Pusinka píše: (17. 3. 2009, 15.47)

Dobrý den, potřebuji vážně pomoct. Stala se mi taková věc, je mi 16 let a před Vánoci jsem zjistila, že jsem ve čtvrtém měsíci těhotenství. Byl to šok! Jak pro mně, tak pro mou rodinu, mého přítele a pochopitelně i pro jeho rodinu. Dítě jsem si pochopitelně nechat nechtěla, ale už jsem neměla na výběr. Jistě si říkáte, jak jsem si mohla ničeho nevšimnout, ani něčeho takového, jako toho, že mi vynechává menstruace, ale jednoduše mohla, menstruaci jsem totiž ani předtím neměla pravidelnou a tak pro mě bylo téměř normální že mi takto vynechává. Nyní tu sedím s břichem a bojím se, co, kdy příjde. Jsem z toho nešťastná, přítel se s tím dokázal vyrovnat a přijal to ale já to prostě nedokázala. Každým dnem si přeji, abych prostě usnula a už se neprobudila. Neustále, pořád, každou vteřinu pomýšlím na to, jak bych vrátila čas, kéž by to jen šlo. Teď už je pozdě něčeho litovat. Teď mi zřejmě poradíte, že to můžu dát k adopci atd, ale to ne, s tím bych žít nedokázala. A nebo to, že až se to narodí, zavalí mě záplava hormonů a budu šťastná za to, že to dítě mám, ano, to už jsem slyšela mnohokrát a třeba to tak i je ale otázka je, jestli to tak chci a odpověď zní že ne.

Odpověď: (22. 3. 2009, 17.27)

Milá Pusinko,
jestli se o dítě nechcete starat, opravdu ho můžete dát k adopci (s čím byste nedokázala žít ? - s tím, co by tomu řekli lidi, rodiče...? Je potřeba, abyste byla se svým rozhodnutím v souladu !!! Buď tak nebo onak - vědoma si zisků a ztrát - to je dospělost (nekroutit se jako žížala)Můžete tomu dítěti říci, že vám je to sice líto, ale nejste schopná nést zodpovědnost za jeho výchovu a proto ho pro jeho dobro svěřujete adoptivním rodičům.
Věřím, že si dokážete se situací poradit jako dospělá žena, kterou jste.

anelim píše: (17. 3. 2009, 12.05)

Dobrý den, ráda bych se zeptala, jak na syna. Je mu 19 let, nedodělal učiliště, už téměř rok ho živím, má pouze příležitostné brigády. Je naprosto nezodpovědný, z ničeho si nic nedělá. Je ve vleku kamarádů, je snadno ovlivnitelný. Ke mně se chová slušně, doma se vším pomáhá. Ale zavře dveře od domu a je to někdo jiný. Pravda je, že jsem zkoušela všechno - po dobrém -sliby, po zlém - vyhazov z domu apod. Zaplatila jsem za něho spoustu dluhů, nejsou to závratné částky, ale jsou to dluhy - z toho si taky nic nedělá. Má dvojče - sestru, která je jeho pravý opak. Narodili se v 7. měsíci těhotenství  - syn je problémový už odmalička. Dětská lékařka mi říkala, že by to snad mohlo mít na jeho chování vliv. Chtěla bych se zeptat, jestli je možné někde provést vyšetření, nebo jestli je nějaká jiná alternativa. Vím, že mi odpovíte pouze obecně, ale hledala jsem v našem okrese poradnu, ale jsou to jen poradny školní.
Děkuji za Váš čas a odpověď.

Odpověď: (22. 3. 2009, 17.18)

Milá A.,
v obecné rovině souvisí se se vším - ale jak vidno, souvislost mezi narozením na 7.měsíci není přímá.  V souvislosti hledání příčin mne napadá otázka: co vztah otec - syn? Jak otec se staví k jeho chování...
Pro vás je podstatné, vybudovat si postoj vůči synovi tak, aby vám v něm bylo dobře...
Je možné dohovořit se se synem na rodinné terapii ...
Přeji vše dobré

poully píše: (17. 3. 2009, 11.19)

Dobrý den, moc prosím o radu.
Můj partner2x týdně chodí do hospod s lidmi ze stejné branže /opravdu se
schází, aby si popovídali o novinkách, popřípadě vyměňovali, nabízeli či
kupovali věci./. To je fakt. Při té příležitosti tedy partner pije pivo. V
poslední dobou, začalo to asi v říjnu nebo listopadu 2008, byl "přiveden"
kamarádem domů ve stavu, že o sobě nevěděl. Další den omluva a slib,že to se
už nestane.V prvním týdnu nového roku přišel opět dost napitý,ale tvrdil,že
z něj není cítit alkohol, pohádali jsme se a byl i trochu agresivní, ale
věděl, co dělá. Druhý den následovala omluva, a že to nikdy už neudělá.
Nedělá mu dobře míchání piva a fernetu.V minulém týdnu přišel zase šíleně
opilý z dopoledního slavení v hospodě narozenin kamaráda. Zbytek neděle od
15h. prospal-druhý den opět následovala omluva, a že to ví,že mu nedělá
míchání piva a fernetu dobře, ale že si prý nemůže pomoci.Že prý ví, že je
blbej.Chtěla jsem,aby,se poradil s odborníkem,jak na svou slabou vůli
vyzrát.Řekl,že se zeptá nějakého psychologa. Domnívám se,že se opije a
"neodolá" objednáním fernetu od,rádoby, kamaráda nebo kolegy, který zřejmě
nespěchá domů, nebo to jeho partnerce nevadí, nebo žádnou nemá a nezná jiný
způsob trávení volného času. Je možné, že se partner začal opíjet právě,
když se sejde s tímto určitým člověkem. Moc prosím o radu.Partner je člověk,
který ve svém oboru opravdu něco dokázal a znamená, je velmi inteligentní,
proto mi nejde na rozum, že se dokáže opít jak "ruský mužík" a chovat se
jako primitiv.To, že se mi to nelíbí,případně se s ním rozejdu, jsem mu
řekla.P.

Odpověď: (22. 3. 2009, 17.12)

Milá P.,
a zeptal se už?
Sebekázeň patří k sebevýchově... to za něj nikdo neudělá. Chtěl-li by v té věci energetickou pomoc, může mne kontaktovat.

Pavla píše: (16. 3. 2009, 21.47)

Dobrý večer, chtěla bych poprosit o radu. Poslední dobou se stresuju z každé maličkosti. Bojím se věcí, které běžně k životu patří. Obvykle mám nervy třeba ze školy, snažím se všechno dokončit s předstihem a někdy je to nemožné, pak mám strach např. že to nestihnu nebo že se mi to nepovede. Vlastně i když je všechno v pořádku najde se něco z čeho mám strach. Chtěla bych se s tím nějak poprat sama, protože s tím nechci nikoho zatěžovat, přítel je na mě moc hodný a když to na mně pozná snaží se mi pomoci, ale já nechci, aby věděl, že takové stavy mám. Občas mi pomůže, když se mám na co těšit, ale nemůžu si pořád dělat jen samé radosti. Předem mockrát děkuji za odpověď.

Odpověď: (22. 3. 2009, 17.09)

Milá Pavlo,
přijmout se ve své nedokonalosti?
co se stane ve vaši nejhorší představě, když se bojíte? představte si to? Jde o život? Máte obě ruce a nohy?
Můžete se třeba objedenat na léčebné meditace, které pomáhají při setkání se strachem, při aktivaci vnitřní síly...
Přeji vše dobré

zdenycka píše: (16. 3. 2009, 14.10)

Chtela bych se zeptat... někdy mám pocit, že jsem až příliš přecitlivělá... někdo mi něco řekne, trošku vynadá, třeba i ze srandy, ale nejde mi to vzít jinak než se rozesmutním a často i rozbrečím. Někdy je mi jen tak smutno ze všeho... z pomíjivosti života... vím, že všichni občas brečí, ale říká se všeho s mírou... chtěla bych se zeptat, kde přesně je ta míra?

Odpověď: (22. 3. 2009, 17.06)

Milá Zdenečko,
zatím jsem Mírometr v nabídce e-shopů neviděla ;) - nezbývá nám tedy nic jiného, než spoléhat na své cítění...
Napadá mne, že byste potřebovala více věřit sobě, věřit tomu, že jste v pořádku, že vám je líto, že okolí nevidí vaši vnitřní krásu ...
Přála bych vám, abyste si dopřála luxus psychoterapie... nalézt člověka, se kterým budete hledat a nacházet svůj "mírometr" a odpovědi na další vaše smutky a otázky.
Držím palečky :)

ivi píše: (16. 3. 2009, 13.55)

Dobry den, mam smutne obdobi, po roce a pul jsme se s pritelm rozesli po intenzivnim vztahu. Duvod byl ten, ze jsem zacala touzit po rodinnem zivote. Je mi 28, pritel o 7 let mladsi. Nas vztah byl hezky, skvele jsme si rozumneli, meli stejny pohled na zivot. Jediny problem byl cas na uskotecnovani svych planu. I kdyz jsme se milovali tak jsme to utli, abychom si nebranili v plneni svych zivotnich prani. Ale ted mam velke pochybnosti o tom jestli jsem se rozhodla spravne. Citim, ze mi strasne chybi. Kdyz zavru oci, vidim smich, radost, stesti, vidim parnera pro soucastnost ted a tady.A ja chci zit ted!On uz otocil stranku a snazi zit uz dalsi list, ale ja ji jeste neotocila....a citim, ze ji ani nechci otacet....Ja nevim.Jsem zmatena.

Odpověď: (22. 3. 2009, 17.01)

Milá Ivi,
je dobré žít tady a ted, je dobré přijmout to, že v okamžiku svého rozhodnutí jste se rozhodla jak nejlépe jste uměla a jinak to nešlo. Udělala-li jste nové rozhodnutí, bylo by dobré o tom bývalého přítele infomovat... uvidíte, zda on pak udělá nějaké nové rozhodnutí či nikoliv... jeho rozhodnutí akceptujte a dle toho se zařidte.  Přijměte život tak jak běží - v jeho vývoji - zrodu a umírání.

jani píše: (16. 3. 2009, 12.21)

Dobry den, mam tricetileteho kamarada na kterem mi hodne zalezi, a chtela bych mu pomoci. Ma problem s kazdou slecnou se kterou se vice sblizi.Zacnou spolu chodit, poznavat se, a najednou prijde situce, kdy slecna udela neco co se kamaradovi az tak moc nelibi, a to muze byt nejaky nazor, nejaky urcity moment v chovani atd... a to je ten pruser kdy se zacne odtahovat a ztraci tak o jeji osobnost a partnerku zajem. Pro nas ostatni jsou veci kazdodenne bezne, přejdou se, resi se a nebo se nad nima mavne ruka, no jo zenska, no jo chlap. Prizpusobeni, tolerance, obetovani, chapani toho druheho jsou pro nej tak cizi veci, ze radeji vezmne nohy na ramena, utece. Prosim o radu jak mu ukazat i jinou cestu. Dekuji.

Odpověď: (22. 3. 2009, 16.32)

Milá Jani,
ptala jste se ho - zda má problém? ptala jste se ho, zda od vás chce pomoci?
Pomáhejme tomu, kdo chce pomoci - jinak to ani nejde... Popovídej te si s ním o tom, co vidíte, dávejte mu otázky související s tématem, které vedou k přemýšlení... ptejte se, naslouchejte - a třeba dejte vědět, co jste zjistila ... :)

R. píše: (16. 3. 2009, 10.45)

Dobrý den,
v minulé poradně jsem Vás prosila o radu ohledně dcery maturitního plesu.Chtěla jste vědět jak to nakonec dopadlo.Na ples jsem šla v doprovodu mých sourozenců,bez partnera,protože jsem nechtěla aby dcera měla pokažený ples k vůli otcovo despotismu.Tím,že jsem zůstala nad věcí,bylo pro mne tou největší odměnou.Dcera jen zářila,strašně jí to slušelo a já byla tak pyšná.Opravdu jsme si ten ples užily obě dvě.Kdykoliv měla chvilku přiběhla za mnou a byla jak sluníčko.Jenom jedna věc jí určitě bolela a mě za ni jěště víc.Když byl tanec s rodiči,její otec stál u baru!!!Musela si pro něj dojít,ale to už bylo po všem.Neměla jsem s ním společný stůl,naštěstí!
Když jsem pak druhý den o všem přemýšlela,mohu říci(i když to bude znít třeba hloupě)že jsem byla se sebou spokojená.Nešlo o to kdo zaujme dominatní pozici,já nebo bývalý,ale o to že moje holčička byla šťastná,užila si SVUJ ples a snad na tu nepříjemnost potom i pozapoměla.
Moc zdravím a děkuji a pokud budu potřebovat určitě napíši o radu.
R.

Odpověď: (22. 3. 2009, 16.28)

Díky za info :) - jste šikulka.

Vendula píše: (16. 3. 2009, 9.37)

> Dobrý den,
> jsem 3 měsíce po operaci slepého střeva,asi ta operace s tím
> vůbec nesouvisí, ale od té doby, když mám náhodou někam jet nebo
> k někomu jít,tak mě přepadne strašný strach, je mi špatně od
> žaludku a někdy dokonce z toho, jak se něčeho bojím i zvracím.
> Jsem z toho úplně mimo, prostě a jednoduše nemůžu tím
> pádemnormálně žít. Tak raději zůstanu doma a nikam nejdu a hned
> se mi udělá trochu lépe. Jo ještě jsem bez práce před půl rokem
> nám zkrachovala firma. Někdy mi třeba pomáhají nějaké dýchací
> techniky a třeba i rádio. Budu moc ráda, pokud se na můj dotaz
> dostane a dostanu nějakou radu. Mnohokrát děkuji a přeji krásný
> zbytek dne. Vendula

Odpověď: (22. 3. 2009, 16.26)

Milá Vendulo,
doporučovala bych objednat se na léčebné meditace. Jedná se o psychosomatický problém, který by bylo třeba pročistit právě nejlépe léčebnými meditacemi.
Přeji vše dobré

rampamckvak píše: (11. 3. 2009, 8.40)

Dobře rad bych se kvam obědnal,pokud je to možný,jsem z Prahy,děkuji.

Odpověď: (11. 3. 2009, 9.07)

Těší mne vaše důvěra,
k dohovoření termínu je možné nejlépe využít mob.: 777-588352 nebo email: radana@rovena.info

mixter píše: (10. 3. 2009, 21.11)

Dobrý den,
nevím přesně jak začít... prostě mám problémy s rodiči. Pořád mi nadávají, jaký jsem zmetek, šmejd a podobné nadávky. vše podle nich dělám jen na půl a jediný co umím je prej furt jen lenošit. Pořád mi nadávají, když se chci učit, že se akorát ulívám. Vůbec je nezajímá, že mám dobrý prospěch, prej dobré známky  nejsou všechno. Teď mi bude za 12 dní 18 a oznámili mi, že si mám najít byt, protože je akorát vyžírám a nechci si najít brigádu. Stále ale slyším nadávky a předhazování, že až vypadnu, tak bude klid. Mí dva sourozenci vidí, jak mi nadávají a buď se tomu smějí anebo ještě něco řeknou, co není pravda a  tím mi přitíží. Máma si toho mnoho překrucuje a pořád od ní slyším, jak to bylo za ní.Má 15 letá sestra mi taky kvůli všemu nadává. Už prostě nemůžu dál, když mě už hafokrát vyhodili a když sem šla bydlet za svým přítelem, který bydlí s rodiči a má ještě 3 sourozence, řekli mi naši, že jestli se nevrátím, že na mě pošloupolicii. Vůbec nevím, co mám dělat. Prosím poraďte...

Odpověď: (10. 3. 2009, 21.22)

Milá M.,
k peklu na zemi ani nepotřebujeme čerty, viď (umouněnejch dušiček tady máme dost, co to peklíčko tu dělají...)
Vím, že je to pro tebe nyní těžké, pokus se udržet sílu a rozum. Shrnutí:
- doma tě vyhazují, vyčítají a nenechávají tě v klidu učit
- 18 let - jsi právně zodpovědná za sebe
- ze zákona jsou rodiče povini tě živit po dobu přípravy na povolání do 26let(nesmíš ale přerušit studium - musí být kontinuální)
- máš možnost jít bydlet k příteli
- se stanovenímm výživného by ti měli pomoci úřednice na úřadu sociálně právní ochrany dětí (OSPOD při MÚ) - nebo na státním zastupitelství
- máš právo na to, uspořádat si život a na povolání se připravovat
- policie tě moc řešit nebude - maximálně udělají zápis...
Závěr: doporučuji spolupracovat konstruktivně s OSPODem nebo zastupitelstvím a nastěhovat se k příteli ...
budeš-li potřebovat konzultaci ohledně kontaktu s úřady či kvůli něčemu jinému, můžeš mne kontaktovat

Niky píše: (10. 3. 2009, 19.37)

Dobrý den,potřebuji poradit. kamarád spal s jednou holčinou a ta ho ted vydírá že sním čeká děti...nebo teda už má dvojčata....jenže ani ona ani on nechcou testy.....Chtěl by vědět zda může být otec. Když doktorka určila datum početí podle poslední menstruace na 5.4 a kamarád sní spal mezi 16 až 22.3. můžou být dvojčata jeho? porodila 19.11. děkuju za odpověd...

Odpověď: (10. 3. 2009, 21.08)

Milá N.,
proč to řešíte vy?
proč já?
není to snad starost těch dvou? - asi mají nějaký důvod, že nechtějí testy...
hezké dny
řekla bych, že otcem být může

karolína píše: (9. 3. 2009, 18.57)

Mám problém bude mi 18 let a nikdy jsem neměla přítele. Nemám ani možnost seznámení protože nechodím nikam do společnosti a nemám kamarády.Od nás ze třídy jsem jediná kdo ještě s nikým nechodil a už nevím co mám dělat

Odpověď: (10. 3. 2009, 21.02)

Milá K.,
bylo by fajn nalézt cestu mezi lidi - říci vrstevníkům, že chceš jít s nimi...
lze komunikovat i na netu na různých chatech a seznamkách...
tak se do toho pusť

tyfany píše: (9. 3. 2009, 18.46)

Dobrý den!
Chtěla jsem se zeptat, jestli bych potřebovala psychologickou terapii.
Jsem obyčejná 22letá slečna,mám přítele, se kterým jsem téměř 5 let. Trpím nedostatkem sebedůvěry, neustále mám pocity, že se nelíbím lidem kolem nás, že mě nemají rádi, nejsem "in" atd... Vím, že si to dělám sama, ale nemůžu si pomoct. Prostě každý kdo se na mě podívá  a já to postřehnu, okamžitě mám myšlenky,co se mu na mě nelíbí.
Předem děkuji za odpověď.

Odpověď: (10. 3. 2009, 20.59)

Milá obyčejně neobyčejná slečno,
tak jak vlasy mají čas od času rády zásah kadeřníka, duše také žádá své :).
Věřím, že si péči psychopečovatele dopřejete :)

ajrynka píše: (9. 3. 2009, 16.49)

Dobrý den, chtěla bych Vás požádat o radu, která se týká mého 5letého syna, který navštěvuje druhým rokem mateřskou školku a od začátku má problémy s adaptací.

Odpověď: (10. 3. 2009, 20.55)

Můžete se objednat na konzultaci do pedagogicko psychologické poradny v místě vašeho bydliště a probrat svou starost podrobněji. Můžete najít šikovného kineziolga nebo psycho léčitele - bylo by to docela dobré.

Michell píše: (9. 3. 2009, 16.33)

Dobrý den, nemám to s kým probrat, tak píšu sem.

Mám přítelkyni, se kterou jsme začali plánovat svatbu. Tedy já jí požádal loni o ruku a ona řekla že ano, ale pak se do plánování svatby moc nehrnula. Pořád říkala, že pro ni svatba nic neznamená a že abysme byli spolu, tak nepotřebuje žádný papír.

Na podzim otěhotněla, tak jsme se moc těšili, ale koncem ledna o miminko přišla. Dostala z toho deprese, protože musela být doma sama. A najednou (koncem února) otočila a začala svatbu plánovat. (Den předtím mi brečela do telefonu, když jsem jí volal z práce. Měla deprese.)

Tak jsme si minulý týden zamluvili termín na matrice, objednali prstýnky, fotografa... A odjeli jsme na víkend do Krkonoš. Ze začátku to bylo super, ale v sobotu jsme byli ve Vrchlabí a ona mi v parku řekla jménem svého bývalého.

Docela mě to šokovalo. Nejdřív zkusila zapírat, pak že řekla úplně jiné jméno a nakonec se večer začala moc omlouvat, že jí to tak vyklouzlo.. (Totiž v krkonoších dřív se svým bývalým trávila hodně času, protože on tam měl chatu.)

Pak šla spát a já na to furt myslel. A na stole ležel její mobil a já (aniž bych přemýšlel) jsem se podíval na její smsky. Čekal mě šok. Koncem února (jak mi brečela do telefonu) si totiž psala s bývalým.

Začalo to tak že se ptala jak se má. On na to že dobře a že slyšel, že se vdala nebo bude vdávat. Ona na to, že ještě vdaná není, a že se tomu VYHÝBÁ co může. Že je se mnou, ale že mě nemiluje, že pořád myslí na něj a že bude její jediná láska navždy... To mě dost dostalo. On jí odepsal, že se v létě oženil, a že je rád že není sama a přeje jí, aby se do mě zamilovala a pak to ukončil...

Já byl docela v šoku, protože jak mi brečela do telefonu, tak jsem myslel, že to bylo kvůli tomu potratu. A teď jsem s hrůzou zjistil, že to bylo kvůli tomu, že se její bývalý oženil (to psala kamarádce)... Hned mi bylo jasné, že začala tu svatbu plánovat kvůli tomu, že on už není volný...

V neděli ráno jsem jí to řekl, že jsem to četl, a že mi lhala. Jsem samozřejmě ten nejhorší, protože jsem se jí hrabal v mobilu (já vím a nejsem na to hrdý).
Pak mi řekla že to jméno jí vyklouzlo protože na Vrchlabí má spoustu vzpomínek na bývalého (takže na něj opravdu pořád myslí).

Dneska mi řekla, že na ten víkend zapomeneme a půjdeme dál, ale pořád o něčem přemýšlí. Já na to přistoupil, protože jí miluju, ale pořád musím na to myslet.
Vím, už že ona mě nemiluje a že jsem pro ní asi jen taková nouzovka, po jejím ex. Když jsem s ní začal chodit, myslel jsem, že je s minulostí vyrovnaná a že je to tak rok po rozchodu s bývalým se kterým byla 6 let (bylo to ale jen půl roku). A teď má dvouleté výročí rozchodu...

Možná kdybysme nepřišli o to miminko, nic z toho by se nestalo, že by mu nepsala a já bych to do teď nevěděl, ale možná taky ne.

Nevím co mám dělat, nechci ji stratit, ale zase na druhou stranu nemůžu žít s někym, kdo mě nemiluje a po tom co se stalo. Už jí nemůžu věřit, protože mi předtím tvrdila, že s ním není v kontaktu, a že jeho číslo smazala

Navíc jsme dokončili rekonstrukci jejího bytu, kam jsem vrazil spoustu peněz (to mi tak nevadí, ale štve mě, že do toho dali peníze i moji rodiče), a teď by to mělo skončit.
Je to pro mě hrozná představa, že se vrátím do svého bytu, kde budu zase sám. Vždycky mi trvá hodně dlouho po rozchodu než začnu uvažovat, že bych si měl někoho najít, natož než někoho začnu hledat.

Odpověď: (10. 3. 2009, 20.53)

Milý Michale,
ono se to stává, že v srdci zůstane stopa po bývalých mužích... máte samozřejmě pravdu, že optimální by bylo, aby předešlé vztahy byly s láskou dokončené... Nemyslím, že je třeba vztah končit ... zajedte si spolu třeba na předsvatební víkend na rodinné konstelace : http://www.familyconstellation… - bylo by to pro vás užitečné a obohacující
nebojte se dělat věci, které neznáte - mohou být fajn
r.š.

Petraa píše: (9. 3. 2009, 13.16)

Dobrý den, potřebuji vážně pomoct... 4 roky se trápím strachem a úzkostí a to vše po porodu,psychiatr mi nepomáhá a léky jím a je to na nic já už nevím co dál. jsem na dně a nevím jestli mi třeba pomůže hypnoza,já už chci normálně žít a né být zavřená doma a pořád se bát a mít úzkosti a mdloby,prosím pomo¨zte mi....

Odpověď: (10. 3. 2009, 20.45)

psali jsme si na mailu...
tak zatím...

rampamckvak píše: (9. 3. 2009, 13.05)

Přeji dobrý den,mam problém poslední dobou sám ze sebou,a začal jsem to řešit alkoholem a nato navazovalo lhaní atd,mam přítelkyni žijeme spolu 3roky,a momentálně mě k smrti nenavidí,nechci to takhle,chtel bych náš vzath zachránit,nejspíš bych asi potřeboval odbornou pomoc,připadámi že sám to nedokážu a pokud ano tak na pul roku a potom uděl to samí,je mi 25let.Děkuji

Odpověď: (10. 3. 2009, 20.42)

Hmm...
tak už "jen" zbývá - nalézt telefon na člověka, se kterým se do práce pustíte a objednat se :)
nevím, zda zachráníte vztah, každopádně by bylo fajn, kdybyste vy dělal sebe krásnější a krásnější bytostí :)
drřžím palce
(chcete-li, můžete se objednat)

jedna.tajemna píše: (9. 3. 2009, 8.23)

Dobrý den,

potřebovala bych poradit v situaci, která je pro mne velice težká a staví mne do pozice, které se říká "být mezi mlýnskými kameny".

Je mi 35 let, mám dva syny 7a 10 let. Vdávala jsem se v 19 letech, prvního syna jsem měla když mi bylo 24 let. Během tohoto manželství jsme se i s mou matkou přestěhovali z bytu do domku. Matka na dům finančně přispěla a vlastní jeho jednu třetinu.
Manžel o mne ztratil zájem, byla jsem velice osamnělá a s touto situací se těžko vyrovnávala, dokonce jsem kvůli úzkostné poruše musela vyhledat psychiatra.
Manželství skončilo rozchodem, našla jsem si nového partnera. Po roce známosti se k nám nastěhoval. Nový partner se již 3/4 roku léčí na psychiatrii z těžkých depresí, dokonce je i s touto diagnózou po celou dobu v pracovní nechopnosti. V domě kde bydlíme s mými dětmi s námi bydlí i moje matka, která je invalidní, avšak plně samostatná, dokonce mi s domácností pomáhá. Dá se však očekávat, že mou pomoc v budoucnu bude potřebovat. Máme v přízemí společnou kuchyni a obývák, v podkroví samostatné prostory.

Vždy jsem si s matkou velmi rozumněla. Když mi bylo 7 zemřel otec a matka mne a o 9 let starší sestrusestru vychovávala sama. Sestra se od nás brzy odstěhovala a založila vlastní rodinu, takže jsem s matkou vyrůstala sama. Měla jsem krásné dětsví a mamince jsem velmi vděčná, jak při svém handicapu všechno zvládla. Vždy jsme si byli velmi blízké, se vším jsem se jí svěřovala. V době rozchodu s prvním manželem mi byla velkou, nejen psychickou podporou. S novým partnerem, s mými dětmi a jeho synem ( on má syna 13 a dceru 17 let) a mou matkou jsme byli v létě dokonce na dovolené. S matkou jsme v denním těsném kontaktu. Vaří pro děti v pracovní dny, pere a žehlí pro všechny. Ale z vlastního rozhodnutí s odůvodněním, že aby si připadala užitečná. Často mi ale pak při nějakých drobných nedorozumněních, které přibývají, předhazuje co vše pro mne udělala a dělá. Raději bych vše převzala na sebe, ale matka by to brala jako útok na svou osobu. Navíc matka po nás vyžaduje, abychom se s ní večer dívali na televizi a "dělali jí společnost", protože je odtržená od lidí a nechce být stále sama. Což samozřejmě není, vzhledem ke společným prostorám, díky konatktům se sousedy, které považuje za přátele, díky navštěvám mě sestry atd. Večery s ní trávíme, i když ne každý. Já si pak připadám provinilá, protože matka se cítí dotčená a ublížená a svou rozmrzelost dává najevo. Snažím se zajistit její pohodu, především psychickou, aby se necítila osamělá, odstrčená..., ale je to čím dál tím těžší a já se z toho cítím čím dál hůř.

Děti mého nového partnera k nám jezdí na víkendy, všichni si dohromady rozumíme.
Problém nastal nyní, kdy partnerovi děti projevily velký zájem bydlet s námi. Bývalá manželka mého partnera situaci po rozchodu naoprosto nezvládla a k dětem se nechová dobře. Dokonce paní doktorka z psychiatrie, ke které přítel dochází, je názoru, že by bylo dobré, aby děti byly s otcem.
Moje matka zaslechla z telefonického rozhovoru mého partnera s dětmi, že by se k nám rádi nastěhovali. O místo nejde s tím není problém, máme ho dost. Jdeč o to, že moje matka je naprosto proti a aargumentuje tím, že toho na mě bude moc, že to nezvládnu apod. Přitom jeho děti nejsou úplně malé, s ledasčím pomůžou. Jsem si vědoma toho, že by to byl nápor, ale nemám pocit, že bych to nezvládla. Jde samozřejmě o matku. Říká mi, že jestli ji mám ráda, nemůžu jí to udělat, že už potřebuje svůj klid..atd. Zkrátka je proti. Já ale přece nemůžu partnerovi říct, že má odmítnout svoje děti, já bych to v jeho situaci taky neudělala. Navíc je mám ráda a rozumíme si. Jde o to, že matka na mne psychicky tlačí, že pokud u nás děti budou, tak ji zklamu, že ode mne očekávala ve stáří péči, že pokud u nás budou děti, ona půjde do penzionu......

Absolutně si nevím rady, co mám dělat. MAtku opustit, ani zklamat nechci. NA druhou stranu, bych ráda přijala partnerovi děti, s kterými mám dobré vztahy já i moje děti. Poraďte mi prosím, co dělat...

Odpověď: (10. 3. 2009, 20.24)

Milá jedna tajemná ;),
platí, že partner má přednost před rodiči (vyjimkou je, když partner chce fyzicky likvidovat rodiče).
Rozumím-li tomu dobře, vy problém s dětmi přítele nemáte a máte pocit, že přítelovi děti k vám patří, což je přirozené a  rozhodující.
Věřím, že rozhodnutí dokážete již udělat sama....
Držím palce

Pampeliška píše: (3. 3. 2009, 22.45)

Dobrý den. Nevím zda mám problém jako ostatní rodiče, možná že ano, ale už jsem opravdu zoufalá, neumím si s tím poradit a moc mě to trápí. Proto bych chtěla poprosit o radu Vás. Máme dvě dcery. Tříletou a desetiletou. A právě s tou starší máme problém. Ve škole se učí dobře, je ve 4.třídě a má zatím samé jedničky, když je u někoho tak je také vše v pohodě, ale když je s náma, tak začíná problém. Jen otevře pusu, je drzá a neposlechne. Neustále odmlouvá a není schopná nic udělat  hned, nebo maximálně po nějaké domluvě kdy. Tedy většinou. Vždycky o tom diskutuje, zvyšuje hlas a vypadá to jako když nadává ona nám a ne my jí. Nejde to s ní ani po dobrém, ani po zlém. Nepomáhají ani domluvy ani tresty a zákazy. Když dostane na zadek, stejně to příště udělá zas. Vysvětlovala jsem jí, že takhle se s rodičema nemluví(nekřičí se na ně, neodmnlouvá se jim) a nejedná, že když se bude chovat ona líp k nám, tak tím získá jen výhody. Že se jí třeba i víc povolí a tak, že na tom prostě bude zkrátka líp, ale i tak to nepomáhá. Už jsem z toho opravdu nešťastná a bojím se, že nás za chvilku pošle s klidem slušně řečeno "do háje". Prosím poraďte nám, jak to řešit, protože malá to od ní začíná odkoukávat, tak nechci, aby to dopadlo stejně.
Děkuji za odpověď.

Odpověď: (7. 3. 2009, 14.44)

Milá Pampeliško,
neumím situaci  odhadnout -  Chůvu v akci by byla fajn - nebo-li vypozorovat, oč vlastně běží... bylo by třeba vidět i "věci" mimo verbální komunikaci...
Můžete využít služeb školního psychologa.
Jste žena inteligentní a pomoc si jistě dokážete najít...
v té věci držím palce