekne. Také špatně jí, spíše nejí, je to vždy boj, aby snědla pár lžic.Vím, že radit takhle na dálku je těžké, ale prosím alespoň o radu, zda máme vyhledat nějakého odborníka a zda případně nevíte o nějakém v Pardubickém kraji.MOC MOC předem děkuji za dopověď. Jana

Odpověď: (18. 2. 2008, 19.15)

Milá Jano,
spíše vnímám vaši úzkostnost. Ve vámi popisovaných jevech neshledávám patologii - malé dítě si teprve mezi 2-3 rokem tvoří představu o já. Doporučuji např. knihu od Matějčka: Co a jak ve výchově dětí nebo jinou literaturu z vývojové psychologie.

Soňa píše: (15. 2. 2008, 1.04)

Dobrý den,
stojím sice opět na nohou, ale mám pocit, že už to nejsem já. V mým životě jsem nesčetně padla až na dno a vždycky jsem našla sílu se znovu postavit. Můžu říct, že mě to pokaždé i posílilo. Ale to jsem věděla s čím se mám poprat a znala jsem i překážky. Teď sice stojím, ale mám pocit,že už nemám sílu se s životem poprat. Zlomily mě intriky a pomluvy, proti kterým jsem se neubránila. Nejdříve v osobním životě a o rok později pak v pracovním. Čím víc jsem se snažila a angažovala, o to horší to bylo. Moje veškeré snahy a více než dobré výsledky se naopak obrátily proti mě. Nakonec jsem se z toho složila a skončila v nemocnici na intenzivní péči.  Následně jsem byla přeřazena na jinou práci, která mě sice baví, ale já už nedokážu být sama sebou. Ta bezmocnost proti bezpráví, ta mě podlomila.  Jsem nesoustředěná, dělám chyby a navíc nechám se sebou orat. Jinak tomu není ani v životě osobním. Začínám sebou pohrdat, ale chybí mě síla a vlastně už i chuť se tomu postavit. Čekala jsem, že pravda vyjde najevo, ale to se nestalo. Tady vidítě, jak jsem ve svých 52.letech pořád ještě bláhová. Vlastně blbá. Tak jak mě to nedávno řekl jeden můj starý kamarád, že jsem teď tak hodná až jsem blbá! Má pravdu, ale já jsem získala asi tou špatnou zkušeností tolik pochopení pro druhé, že mám pocit, že musím každému pomoci. Jsem z toho všeho nejen vyčerpaná, ale už nemám ani kousek sebevědomí. Ke všemu jsem začala dost zapomínat a navíc jsem pěkně ztloustla. Nechci se utápět v sebelítosti, ale neumím se s tím nějak vypořádat. Bojím se, že zase příjde další pomluva nebo intrika a že proti ní stejně není žádná obrana. Proč bych se tedy měla namáhat. Vím, že to je blbost, ale já to tak cítím.
S pozdravem Soňa  

Odpověď: (18. 2. 2008, 19.12)

Milá Soňo,
když člověk zapomene pečovat o sebe, nechá si ubližovat, opravdu se může stát, že i to sehrává roli v prožnosti mozku a celkového zdraví organismu (mmj. symbolicky tuk staví ochranu). Dopručuji vám rozhodnout se, že se chcete naučit, jak pečovat a rozvíjet sebe a začít chodit k psychoterapeutovi.

Susmevem píše: (14. 2. 2008, 19.26)

Dobrý den,

mám následující problém: Spolu s dvěma tetami/strýci spoluvlastním dům v Praze, ve kterém je restaurace a několik bytů, které obývají "známí" těchto mých příbuzných - platí sice nájem, ale tento je jim v rámci nákladů na údržbu domu na konci roku vracen. Na slušnou žádost o kopie nájemních smluv se mi dostalo dosti hrubých nadávek a posléze zavěšený telefon. Restauraci spravuje bratranec - opět nájem činí malý zlomek obvyklého nájemného (nemluvě o tom, že předchozí nájemci bratrancem doporučení, byli vesměs tuneláři spjatí s ODS).
Co mám v daném případě dělat? Snažím se na to nemyslet - člověk je na světě tak krátký čas, že kazit si jej podobnými problémy je opravdu škoda. Na druhou stranu mám pocit, že bych se bezpráví a podobným praktikám měl postavit (zjistil jsem, že když to člověk neudělá, lidé se, bohužel, chovají čím dál bezostyšněji).
Asi bych měl podotknout, že, kromě této záležitosti, byly vždy vztahy mezi námi poměrně přátelské.
Za odpověď předem děkuji a přeju hezkého Valentýna.

Odpověď: (18. 2. 2008, 19.09)

Dobrý den,
sice zcela vašemu problému nerozumím, ale jestliže se vám děje bezpráví, je dobré začít jednat věcně. Věci dokladovat a postupovat právně správně. Podporovat gaunery není dobré. Avšak podržte si od toho emoční odstup - postupujte logicky, věcně.

Markéta píše: (14. 2. 2008, 15.10)

Dobrý den paní doktorko, mám velké trápení se svým manželem, který nejeví zájem o své 2 syny (5 a 2 roky). S chlapci se nehraje a jen je peskuje a vše jim zakazuje, podle něho jen křičí a když si jde s nimi třeba hrát na zahradu, obvykle to končí pláčem dětí. Manžel když přijde z práce, kolem 15 hodiny, sní oběd a je u PC kde si "hraje" různé hry, nejčastěji vlaky. jak mu mám vysvětlit, že má rodinu a že už není dítě - je mu 32. Pochází z rozvedené rodiny, matka s rozvedla s jeho otcem, když mu byly 4 roky a skoro na stejné důvody, jako jsem vám vypsala. Já muže miluju, náš vztah je báječný, jen ty děti. To mě moc trápí, na výhrůžky rozvodem nedbá. Děkuji za odpověď a přeju krásný den Markéta

Odpověď: (18. 2. 2008, 19.05)

Milá Markéto,
sama naznačujete, odkud přichází to, že váš manžel nemá pro děti cit... není-li si on vědom problému, změnu nelze čekat. Můžete ho požádat o společnou návštěvu u psychologa kvůli vám samé nebo kvůli dětem... Když vyčerpáte všechny možnosti, nezbývá vám nic jiného  než přijmout to, že takového muže jste si vybrala a že to, co od něj byste ráda, vám není schopen dát, protože to neumí.

Michaela píše: (14. 2. 2008, 13.44)

Dobrý den,
 chci se zeptat, jestli existuje nějaká metoda na vypěstování pevné nebo alespoň pevnější vůle? Jde mi hlavně o dokončení vysoké školy, kterou studuji již 7 let, ale i v běžném životě se jakoby nedovedu k ničemu "dokopat". Uklidit, vyžehlit apod. Vím, že to souvisí s mojí povahou, ale mohu alespoň něco změnit??
Moc děkuji za odpověď.
M

Odpověď: (18. 2. 2008, 18.59)

Milá Michaelo,
vůle, sebekázeň k dokončení VŠ by bylo dobré rozšířit. Nejsou-li závažné jiné psychické potíže, jedná se o věc, kterou s jistou dávkou sebepřísnosti můžete zvládnout. O vypracování systému můžete požádat psychoterapeuta.

Tazi píše: (14. 2. 2008, 0.23)

Dobry den,nevim jestli je todle zrovna to spravne misto,ale rad bych vas pozadal o radu...je mi 20 a pritelkini 15.sme spolu neco malo pres 7 mesicu.celou dobu to klapalo az na nejaky mensi hadky,ale zhruba poslednich 14 dni se porad s pritelkini hadame a nerozumime si :( obcas ji sice necim nastvu,ale neni to umyslne :( delam veci co se ji nelibej,ale v tu chvily kdy to zrovna delam mi to nejak nedojde a uvedomim si to az kdyz to udelam :(
moc ji miluju,ale pride mi ze ji uz na me nezalezi ikdyz sme porad spolu...snazim se na ni bejt porad hodnej a co chvilku ji kupuju nejaky drobnosti pro radost :) (sem tam i neco veciho)
nicmene dneska po mensi hadne mi rekla do oci ze neumim soulozit a ze mam nejmensi penis jakej zatim videla :( (nevim jestli me tim jen chtela nastvat bo to myslela vazne,ale mluvila tak :( ) docela hodne me zabolelo ze mi todle rekla :( kdyz sem ji pak psal sms ze bych ji to rad skusil znova vysvetlit proc delam veci co se ji nelibej,tak mi odepsala ze uz si zvykla a ze si mam delat co chci ze uz ji je to jedno a muzu si klidne i fetovat :(
docela dlouho sem kouril marihuanu a diky ni sem s tim prestal :) (7 let)
moc mi na ni zalezi a rad bych abysme si zase zacali nejak rozumet,ale uz opravdu nevim co mam delat...nikdy sem neveril ze by stres neceho taovidleho mohl bejt tak vaznej,ale ani kuli stresu nejim atd...ne ze bych nemel hlad,ale nemam proste na to jidlo chut :( tak treba 2 dny nejim,pak si dam za den 2 jidla a pak treba zase den nejim.....
vim,reknete si co clovek v mym veku dela s tak mladou holkou,ale ne vsechno je o veku...
moc sem se do ni zamiloval a sem nestastnej kdyz se mnou mluvi jako s nejakou veci.zitra je valentyn a ja ani nevim jestli ji toho krasnyho velkyho plysaka co sej ji koupil mam davat pac mam strach ze me s nim posle do ..... :(
mela by ste prosim pro takovyho zoufalce jako sem ja nejakou radu ???
predem dekuji za odpoved :)

Odpověď: (18. 2. 2008, 18.53)

Rada pro tebe? nalézt sebeúctu - a o tom zrcadle platí pro tebe to, co pro Tomáše (předchozí odpověď). Tu lásku, kterou chceš dávat ven by bylo dobré obrátit k sobě.  I tobě držím palce.

Tomáš píše: (13. 2. 2008, 23.01)

Dobrý den
Mám hrozné problémy, jako že mám hrozný strach z lidí, když jde kolem mě někdo, koho považuji za nebezpečného i když jsem ho třeba vůbec neviděl, tak mi začnou hrozně slzet oči, ve škole taky nejsem zrovna oblíbený a nevím co mám dělat, kolikrát bych rád šel na nějakou poradnu, ale nikdy se k tomu neodhodlám, protože se děsím toho, že kdybych tam nakonec přišel, tak bych nevěděl, co mám vlastně říkat nebo aby se mi nakonec nevysmáli z toho, že by třeba mé problémy byly směšné a zbytečné, hrozně se všeho bojím, je to děsné, cítím se hrozně opuštěný, skoro všemi nenáviděný a neschopný a vůbec nevím co mám dělat, poraďte prosím. Tom

Odpověď: (18. 2. 2008, 18.50)

Tomáši,
vyhledej odborníka (školní psycholog, poradna pro mezilidské vztahy) i když se bojíš. Vezmi strach s sebou a jdi tam, dokážeš to. A taky pro sebe udělej jednu laskavost - podívej se do zrcadla - ten člověk v zrcadle  od tebe potřebuje tvou lásku. Samozřejmě, že můžeš kontaktovat i mne. Držím palce.

Sára píše: (13. 2. 2008, 17.09)

Dobrý den,
ráda bych se zeptala na Váš názor ohledně bývalé přítelkyně mého přítele. Chodili spolu 7 let, my jsme spolu nyní půl roku. Během této doby se ke mně chová velice pěkně, už spolu i žijeme. O bývalé přede mnou vůbec nemluví, ale nejprve asi po třech měsících a nyní znovu, jsem zjistila, že jsou spolu stále v kontaktu. Když jsem to zjistila poprvé, tak jsem to nejprve dusila v sobě, ale potom jsme o tom mluvili a on mi řekl, že o nic nejde, že k ní nic už necítí, ale že zůstali přátelé. Myslela jsem si, že je to již pryč, ale zjistila jsem, že i po půl roce jsou stále v pravidelném kontaktu. Nemůžu si pomoci, ale velice mě to trápí. Myslím si, že pokud s ní stále potřebuje komunikovat, tak k ní musí něco cítit. Ona má momentálně přítele, ale co kdyby se s ním rozešla, nerada bych se dočkala toho, že se k ní vrátí. Mluvit s ním o tom již myslím nemá smysl, stejně by mi řekl, to co chci slyšet, i kdyby to nebyla pravda.
Předem děkuji za odpověď

Odpověď: (17. 2. 2008, 1.02)

Milá Sáro,
není pravděpodobné, aby přítel cítil NIC k ženě, se kterou 7 let byl milenec. Bývalí milenci zůstávají zapsáni v našich životech, v našich srdcích - to je v pořádku. Je ale třeba, aby současná žena měla přednost, aby muž nerozmělňoval současnou lásku sentimentem k minulosti - to je jeho starost. Někteří dokáží být v příležitostném přátelském kontaktu i po ukončení milostného vztahu. Sáro, užívejte si toho hezkého, co mezi vámi je... (a máte pravdu, je lepší toto nekomentovat, ale příležitostně můžete navrhnout, že byste jí byla ráda představena...)

Lucie píše: (13. 2. 2008, 12.01)

Dobry den,
ted zazivam bolestivy rozchod. Je to asi i moje chyba. Mela jsem vztah jeden rok a muj partner mne podvadel, dlouho jsem trpela a nakonec jsem se vyrovnala s tim, naucila se mi znouvu rada a byt sebevedoma, uplynuly tri roky a ja se znovu zamilovala, byl to cizinec, anglican, videli sme se trikrat, pak za mnou prijel do prahy, nic sme spolu nemeli ikdyz sme vedle sebe spali, pak sem ja prijela do anglie a poprve sem se s nim vyspala jelikozsem to tak citila. Neznam ho moc dobre ale i presto citim k nemu zamilovanost. Jenomze on mi napsal, ze vztah mezi nama bude tezky, jelikoz on bydli daleko a nemohl by mne videt tak casto jak by chtel, a navic kdyz jde si posedet s nejakou kamaradkou, tak mu neverim ze to je jen kamaradka. Tak sem mu napsala proc to nevedel drive, ze mi ublizuje, on mi na to odpovedel ze mne ma rad a proto to tak bude lepsi aby sme si neublizovali navzajem. Napsal mi ale ze chce byt muj kamarad a poznat mne vice, ze neni nejakdy devkar a nechtel mne vyuzit, ze mu na mne zalezi, za dva tydny jede ke mne do ceska a ja sem si rekla ze s nim nechci mit zadne intimnosti, ale je to tezke, jak muz muze nabidnout kamaradstvi zene ktera touzi po lasce, ted si davam jenom nadeje ze mozna mozna ze se do mne zamiluje, mam plno otazek v hlave,

Odpověď: (17. 2. 2008, 0.46)

Milá Lucko,
vztahy na dálku opravdu nesou komplikace. je třeba vědět, co kdo od vztahu očekává... možná přítel chce brzy žít s přítelkyní v jedné domácnosti, možná má jiné důvody... doporučuji vám, abyste si jeho návštěvu užila příjemně, ale své city měla co nejvíce pod kontrolou a byla obezřetná. Muž v tomto případě nabídl kamarádství ženě, která cítí více a je na ni, jak s  tím naloží.

Blanka píše: (13. 2. 2008, 9.37)

Dobý den,
potřebuji poradit, nevím jak postupovat. Mám 18ti letou dceru, která má vztah s22letým hochem. On je výdělečně činný a dcera chodí na střední školu. Neustále jí hlídá, když dcera mu nesdělí,že ji přivezl instruktor autoškoly domů,tak stropí žárlivou scénu. Např. v sobotu večer ji přijel zkontrolovat o půl noci. Stále jí domlouvám, že jejich vztah není zdravý, ale dcera je nerozhodná. Asi cítí, že to není ono, ale neumí se rozhodnout.Právě jsme ji poslali na týdenní pobyt do hor s partou mladých lidí ať si urovná myšlenky co chce od života.Jsem zoufalá, protože dcera není vyrovnaná a je velmi labilní. Mám strach, abych nezhoršovala situaci.Děkuji Blanka

Odpověď: (17. 2. 2008, 0.09)

Milá Blanko,
při čtení vašeho dopisu mne napadlo:
1. cítí-li dcera ve vás oporu, je to fajn
2. zkušenosti každý sbíráme sám a jsou nepřenositelné
3. je dobré důvěřovat životu, že každý dělá takové zkušenosti, které jsou pro něj dobré (přestože tomu vždy nemusíme rozumět)
4. místo dolmlouvání doporučuji spíše povídání, ve kterém bude minimálně tlaku na dceru. Klást otázky, nechat ji vyprávět...
Přeji pohodové dny

Andrea píše: (12. 2. 2008, 23.40)

Dobrý večer,dá se říci že vím co udělat ale je tu ještě malá ale silná jiskřička naděje a tak Vám píšu. Zdá se to být velice jednoduché,bývalého a částečně současného přítele jsem poznala v době kdy byl krátce po skončení dlouholetého vztahu,jeho přítelkyně si našla jiného. Po měsíci od seznámení jsme spolu začali chodit od začátku věděl že jsem rozvedená a mám 7letého synka.Ovšem po 3letech kdy jsme  se začali bavit o společném životě se něco změnilo,on byl odtažitý a já jsem bohužel žárlivá a tak jsem občas byla náladová na což mě upozornil,jenže jeho chování mi jen nahrávalo.Ve finále kdy jsem myslela že je to dobré mi řekl,že v tomto vztahu nemůže pokračovat a že by byl rád kdybychom zůstali kamarádi.Byl to šok o to větší že mé podezření bylo oprávněné dozvěděla jsem se že má inzerát na seznamce.Asi 14dní od rozchodu jsme se neviděli ale potom jsme se spolu vyspali a tak vlastně trvá vztah milenecko kamarádský ovšem z mé strany tam jsou vřelé city.Od našeho rozchodu se stalo hodně věci,měl sportovní úraz a já mu pomáhala skoro rok se z toho dostat,koupil s bratrem chalupu a já tam s ním jezdím pomáhat,to místo jsem si velice zamilovala,ale a to je můj současný problém.Poslední 3týdny je jiný,občas kouká do prázdna,kontroluje často mobil a když mu volám tak nebere telefon a nebo jen občas.Vidíme se jen o víkendu a já každý den soupeřím s tím mu nepsat a nevolat,někdy úspěšně někdy ne.Myslím že někoho má,bohužel jsem  se to dozvěděla náhodou a svou zvědavostí z jeho mobilu.Byla to chyba ale nyní vím že jsme ve stádiu kdy čekáme, co ten druhý udělá. Já ale nechci tento  vztah - nevztah ještě zahodit. Chci jen poradit jak se zbavit závislosti na něm dříve než to opět ukončí, teď už definitivně. JE mi 35let a zlobím se na sebe za svou nerozhodnost. Děkuji za  přečtení mého dopisu a Vaši odpověď.

Odpověď: (17. 2. 2008, 0.04)

Milá Andreo,
věřím, že víte... Zbavit se závislosti na partnerovi? Dělat si program pro sebe, dělat věci, které vás těší, jít se pobavit s kamarády... dál něco udělá čas, neco urovnání myšlenek a tu lásku, kterou jste dávala jemu a nevracela se, začněte dávat sobě... jemu poděkujte za vše hezké...i za to, že jste mu mohla dávat, protože jste dávala určitě ráda...k loučení patří i slzy a pohladit si místo svého zranění... Není nutné se na sebe zlobit, vždyt jste to dělala z lásky a tak, jak nejlépe jste dovedla.

equemisii píše: (12. 2. 2008, 22.10)

Dobry den,pres 2 roky beru lek Zyprexa.Drive az do vanoc 2007 jsem bral 1x 5 mg.Nyni po nechtenem vysazeni a naslednem nespani mi byo davkovani zvyseno na 10 mg.Asi pred peti lety jsem brala Zeldox,ktery jsem ale po pul roce prestala sama brat.Pote jsem se po druhe psychicky slozila a od te doby beru Zyprexu.Drive jsem obcas,tak jednou do mesice,kourila travu a kazdy druhy tyden jsem byla opila.Nyni bych se chtela zbavit zavislosti na Zyprexe.Chtela jsem se zeptat jak dlouho ji budu jeste muset minimalne uzivat,kdyz psychicky problemy nemam mimo tech se spatnym soustredenim.A jeste zda budu muset podstoupit nejakou terapii po vysazeni nebo ne.Dekuji.Sarka

Odpověď: (16. 2. 2008, 23.51)

Milá E.,
vaše anamnéza zde je velmi kusá. Tyto dotazy by bylo lepší směřovat na vašeho ošetřujícího lékaře. Zyprexa i zeldox se předepisují při psychózách. Máte-li pocit, že vám psychiatrická léčba zcela nevyhovuje nebo že není komplexní, kontaktujte psychoterapeuta, abyste s ním mohla podrobněji situaci zanalyzovat.

Amélie 29let píše: (12. 2. 2008, 21.40)

Dobrý večer, ani nevím, kde začít. Jsme spolu s manželem už 12let. První tři roky jsme za sebou dojížděli 350km a to každý týden, to vše jsme vydrželi. Po ukončení školy se přistěhoval ke mě, je z velkého města a já z vesnice. Takže to od samého počátku dělalo problémy byl zvyklý na jiný životní styl. Měl několik krizových okamžiků to vše jsme ustáli. Po čtyřech letech jsme se vzali nejspíš z lásky, po dalších dvou letech se nám narodil první syn. A tehdy začali naše problémy, syn vůbec nespal a neustále plakal, já byla unavená a nervozní a manžel také. Začali jsme se odcizovat. Po třech letech se narodil druhý syn. A dvě děti starosti, peníze atk, manžel začal od nás a ode mě utíkat. Já jsem neměla čas ani sílu se o sebe starat a neměla jsem chu´t sním někam chodit, byla jsem hrozně unavená (manžel mi sničím nepomáhal ani s dětmi) náš starší syn je hyperaktivní dítě bude mu šest let a pořád nespinká. je to sním hodně těžké manžel začal chodit za zábovou sám, našel si kamarády, kteří nemají děti. Tak asi rok možná delší domu jsme žili jakocizí lidé, sex jen z povinnosti. U mě se nic nezměnilo miluju manžela pořád, ale on se změnil. Den před štědrým dnem jsem zjistila, že mě podvádí, už delší dobu, dokonce byli dvě. Nějak jsem to ustála kvůli dětem snaží, říká, že si teprve te´d uvědomil jak moc mě miluje co vše mohl ztratit, jak moc lituje, ať mu to odpustím. Ale já nemůžu, vždy když si vzpomenu, že byl sní nebo z tou druhou, říkal jim, že je miluje a miloval se s ní. Psal jí zprávy jestli je připravená na to, že nebude mít peníze a děti,... Jeho milenka mi vše napsala a já si toho mnoho přečetla na internetu a zjistila jak moc mi lhal. Pro mě bylo manželství něčím posvátným ,něco co vydrží celý život, půjdete stím člověkem kterého milujete životem, vychováte děti, zestárnete a něco si užijete, ale te´d není nic připadám si úplně prázdná, zrazená a podvedená nejde mi to přejít a začít znovu, prostě všechno zničil a já dál nic nevidím. Strašně ho miluju, ale nevím jestli to bude stačit abych sním dokázala žít, a někdy mu odpostila nebo stím dokázala žít. Nevím jak si ulevit, jak na to přestat myslet, pořád jen brečím jsem nervozní, nemůžu jíst ani žít, jsem zlá na svoje dva miláčky a to mi je líto nejvíc.

Odpověď: (16. 2. 2008, 23.42)

Milá Amélie,
situace nelehká. Potřebujete  ošetřit své zranění, věnovat pozornost sobě, dopřát si něco hezkého - třeba relaxační víkend pro ženy s kamarádkou... a postupně uklízet vaše manželství. Doporučuji konzultaci u psychoterapeuta, třeba nejprve pro vás, ale i manželskou.

Žaneta píše: (12. 2. 2008, 16.59)

Dobrý den, jsem strašně nešťastná. Tedy abych uvedla věci na pravou míru. Je mi 30 let, jsem šťastně vdaná, mám 6ti letou dcerku a začátkem dubna se nám narodí druhé děťátko. Malá bude mít brášku. To vše je jako z pohádky, doma převládá, láska, harmonie, porozumění. Nikdy jsem si tak krásný vztah nedokázala představit. Zle v mém životě mi způsobuje má matka, která mi od malička vyčítá, že jsem se narodila a že mě měla zabýt v postýlce. A slýchávala jsem jen samé drasťárny, které se ani ve filmech nevyskytují. Když jsem se vdávala odmítla nám jít na svatbu a pak nám dodatečně popřála, že se stejně postará aby jsme se rozešli. Když jsme ohlásili, že budeme mít druhé dítě, vynadala mi, proč dítě proč nám nestačí koně co chováme. (máme pár krásných ARABSKÝCH PLNOKREVNÍKŮ a pro děti poníčka a máme rádi přírodu, vše co k ní patří a vyjížďky na konících jsou krásné i pro děti) Nepodívala se ani ne fotografii z ultrazvuku, na kterou jsme byli pyšní. Bylo nám jedno jestli bude miminko děvčátko, nebo chlapeček, ale od začátku jsem cítila, že to bude chlapeček. A manžel by měl s kým běhat po pozemcích jsem si říkala. Matka nám pořád tvrdila, že to bude holčička (jako by to bylo neco špatného) a k vánocům nám koupila sadu osušek pro miminko, což mě překvapilo, že by jí to konečně začalo zajímat? Ne jen tím přišla provokovat, že mít syna nikdy nemůžeme. A Když se dozvěděla, že miminkobude skutečně chapeček, všichni nám ho moc přáli a jen ona se začala před lidmi z práce rozčilovat co to má být. To měla být holka a že nám ho nepřeje. No bylo mi dost trapně před tolika diváky. Poprvé jí takovou viděli, vždycky si hrála na to jak je vše super. A beze svědků bylo vždy ouvej. Tak když nás prozatím nerozeštvala, začala povídat naší dcerce nesmysli. Až se prej miminko narodí, tak už jí prý nebudeme chtít a zůstane sama a pak si ji babička vezme k sobě. Malá přišla s brekem domů a vše mi řekla, popovídali jsme si o tom a malá se na miminko moc těší jako dřív. Já už nevím, co mám dělat, ať se snažím jakkoliv, je to stejné a dokonce bych řekla, že se to stupňuje. Malá tam odmítá chodit a proto jí nenutím. Byla jsem jednou svědkem toho, jak na ní křičela,že už k ní nesmí a nechce malou nikdy vidět, nepotřebuje jí. Vzala jsem malou domů a vysvětlila babičce, že si může sama zato, že k ní mani malá teď nechce chodit. Je to chytrá holčička a kde se necítí dobře nechce tam být. Mám ještě starší sestru, to je ještě horší kopie matky. To už by bylo na dlouhé povídání. Jen obdivuji svého manžela, jak ochotně to všechno snáší se mnou. Být to někdo jimý, už bysme se zozešli.

Odpověď: (16. 2. 2008, 23.13)

Žaneto,
není pravda, že jsem váš dotaz (nedotaz) přeskočila. Víte,  nevím, na co se mne ptáte. Je dobré rozlišovat věci, které můžeme změnit a které změnit nemůžeme. Měnit druhé lidi nemůžeme, můžeme měnit sebe a svůj vztah, postoj k nim. Doporučuji vám, seznámit se s vaším vnitřním dítětem, existuje na to téma kniha, ale bylo by lepší absolvovat na to téma seminář či několik konzultací u psychoterapeuta.

Vendula píše: (12. 2. 2008, 16.57)

Dobrý den, potřebovala bych poradit co mám se sebou dělat. Je mi 20 let, mám 2 letou dceru. Od začátku těhotenství jsem sama, přítel mě opustil a to mě velice zasáhlo, jelikož jsem to od něj nečekala. Sama jsem prožila celé těhotenství, a po celou dobu jsem na dceru sama. Pokoušela jsem se najít si partnera, ale vždy se ukázalo, že to nejsou vhodní partneři pro život. Neustále přemýšlím nad tím, co dělám špatně, proč zrovna já zůstala sama, a mé myšlenky se neustále vrací k mému bývalému příteli. Nevím jak si někoho normálního najít, a začít normálně žít rodinný život. Závidím každému páru nebo rodině co potkám. Je to pro mě bolestné vidět ostatní jak si rozumí a každý někoho má. Žiju sama s dcerou, rodinu mám daleko, a známých také moc nemám, a ani nemám moc šancí si je najít. Trvá to už 4 roky, a cítím se opuštěná, na vše sama. Jak mám dál pokračovat, abych se z té samoty dostala?? Děkuji

Odpověď: (16. 2. 2008, 23.34)

Milá Vendulo,
trochu mi nevychází počty (dcera 2roky, samota 4?), to není podstatné. Zasloužíte obdiv, že se dokážete o dceru sama postarat, že jste přijala zodpovědnost. Odchod partnera byl/je pro vás traumatem a tak je třeba s tím zacházet. Ohledně této věci doporučuji pár sezení s psychoterapeutem. To je cesta k tomu, aby vaše duše byla připravena na nový, plnohodnotný vztah.  Lidi kolem sebe určitě potřebujete, i hlídání, abyste mohla jít se někdy pobavit, zacvičit si - proč je rodina daleko? Porozhlédněte se po svém okolí - např. mateřské centrum a zkuste nalézt kamarádky... vše má svůj čas... držím palečky.