Odpovídá psycholog, psychoterapeut více ; dotazy můžete pokládat, pokud je okénko otevřeno, odpovědi naleznete do týdne rovněž zde. Poradna se uzavře po položení desátého dotazu.

  • Po internetu poskytuji všeobecné informace. Při osobní konzultaci jsou informace k Vaší osobě zcela konkrétní
  • Potřebujete-li dohovořit osobní konzultaci nebo konzultaci s psychologem online, kontaktujte mne telefonicky: +420 777 588 352 nebo emailem
  • Vše zde napsané bude zveřejněno

Vážený pisateli,

tento týden již bylo položeno mnoho dotazů a není v mých silách odpovědět na více. Máte-li zájem, vyčkejte, poradna se otvírá vždy v neděli o půlnoci.
 Pokud máte zájem o zodpovězení dotazu mimo poradnu on-line, zašlete dotaz na email: radana@rovena.info a 100Kč na č.ú.: 2500034126/2010.

Na zodpovězení čekají: kači, Petra, Nicolle, slunečnice, Neya

< novější | 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >

Terka píše: (15. 4. 2009, 6.39)

Dobrý den, bojím se, co se bude dít. Táta pořád mlátí mámu a nedovolí ji nic, vvšechno ji zakazuje a ona musí dělat to, co on ji řekne. Jsou rozvedeni, ale bydlí spolu. Táta někdy mlátí i mě a někdy mám pocit, že za vše mohu já. Někdy to je strašné, jelikož je to k nevydržení vidět, jak on mámu trápí, co mám dělat, aby se nic takového nedělo, aby táta mamku nemlátil atd..? Děkuji za odpověd

Odpověď: (19. 4. 2009, 20.12)

Milá Terko,
uff - máma musí spolupracovat s policií. Existuje paragraf, na základě kterého mohou otce vykázat na čas z místa páchání násilí. Bylo by dobré, aby se máma o rady a pomoc obrátila např.: http://www.domacinasili.cz/ind…    http://www.donalinka.cz/index.…
http://www.rosa-os.cz/ http://www.acorus.cz/
Terko, ty za to skutečně nemůžeš, za to, co je mezi nimi, jsou opravdu zodpovědní pouze oni dva. Máma by měla být ochotná a schopná postupně ochránit sebe i své děti před násilím...
Mám pocit, že jsi statečná holka a dokážeš o pomoc případně požádat ty - můžeš o násilí informovat úřad... kolik ti je? konkrétněji tuto či jinou možnost můžeme probrat na emailu či skypu.
Držím palce.

Anicka píše: (14. 4. 2009, 22.50)

Dobry den. Predem dekuji za tyto stranky, kterymi pomahate mnoha lidem. Jsem studentkou a prave dokoncuji VS. Obecne mi vadi jakekoli zvuky (vice nez 3 roky)- nemusi to byt hlasita hudba, ale jen trochu vic nahlas; hlas topeni, vytahu a ja se nemohu vubec soustredit a zameruji se pouze na tyto zvuky. Nyni jsem ve stavu, kdy mam strach kamkoli se jit ucit, aby mne tam neco nerusilo, protoze potrebuju temer "absoulutni" klid. Da se s tim neco delat? Rada bych to nejak resila. A co? Preji prijemny den.

Odpověď: (19. 4. 2009, 20.05)

Milá Aničko,
i rada pro vás je o vnitřní, cílené a vytrvalé práci a sebekázni. Učit se pozornost záměrně přemistovat do svého středu... efektivní je učit se koncntraci, meditaci... špunty do uší jsou ale také součástí řešení (to myslím zcela vážně - existují z různých materiálů - vyzkoušejte ty nejvhodnější)

zdenek píše: (14. 4. 2009, 21.32)

Dobry den,mam na vas dotaz,muže jse člověk (muž),stat neplodnym dusledkem časte
onanije?dekuji za odpoved.

Odpověď: (19. 4. 2009, 20.01)

ne

Jana píše: (14. 4. 2009, 17.41)

MOC VÁS ZDRAVÍM,
MÁM PROBLÉM VE VÝBĚRU PARTNERŮ- ZJISILA JSEM, ŽE V MÉM ŽIVOTĚ SI  VYBÍRÁM NEUPNÝ, NEVYROVNANÝ OSOBNOSTI, SOBCE ATD. VĚTŠINOU SE PROJEVÍ AŽ ČASEM..
CHTĚLA BYCH VÁS POPROSIT O RADU, CO MÁM SE SEBOU DĚLAT, JAK SE ZMĚNIT!!!  ABYCH MOHLA NAJÍT NORMÁLNÍHO PARTNERA, KTEREJ  MĚ NEBUDE PONIŽOVAT A TYRANIZOVAT ZA SVÉ NEUSPĚCHY?
PŘEMÝŠLELA JSEM, JE MI 32 LET, JESTLI SI NEMÁM HLEDAT MUŽE STARŠÍHO, S ŽIVOTNÍM NADHLEDEM, ALE KDYŽ JSEM SE ROZHLÍDLA, JEN TAK V MYSLI, TAK SI NEJSEM UPLNĚ JISTÁ, ZDA BY  TO BYLA SPRÁVNÁ VOLBA, ..JE TO KOLIKRÁT I HORŠÍ ..
VÍM, ŽE CHYBA JE VE MĚ, A TAK BYCH VÁS CHTĚLA PORADIT ORADU NĚJAKÉHO SMĚRU.
PŘEDEM DĚKULI ZA KLADNOU ODPOVĚD.
S POZDRAVEM
JANA

Odpověď: (19. 4. 2009, 20.00)

Milá Jano,
bylo by fajn zjistit, co vám dělá dobře při tomto typu výběru... I když se to projeví až časem, je ve vás něco, co takový výběr udělá a také to, že dovolíte, aby k takovému jednání ze strany partnera došlo. Za tím účelem doporučuji několik terapeutických sezení. Otázka věku budoucího partnera není ta správná otázka...
Přeji vše dobré

Lenoch píše: (14. 4. 2009, 17.37)

Dobrý den. Je mi téměř až trapné se s tímto problémem svěřovat, ale myslím, že to sám nezvládám a dřív než z toho bude řádný průšvih, raději tedy píši s nadějí na pomoc.
Mám dojem, že jsem velmi líný a to zejména ve svém zaměstnání při řešení pracovních úkolů. Pracuji v organizaci, kde mám dostatek prostoru pro vlastní aktivitu, nemám nad sebou nějakého striktního šéfa, který by mi diktoval nesmysly, ke všemu níže uvedenému si myslím, že se ve výsledcích i docela daří a lidé v okolí jsou s výsledky poměrně spokojení. Jenže já sám ze své činnosti dobrý pocit nemám. Řešení veškerých úkolů vždy odkládám až na poslední chvíli. Některé tím pádem ani neudělám. Sem tam se na něco nebo někoho vymluvím nebo „se zapomene“, nevšimne apod. Úkoly, které se udělat musí, řeším až „na poslední chvíli“. Mám dojem, že bez stresu nebo nějaké negativní emoce (hrozba průšvihu u vedení či spolupracovníků apod.) ani nejsem schopen něco realizovat. Vše odkládám až opravdu na poslední chvíli, kdy už musím. Jinak den pro klábosím s kolegy, pročtu na internetu, procivím „do blba“. Pochopitelně z toho pak večer, když si uvědomím jak jsem prožil den, dostávám depresi, trpím nespavostí, event. nedodělky doháním po večerech a po nocích na úkor rodiny kdy se vymlouvám na velké množství práce. Do nekonečna zažívám: „od zítřka jinak“. Nepomáhá mi rozdělit si větší úkoly na drobnější, na jednotlivé kroky, lépe plánovat. Úkoly rozdělím, rozplánuju, ale když mám začít jednotlivé kroky realizovat, tak … se mi nechce. Přichází spousta výmluv, kterým rád podléhám … „ještě si musím přečíst tohle“, „k řešení ještě musím zjisti tohle“ „ještě musím jít kolegovi povědět o zážitku z víkendu“ apod. K metodě vnitřní motivace (odměny, pozitivní představy o výsledcích) jsem nedůsledný, což je další moje chyba, ale myslím, že to jen souvisí opět s tou leností. Prosím tedy o radu s tímto problémem. Rád bych to řešil ještě před tím, než dojde k nějakému většímu problému a přijdu o zaměstnání nebo až si neustálými depresemi přivodím nějaký vážnější zdravotní problém (nejsou-li jím již problémy se spánkem). Předem děkuji za jakoukoli odpověď. Lenoch

Odpověď: (19. 4. 2009, 19.56)

Milý Lenochu,
lenost je neřest a jako s takovu je třeba s ní nakládat... Vy máte to štěstí, že máte příležitost se s ní utkat (že nemáte nad sebou drába a dokonce nejste ani OSVČ) máte krásné tréninkové pole :). Je třeba ocenit, že v sobě máte zodpovědnost (a úkoly doma nakonec děláte) a vůli ke zlepšení. Kromě vámi zmíněné lenosti mi připadá problém se schopností vnitřní koncentrace - ruší vás potřeba být v kontaktu s vnějším světem, dostávat skrze to sebepotvrzení...
S podobným problémem se se u svého klienta setkala, a tehdy velmi hezky zafungovala léčebná meditace...
Přeji vám, aby vítězem jste byl vy a nikoliv "smrtelný hřích lidstva" :))

Verča píše: (14. 4. 2009, 13.14)

Dobrý den,
jsem společenský člověk a přátelství pro mě hodně znamená. Mám ale problém v navazování vztahů s lidmi. Trápí mě to už od dětství. Už na základní a střední škole se se mnou nikdo nebavil. Byla jsem taková ušlápnutá, odstrčená holka v koutku....Všichni se mě stranili nebo se mi posmívali a dělali si ze mě srandu....
I když jsem uvnitř společenská, navenek působím jako tichý nejistý člověk, uzavřený do sebe... Teď je mi 22, pracuji, ale i v práci mám podobný problém. Přitom jsem nerada sama, ale když už si najdu nějakou kamarádku, moc dlouho nám to nevydrží. Já si myslím, že jsem zábavná, spolehlivá, férová, mám spoustu nápadů, jak strávit volný čas... Ale většinou to dopadne tak, že mě začnou kamarádky zničehonic ignorovat nebo se pohádáme kvůli nějaké blbosti a stojí mě moře námahy dát to zase dohromady a usmířit se, někdy se to nepodaří vůbec.
Tak zbytečně přicházím o své přátele, jsem pořád sama a jsem už z toho zoufalá. Nejvíc si to připouštím, když jdu po městě, všude vidím hloučky přátel, jak se spolu baví o všem možném, podnikají různé akce, zábavu a já chodím jen všude sama a jsem z toho nešťastná....
Proto prosím o nějakou radu, jak to změnit. Předem moc děkuji,
Verča

Odpověď: (19. 4. 2009, 19.47)

Milá Verčo,
je patrně něco, co nevidíte. Proto, abyste to uviděla, bude třeba udělat něco jiného, než psát dotaz na netu.
Bylo by dobré poprosit někoho, kdo vás zná o to, aby vám pravdivě odpověděl na vaše otázky.
Hypotézy: závislostní chování vůči kamarádkám (tlaky na ně, chtít je vlastnit)- může být jiná příčina... Staváte-li se na konzultaci, můžeme přecijen uchopit problém jasněji....
Přeji vše dobré a opravdu se nevzdávejte...

luděk píše: (14. 4. 2009, 13.10)

Dobrý den, před 14 dny se se mnou rozešla přítelkyně po 6-letém vztahu, vztah probíhal docela v pohodě až na nějaké hádky, to k tomu ale asi patří.Poslední tři roky už u mě přítelkyně bydlela, já osobně to s ní myslel vážně, mě je 25 a jí 21 let, já jsem už spíš domácí typ a ona taková divočejší. Poslední půlrok to bylo jiné, dělali jsme si naschvály, nedávali tolik lásky jako dřív. Nemyslel jsem nic ve zlém, všechno jsem dělal pro nás, ale ona jako kdyby to nepochopila, chtěl jsem být i sní doma někdy o víkendu, a ona ne, já chci ven a tak jsme se pohádali, byly to spíše maličkosti, až jednoho rána přišla domů a oznámila mi konec, že už jí to všechno přeteklo přes hlavu a odešla a na druhý den si odvezla i věci. Nemůžu to vůbec pochopit, vždyť já ji strasně miloval a stále miluju. Moc bych si přál aby se vrátila. Celé noci nespím, nic nejím, strašně mě to vzalo. Co by jste mi poradila? Děkuji

Odpověď: (19. 4. 2009, 19.29)

Milý Luďku,
láskyplný vztah je něco, o co je třeba pečovat s láskou. Proměnit ho v kolbiště v bitvě o moc není cesta k rozmnožení lásky ve vztahu. V tuto chvíli je vhodné tuto situaci vzít jako fakt a nezapomenout, že každý konec je začátek něčeho nového. Není vyloučeno, že opravdu každý v tuto chvíli potřebujete jiné životní zkušennosti, partnerka je od svých 15 let s vámi, pravděpodobně potřebuje prožít žití ve společenství vrstevníků... přejte jí to a buďte rád, že se jí toulavé boty nerozchodily po narození dětí...... i vy se radujte z nově nabyté svobody a z příležitosti najít k sobě partnerku, která s vámi bude sdílet stejný pohled na život a stejné hodnoty. Každopádně se o sebe s láskou starejte, chodte s přáteli ven pobavit se... a postupně uzdravte své srdce...

Myjaa píše: (14. 4. 2009, 9.52)

Dobrý den paní doktorko, děkuji za odpověď, ráda bych Vaší pomoci využila bohužel se k Vám nedostanu, jsem až ze Severní Moravy :-(.

Odpověď: (19. 4. 2009, 19.19)

pak je tedy možné využít služeb http://www.doceo.cz/

Ivča píše: (13. 4. 2009, 14.13)

Dobrý den,
Chtěla bych vás poprosit o radu. Dřív jsem byla hodně stydlivá a měla hrozně nízké sebevědomí. Myslím si, že jsem to dokázala řešit a teď už to o mně úplně neplatí a opravdu tomu jsem hrozně ráda a vím, že takhle jsem šťastná…ALE…nedávno jsem přišla na to, že důvodem mých problémů se sebevědomím můžou být vztahy v mé rodině a nevím si rady, jak to řešit…Abych tak trochu nastínila situaci…Nedávno mi bylo 18, chodím na ekonomku a opravdu někdy potřebuji být sama a mít klid na učení do školy, protože toho teď je opravdu hodně…jenomže mám společný pokoj se svou mladší sestrou, která tolik času nad učením zatím trávit nemusí, a tak je věčně na počítači, kde si přes skype pořád s někým povídá. Opravdu mě to ruší a všechno mi pak trvá ještě déle. Vždycky se snažím ji na to nějak upozornit a vysvětlit jí, že opravdu potřebuju klid. Jenomže sestra je teď akorát v pubertě a není to s ní zrovna jednoduchý. Tak mi nezbyde než jít za našima, aby ji teda nějakým způsobem dostali z pokoje…oni mi vyjdou vstřic, chápou, že potřebuju mít aspoň chvíli klidu…ALE vždycky se to neobejde bez hrozný scény, kdy se táta na ségru opravdu rozzlobí a naštve, takže je zase na další chvíli po klidu… vím, že takhle to dál nejde… tak je teda na chvíli klid, ale mě to tak vždycky psychicky vyčerpá, že stejně nejsem schopná v klidu a bez nervů se něco naučit…nevím, co s tím mám dělat, náš pokoj je opravdu malý a opravdu mi chybí soukromí…když nemám náladu a chtěla bych být chvíli sama, tak to prostě taky nejde. Taky jsem už dospělá. Neměli by mít dospělí lidé nárok na soukromí? Našim jsem to už tolikrát takhle řekla, ale oni to nijak neřeší, protože na to nemají peníze.
        Dále jsem nedávno přišla na to, že je někde mezi námi hrozná chyba. Mám rodiče i sestru ráda, ale hrozně jsme se všichni od sebe vzdálili…Uvědomila jsem si to na rodinné oslavě mých osmnáctých narozenin, šli jsme si sednout do restaurace a já jsem si najednou uvědomila, že místo abych se s nimi cítila dobře, tak je tomu spíš naopak …nevěděla jsem, o čem se s nimi mám tak nějak bavit…samozřejmě, že se o něčem mluvilo, ale jenom tak nějak, aby se neřeklo (takhle mi to připadlo). Taťka se snažil, to musím uznat, ale mamka do sebe rychle naházela jídlo a už se těšila domů, až si lehne do postele (dokázala bych to pochopit, ale takhle je to s ní vždycky a proč by se teda aspoň jednou na moje narozeniny nemohla překonat?). Začalo mi to v tu chvíli být tak líto, že jsem musela odejít na záchod, abych se vybrečela. Já nevím…prostě jsem si to představovala jinak…myslela jsem, že bychom si mohli aspoň jednou takhle dohromady popovídat, ale nešlo to. Vím, že mě naši mají rádi, ale někdy v takových chvílích o tom vážně pochybuju a to mě hrozně sráží. Mohla byste mi nějak poradit? Opravdu jsem se do toho sama zamotala a potřebovala bych na to názor někoho, kdo to dokáže posoudit z nadhledu. Taky vím, že si tenhle problém musím vyřešit, abych mohla jít „dál“. Koukám že jsem toho tady na vás vychrlila opravdu hodně.J

Odpověď: (19. 4. 2009, 19.15)

Milá Ivčo,
ohledně organizace klidu na učení vám pomoci neumím (vyjednávání se sestrou,s rodiči jistě děláte...a velikost vašeho bytu a chod domácnosti neznám)
Chladnější rodinné prožitky... milá Ivčo, k tomu bych vám chtěla říci, jedno moudro: "To, že tě někdo nemá rád neznamená, že tě nemá rád maximálně jak je schopen..." Ty sama můžeš vědomě pracovat na svém umění být proudem lásky, budeš-li chtít... Ohledně toho, abys lépe porozuměla proudům ve vaší rodině může být dobré, aby jste věnovala pozornost www.konstelace.info
Držím palce

Alexia píše: (13. 4. 2009, 11.40)

Zdravím Vás,nevím si rady s malým problémem.V práci jsme se do sebe vzájemně zamilovi s mým nynějším přítelem,je to již rok a už půl roku bydlíme spolu,rozvedli jsme se a jsme velice šťastní,říkáme tomu osudové setkání,jelikož si ve všem rozumíme,máme stejné koníčky a názory,prostě krásný a šťastný život.Jediný problém je v tom,že mne jeho rodiče nechtějí příjmout a stále si zvou na návštěvu jeho bývalou ženu.Já jsem kolikrát posílala přítele at k rodičům jede,když ho pozvali a on nechtěl,přesto jsem ho vždycky přemluvila,říkal,že chce být radši se mnou.Jelikož je to pořád stejné,jsem vždycky naštvaná a celý den mám zkaženou náladu.Nevím jak to řešit,jestli dál mlčet a nebo má říct přítel,že dokud nezačnou respektovat i mne tak že tam jezdit nebude.Oba jsme se rozvedli po 12 letém manželství s tím rozdílem,že mě je 42let a příteli 34.Můžete mi poradit?Vztah máme krásný,jen při tomto problému se nedokážu ovládat.Děkuji moc za radu.

Odpověď: (19. 4. 2009, 19.04)

Milá Alexi,
od rodičů to není moudré. Váš přítel jedná instinktivně správně, když chce zůstat s vámi. Opravdu přítele nemusíte k rodičům posílat. Můžete společně pozvat rodiče třeba na vaši svatbu (nebo alespoň k vám např. na přítelovi narozeniny, či svátek)
Přeji vše dobré

Kacka píše: (7. 4. 2009, 12.56)

Přeji hezký den,prosím o radu,mám problém se svoji 16-ti letou dcerou.Vím,že občas kouřila trávu,myslela jsem,že domluvou se vše vyřešilo,ale tedˇ má časté změny nálad,vždy jsem se ji snažila brát spíš jako kamarádku,věřila jí,ale včera jsem zjistila,že nám sebrala lék Neurolog,který kdysi předepsal manželovi lékař při problémech v práci,on však ho neužíval,balení bylo skoro celé.Bojím se,že je to začátek konce a nevím,jak to řešit,zatím mlčím.Prosím o pomoc

Odpověď: (10. 4. 2009, 10.10)

Milá Kačko,
jakého konce? života? čí života? vztahu? světa? Život je vývoj...každý je zodpovědný za svůj... a příběhy jsou různé. Můžete  vyhledat rodinného terapeuta.

bufmen píše: (7. 4. 2009, 11.26)

dobry den mam takovej problem mam přitelkyni už 5 let ale jedna ma kamoška mi stale zabizi vstach uz  pul roku nabizi mi klice od bytu ja mam svuj vlast ni byt ale furt chce semnou byt a bych uni prespal a ale ja mam pritom svoji holku a stale ji miluji ale ta kamoska je o 10 let starsi nez ja me je 24 a ji 34 je vazne zkusena tak ví jak se ma chovat a jak me muzu dostat ale nevim jak ji to rict at to ukoncim  stou kamoskou muze te mi poradit prosim??

Odpověď: (9. 4. 2009, 8.58)

Milý Bufy,
rozumím tomu tak, že vy chcete, aby ta starší kámoška na vás již nenaléhala a nejlépe, abyste se již nestýkali?
Mno - říci ji, že máte svou přítelkyni rád, že nechcete svůj základní vztah ohrožovat ani nevěrou, ani dvojím vztahem a proto se s ní již nechete stýkat. Neříkejte slovo nemohu - v tom ženy slyší, že byste chtěl, ale že máte strach... je třeba formulace - Nechci!
Držím palce

RAMANA píše: (7. 4. 2009, 10.09)

Dobrý den, už je to nějaký čas kdy jsem se na Vás obrátila o pomoc a o radu. Moc Vám za to děkuji. Ale teď bych od Vás opět potřebovala poradit. Jde o to, že se začínám pozorovat, jak sama sobě přijdu nesnesitelná. Je to  o tom, že u přítele nezvládám držet na uzdě svoje návaly vzteku, když se hádáme. Vytočí mě nesmyslnými argumenty tak, že na něj zvýším hlas, on dál pokračuje nadáváním do hysterky,a jiných nevhodných slov, poté jsem pod velkým psychickým tlakem, a už to pak jede. Začneme si vyčítat vše, co bylo z obou stran tzv.schováno pod kobercem.Po těchto hádkách už pak nemám sílu s ním dál bydlet,žít,plánovat budoucí společný život, ani s ním už nechci mít děti, ikdyž ho mám ráda. Oba jsme s tím nikdy s jinými partnery něměli problém, nehádali jsme se tak hodně a často jako nyní my dva. Navrhovala jsem společné sezení u psychologa, na to však nedošlo. Chtěla bych tedy alespoň na sobě zapracovat já a naučit se ovládat svůj vzek a svoji náladovost, být nad věcí a nenechat se rozhodit. Tedy jestli to je možné nebo je to už ve mně? A kam bych se mohla obrátit? Pocházím z Hradce Králové.Děkuji za odpověď.

Odpověď: (10. 4. 2009, 10.06)

Můžete mi zatelefonovat a můžeme si v Hradci domluvit konzultaci.

Rosťa píše: (6. 4. 2009, 20.54)

Dobrý den,potřeboval bych poradit. Je mi 24 let a mé přítelkyni 20. Už spolu budem skoro 2 roky.Co mě trápí. Moje přítelkyně je stašně žárlivá. Všechno jí vadí. A zlobí se na mě k vůli maličkostem.Vadí jí když si například povídám s holkama s naší vsi, nebo když se třeba na nějakou z nich usměji. Když jdeme na nejakou akci na ples nebo na zábavu, tak vedle mě nasmí sedět žádná holka ani na proti mně. To jí vadí. Nebo, že holkám ze vsi říkám Jani, Pavli, Lenčo .... a né Lenko, Jano, Pavlo. A když ji říkám, že jim tak říká každý, že jim tak říkame od malička, že jsme tak naučeni jim tak říkat, tak to nemůže pochopit. Nebo když mi přide sms tak hned běží a dívá se kdo mi píše. Já ji nechám ať se klidně podívá nic jí netajím a pořád ji ríkám jak ji miluji, že miluji jen ji a nikoho jiného.Nejvíce žárlí na bratrovu přítelkini.Jednou když k nám přijeli, tak jsem bratrovi řekl čau a Marice (jaho přítelkini) ahoj. A přitelkyně mi hned začala říkat, proč jsem ji řekl ahoj a ještě tak hezky a né čau jako bratrovi.Zakázala mi ji oslovovat Májo, jak ji tu u nás všichni říkají.Já jsem ji tak taky říkal vždycky, známe se už od dětství. Nevím jak mám přesvětčit přítelkyni, že mě ostatní holky nezajímají, že mě zajímá jen ona a žádná jiná, že chci být jen sní.Nevím jestli na to nemá třeba částečně vliv to, že v dětství byla mlácená svým otce. Matka ji opustila ve 3 letech a odpatnácti byla v dětském domově.Měla hrozné dětství. Jinak je přítelkyně strašně hodná, milá, strašně miluje děti a ráda si povídá s lidmi. Je čistotná, pořádná, pěčlivá. Je mi sní krásně, když jsme semi spolu, ale jak jsme někde ve společnosti a jsou tam nějaké holky, tak to většinou nedopadne dobře.Budu rád za jakoukoliv radu děkuji

Odpověď: (10. 4. 2009, 10.03)

Milý Rosto,
je to docela vážný problém... bylo by třeba, aby uviděla, že toto její chování ohrožuje v podstatě základ láskyplného vztahu. Nikdy nikdo druhého nevlastní a nemůže ho řídit. Takže otázka stojí, zda můžete zprostředkovat, aby uviděla smítku na sobě... můžete ji říci, že ji rád podpoříte v její proměně, i když je to opravdu hodně její práce. Může si chodit na konzultace, může si číst literaturu k tématu...
Máte-li zájem o doporučenou literaturu - napište

zdenycka píše: (6. 4. 2009, 20.37)

Nevim jestli je chyba na me ci na sestrine strane, ale vubec spolu nevychazime... (s tou jednou s tou druhou si rozumime). Zda se mi, že na mě docela často křičí, zcela zbytečně, za vším hledá něčí vinu.. teda svoji moc ne... Třeba nemluví na mě... já jí ani nemám snad co říct, a ona potom chodí a říká, že se s ní nabavím... už často jsem slyšela, jak mě pomlouvá... není příjemný to poslouchat, třeba dělám večeři.. teda chtěla jsem ji dělat nakonec ji udělala mamka a pak jsem slyšela jak si stěžuje, že jsem připálila a nadala odmočit hrnec a že jsem to určitě udělala naschvál a přitom jsem to ani neudělala já... sama do očí mi toho moc neřekne... vždy když na mě křičí, tak jí něco odpovím a jdu pryč... nemám moc povahu na to se hádat... ale to jednou mě vytočila.. možná si za to můžu sama... ale opravdu netuším... můj přítel u nás bydlí.. máme pokojík dohromady... jsme tři... to jí asi vadí, chápu... ale... on se strašně snažil vycházet... když po něm něco chtěla tak všechno udělal... ale... toho ona si většinou moc neváží, říkala jsem mu že nevím jestli to má moc cenu... ale... nevěřil a myslel si že když se bude chovat hezky tak se mu to vrátí... asi bohužel se spletl... Už když jsem chodila s minulým přítelem tak pořád něco měla... předtím ani moc ne... bývaly i doby kdy jsme byli dá se říct nejlepší kamarádky... malá sestra mi často říká, co o mě ta starší říká... a asi to dělá i obráceně... a tak vím, že mi pořád něco závidí, nevím co... myslím že nemá co... je s přítelem... asi dva a půl roku... ale před pár dny jsem se pohádali... už nám vynadala za hodně věcí za to že si šeptáme, že si dáváme pusu... prostě je toho víc, ale... ona když přijede její přítel tak jí nevadí, že si šeptají, pusinkují... vynadala nám... teda prvně mě a pak se k tomu přidala i mladší sestra a přítel, že ona se učí na maturitu, a že jí strašně vadí, že tady přítel bydlí... vynadala nám za víc věcí, ale... nehodlala připustit, že ona taky udělala něco špatně... vím že chyba se špatně připouští... ale... ... a kdyby to třeba bylo jen stresem z maturity, nebo jí opravdu jen vadil můj přítel... ale ona je na mě taková už tři roky a on tu bydlí měsíc... vím že je těžký soudit kdo má pravdu ale... chtěla bych vědět co dělat... přítel asi za 14 dní zase odjede... ale pochybuju že by se tím naše vztahy se sestrou zlepšily... ani v to už nedoufám, ale... chtěla bych vědět jak se mám chovat aby k podobným situacím nedocházelo... psychicky mě to strašně moc vyčerpává... ... vždy když na mě někdo křičí mám slzy na krajíčku... a je mi blbý se rozplakat před tím kdo mě štve...

Odpověď: (10. 4. 2009, 8.00)

Milá Zdenčo,
kolik vám je a sestře? ... žijí s vámi rodiče...? co je požádat o pomoc... protože sestra opravdu komentuje to, co ji nenáleží... Pohladte si srdíčko a řekněte si/ji, že je vám líto, její chování, že ji máte ráda, proto vás takové chování od ní zranuje, že si ale své srdce budete již chránit... A rozbrečet se, když vás blízký člověk zranuje a vy to tak cítíte není žádný průšvih ...
Někdy se stává, že máme někoho raději než on nás... pohladit srdce a ochránit ho, je pak třeba ...
Držím palce
 

Myjaa píše: (6. 4. 2009, 15.29)

Dobrý den .Před rokem se se mnou rozešel můj bývalý přítel. Měli jsme spolu moc hezký vztah a hodně si rozuměli. Seznámili jsme se přes internetovou seznamku. Ze začátku jsem se do toho vztahu bála ponořit, protože jsem nevěřila tomu, že by mě tak hezký kluk mohl mít vůbec rád. Mám nízké sebevědomí a jen tak hned nedokážu někomu důvěřovat.O to horší to je, když mou důvěru někdo zradí. Necítím vinu v druhém ale v sobě. Po půl roce našeho vztahu jsem se mu ale oddala vnitřně a začala mu věřit, že to se mnou opravdu myslí vážně a opravdu mě miluje. Byl to můj první kluk, se kterým jsem opravdu chodila. Já jeho třetí dívka. Dívky přede mnou se s ním ne zrovna hezky rozešly,také mu dost ublížily, proto mi také říkal, že by se se mnou rozejít nedokázal.Že tak hodnou holku už nenajde. Jeho rodiče a příbuzní mě měli moc rádi, dokonce mi jeho tatínek říkal budoucí snacha. Na silvestra mi dal zásnubní prstýnek, aby mi potvrdil jak moc mě má rád a že to myslí vážně.Dokonce jsme plánovali, že by jsme spolu bydleli. Po silvestru jsem začala mít zdravotní potíže, často mě bolívala hlava, nebylo mi dobře, do toho se přidaly zdravotní potíže mých rodičů. Všechno najednou. Také můj bývalý přítel se mi začal vzdalovat. Jezdil za mnou čím dál míň, v práci toho na něj bylo moc. Takže jsme oba byli v napjatých situacích. Nikdy jsme se nehádali a nevyčítali, protože jsme se báli, že jeden druhého ztratíme. Snažili jsme se všechno řešit v klidu nebo to řešili přes počítač (icq), což nejspíš byla i chyba. Věděli jsme oba, že se mezi námi něco děje a není to dobré. Jednoho dne za mnou přijel a řekl, že si dáme pauzu. Nakonec jsme si oba skončili s pláčem v náručí a žádná pauza nebyla. Ale po 14 dnech mi napsal přes icq, že se se mnou rozchází. od té doby jsme se neviděli.Od té doby jsem ho ani nikdy nepřemlouvala, abychom se k sobě vrátili protože mi jednou sám řekl, že by se asi už nevrátil, kdybychom se někdy rozešli. Přes mou kamarádku jsem skoro půl roku po rozchodu řešila vrácení našich věcí. Protože mi je nechtěl vrátit osobně, abych neudělala scénu (kterou jsem mu předtím nikdy neudělala-nemám takovou povahu).Dodnes jsme si je nevrátili. Teď už je to půl roku co o něm nic nevím. Občas se ukáže na icq. Poslední dva měsíce vůbec. Jen jeho sestra se občas přihlásí, ale raději ji neoslovuji, myslím, že by jsme si neměly co říct, i když jsme si rozuměly. Já ho nijak nekontaktuji, ale trápím se pořád. Hodně dlouhou dobu jsem každý den plakala, všechno mi ho připomínalo. Teď nepláču ale stále na něj myslím, jestli má jinou dívku. Nedokážu jít dál.Hledat si případně nový vztah. Pár lidí kolem mě tomu nerozumí, proč jsem pořád sama. Z jedné strany mi to tak vyhovuje, protože se nechci zklamat a z druhé vidím pořád ideál v mém bývalém příteli. Kdybych ho někdy potkala, asi by mě to hrozně zranilo. Natož ho vidět s jinou. Někdy doufám, že se jednou někdy potkáme a dáme se zase dohromady, pak si ale řeknu, že si dělám plané naděje a přeji si jít dál a být zase šťastná a schopná najít si jiného partnera. Mám kolem sebe spoustu lidí, kteří se po pětiletém vztahu rozešli a za dva měsíce už měli jinou známost. Já jsem sama rok a nedokážu to.

Odpověď: (10. 4. 2009, 7.53)

Milá Myjo,
bylo by dobré provést jemnou operaci srdce...(myšleno na duševní úrovni)Můžete se ke mně objednat - přes net to nezvládnem ;)
(můžete se inspirovat v knize Láska duše, osobní setkání sice nenahradí, ale dobrá...)

Aneta(14) píše: (6. 4. 2009, 15.09)

Dobrý den,potřebovala bych pomoc s mojí mámou.Už asi rok si dopisuje s nějakými chlapy.Píšou si každý den,když chci mamce něco říct tak nemá čas,protože de telefonovat.Ze začátku jsem si myslela, že to ustane ale ne.Mám zakázáno to říakt taťkovi,ten o tom nemá ani páru,asi před rokem a půl se naši málem rozvedli.Od tý doby se táta začal strašně snažit aby máma byla spokojená a když vidím jak se mu za to odvděčuje je mi ho strašně líto....:( Vím,že se to nemá,občas pročítám mamce telefon,mimochodem má tři telefony:jedem normální a dva aby si mohla volat s timi chlapy,a když sem si četla smsky tak jsem zjistila,že se s jedním schází!Jednou si domů přivezla někakého plyšaká a v jedné smsce dokonce bylo,že se s ním líbala a možná i víc.Když to ted vyprávím,chce sse mi i zvracet.Mám starší sestru a nevím jestli ví to co já ale mamku v tom podporuje,mamka se jí se vším svěřuje a já si i připadám odstrčená mimochodem sestra i máma mají cukrovkou ale na to už sem si zvykla to už mě ani netrápí...Moje máma ví,že mi to vadí ale je jí to jedno,já jí za to už celkem nenávidím,hlavně kvůli taťkovi.Máma se ted celkově změnila asi si hraje na puberťačku nebo co nechala si několikrát prostřelit uši,poslouchá hip-hop a se ségrou se baví jak se jí líbí mladí herci atd....Je mi z ní špatně.Vím,že bych si s ní asi měla promluvit ale to nejde,vždycky se rozbrečím a nevydám ze sebe ani slovo.Od tý doby co si s nimi začala psát sem se i hodně zhoršila ve škole a to jsem v 8 třídě,která je důležitá...Dřív sem to zvládala hodně těžko ale ted sem naštěstí potkala skvělou kámošku,se kterou je mi pořád do smíchu,strašně mi pomáhá a mám jí moc ráda ale jakmile se vrátím domů je to zase strašný.Dřív sem měla s mamkou hodně dobrý vztah ale ted už ne...Předem děkuji za odpověď

Odpověď: (10. 4. 2009, 7.49)

Milá Aneto,
chápu tvé zklamání - ty toužíš po mámě a místo toho potkáváš pubertačku ... Nezbývá nic jiného než vědět, že ti to je líto, že to ale přijímáš a akceptuješ, že to máma z nějakého důvodu takhle potřebuje (sama třeba je velmi vnitřně nejistá v tom,  zda je žádoucí žena, jak zvládá život...) To, co je mezi rodiči je jejich věc - oni potřebují zkušenost, kterou dělají... Zkus to tak brát a věnuj se svému dospívání, své volbě škole a prospěchu, kamarádce... Říci mámě své zklamání samozřejmě můžeš - budeš vědět, že jsi ji to řekla... a můžeš si povídat s tatkou...
Držím palečky (aby jsi nejen dobře vybrala školu, ale aby se ti pozvalna podařilo dospět ve  zralou ženu...)

Pavla píše: (6. 4. 2009, 10.22)

Dobrý den,
mám takový problém. Žiji s mým přítelem (38) 6 měsíců. Byl ještě v rozvodovém řízení a toto manželství bylo ukončeno až letos v únoru a to ze strany jeho manželky.Našla si jiného a on to velice špatně nesl. Vše jsme prožívali dohromady a já jsem se snažila být jeho velkou oporou. Myslím, že jsme to přežili bez újmy na zdraví a konečně jsme si začali "užívat"! Měli jsme štěstí i v tom, že můj syn (13) a obě dcery mého přítele (8,10) si padly do oka.Stala se z nás velká rodina. Od první chvíle můj přítel věděl, že bych chtěla ještě jedno dítě, protože mám už trochu odrostlého syna. Chtěla jsem, aby věděl vše na férovku. A ono to přišlo. Jsem těhotná 8 týdnů. Každopádně vzhledem k mému věku (je mi 37 let) a k mému současnému "štěstí", si miminko chci samozřejmě nechat. Problém je v tom, že můj přítel ne. Nevím, jak na něj. Vyzkoušela jsem téměř vše. Má své dvě děti a další dítě nechce. Jako otec je skvělý. Má bezvadný přístup ke všem našim dětem! A i samořejmě ke mě! Je starostlivý a hrozně hodný! Každopádně toto je již na cestě. Přijde mu to strašně brzy, po 6 měsících. Jsem toho názoru, že kdyby nechtěl, měl pro to přeci něco dělat a nejen se spoléhat na plodné a neplodné dny! Tak dennodenně toto řešíme. Chtěl by, abych šla na potrat. To přeci nemůžu!!! On a i to miminko je jediné pozitivum za poslední dobu, které mi přišlo! Jsem z toho velmi unavená a zdrcená. Toužila jsem v tomto vyšším věku si to užít, ale nijak zvlášť si to neužívám. Snažím se být v klidu, ale moc mi to nejde. Myšlenkami jsem stále u tohoto každodenního rozhovoru. Nevím, jak se zachovat, nevím, jak s ním mluvit, nevím, co dál. Práci nemám a neseženu, jsem těhotná a můj přítel dítě NECHCE! Já ano! Miluji ho a je mi s ním skutečně dobře. Nechci o něj přijít. A dle našich rozhovorů cítí on to samé. Ale co teď? Kde najít kompromis? Krev přeci není voda! Nedokáže mě pochopit a já nedokážu pochopit jeho. V tomto na sebe stále narážíme, jinak nemáme ve vztahu jeden jediný problém. Pouze tento s názvem "naše dítě"! Proto píši Vám paní Malá, protože jste něco takového také prožila. Vím, že každá rada je drahá, ale svého prvního syna jsem vychovávala také sama od jeho 2 let a je těžké něco takového prožívat znovu. Vím, do čeho jdu a miminka se nevzdám! Ale jak ho přimět, aby mě pochopil a začal cítit, to samé co já. Řekl mi, že to musí cítit uvnitř a že teď vůbec nic necítí a bojí se, že to nepřijde. To se mu u předchozích dvou dětí nestalo. Už se bojím každého rozhovoru, který na toto téma on začne. Děkuji mockrát za odpověď.

Odpověď: (10. 4. 2009, 7.39)

Milá Pavlo,
(nejsem paní Malá....tak nevím, zda ode mne odpověď chcete :))
Jsem ráda, že víte, že na potrat nepůjdete (mmj. neznám jednu zdravou ženu, která by potratu nelitovla, ale mnoho těch, které po jeho podstoupení litovaly...)
Partner prožil náročné emoční období, nedobrovolné ukončení manželství ... něco zemřelo ... jeho cítění je unaveno ... Při početí jste byli oba - vy svoji odpovědnost nesete... Pavlo, nemůžete nikoho přimět k tomu, aby cítil to samé, co vy, dokonce ani k tomu, aby vás pochopil :(. Takže to spíše vypadá na oznámení finálního rozhodnutí a ukončení dalších planých a nikam nevedoucích diskuzí na toto téma...  Jak se zachová on, je na jeho zodpovědnosti. (jedna praktická zákonitost: kdybyste na potrat pod tlakem šla, vaše partnerství by tím bylo smrtelněji ohroženo než když na potrat nepůjdete  vliv se ukazuje dříve či později)
Chápu, že to je náročné období, ale věřím, že to zvládnete.

Evča píše: (6. 4. 2009, 8.56)

Dobrý den,
dnes sem píšu jenom proto, že bych vám chtěla poděkovat za vaši radu. Asi před rokem jsem vám psala a byla jsem téměř zoufalá a hlavně bezradná. Vaše rada mě nakopla dopředu a já našla cestu, jak to všechno postupně zvládnout. Musím říct, že za ten "jedinej" rok jsem toho změnila ke své spokojenosti tolik, že bych skoro ani nevěřila, že by to mohlo jít tak rychle, i když mi to někdy během toho roku nepřipadalo zrovna jako rychlá jízda, ale spíš jako závod želvy, která občas na cestě usne.:)Ale teď vidím, že to stálo za to. Pochopila jsem tolik věcí a doufám začala mít opravdu ráda sama sebe. Neříkám, že je teď všechno bez nejmenšího problému, to ne...jen jsem na ně změnila pohled a najednou se mi nezdají tak hrozné a vím, že je dokážu řešit a že řešení mi i něco může dát. Prostě se stala kompletní změna:) a začíná se mi plnit vše, v co jsem předtím jenom doufala. Zároveň vím, že je přede mnou ještě dlouhá cesta:)...tak vám ještě jednou děkuju.

Odpověď: (9. 4. 2009, 8.52)

Milá Evčo,
moc děkuji za takovou zprávičku. Věřte, že opravdu potěšila... :)  A věřím, že může být povzbuzením nejen pro mne k další práci, ale i pro jiné čtenáře k důvěře v sebe a svoji sílu měnit svůj život "pomalu", ale jistě...
docela by mne zajímal příběh, kterého se to týkalo...)
Přeji vše dobré

Kvetoslava píše: (6. 4. 2009, 8.42)

Dobrý deň! Neviem či sa venujete aj problematike ktorá sa týka našich snov. Ak áno, tak sa spýtam: Mám priateľa, ktorému sa opakovane snívajú skoro rovnaké sny, čiže sny o strachu, v ktorých sme obaja a buď mi niečo hrozí a on sa o mňa v tom sne veľmi bojí a chce ma chrániť, alebo ma vidí v sne s iným. Napr. snívalo sa mu, že ma naháňa nejaké zviera (kôň alebo byvol, on za
mnou bežal bál sa o mňa a keď ku mne dorazil tak som už len ležala na zemi. Neviem prečo sa mu takéto veci snívajú a ani on to nevie. Chcem mu veľmi pomôcť ale neviem ako,prosím poraďte mi čo si myslíte z vášho pohľadu psychológa že prečo sa mu takéto veci môžu snívať. ĎAKUJEM VEĽMI PEKNE

Odpověď: (9. 4. 2009, 8.47)

Milá Květoslavo,
možnosti jsou zhruba dvě. První je, že vás vidí jako slabou, snadno zranitelnou, nesamostatnou a bojí se, že sama se neochráníte, že to musí dělat za vás.... Důvody tohoto stavu mohou být různé (týkající se vašeho příběhu, vás, jeho...) A druhý, ve snu může rezonovat záznam z minulého života ... (obě příčiny mohou platit zároveň) Chtěli-li byste toto pročistit, ptejte se dál...
Hezké dny

< novější | 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >