AKTUALITA píše: (31. 5. 2009, 22.46)

Právě  vznikl jeden nový blog.

Odpověď: (2. 6. 2009, 22.11)

tak kdybyste se chtěli podívat, zde je adresa na něj:
http://radanastepankova.blog.i…
pohodové dny

Sik píše: (29. 5. 2009, 11.48)

Dobrý den, před 14 dny se semnou rozešel přítel (29let, já 31let), hrozně to bolí, byť jsme spolu byli půl roku, bylo to intenzivní, já ho ale do ničeho netlačila, je to beran, on se bavil o dětech, spolubydlení atd. Jenže pak přišel den, kdy dostal podmínku....to ho zlomilo, jelikož byl proces nespravedlivý (odsouzen bez důkazů) a musel začít od znova, jelikož už nemohl dělat tu práci co chtěl, začal intenzivně něco hledat, myslel si, že s bc.diplomem bude mít větší šance, bohužel...tak se trochu pustil do menšího podnikání, jenže začal mít stále méně a méně času a byl neustále unavený.....posléze se semnou rozešel z důvodu, že je hrozně unavený, že nemá na nic náladu vč. sexu, a že ho ten soud zlomil a že i zvažuje jet pracovat do zahraničí.....samozřejmě jsem začala i přemýšlet, kde jsem chybu udělala já...moc jsem ho zřejmě nepodporovala či co....stále o něj stojím, vlastně je to hodně "čistej" a čestnej chlap a mám pocit, že je to ten pravej....co udělat pro to, aby si to rozmyslel a vrátil se....vím ale, že nemůžu tlačit na pilu, to bych to celý úplně pokadila....děkuji za odpověď.

Odpověď: (30. 5. 2009, 11.34)

Milá Sik,
sama víte, že druhý je svobodný a k lásce nemůžeme nutit... cením na vás, že si ho vážíte, že v něm vidíte to dobré... jistě mu tedy přejete, aby se měl dobře s vámi či bez vás.... můžete mu být kamarádkou... vnímejte, co je pro vás nyní důležité, jak to cítíte...
Přeji vše dobré

Hela píše: (29. 5. 2009, 8.18)

Dobrý den,
pokusím se o popsat svoje trápení srozumitelně, i když se mně zdá tak komplikované.
Žiji 4 roky s přítelem, dohromady se známe 10 let. Před půlrokem se zamiloval do jiné ženy, tušila jsem to a otevřeně se ho ptala - zatloukal, nakonec se přiznal. Rozešel se se mnou s tím, že ona byla jenom důsledek toho, že se mnou není šťastný. Nechtěla jsem rozchod, on to věděl. Odešla jsem od něj a hodně mě to bolelo. Po 14 dnech za mnou přijel s tím, že udělal chybu, jestli mu mužu odpustit, že mě miluje a že chce, abychom byli spolu. Vzala jsem ho zpatky s tim, ze jsem mu rekla, ze musim obnovit duveru k nemu, coz se nestane pres noc. Snazil se mesic, do toho musel nejakou dobu resit i to, co udelal "te druhe", takze "tady porad byla" a mne se stale vracelo, jak me podvadel a lhal mi. Obecne se snazim porad o vecech mluvit, takze jsem mu o svych pocitech rikala - zapomenout na to, co se stalo, mi neslo tak rychle, jak by si pral. Postupne se zacal odcizovat, prestal se mnou spat, rekl mi, ze se na me netesi, ale ze se netesi na nic, ze ho krome jednoho jeho zajmu nic nebavi, ani prace, ze ma problem sam se sebou. Opakovane jsem se ho ptala, co ode me ceka, ze udelam, kdyz me ignoruje, snazila jsem se s nim bavit o tom, jak se citi celkove, radila mu, at si jde s nekym popovodat - s odbornikem. A nic. Ted je zretelne, ze se o nicem bavit nechce, rika, ze to chce nechat byt, ovsem musi i videt, ze ja se trapim. Chybi mi fyzicky, je pro me tezke vedne neho zit, kdyz mam pocit, jako bych tu nebyla. Nevim, jestli mi touhle neverbalni formou dava najevo, abych odesla, coz ja nechci. Nevim, jak tuhle situaci zmenit, protoze pro me se tim, ze se neni schopny vyjadrit konkretne - chci te nebo nechci te - dostava nas vztah do hlubsiho odcizeni. I kdyz jsme meli konflikty i driv, nikdy se ode mne fyzicky nedistancoval (ani kdyz byl tenhdy s ni). Ja se trapim, on rika, at to necham byt. Nevim, jestli je to docasne, ale necitim, ze by mel chut neco menit, nechava me v nejistote.

Odpověď: (30. 5. 2009, 11.28)

Milá Helo,
ve vztahu jste dva,  spolupráce, komunikace spolu s několika dalšími ingrediencemi jsou podstatou vztahu. Každý máte v moci svou polovinu. Vy můžete udělat jen tu svou... a sama si vyhodnotte, kdy jste udělala dost a co je pro vás dostačující a co nikoliv... co je výměna a co závislost.
Držím palce

Dan píše: (28. 5. 2009, 19.55)

Dobry den,
mám veliky problém se svojí manželkou,máme spolu dvě děti 10 a 5let jsme spolu přes 14let,do ted nám vše klapalo jak má být,všichni kolem nám říkali že jsme ukázkoví pár,manželka mi uctívala a milovala a já jí též,náš vztach byl založený na velký lásce duvěře toleranci a kamaráctví nevím jak to napsat,ale bylo vše dokonalí máme spousta společných zájmu atd.Po 10letech manželka šla do práce a tam se to stalo už 5den se zamilovala přesně do obráceného typu člověka,který nikdy nemlěla ráda,já to vše poznal asi po 8 dnech a bylo zle manželka mi moc prosila at ji neopouštím že sním nic zatím nemněla že ho opustí at ji zase začnu věřit,tak já jsem do toho šel máme děti a veřil jsem jí do opravdy,pak mi tvrdila že už tam nedělá a já měl klid na duši,vše bylo v pohodě každej tyden jsme jezdili na ruzny akce a uživali jsme si,po 7měsících se začala měnit a byla ledová,tak jsem jí řek jestli se měco děje at mi to řekne začala plakat a už to zní lezlo že už je měsíc sním že v práci zustal že jezdí k němu potají domu že už zná rodiče a že semnou komčí,takže mě se během chvilky zhroutil život nevím jak dál máme děti a on nemá nic je o 8 let mladší bydlí u rodiču je zadluženej,ona k němu bydlet nemuže má malej pokojíček,jeho rodiče to podporujou a já skoušel všechny cesty aby se vrátila ted je to 25dní co mi to řekla a už požádala o rozvod, nejlepší je na tom je že když jsem v pohodě a nevibuchnu tak se k sobě chováme slušně s manželkou,chodíme spolu do posilovny zvemi na obědy,chováme se k sobě jako nejlepší přátele jen stím že já se hrozně moc trápím a nemužu bez své rodiny žít,prej ho miluje na 100%a že ho neopustí že se chce sama postavit na nohy a to že zaním jezdí deně na dvě hodiny to ji prej stačí.Děti se moc trápí stejska se jim po mě v šichni ji zavrhli nikdo nechápe že muže bejt doslova s takovím vandrákam,jde přes mrtvoli a chce aby jsme se spolu starali o děti a každý měl jinýho partnera a já to nezvladnu možná až budu mít někohgo jinýho tak to pujde,ted bydlím jinde a navštěvuju je,potřeboval bych pomoc bud jak se odmilovat a začít žít,nebo kdojí vysvětlí že rodina je na prvním místě a začali jsme od znova,řekla mi že mi má strašně moc ráda že mi věří na sto procen a at se postavím na nohy a je ze mě znova ten sebevědomej chlap,nevím co si otom mám myslet,předem moc děkuji za pomoc

Odpověď: (30. 5. 2009, 11.19)

Milý Dane,
chápu, že je to velmi nelehká situace. Vám nezbývá nic jiného, než přijmout to, že manželka miluje jiného muže, že vás ctí jako člověka, jako otce svých dětí a přítele. Je třeba začít pracovat na své "operaci srdce" - vnímat to zranění, ošetřit ho ...  svoji záři vůči ženě stáhnout zpět do bezpečného prostoru... tyto úkony doporučuji provést s "průvodcem".... (můžete se ke mně objednat)....
Přeji vše dobré

Japonečka píše: (28. 5. 2009, 15.04)

Dobry den pani Radano,
potkala jsem na internetu Vasi poradnu. Pisi s prosbou o drahocenou radu, jak opet najit vnitrni klid, soustredeni a silu i k beznym ukonum. Studuji na vysoke skole, ktera neni podle mych predsav, ale uz je prilis pozde ji menit(finance a jine zavazky), ale cim dal vice je pro mne slozitejsi se ucit, mozna to je skutecny duvod nespokojenosti. Rada bych ve vecech opet videla smysl a hlavne mela chut i do beznych ukonu v zivote. Hlavne si vubec neverim, ze neco zvladnu a mam pocit, ze brzy spadnu na usta. Velmi tezce zvladam prohry a osobni nezdary(dalsi z veci nad kterou musim zapracovat). Ono tech veci je mnoho a vubec se mi nedari najit ten konec z ktereho zacit na sobe pracovat.

preji pekny den a dekuji za Vas cas nad mym problemem.

Odpověď: (30. 5. 2009, 11.11)

Milá Japonečko,
jít v souladu se svou podstatou, vidět smysl, je důležitá součást harmonie. Pozitivní a láskyplný přístup je také součást cesty k vašemu řešení. Jak pracovat se sebou? Doporučuji spolupracovat s psychoterapeutem, který vás naučí, jak sama sebe proměňovat. Inspirací mohou být knihy: Miluj svůj život, Osobní síla...
Držím palce k aktivitě na své sebeproměně.

Martin píše: (25. 5. 2009, 22.40)

Studuji střední školu a bohužel jsem začal chodit za školu. Vím že mi to hrozně ubližuje ale teť mám obrovské mezery a mám strach do té školy jít. Když jsem to asi před měsícem překonal tak asi po týdnu jsem do toho zase spadnul. Kamarád měl stejné potíže na základní škole a dostal od psychyatra nějaké prášky které mu pomohly myslíte že e to možné i u mě?

Odpověď: (26. 5. 2009, 19.54)

To mi píše mladý muž nebo sralbotka?
Muže dělá schopnost nést následky svých činů bez bázně a hany.
Budeš-li dál podléhat svým strachům, moc toho v životě nedokážeš.
Uvědom si, že tvůj fyzický život ohrožen není a dál to má řešení - i kdyby znova první ročník...! Takže se do řešení pust s hlavou vzpřímenou a nezfetovanou!

OTEC píše: (25. 5. 2009, 16.40)

Dobrý den paní rádkyně chtěl bych vědět jak máme postupovat jedná se o naše děti sestra a brácha ,které máme podezření že šlo o sexuální styk jak máme udělat předem děkuji OTEC

Odpověď: (26. 5. 2009, 20.27)

Dobrý den pane otče,
otevřený rozhovor nic nezkazí ...

Petule píše: (25. 5. 2009, 13.55)

Dobry den,mam dotaz oledne me 5lete dcerunky.ja jsm rozvedena a s byvalim manzelem mam dceru.Ted v dubnu jsme meli soud,ohledne stridave peci,ale ja jsem s tim nesouhlasila.Tak soudkyne rozhodla tak ze kazdy sudy tyden dcera bude u byvaleho od patke,do nedele,a lichy od stredy do patku.Ted ale vim,ze to neni dobre.dcera se zacina pocuravat,ma problemi se spanim,place v noci,kdyz se probudi.Vetsinu casu travi u babicky nedaleko od jeho bytu.on si i sice vezme,ale jak pisi,odvezeji ke sve matce,a ta se oni pak stara.dcera je zmatena a chlela bych poradit,jestli muzu podat novy navrh k soudu.Dekuji

Odpověď: (30. 5. 2009, 11.05)

Můžete podat nový návrh k soudu, prokonzultujte celou věc s OSPOD a zvažte odborný posudek.

Pája píše: (25. 5. 2009, 13.31)

Dobrý den. Mám dotaz, který se týká mého syna. Je mu 10let.Již druhý rok má v tomto období problém s bouřkou. Ráno se mu nechce jít do školy, je mu na zvracení. Přisuzuji to tomu, že se strašně bojí bouřky. Právě asi před 2 roky, šel při velké bouřce ze školy. Ptám se ho, jestli to není něčím jiným, jestli ve škole mu někdo neubližuje. Tvrdí, že ne. Problémy s učením také nemá. Myslíéte si, že máme vyhledat odbornou pomoc nebo počkat, že se to časem zlepší? Děkuji.

Odpověď: (30. 5. 2009, 11.04)

doporučuji abreaktivní terapii, kineziologii nebo něco podobného...

eva píše: (25. 5. 2009, 2.18)

dobrý večer, mám velký problém s celým svým životem, ale pokusím se být stručná. Mám pocit, že nikam nepatřím, tedy já skutečně nikam nepatřím - nemám totiž práci, ani přítele ani zdraví. Přitom od narození jsem byla krásné a zdravé dítě. ale ve 21 letech jsem se nakazila od přítele pohlavní chorobou, kterou lékaři zanedbali a zničila mi život. Nyní je mi 33 let, tu chorobu mám stále a zničila mi studium na vysoké i mé vztahy s muži. Nakonec jsem v důsledku přetížené imunity přišla o štítnou žlázu a mám teď ještě vážnější zdravotní problémy, kvůli kterým se se mnou rozešel můj poslední přítel a to se slovy: "je mi líto tvého budoucího muže, protože žít s tebou je jako žít s padesátiletou babkou ( tím myslel mé zdravotní problémy a neustálé polykání léků). Tento rozchod mě zlomil, protože jsem tohoto muže milovala víc než svůj život ( víte, jak se říká, že v nejhorších chvílích každý volá svoji matku - tak já v nejhorších bolestech volala jeho jméno) a při životě mě udržovala naděje, že se jednou zase sejdeme.
Rozešli jsme se před rokem a já od té doby nemohu spát. Pomáhá mi jen běhání a cvičení a poté usnu. Ale nemám chut nic dělat, nevidím již důvod proč se snažit, vždyť kdo by chtěl mít nemocnou ženu. Navíc mi ten bývalý přítel neustále píše, co dělá, což nechápu. Jako například nyní mi napsal, že se konečně vrací z londýna do své rodné Afriky a nemůže se dočkat až vypadne z té ... rasistické evropy. Nerozumím, proč mě neustále kontaktuje, ale strašně mi to ubližuje. Kdyby mi totiž napsal, že se oženil, asi bych se zabila. Už teď mám k tomu blízko, protože se svým zdravím a současným zdravotnictvím nemám šanci na normální život. Ten pocit, že nikam nepatřím pramení také z toho, že zde v mé rodné zemi mi nikdo nedal šanci - nikdy jsem zde nedostala práci a přitom mám několik škol a IQ podle testů nadprůměrné, nikdy jsem neměla českého přítele ( vždy jen cizince) ani dobré přátele. Dobrou práci, dobré přátele a přítele jsem měla v londýně, kde jsem žila 5 let se svým přítelem do našeho rozchodu v září 2008. Chtěla jsem se tam vrátit a namlouvala jsem si, že kvůli přátelům a práci. Ovšem po jeho zprávě, že opouští londýn, jsem zjistila, že už tam nechci. Jako by Londýn už nebyl tím, čím byl bez něho. Prosím poraďte, co mám dělat. Kde mám brát sílu? Vždyť i sami lékaři se diví, jak se svými zdravotními problémy zvládám žít, ale ty psychické jsou mnohem horší. Zkoušela jsem jít k psychologům, ale nejsem schopna s nimi mluvit, protože se vždy rozbrečím a tak raději odejdu. Zkoušela jsem nějaká antidepresiva, ale po nich se mi ještě zostřilo mé myšlení a já jsem si ještě více uvědomila bezvýchodnost mé situace a mé deprese se tudíž ještě zhoršily. A je normální, že se svým bývalým přítelem stále vduchu mluvím? Nerozumím tomu, protože jsem už měla nějaké vztahy před ním, ale nikoho jsem tak moc nemilovala a i on mě kdysi miloval, chtěl mít se mnou dítě a svatbu. Mám pocit, že brzy zešílím. Děkuji moc za radu eva

Odpověď: (25. 5. 2009, 9.56)

Milá Evo,
smutný příběh... bylo fajn číst, že můžete běhat a cvičit...
je to tak, že každý máme nějaký životní příběh, do kterého se rodíme, někteé body se v našem životě musí odehrát, záleží však na tom, jak se k nim postavíme, jak přijmeme to, co nás potkalo... K tomuto tématu je skvělá kniha:
http://www.knihkupectvi.cz/668… (anotace je psaná tak, že zcela nevystihuje opravdu unikatní obsah knihy.)
Života běh nás vrací k nám samým ... zjistíte, že sílu máte v sobě...a tu můžete spojit s nekonečnou silou Vesmíru...
Slzy, které souvisí s bolestí nad tím, že vaše rodná zem nevidí vaši krásu, chápu... tuto bolest je třeba si ošetřit sebeláskou... když to uděláte, můžete opravdu zvážit život v jiné zemi, která je k vám laskavější...
(že mluvíte k ex. příteli, je normální - člověk potřebuje druhého... postupně můžete poděkova svému ex. za kus společné cesty životem, říci mu, že jeho zprávy již nechcete dostávat - cítíte-li to skutečně tak.... ke svému vnitřnímu dialogu můžete pozvat svého anděla... je u vás...
Kdybyste se chtěla stavit na kus řeči, udělejte to...

volfka píše: (19. 5. 2009, 21.19)

Dobrý den, mám sestru, která nechce nikomu nic o tom, co se jí děje říct, tak chci poprosit o radu alespom Váás. Je jí 16 let, máma ji v ničem nevěří a ted se ve škole řeší psané omluvenky a její nejlepší kamarádka svedla na ni, že ji psala ona ty omluvenky, nevím co mám dělat, jelikož se bojím, že ted nebude už nikomu důvěřovat, a že se uzavře do sebe, dřív, když se s nikým nekamarádila, tak se kvůli tomu i řezala, bojím se, že s tím začne znovu, nikomu o tom nechce říct, myslím si, ale že to řešit chce, jenom asi neví jak. Nevím jak jí mám pomoc, mám o ni docela velký strach, nechci aby si ublížila jenom kvůli tomu, že jedna její kamarádka, se kterou se kamarádila rok, možná o trochu déle ji zklamala a ona neví co stím má dělat, ale řešit se jí to nechce.
Rodičům to také říst nechce, jelikož máma jí nic nevěří, protože je už takové povahy, nevěří ani nic mě, natož ji, když je starší.
Vím, že jeden as mluvila o smrti a to je další důvod proč mám o ni strach. Nechci aby se zabila, aby si něco udělala. Nevím zda by to bylo kvůli kamarádce nebo kvůli mámě. Máma ji totiž řekla, že omluvenku, kterou ji máma napsala ji nakonec nenapsala, nevím zda to dělá schválně, asi jo, ale já jsem byla svědkem, že ji to tam napsala, ale nevěří ani mě ani ji, ani když jí to řekneme obě. Nevím co mám dělat a hlavně jak mám pomoc ségře? Mám o ni hrozný strach, nechci aby si ublížila, z minulého řezání se dostávala půl roku a spadla do něj během jednoho dne, kvůli hloupé poznámce mámy. Tak co tedy dělat? Děkuji Volfka

Odpověď: (25. 5. 2009, 9.36)

Milá V.,
nedůvěra mezi mámou a dcerou je pro dospívající dceru bolestivá...
Tvoje sestra má štěstí, že má takovou sestru, která ji má ráda. Bud ji kamarádkou, povídej si s ní o tom, co jsi mi psala, rozeberte spolu pečlivě jednotlivá témata... (víc pro ni uděat nemůžeš).
Téma pro sestru: sebeláska...
držím palce

Janacka píše: (19. 5. 2009, 19.22)

Dobry den,prosim o radu,ziji v cizi zemi,a mam pocit ze trpim socialni fobii ci paranoiou,chtela bych poradit jak toto vse prekonat,jak ziskat nadhled a jak celit pomluvam.Ziji na malem meste kde se vsichni znaji,mam pocit ze me kazdy pomlouva a porad o me mluvi,pomlouvaji,prece jenom jsem ceska.Dam priklad,mame psa,ktery je vesmes pres cely den na zahrade,a kolikrat me uz sousede ptali zda s nim chodime na prochazky,zda uz pes jedl,nebo kde ma vodu,prosim podotykam ze ji jidlo a piti davam,a to ze si sousedi nevsimnou ze zrovna ji,a jako ze psi zblajznou jidlo raz dva,a pak zustane miska prazdna,tak ji prece nebudu neustale plnit,kdyz by to mohlo tomu psu spis ublizit,rozhodne to neni podvizivena chudinka,ja nevim,ale zacina se me zmocnovat ze asi jako opravdu necdo delam spatne a ze me tu vsichni nesnaseji,sleduji me porad,tim padem se chovam divne,navic jsem dnes slysela opet hovor o nas,sousedka ktera bydli hned vedle upadla a zlomila si kycelni kloub je ji 90let,byla od pulnoci az do rana na podlaze,ja nic neslysela,mam pocit ze nam to davaji za vinu ze jsme ji nepomohli,nebo hlavne ja,jelikoz jsem vesmes porad doma,proste citim se hrozne,je mi uzko a neverim nikomu,kolikrat sama premyslim zda jsem normalni nebo ze snad smulu privolavam,jazyk nezvladam jeste uplne dokonale,co si prosim myslite?co s otazkama nebo poznamk&ama ohledne psa a da se vse zvladnout svepomoci?Moc vas prosim o odpoved,citim se strasne sama a v depresi.DEkuji za odpoved.

Odpověď: (25. 5. 2009, 9.31)

Milá Janacko,
život v cizí zemi není snadný - tvoření nových známých, přátel, bez širší sociální opory... je to zkouška osobní síly, sebedůvěry...
Návrh odpovědi na otázku o psu: Náš pejsek se u nás má jak v luxusním hotelu, má vše co potřebuje :). A jak často chodíte k veterináři se svou kočičkou?
neprospívá vám, že jste pořád doma...
Chtělo by to srovnat trochu myšlenky - např. na tom, co řeknou lidi, nezáleží, dělám vše, jak nejlépe dovedu.
Najděte si tam nějakou kamarádku, chodte cvičit...
Na internetu lidé občas také získávají lidi pro komunikaci a sdílení svých myšlenek, starostí...
Máte-li možnst u vás chodit k psychoterapeutovi, využijte toho...

Klára píše: (19. 5. 2009, 10.46)

Dobrý den, prosím vás chci poprosit o radu. Asi 2 měsíce neberu antikoncepci a každou chvíli pláču. Nevím jestli to nemůže být tím...Jsem lítostivá, vším se moc zabírám..hrozně moc přecitlivělá a chci se naučit se trochu obrnit ale nevím jak na to..děkuji.

Odpověď: (25. 5. 2009, 9.19)

http://www.kosmas.cz/knihy/122…
+ kniha Osobní vyrovnanosti

+ hledejte dále... co je ve vás smutného....
rozlišování věcí, které se vás týkají ? proč?
a které se vás netýkají...
a nemůžete ovlivnit

aja píše: (18. 5. 2009, 23.11)

Dobrý večer mám určitý problém nebo spíš starost o svého 3letého syna.S manželem jsme v rozvodovém období  nebo spíše jsme se domluvili že už to tak dál nejde a po rozumné dohodě jsme si řekli rozvod. Manžel s námi už nějaký měsíc nežije bydlíme v rodinném domě a teď řešíme majetek. Jasné je že manžela nevyplatím tak z domu budu odcházet do bytu a syn samozřejmě jde se mnou začíná velice vnímat naši situaci chápe že si ho tatínek bere do jiného bytu a maminka tam nebude a začíná mít otázky jako tatínek s námi už nebydlí a kde má tatínek ručník.Teď nastane období kdy se budeme stěhovat do nového bytu mám velké obavy aby zvlád nástup do školky. Je velice na mě závislý ano podněcuji to tím že chci i více jeho lásky a mám potřebu jemu být na blízku, ale vidím na něm změny v chování a reakcí na jiné lidi je velice přecitlivělý. Snažíme se s manželem max. o to, aby to syna nezasahovalo hodně s ním komunikovat nelhat mu a rozumně mu vše vysvětlovat, chválime ho při každé příležitosti. Ale začíná být uzavřenější,smutnější říkává že plakal a je smutný že není šikula mám strach že to bude horší a ty změny pro něho nechci aby byl ve stresu a ani nechci aby se nám to výchovně vymklo z rukou a nezačal naší velké přízně a péče zneužívat. V tuhle chvíli už nám jde jen o to aby syn vše zvladnul a snažíme se manžel i já dělat pro to max. děkuji za radu K.

Odpověď: (25. 5. 2009, 9.15)

Milá Ájo,
když už jste se rozhodli rozvést, synovi nezbývá nic jiného, než to zvládnout ...
Holt je třeba vnitřně přijmout myšlenku: "Milý synu, chtěli jsme, aby jsi se narodil, aby se ti dobře žilo, ale naše osobnosti nejsou shopny žít spolu. Potkali jsme se, aby jsi se narodil, ne proto, abychom spolu žili jako manželé. To patří k tvému osudu."
Pozor na: " syn je na mě závislý, ano podněcuji to tím že chci i více jeho lásky a mám potřebu jemu být na blízku" - to jsou vaše potřeby. Při výchově je rodič ten, který dává... používá-li dítě k naplnění svých potřeb, není to dobré... (mmj. takový přístup matek se v posledních desetiletích podílel na "slabosti" mužů)
Kontakt otcem se synem jistě budete podporovat - to je dobré...
Školku je možné třeba o rok odložit?

lolka píše: (18. 5. 2009, 19.40)

Děkuji, že jste i mně věnovala pozornost. Z Vaší odpovědi chápu, že malinkou to prostě musí přebolet samo a já ji můžu mít prostě dál stejně ráda jako dosud. Je mi ale líto, že ji toho nemohu zbavit sama.
Kupodivu teď by se měla mít mnohonásobně lépe, protože chování jejího otce opravdu bylo velmi nehezké a teď má vlastně úplný klid od jakéhokoliv stresu. Zřejmě prožívá jiný druh stresu, kterým je změna bydliště a nový život ve dvou. Tu hrůzu vlastně brala jako normální stav, tak doufám, že se z toho brzy dostane, ještě nedávno se asi ze stehného důvodu i znovu začla počůrávat, ale to už ustalo, tak nám držte palečky, ať to brzy přebolí, děkujeme.

Odpověď: (25. 5. 2009, 9.01)

:)

nd píše: (18. 5. 2009, 14.51)

Dobrý den,potřebovala bych pomoci,Vaší odpovědí ,na mojí nelehkou životní otázku.
Je mi 48 let.Jsem svobodná,bezdětná.Starám se o svoji 80 letou matku,která trpí těžkou artrozou a téměř nemůže chodit.
V lednu mi zemřel přítel,se kterým jsm byla 15 let,byl ale o 37 let starší,byl lékař a nebyl to žádný pobuda.
Moje matka tento věkový rozdíl nikdy neschválila.S přítelem jsme měli opravdu krásný vztah,který však byl poznamenán negativním přístupem mé matky ,k mému příteli.Měla jsem přesně daný rozvrh,kdy u něho mohu být,byly to dva dny v týdnu a jeden víkend,každých 14 dnů.Jinak by bylo doma zle.Rovněž dovolená byla rozpůlená.Protože jsme se měli opravdu rádi,přítel to toleroval A já jsem nechtěla maminku nechávat samotnou, i když tehdy byla ještě pohyblivá .
Protože jsme nemohli mít děti konzultovala jsem s odborníky umělé oplodnění,maminka však zakázala,nebo se musím vystěhovat k příteli a ona už nemá dceru.Zase jsem jí nechtěla nechat samotnou a IVF jsem zrušila.
Nyní jezdím s maminkou na její chatu.Protože doma dělám všechno já,neříkám že vzorně,ale stačí to,chtěla jsem si na zahradní práce na chatě objednat pracovníka.Reakce maminky byla,že jsem líná,že ona dělala třikrát tolik a že že se mám vystěhovat.Tato věta padne vždy,když se chci s nějakou manuální záležitostí na někoho obrátit.Samozřejmě bych vše uhradila.Mám ještě svoji chalupu a tam si vše nechávám dělat.Pracuji na celý úvazek na jedné klinice v Praze.
Ještě bych měla dodat,že mi v 15 letech zemřel oetc a maminka ze svého malého platu dokončila stavbu chaty a opravdu se mi moc věnovala a dobře mě vychovala.Vlastně žila jen pro mě.
Nyní mi maminka stále vyčítá,že jsem jí zkazila život,že má srdce nemocné jen kvůli mě,že jsem se zahodila s o 37 let starším  mužem a obvinuje mne,že čekám až exne potom si u jejího hrobu mohu jenom  vyčítat,protože jí mám na svědomí a nnikdo z jejích přátel takového zmetka nemá. Má ischomickou chorobu na podkladě aterosklerozy a nemyslím si,že náš vztah její chorobu zhoršil.
Píšu Vám proto,že hledám odpověd,zda mám vůči své matce opravdu nějaký dluh,který by vyplýval z výše uvedeného.
O maminku se chci dále starat a pomáhat jí ,jak to bude v mých silách.
Mnohokrát děkuji za Vaší odpověd,která je pro mě velmi cenná.

Odpověď: (25. 5. 2009, 8.58)

Milá ND,
jakpak je to s mládaty v přírodě? Je touhou rodičů mít dítě stále na pupeční šňuře? Nebo chtějí, aby mládě bylo zcela samostatné a soběstačné?
Vaše máma se rozhodla o vás pečovat (dělala to, protože chtěla, protže to mpotřebovala), vy jste se rozhodla ji věnovat kus svého dospělého života...
Přála bych vám, abyste si dopřála pravidelnou psychoterapii, kde zbilancujete svůj vztah s mámou, ke svému životu...
Každopádně vůči ní dluh nemáte...
Přeji vše dobré

Michala píše: (18. 5. 2009, 12.56)

Dobrý deň
Volam sa Michala a mam 23 rokov.
Potrebovala by som poradiť čo robiť pre to, aby som nebola chorobne žiarlivá a nepútala sa len na jednu osobu ktorú velmi ľúbim.Tento problem zasahuje do našho partnerskeho vztahu toľko, že hrozí rozchod, ktorý tak veľmi nechcem.Viete mi poradiť čo pre to treba urobiť?

Odpověď: (25. 5. 2009, 8.30)

Milá Míšo,
změna je dlouhodobý proces, který souvisí s vnitřní prací - tj. probádat svoji samostatnost, vztah k sobě, schopnost sebelásky, představu o lásce, vztahu... k lásce patří svoboda? majetnickost?
Doporučuji spolupráci se zkušeným člověkem v této věci.

nejistá píše: (18. 5. 2009, 12.35)

dobrý den koukala jsem na vaše stránky a tak mě napadlo zda by jste mi mohli nějakým zpusobem poradit máme s manželem 3 děti jednomu je 9,7,3 nyní jsme se dostali do finančních problému máme závazky na 5 let žiji na severu kde není možno sehnat práci a ještě ke všemu nemám nikoho kdo by se mi mohl postarat o děti pokud bych byla v zaměstnání už sem uvažovala že se vrátím ke svému puvodnímu povolání do nemocnice do prahy a děti ponechám rodičum jenže mám strach že by to děti špatně nesly a mohlo by se to podepsat na jejich psychice tak nevím co mám dělat manžel si nepřeje abych pracovala někde mimo a tudíž chce tento problém vyřešit  dalším dítětem  potom už po mateřské budeme mít po všech závazkách a nejstarší syn už bude schopný se postarat o ty mladší sourozence jenže já opravdu nevím co mám dělat když já to ve skutečnosti nechci prosím o radu děkuji moc

Odpověď: (18. 5. 2009, 16.20)

Milá nejistá,
asi obě chápeme, že dlouhodobá rozluka od rodiny není optimální, ekonomická situace je pro rodinu však také životně důležitá. Dilema, na které si musíte odpovědět společně s manželem. Zda chcete 4. dítě je hodně na vašem cítění, aby se dítě rodilo jako řešení ekonomické krize rodiny - je takové zvláštní ;) - chtělo by to se na něj těšit... :)

Anna píše: (18. 5. 2009, 11.24)

Dobrý den,mám následující problém  s manželem. Je  pro rodinu, pomáhá,ale když se mu řekne něco co se mu nelíbí tropí ostudu i třeba mezi lidmi, začne křičet ať to všichni slyší,že je mi hanba a nejraději bych se ostudou propadla. Doma i rozbije  třeba nádobí .Už se mu bojím něco říkat, protože se pak celý den z toho klepu.Neovládne se . Je nějaká rada jak s takovým člověkem jednat?  Přeci se nedá pořád raději mlčet .Děkuji předem za odpověď

Odpověď: (18. 5. 2009, 16.10)

Milá Anno,
bylo by dobré, abyste se naučila být vůči jeho scénám imunní... ve společnosti se od něj v takovém případě oddělte, dejte najevo, že s jeho afektem nemáte nic společného, podobně můžete jednat i v soukromí...

MAJA píše: (18. 5. 2009, 7.33)

Dobrý den, jen jsem se ještě chtěla zeptat. S tím novým přítelem je mi fakt hezzky tak proč se mi do mysli, když ho chci oslovit dere jméno mého přítele s kterým ještě nemám rozchod dokončen. Čekala jsem kdy to jeho jméno řeknu doopravdy pač doted jsem si vždy zarazila než jsem jeho jméno řekla. Ale dnes se mi to stalo po ránu že jsem řekla jeho jméno místo toho co bych měla..Je to jen že jsem byla zvyklá tohle jméno 8let používat??Ikdyž ze začátku nového vztahu se mi to tak nestávalo až ted poslední měsíc (s novým přítelem se stýkáme tak od ledna) tak proč až ted se mi plete jméno co chci říct?? Je k tomu vysvětlení? Děkuji

Odpověď: (18. 5. 2009, 12.11)

Milá Májo,
odpověd se vztahuje i kdotazu z minulého týdne. Pro vztah je  důvěra důležitá, vaši nejistotu při rozhodování však chápu - společných 8 let života, hezké chvíle, naděje je něco, co nezmizí. Sama nyní připomínáte, že vztah starší přitahuje vaši pozornost, je potřeba vyřešit ho poctivě společně s partnerem, říci, co vedle něj prožíváte, čemu nerozumíte a že máte pocit, že váš vztah končí, i když je vám to líto.(o milenci zatím nemluvit). Májo, je přirozené, že na partnera se potřebujete spolehnout a sdílet spolu každodennost - připadá mi, že něco z toho jste společně neuchopili. (když se vnitřně poctivě i s nějakou tou slzou rozloučíte s dlouholetým přítelem, pak se jeho jméno pravděpodobně přestane vkrádat do vašich úst)
Držím palce