Kathy píše: (23. 3. 2009, 19.10)

Máte pravdu, že když někoho mám ráda, tak to mlácením neprojevuji, ale když nemá rád mě tak alspoň snad děti. Jenom mi prosím řekněte, jak se mám napravit, jak mám zjistit co dělám špatně, věřím, že když se zlepším, že to přestane, ale jak se změnit? Prosím poraďte mi. Kathy

Odpověď: (24. 3. 2009, 10.11)

Milá Katuško,
ráda bych ti poradila, ale nejsem s vámi v těch situacích a hlavně si myslím, že jste v pořádku a mrzí mne, že to nevíte. Katuško, tak opravdu přemýšlí týrané ženy, psychicky závislé na partnerovi, jakoby ztrácejí svoji jistotu sebeceny...

zuza píše: (23. 3. 2009, 18.35)

Dobrý den.Mám takový problém a vůbec si s ním nevím rady.S
> přítelem jsme spolu už 3 roky a půl roku spolu bydlíme u jeho
> rodičů.Bydlí se nám tam docela dobře ale já bych radši aby jsme
> si našli nějaké svoje bydlení protože nejlepší je když je pár o
> samotě.Ale když to řeknu před přítelem že bycd byla ráda kdyby
> jsme byli sami dva ve svém tak začne argumentovat že proč že
> jedna malá místnost nám stačí že mě na byt nepůjde že chce doma
> tatínkovi pomáhat spravovat dům i když ten dům jeho nebude že
> prostě chce stavět ale pomezek nemá a peníze na to aby postavil
> dům taky nemá.on se prostě nehodlá hnout z domu kde se narodil a
> já nevím co mám dělat je nás tam moc a kdyby se nám podařilo
> splodit ditě tak by jsme ze sebe měli ponorkovou nemoc.prosímvás
> mohli byste mi poradit co s přítelem mám dělat aby se konečně
> rozkýval

Odpověď: (24. 3. 2009, 18.38)

Milá Zuzo,
jediné co můžete měnit, je měnit sebe. Zda vedlejším účinkem bude změna i v jednání partnera není ve vaší moci.
Ohledně místa bydlení by bylo vhodné jasně se domluvit. Vidíte-li, že příteli  (proč ne manželovi?) stačí k životu jedna místnost u rodičů, že chce žít v domě, kde žijete, je třeba s tím počítat a rozhodnout se, zda tam s ním žít chcete či nechcete, event. za jakých podmínek.

Romana píše: (23. 3. 2009, 14.04)

Dobrý den,
mám takový problém, na začátku ledna jsem měla potíže se zádama,které jsem se snažila vyřešit jednak návstěvou na neurologii,rehabilitacema.... atd.... vše vzniklo samozřejmě přepracováním a také mám málo zádového svalstava laicky řečeno... doktor mi doporučil samozřejmě rehabilitaci,cvičení.... což dodržuji a doporučil mi nasadit andidepresíva - asentru- kterou jsem začala užívat,po třech dnech jsem pocitovala obrovské návaly horka,závratě.... myslela jsem,že je to problém související od těch zad,tudíž jsem se snažila dál fungovat,ovšem po dalším užívání jsem téměř omdlela a skončila jsem v nemocnici... po propuštění mi navíšili dávku na celou tabletku asentry a v ten den se kolabs opakoval,znovu jsem byla v nemocnici a v ten okamžik jsem si uvědomila,že to způsobila ta asentra....po měsíci mi znovu nasadili cipralex... první dva dny byly v pořádku a třetí den se opakovala stejná situace jako u asentry... akorát mi bylo doporučeno užívat u toho lexaurin....nemyslím si,že mám PP jen jsem absolvovala spoustu vyšetření a trochu se obávala,ať mi na něco nepřijdou... ale to je u všech pochopitelné,pokud to je v rozumné míře... nyní beru cipralex dva týdny / samozžejmě doplnění serotoninu/ lze očekávat nejdříve za tři týdny, mám spíš problém s pálením po celém těle,není to uvedeno jako vedlejší účinek a tudíž nevím jestli to má souvislost pořád s požívaným cipralexem,musím podotknout,že první týden mi opravdu bylo hodně špatně,nevzládala jsem pracovní povinnost,domácnost ani pohyb po domě.. druhý týden je o něco lepší,ale ty stavy se mi zdají dost nepřiměřené a taky se chci zeptat beru lexaurin už měsíc 1/2 ráno a 1/2 večer 1,5 mg jestli to není moc dlouho, mám pořád pocit,že ho potom nezvládnu vysadit...
Ještě na závěr musím podotknout,že všechna vyšetření mám v pořádku a žádné
problémy nepocituji - mám namysli psychického rázu.... na původně asentru jsem přistoupila na základě velké pracovní zátěže...děkuji za Váš názor

Odpověď: (24. 3. 2009, 18.31)

Medikaci je lépe probrat s MUDr. - můžete navštívit i web http://www.lekari-online.cz/ Já se věnuji lidem, kteří mají mmj. zájem aktivně na sobě pracovat v psychické rovině, což z vašeho psaní nevnímám.

Téra píše: (23. 3. 2009, 14.00)

Dobrý den,mám problém s mojí 5 letou dcerou,poslední dobou trpí hysterickým pláčem který nemá důvod,zničeho nic začne brečet a nemůžu jí uklidnit(v noci taky občas pláče).Radila jsem se i s dětskou dr.kde může být příčina a tak se obracím i na vás jestli my poradíte.Tyhlety stavy se objevují třeba i 10  krát denně,zkoušela jsem to po dobrým i po zlym ale nic nezabírá + najednou chce po mně aby jsem jí začala oblékat a krmit a když na to řeknu:ty chceš aby jsem se o tebe starala jako o malou sestřičku tak odpoví,že ne že ona už je velká holka.Jěště musím napsat,že když byla malinká tak jsme se často stěhovali a v partnerském životě to nebylo zrovna taky ono,ještě máme 8 měsíční dceru - napadlo mě jestli v tom není třeba žárlení na mladší sestřičku.Teď žádné problémy v nové rodině i s novým tatínkem nejsou ale bohužel nás čeká další stěhování.Prosím poraďte jak na ní,už nevím co by zabíralo.Děkuji za odpověď

Odpověď: (24. 3. 2009, 18.26)

Milá Téro,
nejsem s vámi v běhu dne... chůvy v akci pozorovala celou situaci v rodině v průběhu času... nemohu vám dát konkrétní odpověď. Nejsem si jista ani diagnózou hysterického pláče... chce jimi něco dosáhnot nebo to mohou být smutky...

Janka píše: (23. 3. 2009, 12.03)

Už nevím jak dál,nemám si s kym popovídat,nic se mi nedaří,vše se na mě valí ze všech stran,jsem zbytečná

Odpověď: (24. 3. 2009, 10.08)

Milá Janko,
máš dost sil se životem prokousávat. Život je jak houpačka - někdy jsi dole a pak musíš nahoru... Život tu není peříčko - poptej se lidí a uvidíš, že i ostatní se cítí z toho životního pachtění unavení...
Je dobré nalézt člověka, se kterým budeš  systematicky pracovat (můžeš si přečíst knihy doporučené v dotazech níže).
Komunikovat se dá i na chatu apod.
Držím palečky a nezoufej :)

KOS píše: (23. 3. 2009, 9.38)

Dobry den, mam takovy problem, ktery mi v zivote hodne pritezuje a myslim si, ze dokud neudelam nejaky krok, tak pritezovat bude. Jde o pristup rodicu ke me. V cervenci mi bude 20 let,studuji VS a moji rodice (spise otec, ale matka se necha otcem naprosto ovlivnit) ke me pristupuji, jako kdyby mi bylo 15. Otcovi je 49 let a nema krome myslivosti zadny konicek, zadne zajmi a je to hrozny workoholik. Neustále od něho slýcham "Ci chleba jis, toho pisen zpivej".Ale zpet k problemu. Jde o to, ze kdyz chci nekam jit, vse se musi konzultovat. Reknu mu tedy kam jdu a s kym a pak prijde otazka:"Kdy se vratis?" A sama jiste vite ze 1 az 2 hodiny rano neni cas na to aby se koncilo, ale otec rekne v 22hod budes doma. Tak s nim smlouvam tak dlouho dokud nepadne nejaky prijatelny cas obycejne to je 00:00hod ne-li min a nikdy si neodpusti pripominku pokud se mi to nelibi tak nemusim jit vubec(nechodim zas tak casto aby jim to muselo lezt na nervy a taky nejsem problemovy).A vetsinou to, ze nekam chci doprovazi podminka "udelas tohle a tohle a pak muzes jit".A s tim taky souvisi, ze nedokaze rozhodnout za vcasu, (ostatni se potrebuji taky zaridit ze jo, ale nebudou cekat do posledni chvile) takze rozhodne na posledni chvili.Touzim po tom neodchazet prvni z oslav, nebyt ten na ktereho se porad ceka s rozhodnutim a rozhodovat sam za sebe jestli smim nebo ne. Myslim si ze ne to vek a rozum mam.
Dekuji moc za konstruktivni odpoved...

Odpověď: (24. 3. 2009, 10.01)

Ano - máš právo rozhodovat o svém čase
Ve 20letech jsi dospělý! Hledej tedy konstruktivní cestu jak samostanou dospělost projevit.
Nepřerušil-li jsi přípravu na povolání (= studium po 18 věku), máš nárok na výživné od rodičů...(konzultuj na OSPOD), nalézt brigádičku, případně se poptat na studentský úvěr a osamostatnit se v bydlení...
Je to dost konstruktivní odpověď? Máš na to odvahu? Jsi opravdu dospělý?

M píše: (23. 3. 2009, 7.17)

Dobrý den,
ocitla jsem se v situaci, kterou nevím "vnitřně" řešit.Já jsem dost citlivý, lítostivý a depresivní člověk - to je fakt. Ale tohle už je síla i pro mé okolí. Před půl rokem jsem se vdala a přistěhovala k partnerovým rodičům do domečku. Domácnosti byli oddělené ale vchod společný. Tchýně dostála své pověsti a opravdu s ní nelze žít dlouhodobě pod jednou střechou. Přivádí mě do depresivních a ještě snad i horších stavů. Takže hledáme bydlení... jenže jsme narazili. Před pár lety manžel i jeho bratr podepsali s rodiči hypoteční úvěr. Nejhorší je, že kluci ani netušili co podepsují. Mě hned bylo jasné že se toho dlužnictví vůbec nepůjde zbavit. V tu chvíli jsem byla a asi ještě jsem mimo... manžel ztratil iluze o rodičích, o tom jak to s náma myslí dobře. Nevím jak žít... nic mě nebaví, manžel je taky v depresi. ...

Odpověď: (24. 3. 2009, 9.56)

Milá M.,
můžete se inspirovat v knize Tibetské umění duševní vyrovnanosti, Čtyři dohody...
Obecně: nelze-li jinak - omezit kontakt na pozdrav, izolovat svůj život, domácnost, nalánovat si hezký čas...
(právní či finanční poradce nic nevymyslí?)
Držím palce

Ngiel píše: (23. 3. 2009, 0.33)

Dobrý den,
již delší dobu se s mojí kamarádkou potýkáme s problémem, který se jí nedaří vyřešit. Proto jsem se rozhodla obrátit se s prosbou o radu k vám.
Jak jsem již psala, je to problém hlavně mojí kamarádky, i když já se jí snažím ze všech sil pomáhat, jen už nevím jak. Odmalička má problémy s komunikací, neumí mluvit s lidmi, bojí se, přehnaně se kontroluje, nedokáže se zapojit. Na základce se jí děti posmívaly, což poznamenalo její sebevědomí, které je teď opravdu velmi nízké. Dál trpí komplexem méněcennosti a stydí se za svůj vzhled, nemá ráda svoje tělo. Momentálně je jí sedmnáct let. Přestože nejen já, ale i spousta dalších lidí, obdivujeme její vzhled, je to totiž moc hezká holka, ona si pořád myslí, že je ošklivá. Chtěla bych jí pomoci nějak to všechno překonat, jak její pohnutý názor na sebe samu, tak problémy s komunikací. Proto vás prosím o radu, co by se s tím dalo dělat. S tím, že pomoc psychologa nechceme vyhledat, protože si nepřeje, aby se o jejích problémech dozvěděli rodiče a jiní lidé.
Děkuji za Váš čas a doufám v brzkou odpověď

Odpověď: (24. 3. 2009, 9.50)

Zkuste se inspirovat v knize Miluj svůj život či v knize Osobní síla

Kathy píše: (17. 3. 2009, 18.51)

Na ty stránky jsem se podívala, ale stejně jsem přesvědčena že za to mohu já. On do svých 21 let byl normální, ale pak jsem se potkala se svou dávnou kamarádkou, vlastně jsme se znaly už od školky. A dřív jsem se věnovala jenom jemu a teď i kamarádce a to mu vadilo, to je moje chyba, měla jsem se mu víc věnovat.
Ke všemu mu říká, že jestli se to, co se děje někdo dozví, tak zabije obě děti. A to nechci, doufám, že se nikdy nedozví, že jsem Vám napsala, protože jinak by udělal to co řekl a já o své děti přijít nechci.
Ne, on není surovec, mlátí mě proto, že něco dělám špatně, jenom ještě nevím co, a to je to co potřebuji vědět, aby to přestalo. Vím, že mě tím mlácením za něco trestá, on by mě nemlátil proto, že by byl surovej, on surovej není, on mě má i děti rád a když ne mě tak děti.
Nevíte, jak mám zjistit co dělám špatně? Snažím se dělat vše co on říká, ale někdy to nepomáhá. Já chci, aby děti měli úlnou rodinu, nechci aby měli "jiného" otce, chci aby měli svého vlastního, tak mi poraďte jak to mám všechno udělat. Děkuji Kathy

Odpověď: (22. 3. 2009, 17.43)

Milá Kathy,
vaše děti už jiného tátu mít opravdu nebudou.
Píšete: Snažím se dělat vše, co on říká, ale někdy to nepomáhá...

...když vy máte někoho ráda a vážíte si ho, také to projevujete tím, že vyžadujete více než poslušnost, že ho mlátíte?

Zkuste na stránkách České televize shlédnout film: dokument Tomáše Kudrny: To všechno z lásky …

Skutečně přeji vše dobré

asiliana píše: (17. 3. 2009, 17.57)

Dobrý den, mám jeden nemalý problém, který řeším už dlouho ale pořád se mi to nevede dojít k zdárnému vítězství a tak se chci poradit. takže je to asi spíš pro psychiatra nebo pro koho ale teda......takže je to jakoby strach v věcí jako předmětů nebo něčeho takového.Když se kouknu na nějakou věc je jedno na jakou nebo i na člověka nevím jesli se mám na něj pak ještě kouknout ne že nevím ale jako by mě ta věc mučila nemyslím to doslova prostě dám příklad: Kouknu na mobil a pak se na něj kouknu znova a pak to začne někdy jo někdy ne nevím proč a jak prostě to někdy přijde ale je to často. Začnou mě bolet oči musím pořád zívat a hrozně mě to unavuje a zbělám a udělají se mi kruhy pod očima ale fakt hodně. četla jsem si nějaké knížky a nevím připadalo mi jestli netrpím schizofrenií ale nevím a tak chci poradit. Fakt by mi vaše rada moc pomohla. děkuji a přeji hezký den
PS: Nedočkavě čekám na odpověď protože se to děje každý den a v tom dnu nespočetně tak to chci užý konečně vyřešit ať mě to neužírá.

Odpověď: (22. 3. 2009, 17.31)

Milá Liano,
schizofrenii nevylučuji, ale doporučovala bych systematickou energetickou práci - můžete se objednat k pravidelné spolupráci se mnou. Neuděláte-li to, doporučuji objednat se k psychiatrovi a s ním probrat možnosti medikace...

Pusinka píše: (17. 3. 2009, 15.47)

Dobrý den, potřebuji vážně pomoct. Stala se mi taková věc, je mi 16 let a před Vánoci jsem zjistila, že jsem ve čtvrtém měsíci těhotenství. Byl to šok! Jak pro mně, tak pro mou rodinu, mého přítele a pochopitelně i pro jeho rodinu. Dítě jsem si pochopitelně nechat nechtěla, ale už jsem neměla na výběr. Jistě si říkáte, jak jsem si mohla ničeho nevšimnout, ani něčeho takového, jako toho, že mi vynechává menstruace, ale jednoduše mohla, menstruaci jsem totiž ani předtím neměla pravidelnou a tak pro mě bylo téměř normální že mi takto vynechává. Nyní tu sedím s břichem a bojím se, co, kdy příjde. Jsem z toho nešťastná, přítel se s tím dokázal vyrovnat a přijal to ale já to prostě nedokázala. Každým dnem si přeji, abych prostě usnula a už se neprobudila. Neustále, pořád, každou vteřinu pomýšlím na to, jak bych vrátila čas, kéž by to jen šlo. Teď už je pozdě něčeho litovat. Teď mi zřejmě poradíte, že to můžu dát k adopci atd, ale to ne, s tím bych žít nedokázala. A nebo to, že až se to narodí, zavalí mě záplava hormonů a budu šťastná za to, že to dítě mám, ano, to už jsem slyšela mnohokrát a třeba to tak i je ale otázka je, jestli to tak chci a odpověď zní že ne.

Odpověď: (22. 3. 2009, 17.27)

Milá Pusinko,
jestli se o dítě nechcete starat, opravdu ho můžete dát k adopci (s čím byste nedokázala žít ? - s tím, co by tomu řekli lidi, rodiče...? Je potřeba, abyste byla se svým rozhodnutím v souladu !!! Buď tak nebo onak - vědoma si zisků a ztrát - to je dospělost (nekroutit se jako žížala)Můžete tomu dítěti říci, že vám je to sice líto, ale nejste schopná nést zodpovědnost za jeho výchovu a proto ho pro jeho dobro svěřujete adoptivním rodičům.
Věřím, že si dokážete se situací poradit jako dospělá žena, kterou jste.

anelim píše: (17. 3. 2009, 12.05)

Dobrý den, ráda bych se zeptala, jak na syna. Je mu 19 let, nedodělal učiliště, už téměř rok ho živím, má pouze příležitostné brigády. Je naprosto nezodpovědný, z ničeho si nic nedělá. Je ve vleku kamarádů, je snadno ovlivnitelný. Ke mně se chová slušně, doma se vším pomáhá. Ale zavře dveře od domu a je to někdo jiný. Pravda je, že jsem zkoušela všechno - po dobrém -sliby, po zlém - vyhazov z domu apod. Zaplatila jsem za něho spoustu dluhů, nejsou to závratné částky, ale jsou to dluhy - z toho si taky nic nedělá. Má dvojče - sestru, která je jeho pravý opak. Narodili se v 7. měsíci těhotenství  - syn je problémový už odmalička. Dětská lékařka mi říkala, že by to snad mohlo mít na jeho chování vliv. Chtěla bych se zeptat, jestli je možné někde provést vyšetření, nebo jestli je nějaká jiná alternativa. Vím, že mi odpovíte pouze obecně, ale hledala jsem v našem okrese poradnu, ale jsou to jen poradny školní.
Děkuji za Váš čas a odpověď.

Odpověď: (22. 3. 2009, 17.18)

Milá A.,
v obecné rovině souvisí se se vším - ale jak vidno, souvislost mezi narozením na 7.měsíci není přímá.  V souvislosti hledání příčin mne napadá otázka: co vztah otec - syn? Jak otec se staví k jeho chování...
Pro vás je podstatné, vybudovat si postoj vůči synovi tak, aby vám v něm bylo dobře...
Je možné dohovořit se se synem na rodinné terapii ...
Přeji vše dobré

poully píše: (17. 3. 2009, 11.19)

Dobrý den, moc prosím o radu.
Můj partner2x týdně chodí do hospod s lidmi ze stejné branže /opravdu se
schází, aby si popovídali o novinkách, popřípadě vyměňovali, nabízeli či
kupovali věci./. To je fakt. Při té příležitosti tedy partner pije pivo. V
poslední dobou, začalo to asi v říjnu nebo listopadu 2008, byl "přiveden"
kamarádem domů ve stavu, že o sobě nevěděl. Další den omluva a slib,že to se
už nestane.V prvním týdnu nového roku přišel opět dost napitý,ale tvrdil,že
z něj není cítit alkohol, pohádali jsme se a byl i trochu agresivní, ale
věděl, co dělá. Druhý den následovala omluva, a že to nikdy už neudělá.
Nedělá mu dobře míchání piva a fernetu.V minulém týdnu přišel zase šíleně
opilý z dopoledního slavení v hospodě narozenin kamaráda. Zbytek neděle od
15h. prospal-druhý den opět následovala omluva, a že to ví,že mu nedělá
míchání piva a fernetu dobře, ale že si prý nemůže pomoci.Že prý ví, že je
blbej.Chtěla jsem,aby,se poradil s odborníkem,jak na svou slabou vůli
vyzrát.Řekl,že se zeptá nějakého psychologa. Domnívám se,že se opije a
"neodolá" objednáním fernetu od,rádoby, kamaráda nebo kolegy, který zřejmě
nespěchá domů, nebo to jeho partnerce nevadí, nebo žádnou nemá a nezná jiný
způsob trávení volného času. Je možné, že se partner začal opíjet právě,
když se sejde s tímto určitým člověkem. Moc prosím o radu.Partner je člověk,
který ve svém oboru opravdu něco dokázal a znamená, je velmi inteligentní,
proto mi nejde na rozum, že se dokáže opít jak "ruský mužík" a chovat se
jako primitiv.To, že se mi to nelíbí,případně se s ním rozejdu, jsem mu
řekla.P.

Odpověď: (22. 3. 2009, 17.12)

Milá P.,
a zeptal se už?
Sebekázeň patří k sebevýchově... to za něj nikdo neudělá. Chtěl-li by v té věci energetickou pomoc, může mne kontaktovat.

Pavla píše: (16. 3. 2009, 21.47)

Dobrý večer, chtěla bych poprosit o radu. Poslední dobou se stresuju z každé maličkosti. Bojím se věcí, které běžně k životu patří. Obvykle mám nervy třeba ze školy, snažím se všechno dokončit s předstihem a někdy je to nemožné, pak mám strach např. že to nestihnu nebo že se mi to nepovede. Vlastně i když je všechno v pořádku najde se něco z čeho mám strach. Chtěla bych se s tím nějak poprat sama, protože s tím nechci nikoho zatěžovat, přítel je na mě moc hodný a když to na mně pozná snaží se mi pomoci, ale já nechci, aby věděl, že takové stavy mám. Občas mi pomůže, když se mám na co těšit, ale nemůžu si pořád dělat jen samé radosti. Předem mockrát děkuji za odpověď.

Odpověď: (22. 3. 2009, 17.09)

Milá Pavlo,
přijmout se ve své nedokonalosti?
co se stane ve vaši nejhorší představě, když se bojíte? představte si to? Jde o život? Máte obě ruce a nohy?
Můžete se třeba objedenat na léčebné meditace, které pomáhají při setkání se strachem, při aktivaci vnitřní síly...
Přeji vše dobré

zdenycka píše: (16. 3. 2009, 14.10)

Chtela bych se zeptat... někdy mám pocit, že jsem až příliš přecitlivělá... někdo mi něco řekne, trošku vynadá, třeba i ze srandy, ale nejde mi to vzít jinak než se rozesmutním a často i rozbrečím. Někdy je mi jen tak smutno ze všeho... z pomíjivosti života... vím, že všichni občas brečí, ale říká se všeho s mírou... chtěla bych se zeptat, kde přesně je ta míra?

Odpověď: (22. 3. 2009, 17.06)

Milá Zdenečko,
zatím jsem Mírometr v nabídce e-shopů neviděla ;) - nezbývá nám tedy nic jiného, než spoléhat na své cítění...
Napadá mne, že byste potřebovala více věřit sobě, věřit tomu, že jste v pořádku, že vám je líto, že okolí nevidí vaši vnitřní krásu ...
Přála bych vám, abyste si dopřála luxus psychoterapie... nalézt člověka, se kterým budete hledat a nacházet svůj "mírometr" a odpovědi na další vaše smutky a otázky.
Držím palečky :)

ivi píše: (16. 3. 2009, 13.55)

Dobry den, mam smutne obdobi, po roce a pul jsme se s pritelm rozesli po intenzivnim vztahu. Duvod byl ten, ze jsem zacala touzit po rodinnem zivote. Je mi 28, pritel o 7 let mladsi. Nas vztah byl hezky, skvele jsme si rozumneli, meli stejny pohled na zivot. Jediny problem byl cas na uskotecnovani svych planu. I kdyz jsme se milovali tak jsme to utli, abychom si nebranili v plneni svych zivotnich prani. Ale ted mam velke pochybnosti o tom jestli jsem se rozhodla spravne. Citim, ze mi strasne chybi. Kdyz zavru oci, vidim smich, radost, stesti, vidim parnera pro soucastnost ted a tady.A ja chci zit ted!On uz otocil stranku a snazi zit uz dalsi list, ale ja ji jeste neotocila....a citim, ze ji ani nechci otacet....Ja nevim.Jsem zmatena.

Odpověď: (22. 3. 2009, 17.01)

Milá Ivi,
je dobré žít tady a ted, je dobré přijmout to, že v okamžiku svého rozhodnutí jste se rozhodla jak nejlépe jste uměla a jinak to nešlo. Udělala-li jste nové rozhodnutí, bylo by dobré o tom bývalého přítele infomovat... uvidíte, zda on pak udělá nějaké nové rozhodnutí či nikoliv... jeho rozhodnutí akceptujte a dle toho se zařidte.  Přijměte život tak jak běží - v jeho vývoji - zrodu a umírání.

jani píše: (16. 3. 2009, 12.21)

Dobry den, mam tricetileteho kamarada na kterem mi hodne zalezi, a chtela bych mu pomoci. Ma problem s kazdou slecnou se kterou se vice sblizi.Zacnou spolu chodit, poznavat se, a najednou prijde situce, kdy slecna udela neco co se kamaradovi az tak moc nelibi, a to muze byt nejaky nazor, nejaky urcity moment v chovani atd... a to je ten pruser kdy se zacne odtahovat a ztraci tak o jeji osobnost a partnerku zajem. Pro nas ostatni jsou veci kazdodenne bezne, přejdou se, resi se a nebo se nad nima mavne ruka, no jo zenska, no jo chlap. Prizpusobeni, tolerance, obetovani, chapani toho druheho jsou pro nej tak cizi veci, ze radeji vezmne nohy na ramena, utece. Prosim o radu jak mu ukazat i jinou cestu. Dekuji.

Odpověď: (22. 3. 2009, 16.32)

Milá Jani,
ptala jste se ho - zda má problém? ptala jste se ho, zda od vás chce pomoci?
Pomáhejme tomu, kdo chce pomoci - jinak to ani nejde... Popovídej te si s ním o tom, co vidíte, dávejte mu otázky související s tématem, které vedou k přemýšlení... ptejte se, naslouchejte - a třeba dejte vědět, co jste zjistila ... :)

R. píše: (16. 3. 2009, 10.45)

Dobrý den,
v minulé poradně jsem Vás prosila o radu ohledně dcery maturitního plesu.Chtěla jste vědět jak to nakonec dopadlo.Na ples jsem šla v doprovodu mých sourozenců,bez partnera,protože jsem nechtěla aby dcera měla pokažený ples k vůli otcovo despotismu.Tím,že jsem zůstala nad věcí,bylo pro mne tou největší odměnou.Dcera jen zářila,strašně jí to slušelo a já byla tak pyšná.Opravdu jsme si ten ples užily obě dvě.Kdykoliv měla chvilku přiběhla za mnou a byla jak sluníčko.Jenom jedna věc jí určitě bolela a mě za ni jěště víc.Když byl tanec s rodiči,její otec stál u baru!!!Musela si pro něj dojít,ale to už bylo po všem.Neměla jsem s ním společný stůl,naštěstí!
Když jsem pak druhý den o všem přemýšlela,mohu říci(i když to bude znít třeba hloupě)že jsem byla se sebou spokojená.Nešlo o to kdo zaujme dominatní pozici,já nebo bývalý,ale o to že moje holčička byla šťastná,užila si SVUJ ples a snad na tu nepříjemnost potom i pozapoměla.
Moc zdravím a děkuji a pokud budu potřebovat určitě napíši o radu.
R.

Odpověď: (22. 3. 2009, 16.28)

Díky za info :) - jste šikulka.

Vendula píše: (16. 3. 2009, 9.37)

> Dobrý den,
> jsem 3 měsíce po operaci slepého střeva,asi ta operace s tím
> vůbec nesouvisí, ale od té doby, když mám náhodou někam jet nebo
> k někomu jít,tak mě přepadne strašný strach, je mi špatně od
> žaludku a někdy dokonce z toho, jak se něčeho bojím i zvracím.
> Jsem z toho úplně mimo, prostě a jednoduše nemůžu tím
> pádemnormálně žít. Tak raději zůstanu doma a nikam nejdu a hned
> se mi udělá trochu lépe. Jo ještě jsem bez práce před půl rokem
> nám zkrachovala firma. Někdy mi třeba pomáhají nějaké dýchací
> techniky a třeba i rádio. Budu moc ráda, pokud se na můj dotaz
> dostane a dostanu nějakou radu. Mnohokrát děkuji a přeji krásný
> zbytek dne. Vendula

Odpověď: (22. 3. 2009, 16.26)

Milá Vendulo,
doporučovala bych objednat se na léčebné meditace. Jedná se o psychosomatický problém, který by bylo třeba pročistit právě nejlépe léčebnými meditacemi.
Přeji vše dobré

rampamckvak píše: (11. 3. 2009, 8.40)

Dobře rad bych se kvam obědnal,pokud je to možný,jsem z Prahy,děkuji.

Odpověď: (11. 3. 2009, 9.07)

Těší mne vaše důvěra,
k dohovoření termínu je možné nejlépe využít mob.: 777-588352 nebo email: radana@rovena.info