Odpovídá psycholog, psychoterapeut více ; dotazy můžete pokládat, pokud je okénko otevřeno, odpovědi naleznete do týdne rovněž zde. Poradna se uzavře po položení desátého dotazu.
- Po internetu poskytuji všeobecné informace. Při osobní konzultaci jsou informace k Vaší osobě zcela konkrétní
- Potřebujete-li dohovořit osobní konzultaci nebo konzultaci s psychologem online, kontaktujte mne telefonicky: +420 777 588 352 nebo emailem
- Vše zde napsané bude zveřejněno
< novější | 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >
RAMANA píše: (7. 4. 2009, 10.09)
Dobrý den, už je to nějaký čas kdy jsem se na Vás obrátila o pomoc a o radu. Moc Vám za to děkuji. Ale teď bych od Vás opět potřebovala poradit. Jde o to, že se začínám pozorovat, jak sama sobě přijdu nesnesitelná. Je to o tom, že u přítele nezvládám držet na uzdě svoje návaly vzteku, když se hádáme. Vytočí mě nesmyslnými argumenty tak, že na něj zvýším hlas, on dál pokračuje nadáváním do hysterky,a jiných nevhodných slov, poté jsem pod velkým psychickým tlakem, a už to pak jede. Začneme si vyčítat vše, co bylo z obou stran tzv.schováno pod kobercem.Po těchto hádkách už pak nemám sílu s ním dál bydlet,žít,plánovat budoucí společný život, ani s ním už nechci mít děti, ikdyž ho mám ráda. Oba jsme s tím nikdy s jinými partnery něměli problém, nehádali jsme se tak hodně a často jako nyní my dva. Navrhovala jsem společné sezení u psychologa, na to však nedošlo. Chtěla bych tedy alespoň na sobě zapracovat já a naučit se ovládat svůj vzek a svoji náladovost, být nad věcí a nenechat se rozhodit. Tedy jestli to je možné nebo je to už ve mně? A kam bych se mohla obrátit? Pocházím z Hradce Králové.Děkuji za odpověď.
Odpověď: (10. 4. 2009, 10.06)
Můžete mi zatelefonovat a můžeme si v Hradci domluvit konzultaci.
Rosťa píše: (6. 4. 2009, 20.54)
Dobrý den,potřeboval bych poradit. Je mi 24 let a mé přítelkyni 20. Už spolu budem skoro 2 roky.Co mě trápí. Moje přítelkyně je stašně žárlivá. Všechno jí vadí. A zlobí se na mě k vůli maličkostem.Vadí jí když si například povídám s holkama s naší vsi, nebo když se třeba na nějakou z nich usměji. Když jdeme na nejakou akci na ples nebo na zábavu, tak vedle mě nasmí sedět žádná holka ani na proti mně. To jí vadí. Nebo, že holkám ze vsi říkám Jani, Pavli, Lenčo .... a né Lenko, Jano, Pavlo. A když ji říkám, že jim tak říká každý, že jim tak říkame od malička, že jsme tak naučeni jim tak říkat, tak to nemůže pochopit. Nebo když mi přide sms tak hned běží a dívá se kdo mi píše. Já ji nechám ať se klidně podívá nic jí netajím a pořád ji ríkám jak ji miluji, že miluji jen ji a nikoho jiného.Nejvíce žárlí na bratrovu přítelkini.Jednou když k nám přijeli, tak jsem bratrovi řekl čau a Marice (jaho přítelkini) ahoj. A přitelkyně mi hned začala říkat, proč jsem ji řekl ahoj a ještě tak hezky a né čau jako bratrovi.Zakázala mi ji oslovovat Májo, jak ji tu u nás všichni říkají.Já jsem ji tak taky říkal vždycky, známe se už od dětství. Nevím jak mám přesvětčit přítelkyni, že mě ostatní holky nezajímají, že mě zajímá jen ona a žádná jiná, že chci být jen sní.Nevím jestli na to nemá třeba částečně vliv to, že v dětství byla mlácená svým otce. Matka ji opustila ve 3 letech a odpatnácti byla v dětském domově.Měla hrozné dětství. Jinak je přítelkyně strašně hodná, milá, strašně miluje děti a ráda si povídá s lidmi. Je čistotná, pořádná, pěčlivá. Je mi sní krásně, když jsme semi spolu, ale jak jsme někde ve společnosti a jsou tam nějaké holky, tak to většinou nedopadne dobře.Budu rád za jakoukoliv radu děkuji
Odpověď: (10. 4. 2009, 10.03)
Milý Rosto,
je to docela vážný problém... bylo by třeba, aby uviděla, že toto její
chování ohrožuje v podstatě základ láskyplného vztahu. Nikdy nikdo
druhého nevlastní a nemůže ho řídit. Takže otázka stojí, zda můžete
zprostředkovat, aby uviděla smítku na sobě... můžete ji říci, že ji
rád podpoříte v její proměně, i když je to opravdu hodně její práce.
Může si chodit na konzultace, může si číst literaturu k tématu...
Máte-li zájem o doporučenou literaturu - napište
zdenycka píše: (6. 4. 2009, 20.37)
Nevim jestli je chyba na me ci na sestrine strane, ale vubec spolu nevychazime... (s tou jednou s tou druhou si rozumime). Zda se mi, že na mě docela často křičí, zcela zbytečně, za vším hledá něčí vinu.. teda svoji moc ne... Třeba nemluví na mě... já jí ani nemám snad co říct, a ona potom chodí a říká, že se s ní nabavím... už často jsem slyšela, jak mě pomlouvá... není příjemný to poslouchat, třeba dělám večeři.. teda chtěla jsem ji dělat nakonec ji udělala mamka a pak jsem slyšela jak si stěžuje, že jsem připálila a nadala odmočit hrnec a že jsem to určitě udělala naschvál a přitom jsem to ani neudělala já... sama do očí mi toho moc neřekne... vždy když na mě křičí, tak jí něco odpovím a jdu pryč... nemám moc povahu na to se hádat... ale to jednou mě vytočila.. možná si za to můžu sama... ale opravdu netuším... můj přítel u nás bydlí.. máme pokojík dohromady... jsme tři... to jí asi vadí, chápu... ale... on se strašně snažil vycházet... když po něm něco chtěla tak všechno udělal... ale... toho ona si většinou moc neváží, říkala jsem mu že nevím jestli to má moc cenu... ale... nevěřil a myslel si že když se bude chovat hezky tak se mu to vrátí... asi bohužel se spletl... Už když jsem chodila s minulým přítelem tak pořád něco měla... předtím ani moc ne... bývaly i doby kdy jsme byli dá se říct nejlepší kamarádky... malá sestra mi často říká, co o mě ta starší říká... a asi to dělá i obráceně... a tak vím, že mi pořád něco závidí, nevím co... myslím že nemá co... je s přítelem... asi dva a půl roku... ale před pár dny jsem se pohádali... už nám vynadala za hodně věcí za to že si šeptáme, že si dáváme pusu... prostě je toho víc, ale... ona když přijede její přítel tak jí nevadí, že si šeptají, pusinkují... vynadala nám... teda prvně mě a pak se k tomu přidala i mladší sestra a přítel, že ona se učí na maturitu, a že jí strašně vadí, že tady přítel bydlí... vynadala nám za víc věcí, ale... nehodlala připustit, že ona taky udělala něco špatně... vím že chyba se špatně připouští... ale... ... a kdyby to třeba bylo jen stresem z maturity, nebo jí opravdu jen vadil můj přítel... ale ona je na mě taková už tři roky a on tu bydlí měsíc... vím že je těžký soudit kdo má pravdu ale... chtěla bych vědět co dělat... přítel asi za 14 dní zase odjede... ale pochybuju že by se tím naše vztahy se sestrou zlepšily... ani v to už nedoufám, ale... chtěla bych vědět jak se mám chovat aby k podobným situacím nedocházelo... psychicky mě to strašně moc vyčerpává... ... vždy když na mě někdo křičí mám slzy na krajíčku... a je mi blbý se rozplakat před tím kdo mě štve...
Odpověď: (10. 4. 2009, 8.00)
Milá Zdenčo,
kolik vám je a sestře? ... žijí s vámi rodiče...? co je požádat o
pomoc... protože sestra opravdu komentuje to, co ji nenáleží... Pohladte si
srdíčko a řekněte si/ji, že je vám líto, její chování, že ji máte
ráda, proto vás takové chování od ní zranuje, že si ale své srdce budete
již chránit... A rozbrečet se, když vás blízký člověk zranuje a vy to
tak cítíte není žádný průšvih ...
Někdy se stává, že máme někoho raději než on nás... pohladit srdce a
ochránit ho, je pak třeba ...
Držím palce
Myjaa píše: (6. 4. 2009, 15.29)
Dobrý den .Před rokem se se mnou rozešel můj bývalý přítel. Měli jsme spolu moc hezký vztah a hodně si rozuměli. Seznámili jsme se přes internetovou seznamku. Ze začátku jsem se do toho vztahu bála ponořit, protože jsem nevěřila tomu, že by mě tak hezký kluk mohl mít vůbec rád. Mám nízké sebevědomí a jen tak hned nedokážu někomu důvěřovat.O to horší to je, když mou důvěru někdo zradí. Necítím vinu v druhém ale v sobě. Po půl roce našeho vztahu jsem se mu ale oddala vnitřně a začala mu věřit, že to se mnou opravdu myslí vážně a opravdu mě miluje. Byl to můj první kluk, se kterým jsem opravdu chodila. Já jeho třetí dívka. Dívky přede mnou se s ním ne zrovna hezky rozešly,také mu dost ublížily, proto mi také říkal, že by se se mnou rozejít nedokázal.Že tak hodnou holku už nenajde. Jeho rodiče a příbuzní mě měli moc rádi, dokonce mi jeho tatínek říkal budoucí snacha. Na silvestra mi dal zásnubní prstýnek, aby mi potvrdil jak moc mě má rád a že to myslí vážně.Dokonce jsme plánovali, že by jsme spolu bydleli. Po silvestru jsem začala mít zdravotní potíže, často mě bolívala hlava, nebylo mi dobře, do toho se přidaly zdravotní potíže mých rodičů. Všechno najednou. Také můj bývalý přítel se mi začal vzdalovat. Jezdil za mnou čím dál míň, v práci toho na něj bylo moc. Takže jsme oba byli v napjatých situacích. Nikdy jsme se nehádali a nevyčítali, protože jsme se báli, že jeden druhého ztratíme. Snažili jsme se všechno řešit v klidu nebo to řešili přes počítač (icq), což nejspíš byla i chyba. Věděli jsme oba, že se mezi námi něco děje a není to dobré. Jednoho dne za mnou přijel a řekl, že si dáme pauzu. Nakonec jsme si oba skončili s pláčem v náručí a žádná pauza nebyla. Ale po 14 dnech mi napsal přes icq, že se se mnou rozchází. od té doby jsme se neviděli.Od té doby jsem ho ani nikdy nepřemlouvala, abychom se k sobě vrátili protože mi jednou sám řekl, že by se asi už nevrátil, kdybychom se někdy rozešli. Přes mou kamarádku jsem skoro půl roku po rozchodu řešila vrácení našich věcí. Protože mi je nechtěl vrátit osobně, abych neudělala scénu (kterou jsem mu předtím nikdy neudělala-nemám takovou povahu).Dodnes jsme si je nevrátili. Teď už je to půl roku co o něm nic nevím. Občas se ukáže na icq. Poslední dva měsíce vůbec. Jen jeho sestra se občas přihlásí, ale raději ji neoslovuji, myslím, že by jsme si neměly co říct, i když jsme si rozuměly. Já ho nijak nekontaktuji, ale trápím se pořád. Hodně dlouhou dobu jsem každý den plakala, všechno mi ho připomínalo. Teď nepláču ale stále na něj myslím, jestli má jinou dívku. Nedokážu jít dál.Hledat si případně nový vztah. Pár lidí kolem mě tomu nerozumí, proč jsem pořád sama. Z jedné strany mi to tak vyhovuje, protože se nechci zklamat a z druhé vidím pořád ideál v mém bývalém příteli. Kdybych ho někdy potkala, asi by mě to hrozně zranilo. Natož ho vidět s jinou. Někdy doufám, že se jednou někdy potkáme a dáme se zase dohromady, pak si ale řeknu, že si dělám plané naděje a přeji si jít dál a být zase šťastná a schopná najít si jiného partnera. Mám kolem sebe spoustu lidí, kteří se po pětiletém vztahu rozešli a za dva měsíce už měli jinou známost. Já jsem sama rok a nedokážu to.
Odpověď: (10. 4. 2009, 7.53)
Milá Myjo,
bylo by dobré provést jemnou operaci srdce...(myšleno na duševní
úrovni)Můžete se ke mně objednat - přes net to nezvládnem ;)
(můžete se inspirovat v knize Láska duše, osobní setkání sice nenahradí,
ale dobrá...)
Aneta(14) píše: (6. 4. 2009, 15.09)
Dobrý den,potřebovala bych pomoc s mojí mámou.Už asi rok si dopisuje s nějakými chlapy.Píšou si každý den,když chci mamce něco říct tak nemá čas,protože de telefonovat.Ze začátku jsem si myslela, že to ustane ale ne.Mám zakázáno to říakt taťkovi,ten o tom nemá ani páru,asi před rokem a půl se naši málem rozvedli.Od tý doby se táta začal strašně snažit aby máma byla spokojená a když vidím jak se mu za to odvděčuje je mi ho strašně líto....:( Vím,že se to nemá,občas pročítám mamce telefon,mimochodem má tři telefony:jedem normální a dva aby si mohla volat s timi chlapy,a když sem si četla smsky tak jsem zjistila,že se s jedním schází!Jednou si domů přivezla někakého plyšaká a v jedné smsce dokonce bylo,že se s ním líbala a možná i víc.Když to ted vyprávím,chce sse mi i zvracet.Mám starší sestru a nevím jestli ví to co já ale mamku v tom podporuje,mamka se jí se vším svěřuje a já si i připadám odstrčená mimochodem sestra i máma mají cukrovkou ale na to už sem si zvykla to už mě ani netrápí...Moje máma ví,že mi to vadí ale je jí to jedno,já jí za to už celkem nenávidím,hlavně kvůli taťkovi.Máma se ted celkově změnila asi si hraje na puberťačku nebo co nechala si několikrát prostřelit uši,poslouchá hip-hop a se ségrou se baví jak se jí líbí mladí herci atd....Je mi z ní špatně.Vím,že bych si s ní asi měla promluvit ale to nejde,vždycky se rozbrečím a nevydám ze sebe ani slovo.Od tý doby co si s nimi začala psát sem se i hodně zhoršila ve škole a to jsem v 8 třídě,která je důležitá...Dřív sem to zvládala hodně těžko ale ted sem naštěstí potkala skvělou kámošku,se kterou je mi pořád do smíchu,strašně mi pomáhá a mám jí moc ráda ale jakmile se vrátím domů je to zase strašný.Dřív sem měla s mamkou hodně dobrý vztah ale ted už ne...Předem děkuji za odpověď
Odpověď: (10. 4. 2009, 7.49)
Milá Aneto,
chápu tvé zklamání - ty toužíš po mámě a místo toho potkáváš
pubertačku ... Nezbývá nic jiného než vědět, že ti to je líto, že to
ale přijímáš a akceptuješ, že to máma z nějakého důvodu takhle
potřebuje (sama třeba je velmi vnitřně nejistá v tom, zda je žádoucí
žena, jak zvládá život...) To, co je mezi rodiči je jejich věc - oni
potřebují zkušenost, kterou dělají... Zkus to tak brát a věnuj se svému
dospívání, své volbě škole a prospěchu, kamarádce... Říci mámě své
zklamání samozřejmě můžeš - budeš vědět, že jsi ji to řekla... a
můžeš si povídat s tatkou...
Držím palečky (aby jsi nejen dobře vybrala školu, ale aby se ti pozvalna
podařilo dospět ve zralou ženu...)
Pavla píše: (6. 4. 2009, 10.22)
Dobrý den,
mám takový problém. Žiji s mým přítelem (38) 6 měsíců. Byl ještě v
rozvodovém řízení a toto manželství bylo ukončeno až letos v únoru a to
ze strany jeho manželky.Našla si jiného a on to velice špatně nesl. Vše
jsme prožívali dohromady a já jsem se snažila být jeho velkou oporou.
Myslím, že jsme to přežili bez újmy na zdraví a konečně jsme si začali
"užívat"! Měli jsme štěstí i v tom, že můj syn (13) a obě
dcery mého přítele (8,10) si padly do oka.Stala se z nás velká rodina. Od
první chvíle můj přítel věděl, že bych chtěla ještě jedno dítě,
protože mám už trochu odrostlého syna. Chtěla jsem, aby věděl vše na
férovku. A ono to přišlo. Jsem těhotná 8 týdnů. Každopádně vzhledem k
mému věku (je mi 37 let) a k mému současnému "štěstí", si
miminko chci samozřejmě nechat. Problém je v tom, že můj přítel ne.
Nevím, jak na něj. Vyzkoušela jsem téměř vše. Má své dvě děti a
další dítě nechce. Jako otec je skvělý. Má bezvadný přístup ke všem
našim dětem! A i samořejmě ke mě! Je starostlivý a hrozně hodný!
Každopádně toto je již na cestě. Přijde mu to strašně brzy, po 6
měsících. Jsem toho názoru, že kdyby nechtěl, měl pro to přeci něco
dělat a nejen se spoléhat na plodné a neplodné dny! Tak dennodenně toto
řešíme. Chtěl by, abych šla na potrat. To přeci nemůžu!!! On a i to
miminko je jediné pozitivum za poslední dobu, které mi přišlo! Jsem z toho
velmi unavená a zdrcená. Toužila jsem v tomto vyšším věku si to užít,
ale nijak zvlášť si to neužívám. Snažím se být v klidu, ale moc mi to
nejde. Myšlenkami jsem stále u tohoto každodenního rozhovoru. Nevím, jak se
zachovat, nevím, jak s ním mluvit, nevím, co dál. Práci nemám a neseženu,
jsem těhotná a můj přítel dítě NECHCE! Já ano! Miluji ho a je mi s ním
skutečně dobře. Nechci o něj přijít. A dle našich rozhovorů cítí on to
samé. Ale co teď? Kde najít kompromis? Krev přeci není voda! Nedokáže mě
pochopit a já nedokážu pochopit jeho. V tomto na sebe stále narážíme,
jinak nemáme ve vztahu jeden jediný problém. Pouze tento s názvem
"naše dítě"! Proto píši Vám paní Malá, protože jste něco
takového také prožila. Vím, že každá rada je drahá, ale svého prvního
syna jsem vychovávala také sama od jeho 2 let a je těžké něco takového
prožívat znovu. Vím, do čeho jdu a miminka se nevzdám! Ale jak ho přimět,
aby mě pochopil a začal cítit, to samé co já. Řekl mi, že to musí cítit
uvnitř a že teď vůbec nic necítí a bojí se, že to nepřijde. To se mu u
předchozích dvou dětí nestalo. Už se bojím každého rozhovoru, který na
toto téma on začne. Děkuji mockrát za odpověď.
Odpověď: (10. 4. 2009, 7.39)
Milá Pavlo,
(nejsem paní Malá....tak nevím, zda ode mne odpověď chcete :))
Jsem ráda, že víte, že na potrat nepůjdete (mmj. neznám jednu zdravou
ženu, která by potratu nelitovla, ale mnoho těch, které po jeho podstoupení
litovaly...)
Partner prožil náročné emoční období, nedobrovolné ukončení
manželství ... něco zemřelo ... jeho cítění je unaveno ... Při početí
jste byli oba - vy svoji odpovědnost nesete... Pavlo, nemůžete nikoho
přimět k tomu, aby cítil to samé, co vy, dokonce ani k tomu, aby vás
pochopil :(. Takže to spíše vypadá na oznámení finálního rozhodnutí a
ukončení dalších planých a nikam nevedoucích diskuzí na toto téma...
Jak se zachová on, je na jeho zodpovědnosti. (jedna praktická zákonitost:
kdybyste na potrat pod tlakem šla, vaše partnerství by tím bylo smrtelněji
ohroženo než když na potrat nepůjdete vliv se ukazuje dříve či
později)
Chápu, že to je náročné období, ale věřím, že to zvládnete.
Evča píše: (6. 4. 2009, 8.56)
Dobrý den,
dnes sem píšu jenom proto, že bych vám chtěla poděkovat za vaši radu. Asi
před rokem jsem vám psala a byla jsem téměř zoufalá a hlavně bezradná.
Vaše rada mě nakopla dopředu a já našla cestu, jak to všechno postupně
zvládnout. Musím říct, že za ten "jedinej" rok jsem toho změnila
ke své spokojenosti tolik, že bych skoro ani nevěřila, že by to mohlo jít
tak rychle, i když mi to někdy během toho roku nepřipadalo zrovna jako
rychlá jízda, ale spíš jako závod želvy, která občas na cestě
usne.:)Ale teď vidím, že to stálo za to. Pochopila jsem tolik věcí a
doufám začala mít opravdu ráda sama sebe. Neříkám, že je teď všechno
bez nejmenšího problému, to ne...jen jsem na ně změnila pohled a najednou
se mi nezdají tak hrozné a vím, že je dokážu řešit a že řešení mi i
něco může dát. Prostě se stala kompletní změna:) a začíná se mi plnit
vše, v co jsem předtím jenom doufala. Zároveň vím, že je přede mnou
ještě dlouhá cesta:)...tak vám ještě jednou děkuju.
Odpověď: (9. 4. 2009, 8.52)
Milá Evčo,
moc děkuji za takovou zprávičku. Věřte, že opravdu potěšila... :) A
věřím, že může být povzbuzením nejen pro mne k další práci, ale i pro
jiné čtenáře k důvěře v sebe a svoji sílu měnit svůj život
"pomalu", ale jistě...
docela by mne zajímal příběh, kterého se to týkalo...)
Přeji vše dobré
Kvetoslava píše: (6. 4. 2009, 8.42)
Dobrý deň! Neviem či sa venujete aj problematike ktorá sa týka našich
snov. Ak áno, tak sa spýtam: Mám priateľa, ktorému sa opakovane snívajú
skoro rovnaké sny, čiže sny o strachu, v ktorých sme obaja a buď mi niečo
hrozí a on sa o mňa v tom sne veľmi bojí a chce ma chrániť, alebo ma vidí
v sne s iným. Napr. snívalo sa mu, že ma naháňa nejaké zviera (kôň alebo
byvol, on za
mnou bežal bál sa o mňa a keď ku mne dorazil tak som už len ležala na
zemi. Neviem prečo sa mu takéto veci snívajú a ani on to nevie. Chcem mu
veľmi pomôcť ale neviem ako,prosím poraďte mi čo si myslíte z vášho
pohľadu psychológa že prečo sa mu takéto veci môžu snívať. ĎAKUJEM
VEĽMI PEKNE
Odpověď: (9. 4. 2009, 8.47)
Milá Květoslavo,
možnosti jsou zhruba dvě. První je, že vás vidí jako slabou, snadno
zranitelnou, nesamostatnou a bojí se, že sama se neochráníte, že to musí
dělat za vás.... Důvody tohoto stavu mohou být různé (týkající se
vašeho příběhu, vás, jeho...) A druhý, ve snu může rezonovat záznam z
minulého života ... (obě příčiny mohou platit zároveň) Chtěli-li byste
toto pročistit, ptejte se dál...
Hezké dny
natali píše: (30. 3. 2009, 21.10)
Dobrý den, mám hrozný strach z výšek a vůbec nevím co s tím. Ve škole mně učitelé na tělocvik nutí šplhat, cvičit na hrazdě a jiné věci, ale mně je z toho pak špatně. Co mám dělat?? děkuji za odpověď natali
Odpověď: (1. 4. 2009, 11.13)
Milá Natali,
není to spíš nejistota ve své ruce, že tě udrží.?.. principielně tento
strach chápu - můžeš si vyjednat s lékaři či s psychologem
potvrzení...
Postupně by bylo dobré učit se důvěřovat svému tělu, vím ale, že se to
nezmění z hodiny na hodinu...
dorotka píše: (30. 3. 2009, 21.08)
Dobrý den, mám takový problém, moji rodiče se pořád hádají a táta ubližuje mámě, co mám dělat, někdy si myslím, že za to mohu já. Děkuji dorotka
Odpověď: (1. 4. 2009, 11.10)
Milá Dorotko,
to, co je mezi tátou a mámou je opravdu jejich věc a ty s tím nemáš NIC.
Bohužel nemůžeš s tím dělat mnoho, bylo by fajn, kdyby jsi jim řekla, že
ti to není příjemné, aby si své konflikty řešili, když u toho nebudeš.
Budeš.li u toho, řekni si že je to opravdu mezi nimi. Můžeš se pro
zajímavost mámy zeptat, proč si to nechá líbit... a jestli má tátu
ráda...
jarka píše: (30. 3. 2009, 21.06)
Dobrý den, chci jen zjistit,kam mám zařadit mou třináctiletou dceru.Neustále nám lže,odcizuje peníze a ted jsme zjistily že chodí za školu.Nevím e si s ní rady a chcem to řešit.Jedná se o poruchu osobnosti?
Odpověď: (1. 4. 2009, 11.07)
Milá Jarko,
vyhledejte ve svém okolí středisko výchovné péče a objednejte se na
konzultaci. Měli byste pak spolupracovat nejlépe celá rodinu v intervalech 14
dní (1x za měsíc pokec s dcerou je málo) Jste-li z Prahy - vyhledejte
RIAPS.
jirka píše: (30. 3. 2009, 21.04)
dobrý den, jak mam resit uzavrenost do sebe kdyz se chci zmenit a nevim jak nedokazu se normalne bavit z lidma, ale do oci jim dokazu rict ze jim ublizim a jeste jim davam na vyber jak chctej ublizit, ale stejne to pak neudelam vzdycky s tim jen desim co s tim mam delat. Děkuji za odpověd
Odpověď: (1. 4. 2009, 11.04)
Milý Jirko,
rozumím-li tomu dobře, již jsi svou starost zkoušel samostatně řešit a
nefunguje to... Jirko, prosím tě, zkus si zakázat vyhrožování lidem...
nepůsobí to dobře, raději jim řekni, že se ti nelíbí, jak se k tobě
chovají... Bylo by dobré vyhledat člověka - nejlépe psychoterapeuta, se
kterým na své změně, kterou si přeješ, budeš pracovat - měli byste spolu
odhalit bloky, které tomu brání a proměnit je...
Přeji ti, aby jsi se mohl pohybovat po Zemi s pocitem harmonie, Lásky a
pohody...
karolinesska píše: (30. 3. 2009, 21.03)
Dobrý den, mám takový problém,občas mam dny kdy chci být hubená a skoro nic nejím... se zase příšerne přejídam ale nazvracim je mi sice špatne ale když rychle pak usnu pak je to vpohode, a mívam hrozne pohklesy nálad až se z toho málem uchyluju k sebepoškozování.. snažim se to nedelat ale nejde to.Navíc mi vyšichni říkají že jsem hrozne hubená(váha 55kg, výška 178cm).. nevím co delat a hlavne co se se mnou deje!! Díky za odpoved
Odpověď: (1. 4. 2009, 11.01)
Milá Karolino,
kolik let ti je? Jste již dospělá, samostatná žena nebo studentka?
Projevuje se u tebe závislostní vztah k jídlu, celkově tvé psaní
signalizuje, že máš nevyrovnaný vztah k sobě, že jsi vnitně nevyrovnaná
(což je spousta lidí). Bylo by dobré, kdyby jsi začala pravidelně
spolupracovat s psychoterapeutem. Držím palce, aby jsi pro sebe pomoc opravdu
vyhledala...
Jsi-li z okolí, můžeš se samozřejmě objednat.
Ellen píše: (30. 3. 2009, 17.56)
Dobrý den, může vést nesmělost až k vadnému držení těla? A
nesmělost je způsobená vrozenou povahou nebo špatnou výchovou?
Dále mám problém s nervozitou, je mi 16 a od střední mám problémy s
nervozitou, třes rukou při písemkách či zkoušení, červenání se a
jakoby se mi třese hlas. Podobný problém má i jeden můj kamarád, ale on to
měl už na základní škole, ale navíc se mu dělá špatně, bolí ho
žaludek ale nečervená se. Při zkoušení je mi to trapné, člověk
potřebuje přemýšlet nebo počítat a vidí jak se mu klepe ruka nebo cítí
jak se červená. Co s tím mám dělat? Ráda bych se toho zbavila, nevím,
proč takhle přehnaně reaguji, rodiče o tom neví, ani jim to nechci říkat.
Děkuji za odpověď.
Odpověď: (1. 4. 2009, 10.57)
Milá Ellen,
nesmělost může podpořit špatné držení těla. Vliv výchovy a
"genů" se různě kombinuje...
Práce na své duševní pohodě, jistotě je práce. Tak jako se učíš
angličtinu s lektorem, tak by bylo dobré nalézt někoho, s kým se budeš
učit pracovat na svém vnitřním světě. Hledej psychoterapeuta ve svém
okolí... a třeba si domluv s rodiči, že se potřebuješ naučit lépe
vystupovat před lidmi, aby tě v tom podpořili (pravděpodobně budeš
potřebovat peníze na uhrazení této služby)
Držím palce, aby jsi našla odvahu takový krok pro sebe udělat.
petruska píše: (30. 3. 2009, 15.30)
Dobrý den, co mám dělat, když mě spolužáci šikanují?
Rozbíjí mi věci, vydírají mě, chtěji po mě peníze, berou mi sešity a
jiné věci, atd..
Mamce jsem to řekla a ta to řekla ve škole, ale učitelé řekli, že za to
spolužáci nemůžou, že by nic takového nedělali, ale dělají, co mám
teda dělat já, aby mě přestali šikanovat? Děkuji za odpovědˇ petra
Odpověď: (1. 4. 2009, 10.52)
Milá Petruško,
nepomohla-li škola, může se mamka obráti na českou školní inspekci. Mamka
může požádat nejprve ředitele o pomoc a ten by měl nařídit oddborné a
profesionální šetření v té věci.
(můžeš požádat kamarády, kamarádky, aby se tě zastali, jde-li to, ale
vím obecně, že lidé jsou sraby a neumí se druhých zastat, třeba budeš
mít ale štěstí:)
Můžeš mi napsat na email, jak to jde...
kati píše: (30. 3. 2009, 14.54)
Dobry den,
uz delsi dobu me trapi jedna vec. Jde o moji mamu. Mam podezreni, ze ma tzv.
syndrom messie. Nasla jsem si informace v internetu a myslim, ze to tak bude.Uz
jako dite jsem se stydela nekoho privest domu, ale tento problem si uvedumuji v
plne mire az ted. Naposledy jsem byla doma pred rokem a zase jsem se musela
zhrozit!!!!Zjistila jsem, ze kdyz ji pomuzu a uklidim /kolikrat cele noci/, je
efekt po kratke dobe nulovy. Misto toho ma porad pripravenou novou vymluvu.
Pokazde nejakou jinou. Ze je na vsechno sama, nema cas, to nemuze vyhodit,
prtoze se uz na nic nezmuze atd. Uz neverim ani jedne vymluve a nadruhe strane
nevim, jak pomoci. Domacnost je vybydlena, nefunguje ani socialni zarizeni,
vsude se hromadi jen harampadi a dokonce 2 roky zije v koupelne jeste k tomu
veliky pes. Rozhodla jsem se navstevy prerusit, protoze to fakt nezvladam. P.S.
u matky me matky to vypadalo v domacnosti podobne!!! Co mi radite, jsem bezmocna
a stydim se za tuto situaci.
Odpověď: (1. 4. 2009, 10.48)
Milá Kati,
byť vám to bude znít absurdně, přejte mamce životní styl, který si
vybrala, jí to tak vyhovuje, ona to tak chce... Přijměte tuto situaci s
láskou a respektek k její volbě...a přijměte i svou bezmoc v té věci...
když to tak budete cítit, můžete se na ni zajít podívat...
Držím palce
Nekdo... píše: (30. 3. 2009, 12.00)
Dobrý den,mám přítele, který hraje automaty.Nehraje často, tak jednou až dvakrát za měsíc, ale prohraje vždy dost vysoké částky, samozřejmě nám pak ty peníze chybí a dluhy se zvyšují a zvyšují.Vždy je z toho velice na dne, ale nepouci se z toho!Co mam delat?
Odpověď: (1. 4. 2009, 10.41)
Můžete mu nabídnout, že budete spravovat peníze, že při sobě on bude
nosit jen částku, kterou nezbytně potřebuje. Může se objednat na několik
"sezení".... A vy zvažte, jak moc je pro vás bezpečné s ním
žít...
Přeji vše dobré
Milena Prášková píše: (30. 3. 2009, 11.28)
Dobrý den,
máme problém v rodině se snachou a její dcerou. Vnučce je nyní 13
let.Když se vnučka narodila, byla zdravá, ale měla problém, nespala,
nejedla, plakala, později byla hodně živá. Snacha s ní neměla trpělivost,
byla nervozní a všechen vztek si vylévala na ní - nechala jí i dvě hodiny
plakat v postýlce, v noci málokdy jí chovala,neměla trpělivost při
krmení, prostě takový přístup co řeknu, to udělá a když ne tak její
chyba.Často jsem si jí brávala domů, abych ulehčila snaše a dala dítěti
alespoň částečně to, co potřebovala. Když byla větší, začala chodit
do školky, ale protože byla neposedná,tak prý zlobila a snacha jí často
tloukla a celkově se k ní chovala hrubě - třeba dělej, hni se, už Tě mám
plné zuby, dostaneš apod. To v podstatě přetrvává. Když bylo vnučce asi
7 let, začala už lépe jíst a to si zase snacha vzpoměla, že jí tolik
jídla dávat nebude, protože by byla tlustá jako byla ona, a že seš jí
děti budou smát. Takže jednou třeba jedla odpoledne,a protože "žrala
celé odpoledne" (rodiče také), tak doma všichni jedli jenom ne vnučka,
Nesměla si vzít, co bylo třeba na stole i když se s tím všichni ládovali.
Myslím, že vnučka byla často nešťastná, v 10 letech začala mít snahu
sebepoškozování, měla by tendenci skočit z okna a pod.Snacha jí od mala
vede k tomu, aby byla samostatná - podle mě je to spíše pro to, že si chce
se vším ulehčit práci. Učila se dobře, ale muselo se na ní dohlédnout,
jinak by se na učení vykašlala. Mezitím začala hrát basketbal, kde má
výborné výsledky, ale i tam začíná zlobit a neposlouchat.
A nyní problém. Začala se kamarádit ve škole se staršími dětmi,
namluvila si i na krátkou dobu chlapce a není s ní k vydržení. Je drzá, ve
škole si dělá co chce,nechce poslouchat,nepořádná, (ale já tvrdím, že
to vidí o snachy, která je schopná poslat i dítě do školky s
nevyžehleným trikem a to nemluvím o naprosto zpřeházených věcech ve
skříni), ve škole jsou na ní stížnosti. Snacha jí řeže jako psa,
vnučka se na pár dní zklidní a jak něco provede tak jí snacha zase zbije.
I 6tiletý vnuk řídá, že je máma na vnučku zlá.Vnučka ale nedá na mámu
dopustit, pořád jí říká, jak jí má ráda, maluje jí obrázky, nyní je
třeba napsala ať si užije Velikonoce a že jí má ráda, ale to že už asi
máma zapoměla.K vnukovi se chová báječně.
Jinak má všechno, oblečení, nějaké peníze a pod.
Jak do toho něco řeknu, tak jsem samozřejmě špatná, mám ale přesto za
to, že původní chyba je ve snaše, která si nenašla ten správný
mateřský přístup.
Jak mám na snachu působit, aby byla na vnučku hodnější a vnučka aby si
zase nestavěla hlavu
Odpověď: (1. 4. 2009, 10.39)
Milá paní Mileno,
neradostné čtení... Jak sama v poslendím odstavci píšete - nemůžete na
snachu v podstatě intervenovat. Vy děláte to nejlepší, co můžete, je
prima, má-li vnučka milující babičku. Udržíte-li mezi sebou vztah
důvěru, je to to a bude to pro život vnučky velmi cenné. Vyhrocení
konfliktu mezi matkou a dcerou je v budoucnu pravděpodobně nevyhnutelné.
Jedině mne napadá otázka, pozeptat se syna, jak on vnímá situaci mezi
matkou a dcerou, jakou roli v té věci může udělat on...
Přeji vše dobré (on i konflikt, vymezení se vnučky vůči své matce, je
důležitý - lepší, než zůstat otloukánkem)
LussiB píše: (24. 3. 2009, 8.38)
Dobrý den! Jmenuji se Lucie a je mi 25let.Chtěla bych poradit ohledně žárlivosti. Jestli se dá nějak léčit nebo se jí nějak zbavit. Víte já mám skvělou rodinu. Manžela Josef 24let a dcery Terezku 5let, Aničku 4měsíce. Jenže jsem hrozně žárlivá a nechci tím zničit vše co mám. Jsem z toho smutná! Můj manžel je moc hodný člověk a nezaslouží si abych ho stále obviňovala z něčeho co nedělá! Jsme spolu přes čtyři roky a manželé přes rok ale já se neumím ovládnout. Jednám v afektu a pak toho lituji! Nevím jestli to s tím nějak souvisí ale můj bývalí přítel se kterým jsem byla před manželem čtyři roky a sekterým mám dceru Terezku mě celé ty roky podváděl a já stále doufala že se změní ale nezměnil a nakonec mě opustil! Svého manžela miluji a to mnohem víc než bývalého přítele ale mám strach. Pořád se kvůli tomu hádáme a já se bojím že tím zničím naše manželství! Já jsem to zkoušela potlačovat ale pak to bylo ještě horší. Třeba teď. Předělávali jsme kuchyň a pomáhal nám jeho nejlepší kamarád. Teď ale on předělává sestře byt a Pepa mu chodí pomáhat to je v pořádku. Jenže včera mi řekl že půjde sám dělat podlahu protože Milan někam jede a jeho sestra to potřebuje mít hotové. Bude tam s ní sám celý den a to jsem prostě nepřekousla a zase jsem vyletěla. Pohádali jsme se. On mi sice říkal že jí bere jako svojí sestru ale já to nezvládla. Nevěřím mu! Je to hrozné ale já to prostě nedokážu i když moc chci! Prosím pomozte mi! Slyšela jsem že by se to dalo zvládnout hypnózou ale nevím kam se obrátit! Sama to prostě nezvládnu!Předem moc děkuji! LussiB
Odpověď: (24. 3. 2009, 18.48)
Milá L.,
a nechcete si dopřát několik lekcí s psychoterapeutem, se kterým byste svou
žárlivost lépe poznala a naučila se s ní lépe pracovat. Co se týče
hypnózy, nevidím ji v této věci jako příliš efektivní.
Budete-li chtít, můžete mne kontaktovat.
Přeji vše dobré.
janicka píše: (23. 3. 2009, 21.23)
Dobry den,
Je mi 32 let, se svým partnerem (o 3 roky starsi) jsem 15 let, zaroven
pracujeme ve spolecne firme. Nas vztah je však mnoho let nefunkcni. Zijeme
spise jako sourozenci, komunikujeme, nehadame se, ale sexualne spolu přes 6 let
nezijeme (z me strany to proste nejde). Na muj vkus je partner prilis lenivy,
nezodpovedny a nemohu se o nej oprit v krizovych situacich. Samozrejme ma
spoustu kladnych stranek (tolerance, rozhodnost, atd.), jinak bychom asi
nevydrzeli takovou dobu ve spolecne domacnosti. Před 5 lety jsem se zamilovala
do stejne stareho kluka (svobodny, bezdetny), s kterym – zda se, by vztah mohl
lepe fungovat, dovedu si jej i predstavit jako zodpovedneho otce, ale tezko
hodnotit vztah s clovekem, s kterym jsem nikdy nezkusila zit. Partner o milenci
nevi, ten druhy o partnerovi ano a prestoze by se mnou moc chtel byt, jeho prani
mi nejak nejde splnit. Nedovedu dlouhodoby „vztah“ s partnerem ukoncit. Tak
si rikam, jestli když to tak nejak „samo“ nejde, jestli me city k
partnerovi nejsou hlubsi nez si priznavam a nejedna se u nas o jakousi
pokrocilou formu lasky, nebo zda-li je silnejsi zvyk, pohodlnost nebo
setrvacnost ci jak to pojmenovat. Jak se to pozna? A cim se ridit v takoveto
situaci? Nechat cas vyresit to za mne? Ten ale tak utika…Co se vztahu tyce,
jsem hroznej pesimista a neverim v lasku ani vernost na vecnost, coz je mozna
další duvod proc pohodlne zustavam, kde nehrozi nejake hluboke citove
zklamani, a do jiste miry mi to takto vyhovuje. Na druhou stranu nechci
donekonecna oba trapit. Tezko mi pomoci, ze:-)? Presto dekuji za odpoved a preji
hezky den.
Odpověď: (24. 3. 2009, 18.45)
Milá Janičko,
díky za smajlíka na konci :). Vztah k partnerovi, se kterým žijete je
určitě významný a asi hlubší než si myslíte (mmj. nepoužíváte slovo
spolubydlící, ani kamarád a slovo partner jste nedala ani do uvozovek) Bylo
by dobré si s tímto mužem otevřeně vyjasnit, jak to s vaším vztahem je,
jak se v něm jeden i druhý cítíte a tak... Kdybyste v této
projasňující záležitosti chtěla napomoci, můžete mne samozřejmě
kontaktovat. Teprve po té, co dáte tomuto vztahu jasné kontury je vhodné
řešit vztah nový.
Přeji vše dobré
< novější | 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >