Jitka píše: (3. 8. 2009, 11.51)

Dobrý den, mám, podle mého mínění, velké problémy. Už více jak 10 let se marně snažím zbavit závislosti na lécích. Nevímproč, ale vydrřím max. 100 dní a pak opět začnu. Měla jsem celkem bezproblémový život, dobrou práci, přítele. Potom jsem bourala, z práce mě vyhodili, já si udělala spoustu dluhů, odstěhovala se do jiného města a čekala jsem, že se problémy SAMY vyřeší. Dospěla jsem i do stadia, kdy jsem se pokusila spáchat sebevraždu, ale zřejmě jsem na sebe chtěla jen upozornit. Samozřejmě se nevyřešilo nic, vrátila jsem se zpět, nyní bylím u matky v bytě 1+1 (matce je 67 a mě 35 let), ještě zhruba 5 let budu splácet 9 000 Kč měsíčně a práce, kterou mám, ta nestojí za nic. Sedím v autobazaru, o autech nevím absolutně nic, takže tu moc platná nejsem. Snažím se najít si novou práci, ale v současné situaci a na Mostecku je to téměř nemožné. Vím, že mi asi neporadíte, ale potřebovala jsem někomu napsat své problémy.

Odpověď: (6. 8. 2009, 20.19)

Milá Jitko,
je prima, že už víte, že před problémy nemá smysl utíkat :). Důležité pro vás je, nemít pocit, že vše je K.O. Je třeba svou životní situaci přijmout, vidět to dobré a hledat a vidět prostor pro rozvoj. Co nového se chcete naučit, po jakém typu práce je na trhu poptávka... a nemusí být něco tak složité, jak se zprvů zdá ... třeba něco z toho začít dělat na vedlejšák. Podle stypu psaní jste žena chytrá - můžete se učit nové věci... můžete rozšířit svoji kvalifikaci - fakt není pozdě...
Držím palce

žena 44 píše: (29. 7. 2009, 9.30)

Dobrý den, ráda bych Vás požádala o radu. Jsem rozvedená a 2 roky se často scházím s přítelem. Od počátku našeho vztahu pozoruji z jeho strany méně projevovaného zájmu, než bych čekala. Přítel bývá uzavřený, o svých citech nemluví, jen výjimečně zaslechnu pochvalu na svou osobu. Nikdy mi neřekne, že mne má rád, že mi něco sluší, že se mi něco povedlo... ráda bych slyšela nějakou pochvalu apod., ale marně. V citových projevech mi to tak připadá, že více přijímá nežli dává. Moc mne to mrzí, stále mám pocit, že bych s ním měla "zatřást"... Je třeba se smířit s rozdílností našich povah nebo je možno přítele nějak "naladit", aby se projevoval?
Děkuji Vám.

Odpověď: (6. 8. 2009, 20.12)

Milá ženo, ženo,
jsou muži, kteří svůj handicap v oblasti citovosti chtějí rozvíjet a nepovažují to za slabost. Jiní muži o své nedostatečnosti aní nevědí. Někteří muži v průběhu manželského vztahu svoji citovost pozvolna rozvíjejí jiní nikoliv. Nevím, jaký život má za sebou váš přítel, ani zda mu svá přání a pocity sdělujete. Každopádně by bylo vhodné mu říci, co byste ráda, nedomnívat se, že na to přijde sám. Smířit se s realitou je základ k vaší vyrovnanosti (a ve změnu bych mnoho nedoufala)

Kazimír píše: (29. 7. 2009, 8.25)

Dobré ráno,

Před asi 10 lety jsem vyženil syna, teď mu je 16 let. Vždycky jsem se k němu snažil chovat jako ke svému a byl na něho asi poměrně přísný. Bohužel jsem prudší povahy, snadno se rozčílím, ale nikdy jsem ho nebil. Manželka k němu byla dle mého až příliš tolerantní, ale zároveň vyžaduje od něho (a vlastně i ode mne) to, aby bylo po jejím a to docela často. Pokud není, přesvedčuje nás oba tak dlouho, až povolíme.
V poslední době máme s klukem problém - začal navštěvovat náboženskou sektu a tam jim (podle našeho s manželkou skutečně společného názoru) docela úspěšně vymývají mozek. Přestal s námi komunikovat, začal být tajnůstkářský, buď nám řekne stěží půlku, nebo nám také (občas) lže. Celý den sedí u počítače a obvykle většinu času tráví dopisováním si s někým, ale nevíme nikdy s kým. Jediné, co víme, že s nikým, s kým si mailoval ještě tak před
půl rokem.
Dnes (vlastně už včera) synovi manželka připravila večeři. Ten seděl (téměř bez přestávky) od rána u počítače. Vyzvala ho, aby se šel najíst. Nazlobeně odmítl. Manželka se ho zeptala, s kým si píše.
"S nikým!"
"Proč mi lžeš? S kým si píšeš?"
"Co ti je po tom!"
Vložil jsem se do toho a důrazně mu připomněl jídlo. Slíbil, že do 10 minut přijde. Opravdu přišel, ale místo jídla začal prsty oďubovat sotva milimetrové kousíčky. Dostal jsem zlost, velmi zle (až sprostě) jsem mu vynadal a přinutil ho k normálnímu jídlu. Snědl a chtěl odejít. Já ho ještě zadržel a ptal se, proč je už zase tak protivný. Před dvěma dny jsme totiž řešili podobný problém a to nám sdělil, že si nepřeje, aby se o něho máma tolik starala. Vzali jsme to na vědomí a vypadalo to, že bude vše OK.
Včera - přísahám, že jsem se ho jen (a to už docela klidně) zeptal na důvod jeho špatné nálady a jediné, že jsem mu připomenul, že jako věřící by měl říct pravdu. Teď už jsem na něho nekřičel, naopak jsem se snažil o klidný, věcný přístup, abych se něco dozvěděl a pomohl mu zjednat nápravu. Kluk však místo odpovědi dostal hysterický záchvat, že chce do blázince, že my (s manželkou) nevíme co chceme.

Manželka mi teď celou záležitost vyčítá a já sám mám příšerné výčitky. Vím, že mi ujely nervy, že jsem přestřelil. Bohužel však nevím, jak (a jestli to vůbec jde) věc napravit. Dokonce uvažuju i o tom, jestli bych od nich neměl odejít (abych nebyl příčinou dalších konfliktů).

Můžete mi, prosím, co nejdříve odpovědět a hlavně poradit, co dál?
 
Díky, Kazimír

Odpověď: (2. 8. 2009, 12.59)

Milý Kazimíre,
vcelku hezky jste popsal konfliktní situace. Zasloužily by si podorbnější analýzu při konverzaci. Několik postřehů:
1. když člověk na druhého pustí negativní emoce, lze předpokládat, že adolescentní chlapec je bude mít alespon po nějaký čas v sobě...
2. argumenotovat jeho vírou, kterou nesdílete, k výchovnému působení je kontraproduktivní, netaktické - bývá to vnímáno jako výsměch, agrese, neúcta...
3. odejít nepovažuji za rozumné, ani adekvátní - je třeba hledat řešení
4. syn se cítí ohrožený, nepochopený
5. můžete společně opakovaně navštívit rodinného terapeuta
6. je třeba pracovat s emocemi všech
Držím palce

janča píše: (28. 7. 2009, 20.20)

Dobrý den, potřebovala bych poradit. Mám problém s navazováním přátelství, dříve se tyto problémy u mě nevyskytovaly, ale nyní mě trápí. Příjdu do cizího prostředí a nemám problém, rychle se s někým jakoby spřátelím, takhle to funguje třeba celý den. Potom ale najednou ve fázi, kdy bych se měla uvolnit, nic neřešit, jakoby ztuhnu. Mám pocit jako bych se něčeho bála, že se něco pokazí, že už si nebudeme mít co říct a tak a už se přes tu fázi těžko dostávám a nechápu čeho se to vlastně bojím, protože logicky je mi jasné, že se nemám čeho bát. Prosím o radu. Možná by mi pomohlo, kdybyste mi navrhla nějakou knihu, techniku, postup...abych se toho mohla zbavit, protože bych to už konečně ráda překonala. :) děkuju moc

Odpověď: (28. 7. 2009, 21.37)

Milá Jančo,
kniha Focusing ? (nemyslím, že by přinesla finální rozřešení)
ale stejně doporučuji osobní konzultaci :)
(práce s trenérem je nezastupitelná, pár konzultací by pro vás bylo přínosem)
Budu se těšit ;)

nina píše: (28. 7. 2009, 18.59)

Dobrý den paní Radano. Jsem rozvedená a mám v péči mladší dceru a starší e v
péči otce,ale mladší dcera mě citově vydírá.Zkoší se mnou
manipulovat a já nevm jak na ní.Našla jsem si přítel a on má též
malého 8letého synka a obě dcery s ním i synkem vycházejí
dobře,ale v momentě,kdy chci společně podniknout dovolenou či
výlet,tak ta mladší nechce jet a tvrdí,že se jí nechce a jestli ju
mám ráda,tak ju nemám nutit.Ale já jí mám ráda a vůči i příteli
mě to strašně trápí a ví,že i on je z jejího chování moc smutný a
chtěl by víc,ale ona je v moentě nepřístupná a odmítá s náma
kamkoli jet a využívá tak i svého otce,aby mi on se pletl do mého
soukromí a vměšoval se do záležitostí po kterých mu nic
není!Nevím jak jí přimět,aby zmněnila názor a dodat jí tak víc
sebeúcty a sebelásky,aby pochopila sama sebe a pak i nás a mě.Ona
je malinko při těle a dost se za sebe stydí,ale nechce s tím nic
podniknout a je v pubertě.Je jí 12let.Tak jestli mi prosím
pomůžete najít cestu,jak s ní omunikovat,zda jí t mám dávat
příkazemči nějak a vybranou nebo jak?Děkuji předem za pochopení a
těším se na Váš názor.

Odpověď: (28. 7. 2009, 21.34)

Milá Nino,
očekávání obsažené ve větě: "Nevím jak jí přimět,aby zmněnila názor a dodat jí tak vícsebeúcty a sebelásky,aby pochopila sama sebe a pak i nás a mě." je jejímu věku nepřiměřené.
Nechce-li jet na výlet, můžete pro ni zajistit pobyt někde jinde.
Pracujte se svým strachem... díky němu jste vydíratelná... a dcera se stává vládcem.
Držím palce

ppd píše: (28. 7. 2009, 18.42)

dobry den chtel jsem se zeptat na muj problem ktery mam ma takovy problem ze kdyz nekam jdu mezi lidi nebo do obchodu tak mi zacne tlouct srdce a mam takovi vnitrni strach a dela se mi spatne jako ze se shrotim nechci navstivyt psychologa nikdy jsem nic takoveho nepocitoval mam rodinu a vyhybam se vychazkam protoze to vubec nejde vzdy se mi udela zle potreboval bych jen poradit treba nejake leky na tu chvily nez se toho zbavim nemam problem  kdyz si dam alkohol tak mi to nevadi kdyz jdu ven pripadam si uvolneny dekuji za radu

Odpověď: (28. 7. 2009, 21.28)

Jaké máte možnosti?
a) pokračovat v dosavadních vzorcích myšlení, uvažování s následky, které znáte, včt. pokusů popírat současnou realitu...
b) sám hledat cesty, jak z toho ven - opravdu hledat, nalézat a makat (je to srovnatelné jako učit se angličtinu jako samouk z knihy)
podívejte se pro začátek: http://cz.lundbeck.com/cz/publ…
c) vyhledat pomoc:
1. psychoterapeutickou - naučit se pracovat s emocemi (léčebné meditace - vcelku osvědčená cesta)
2.psychiatrickou - brát léky - zkoušet, která kombinace bude ta pravá...

Jj. lidská duše je složitá jako tělo, jen se to neučí (a moc lidí to neví)

elza píše: (28. 7. 2009, 15.58)

Dobrý den,
mám problém se svým 1,5letým synem, je velmi divoký a je těžké zabránit úrazu.Nyní se dost vzteká a ve vzteku sebou smýká a mám strach, aby si neublížil.Mám staršího syna a tam jsme vztekací období zvládali,ale tento syn je živější a neplatí žádné napomenutí ani drobné plácnutí.Mám strach, že si ublíží a proto nevím, jak výchovně ho zvládat-je ještě maličký a jinak šikovný a milý chlapeček.Přes veškerou snahu ho uhlídat je samá modřina,večer padám únavou vyčerpáním.Prosím o radu.Děkuji.

Odpověď: (28. 7. 2009, 20.38)

Milá Elzo,
doporučuji věnovat se hlubšímu poznání při práci s energiemi (možná Bachovy esence...)
Přeji nalezení té správné terapie.

Katka píše: (28. 7. 2009, 15.03)

Dobrý den,
ráda bych se na Vás i já obrátila s prosbou o radu, sice je těžké můj problém sepsat do pár řádků. Jde o nevšední lásku. Je mi 28 let a mám vztah se ženatým o 35 let starším mužem, s duší tak třicetiletého muže. Trvá to tři roky, ze začátku jsme oba mysleli, že budeme přáteli, občas se vídat, jet na výlet, bohužel náš vztah se dál a dál prohluboval, až přerostl do veliké lásky a pouto mezi námi bylo stále hlubší a hlubší.Teď už je situace skoro kritická, stále řešíme co s tím, oba nechceme žít bez druhého, nemůžeme se rozejít, ale ani být spolu, jen a pouze kvůli jeho věku, kvůli tomu věkovému rozdílu, být mladší, odešel by za mnou. Oba kvůli tomu máme již delší dobu psychické problémy, on už občas užívá nějaká antidepresiva, cítíme oba stálé úzkosti, beznaděj, častý pláč, na duši nepřestávající obrovskou bolest která se nedá vůbec ničím "vyhnat", jen přítomností toho druhého, není chuť jíst, není chuť nic, nedá se s tím vůbec normálně žít. Bohužel je to již dlouhodobější stav, proto čím dál horší. Chtěla jsem se zeptat, zda mám navštívit nějakého psychologa či psychiatra, zda mi někdo může nějak pomoci, zda mě někdo může zbavit té neustálé ubíjejíci bolesti, co s tím, nevíme si rady ani on, ani já.
Moc Vám děkuji.

Odpověď: (28. 7. 2009, 20.34)

Milá Katko,
to je tedy vskutku náročná situace. Potřebujete-li kvůli svému vztahu antidepresíva, je něco v nepořádku. Bylo by třeba nalézt každý sám pro sebe místo, úhel pohledu, který pro vás bude dobrý.
Konzultací u psychologa nic nezkazíte.
Bylo by dobré zapracovat s psycholéčitelem na téma pouto/závislost, láska, zakázaná láska.
(doporučuji smířit se s tím, že v tuto chvíli se budete stýkat...)
Držím palce

janicka píše: (27. 7. 2009, 21.18)

Vazena pani doktorko,
Chtela bych se vas zeptat, jestli myslite, ze ma smysl navsteva psychologa v situaci, kdy resim rozchod se svým pritelem. Jsme spolu 14 let, z toho 9 let spolecne pracujeme i bydlime. Několik let uz nam vztah neklape, místo reseni potizi jsem si nasla milence a dostala se do situace, kdy si neumim vybrat, který je ten pravy. Teprve ted, po 5 letech, jsem se odvazila partnerovi o svém paralelnim vztahu rict, na coz reagoval v první chvili tak, ze se odstehuje. Pak jsem 2 dny probrecela, neumim si najednou život bez nej predstavit, ale nevim, jestli jde jen o zvyk nebo o lasku, a sama mu navrhla zkusit to znovu. Ted zas nevim, jestli to nebylo ukvapene. Jeden den chci toho, druhy den druheho, v hlave zmatek. Asi by pro mne bylo snazsi ukoncit vztah s milencem, s tim toho tolik odziteho nemam a nebyla by to takova rana.  Proto bych rada znala vas nazor na tyto slepovane vztahy, jak se pozna, ze to ještě smysl ma a kdy je pozde…? Intimni život vratit si totiž nedokazu uplne predstavit, přes 5 let spolu nic takoveho neprovozujeme. Zvazuji i navstevu poradny, tak prosim pripadne o cenu takove konzultace – pokud ovšem myslite, ze by v mem pripade mela cenu? Pokud bych se rozhodla jit do noveho vztahu, mam obavy, ze vse dopadne stejne, protoze ja presne nevim, kde se stala chyba.
Predem vam moc dekuji za jakoukoli odpoved.
S pozdravem
Jana.

Odpověď: (28. 7. 2009, 20.21)

Milá Jani,
život sám, partnerský vztah, láska - to je na životě to nejtěžší :) (ještě že nežijeme v Africe;)).
Jano, vaše téma je hodně široké a vy to tušíte. Kdybyste chtěla sama sebe dělat krásnější, jasnější, doporučovala bych pravidelnou spolupráci s psychoterapeutem - patrně by pro vás byla přínosná rekapitulace vašeho života od počátku. Důsledkem takové spolupráce bývá porozumění sama sobě, snadnější orientace ve vlastním životě.
Slepované vztahy ? hmm - je překonání krize, naučení se řešení problému - slepovaný vztah nebo posílený vztah? Je váš vztah v dlouhodobé krizi nebo je odžitý? (trochu to na mne působí jako v krizi, ale...?...)
Cena konzultace? Záleží na dohodě mezi klientem a psychoterapeutem.
Měla-li byste chut si dohovořit schůzku se mnou, zatelefonujte mi.
Držím palce

Pupik píše: (27. 7. 2009, 18.46)

Dobrý den,mám problém a to ze žarlivosti.Nikdy jsem nepomyslel co to žarlivost je až poslední dva měsíce se bojím sám sebe a taky abych neublížil,je to můj velký boj který držím už málo pod kontrolou a bojím se.

Odpověď: (28. 7. 2009, 19.57)

Milý Pupíku,
pravděpodobně jsi sám již zkusil něco se svou žárlivostí dělat a vidíš, že žádoucí změny jsi nedosáhl. Z toho plyne, že je třeba nalézat jiný způsob řešení. Já doporučuji rozhodnout se pro po nějaký čas (cca0,5roku) pravidelnou spolupráci s psychoterapeutem. Samozřejmě, i jednorázová konzultace může přinést inspiraci.

Mercedes píše: (27. 7. 2009, 11.34)

Dobrý deň,Mám priateľa. Poznáme sa 3 roky a 2 roky spolu chodíme. Lenže on je odo mňa vzdialený o 360 km, ale stretávame sa, v tom by ani taký problém nebol. Dôverujeme si, máme sa radi. Lenže sú veci, ktoré som si uvedomila, že mi na ňom vadia a hlavne mojim rodičom - jeho správanie ku mne a je výbušný. Ja som mu to povedala, vysvetlili sme si to ako ľudia. Povedal že ma v žiadnom prípade nechce stratiť a pokúsi sa to zmeniť lebo sa máme veľmi radi. Ja jeho tiež. Len problém je v tom, že rodičia sú proti tomuto vzťahu. Mi zakazujú ísť za ním, že na čo tam pôjdem aj tak sa on nezmení, má to v povahe. Mám 23 rokov a myslím že mám právo sa rozhodovať sama. Mám svojich rodičov veľmi rada a nechcem sa s nimi pohádať ani s nikým. Nevedia ma pochopiť. Chcem ten vzťah skúsiť ešte raz, ja verím že on neni taký aký sa niekedy správal. Nechcem sa s ním rozísť kvôli tomu lebo rodičia mi to povedali. Keď sa s ním mám rozísť tak to sama musím vidieť že to takto nebude dobré dalej pokračovať. Neviem čo mám robiť prosím poraďte mi ...Ďakujem

Odpověď: (28. 7. 2009, 19.49)

Milá Mercedes,
přečetla jsem váš dopis a je z toho znát, že vy velmi správně víte, co máte dělat. Klíč řešení je ve větě: "Nechcem sa s ním rozísť kvôli tomu lebo rodičia mi to povedali. Keď sa s ním mám rozísť tak to sama musím vidieť že to takto nebude dobré dalej pokračovať."
Mají-li vás rodiče rádi (a oni mají), tak se naučí vaše rozhodnutí respektovat.
Přeji vše dobré

Sabina píše: (22. 7. 2009, 14.13)

Dobrý den,z reorganizačních duvodu sem byla propustena z prace.Dostala sem se do fáze že mám hrozné obavy  z budoucnosti.Pochazim z regionu kde je zverejněné 48 míst.V nejblisi dobe skončím na UP.Nespi ztoho,protože sem nikdy nebyla evidovaná.Během mesice sem zhubla 10 kg.Hledám usilovne práci v jiným meste ale bohuzel se nedari.

Odpověď: (26. 7. 2009, 12.19)

Milá Sabino,
situace opravdu nelehká a zátěžová. Pokuste si vytvořit záložní plán, který vám dá klidný spánek.  Když se nedaří prorazit nějakou cestu, je třeba najít cestu novou. Hledejte práci i v oborech, kde jste ji dříve nehledala, vymyslete si, v čem můžete pracovat na živnostencký list - pořídit si živnost, promyslet si plán - začínající živnostníky často nějakou formou podporuje i úřad práce - pozeptejte se.

kitekat píše: (22. 7. 2009, 13.53)

Dobrý den,nevím,jak začít.Jsem vdaná 6 let,s manželem máme 2 děti(4r.,10měs.),bydlíme s manž.rodiči,my máme první pos.,oni druhé.Tento dům patří ještě tchánovi,ovšem ještě s nimi bydlí švagr,a dole s námi manž.babička.Je nás tady moc!Manžel se zdráhá opustit je a odejít se mnou a hledat si jiné bydlení,myslím že se bojí rodič.reakce,ovšem když jsem se ho zeptala,tak mi řekl,že to není pravda.Nechce odejít z dův.,že tady zařídil místnosti,že investoval nemalé peníze do nějakých oprav(průjezd apod.)Jenomže já tady se cítím jako ve vězení,jsem na mateřské,taky si nemohu nic fin.dovolit,žádný byt apod.,naši mi nabízeli rekonstr.u nich na půdě,ale manžel pořád odmítá,nechce se mu do toho.Za rok mi končí staveb.spoř. a nechci tyto peníze invest.zase do tohohle domu a chci si zařídit bydlení svoje nebo po domluvě udělat si půd.výstavbu u našich,ale myslím že to taky nebude bez problémů.Tchýně je čím dál horší,plete se do našich věcí,vše musí být v domě po jejím,já nemůžu nic si podle svého udělat,jsem v depresi,musím se však ovládat kvůli malýmu,abych neskončila v blázinci,to by byl asi můj konec.S manželem to taky není moc růžové,chvíli je na mé str.pak na straně rodičů,má mě v hrsti,jsem na něm závislá finanč.a on to dobře ví,dala jsem mu lhůtu 1 rok,aby si rozmyslel,zda zůstane se mnou a nebo s matkou,jinak budu nucena odtud odejít i se svými dětmi,mám strach že to skončí špatně,tedy rozvodem,chudáci naše děti,to jsem opravdu nechtěla!Prosím,co mám dělat!děkuji

Odpověď: (26. 7. 2009, 12.14)

Milá Kite,
jj - řešit problémy dospívání v průběhu manželství není jednoduché... Chápu, že potřebujete teritorium pro svou rodinu...ale emailem to opravdu nevyřešíme -vyhledejte společně s manželem rodinného terapeuta a po nějaký čas s ním spolupracujte. (můžete manželovi říci, že nevíte, jak v takové situaci dokážete žít a zda pro vás bude dlouhodobě udržitelné v tom trvale žít a že byste ráda, aby vám s tím pomohl např. pravidelnou spoluprací s psychoterapeutem - to vidím jako větu pravdivou)
Přeji vše dobré a držím palce

Hanka píše: (22. 7. 2009, 10.23)

Dobrý den,
jsem svobodná matka. S otcem dítěte jsem se rozešla ještě před porodem. Teď po pěti letech jsme se potkali a on poznal svou dceru. Jezdí za ní tak jednou týdně, občas jedeme společně na výlet. Sblížili jsme se i intimně. On je ale bohužel už ženatý... Chtěl by, abych mu dceru půjčovala domů a aby se s ním mohla stýkat i jeho žena... Já to ale prozatím nechci, bojím se, že se mi dcerka odcizí....  Nemůžu se zbavit obavy, že s nima dcera bude raději než se mnou. Oni by s ní jezdili na výlety a byli pro ni zábava a já bych po ní bohužel musela chtít i povinnosti do školy a tak. Mám zatím i obavu, že se příliš nesjednotíme ve výchově. Partner ji vše dovolí. Manželku partnera vůbec neznám. Navíc bohužel ona o jeho nevěře se mnou ví... Mám z toho všeho špatný pocit a nevím, zda mám vyhovět partnerovi, i když to pro mě bude velmi stresující.... On naopak tvrdí, že jeho žena nechce, aby jezdil k nám a i časově, že je to pro něj náročnější, než kdyby mohl mít dcerku doma. Jak z toho ven ? Děkuji za odpověď. H.

Odpověď: (26. 7. 2009, 12.09)

Milá Hanko,
pro dítě je dobré, když má kontakt s oběma rodiči. V této rodinné partii je sice náročnější najít každý svou pozici a akceptovat ostatní, ale je to důležité. Zkuste se podívat na všechny zúčastněné jako na lidi na jednom jevišti... pozorujte i svou figuru a najděte pro ni optimální postoj, aniž byste spoutávala dceru - té nechte volný pohyb... můžete navštívit seminář rodinných konstelací... (mmj. jeho žena je taky ve stresu, kdybyste se zkamarádily ... byly byste šikulky)
Je třeba přijmout následky svého jednání včt. rozhodnutí... to je dospělost.

Miska píše: (21. 7. 2009, 15.10)

Dobrý den,mám problémy s jídlem,buď vůbec nejím,nebo zvracím,ale moc,dojedu si koupit třeba tři nebo čtyři jídla a pak se cpu a zvracím. Zhoršuje se to od rozchodu,už ani do práce nechodím a potřebuji pomoct, ptž mám náklady a vydělávatb musím. Pomůžete mi?

Odpověď: (23. 7. 2009, 10.42)

Milá Miško,
když se objednáte, můžeme začít s vaší stabilizací. Nebo jste myslela písemnou poradu? Pak tedy: najděte si psychoterapeuta ve vašem okolí a pro začátek nevylučuji ani medikaci od psychiatra. Do práce se vydejte...
Držím palce

bona píše: (21. 7. 2009, 0.10)

Dobrý den,
manžel si občas na internetu prohlíží porno snímky. Na dotaz proč, se mi dostalo odpovědi, že chtěl oživit náš sex. život. Vzhledem k okolnosti, že je věřící mě to překvapilo. Sama nevím zda mi to vadí či nikoliv(samotnou mě tyto snímky vzrušují), něco mě však na tom znepokojuje. Mohu znát váš názor?
Děkuji za odpověď.

Odpověď: (23. 7. 2009, 10.39)

Milá Bono,
můj názor je ten, že dívání se na porno nikomu neubližuje (na rozdíl od automobilismu) a když to baví oba, tak to pro pár může být zpestření. Takže  pseudomorálku nebrat ;).

Andrea píše: (20. 7. 2009, 23.41)

Dobrý den,

mám 14 letou sestru. Mě je 21 let a vždy jsem byla šťastná, spokojená a vyrovnaná ale moje sestra není. I když prochází pubertou a je dost náladová myslí si o sobě hrozné věci a má pocit že si jí nikdo nevšímá. Je hodně vysoká a hubená. Má to vrozený po mámě, svou postavu. Je až moc kostnatá a ruce a nohy má jak pravítka a nemá žádné prsa a hodně akné. Zažila jsem že jí jednou psali nějaké holky ze školy že je hnusná anorektička a ať se jde nažrat a podobně. Ale jí hodně a máma sní už byla i u doktora a je všechno v pořádku, asi má rychlé spalování. Také si myslí že je uplně sama a nikdo na ní nemá čas...i když máme šťastnou a spokojenou rodinku akorát s ní samozřejmě máma nehraje od rána do večera karty a podobně. Myslím si že přehání. Doteďka jsem měla pocit že je to ještě malá holčička co má úplně jiné myšlenky ale dnes my psala na internetu a docela mě to zaskočilo a mám o ní strach a nevim co stím.

Misha ‎(22:20):

nebavi me porad sedet u poctace a porad se probirat tema hnusama (fotkama) !

kdyz se vidim je na bliti podivej se jak vipadam nech me bejt NAZDAR !

 

Misha ‎(22:24):

nejdu jdu si lehnout jsem unavena ..... nikam nejdu sama vim jak vipadam nechapu jak sem se mohla narodit jsem urcenej hnus kterej ma za ukol jen narodit se a hned zemrit obcas si proste pripadam jen jako takovej omyl co se stal jsem hnusna fuj az je mi z toho spatne !

a uz me nech bejt du spat !

 

Misha ‎(22:27):

me je jedno co si lidi o me myslej pac pri pohledu na me se kazdymu prevrati zaludek !

a je mi spis lito ze se ke me skoro nikdo nechova hezky "

 

Misha ‎(22:28):

jsem totiz skoro porad sama a tim se zpusobilo moje podrazdeny a hnusny chovani

 

Misha ‎(22:31):

protoze jsem uz zvykla ze jsem porad sama dyt ani moje vlastni mama nema na me cas "

 

Misha ‎(22:37):

nerikam hrat ale nikdo na me nema cas .... a kdyz za ni prijdu je na me hnusna a tata porad jen spi a kdyz mu chci venku pomahat tak nechce ty me taky vyhanis a nikoho jinyho nemam tak sem proste radsi holt na konich nebo u stocku...tohle ti reknu tak akorad ze je zivot na nic zvlast kdyz jsem jeste hnusna jak prdel ! a touhle chvili na penize neberu ohled ty mi sou uprdele jen chci aby se mi nekdo venoval !

a uz me nech jdu spat !

Tohle co mi napsala mi docela vyrazilo dech... a nevim opravdu, co s tím proto vás prosím o radu... Je fakt že já jsem v jejím věku běhala furt někde venku po Praze ale ona jezdí po škole s mámou domu a ani nemá zajem někam chodit a má jen dvě kamarádky se kterýma se nějak víc baví... jinak problémová není.. spíš podle mě špatně zapadla a nikdo se sní moc bavit nechce.

Budu vám moc vděčná za odpověď

Odpověď: (26. 7. 2009, 12.01)

Milá Andreo,
do určité míry výkyvy nálad včt. sebehodnocení k dospívání patří. Ale...
Máte-li doma vztahy v rodině příjemmně harmonické, bylo by do dobré, ukázat to mámě (je třeba však zachovat mlčenlivost před sestrou). Nemuselo by být od věci, aby si sestra chodila urovnat myšlenky k psychoterapeutovi a budovala si pozitivní vztah k sobě a k životu (promlouváním do duše od sestry ani od mámy se to patrně nezmění)
Mějte se hezky

Maca píše: (20. 7. 2009, 18.09)

Dobry den,
ja uz neviem co s tym,
viem, ze doktor mi neublizi robi si len svoju pracu. Neviem sa odhodlat na vysetrenie k ziadnemu doktorovi. Stale to len odkladam a odkladam, viem, ze to nie je riesenie. Ak sa aj vyberiem uz v cakarni sa mi rozbusi srdce, kruti sa mi hlava, je mi teplo a noc pred tym ani riadne nespim.
Ked mi ocny doktor povie uvolnite sa, u gynekologa si vysetrenie neviem ani predstavit.
V mladsom veku som to riesila tym, ze som k doktorovi jednoducho nesla, ale citim potrebu so svojim zdravim nieco robit, ale ak mam toto vzdy prezivat, no neviem.... Mam 25 rokov a zvladam situacie co zivot prinasa, len doktori ma trapia. Ako zvladat tento strach a ako som k nemu vlastne dosla? dakujem

Odpověď: (26. 7. 2009, 11.54)

Milá Maco,
jedná se druh fobie a jako k takovému k němu můžete přistoupit. Můžete vyhledat odbornou pomoc psychoterapeuta, se kterým budete pracovat na minimalizaci úzkosti. Můžete i nalézt šikovného kineziologa.
Sama jste se přesvědčila, že sama to nedokážete, nebojte se pomoc vyhledat.

Noni píše: (20. 7. 2009, 15.00)

Dobrý den, jsem rozvedená a mám přítele, se kterým se scházím. Oba máme děti z předchozích vztahů (já 2 dospělé syny a on 15-letou dceru). Já jsem své syny s přítelem seznámila, ale do nějakých bližších vztahů je nenutím, nestýkají se spolu. Naopak, přítel je se svou dcerou 2x do měsíce na víkend a o prázdninách. Usiluje, abychom byli spolu všichni 3. Když jsem sama s přítelem, chová se ke mně celkem pěkně. Když je však s námi i jeho dcera, přítelovo chování se změní. Věnuje se hlavně dceři, špitá si s ní, vše se řídí podle dcery (kdy se bude vstávat, kam se pojede, jaký film se bude sledovat atd.). Já jsem "odstavena", se mnou téměř ani nepromluví. Nevím proč, ale když odmítám být s nimi dohromady a chci se vzdálit, je uražený a nespokojený. Jednou mi řekl, že když jsme spolu my 3, jsme jakoby rodina. Neuvědomuje si však, že dcera má svou maminku, že já jsem jen přítelkyně  a navíc, mám své vlastní děti. S přítelovou dcerou se snažím vycházet, i když nejsem zvyklá na dívky, neboť jsem poznala jen výchovu chlapců. Jak zlepšit přítelovo chování v přítomnosti dcery? Mám ho upozornit, čeho jsem si povšimla? Obávám se, že to nepochopí a neuzná.
Děkuji za Váš názor.

Odpověď: (26. 7. 2009, 11.48)

Milá Noni,
partner si pravděpodobně ani neuvědomuje, jak situaci ve třech vnímáte - on je spokojený - má u sebe dvě jemu nejdražší ženy a iluzi jedné rodiny, dceru si snaží užít (možná až nepřirozeně), protože je mu vzácná. Určitě by bylo dobré, abyste mu řekla, jak se cítíte, že si připadáte jako nedůležitý doplněk, který nemá žádná práva (což je mmj. situace nezdravá) - zda se situace změní, nevím, ale vy budete vědět, že jste to partnerovi sdělila a uvidíte, jak se on postaví k vašim pocitům (zda je bude ignorovat nebo zda je zohlední). Můžete mu navrhnout, že by bylo dobré, abyste plán připravovali spolu a nikov, že vám bude oznámen. Když se z takto  vztahově náročné víkendové situace vzdálíte, neměl by vám to alespoň vyčítat.
Přeji vše dobré

Daniela píše: (20. 7. 2009, 13.43)

Dobrý deň,
chcela by som poprosiť o radu v jednom pre mňa veľkom probléme.
Môj priateľ má asi nejaký psychický blok z minulosti a chcela by som vedieť, či môžem očakávať nejakú zmenu a nápravu. S priateľom sa bližšie poznáme asi tak 2 roky, ale asi len 4 mesiace pozorujem zmenu v jeho správaní.
Predtým sme obaja mali dlhodobé vzťahy, ktoré sme pred časom ukončili. Tá zmena vlastne nastala krátko po tom, čo oba vzťahy skončili.
Priateľ bol už raz ženatý a má z toho vzťahu jedného syna. V manželstve bol veľmi nešťastný a tak sa po krátkom čase aj rozviedol. Sám mi tvrdieval, že sa ženil len preto, že musel. Viem, že to manželstvo ho veľmi psychicky poznačilo a bolo pre neho ťažké sa z toho dostať. Potom mal 10-ročný vzťah so ženou o 10 rokov staršou ako je on. Ešte počas jeho a aj môjho vzťahu sme sa zblížili a začali sa stretávať. Nebolo to nič nezáväzné, práve naopak. Zistili sme, že to, čo nám obom vo vzťahu chýbalo nachádzame jeden
u druhého. Plánovali sme spoločnú budúcnosť, spoločné bývanie, svadbu a deti. Všetko sa to dialo ešte počas našich nefungujúcich vzťahov. Naša láska bola obrovská a stále rástla a boli sme si aj po psychickej stránke veľkou oporou jeden pre druhého v tomto ťažkom období. Obaja sme túžili, aby naše doterajšie vzťahy skončili, ale nechceli sme to urobiť nejakou radikálnou a bolestivou cestou a tak sme sa snažili pomaličky a postupne naše vzťahy ukončiť. Obaja sme veľmi citlivé povahy, a preto sme nechceli ubližovať iným aj keď to nebolo možné. Nechceli sme to však ukončiť nečakane ale skôr postupne.
Priateľ sa rozišiel skôr a ja o pár mesiacov neskôr. Už predtým sme nekonečne veľakrát prebrali našu spoločnú budúcnosť, obaja sme vedeli, že chceme spoločné bývanie a rodinu. Ja som so svojím vtedajším priateľom bývala asi 5 rokov v spoločnej domácnosti u mňa v byte a on býval striedavo
v podnájme a u svojej vtedajšej priateľky v byte aj s jej dcérou. Sám mi však vravieval, že mu takýto život nevyhovuje a že rád by sa už usadil a mal vlastnú rodinu. Takže, keď sme už obaja ostali bez partnerov mohli sme konečne začať žiť to, čo sme si spoločne vysnívali. Spočiatku to aj tak vyzeralo, nechceli sme sa však na to hneď len tak vrhnúť a chceli sme to postupne. Asi tak dva týždňe to vyzeralo idylicky, aj keď to bolo predsa len ťažké, predsa len sme mali obaja za sebou rozchod po dlhoročnom vzťahu. Cez to obdobie ma aj bližšie zoznámil so synom a aj ma zobral na návštevu
k rodičom. Jeho mamina bola rada, že si konečne dá svoj život do poriadku a bude mať normálnu rodinu a aj ďalšie deti. On ma mamine už predtým spomínal, takže vedela, že to nie je nejaká čerstvá záležitosť, tak sme sa rozprávali aj svadbe a tak. A potom za krátko sa to zrazu nejako zmenilo. Pre mňa to bola zmena zo dňa na deň. Zrazu prestal byť ku mne až taký pozorný ako býval a aj si ma už menej všímal. Povedal mi, že má so sebou nejaký problém a že potrebuje čas, ale že ma stále veľmi ľúbi. Dva dni sa mi neozval a nakoniec mi povedal, že sa necíti na svadbu a ani na deti, že sa bojí, že to nezvládne. Viem, že si zažil veľmi ťažké obdobie, keď bol ženatý, že bol na malého vlastne sám a že to bolo celé pre neho veľmi traumatizujúce a že sa vlastne bojí znova to všetko zažiť, ale na druhej strane to asi aj chce, keď to predtým tak cítil. Podľa mňa sa toho zľakol. Bojím sa však, že to nedokáže prekonať a náš vzťah už nemá šancu a budúcnosť.
Chcela by som teda poprosiť o radu a pomoc, ako a či vôbec sa to dá nejako prekonať. Môj priateľ je odo mňa o 10 rokov starší, má 35, ale viem, že má stále ľúbi a túži po normálnej šťastnej rodine, ale že sa asi len bojí, aby nezažil znova to isté. Aspoň tak to cítim. Chcela by som sa preto opýtať, či to chce len čas a trpezlivosť alebo či je to omnoho zložitejšie a samému sa to nepodarí prekonať. Veľmi ma to trápi, pretože ho veľmi ľúbim a veľmi by som si želala, aby sa to krásne znova vrátilo. Takto viem, že trpíme obaja. Ja preto, že je zazu iný a neviem, či máme pred sebou nejakú budúcnosť a on je tiež určite nešťastný z toho, že sa trápim a aj z toho, že nevie, čo vlastne chce. Veľmi by som mu a vlastne nám obom chcela pomôcť prekonať toto ťažké obdobie.

Odpověď: (23. 7. 2009, 10.48)

Milá Danielo,
blo by dobré, kdyby léčbu své duše hledal přítel.
Chtělo by to, aby spolupracoval s psycholéčitelem, jako dobrý začátek může být seminář rodinných konstelací.
(měl by uzdravit své srdce, zbavit ho strachu... to z a něj vy ale udělat nemůžete)
Přeji vše dobré