katka píše: (5. 5. 2009, 18.56)

Dobrý den, jak mám říct příteli, že s ním čekám dítě, je to dítě nechtěné, ale stalo se, teda já ho docela chtěla, ale pak už ani ne, ale než jsem začala brát antikoncepci, tak se zjistilo, že jsem těhotná, nevím jak to přítel přijme, bojím se, že ho nebude chtít, a já ho pryč dát nechci, poradte co mám dělat. Je mi 28 a příteli je 26. Děkuji Kata

Odpověď: (11. 5. 2009, 9.11)

Milá Katko,
držím vám palce, abyste toto nelehké období zvládla a stála na straně života (jak jsem zde již několikrát psala, neznám ženu, která by nelitovala svého rozhodnutí jít na potrat, opačných příběhů je mnoho - to vy, ale tušíte; kdybyste pod vlivem partnera na potrat šla, vaše partnerství by stejně bylo ohroženo a patrně by se rozpadlo ...) Vy přijměte svou zodpovědnost za své dítě, můžete partnerovi říci, co byste si přála, a další nechat na něm. Uvidíte, zda je váš partner jinoch nebo muž...
Přeji vše dobré

martin píše: (5. 5. 2009, 14.05)

dobrý den,
jenom doplnění k tomu, co jsem psal a na co Vy se nepřímo ptáte - je mi necelých třicet, partnerce také. odešel jsem ze vztahu a nyní nemám byt - bydlím v pronájmu v praze, garsonce. pro mě ale není podstatné, aby se partnerka nastěhovala přímo ke mně (mám jí rád a vím že to přijde a nerad bych to nějak uspěchával) - pro mě je podstatné, aby vyřešila tu situaci s bytem a nastěhovala se na nějaký čas třeba k nějaké kamarádce nebo samozřejmě si můžeme najít něco svého vlastního, v tom by nebyl problém a byl bych rád. - toto všechno jsem jí ale řekl. tam jde o to, aby to nějakým způsobem dořešila se svým bývalým přítelem a já už nemám sílu se o tom s ní příliš bavit, ale nevím, není to důležité si promluvit a říct, že co bych chtěl a navrhnout cosi jako řešení a také chtít, aby mi partnerka řekla, jak to cítí ona? - jak jsem psal minule, pro mě je to už velmi nepříjemné téma dialogu s ní...
díky

Odpověď: (5. 5. 2009, 16.19)

Samozřejmě, že je důležitá jasná a srozumitelná komunikace mezi vámi ... zvažte, zda dostáváte to, co dáváte...

martin f píše: (5. 5. 2009, 13.30)

Dobrý den,
 
mám na Vás velkou prosbu.Moje přítelkyně bere prášek serlift(má své problémy s psychikou) a otěhotněla.Je tem lék nebezpečný pro plod?Jestli ano,existuje nějaký ekvivalent,který by nebyl nebezpečný?Zatím nám nikdo konkrétně nic neřekl?Moc děkuji za odpověd. Martin

Odpověď: (5. 5. 2009, 16.08)

Milý Martine,
http://www.anamneza.cz/moduly/… - což je obsah příbalového letáku - čtěte kontraindikace. Je třeba zvážit rozsah psychických potíží přítelkyně... Nejde-li jinak, serotonin by plod poškodit závažně neměl. Takže nebojte... (přítelkyni bych doporučila naučit se, produkovat serotonin sama)
:)

Monča píše: (4. 5. 2009, 21.02)

Dobrý den, je mi 17 let a od malička má strach z pavouků,docela mi to komplikuje život..Dá se to vyléčit? Děkuji za odpověď Monika

Odpověď: (5. 5. 2009, 15.59)

Zkus se na pavouky dívat jako na úžasné, dokonalé bytosti... jaký to jemný mechanismus, život, šikovnost, jak náročný život mají - co práce je stojí vytvořit pavučinu a pak čekat, zda nějaký hmyz do jejich pavučiny vletí... nevletí-li, umřou hlady... dívej se na nějaký pořad o nich, najdi si knihu...
Když je poznáš a budeš jim přát život na Zemi, zjistíš, že není třeba se jich bát. Strach, lenost, hloupost a neláska vedou člověka do záhuby.... Nedej se :)

Víťa píše: (4. 5. 2009, 12.36)

Dobrý den, domnívám se že v sobě mám nějaký blok, týkající se mého partnerského života... Partnerku žádnou nemám, a to je právě to co mě trápí. Na každou, kterou potkám, a myslím si, že by z toho mohlo být něco více, se snažím být hodný, snažím se být jejich oporou a nakonec a ze všeho nejvíce bych chtěl být jejím protějškem... Těmto slečnám se mé chování velice líbí, avšak když dojde, jak se říká, na lámání chleba, jakoby se najednou změnily, říkají takové věci, jako že si nedokážou představit žít se mnou, že je sice fajn jak se k nim chovám, ale že jim to prostě nevyhovuje... Prostě si myslím že mé chování ke slečnám je mi mnohdy i nevýhodou, už se mi to stalo dvakrát... Moc prosím o radu jak proti tomuto bojovat... Už nevím na koho se obrátit :(

Odpověď: (5. 5. 2009, 15.54)

Milý Víťo,
neznám tvé chování konkrétně, tak jen několik inspirativních nápadů. Být oporou je fajn, ale při námluvách je dobrý být "frajer gentleman". Pozoruj úspěšné "samečky", kteří se ti líbí, uč se od nich (neuč se od trubců)
Tancuj, buď spontánní. Můžeš se zastavit na konzultaci, informace budou pro tebe přesnější, trénink užitečný ....
:)

Ivetka píše: (4. 5. 2009, 11.41)

Dobrý den. Mám přítele, který je o dost starší a zkušenější než a já se najednou začala bát polohy Na koníčka. Byla jsem před ním jen s jedním, a to byl vlastně taky panic, takže jsem se tak nebála, že bych mohla něco zkazit. Nevím teď docela co dělat, ještě taky nejsem docela nejhubenější, tak se toho dost bojím a nevím jak se přemoci. Už mě to samotnou strašně štve, sama bych to taky možná chtěla, jen se toho strachu prostě nemůžu zbavit. Samozdřejmě i vůči němu mě to mrzí, jelikož už mi několikrát říkal při řeči nebo i v posteli, že tuhle polohu má rád. Předem děkuji za odpověď. Iveta

Odpověď: (5. 5. 2009, 15.41)

Milá Iveto,
víte čeho se bojíte? Že se ztrapníte? Že uvidí, že jste boubelka? Že vás přestane milovat? Co přijmout sama sebe ve své podobě...?  Přemůžete se tak, že se nebudete bát sama sebe, sama svého projevu, že se budete chovat spontáně. Můžete partnerovi o svém strachu říci, budujte důvěru ve vašem vztahu - v té se lásce daří nejlépe. A věřte, že nejde o sexuální dostihy...
Přeji podové májové dny :)

Jana píše: (4. 5. 2009, 9.46)

Dobrý den, prosím o následující radu.Mám tchyni, s kterou bych potřebovala poradit. Při každém našem setkání dříve vypravovala s kterým ze sourozenců má konflikt i s dcerou, pak se všemi několik let nemluvila, v současné době zase vypravuje   kdo z nich byl u ní na návštěvě. Téměř ničím jiným nás nebaví. I když nic neodpovídáme pořád vede svou. Pokud naznačím, že bychom všichni mohli mluvit o něčem jiném dělá pak  konflikt mezi mnou a manželem.Jak se k tomuto postavit, nemám ráda pokaždé mluvit jinak. Děkuji předem za odpověď

Odpověď: (5. 5. 2009, 15.34)

Milá Jano,
...vidíte-li tchýni jednou za čas, pak bych to moc neřešila. Nevidíte-li ji jednou za čas, tak doporučuji zařídit si to tak, abyste se s ní potkala jen vskutku jen občas. Váš neutrální výraz je v pořádku. (konflikt mezi vámi a manželem by nemohla vyvolat, kdybyste ji na "špek" neskákali)
:)
http://www.lazne-podebrady.cz/…

carolinka píše: (4. 5. 2009, 6.15)

Dobrý den, je mi 12 let a rodiče se pořád hádají, někdy dojde i k tomu, že táta dá mámě facku, házejí věcma, atd. Nevím co s tím mám dělat, jelikož se v tomto prostředí nedá učit a mám docela o ně strach, aby si něco neudělali, tak co mám dělat, nechci jen nečinně přihlížet, jsem z toho zoufalá. Děkuji za odpověd Kája

Odpověď: (5. 5. 2009, 15.28)

Milá Carolinko,
vím, že to je pro tebe těžké... ale sama tušíš, že ty rodiče nevychováš... můžeš ale s oběma (s každým zvlášť) mluvit o tom, že je ti to nepříjemné, že máš strach o ně... mmj. že se nemůžeš učit. Když se budou hádat, doporučuji, aby jsi odešla a nechala je být - jsou dospělí... Jinak věz, že kdyby to rodiče nebavilo, nedělali by to - je třeba, aby jsi věděla, že je to jejich volba, volba obou... mohli by se chovat jinak, ale oni nechtějí...
Hezké jaro

martin píše: (28. 4. 2009, 17.51)

Dobrý den, je to asi trochu obsáhlejší, ale zkusím to... Mám přítelkyni, s kterou jsem přes rok. Ta se tehdy rozešla s dlouholetým přítelem (stejně tak já s dlouholetou partnerkou) a začali jsme být spolu. Potíž je v tom, že ona žije i nadále společně v jednom bytě se svým bývalým přítelem a nadále s ním nějakým způsobem komunikuje. Mně to vadí, přítelkyni jsem to vícekrát řekl, hádáme se kvůli tomu a ona neustále říká, že to vyřeší časem, popřípadě, že je pro ni těžké, opustit v tak krátké době všechno, co měla - z toho pak vznikají hádky a tak je toto téma pro nás tabu. Vídáme se spolu pravidelně 4x nebo 5x v týdnu, tak nemyslím, že by mi nějak lhala, zvlášť, když sama říká, že to neumí řešit... Nevím, jak se k tomu problému postavit, jestli dávat nějaká ultimáta typu: do měsíce se odstěhuj nebo naopak o tom vůbec nemluvit a čekat, že to vyřeší ona sama. Co je lepší? Popřípadě v čem myslíte, že je problém, že to ona nedokáže definitivně dořešit (žádné dítě společné nemají, pravdou je, že mají společný byt, kde on se asi nechce dohodnout...)? Když o tom začnu mluvit, tak je podrážděná a křičí na mě, že nic řešit nebude, že se cítí hrozně, že jí na to, aby to vyřešila vůbec nedávám prostor (což teda asi nedávám, protože jsem už dost ztápený z toho...) atd. Moc děkuji za odpověď.

Odpověď: (2. 5. 2009, 22.40)

Milý Martine,
nevím kolik let vám je, jaké máte bytové podmínky, kde přítelkyně může bydlet... Ale jinak se vám nedivím, že takový stav považujete za nedořešený... a také správně cítíte, že když jste ztrápený, vytváříte vztahový tlak a ten je pro váš vztah destruktivní. Přeneste svoji vnitřní pozornost k sobě (když si vybavíte sebe jako bod A, přítelkyni jako bod B a spojnici mezi vámi jako úsečku, tak nyní se intenzivně díváte na tu spojnici a na bod B, dívejte se na A - tím se změní těžiště) - mmj. můžete zajít na konzultaci...
Přeji vše dobré

Romana píše: (28. 4. 2009, 9.48)

Dobrý den,moc prosím o radu.Máme 3,3 letého syna a před dvěma týdny se nám narodila dcerka.Problém, který momentálně řeším je právě se synem.Od září chodil do školky, do ledna jenom na 5dnů v měsíci a od ledna každý den, ale pouze do 12h. Celý únor byl nemocný, takže znovu začal chodit až v březnu.Do školky nikdy moc chodit nechtěl, vždy si tam chvilku pofňukal, držel se mě, chtěl abych tam s ním zůstala také, ale jakmile se nachviličku zabavil, tak jsem zmizela a bylo vše v pořádku. Poslední měsíc ale školku totálně bojkotuje a dělá šílené scény. Nemůžu ho doma ani oblíknout, vzteká se, kope kolem sebe, pláče a prosí, že do školky nechce, že chce být se mnou doma. Má úplně hysterické záchvaty, nedá se mu nijak domluvit, nic nepomáhá.Celou cestu do školky hrozně křičí a tam je to úplně to samé. Učitelka ho musí brát násilým a většinou teprve potom ho převlíká. Tam je do deseti minut v klidu, pěkně si s dětmi hraje a poslouchá učitelky.Vždy, když pro něj příjdu,tak je spokojený,že ve školce bylo fajn a slibuje, že druhý den půjde také. Jenomže právě, že druhý den to je to samé, opět hysterický vztek a pláč.Je mi ho hrozně líto, nejraději bych ho tam nedala,ale mám obavy,že bych udělala pravý opak toho, co se má.V poslední době ani moc neposlouchá, na hodně věcí odpoví ne,je i celkem dost tvrdohlavý.K malé se chová krásně, pořád ji pusinkuje,chlubí se s ní a myslím,že je rád,že má sestřičku.My se také snažíme se mu co nejvíce věnovat,aby neměl pocit,že příchodem miminka spadl z lopatky.Ale proč má potom ty hysterické záchvaty? Prosím poraďte, hlavně co dělat s tou školkou, jestli ho odhlásit nebo trvat na docházce? Už si opravdu nevím rady a je mi z toho někdy hodně do breku. Děkuji Romana

Odpověď: (2. 5. 2009, 22.31)

Milá Romano,
Dělejte to, co cítíte jako správné. Snad bych ho i v kontextu situace nechala doma(do školky pak jednoznačně zařadit cca v 5letech)
Přeji vám hezké, i když náročné dny s dětmi

Klááárik píše: (28. 4. 2009, 6.17)

Dobrý den, ten příběh se stal kamarádce, ale ona ho nikomu neříkala, ale děkuji za radu, řekla jsem jí to a ona prozatím souhlasila, jen s tím, že by to měla říct na policii ne, ale řekla, že to rodičům ařekne, tak nevím, ale děkuji. klárka

Odpověď: (2. 5. 2009, 22.23)

:))

dora píše: (27. 4. 2009, 18.35)

mam problem, po sesti letech jsem prestala brat pervitin, v poslednich letech to o me nikdo nevedel, mam dobrou praci, v docela vysoke funkci jsem uz asi rok, ale neumela jsem vstanout a jit bez toho, aniz bych si pred tim nedala alespon ,,boucha" ze skla. pred mesicem me ale odvezla sanitka do nemocnice s ledvinovou kolikou spojenou se zanetem vajecniku, napojili me na kapaky a mesic jsem lezela.Na to jsem cekala uz nekolik let. az konecne me neco donuti nebrat aspon par tydnu a pak uz to pujde. a skutecne. uz mesic jsem cista jak slovo bozi. ale problem je v tom, ze nejsem vubec vecer schopna usnout, nekdy se trapim i 4, 5 hodin nez usnu.v nohach mam nesnesitelne napeti, ze s nima musim furt kroutit a presto to nepomaha. pres den je to v klidu. prosim, poradte mi , co mam delat. dekuju!!!

Odpověď: (2. 5. 2009, 22.23)

Milá Doro,
doporučovala bych několik sezení s léčebnými meditacemi. Můžete požádat psychiatra o vhodnou medikaci, ale když se vám nyní daří abstinovat, přála bych vám, abyste zvládla sama sebe bez dalších chemických pomocníků (s trochou práce a hledání cesty to postupně je řešitelné)
Držím palce

Kik píše: (27. 4. 2009, 17.56)

Dobrý den,
Potřebuji nutnou pomoc. Můj bratr je již 11let ženatý. A má se svou manželkou dvě děti. Bohužel jeho manželka není taková, jaká by měla být. Mám strach o svého staršího synovce a moji rodiče taktéž. Švagrová má na synovce veliké nároky, jak ve škole, tak i doma. Dokonce se stalo, že když měl dvojku tak ho zmlátila na zadek, až měl velké modřiny. Na čas se situace uklidnila....Ale poslední dobou je to čím dál těžší. Minulý týden si synovec místo spaní hrál karty...Jeho matka ho zmlátiala ramínkem  na šaty a měl týden domácí vězení. Nutno ještě zmínit, ža je můj synovec hyperaktivní... Tenhle víkend se mi mladší ze synovců svěřil, když jsem se ptala, kde má staršího brášku, že dostal pořádně od mamky přes pusu...názorně nám to předvedl za to, že špatně vyluxoval, a potom ještě dodal, že se mamka bojí policie. Staršího synovce jsem ještě neviděla...Do školy nejel a bratr tvrdí, že je mu špatně...bohužel si myslíme, že má monokly na obličeji. Synovci je 10 let a chodí do čtvrté třídy...momentálně mívá častěji dvojky a jeho matku to zjevně štve a připadá mi, že si na něm vybíjí vztek. Na druhého synovce, kterému je téměř 6 let, nemá takové nároky. Zaostává v dovednostech, které by měly děti jeho věku ovládat a je velice drzý. Máme o staršího veliký strach, že mu někdy něco vážně udělá... Tato situace nás všechny velice zarmucuje a nevíme si s rodinou rady, tak Vás žádám o radu.

Odpověď: (2. 5. 2009, 22.17)

Milá Kik,
víte-li o násilí na dítěti (což je trestný čin), je vaší povinností oznámit to na policii. Nejprve doporučuji synovce zavést k lékaři s modřinami, sepsat lékařský protokol a výpověď dítěte. Není mi moc jasný postoj vašeho bratra..?..?.. - nejprve bych mluvila s ním, zda je schopen zajistit pro své dítě bezpečí + možnost dalších opatření a spolupráce (opakované modřiny a údery do obličeje jsou opravdu out!!! nepřihlížejte pouze)
Držím palce

Natálie píše: (27. 4. 2009, 17.42)

Dobrý den, prosím o radu. Je mi 14 let a mám menší jizvu pod nosem a pozustatek mateřského znamínka na nose. V poslední době jsem se za to začala hrozně stidět před spolužáky, kamarády atd...,mám strach jezdit se školou na výlety, kde bych měla spát. Bojím se že se mi kvůli tomu budou posmívat nebo se se mnou nebudou kamarádit, proto si to zakrývám make-upem ale stále to vidím a ubírá mi to sebevědomí.Ale ted ke konci roku mame jet se školou na vodu ráda bych tam jela ale bojím se že mně tam postřikají nebo to tam uvidí, nevim co mám dělat jestli to tak strašně vidím jenom já nebo i ostatní. Mluvila jsem o tom s kamarádkou, ta mně utěšuje že to neni vidět ale já tomu prostě nevěřím když to vidím jinak. Prosím poradte mi co mám dělat, nemám zajít za psychologem?? A odstranit to nejde.

Odpověď: (2. 5. 2009, 22.10)

Milá Natálko,
nešlo by se brát trochu s nadhledem? Opravdu je ta jizvička "pupkem světa"? Mám trochu křivý jeden přední zub - je to můj zub! bez něj bych to nebyla já ;) - pokus se inspirovat.... (tzn. mít se ráda ve své jedinečnosti a odlišnosti... a nepřeceňovat význam této drobnosti...)

adela píše: (27. 4. 2009, 15.19)

Dobry den,asi patrim mezi maminky,ktere uz vas o radu zadaly.Jsme ve velmi svizelne situaci.Mame syna(za mesic 18let),s kterym jsou neustale problemy.Uz jako dite vyzadoval neustalou pozornost,porad brecel,vztekal se,byl umineny a muselo byt po jeho.Dnes studuje jiz 3skolu.Vlastne dnesnim dnem dostudoval.Pry ho to nebavi,nudi a tak pod.Jenom se flaka po venku,domu chodi v noci,dlouho spi,pak je pul dne v koupelne nebo na pc a tak je to dokola.Je na nas i svou mladsi sestru zly a agresivni.Jsme z neho nestastni, ale mame ho radi a nechceme,aby se dostal na spatnou kolej.Porad mu jen domlovame,ale k nicemu.Den,dva je klid a pak je to nanovo.Uz jsem mu rekla,ze bude dospely a musi se o sebe postarat sam a odstehovat se,ale ma matka,mi rika at to nedelam.Jenze ja na nej denne koukam,jak je budiz k nicemu,jak je zly a nic pro nas neudela.Prosim poradte ,co snim.Uz nevim kudy kam a jen na to myslim,Jsem nestastna jen kvuli nemu.

Odpověď: (2. 5. 2009, 22.04)

Milá Adélo,
vy víte, že nejlepší projev lásky k synovi je nyní právě vyhazov z domu.  Víte to správně, protože lenost apod. nejsou hodnoty, které dělají svět hezkým. Vaše maminka projevuje měkkost, která je v tuto chvíli destruktivní nejen vůči vašemu vnukovi, ale i vůči ostatním členům rodiny. Bylo by dobré to mamince říci, říci ji, že ani vám se to nedělá s lehkým srdcem, ale není jiné dobré řešení. Synovi řekněte, že samozřejmě na návštěvuje v dobrém je vždy vítán, ted ale musí jít se postarat sám o sebe, že to tak bude i pro něj lepší... (můžete mu ještě dát cca 1-2 měsíce na to, aby si našel jakoukoliv brigádu a přispíval do rodinného rozpočtu, za předpokladu slušného chování ...)
Držím palce v tomto nesnadném kroku

Linda píše: (27. 4. 2009, 13.55)

Dobrý den, ráda bych vás požádala o radu, nebo spíše o názor na mou životní situaci.
Jsem rok a půl vdaná, předtím jsme spolu s manželem rok žili. Je mezi námi 8mi letý věkový rozdíl (manžel je mladší). Věkový rozdíl jsem při soužití nepociťovala, manžel mi byl vždy oporou. Když jsme se seznámili bylo mi 30 let a po zkušenostech z předchozích vztahů jsem si byla jistá, že tenhle chlap je ten pravý. A proto jsem nyní z naší krize naprosto zoufalá.

Už před svatbou jsem věděla, že manžel je neplodný. Já jsem v pořádku. Máme za sebou dva neúspěšné pokusy o umělé oplodnění. Mezitím jsme se vzali, zrekonstruovali domek, plánovali jeho přístavbu, společnou budoucnost, další pokus o děti..

Koncem minulého roku na manžela občas praskla nějaká ta lež. Někdy to byly banality, jindy už šlo o tajné kamarádky, profily na internetu, chatování apod. Já jsem nikdy po ničem nepátrala, nekontrolovala mobil, neprohledávala kapsy, ale vždycky to prasklo tak, že jsem k tomu prostě přišla "jak slepý k houslím". On to prostě ani moc neschovával. Po odhalení jedné z dalších "virtuálních" kamarádek jsme se domluvili na krátké odluce. Během té jsme si měli oba dva srovnat v hlavě, zda chceme ve vztahu zůstávat. Já měla jasno, on také, vrátil se s tím, že chce žít jinak, se mnou, že mě miluje, chce závazky, děti, věrnost. Nastavili jsme si pravidla, dodržovali je, byla jsem zase šťastná. Nyní po dalších pár měsících je to tu zas, nová kamarádka, tentokrát už ne virtuální. Tzv. Vendulka utěšitelka.

Abych se dostala k jádru věci - z manžela najednou vypadlo, že děti nechce a ani vlastně nikdy nechtěl, chce se soustředit na sebe a svou kariéru, dokázat si že má i na jiné ženské.. Prostě mám pocit, že nás nyní dohnal ten věkový rozdíl. On prochází jakýmsi sebeobjevováním, v práci ho povýšili, dostal nové auto, lidově - začal trošku "machrovat". Tím je náš vztah v totální krizi, protože já mám úplně jiný pohled na svět a jiné priority než on. Mrzí mě, že mi tento svůj postoj tajil, nechal mne projít si celou nepříjemnou léčbou neplodnosti, přitom mohl kdykoliv věci pozastavit, změnit, komunikovat..

Můj dotaz zní - je možné, aby se člověk vzdal kvůli druhému svých osobních priorit a svobod a v takto zásadních věcech udělat kompromis, kterého nebude nikdy litovat? Můžu věřit manželovi, že ve svých 24 letech dospěje a bude chtít ve vztahu pokračovat tak, jak jsme si ho kdysi nastavili, založit rodinu, být zodpovědný, a nehodí mi to jednou "na hlavu" - že jsem ho připravila o mládí?
 
Ještě nejsem na úplném konci.. Máme v plánu zajít do manželské poradny, ale vnitřně mám pocit, že to nebude k ničemu, že bychom si měli dát svobodu, on by měl začít poznávat svůj svět, já bych si měla najít zralého muže, který se mnou bude chtít časem mít děti, a třeba přirozenou cestou.. Rozumem to cítím takto, ale srdcem ho stále miluju a váhám. Díky za odpověď, Linda

Odpověď: (29. 4. 2009, 11.17)

Milá Lindo,
vnitřní pocit je správný ... dát si (respektovat) svobodu je největší dar z Lásky ... Poděkujte si za to hezké a popřejte sobě i jemu  další životní cestu odloučeně...
Přeji hodně Lásky a síly.

Makyna píše: (27. 4. 2009, 11.51)

Dobrý den. Mám takový menší problém. Už od malička si koušu nehty. Je mi už 14 a stále to nemůžu překonat. Ale teď jsem se rozhodla, že už jsem dost velká, a přestanu. Myslím, že bych to i dokázala, ale jaksi mi chybí inspirace. Když jsem se podívala na svoje nehty, byla jsem sama nad sebou zděšena. Mám je okousané až do masa, a troufám si říct, že mi "růžové lůžko"(nevím jak to nazvat), neměří ani jeden centimetr. Štitím se sama sebe. Ta představa, že prakticky můj celý nehet bude tvořen "bílou částí", je hrozivá. Chodím s mým klukem, celou zimu, a styděla sem se mu podat ruku, aby se mě taky neštítil. Vždycky jsem se vymluvila, že mi je na ruce zima, a nebo jsem si nejdřív navlékla rukavice a až poté, jsem mu ruku podala. Ale tedka už je jaro, a blíží se léto. Na zimu se už nelze vymluvat. Už nikdy nebudu mít hezké ruce, protože budu mít tak děsné nehty. Nemám peníze, na gelové nehty, a ani je nechci, protože já to dokážu překonat, si je nekousat. Ale stojí to za to? Stojí za to, abych měla sice dlouhé nehty, ae prakticky bez "růžového lůžka"? Nevím jestli to tak je, ale ty "růžové lůžka" už moc nerostou. Možná že jo, ale povyrostou tak málo, že to ani nestojí za řeč. Vždycky jsem snila po francouzské manikůře, ae to bych spotřebovala prakticky hned bílý lak, a ten průhledný bych nemusela vlastně ani používat. Není třeba už lepší, dál pokračovat v mém zlozvyku, než se stydět za moje dlouhé, ale ošklivé nehty?
Předem vám děkuji za odpověd Makyna

Odpověď: (29. 4. 2009, 11.14)

Milá Makyno,
vašemu dotazu nerozumím...
ona není jiná možnost než mít bud rozkousané  nehty do lůžka nebo mít dlouhé ošklivé nehty? Víte o tom, že mít nehty je přirozené a ani vaše nehty nejsou ošklivé? Když budete mít chut na své nehty, pusťte se místo toho do mrkve...
(můžete se prsty namáčet do pepře - aby vám nechutnaly..., umělé nehty jsou také dobré řešení..)
Držím palce

Hanča píše: (27. 4. 2009, 8.45)

Dobrý den,potřebovala bych od Vás poradit,mám jedenáctiletého syna a tříletou holčičku.Jsem rozvedená a s přítele žiji skoro 8 let.Přišel mi na nevěru a řeší to tak že pokaždý když se napije mě zbije.Zatahuje do toho i děti,chce se mnou žít,ale nemůže to překousnout a já už to taky dál nemohu snášet.Vydírá nás že se zabije,podřeže žíly.Rodiče mi poskytli podnájem,nevím jestli se s dětma mám přestěhovat.Vím že na tom mám vinu velkou,ale pokaždý když se jsou mezi nama rozbroje,tak tím trpí děti a hlavně syn.Přítel se pokaždé omlouvá že to už neudělá,já tomu nevěřím.Mám mu dát ještě šanci?

Odpověď: (29. 4. 2009, 11.07)

Milá Hančo,
vzhledem k tomu, že situace se opakuje, je vidět, že přítel sám doposavad naučenými dovednostmi se s touto situací  nedokáže porovnat. Chcete-li mu dát šanci, trvejte na spolupráci s psychoterapeutem. Pro začátek můžete navrhnout, že půjdete spolu. Jste-li z okolí, můžete se objednat www.rovena.info  

Smutná píše: (20. 4. 2009, 20.52)

Dobrý den, mám zájem o vaší radu. Mám nevlastní rodiče kteří si mě vzali z dětského domova i s mojí vlastní sestrou. Sice jsem je nikdy neviděla pravé rodiče a mrzí mě to že jsem takhle dopadla. Každou chvily myslim na vlastní rodiče o kterých nevím nic už 14 let. a pořad na ně myslim a občas když mě je hodně smutno tak začnu jen tak brečet..A když jsem se rozešla z přitelem a byla jsem snim jen krátce začala jsem dělat strašné hlouposti.. dělala jsem vše proto abych ho získala zpět a nepodařilo se mi to. Nechci už nikoho ztratit a dělam pro to vše ale někdy to davám až moc najevo. A nevím jak to mám udělat abych prostě zapoměla na vzpominky a chovala jsem se normálně. Co mám proto dělat abych si to tak nebrala. ????

Odpověď: (25. 4. 2009, 10.47)

Biologičtí  rodiče vám dali život - existenci, pěstouni péči ...
Poděkujte biol. rodičům za život, akceptujte to, že jste se rozloučili... jinak to v té situaci nešlo ... (i vy jste zůstala v jejich srdci a proto vám přejí, abyste se měla dobře ...)
Samozřejmě není od věci, své biologické rodiče vyhledat a poznat - půjde-li to...
Je fajn, že víte o svém strachu z  opuštění... vybavte si pocit dítěte, které se octlo v DD - bylo opuštěno, bylo smutné...- vnitřně ho obejměte, dejte mu svou lásku a řekněte mu, že vy ho neopustíte, že se  o něj postaráte...
(- můžete se u mne zastavit... práce je efektivnější)

Alka píše: (20. 4. 2009, 20.49)

Dobrý den paní doktorko,
Více než deset let jsem žila v manželství s člověkem, který mě psychicky a částečně i fyzicky (kroucení rukama, shazování na zem...) týral. Čím dál častější ponižování a zákazy jsem mu trpěla a místo abych co nejrychleji utekla, donekonečna jsem mu utupovala, omlouvla se... Postupem let se ze mne stala roztřepaná, nevyrovnaná, lítostivá troska bez kouska sebevědomí a hrdosti, která se dennodenně obviňovala snad úplně za všechno. Stále jsem měla pocit, že se musím zlepšit, a pak si zasloužím jeho lásku a úctu. Po několika nepodařených pokusech o ukončení vztahu (včetně rozvodu) jsem se nakonec z tohoto nerovného vztahu vymanila. Po čase jsem si našla přítele, kterému jsem některé problémy svého nevydařeného manželství svěřila. Velice mi pomohl dostat se z nejhoršího, nabýt zpět sebevědomí.
Po sedmiletém vztahu mi partner přiznal bezmála roční paraélní vztah s milenkou, který již ukončil. Zhroutil se mi v ten okamžik svět. Nejhorší na tom všem je, že vinu zase cítím v sobě. Pocit, že nejsem pro něj dost dobrá je silnější než rozum, který mi říká, že na vině je on. Pokud se mu na mém chování po narození dítěte něco nelíbilo (nešlo o sex), měl to řešit rozhovorem se mnou a ne útěkem k milence. Je to už více než půl roku. Zůstali jsme spolu, ale já pořád hledám svoje chyby, zase se snažím zlepšit, mám strach nesouhlasit, strach, že zase někde udělám chybu a on si najde milenku... Cvičím, úzkostně pečuji o svůj vzhled (byla více jak o 15let mladší), snažím se o to, aby byl přítel spokojený. Prosím, poraďte mi jak z toho zaběhnutého modelu chování ven. Jak zapomenout na to, co pro mne bylo tak dlouho každodenní realitou. Zapmenout samozřejmě nelze, ale vyrovnat se! Děkuji mnohokrát za radu. Alka

Odpověď: (25. 4. 2009, 10.35)

Milá Alko,
hledání viníka bývá pro vztahy často zničující. Vy chcete, abyste byla milována, taková, jaká jste... on z nějakého důvodu měl roční mimomanželský vztah (proč jste se nevzali?) přiznal to až po jeho ukončení, vy jste nic nevěděla, vybral si pro další život vás... Vnímejte to!!! On to jinak v tom čase neuměl... potřeboval takovou zkušenost...
Utíkání myšlenek do  budoucnosti, strach z budoucnosti... vám kazí prožívání přítomnosti (třeba už nikdy nebudete štastnější než nyní...;)) Partner je svobodný - možná s vámi bude, možná ne...
Pokud vy budete radostná z vlastní existence a samostatná, je větší pravděpodobnost, že budete pro partnera přitažlivá... (závislost vztahy ničí a vy jste na něm závislá)