Zde naleznete písemnou psychologickou poradnu. Odpovídá psycholog, psychoterapeut více; dotazy můžete pokládat, pokud je okénko otevřeno, odpovědi naleznete do týdne rovněž zde. Psychologická poradna online se uzavře po položení desátého dotazu v týdnu.
Pokud si přejete odpověď mimo psychologickou poradnu online, je třeba uhradit 100Kč na č.ú.: 2500034126/2010.
Pokud si přejete online kontakt s psychologem, ten naleznete zde online psycholog

  • Po internetu poskytuji všeobecné informace. Při osobní konzultaci jsou informace k Vaší osobě zcela konkrétní
  • Potřebujete-li dohovořit osobní konzultaci nebo konzultaci s psychologem online, kontaktujte mne telefonicky: +420 777 588 352 nebo emailem
  • Vše zde napsané bude zveřejněno

Vážený pisateli,

tento týden již bylo položeno mnoho dotazů a není v mých silách odpovědět na více. Máte-li zájem, vyčkejte, poradna se otvírá vždy v neděli o půlnoci pro 10 dotazů.
 Pokud máte zájem o zodpovězení dotazu mimo poradnu on-line, zašlete dotaz na email: radana@rovena.info a 100Kč na č.ú.: 2500034126/2010.

Na zodpovězení čekají: Jan, Pavel Bornfleth, kokino, Jitka, Pavla, Louise Courbet, Dano, Jana H.

< novější | 181 180 179 178 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >

Daniela píše: (20. 7. 2009, 13.43)

Dobrý deň,
chcela by som poprosiť o radu v jednom pre mňa veľkom probléme.
Môj priateľ má asi nejaký psychický blok z minulosti a chcela by som vedieť, či môžem očakávať nejakú zmenu a nápravu. S priateľom sa bližšie poznáme asi tak 2 roky, ale asi len 4 mesiace pozorujem zmenu v jeho správaní.
Predtým sme obaja mali dlhodobé vzťahy, ktoré sme pred časom ukončili. Tá zmena vlastne nastala krátko po tom, čo oba vzťahy skončili.
Priateľ bol už raz ženatý a má z toho vzťahu jedného syna. V manželstve bol veľmi nešťastný a tak sa po krátkom čase aj rozviedol. Sám mi tvrdieval, že sa ženil len preto, že musel. Viem, že to manželstvo ho veľmi psychicky poznačilo a bolo pre neho ťažké sa z toho dostať. Potom mal 10-ročný vzťah so ženou o 10 rokov staršou ako je on. Ešte počas jeho a aj môjho vzťahu sme sa zblížili a začali sa stretávať. Nebolo to nič nezáväzné, práve naopak. Zistili sme, že to, čo nám obom vo vzťahu chýbalo nachádzame jeden
u druhého. Plánovali sme spoločnú budúcnosť, spoločné bývanie, svadbu a deti. Všetko sa to dialo ešte počas našich nefungujúcich vzťahov. Naša láska bola obrovská a stále rástla a boli sme si aj po psychickej stránke veľkou oporou jeden pre druhého v tomto ťažkom období. Obaja sme túžili, aby naše doterajšie vzťahy skončili, ale nechceli sme to urobiť nejakou radikálnou a bolestivou cestou a tak sme sa snažili pomaličky a postupne naše vzťahy ukončiť. Obaja sme veľmi citlivé povahy, a preto sme nechceli ubližovať iným aj keď to nebolo možné. Nechceli sme to však ukončiť nečakane ale skôr postupne.
Priateľ sa rozišiel skôr a ja o pár mesiacov neskôr. Už predtým sme nekonečne veľakrát prebrali našu spoločnú budúcnosť, obaja sme vedeli, že chceme spoločné bývanie a rodinu. Ja som so svojím vtedajším priateľom bývala asi 5 rokov v spoločnej domácnosti u mňa v byte a on býval striedavo
v podnájme a u svojej vtedajšej priateľky v byte aj s jej dcérou. Sám mi však vravieval, že mu takýto život nevyhovuje a že rád by sa už usadil a mal vlastnú rodinu. Takže, keď sme už obaja ostali bez partnerov mohli sme konečne začať žiť to, čo sme si spoločne vysnívali. Spočiatku to aj tak vyzeralo, nechceli sme sa však na to hneď len tak vrhnúť a chceli sme to postupne. Asi tak dva týždňe to vyzeralo idylicky, aj keď to bolo predsa len ťažké, predsa len sme mali obaja za sebou rozchod po dlhoročnom vzťahu. Cez to obdobie ma aj bližšie zoznámil so synom a aj ma zobral na návštevu
k rodičom. Jeho mamina bola rada, že si konečne dá svoj život do poriadku a bude mať normálnu rodinu a aj ďalšie deti. On ma mamine už predtým spomínal, takže vedela, že to nie je nejaká čerstvá záležitosť, tak sme sa rozprávali aj svadbe a tak. A potom za krátko sa to zrazu nejako zmenilo. Pre mňa to bola zmena zo dňa na deň. Zrazu prestal byť ku mne až taký pozorný ako býval a aj si ma už menej všímal. Povedal mi, že má so sebou nejaký problém a že potrebuje čas, ale že ma stále veľmi ľúbi. Dva dni sa mi neozval a nakoniec mi povedal, že sa necíti na svadbu a ani na deti, že sa bojí, že to nezvládne. Viem, že si zažil veľmi ťažké obdobie, keď bol ženatý, že bol na malého vlastne sám a že to bolo celé pre neho veľmi traumatizujúce a že sa vlastne bojí znova to všetko zažiť, ale na druhej strane to asi aj chce, keď to predtým tak cítil. Podľa mňa sa toho zľakol. Bojím sa však, že to nedokáže prekonať a náš vzťah už nemá šancu a budúcnosť.
Chcela by som teda poprosiť o radu a pomoc, ako a či vôbec sa to dá nejako prekonať. Môj priateľ je odo mňa o 10 rokov starší, má 35, ale viem, že má stále ľúbi a túži po normálnej šťastnej rodine, ale že sa asi len bojí, aby nezažil znova to isté. Aspoň tak to cítim. Chcela by som sa preto opýtať, či to chce len čas a trpezlivosť alebo či je to omnoho zložitejšie a samému sa to nepodarí prekonať. Veľmi ma to trápi, pretože ho veľmi ľúbim a veľmi by som si želala, aby sa to krásne znova vrátilo. Takto viem, že trpíme obaja. Ja preto, že je zazu iný a neviem, či máme pred sebou nejakú budúcnosť a on je tiež určite nešťastný z toho, že sa trápim a aj z toho, že nevie, čo vlastne chce. Veľmi by som mu a vlastne nám obom chcela pomôcť prekonať toto ťažké obdobie.

Odpověď: (23. 7. 2009, 10.48)

Milá Danielo,
blo by dobré, kdyby léčbu své duše hledal přítel.
Chtělo by to, aby spolupracoval s psycholéčitelem, jako dobrý začátek může být seminář rodinných konstelací.
(měl by uzdravit své srdce, zbavit ho strachu... to z a něj vy ale udělat nemůžete)
Přeji vše dobré

Gerda píše: (20. 7. 2009, 1.41)

Dobrý den,
jsem rozvedená třicátnice, matka dvou malých dětí. Manžel nás opustil, našel si jinou. Náš vztah už ale nějakou dobu před tím vyprchal, on nebyl šťastný, bylo to jen přirozené vyústění naší neshody v základních otázkách života... to si myslím i teď... je tu ale jedno ALE... ono nám to neklapalo už ani v posteli... já neměla chuť... a teď mám už rok a půl přítelkyni - ženu, se kterou jsem šťastná, i když jsme úplně povahově odlišné... ona je jen o pár let starší, ale zralá, já jsem dítě... s ní cítím, že poznávám samu sebe, ona mi ve spoustě věcí otvírá oči... jenže je to v těch konkrétních situacích pro mě příšerně (s prominutím) nasírací. Jsem navenek pohodář, ale věčně vnitřně na něco nebo na někoho naštvaná... což vlastně obtěžuje hlavně mě. Ona má zdravý přístup k životu, já se cítím jako dítě, co potřebuje uznání, pochvalu, oporu a pocit, že jsem pro někoho středem vesmíru... jenže ona (ač cítím, jak mě miluje a vím, že je to pro ni něco, co ještě nezažila a o co nechce přijít) má spoustu jiných 'priorit', což mě mrzí a vadí. Já bych se do vztahu položila, žila pro vztah. Ona říká, že mě miluje tak, že víc už to neumí... asi potřebuju i důkazy její lásky, které jako důkazy vidím, jenže ona mi je často odpírá... a ještě jsem nenapsala, že strašně těžce zkousnutelné je pro mě to, že zůstává vdaná (s manželem ale v podstatě jen kamarádí a vychovává děti, on vše ví, toleruje, ale zůstává, sám asi neodejde... jezdí jako rodina na dovolenou, mají svůj život), že spolu nežijeme, že nemáme plnohodnotný vztah, že nejsme pár... je toho ještě tolik, co bych mohla psát... to společné žití je ale nereálné z mnoha důvodů... třeba finanční závislost partnerky na manželovi, její neochota bourat rodinu, její psychické potíže a složitost s výchovou 4 dětí v jedné domácnosti... je to pro mě období života, kdy své emoce cítím jak neobroušené vrcholky Tater v kontrastu s mořskými příkopy... vše je tak intenzivní a proměnlivé v řádu minut... je to láska jak trám současně s touhou, štěstím, ale i nespokojeností a zoufalstvím... jak se dostat do klidu, jak se smířit s tím, jak to je? Jak se emočně zklidnit? Jak vnímat spíš to dobré než to špatné, co z našeho vztahu plyne? Jak být spokojená s tím, co mám? Děkuji...

Odpověď: (23. 7. 2009, 10.36)

Milá Gerdo,
ona vaše situace je opravdu náročná. Vaše pozice je jiná než vaší přítelkyně - vy necítíte oporu jinde, kdežto ona má zázemí s manželem - tam někde vzniká nerovnováha vašeho vztahu.
Jediná možnost, jak takovou situaci zvládnout  je, že vy se budete cítit plně samostatná a soběstačná, budete mít své priority, zájmy a vztah s přítelkyní budete vnímat jako zpříjemnění života. Vnímám však, že pro vás je to v tuto chvíli téměř nemožné. Hezky popisujete své prožívání - třeba by se vám líbily nějaké sebepoznávací kurzy... které by vaší změně mohly i napomoci (nezapomínejme, že láska je svobodná)
Přeji vše dobré

Bezmocná... píše: (19. 7. 2009, 17.32)

Potřebuji opravdu pomoc...mám přítele, jsme spolu už rok ... ale známe se již z dřívějška, dokonce jsem s ním o TO i přišla. Ale je to žárlivý, sebestřetný, nevychovaný, zlý člověk. Je hrozně žárlivý nesmím sama nikam a s nikým. Říká mi jak mám sedět, abych nikoho nesváděla... když se nakloním přes pult udělá scénu na koho zase vystrkuju zadek. Když se třeba opozdím tak sem zase někde šukala... ač mu volám a omlouvám se. Občas mě i bije nebojí se dát mi pěstí... a plive na mě... uráží mě tak sprostě, jak mluví se mnou nemluví nikdo... nevím ale jak od něj odejít, ztratila sem všechny kamarády .. nemam za kým jít, dosál toho, co chtěl sem na něm závislá... co mám dělat prosím musím od něj pryč...

Odpověď: (23. 7. 2009, 10.23)

Milá neznámá, co určitě nejste bezmocná  :),
bylo by potřeba, abyste pro sebe uviděla možnosti, jak od něj odejít - určitě to půjde, i když to třeba není snadné - když se rozhlédnete po svém okolí, životě, určitě najdete i někoho, za kým můžete jít. Najděte si v okolí někoho,s kým si urovnáte myšlenky a najdete cestu, jak z toho ven, kam se odstěhovat... (jste-li z okolí, samozřejmě se můžete objednat)
Držím palce

katka píše: (17. 7. 2009, 18.36)

Dobry den.
Chcela by som vam poprosit o radu a pomoc pretoze v situacii, v ktorej sa nachadzam  uz dalej nedokazem byt. Mam trojrocny vztah, v ktorom neviem ako dalej.Parstner ma klame ,sem tam udrie, ponizuje a myslim ze i podvadza.... vzdy sa koli tomu hadame a rozideme lenze na druhy den mi pise smsky ze ma miluje a ze som si vsetko zle vysvetlila. Ja viem ze si nic nevysvetlujem zle, viem ze si stale vymysla... proste by som to uz chcela ukoncit ale nejde to. Mamm nesmierny pocit depresie a uzkozti ked nie sme spolu , koli tomu nemozem ani normlane fungovat...jest bavit sa ani nic.... akos a z toho dostat???

Odpověď: (18. 7. 2009, 15.22)

Milá Katko,
působí to tak,  že v hlavě myšlenky začínají být správně uspořádány. Pak je třeba podívat se na své strachy, které jsou spojeny s rozchodem. Doporučuji vám, abyste se naučila být emočně samostatná, pravděpodobně k tomu potřebujete posílit pozitivní vztah k sobě: lásku, úctu k sobě, důvěru v sebe. Najděte si někoho, s kým se to budete učit. Také můžete se inspirovat knihou: http://www.pknihy.cz/knihy/004… či jinou v této edici, terapeut či seminář mohu být také fajn.
Držím palce

pavel píše: (17. 7. 2009, 11.07)

DObrý den. Moje přítelkyně má už asi půl roku problémy s psychikou,prostě se jí najednou udělá špatně,začne vyvádět, nebo omdlí, byla u psychologa a ten jí řekl, že to má strach o mě a ze mě. Pochopili jsme to, že má strach o mě, to je přirozený, ale proč ze mě, to nikdo z nás nechápe, nikdy jsme si neublížili, fakt jsme nepřišli na žádný původ, zkusili jsme nebýt spolu a to bylo ještě horší, už jsme fakt v koncích. Nevíte, co s tím. Děkuju

Odpověď: (18. 7. 2009, 15.16)

Milý Pavle,
a nechtěla by přítelkyně naučit se práci s vlastními emocemi? Projeví-li v té věci zájem, může mne kontaktovat.

Marcela píše: (17. 7. 2009, 1.48)

Dobrý večer, prosím o radu. Je mi 31 let a mému příteli rovněž. Jsme spolu již 3 roky, ale minimálně už půl roku máme spolu očividné partnerské problémy. Přítel je velmi pracovně vytížený a zároveň dokončuje doktorát. Na počátku problému byl stále podrážděný a často docházelo k hádkám. Myslela jsem si, že to bude nějaká ta podzimní deprese a stres z práce. Ale k žádným změnám nedocházelo. Pak si začal stěžovat na město, kde bydlí, že už nemá žádné kamarády a že se všichni odstěhovali do svých zemí a že mu to pořasí už leze na nervy a ti lidé rovněž. Bydlíme totiž v Beneluxu a můj přítel je z jižní Evropy. Tohle již poslouchám několik měsíců a docela mě to stresuje. Pokračovalo to, že mě přítel začal víc a víc ignorovat. Přestal mi psát pčkné zprávy, telefonní hovory jsou velmi krátké a chladné a celkově naše komunikace opadla. Když se ho zeptám, zda-li mě miluje, tak tvrdí, že ano. Podle své nálady to projevuje více či méně. Avěak po několika měsících, co tato situace pokračuje, jsem začala být podežřívavá. Také jsem si začala myslet, že snad někoho má. Tím pádem jsem nebyla schopna se chovat klidně a mé emoce opět končily hádkami. Kdyby toho nebylo už dost za tu dobu a ještě se k tomu přidal další problém, který mě trápí nejvíce. Zasáhlo to náš sexuální život. Nejdříve se snižovala frekvence, poté mě začal odmítat. Následovalo to tím, že se cítí jako bych ho chtěla znásilnit. Další, co mi řekl, že mě vidí jako sestru, že ho nepřitahuji atd. Po nějaké opětovné hádce, když jsem se s ním chtěla rozejít, mi opět řekl, že se bude snažit to změnit, aby mě viděl jinak. To, že mě miluje mi tvrdí stále. Bohužel situace se vůbec nezlepšila. Miluje mě a chce být se mnou, ale jinak, na což nejsem ochotna přistoupit. Přece nemůžu mít vztah bez sexu. Jedině mě objímá a škrabe na hlavě, ale vyhýbá se polibkům. Nejspíě to souvisí. Jen mi říká, že se chce o mě starat a všechno pro mě dělat. Dalěího bratra už nepotřebuji, tak nevím, co si mám o tom myslet. Dříve jsme byli tak šťastní a vše nám perfektně fungovalo. Poraďte mi, jestli mám bojovat a jak se dá utéci z tohot začarovaného kruhu. Moc děkuji předem!

Odpověď: (18. 7. 2009, 15.13)

Milá Marcelo,
napadá mne, že by vaši parnerské dvojici prospěla návštěva semináře rodinných konstelací (možná byste tam mohli uvidět, kam zmizel sexuální zájem vašeho přítele)
Další doměnky vytvářek nechci... to nevede k ničemu dobrému... vy máte pocit, že se vám nedostává milostného zájmu, který potřebujete a chcete ... je evidentní, že přítel v tuto chvíli víc neumí, nemůže a to je třeba respektovat - co z toho vyvodíte vy, je vaše zodpovědnost (mmj. bratrský vztah k založení rodiny nestačí)
Držím palce

Alexia píše: (15. 7. 2009, 22.04)

Dobrý den,potřebovala bych poradit s problémem,který nás trápí každých 14 dní,kdy si můj přítel bere na víkend svou dceru z prvního manželství.Jeho dcera je o půl roku starší než moje,tudíž rozdíl zanedbatelný,teď jdou obě do 1 třídy.Dcera přítele,je hrozně náladová,chvíli úplně bezva všechno v pohodě a chvíli je zlá nic se jí nelíbí z ničeho nic začne hrozně brečet až hystericky.Moje dcera s jinýma dětma vždycky dobře vycházela a nikdy se s nikým fyzicky nenapadla.A teď to vyvrcholilo tím,že sem tam padla mezi nima i facka a nakonec mojí dceru v autě z ničeho nic hrozně plácla do nohy a my zůstali všichni v šoku jaká rána to byla.Jsme z toho nešťastní,a víme,že asi žárlí na mojí dceru,ale myslím si,že jsme spravedliví.Vůbec nevíme, jak to řešit.Nelíbí se nám, abychom jí ve všem ustupovali a tolerovali její malichernosti,jen kvůli tomu,že je tu jen na návštěvě a jednou za 14 dní.Píši to i s přítelem,jelikož mne o to poprosil,abych vám napsala a poprosila vás jak toto řešit.děkuji moc za odpověď.

Odpověď: (18. 7. 2009, 15.06)

Milá A.,
je velmi důležité, že to zajímá i vašeho přítele, protože pravděpodobně on je ten, který má velký kus klíče k řešení. Dále vás moje odpověď asi nepotěší,  protože vám doporučím návštěvu rodinného terapeuta, se kterým podrobně zanalyzujete celou situaci, jednotlivé "scény", vaše reakce... Vhodná by byla přítomnost všech zúčastněných, což nevylučuje individuální práci s některými z vás. Souhlasím s vámi, že dcera na návštěvě by se neměla stát královnou domu...
Přeji vše dobré.

mirka píše: (15. 7. 2009, 21.15)

Chcem vas poprosiť o radu. Som vydata rok a pol a mame s manželom krasneho synčeka, ktoreho obaja milujeme. Spolu sme cez 4roky. Mame krizu, manžel tvrdí že od narodenia syna sme sa odcudzili a že ma nemiluje...Syn vyžaduje velmi vela pozornosti. Som s toho hrozne zúfala a neskutočne sa trapim. Velmi ho milujem a chcem uplnu rodinu. Sama som otca nemala, viem ake to je...toto pre syna nechcem. A naozaj manžela velmi lubim. Nebol idealny manžel, skor naopak..je samolubi, rieši stale svoje pocity, pracu...nič sa mu nepači. v domacnosti mi vobec nepomaha. ale syn aj ja ho zbožnujeme. Je nejaka šanca zachranit jeho city, ked on uz vraj nema silu niečo riešiť... ? Tak chcem, aby sme boli spolu ako rodina... velmi mi na tom zaleží. Nedokažem sa s tym vyrovnať.... dakujem

Odpověď: (18. 7. 2009, 14.59)

Milá Mirko,
chápu vaši touhu po vytvoření a fungování v úplné rodině, ale budete-li číst své řádky bez zoufalství, s chladnou hlavou uvidíte, že vaše zlatá láska není opětována, že vaše touha po něčem/někom nedotknutelném vás vede k zoufalství.
Doporučuji několik setkání s psychoterapeutem, který vás naučí vidět a doplnit primární deficit, který u vás vznikl životem bez otce... O své city i sílu se musí každý start sám... (čím víc vy se budete sama snažit, tím spíše on odejde)
....A nezapomeňte, že váš život nemůže viset na člověku, kterému jste porodila syna a on si stýská, že nemá dost endorfínu.. a taky věřte, že se s tím vyrovnat dokážete a k tomu vám držím palce.
 

katasta píše: (14. 7. 2009, 15.02)

Dobrý den, je to asi měsíc, co jsme se rozešli po dvou a půl letech s přítelem. Celou dobu jsme spolu byli šťastní, vychvalovali jsme si ten vztah do nebe, asi jako všechny páry jsme si říkali, že todle vydrží na vždy, měli jsme spolu spousty plánů a ex-přítel mi pořád říkal, že cítí, že spolu budeme hodně dlouho. Nikdy jsme se nehádali, všechno jsme dokázali vyřešit v klidu. Pak se najednou asi měsíc před rozchodem začal chovat divně, jako by se mnou už nechtěl být. Začal se víc věnovat svým koníčkům, místo toho abychom si tradičně povídali (přes internet, protože studuji v Praze a on v Liberci), často mu nešel internet, a tak jsme spolu mohli mluvit málokdy a i tehdy většinou dělal něco jiného a nevěnoval se mi. Pak jsem jela do Francie, slíbil, že mi bude psát, poprosila jsem ho o to, ale nenapsal ani jednou a když jsem mu to vyčetla, tak mi řekl, že zapomněl. Když jsem mu vyčetla, že se chová jako by se mnou nechtěl být a řekla mu, že jestli nechce, měl by mi to říct rovnou, tak mě vždy přesvědčoval, že se mnou chce být, že neví co chce, kdo je, že má v sobě zmatek, ale že tohle ví jistě. To bylo asi 14 dní před rozchodem. Dokonce i brečel ať ho neopouštím, že spolu máme spousty plánů na to aby to skončilo. Dávala jsem mu čas, aby si v sobě ten zmatek urovnal, ale bylo to pořád stejné. Poslední kapkou pro mě bylo, když jsme se domluvili že přijde, a on pak nepřišel,ani se neomluvil. Když jsem mu pak řekla, že nechci vztah, který je jen formální, ale pro který už nic nedělá, nic mi na to neřekl, jen že jestli si myslím, že to tak bude lepší tak mám asi pravdu. Při rozchodu mi ještě řekl, že ví že se mnou chce být, ale na otázku jestli mě miluje mi řekl že mě má rád. Říkal, že mě nechce vymazat ze života, že jsem pro něj pořád důležitá osoba. Nakonec jsme to udělali jako pauzu, protože bylo zkouškové období a oba jsme měli před zkouškou, abychom se pořád nerozrušovali. Týden jsme spolu nemluvili a mě došlo, že ta pauza nemá smysl a řekla jsem mu to, opět mi na to nic neřekl, jen že asi teda ne, že to chtěl zkusit. Od té doby se mnou měsíc o tom rozchodu nechtěl vůbec mluvit, říct mi důvod, jediné co jsem se dověděla bylo, že si v tom týdnu uvědomil, že ne jen že mě nemiluje, ale že do toho měl ještě pocit, že se mnou nechce být. Udělala jsem chybu a snažila se zjistit proč, co se stalo, co se změnilo, že takhle razantně během jednoho týdne změnil svoje pocity, ale na všechno mi jen odpovídal že neví a že o tom nechce mluvit. Řekl mi, že ten vztah byl skvělý a že já jsem skvělá, ale že se mnou už nechce být a že chce být sám. Náš společný kamarád mi řekl, že s ním o tom mluvil, že mu řekl, že si myslí, že udělal životní chybu, a prý mu na to řekl, že o tom taky přemýšlel, a že možná udělal, ale že to nemůže vrátit zpátky a že už asi ani nechce. Zkoušela jsem si s ním domluvit i schůzku, abychom si vklidu promluvili, ale vždy se omluvil, že už něco má, nebo něco musí dělat atd. Napsala jsem mu dva e-maily, kde vysvětluji, co pro mě ten vztah byl, a co býval pro něj, prosila jsem ho, ať tomu dá šanci, říkali mu to i doma, ale pořád na vše říká, že nechce a že potřebuje čas, já nechápu na co. Chová se, jako bych ho podvedla, ale nic jsem mu neprovedla. Snažím se to pochopit, jak je možné, že někdo takhle rychle může změnit svoje pocity? Je to vůbec normální? Mám se ještě o něco snažit? Pořád nechci zahodit dokonalý vztah, ale vím, že když bych ho přesvědčovala, nikam to nepovede, aby to mělo cenu, muselo by to být z jeho iniciativy, ale on se mnou nechce mluvit, ani mě vidět. Sestra studující psychologii mi říká, že určitě neunesl to, že druhým rokem opakuje první ročník na vysoké škole a pořád se mu nedaří a možná ho znovu neudělá, zatímco já udělala první ročník na vysoké bez větších problémů a lépe než jsem měla. To se mi ale moc nezdá. Možná už jste něco podobného u někoho viděl, nevíte čím by to celé mohlo být způsobené? Já o tom pořád musím přemýšlet, chtěla bych se ho na vše zeptat, ale vím, že by mi neodpověděl a akorát by se naštval že to furt řešim. Nemáte tušení, co se v něm mohlo stát?
Předem děkuji za odpověď.

Odpověď: (18. 7. 2009, 14.51)

Milá K.,
Přečtěte si své souvětí: "Pořád nechci zahodit dokonalý vztah, ale vím, že když bych ho přesvědčovala, nikam to nepovede, aby to mělo cenu, muselo by to být z jeho iniciativy, ale on se mnou nechce mluvit, ani mě vidět." Obsahuje momentální jádro problému i řešení.
Vytvářet domněnky o jeho vnitřních důvodech, není moc produktivní.
Doporučuji smířit se s tím, že tento vztah v tuto chvíli není aktivní.
Přeji vše dobré a odvahu vidět realitu.

Nekrolain píše: (13. 7. 2009, 17.56)

Dobrý den.Potřebovala bych vaší pomoc.Nevím si rady s manželem.Máme 3 děti a on se chová jako puberták.Mám kvůli němu dluhy,nijak nás neživý podporuje svou matku my ho moc nezajímáme ,navíc jsme zůstali bez bytu .

Odpověď: (18. 7. 2009, 14.44)

Milá N.,
vypadá to, že finanční zodpovědnost za sebe a děti musíte plně převzít a využít k tomu legislativy (předpokládám, že domluvit  se sním jste již opakovaně zkoušela). 1. je to rozdělení majetku u právníka, vyvázání se z dluhů,k teré udělá; 2. na oddělení OSPOD při MěÚ zažádat o stanovení výživného na děti, případně na domácnost.
Další kroky k vašemu ekonomickému zajištění je třeba promyslet a hledat cesty, jak z toho ven (a nehledat důvody, proč to nejde)
Přeji vše dobré

nevimcosimyslet píše: (13. 7. 2009, 16.59)

Dobrý den, potřebovala bych poradit. Někde jsem četla, že nás velice ovlivňuje, jaké máme se svými rodiči. Je mi 18 a pořád u nich bydlím. Problém je v tom, že si s tátou vůbec nerozumím a abych řekla pravdu, myslím, že to dost věcí v mém životě ovlivňuje. Nedokážu se s ním o něčem jen tak bavit, nedokážeme se spolu jen tak zasmát, neumím si představit, že bych s ním jela někam na výlet. S mamkou mi je úplně super a nemám žádný problém. Jen mě trápí ten táta. Zkoušela jsem to změnit, zkoušela jsem na něco zavádět hovor, něčemu se s ním zasmát, ale nejde to. On se nesnaží. Asi to není tím, že by mě neměl rád, dost věcí pro mě dělá, např. můžu se spolehnout, že pro mě kamkoliv přijede, ale někdy mi příjde jako by to dělal jen z povinnosti. Dalším problémem jsou naše názory, dřív jsem k němu vzhlížela, ale později jsem si uvědomila, že on vlastně ani snad nemá rád sebe a že taková být nechci a nemůžu. Dnes jsem jen tak u utírání nádobí zkoušela na něco zavést hovor a skončilo to naprostým fiaskem. Jen jsem se tak zamyslela a zeptala se, které vlastnosti se mu na mně líbí. Jeho odpověď mě totálně uzemnila a rozhodila. Nejdřív řekl, že neví. A pak mně začal vypočítávat všechny špatný vlastnosti, který na mě vidí. Řekl to v klidu a smrtelně vážně. Když dodal, že dřív jsem byla hodná, tak jsem musela odejít abych se uklidnila. Prostě jsem se rozbrečela, bylo mi strašně. Tak takovou mě vidí? Vždyť to není pravda! Hrozně mě tahle situace trápí a vysiluje, taky jsem si všimla, že mě to hodně ovlivňuje. Nevím co mám dělat, myslíte, že byste mi nějak dokázala poradit? Děkuju.

Odpověď: (13. 7. 2009, 17.22)

Milá neznámá,
to jsi četla dobře :)
vztah s tatkou je důležitý - dívky dle toho formují vztahy s muži, mínění o sobě do těchto vztahů, umění jednat s muži...
Když jsem četla tvůj popsaný příběh, napadlo mne, proč jsi se slzami utekla...proč táta nemohl vidět tvou bolest... celkově si myslím, že by bylo dobré, aby jsi to s ním zkusila probrat...
(s mamkou o vztahu s tátou mluvíš?)
Přeji vše dobré

Katy píše: (12. 7. 2009, 22.09)

Dobrý den,
řeším partnerskou krizi po třech letech vztahu, plynoucí zřejmě ze špatné komunikace. Jsem povahově spíše extrovertní a můj přítel se ukázal jako zaritý introvert a samotář. Máme častá slovní nedorozumění a já mám pocit osamocení a odříznutí. Je vůbec možné spokojené soužití takovýchto dvou povah?

Odpověď: (13. 7. 2009, 17.16)

Milá K.,
možné je ledacos :)... Vy sama ucítíte, kam vaše partnerství plyne. Důležité je vědět, znát, s kým žijete, být s tím plně smířena, když se rozhodnete pro společné rodičovství. Nemá-li chuť on zapracovat na zlepšení komunikace... optimisticky to nevidím...

Martina 20 píše: (12. 7. 2009, 18.52)

dobry den. bydlim s pritelem rakusakem v rakousku uz rok , a zname se asi 2 roky. je sice strarsi, ma dve deti, je rozvedeny. vim, ze toho pro me udelal opravdustrasne moc, ale na zacatku bylo vse jinak. citila jsem ze me chce, ze o me stoji, ze se do me zamiloval, prozivali jsme spolu krasn chvile, prekrasne okamziky...ale ted po roce je vse jinak. ja uz nevim co delat. nechci ho ztratit, on je muj zivot, moje zivotni laska, tim jsem si jista, z me strany bych se s nim mazlila 24 hodin denne, ale on ne. z jeho strany citim, ze uz vse vyprchalo, ikdyz rika ze me miluje a chce se mnou zustat dokud nas smrt nerozdeli. ale kdykoliv se k nemu priblizim, chci ho libat...mazlit se, tak on nema naladu a prijde mu to otravne...taky se zaciname hadat skoro kazdy den kvuli blbostech. tak moc bych si prala aby vse bylo jako driv...ale jak? co mohu udelat? nebo jsou nase cesty osudu uz na rozcesti?ja si neumim bez nej zivot predstavit, nekdy mam sto chuti jednou v noci proste vstat, oblect se, a jit nekam...jedno kam, nekam kde siroko daleko nikdo neni jen ja...taky mam strach ze sebe same, ze udelam nejakou hloupost, nemam za sebou zrovna hezky zivot, a prisla jsem o vsechny, i rodina me zklamala a celich 20 letjen lhala...muj problem je hlavne takovy, ze nesnasim jeho deti. vim ze za nic nemuzou, ale on si ty deti udelal tak pozde a strasne to boli ze je nema semnou. a nejhorsi je ze nesnasim vsechny deti. nevim ani jak mluvit s detma, nebo hrat si, vsechno mi prijde tak divne a to mozna jen proto ze jsem nikdy nebyla v kontaktu s detma. nejvic se s pritelem hadame kvuli detem, miva je jednou za 2 tydny na vikend...a prave v techto chvilich mam sto chuti....proste odejit nekde v noci...a je mi jedno kam...mam strach z budoucnosti, z osudu a hlavne ten nejvetsi strach ze sebe same...nevim co dal, nevim zda muj pritel me chce, dokonce si nepamatuju kdy mi naposledy rekl ty slova "miluji te". a ta predstava ze,  ze on nechce, moc boli, a ja nevim zda dokazu takovou bolest prijmout, ztratit posledniho cloveka ktereho mam...taky nemam a nikdy sem nemela kamaradky...jsem byla asi zvlastni dite, ale to ze me kamaradkky nechteli, je jen prpto, ze v sobe vse dusim a s nikym moc nemluvim..prosim poradte, co mohu udelat, aby se ten pocit nicoty promenil v kousek lasky zivota..nevim jak dal... strasne me potesite, kdyz mi odepisete na muj email.

Odpověď: (13. 7. 2009, 17.13)

Milá Martino,
váš  dotaz jsem přečetla, ale jeho rozsah - obsah přesahuje meze emailové poradny - raději si dojděte někam na kozultaci.
Stručně: 1. jeho vztah k jeho dětem je nutné akceptovat
         2. milujete ho nebo jste na něm závislá?
         3. máte v sobě hluboký pocit méněcennosti, nedostatek sebelásky
         4. co, že to máte za sebou za těžký život....?
Zapracujte na sebelásce, sebeúctě... to by měl být nyní váš směr pohledu a snažení, můžete k tomu přidat třeba práci v nějaké dobročinné organizaci...
Hledejte v okolí nějaký spolek... psychoterapeuta... meditační centrum....
A věřte, že život nemají jednoduchý ani jiní a ten váš stojí za to žít hezky...
Držím palce

Ellen píše: (9. 7. 2009, 22.46)

Dobrý den, kdysi jsem tu psala, že mám prolémy s nervozitou. Před časem jsem zjistila, že to asi určitě je sociální fóbie. Ještě "lepší" :-( Zatím se ještě dokážu uvolněně bavit se svými 2 nejlepšími přáteli, zbytek lidí mně má asi za blázna. Ale nedokážu si představit, jak s tím za pár let odmaturuju natož dostuduju. Jsou na to nějaké dobré léky, jaká je jejich úspěšnost?

Odpověď: (13. 7. 2009, 17.01)

Milá Ellen,
kontaktuj psychiatra - třeba některé léky u tebe zafungují.
(mrzí mne, že tak mladá žena se nepustí do intenzivní práce na sobě, na hledání jiných cest, jak na to - nebo alespoň oba způsoby zkombinovat - můžeš si udělat výlet do Nymburka a probereme nasměrování, jak dál, co a jak hledat)
Odvahu přeji...

bap píše: (8. 7. 2009, 22.44)

Dobrý den, ráda bych se zeptala, jestli docházíte na sezení ke klientům?
Moje matka má očividné psychické problémy a za poslední rok se podle
mne velice zhoršily a i přes naše prosby, aby si zkusila zajít popovídat
např. ke kinezioložce (netroufám si říct k psycholožce) to odmítá s tím, že
to ještě není tak strašný. Napadlo mě, že bych na ni tak trochu "ušila
boudu", pozvala ji na návštěvu a tak zprostředkovala terapii.
Jen ve zkratce bych Vám ráda popsala o jaký  problém jde. Rodiče se celé své
manželství hádali. Matka tvrdí, že to tak není, ale já si nepamatuji den bez
jejích výstupů. Hádali tedy znamená ona křičela, on mlčel. Když jsem se před
patnácti lety odstěhovala, otec zjistil, že si to nemusí nechat líbit a
začal žít svobodnějším životem. Domů chodil kdy chtěl a jezdil kam chtěl.
Dovolené spolu netrávili (když jsme byli s bratrem malý, dovolené byly podle
mámy). Před několika lety mi otec řekl, že má nemanželské dítě s doby, když
už žil s matkou. Doma vše hned přiznal a naši to vyřešili tak, že spolu
zůstali (chtěli oba) . máma mu to ale celý život vyčítala, často dělala
scény a často říkala: "kdyby jste věděli, co mně táta provedl". Toto trvalo
několik let. Situace bývala často velice stresující. Někdy jsem je prosila,
aby se rozvedli, aby byl klid, ale to matka nechtěla a nadávala, co jsem to
za nevděčnýho parchanta. Otec se podřizoval, neřešil, protože měl černé
svědomí. Po mém odstěhování se vše ještě zhoršilo. Matka dělala často scény,
že chce na dovolenou a táta jí nechce vzít, že jí táta duševně tyranizuje,
psychicky vysává, dělá jí naschvály. Můj vztah s tátou byl vždy dobrý a
dokázali jsme si vše říct na rovinu. Často se mi stávalo, že jsem mu volala
a ptala se, proč to mámě dělá a úplně jinou historku jsem slyšela od něho.
Máma si své historky upravuje a prezentuje podle svého, což se stává
naprosto běžně. Několik let pije a holdování alkoholu se zhoršuje. Byla
schopná mi v noci volat, že jí ujeli nervy a tátovi rozbila vzteky mobil a
co má dělat. Druhý den o ničem nevěděla. To by ale bylo vyprávění na dlouhé
hodiny. Táta se v květnu zastřelil. Svůj díl na tom má i jejich debilní
manželství. Máma nemá kamarádky, nerozumí si s její rodinou  - sestra s
rodinou. Už rok je hodně hubená, lidé se jí smějí, že je jako anorektička.
Když jí prosíme, aby se najedla, tvrdí, že je tak vynervovaná, že jí to
žaludek nebere. Ale za ty roky, co tam s dětmi jezdím, jí vídám jen ďobnout
do snídaně, oběd je porce ročního dítěte a pak večer lahvinka...
Můžete mi prosím poradit, co se s tím dá  dělat? Sama jí těžko někam
dostanu...
email pavlína 8.7.

Odpověď: (13. 7. 2009, 16.58)

Milá P.,
takové setkání by k ničemu dobrému nevedlo.
Sice chápu, že je to pro vás náročná situace, ale bylo by třeba, kdybyste se
smířila s tím, jaká máma je.
Máma z nějakého důvodu se rozhodla žít život tak, jak ho vidíte, vyhovuje jí
to, kdyby to chtěla  jinak, dělala by to jinak.
Chápu, že vás odpověd nepotěšila, ale neznám hezčí odpověd.
(Její životní styl - téměř odmítání jídla, alkohol - tělu vskutku neprospívá
a mysl zakaluje .... prohlubuje duševní obtíže ...
(doporučuji případně kontaktovat Apolináře - oddělení závislostí..., může
tam nastoupit léčbu...))
Přeji vše dobré

monika6 píše: (8. 7. 2009, 10.45)

Dobrý den, s manželem sme vzatí 2 roky, prerábame dom, ale rok ma klamal čo sa týka financií, bez môjho vedomia minul 10000 eur, za ktoré mal objednať stavebný materiál, dozvedela som sa to až po roku, bál sa mi to povedať, peniaze invetoval do akcií, o ktoré prišiel dôvodom krízy. Celý rok mi klamal, že materiál je odložený u kamaráta. Neviem sa stým vyrovnať . Dovtedy sme si vo všetkom rozumeli, ani sme sa nehádali, všetko sme plánovali spolu ako mi to mohol urobiť. Teraz mu to stále vyčítam a mne zasa moja rodina. Prosím poraďte mi ďakujem.

Odpověď: (9. 7. 2009, 17.29)

Milá Moniko,
chcete-li ve vztahu pokračovat, je třeba jej narovnat. Manžel by měl nabídnout satisfakci ... vy byste ji měla přijmout ... a přestat vyčítat, přijmout, akceptovat...
Nevím, zda váš muž stojí už jako muž nebo se kroutí stále jako "hadice" - to je v celé věci dost důležité. (je-li jako "hadice", bylo by fajn, kdyby si párkrát zašel za nějakým terapeutem mužem)
Mmh. víte, že výčitkami ničeho pozitivního nedosáhnete.

Kathy píše: (8. 7. 2009, 8.22)

Dnes je to první noc co jsem se vyspala, takže doufám, že se vyspím i tu další, ale mám strach, že když si on vezme děti na 14 dní na dovolenou, už mi je pak nedá, mám mu je vůbec na těch 14 dní dát? Děkuji za odpoved Kathy

Odpověď: (9. 7. 2009, 17.22)

to je prima, že už spíte a je vám lépe...
Milá Kathy, můj názor znáte, já si nemyslím, že by bylo možné vám děti
sebrat... aby k tomu nemohlo dojít,  bylo by dobré dohovoření s OSPODem a
soudní rozhodnutí s tím spojené... (o tom jsme si již psali v emailech)
Principielně by bylo dobré mu děti na 14 dní dát...
Předpoklad, že je vám vrátí je velký.

PMI píše: (7. 7. 2009, 10.27)

Dobry den potřeboval bych poradit jak se chovat v situaci když má
manželka přítele a je do nej zamilovaná máme 5rok manželství se
říka že je to krize.Z mé stránky vlastně k tomu došlo že jsem se
manželce moc nevěnoval a nedával ji citit mou lásku k ní byl jsem
sobec vuči ní nepomáhal atd.až ted jsem si to vše uvědomil ale
pozdě už je prostě zamilovaná a říkala že chce znovu cítit
lásku.Máme dvě děti a nedokázal bych jí vyhodit z bytu.I když je
mi nevěrná říka že je to platonická láska ale já na takovou
nevěřím.

Odpověď: (9. 7. 2009, 17.20)

Milý P.,
žití lásky - to je umění ...
v této situaci doporučuji v klidu vyčkat, jak situaci ukočíruje manželka. Budte i nadále dobrým manželem (nevtírejte se, nevyčítejte, neslidte, nehrutte se, nemstěte se) MUDr. Plzák ve svých knihách se této tématice věnuje - jeho rady jsou osvědčené a praktické.

dru píše: (7. 7. 2009, 9.11)

Dobry den..potrebuju poradit ohledně jedné mojí vlastnosti. Musím
si pořád něco dokazovat a ve společnosti mám potřebu dokázat
ostatním jak jsem nejlepší a všechno zvládnu. Vím, že se pak
nechovám přirozeně a nejsem spontánní. Ale je to taková nutnost,
která už trvá tak dva roky...dřív jsem takový pocit neměla.
Snažila jsem se vzpomínat na nějakou událost, která by to všechno
mohla změnit a na nic jsem nepřišla. Také nejsem doma vůbec nijak
odstrkována nebo něco podobného. Ale před ostatníma se snažím,
aby mě brali za tu nejlespší a jedinečnou atd. Snad mi rozumíte
:)  Děkuji zadpovědi

Odpověď: (9. 7. 2009, 17.15)

Milí Dru,
je dobré, že o své nutkavé potřebě víš, broušení osobnosti/charakteru je věc cviku, sebekázně. O této potřebě můžeš uvažovat, odpovědět si na otázku - komu především chceš dokázat, že jsi nejlepší? věříš to sama sobě? bereš ty sama sebe v obyčejné lidské nedokonalosti jako jedinečnou, kterou jsi? máš strach, že tě ostatní nebudou mít rádi, když uvidí tvoji "nedokonalost".  Uč se před ostatními přiznat, že vše neumíš dokonale, pochval i ostatní... Vychovávej sama sebe :)

Katka píše: (6. 7. 2009, 17.45)

Dobry den:)
som studentkou gymnazia a od septembra vstupujem do 4.rocnika, cize maturitneho. Mam velky problem s vyberom maturitnych predmetov, lebo neviem aku profesiu by som v buducnosti chcela vykonavat. Povodne som sa chcela zamerat na ekonomicke studium, ale psychlogicka ktora navstivila nasu skolu mi to neodporucila, nakolko mam znamku z matematiky 3 a moja logika nie je az na takej dobrej urovni. Nepatrim vsak k studentom, ktori sa dokazu denne ucit 5 - 8 hodin a preto maturita napr. z dejepisu neprichadza v uvahu. Viem si predstavit pracu s ludmi, no verejnu spravu nie. Dakujem :)

Odpověď: (9. 7. 2009, 17.05)

Milá Katko,
myslela jsi, že nezvládneš tolik hodin se učit, když přijdeš ze školy? Tomu bych rozuměla. Při studiu na vysoké škole by bylo dobré počítat s tím, že v některých obdobích se budeš učit 5-8h denně.
Práce s lidmi je opravdu široký pojem - projdi si na ekonomické škole nabídku různých oborů, třeba mezi nimi najdeš takový, který by ti vyhovoval (např. řízení lidských zdrojů HR)
Obor by bylo dobré vybírat dle toho, na co se cítíš a co chceš vykonávat opravdu dobře a zároveň, nezapomenout na využití na trhu práce.
(práci ve veřejné správě ti také nedoporučuji ;))
Štastnou volbu

< novější | 181 180 179 178 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >