Mercedes píše: (27. 7. 2009, 11.34)

Dobrý deň,Mám priateľa. Poznáme sa 3 roky a 2 roky spolu chodíme. Lenže on je odo mňa vzdialený o 360 km, ale stretávame sa, v tom by ani taký problém nebol. Dôverujeme si, máme sa radi. Lenže sú veci, ktoré som si uvedomila, že mi na ňom vadia a hlavne mojim rodičom - jeho správanie ku mne a je výbušný. Ja som mu to povedala, vysvetlili sme si to ako ľudia. Povedal že ma v žiadnom prípade nechce stratiť a pokúsi sa to zmeniť lebo sa máme veľmi radi. Ja jeho tiež. Len problém je v tom, že rodičia sú proti tomuto vzťahu. Mi zakazujú ísť za ním, že na čo tam pôjdem aj tak sa on nezmení, má to v povahe. Mám 23 rokov a myslím že mám právo sa rozhodovať sama. Mám svojich rodičov veľmi rada a nechcem sa s nimi pohádať ani s nikým. Nevedia ma pochopiť. Chcem ten vzťah skúsiť ešte raz, ja verím že on neni taký aký sa niekedy správal. Nechcem sa s ním rozísť kvôli tomu lebo rodičia mi to povedali. Keď sa s ním mám rozísť tak to sama musím vidieť že to takto nebude dobré dalej pokračovať. Neviem čo mám robiť prosím poraďte mi ...Ďakujem

Odpověď: (28. 7. 2009, 19.49)

Milá Mercedes,
přečetla jsem váš dopis a je z toho znát, že vy velmi správně víte, co máte dělat. Klíč řešení je ve větě: "Nechcem sa s ním rozísť kvôli tomu lebo rodičia mi to povedali. Keď sa s ním mám rozísť tak to sama musím vidieť že to takto nebude dobré dalej pokračovať."
Mají-li vás rodiče rádi (a oni mají), tak se naučí vaše rozhodnutí respektovat.
Přeji vše dobré

Sabina píše: (22. 7. 2009, 14.13)

Dobrý den,z reorganizačních duvodu sem byla propustena z prace.Dostala sem se do fáze že mám hrozné obavy  z budoucnosti.Pochazim z regionu kde je zverejněné 48 míst.V nejblisi dobe skončím na UP.Nespi ztoho,protože sem nikdy nebyla evidovaná.Během mesice sem zhubla 10 kg.Hledám usilovne práci v jiným meste ale bohuzel se nedari.

Odpověď: (26. 7. 2009, 12.19)

Milá Sabino,
situace opravdu nelehká a zátěžová. Pokuste si vytvořit záložní plán, který vám dá klidný spánek.  Když se nedaří prorazit nějakou cestu, je třeba najít cestu novou. Hledejte práci i v oborech, kde jste ji dříve nehledala, vymyslete si, v čem můžete pracovat na živnostencký list - pořídit si živnost, promyslet si plán - začínající živnostníky často nějakou formou podporuje i úřad práce - pozeptejte se.

kitekat píše: (22. 7. 2009, 13.53)

Dobrý den,nevím,jak začít.Jsem vdaná 6 let,s manželem máme 2 děti(4r.,10měs.),bydlíme s manž.rodiči,my máme první pos.,oni druhé.Tento dům patří ještě tchánovi,ovšem ještě s nimi bydlí švagr,a dole s námi manž.babička.Je nás tady moc!Manžel se zdráhá opustit je a odejít se mnou a hledat si jiné bydlení,myslím že se bojí rodič.reakce,ovšem když jsem se ho zeptala,tak mi řekl,že to není pravda.Nechce odejít z dův.,že tady zařídil místnosti,že investoval nemalé peníze do nějakých oprav(průjezd apod.)Jenomže já tady se cítím jako ve vězení,jsem na mateřské,taky si nemohu nic fin.dovolit,žádný byt apod.,naši mi nabízeli rekonstr.u nich na půdě,ale manžel pořád odmítá,nechce se mu do toho.Za rok mi končí staveb.spoř. a nechci tyto peníze invest.zase do tohohle domu a chci si zařídit bydlení svoje nebo po domluvě udělat si půd.výstavbu u našich,ale myslím že to taky nebude bez problémů.Tchýně je čím dál horší,plete se do našich věcí,vše musí být v domě po jejím,já nemůžu nic si podle svého udělat,jsem v depresi,musím se však ovládat kvůli malýmu,abych neskončila v blázinci,to by byl asi můj konec.S manželem to taky není moc růžové,chvíli je na mé str.pak na straně rodičů,má mě v hrsti,jsem na něm závislá finanč.a on to dobře ví,dala jsem mu lhůtu 1 rok,aby si rozmyslel,zda zůstane se mnou a nebo s matkou,jinak budu nucena odtud odejít i se svými dětmi,mám strach že to skončí špatně,tedy rozvodem,chudáci naše děti,to jsem opravdu nechtěla!Prosím,co mám dělat!děkuji

Odpověď: (26. 7. 2009, 12.14)

Milá Kite,
jj - řešit problémy dospívání v průběhu manželství není jednoduché... Chápu, že potřebujete teritorium pro svou rodinu...ale emailem to opravdu nevyřešíme -vyhledejte společně s manželem rodinného terapeuta a po nějaký čas s ním spolupracujte. (můžete manželovi říci, že nevíte, jak v takové situaci dokážete žít a zda pro vás bude dlouhodobě udržitelné v tom trvale žít a že byste ráda, aby vám s tím pomohl např. pravidelnou spoluprací s psychoterapeutem - to vidím jako větu pravdivou)
Přeji vše dobré a držím palce

Hanka píše: (22. 7. 2009, 10.23)

Dobrý den,
jsem svobodná matka. S otcem dítěte jsem se rozešla ještě před porodem. Teď po pěti letech jsme se potkali a on poznal svou dceru. Jezdí za ní tak jednou týdně, občas jedeme společně na výlet. Sblížili jsme se i intimně. On je ale bohužel už ženatý... Chtěl by, abych mu dceru půjčovala domů a aby se s ním mohla stýkat i jeho žena... Já to ale prozatím nechci, bojím se, že se mi dcerka odcizí....  Nemůžu se zbavit obavy, že s nima dcera bude raději než se mnou. Oni by s ní jezdili na výlety a byli pro ni zábava a já bych po ní bohužel musela chtít i povinnosti do školy a tak. Mám zatím i obavu, že se příliš nesjednotíme ve výchově. Partner ji vše dovolí. Manželku partnera vůbec neznám. Navíc bohužel ona o jeho nevěře se mnou ví... Mám z toho všeho špatný pocit a nevím, zda mám vyhovět partnerovi, i když to pro mě bude velmi stresující.... On naopak tvrdí, že jeho žena nechce, aby jezdil k nám a i časově, že je to pro něj náročnější, než kdyby mohl mít dcerku doma. Jak z toho ven ? Děkuji za odpověď. H.

Odpověď: (26. 7. 2009, 12.09)

Milá Hanko,
pro dítě je dobré, když má kontakt s oběma rodiči. V této rodinné partii je sice náročnější najít každý svou pozici a akceptovat ostatní, ale je to důležité. Zkuste se podívat na všechny zúčastněné jako na lidi na jednom jevišti... pozorujte i svou figuru a najděte pro ni optimální postoj, aniž byste spoutávala dceru - té nechte volný pohyb... můžete navštívit seminář rodinných konstelací... (mmj. jeho žena je taky ve stresu, kdybyste se zkamarádily ... byly byste šikulky)
Je třeba přijmout následky svého jednání včt. rozhodnutí... to je dospělost.

Miska píše: (21. 7. 2009, 15.10)

Dobrý den,mám problémy s jídlem,buď vůbec nejím,nebo zvracím,ale moc,dojedu si koupit třeba tři nebo čtyři jídla a pak se cpu a zvracím. Zhoršuje se to od rozchodu,už ani do práce nechodím a potřebuji pomoct, ptž mám náklady a vydělávatb musím. Pomůžete mi?

Odpověď: (23. 7. 2009, 10.42)

Milá Miško,
když se objednáte, můžeme začít s vaší stabilizací. Nebo jste myslela písemnou poradu? Pak tedy: najděte si psychoterapeuta ve vašem okolí a pro začátek nevylučuji ani medikaci od psychiatra. Do práce se vydejte...
Držím palce

bona píše: (21. 7. 2009, 0.10)

Dobrý den,
manžel si občas na internetu prohlíží porno snímky. Na dotaz proč, se mi dostalo odpovědi, že chtěl oživit náš sex. život. Vzhledem k okolnosti, že je věřící mě to překvapilo. Sama nevím zda mi to vadí či nikoliv(samotnou mě tyto snímky vzrušují), něco mě však na tom znepokojuje. Mohu znát váš názor?
Děkuji za odpověď.

Odpověď: (23. 7. 2009, 10.39)

Milá Bono,
můj názor je ten, že dívání se na porno nikomu neubližuje (na rozdíl od automobilismu) a když to baví oba, tak to pro pár může být zpestření. Takže  pseudomorálku nebrat ;).

Andrea píše: (20. 7. 2009, 23.41)

Dobrý den,

mám 14 letou sestru. Mě je 21 let a vždy jsem byla šťastná, spokojená a vyrovnaná ale moje sestra není. I když prochází pubertou a je dost náladová myslí si o sobě hrozné věci a má pocit že si jí nikdo nevšímá. Je hodně vysoká a hubená. Má to vrozený po mámě, svou postavu. Je až moc kostnatá a ruce a nohy má jak pravítka a nemá žádné prsa a hodně akné. Zažila jsem že jí jednou psali nějaké holky ze školy že je hnusná anorektička a ať se jde nažrat a podobně. Ale jí hodně a máma sní už byla i u doktora a je všechno v pořádku, asi má rychlé spalování. Také si myslí že je uplně sama a nikdo na ní nemá čas...i když máme šťastnou a spokojenou rodinku akorát s ní samozřejmě máma nehraje od rána do večera karty a podobně. Myslím si že přehání. Doteďka jsem měla pocit že je to ještě malá holčička co má úplně jiné myšlenky ale dnes my psala na internetu a docela mě to zaskočilo a mám o ní strach a nevim co stím.

Misha ‎(22:20):

nebavi me porad sedet u poctace a porad se probirat tema hnusama (fotkama) !

kdyz se vidim je na bliti podivej se jak vipadam nech me bejt NAZDAR !

 

Misha ‎(22:24):

nejdu jdu si lehnout jsem unavena ..... nikam nejdu sama vim jak vipadam nechapu jak sem se mohla narodit jsem urcenej hnus kterej ma za ukol jen narodit se a hned zemrit obcas si proste pripadam jen jako takovej omyl co se stal jsem hnusna fuj az je mi z toho spatne !

a uz me nech bejt du spat !

 

Misha ‎(22:27):

me je jedno co si lidi o me myslej pac pri pohledu na me se kazdymu prevrati zaludek !

a je mi spis lito ze se ke me skoro nikdo nechova hezky "

 

Misha ‎(22:28):

jsem totiz skoro porad sama a tim se zpusobilo moje podrazdeny a hnusny chovani

 

Misha ‎(22:31):

protoze jsem uz zvykla ze jsem porad sama dyt ani moje vlastni mama nema na me cas "

 

Misha ‎(22:37):

nerikam hrat ale nikdo na me nema cas .... a kdyz za ni prijdu je na me hnusna a tata porad jen spi a kdyz mu chci venku pomahat tak nechce ty me taky vyhanis a nikoho jinyho nemam tak sem proste radsi holt na konich nebo u stocku...tohle ti reknu tak akorad ze je zivot na nic zvlast kdyz jsem jeste hnusna jak prdel ! a touhle chvili na penize neberu ohled ty mi sou uprdele jen chci aby se mi nekdo venoval !

a uz me nech jdu spat !

Tohle co mi napsala mi docela vyrazilo dech... a nevim opravdu, co s tím proto vás prosím o radu... Je fakt že já jsem v jejím věku běhala furt někde venku po Praze ale ona jezdí po škole s mámou domu a ani nemá zajem někam chodit a má jen dvě kamarádky se kterýma se nějak víc baví... jinak problémová není.. spíš podle mě špatně zapadla a nikdo se sní moc bavit nechce.

Budu vám moc vděčná za odpověď

Odpověď: (26. 7. 2009, 12.01)

Milá Andreo,
do určité míry výkyvy nálad včt. sebehodnocení k dospívání patří. Ale...
Máte-li doma vztahy v rodině příjemmně harmonické, bylo by do dobré, ukázat to mámě (je třeba však zachovat mlčenlivost před sestrou). Nemuselo by být od věci, aby si sestra chodila urovnat myšlenky k psychoterapeutovi a budovala si pozitivní vztah k sobě a k životu (promlouváním do duše od sestry ani od mámy se to patrně nezmění)
Mějte se hezky

Maca píše: (20. 7. 2009, 18.09)

Dobry den,
ja uz neviem co s tym,
viem, ze doktor mi neublizi robi si len svoju pracu. Neviem sa odhodlat na vysetrenie k ziadnemu doktorovi. Stale to len odkladam a odkladam, viem, ze to nie je riesenie. Ak sa aj vyberiem uz v cakarni sa mi rozbusi srdce, kruti sa mi hlava, je mi teplo a noc pred tym ani riadne nespim.
Ked mi ocny doktor povie uvolnite sa, u gynekologa si vysetrenie neviem ani predstavit.
V mladsom veku som to riesila tym, ze som k doktorovi jednoducho nesla, ale citim potrebu so svojim zdravim nieco robit, ale ak mam toto vzdy prezivat, no neviem.... Mam 25 rokov a zvladam situacie co zivot prinasa, len doktori ma trapia. Ako zvladat tento strach a ako som k nemu vlastne dosla? dakujem

Odpověď: (26. 7. 2009, 11.54)

Milá Maco,
jedná se druh fobie a jako k takovému k němu můžete přistoupit. Můžete vyhledat odbornou pomoc psychoterapeuta, se kterým budete pracovat na minimalizaci úzkosti. Můžete i nalézt šikovného kineziologa.
Sama jste se přesvědčila, že sama to nedokážete, nebojte se pomoc vyhledat.

Noni píše: (20. 7. 2009, 15.00)

Dobrý den, jsem rozvedená a mám přítele, se kterým se scházím. Oba máme děti z předchozích vztahů (já 2 dospělé syny a on 15-letou dceru). Já jsem své syny s přítelem seznámila, ale do nějakých bližších vztahů je nenutím, nestýkají se spolu. Naopak, přítel je se svou dcerou 2x do měsíce na víkend a o prázdninách. Usiluje, abychom byli spolu všichni 3. Když jsem sama s přítelem, chová se ke mně celkem pěkně. Když je však s námi i jeho dcera, přítelovo chování se změní. Věnuje se hlavně dceři, špitá si s ní, vše se řídí podle dcery (kdy se bude vstávat, kam se pojede, jaký film se bude sledovat atd.). Já jsem "odstavena", se mnou téměř ani nepromluví. Nevím proč, ale když odmítám být s nimi dohromady a chci se vzdálit, je uražený a nespokojený. Jednou mi řekl, že když jsme spolu my 3, jsme jakoby rodina. Neuvědomuje si však, že dcera má svou maminku, že já jsem jen přítelkyně  a navíc, mám své vlastní děti. S přítelovou dcerou se snažím vycházet, i když nejsem zvyklá na dívky, neboť jsem poznala jen výchovu chlapců. Jak zlepšit přítelovo chování v přítomnosti dcery? Mám ho upozornit, čeho jsem si povšimla? Obávám se, že to nepochopí a neuzná.
Děkuji za Váš názor.

Odpověď: (26. 7. 2009, 11.48)

Milá Noni,
partner si pravděpodobně ani neuvědomuje, jak situaci ve třech vnímáte - on je spokojený - má u sebe dvě jemu nejdražší ženy a iluzi jedné rodiny, dceru si snaží užít (možná až nepřirozeně), protože je mu vzácná. Určitě by bylo dobré, abyste mu řekla, jak se cítíte, že si připadáte jako nedůležitý doplněk, který nemá žádná práva (což je mmj. situace nezdravá) - zda se situace změní, nevím, ale vy budete vědět, že jste to partnerovi sdělila a uvidíte, jak se on postaví k vašim pocitům (zda je bude ignorovat nebo zda je zohlední). Můžete mu navrhnout, že by bylo dobré, abyste plán připravovali spolu a nikov, že vám bude oznámen. Když se z takto  vztahově náročné víkendové situace vzdálíte, neměl by vám to alespoň vyčítat.
Přeji vše dobré

Daniela píše: (20. 7. 2009, 13.43)

Dobrý deň,
chcela by som poprosiť o radu v jednom pre mňa veľkom probléme.
Môj priateľ má asi nejaký psychický blok z minulosti a chcela by som vedieť, či môžem očakávať nejakú zmenu a nápravu. S priateľom sa bližšie poznáme asi tak 2 roky, ale asi len 4 mesiace pozorujem zmenu v jeho správaní.
Predtým sme obaja mali dlhodobé vzťahy, ktoré sme pred časom ukončili. Tá zmena vlastne nastala krátko po tom, čo oba vzťahy skončili.
Priateľ bol už raz ženatý a má z toho vzťahu jedného syna. V manželstve bol veľmi nešťastný a tak sa po krátkom čase aj rozviedol. Sám mi tvrdieval, že sa ženil len preto, že musel. Viem, že to manželstvo ho veľmi psychicky poznačilo a bolo pre neho ťažké sa z toho dostať. Potom mal 10-ročný vzťah so ženou o 10 rokov staršou ako je on. Ešte počas jeho a aj môjho vzťahu sme sa zblížili a začali sa stretávať. Nebolo to nič nezáväzné, práve naopak. Zistili sme, že to, čo nám obom vo vzťahu chýbalo nachádzame jeden
u druhého. Plánovali sme spoločnú budúcnosť, spoločné bývanie, svadbu a deti. Všetko sa to dialo ešte počas našich nefungujúcich vzťahov. Naša láska bola obrovská a stále rástla a boli sme si aj po psychickej stránke veľkou oporou jeden pre druhého v tomto ťažkom období. Obaja sme túžili, aby naše doterajšie vzťahy skončili, ale nechceli sme to urobiť nejakou radikálnou a bolestivou cestou a tak sme sa snažili pomaličky a postupne naše vzťahy ukončiť. Obaja sme veľmi citlivé povahy, a preto sme nechceli ubližovať iným aj keď to nebolo možné. Nechceli sme to však ukončiť nečakane ale skôr postupne.
Priateľ sa rozišiel skôr a ja o pár mesiacov neskôr. Už predtým sme nekonečne veľakrát prebrali našu spoločnú budúcnosť, obaja sme vedeli, že chceme spoločné bývanie a rodinu. Ja som so svojím vtedajším priateľom bývala asi 5 rokov v spoločnej domácnosti u mňa v byte a on býval striedavo
v podnájme a u svojej vtedajšej priateľky v byte aj s jej dcérou. Sám mi však vravieval, že mu takýto život nevyhovuje a že rád by sa už usadil a mal vlastnú rodinu. Takže, keď sme už obaja ostali bez partnerov mohli sme konečne začať žiť to, čo sme si spoločne vysnívali. Spočiatku to aj tak vyzeralo, nechceli sme sa však na to hneď len tak vrhnúť a chceli sme to postupne. Asi tak dva týždňe to vyzeralo idylicky, aj keď to bolo predsa len ťažké, predsa len sme mali obaja za sebou rozchod po dlhoročnom vzťahu. Cez to obdobie ma aj bližšie zoznámil so synom a aj ma zobral na návštevu
k rodičom. Jeho mamina bola rada, že si konečne dá svoj život do poriadku a bude mať normálnu rodinu a aj ďalšie deti. On ma mamine už predtým spomínal, takže vedela, že to nie je nejaká čerstvá záležitosť, tak sme sa rozprávali aj svadbe a tak. A potom za krátko sa to zrazu nejako zmenilo. Pre mňa to bola zmena zo dňa na deň. Zrazu prestal byť ku mne až taký pozorný ako býval a aj si ma už menej všímal. Povedal mi, že má so sebou nejaký problém a že potrebuje čas, ale že ma stále veľmi ľúbi. Dva dni sa mi neozval a nakoniec mi povedal, že sa necíti na svadbu a ani na deti, že sa bojí, že to nezvládne. Viem, že si zažil veľmi ťažké obdobie, keď bol ženatý, že bol na malého vlastne sám a že to bolo celé pre neho veľmi traumatizujúce a že sa vlastne bojí znova to všetko zažiť, ale na druhej strane to asi aj chce, keď to predtým tak cítil. Podľa mňa sa toho zľakol. Bojím sa však, že to nedokáže prekonať a náš vzťah už nemá šancu a budúcnosť.
Chcela by som teda poprosiť o radu a pomoc, ako a či vôbec sa to dá nejako prekonať. Môj priateľ je odo mňa o 10 rokov starší, má 35, ale viem, že má stále ľúbi a túži po normálnej šťastnej rodine, ale že sa asi len bojí, aby nezažil znova to isté. Aspoň tak to cítim. Chcela by som sa preto opýtať, či to chce len čas a trpezlivosť alebo či je to omnoho zložitejšie a samému sa to nepodarí prekonať. Veľmi ma to trápi, pretože ho veľmi ľúbim a veľmi by som si želala, aby sa to krásne znova vrátilo. Takto viem, že trpíme obaja. Ja preto, že je zazu iný a neviem, či máme pred sebou nejakú budúcnosť a on je tiež určite nešťastný z toho, že sa trápim a aj z toho, že nevie, čo vlastne chce. Veľmi by som mu a vlastne nám obom chcela pomôcť prekonať toto ťažké obdobie.

Odpověď: (23. 7. 2009, 10.48)

Milá Danielo,
blo by dobré, kdyby léčbu své duše hledal přítel.
Chtělo by to, aby spolupracoval s psycholéčitelem, jako dobrý začátek může být seminář rodinných konstelací.
(měl by uzdravit své srdce, zbavit ho strachu... to z a něj vy ale udělat nemůžete)
Přeji vše dobré

Gerda píše: (20. 7. 2009, 1.41)

Dobrý den,
jsem rozvedená třicátnice, matka dvou malých dětí. Manžel nás opustil, našel si jinou. Náš vztah už ale nějakou dobu před tím vyprchal, on nebyl šťastný, bylo to jen přirozené vyústění naší neshody v základních otázkách života... to si myslím i teď... je tu ale jedno ALE... ono nám to neklapalo už ani v posteli... já neměla chuť... a teď mám už rok a půl přítelkyni - ženu, se kterou jsem šťastná, i když jsme úplně povahově odlišné... ona je jen o pár let starší, ale zralá, já jsem dítě... s ní cítím, že poznávám samu sebe, ona mi ve spoustě věcí otvírá oči... jenže je to v těch konkrétních situacích pro mě příšerně (s prominutím) nasírací. Jsem navenek pohodář, ale věčně vnitřně na něco nebo na někoho naštvaná... což vlastně obtěžuje hlavně mě. Ona má zdravý přístup k životu, já se cítím jako dítě, co potřebuje uznání, pochvalu, oporu a pocit, že jsem pro někoho středem vesmíru... jenže ona (ač cítím, jak mě miluje a vím, že je to pro ni něco, co ještě nezažila a o co nechce přijít) má spoustu jiných 'priorit', což mě mrzí a vadí. Já bych se do vztahu položila, žila pro vztah. Ona říká, že mě miluje tak, že víc už to neumí... asi potřebuju i důkazy její lásky, které jako důkazy vidím, jenže ona mi je často odpírá... a ještě jsem nenapsala, že strašně těžce zkousnutelné je pro mě to, že zůstává vdaná (s manželem ale v podstatě jen kamarádí a vychovává děti, on vše ví, toleruje, ale zůstává, sám asi neodejde... jezdí jako rodina na dovolenou, mají svůj život), že spolu nežijeme, že nemáme plnohodnotný vztah, že nejsme pár... je toho ještě tolik, co bych mohla psát... to společné žití je ale nereálné z mnoha důvodů... třeba finanční závislost partnerky na manželovi, její neochota bourat rodinu, její psychické potíže a složitost s výchovou 4 dětí v jedné domácnosti... je to pro mě období života, kdy své emoce cítím jak neobroušené vrcholky Tater v kontrastu s mořskými příkopy... vše je tak intenzivní a proměnlivé v řádu minut... je to láska jak trám současně s touhou, štěstím, ale i nespokojeností a zoufalstvím... jak se dostat do klidu, jak se smířit s tím, jak to je? Jak se emočně zklidnit? Jak vnímat spíš to dobré než to špatné, co z našeho vztahu plyne? Jak být spokojená s tím, co mám? Děkuji...

Odpověď: (23. 7. 2009, 10.36)

Milá Gerdo,
ona vaše situace je opravdu náročná. Vaše pozice je jiná než vaší přítelkyně - vy necítíte oporu jinde, kdežto ona má zázemí s manželem - tam někde vzniká nerovnováha vašeho vztahu.
Jediná možnost, jak takovou situaci zvládnout  je, že vy se budete cítit plně samostatná a soběstačná, budete mít své priority, zájmy a vztah s přítelkyní budete vnímat jako zpříjemnění života. Vnímám však, že pro vás je to v tuto chvíli téměř nemožné. Hezky popisujete své prožívání - třeba by se vám líbily nějaké sebepoznávací kurzy... které by vaší změně mohly i napomoci (nezapomínejme, že láska je svobodná)
Přeji vše dobré

Bezmocná... píše: (19. 7. 2009, 17.32)

Potřebuji opravdu pomoc...mám přítele, jsme spolu už rok ... ale známe se již z dřívějška, dokonce jsem s ním o TO i přišla. Ale je to žárlivý, sebestřetný, nevychovaný, zlý člověk. Je hrozně žárlivý nesmím sama nikam a s nikým. Říká mi jak mám sedět, abych nikoho nesváděla... když se nakloním přes pult udělá scénu na koho zase vystrkuju zadek. Když se třeba opozdím tak sem zase někde šukala... ač mu volám a omlouvám se. Občas mě i bije nebojí se dát mi pěstí... a plive na mě... uráží mě tak sprostě, jak mluví se mnou nemluví nikdo... nevím ale jak od něj odejít, ztratila sem všechny kamarády .. nemam za kým jít, dosál toho, co chtěl sem na něm závislá... co mám dělat prosím musím od něj pryč...

Odpověď: (23. 7. 2009, 10.23)

Milá neznámá, co určitě nejste bezmocná  :),
bylo by potřeba, abyste pro sebe uviděla možnosti, jak od něj odejít - určitě to půjde, i když to třeba není snadné - když se rozhlédnete po svém okolí, životě, určitě najdete i někoho, za kým můžete jít. Najděte si v okolí někoho,s kým si urovnáte myšlenky a najdete cestu, jak z toho ven, kam se odstěhovat... (jste-li z okolí, samozřejmě se můžete objednat)
Držím palce

katka píše: (17. 7. 2009, 18.36)

Dobry den.
Chcela by som vam poprosit o radu a pomoc pretoze v situacii, v ktorej sa nachadzam  uz dalej nedokazem byt. Mam trojrocny vztah, v ktorom neviem ako dalej.Parstner ma klame ,sem tam udrie, ponizuje a myslim ze i podvadza.... vzdy sa koli tomu hadame a rozideme lenze na druhy den mi pise smsky ze ma miluje a ze som si vsetko zle vysvetlila. Ja viem ze si nic nevysvetlujem zle, viem ze si stale vymysla... proste by som to uz chcela ukoncit ale nejde to. Mamm nesmierny pocit depresie a uzkozti ked nie sme spolu , koli tomu nemozem ani normlane fungovat...jest bavit sa ani nic.... akos a z toho dostat???

Odpověď: (18. 7. 2009, 15.22)

Milá Katko,
působí to tak,  že v hlavě myšlenky začínají být správně uspořádány. Pak je třeba podívat se na své strachy, které jsou spojeny s rozchodem. Doporučuji vám, abyste se naučila být emočně samostatná, pravděpodobně k tomu potřebujete posílit pozitivní vztah k sobě: lásku, úctu k sobě, důvěru v sebe. Najděte si někoho, s kým se to budete učit. Také můžete se inspirovat knihou: http://www.pknihy.cz/knihy/004… či jinou v této edici, terapeut či seminář mohu být také fajn.
Držím palce

pavel píše: (17. 7. 2009, 11.07)

DObrý den. Moje přítelkyně má už asi půl roku problémy s psychikou,prostě se jí najednou udělá špatně,začne vyvádět, nebo omdlí, byla u psychologa a ten jí řekl, že to má strach o mě a ze mě. Pochopili jsme to, že má strach o mě, to je přirozený, ale proč ze mě, to nikdo z nás nechápe, nikdy jsme si neublížili, fakt jsme nepřišli na žádný původ, zkusili jsme nebýt spolu a to bylo ještě horší, už jsme fakt v koncích. Nevíte, co s tím. Děkuju

Odpověď: (18. 7. 2009, 15.16)

Milý Pavle,
a nechtěla by přítelkyně naučit se práci s vlastními emocemi? Projeví-li v té věci zájem, může mne kontaktovat.

Marcela píše: (17. 7. 2009, 1.48)

Dobrý večer, prosím o radu. Je mi 31 let a mému příteli rovněž. Jsme spolu již 3 roky, ale minimálně už půl roku máme spolu očividné partnerské problémy. Přítel je velmi pracovně vytížený a zároveň dokončuje doktorát. Na počátku problému byl stále podrážděný a často docházelo k hádkám. Myslela jsem si, že to bude nějaká ta podzimní deprese a stres z práce. Ale k žádným změnám nedocházelo. Pak si začal stěžovat na město, kde bydlí, že už nemá žádné kamarády a že se všichni odstěhovali do svých zemí a že mu to pořasí už leze na nervy a ti lidé rovněž. Bydlíme totiž v Beneluxu a můj přítel je z jižní Evropy. Tohle již poslouchám několik měsíců a docela mě to stresuje. Pokračovalo to, že mě přítel začal víc a víc ignorovat. Přestal mi psát pčkné zprávy, telefonní hovory jsou velmi krátké a chladné a celkově naše komunikace opadla. Když se ho zeptám, zda-li mě miluje, tak tvrdí, že ano. Podle své nálady to projevuje více či méně. Avěak po několika měsících, co tato situace pokračuje, jsem začala být podežřívavá. Také jsem si začala myslet, že snad někoho má. Tím pádem jsem nebyla schopna se chovat klidně a mé emoce opět končily hádkami. Kdyby toho nebylo už dost za tu dobu a ještě se k tomu přidal další problém, který mě trápí nejvíce. Zasáhlo to náš sexuální život. Nejdříve se snižovala frekvence, poté mě začal odmítat. Následovalo to tím, že se cítí jako bych ho chtěla znásilnit. Další, co mi řekl, že mě vidí jako sestru, že ho nepřitahuji atd. Po nějaké opětovné hádce, když jsem se s ním chtěla rozejít, mi opět řekl, že se bude snažit to změnit, aby mě viděl jinak. To, že mě miluje mi tvrdí stále. Bohužel situace se vůbec nezlepšila. Miluje mě a chce být se mnou, ale jinak, na což nejsem ochotna přistoupit. Přece nemůžu mít vztah bez sexu. Jedině mě objímá a škrabe na hlavě, ale vyhýbá se polibkům. Nejspíě to souvisí. Jen mi říká, že se chce o mě starat a všechno pro mě dělat. Dalěího bratra už nepotřebuji, tak nevím, co si mám o tom myslet. Dříve jsme byli tak šťastní a vše nám perfektně fungovalo. Poraďte mi, jestli mám bojovat a jak se dá utéci z tohot začarovaného kruhu. Moc děkuji předem!

Odpověď: (18. 7. 2009, 15.13)

Milá Marcelo,
napadá mne, že by vaši parnerské dvojici prospěla návštěva semináře rodinných konstelací (možná byste tam mohli uvidět, kam zmizel sexuální zájem vašeho přítele)
Další doměnky vytvářek nechci... to nevede k ničemu dobrému... vy máte pocit, že se vám nedostává milostného zájmu, který potřebujete a chcete ... je evidentní, že přítel v tuto chvíli víc neumí, nemůže a to je třeba respektovat - co z toho vyvodíte vy, je vaše zodpovědnost (mmj. bratrský vztah k založení rodiny nestačí)
Držím palce

Alexia píše: (15. 7. 2009, 22.04)

Dobrý den,potřebovala bych poradit s problémem,který nás trápí každých 14 dní,kdy si můj přítel bere na víkend svou dceru z prvního manželství.Jeho dcera je o půl roku starší než moje,tudíž rozdíl zanedbatelný,teď jdou obě do 1 třídy.Dcera přítele,je hrozně náladová,chvíli úplně bezva všechno v pohodě a chvíli je zlá nic se jí nelíbí z ničeho nic začne hrozně brečet až hystericky.Moje dcera s jinýma dětma vždycky dobře vycházela a nikdy se s nikým fyzicky nenapadla.A teď to vyvrcholilo tím,že sem tam padla mezi nima i facka a nakonec mojí dceru v autě z ničeho nic hrozně plácla do nohy a my zůstali všichni v šoku jaká rána to byla.Jsme z toho nešťastní,a víme,že asi žárlí na mojí dceru,ale myslím si,že jsme spravedliví.Vůbec nevíme, jak to řešit.Nelíbí se nám, abychom jí ve všem ustupovali a tolerovali její malichernosti,jen kvůli tomu,že je tu jen na návštěvě a jednou za 14 dní.Píši to i s přítelem,jelikož mne o to poprosil,abych vám napsala a poprosila vás jak toto řešit.děkuji moc za odpověď.

Odpověď: (18. 7. 2009, 15.06)

Milá A.,
je velmi důležité, že to zajímá i vašeho přítele, protože pravděpodobně on je ten, který má velký kus klíče k řešení. Dále vás moje odpověď asi nepotěší,  protože vám doporučím návštěvu rodinného terapeuta, se kterým podrobně zanalyzujete celou situaci, jednotlivé "scény", vaše reakce... Vhodná by byla přítomnost všech zúčastněných, což nevylučuje individuální práci s některými z vás. Souhlasím s vámi, že dcera na návštěvě by se neměla stát královnou domu...
Přeji vše dobré.

mirka píše: (15. 7. 2009, 21.15)

Chcem vas poprosiť o radu. Som vydata rok a pol a mame s manželom krasneho synčeka, ktoreho obaja milujeme. Spolu sme cez 4roky. Mame krizu, manžel tvrdí že od narodenia syna sme sa odcudzili a že ma nemiluje...Syn vyžaduje velmi vela pozornosti. Som s toho hrozne zúfala a neskutočne sa trapim. Velmi ho milujem a chcem uplnu rodinu. Sama som otca nemala, viem ake to je...toto pre syna nechcem. A naozaj manžela velmi lubim. Nebol idealny manžel, skor naopak..je samolubi, rieši stale svoje pocity, pracu...nič sa mu nepači. v domacnosti mi vobec nepomaha. ale syn aj ja ho zbožnujeme. Je nejaka šanca zachranit jeho city, ked on uz vraj nema silu niečo riešiť... ? Tak chcem, aby sme boli spolu ako rodina... velmi mi na tom zaleží. Nedokažem sa s tym vyrovnať.... dakujem

Odpověď: (18. 7. 2009, 14.59)

Milá Mirko,
chápu vaši touhu po vytvoření a fungování v úplné rodině, ale budete-li číst své řádky bez zoufalství, s chladnou hlavou uvidíte, že vaše zlatá láska není opětována, že vaše touha po něčem/někom nedotknutelném vás vede k zoufalství.
Doporučuji několik setkání s psychoterapeutem, který vás naučí vidět a doplnit primární deficit, který u vás vznikl životem bez otce... O své city i sílu se musí každý start sám... (čím víc vy se budete sama snažit, tím spíše on odejde)
....A nezapomeňte, že váš život nemůže viset na člověku, kterému jste porodila syna a on si stýská, že nemá dost endorfínu.. a taky věřte, že se s tím vyrovnat dokážete a k tomu vám držím palce.
 

katasta píše: (14. 7. 2009, 15.02)

Dobrý den, je to asi měsíc, co jsme se rozešli po dvou a půl letech s přítelem. Celou dobu jsme spolu byli šťastní, vychvalovali jsme si ten vztah do nebe, asi jako všechny páry jsme si říkali, že todle vydrží na vždy, měli jsme spolu spousty plánů a ex-přítel mi pořád říkal, že cítí, že spolu budeme hodně dlouho. Nikdy jsme se nehádali, všechno jsme dokázali vyřešit v klidu. Pak se najednou asi měsíc před rozchodem začal chovat divně, jako by se mnou už nechtěl být. Začal se víc věnovat svým koníčkům, místo toho abychom si tradičně povídali (přes internet, protože studuji v Praze a on v Liberci), často mu nešel internet, a tak jsme spolu mohli mluvit málokdy a i tehdy většinou dělal něco jiného a nevěnoval se mi. Pak jsem jela do Francie, slíbil, že mi bude psát, poprosila jsem ho o to, ale nenapsal ani jednou a když jsem mu to vyčetla, tak mi řekl, že zapomněl. Když jsem mu vyčetla, že se chová jako by se mnou nechtěl být a řekla mu, že jestli nechce, měl by mi to říct rovnou, tak mě vždy přesvědčoval, že se mnou chce být, že neví co chce, kdo je, že má v sobě zmatek, ale že tohle ví jistě. To bylo asi 14 dní před rozchodem. Dokonce i brečel ať ho neopouštím, že spolu máme spousty plánů na to aby to skončilo. Dávala jsem mu čas, aby si v sobě ten zmatek urovnal, ale bylo to pořád stejné. Poslední kapkou pro mě bylo, když jsme se domluvili že přijde, a on pak nepřišel,ani se neomluvil. Když jsem mu pak řekla, že nechci vztah, který je jen formální, ale pro který už nic nedělá, nic mi na to neřekl, jen že jestli si myslím, že to tak bude lepší tak mám asi pravdu. Při rozchodu mi ještě řekl, že ví že se mnou chce být, ale na otázku jestli mě miluje mi řekl že mě má rád. Říkal, že mě nechce vymazat ze života, že jsem pro něj pořád důležitá osoba. Nakonec jsme to udělali jako pauzu, protože bylo zkouškové období a oba jsme měli před zkouškou, abychom se pořád nerozrušovali. Týden jsme spolu nemluvili a mě došlo, že ta pauza nemá smysl a řekla jsem mu to, opět mi na to nic neřekl, jen že asi teda ne, že to chtěl zkusit. Od té doby se mnou měsíc o tom rozchodu nechtěl vůbec mluvit, říct mi důvod, jediné co jsem se dověděla bylo, že si v tom týdnu uvědomil, že ne jen že mě nemiluje, ale že do toho měl ještě pocit, že se mnou nechce být. Udělala jsem chybu a snažila se zjistit proč, co se stalo, co se změnilo, že takhle razantně během jednoho týdne změnil svoje pocity, ale na všechno mi jen odpovídal že neví a že o tom nechce mluvit. Řekl mi, že ten vztah byl skvělý a že já jsem skvělá, ale že se mnou už nechce být a že chce být sám. Náš společný kamarád mi řekl, že s ním o tom mluvil, že mu řekl, že si myslí, že udělal životní chybu, a prý mu na to řekl, že o tom taky přemýšlel, a že možná udělal, ale že to nemůže vrátit zpátky a že už asi ani nechce. Zkoušela jsem si s ním domluvit i schůzku, abychom si vklidu promluvili, ale vždy se omluvil, že už něco má, nebo něco musí dělat atd. Napsala jsem mu dva e-maily, kde vysvětluji, co pro mě ten vztah byl, a co býval pro něj, prosila jsem ho, ať tomu dá šanci, říkali mu to i doma, ale pořád na vše říká, že nechce a že potřebuje čas, já nechápu na co. Chová se, jako bych ho podvedla, ale nic jsem mu neprovedla. Snažím se to pochopit, jak je možné, že někdo takhle rychle může změnit svoje pocity? Je to vůbec normální? Mám se ještě o něco snažit? Pořád nechci zahodit dokonalý vztah, ale vím, že když bych ho přesvědčovala, nikam to nepovede, aby to mělo cenu, muselo by to být z jeho iniciativy, ale on se mnou nechce mluvit, ani mě vidět. Sestra studující psychologii mi říká, že určitě neunesl to, že druhým rokem opakuje první ročník na vysoké škole a pořád se mu nedaří a možná ho znovu neudělá, zatímco já udělala první ročník na vysoké bez větších problémů a lépe než jsem měla. To se mi ale moc nezdá. Možná už jste něco podobného u někoho viděl, nevíte čím by to celé mohlo být způsobené? Já o tom pořád musím přemýšlet, chtěla bych se ho na vše zeptat, ale vím, že by mi neodpověděl a akorát by se naštval že to furt řešim. Nemáte tušení, co se v něm mohlo stát?
Předem děkuji za odpověď.

Odpověď: (18. 7. 2009, 14.51)

Milá K.,
Přečtěte si své souvětí: "Pořád nechci zahodit dokonalý vztah, ale vím, že když bych ho přesvědčovala, nikam to nepovede, aby to mělo cenu, muselo by to být z jeho iniciativy, ale on se mnou nechce mluvit, ani mě vidět." Obsahuje momentální jádro problému i řešení.
Vytvářet domněnky o jeho vnitřních důvodech, není moc produktivní.
Doporučuji smířit se s tím, že tento vztah v tuto chvíli není aktivní.
Přeji vše dobré a odvahu vidět realitu.

Nekrolain píše: (13. 7. 2009, 17.56)

Dobrý den.Potřebovala bych vaší pomoc.Nevím si rady s manželem.Máme 3 děti a on se chová jako puberták.Mám kvůli němu dluhy,nijak nás neživý podporuje svou matku my ho moc nezajímáme ,navíc jsme zůstali bez bytu .

Odpověď: (18. 7. 2009, 14.44)

Milá N.,
vypadá to, že finanční zodpovědnost za sebe a děti musíte plně převzít a využít k tomu legislativy (předpokládám, že domluvit  se sním jste již opakovaně zkoušela). 1. je to rozdělení majetku u právníka, vyvázání se z dluhů,k teré udělá; 2. na oddělení OSPOD při MěÚ zažádat o stanovení výživného na děti, případně na domácnost.
Další kroky k vašemu ekonomickému zajištění je třeba promyslet a hledat cesty, jak z toho ven (a nehledat důvody, proč to nejde)
Přeji vše dobré

nevimcosimyslet píše: (13. 7. 2009, 16.59)

Dobrý den, potřebovala bych poradit. Někde jsem četla, že nás velice ovlivňuje, jaké máme se svými rodiči. Je mi 18 a pořád u nich bydlím. Problém je v tom, že si s tátou vůbec nerozumím a abych řekla pravdu, myslím, že to dost věcí v mém životě ovlivňuje. Nedokážu se s ním o něčem jen tak bavit, nedokážeme se spolu jen tak zasmát, neumím si představit, že bych s ním jela někam na výlet. S mamkou mi je úplně super a nemám žádný problém. Jen mě trápí ten táta. Zkoušela jsem to změnit, zkoušela jsem na něco zavádět hovor, něčemu se s ním zasmát, ale nejde to. On se nesnaží. Asi to není tím, že by mě neměl rád, dost věcí pro mě dělá, např. můžu se spolehnout, že pro mě kamkoliv přijede, ale někdy mi příjde jako by to dělal jen z povinnosti. Dalším problémem jsou naše názory, dřív jsem k němu vzhlížela, ale později jsem si uvědomila, že on vlastně ani snad nemá rád sebe a že taková být nechci a nemůžu. Dnes jsem jen tak u utírání nádobí zkoušela na něco zavést hovor a skončilo to naprostým fiaskem. Jen jsem se tak zamyslela a zeptala se, které vlastnosti se mu na mně líbí. Jeho odpověď mě totálně uzemnila a rozhodila. Nejdřív řekl, že neví. A pak mně začal vypočítávat všechny špatný vlastnosti, který na mě vidí. Řekl to v klidu a smrtelně vážně. Když dodal, že dřív jsem byla hodná, tak jsem musela odejít abych se uklidnila. Prostě jsem se rozbrečela, bylo mi strašně. Tak takovou mě vidí? Vždyť to není pravda! Hrozně mě tahle situace trápí a vysiluje, taky jsem si všimla, že mě to hodně ovlivňuje. Nevím co mám dělat, myslíte, že byste mi nějak dokázala poradit? Děkuju.

Odpověď: (13. 7. 2009, 17.22)

Milá neznámá,
to jsi četla dobře :)
vztah s tatkou je důležitý - dívky dle toho formují vztahy s muži, mínění o sobě do těchto vztahů, umění jednat s muži...
Když jsem četla tvůj popsaný příběh, napadlo mne, proč jsi se slzami utekla...proč táta nemohl vidět tvou bolest... celkově si myslím, že by bylo dobré, aby jsi to s ním zkusila probrat...
(s mamkou o vztahu s tátou mluvíš?)
Přeji vše dobré