mixter píše: (10. 3. 2009, 21.11)

Dobrý den,
nevím přesně jak začít... prostě mám problémy s rodiči. Pořád mi nadávají, jaký jsem zmetek, šmejd a podobné nadávky. vše podle nich dělám jen na půl a jediný co umím je prej furt jen lenošit. Pořád mi nadávají, když se chci učit, že se akorát ulívám. Vůbec je nezajímá, že mám dobrý prospěch, prej dobré známky  nejsou všechno. Teď mi bude za 12 dní 18 a oznámili mi, že si mám najít byt, protože je akorát vyžírám a nechci si najít brigádu. Stále ale slyším nadávky a předhazování, že až vypadnu, tak bude klid. Mí dva sourozenci vidí, jak mi nadávají a buď se tomu smějí anebo ještě něco řeknou, co není pravda a  tím mi přitíží. Máma si toho mnoho překrucuje a pořád od ní slyším, jak to bylo za ní.Má 15 letá sestra mi taky kvůli všemu nadává. Už prostě nemůžu dál, když mě už hafokrát vyhodili a když sem šla bydlet za svým přítelem, který bydlí s rodiči a má ještě 3 sourozence, řekli mi naši, že jestli se nevrátím, že na mě pošloupolicii. Vůbec nevím, co mám dělat. Prosím poraďte...

Odpověď: (10. 3. 2009, 21.22)

Milá M.,
k peklu na zemi ani nepotřebujeme čerty, viď (umouněnejch dušiček tady máme dost, co to peklíčko tu dělají...)
Vím, že je to pro tebe nyní těžké, pokus se udržet sílu a rozum. Shrnutí:
- doma tě vyhazují, vyčítají a nenechávají tě v klidu učit
- 18 let - jsi právně zodpovědná za sebe
- ze zákona jsou rodiče povini tě živit po dobu přípravy na povolání do 26let(nesmíš ale přerušit studium - musí být kontinuální)
- máš možnost jít bydlet k příteli
- se stanovenímm výživného by ti měli pomoci úřednice na úřadu sociálně právní ochrany dětí (OSPOD při MÚ) - nebo na státním zastupitelství
- máš právo na to, uspořádat si život a na povolání se připravovat
- policie tě moc řešit nebude - maximálně udělají zápis...
Závěr: doporučuji spolupracovat konstruktivně s OSPODem nebo zastupitelstvím a nastěhovat se k příteli ...
budeš-li potřebovat konzultaci ohledně kontaktu s úřady či kvůli něčemu jinému, můžeš mne kontaktovat

Niky píše: (10. 3. 2009, 19.37)

Dobrý den,potřebuji poradit. kamarád spal s jednou holčinou a ta ho ted vydírá že sním čeká děti...nebo teda už má dvojčata....jenže ani ona ani on nechcou testy.....Chtěl by vědět zda může být otec. Když doktorka určila datum početí podle poslední menstruace na 5.4 a kamarád sní spal mezi 16 až 22.3. můžou být dvojčata jeho? porodila 19.11. děkuju za odpověd...

Odpověď: (10. 3. 2009, 21.08)

Milá N.,
proč to řešíte vy?
proč já?
není to snad starost těch dvou? - asi mají nějaký důvod, že nechtějí testy...
hezké dny
řekla bych, že otcem být může

karolína píše: (9. 3. 2009, 18.57)

Mám problém bude mi 18 let a nikdy jsem neměla přítele. Nemám ani možnost seznámení protože nechodím nikam do společnosti a nemám kamarády.Od nás ze třídy jsem jediná kdo ještě s nikým nechodil a už nevím co mám dělat

Odpověď: (10. 3. 2009, 21.02)

Milá K.,
bylo by fajn nalézt cestu mezi lidi - říci vrstevníkům, že chceš jít s nimi...
lze komunikovat i na netu na různých chatech a seznamkách...
tak se do toho pusť

tyfany píše: (9. 3. 2009, 18.46)

Dobrý den!
Chtěla jsem se zeptat, jestli bych potřebovala psychologickou terapii.
Jsem obyčejná 22letá slečna,mám přítele, se kterým jsem téměř 5 let. Trpím nedostatkem sebedůvěry, neustále mám pocity, že se nelíbím lidem kolem nás, že mě nemají rádi, nejsem "in" atd... Vím, že si to dělám sama, ale nemůžu si pomoct. Prostě každý kdo se na mě podívá  a já to postřehnu, okamžitě mám myšlenky,co se mu na mě nelíbí.
Předem děkuji za odpověď.

Odpověď: (10. 3. 2009, 20.59)

Milá obyčejně neobyčejná slečno,
tak jak vlasy mají čas od času rády zásah kadeřníka, duše také žádá své :).
Věřím, že si péči psychopečovatele dopřejete :)

ajrynka píše: (9. 3. 2009, 16.49)

Dobrý den, chtěla bych Vás požádat o radu, která se týká mého 5letého syna, který navštěvuje druhým rokem mateřskou školku a od začátku má problémy s adaptací.

Odpověď: (10. 3. 2009, 20.55)

Můžete se objednat na konzultaci do pedagogicko psychologické poradny v místě vašeho bydliště a probrat svou starost podrobněji. Můžete najít šikovného kineziolga nebo psycho léčitele - bylo by to docela dobré.

Michell píše: (9. 3. 2009, 16.33)

Dobrý den, nemám to s kým probrat, tak píšu sem.

Mám přítelkyni, se kterou jsme začali plánovat svatbu. Tedy já jí požádal loni o ruku a ona řekla že ano, ale pak se do plánování svatby moc nehrnula. Pořád říkala, že pro ni svatba nic neznamená a že abysme byli spolu, tak nepotřebuje žádný papír.

Na podzim otěhotněla, tak jsme se moc těšili, ale koncem ledna o miminko přišla. Dostala z toho deprese, protože musela být doma sama. A najednou (koncem února) otočila a začala svatbu plánovat. (Den předtím mi brečela do telefonu, když jsem jí volal z práce. Měla deprese.)

Tak jsme si minulý týden zamluvili termín na matrice, objednali prstýnky, fotografa... A odjeli jsme na víkend do Krkonoš. Ze začátku to bylo super, ale v sobotu jsme byli ve Vrchlabí a ona mi v parku řekla jménem svého bývalého.

Docela mě to šokovalo. Nejdřív zkusila zapírat, pak že řekla úplně jiné jméno a nakonec se večer začala moc omlouvat, že jí to tak vyklouzlo.. (Totiž v krkonoších dřív se svým bývalým trávila hodně času, protože on tam měl chatu.)

Pak šla spát a já na to furt myslel. A na stole ležel její mobil a já (aniž bych přemýšlel) jsem se podíval na její smsky. Čekal mě šok. Koncem února (jak mi brečela do telefonu) si totiž psala s bývalým.

Začalo to tak že se ptala jak se má. On na to že dobře a že slyšel, že se vdala nebo bude vdávat. Ona na to, že ještě vdaná není, a že se tomu VYHÝBÁ co může. Že je se mnou, ale že mě nemiluje, že pořád myslí na něj a že bude její jediná láska navždy... To mě dost dostalo. On jí odepsal, že se v létě oženil, a že je rád že není sama a přeje jí, aby se do mě zamilovala a pak to ukončil...

Já byl docela v šoku, protože jak mi brečela do telefonu, tak jsem myslel, že to bylo kvůli tomu potratu. A teď jsem s hrůzou zjistil, že to bylo kvůli tomu, že se její bývalý oženil (to psala kamarádce)... Hned mi bylo jasné, že začala tu svatbu plánovat kvůli tomu, že on už není volný...

V neděli ráno jsem jí to řekl, že jsem to četl, a že mi lhala. Jsem samozřejmě ten nejhorší, protože jsem se jí hrabal v mobilu (já vím a nejsem na to hrdý).
Pak mi řekla že to jméno jí vyklouzlo protože na Vrchlabí má spoustu vzpomínek na bývalého (takže na něj opravdu pořád myslí).

Dneska mi řekla, že na ten víkend zapomeneme a půjdeme dál, ale pořád o něčem přemýšlí. Já na to přistoupil, protože jí miluju, ale pořád musím na to myslet.
Vím, už že ona mě nemiluje a že jsem pro ní asi jen taková nouzovka, po jejím ex. Když jsem s ní začal chodit, myslel jsem, že je s minulostí vyrovnaná a že je to tak rok po rozchodu s bývalým se kterým byla 6 let (bylo to ale jen půl roku). A teď má dvouleté výročí rozchodu...

Možná kdybysme nepřišli o to miminko, nic z toho by se nestalo, že by mu nepsala a já bych to do teď nevěděl, ale možná taky ne.

Nevím co mám dělat, nechci ji stratit, ale zase na druhou stranu nemůžu žít s někym, kdo mě nemiluje a po tom co se stalo. Už jí nemůžu věřit, protože mi předtím tvrdila, že s ním není v kontaktu, a že jeho číslo smazala

Navíc jsme dokončili rekonstrukci jejího bytu, kam jsem vrazil spoustu peněz (to mi tak nevadí, ale štve mě, že do toho dali peníze i moji rodiče), a teď by to mělo skončit.
Je to pro mě hrozná představa, že se vrátím do svého bytu, kde budu zase sám. Vždycky mi trvá hodně dlouho po rozchodu než začnu uvažovat, že bych si měl někoho najít, natož než někoho začnu hledat.

Odpověď: (10. 3. 2009, 20.53)

Milý Michale,
ono se to stává, že v srdci zůstane stopa po bývalých mužích... máte samozřejmě pravdu, že optimální by bylo, aby předešlé vztahy byly s láskou dokončené... Nemyslím, že je třeba vztah končit ... zajedte si spolu třeba na předsvatební víkend na rodinné konstelace : http://www.familyconstellation… - bylo by to pro vás užitečné a obohacující
nebojte se dělat věci, které neznáte - mohou být fajn
r.š.

Petraa píše: (9. 3. 2009, 13.16)

Dobrý den, potřebuji vážně pomoct... 4 roky se trápím strachem a úzkostí a to vše po porodu,psychiatr mi nepomáhá a léky jím a je to na nic já už nevím co dál. jsem na dně a nevím jestli mi třeba pomůže hypnoza,já už chci normálně žít a né být zavřená doma a pořád se bát a mít úzkosti a mdloby,prosím pomo¨zte mi....

Odpověď: (10. 3. 2009, 20.45)

psali jsme si na mailu...
tak zatím...

rampamckvak píše: (9. 3. 2009, 13.05)

Přeji dobrý den,mam problém poslední dobou sám ze sebou,a začal jsem to řešit alkoholem a nato navazovalo lhaní atd,mam přítelkyni žijeme spolu 3roky,a momentálně mě k smrti nenavidí,nechci to takhle,chtel bych náš vzath zachránit,nejspíš bych asi potřeboval odbornou pomoc,připadámi že sám to nedokážu a pokud ano tak na pul roku a potom uděl to samí,je mi 25let.Děkuji

Odpověď: (10. 3. 2009, 20.42)

Hmm...
tak už "jen" zbývá - nalézt telefon na člověka, se kterým se do práce pustíte a objednat se :)
nevím, zda zachráníte vztah, každopádně by bylo fajn, kdybyste vy dělal sebe krásnější a krásnější bytostí :)
drřžím palce
(chcete-li, můžete se objednat)

jedna.tajemna píše: (9. 3. 2009, 8.23)

Dobrý den,

potřebovala bych poradit v situaci, která je pro mne velice težká a staví mne do pozice, které se říká "být mezi mlýnskými kameny".

Je mi 35 let, mám dva syny 7a 10 let. Vdávala jsem se v 19 letech, prvního syna jsem měla když mi bylo 24 let. Během tohoto manželství jsme se i s mou matkou přestěhovali z bytu do domku. Matka na dům finančně přispěla a vlastní jeho jednu třetinu.
Manžel o mne ztratil zájem, byla jsem velice osamnělá a s touto situací se těžko vyrovnávala, dokonce jsem kvůli úzkostné poruše musela vyhledat psychiatra.
Manželství skončilo rozchodem, našla jsem si nového partnera. Po roce známosti se k nám nastěhoval. Nový partner se již 3/4 roku léčí na psychiatrii z těžkých depresí, dokonce je i s touto diagnózou po celou dobu v pracovní nechopnosti. V domě kde bydlíme s mými dětmi s námi bydlí i moje matka, která je invalidní, avšak plně samostatná, dokonce mi s domácností pomáhá. Dá se však očekávat, že mou pomoc v budoucnu bude potřebovat. Máme v přízemí společnou kuchyni a obývák, v podkroví samostatné prostory.

Vždy jsem si s matkou velmi rozumněla. Když mi bylo 7 zemřel otec a matka mne a o 9 let starší sestrusestru vychovávala sama. Sestra se od nás brzy odstěhovala a založila vlastní rodinu, takže jsem s matkou vyrůstala sama. Měla jsem krásné dětsví a mamince jsem velmi vděčná, jak při svém handicapu všechno zvládla. Vždy jsme si byli velmi blízké, se vším jsem se jí svěřovala. V době rozchodu s prvním manželem mi byla velkou, nejen psychickou podporou. S novým partnerem, s mými dětmi a jeho synem ( on má syna 13 a dceru 17 let) a mou matkou jsme byli v létě dokonce na dovolené. S matkou jsme v denním těsném kontaktu. Vaří pro děti v pracovní dny, pere a žehlí pro všechny. Ale z vlastního rozhodnutí s odůvodněním, že aby si připadala užitečná. Často mi ale pak při nějakých drobných nedorozumněních, které přibývají, předhazuje co vše pro mne udělala a dělá. Raději bych vše převzala na sebe, ale matka by to brala jako útok na svou osobu. Navíc matka po nás vyžaduje, abychom se s ní večer dívali na televizi a "dělali jí společnost", protože je odtržená od lidí a nechce být stále sama. Což samozřejmě není, vzhledem ke společným prostorám, díky konatktům se sousedy, které považuje za přátele, díky navštěvám mě sestry atd. Večery s ní trávíme, i když ne každý. Já si pak připadám provinilá, protože matka se cítí dotčená a ublížená a svou rozmrzelost dává najevo. Snažím se zajistit její pohodu, především psychickou, aby se necítila osamělá, odstrčená..., ale je to čím dál tím těžší a já se z toho cítím čím dál hůř.

Děti mého nového partnera k nám jezdí na víkendy, všichni si dohromady rozumíme.
Problém nastal nyní, kdy partnerovi děti projevily velký zájem bydlet s námi. Bývalá manželka mého partnera situaci po rozchodu naoprosto nezvládla a k dětem se nechová dobře. Dokonce paní doktorka z psychiatrie, ke které přítel dochází, je názoru, že by bylo dobré, aby děti byly s otcem.
Moje matka zaslechla z telefonického rozhovoru mého partnera s dětmi, že by se k nám rádi nastěhovali. O místo nejde s tím není problém, máme ho dost. Jdeč o to, že moje matka je naprosto proti a aargumentuje tím, že toho na mě bude moc, že to nezvládnu apod. Přitom jeho děti nejsou úplně malé, s ledasčím pomůžou. Jsem si vědoma toho, že by to byl nápor, ale nemám pocit, že bych to nezvládla. Jde samozřejmě o matku. Říká mi, že jestli ji mám ráda, nemůžu jí to udělat, že už potřebuje svůj klid..atd. Zkrátka je proti. Já ale přece nemůžu partnerovi říct, že má odmítnout svoje děti, já bych to v jeho situaci taky neudělala. Navíc je mám ráda a rozumíme si. Jde o to, že matka na mne psychicky tlačí, že pokud u nás děti budou, tak ji zklamu, že ode mne očekávala ve stáří péči, že pokud u nás budou děti, ona půjde do penzionu......

Absolutně si nevím rady, co mám dělat. MAtku opustit, ani zklamat nechci. NA druhou stranu, bych ráda přijala partnerovi děti, s kterými mám dobré vztahy já i moje děti. Poraďte mi prosím, co dělat...

Odpověď: (10. 3. 2009, 20.24)

Milá jedna tajemná ;),
platí, že partner má přednost před rodiči (vyjimkou je, když partner chce fyzicky likvidovat rodiče).
Rozumím-li tomu dobře, vy problém s dětmi přítele nemáte a máte pocit, že přítelovi děti k vám patří, což je přirozené a  rozhodující.
Věřím, že rozhodnutí dokážete již udělat sama....
Držím palce

Pampeliška píše: (3. 3. 2009, 22.45)

Dobrý den. Nevím zda mám problém jako ostatní rodiče, možná že ano, ale už jsem opravdu zoufalá, neumím si s tím poradit a moc mě to trápí. Proto bych chtěla poprosit o radu Vás. Máme dvě dcery. Tříletou a desetiletou. A právě s tou starší máme problém. Ve škole se učí dobře, je ve 4.třídě a má zatím samé jedničky, když je u někoho tak je také vše v pohodě, ale když je s náma, tak začíná problém. Jen otevře pusu, je drzá a neposlechne. Neustále odmlouvá a není schopná nic udělat  hned, nebo maximálně po nějaké domluvě kdy. Tedy většinou. Vždycky o tom diskutuje, zvyšuje hlas a vypadá to jako když nadává ona nám a ne my jí. Nejde to s ní ani po dobrém, ani po zlém. Nepomáhají ani domluvy ani tresty a zákazy. Když dostane na zadek, stejně to příště udělá zas. Vysvětlovala jsem jí, že takhle se s rodičema nemluví(nekřičí se na ně, neodmnlouvá se jim) a nejedná, že když se bude chovat ona líp k nám, tak tím získá jen výhody. Že se jí třeba i víc povolí a tak, že na tom prostě bude zkrátka líp, ale i tak to nepomáhá. Už jsem z toho opravdu nešťastná a bojím se, že nás za chvilku pošle s klidem slušně řečeno "do háje". Prosím poraďte nám, jak to řešit, protože malá to od ní začíná odkoukávat, tak nechci, aby to dopadlo stejně.
Děkuji za odpověď.

Odpověď: (7. 3. 2009, 14.44)

Milá Pampeliško,
neumím situaci  odhadnout -  Chůvu v akci by byla fajn - nebo-li vypozorovat, oč vlastně běží... bylo by třeba vidět i "věci" mimo verbální komunikaci...
Můžete využít služeb školního psychologa.
Jste žena inteligentní a pomoc si jistě dokážete najít...
v té věci držím palce

pusinka píše: (3. 3. 2009, 22.27)

Dobrý den..mám problém co mě trápí a stresuje několik měsíců.Týká se to mé třídy,která je rozdělena na 2 obory.Už je to na mě opravdu příliš!Začala jsem se bavit s partou holek-byli to pro mě dobrý kamarádky- a všechno bylo ok jenže postupem času se vše začalo měnit.Když jsem se nezačala maximálně vtírat tak mě nejvíc ignorovali,odstrkovali a kolikrát ani nepozdravili.Ani jedný jsem nic neudělala,naopak..všem sem pomáhala v učení a tak..!Jenže jsem taková co si rozumí skvěle s klukama takže se snimi bavim a líbí se mi to je to supr-hlavně se bavím s mýým přítelem a našim nej kamarádem-,jinak bych byla úplně sama!!!Před pár dny to bylo jakž takž ale když jsme se s klukama skvěle bavili,smáli tak mě ani nepozdravili a začali pomluvy,posměšky a vše kolem toho..když jsem chtěla pomoc já tak mi nikdo nepomohl!!!Jsou na mě bezdůvodně zlý a já jsem psychicky víte kde..jentak mě od sebe odehnali a otočili se proti mě!Je to tím že jsem-PRY-krásná,kluci po mě šílí a jsem prý nejhezčí ze třídy????!!!proč mi to dělají?žila jsem jen v ponižování,jenom abych nebyla sama ,nebo měla tam kamarádky tak jsem musela lést hrozně moc do zadku..ale taková ja přeci nejsem....poraďte a řekněte svůj názor

Odpověď: (7. 3. 2009, 14.40)

Milá Pusi,
názor říci můžu, poradit - hmm...
1. závist je strašná věc a mezi lidmi bují - mnozí se za ni ani nestydí... - motivuje k tomu, že té bytosti, které závidí, se snaží ublížit a život znepříjemnit (věř, že co kdo zaseje, to taky někdy sklidí) - škoda, že se raději nesnaží inspirovat a být také lepší...
2. krása a zájem mužů se mezi pipinkama neodpouští ;) (a solventní nápadník - to už vůbec :))
3. pomáhat si lidé navzájem - vychovávají vás k tomu doma a ve škole? hmm?? :(
4. sama vím, že pomluvy a zlé řeči mají sílu šípu - ale:
5. co by si počal Karel Gott, kdyby se měl všem řečem v průběhu svého života věnovat, reagovat na ně ... to by mu nezbyla energie na to hezké... nereaguje, nekomentuje bez vyzvání seriozním člověkem,  věnuje se lidem, kteří si ho váží - a ? tato strategie se ukazuje jako výhodná :)
6. najdeš inspiraci...?
doporučuji inspirovat se úspěšnými :)
Držím ti palce, abys dokázala uhájit a rozvíjet svoji jedinečnost

Jana píše: (3. 3. 2009, 18.20)

Přeji pěkný den,
mnoho let se léčím na depresi, která má snad spojitost s únavovým syndromem (spát 12 hodin je ideál) . Bohužel, pocity typu nemám se rád až do fáze lepší když nebudu se objevují častěji - je konec zimy, já vím.... a lékařka doporučuje pouze jiné léky. Vím, že potřebuji i jinou odbornou konzultaci, ale klasika - peníze. Hledám odbornou pomoc s příspěvkem hrazení VZP. lze něco podobného zajistit?
děkuji

Odpověď: (7. 3. 2009, 14.20)

Lze, ve větších městech je větší šance najít psychoterapeutickou péči hrazenou VZP na přiměřené úrovni.

lenka píše: (2. 3. 2009, 21.37)

Dobrý den,
nedávno sem vám posílala dozat ohledně mé mladší sestry.Dala ste mi otázky a tímto naně odpovídám.
Jemi 18 let.Sestra si poradit ode mne nechá!O problému rodiče neví nechce se stim svěřovat rodičum,řekla bych se že se spíš bojí.
Byla bych ráda kdybys te se snažila nákým spusobem pomoc.Předem mockrát děkuji.

Odpověď: (7. 3. 2009, 14.18)

Milá Lenko,
inspirovala jsi se některými doporučeními..?.. Nepřipadá mi to...
mohu doporučut ještě knihu Miluj svůj život ... byla bych ráda, kdybyste pochopily, že přes tuto stránku mohu poskytnout často dost obecnou informaci/inspiraci (a mmj. píšeš ty a ne sestra - pro tebe je dobré vědět, že problém za sestru vyřešit nemůžeš a ani s ní profesionálně pracovat - i proto, že nemáš potřebné znalosti a zkušenosti)

kathy píše: (2. 3. 2009, 21.02)

Dobrý den, zažívám, něco jako je peklo, nevím, co mám dělat, můj přítel mě mlátí ale já se od něho nemohu odtáhnout, nevímco mám dělat, jelikož jsem s ním už od svých 18 a teˇˇd mi je 25 a on je stejně starý jako já. Máme spolu dvě děti, jsou jim 4 měsíce, co mám dělat, aby jsme spolu mohli zůstat i přes to, že mě mlátí, jak se mám napravit, nevím co dělám špatně, vždyt udělám vše co řekne on, tak co mám udělat aby se vše zlepšilo. Nashledanou kathy

Odpověď: (7. 3. 2009, 14.12)

Milá Kathy,
děsí mne to, že své řádky myslíte vážně. Vy si opravdu myslíte, že vás mlátí, protože děláte něco špatně, že jste špatná? Beruško, on vás mlátí, protože je surovec!!!
Prostudujete:
http://www.domacinasili.cz/ind…    domácí násilí
http://www.donalinka.cz/index.…
http://www.rosa-os.cz/

Kathy, ochraňte sebe a děti, at vaše děti nepovažují násilí za normu chování mezi lidmi a taky proto, že vy si nezasloužíte být mlácena!!!

Janka píše: (2. 3. 2009, 19.03)

Dobrý den, obracím se na Vás s prosbou o pomoc. Od malička mám problémy s navazováním kontaktů, s mluvením s jinými lidmy atd... ale postupem času se to zlepšilo, dnes se dá říct že už jsem celkem v pohodě, je mi 21 let. Jednou jsem navštívila psycholožku, měla jsem problémy, když zemřela teta a strýc, nezvládala jsem to, léčba byla krátká a rozloučili jsme se s tím že jí přišlo že jsem už vylečená, během léčby jsem se taky dozvěděla že mám sociální foobii, ale údajně né tak velkou a taky menší depresy, ale to asi brzo odešlo... můj nynější problém je takový... Společnosti se nesnažím vyhýbat, právě naopak, ráda chodím do společnosti, těším se tam, dokonce i řáda pařím, chodím na pařby, sice občas mám obavy, jestli se budu bavit nebo tak, ale těším se tam. Můj problém je, že v té společnosti, kam jdu, jdu vždy s kamarádem nebo kamarádkou a té se držím... nedokážu se začít bavit jen tak s někým jiným, jen s těma, které už znám a oni znají mě, nebo mám problém když jdu s přítelem do společnosti jeho kamarádů, a je to velká společnost, tak se tam necítím moc dobře a nedokážu se bavit, sice tam nejdu poprvé, stýkáme se s jeho přáteli asi tak 2x do měsíce, je to velká parta, vždy tak víc jak 8 lidí, a já se v takové velké společnosti nedokážu bavit... je to asi takto - bojím se, že když něco řeknu tak to bude špatně nebo tak něco, že se tomu třeba nikdo nezasměje, takové hloupé obavy mám a tak jen raději poslouchám ostatní a snažím se být milá, smát se a tak... ale sama toho moc neřeknu a to mě hrozně trápí, protože mi na těch lidech záleží a ráda bych se s nimi více zkamarádila.  Teď jsem vymysela takový plán, navrhla jsem to už i přítelovi a budeme to realizovat. Vždy když půjdeme s jeho kamarády ven, tak nás půjde jen pár, třeba 4 nanejvíš 5 lidí a postupně jich bude přibývat až se budu dokázat bavit se všema. Můžete mi poradit jak bych toto měla podle Vás řešit a jestli to není hlopý nápad? Společnosti se vážně vyhýbat nehci! Předem děkuji za odpověd. S pozdravem  Jana

Odpověď: (7. 3. 2009, 14.04)

Milá Jano,
několik klientů s podobným problémem ke mne chodilo několik. Bylo sice potřeba několika setkání, ale potíže postupně začaly polevovat. Velmi efektivní  v tom procesu byla léčebná meditace připravená na míru tzn. - vycházející z individuální podstaty klienta.
Váš nápad samozřejmě je také v pořádku, uvidíte, jak to půjde... I když několik návště, které posílí vaši vnitřní stabilitu a sebejistotu by vám prospělo. Bylo by dobré upravit sebevnímání...a některé myšlenkové algoritmy.
Přeji vše dobré.

mixter píše: (2. 3. 2009, 16.48)

Dobrý den , potřeboval bych od vás poradit nevím zda se touto
tematikou zabýváte ale přesto se vás zeptám. Mam takový problém,
zamiloval jsem se do jedné dívky (moje první velká láska ) a když
jsem s ní začal chodit tak druhý den ráno ze mě všechna "
zamilovanost " vyprchala nevím zda to je normální ,ale když se
blíží večer zase k ní něco cítím a ráno je to zase pryč a tak
pořád dokola je to naprosto zvláštní a bláznivé bojím se zda jsem
" normální "a mohu budovat nějaký vztah když se mi toto děje. Byl
bych vám opravdu moc vděčný za nějakou odpověď či nějakou
radu.

Odpověď: (7. 3. 2009, 13.20)

Milý M.,
to je kouzelná chemie ;)... zamilovanost dává okusit odstín lásky, abychom věděli, že je to hezké... láska ale žádá vás, vaši péči, něhu, zodpovědnost, radost, schopnost dávat a brát, důvěřovat ... prostě chut rozvíjet to hezké...
Účíme se...

jana píše: (2. 3. 2009, 16.45)

Dobrý den,
se svým nynějším přítelem chodím 6 měsíců. Na začátku se zdálo vše ideální,
je velice pozorný, chytrý, věrný, máme podobné okruhy zájmů a má mě tolik
rád, že kdyby mohl, dýchal by za mě, plánuje společnou budoucnost. Po těch 6
měsících se ale vždy po společně stráveném víkendu cítím vyčerpaná. Dlouho
jsem uvažovala, proč tomu tak je, když je hodný, máme společné zájmy a vůbec
jsme velice podobného založení (tak trochu intelektuální)- jsme přece na
začátku a to by měla být ta nejšťastnější fáze vztahu. Jenže přítel je velký
perfekcionalista a plánovač- neustále hlídá, aby vše bylo ideální a pořád ve
všem (i maličkostech) dumá nad nejlepším řešením, navíc je hodně nerozhodný,
takže zcela běžná situace se díky těmto faktorům většinou vyhrotí do
neočekávaných výšin. Dalším velkým mínusem je jeho pesimismus, od každé
situace očekává to nejhorší řešení, je katastrofik a co hůř, většinou i od každého člověka kolem očekává to nejhorší- bohužel díky tomu, že se moc nesměje, na každého má přehnané nároky a ke každému je nedůvěřivý, lidé k němu tak opravdu nejsou vřelí a jeho očekávání se vlastně plní. Ale dle mého názoru si sám "nastavuje zrcadlo". Jsem už unavená z toho, jak mi vždycky, když jsme spolu, vypráví, kdo mu kdy a kde ublížil. Upřímně řečeno, nevím, jestli je to vůbec možné, ale mám pocit, jako by mi odebíral energii. Když ode mě odjíží, jen září (vždy říká, jak je mu se mnou dobře) a já se sotva
ploužím,... Když jsem se mu snažila citlivě nadhodit, že to není v pořádku,
že proto není šťastný a velice málo se směje, řešení návštěvou u psychologa
odmítl. Mám pocit, že o své labilitě trošku ví a bojí se, co by mu psycholog
řekl, namítal mi, "že se mu přece nemůže úplně svěřovat, že to prostě nejde
některé pocity říkat".
Já se obecně snažím být pozitivně naladěná. Je to 7 let, co jsem se
vyléčila z mentální bulimie a díky této nemoci se snažím dívat na svět
optimisticky a vnímat především to hezké, abych byla co nejvíc v pohodě a
vyhnula se tak možnému návratu nemoci. Tu jsem si totiž kdysi zapříčinila
právě svým perfekcionalismem a pesimismem a to už nechci nikdy opakovat!!!
Prosím o radu, zda vůbec má cenu náš vztah zachraňovat. Mám přítele ráda,
je hodný, vím, že jsem pro něj tím nejcennějším a těžko budu hledat někoho,
kdo to se mnou bude myslet vztahově tak vážně, ale bojím se, že mě jeho
pesimismus stahne do depresí a vrátí se mé dřívější obtíže. Mysím, že nemám
energii na to, abych neustále někoho dotovala, ale když mně je zle, on mě
nedokáže rozesmát. A myslím, že pokud bych s ním nemohla počítat do života,
nemá cenu mu dávat naděje vztahem a ztrácet tak čas nás obou...
Děkuji za odpověď

Odpověď: (7. 3. 2009, 13.14)

Milá Jano,
nechceš někoho, kdo to s tebou bude myslet vesele :)?
Jste rozumná dívka-žena. Nejste jeho psycholog! Nedělejte mu ho. Bylo by dobré, abyste se naučila pracovat se svou energií, nebyla přístupná jeho "úpírismu". Když každý pojedete na svou enrgii, uvidíte, jak to půjde (měl by se to učit i on - společně můžete vyměnovat své přebytky a tím násobit  vzájemnou enrgii)

radek píše: (2. 3. 2009, 16.18)

moc prosím o radu.Jsem už zoufalý,nevím jak dal , co dělat a jak se chovat.Jsme spolu 16 let,máme 2děti, manželství se zdálo v pořádku, alespoň z mého pohledu.Před časem jsem zjistil u ženy nevěru , která trvá asi rok.Ten muž je o 10 let mladší a v zaměstnání s ni je každý den v kontaktu. Neustále flirtují a žena se do něj zamilovala jak malá školačka-její slova, která přede mnou dobře tají, snad i došlo na myšlenku rozvodu.Jsem na dně, bojím se o tom s někým promluvit,aby se nedozvěděla, že to vím.Nebo by to pomohlo?Moc,moc prosím poraďte.Mám jí moc rád.Je nám 38 a 40 let. Děkuji

Odpověď: (7. 3. 2009, 13.04)

Mlý Radku,
pro vás je určitě dobré mít člověka důvěrníka a s ním své starosti sdílet...
Přečtěte si nějakou knihu od MUDr.Plzáka - jeho rady ohledně chování partnera při odhalené nevěře jsou většinou efektivní. Bývá lepší neříkat, že to víte a chovat se přirozeně...

srk píše: (2. 3. 2009, 10.03)

Dobrý den,velmi jsem si oblíbila Vaše stránky a děkuji za pomoc
> a čas který věnujete nám všem,co potřebujeme radu i podporu.
> Chtěla bych Vás požádat o radu.Potýkám se s problémem a nevím jak
> to udělat nejlépe aby nedošlo ke konfliktu.Jsem více než rok
> rozvedená,žiji s přítelem.Dcera bude mít maturitní ples a můj
> bývalý manžel dceru psychicky vydírá,že pokud já půjdu na ples s
> přítelem on na něj nepůjde.Má nekontrolovatelné výbuchy
> vzteku,které dcera k vůli tomuto odnáší,stále si klade
> podmínky,vše musí být podle něho,prostě neexistuje rozumná
> domluva.On žije svým životem s jinou partnerkou.Dcera je velmi
> nervozní a poslední dobou uplakaná.Snažili jsme se to s ní
> všechno v klidu probrat,jenže mám pocit,že má s otce strach,aby
> se tam neopil a neudělal jí ostudu.Má strach z toho,že až se její
> otec dozví,že mi dala lístek na ples pro přítele,že jí
> otec-cituji-"seřve jako psa".Těch konfliktů mezi otcem a dcerou
> bylo více,když si bránila svůj názor a on se choval jak smyslů
> zbavený,řval na ní,vyhazoval jí z domova,atd.Přesto všechno nedá
> na tátu dopustit,jak říká - má s ním dobrý vztah.Nevím,nedokážu
> tohle pochopit,asi na to mám jiný pohled.Chtěla bych jí
> pomoci,ale nechce o tom mluvit,jen se jí zalijou oči slzama.Jako
> máma jsem zoufalá.Doporučila jsem dceři aby chodila k
> psychologovi,ale po dvou návštěvách to razantně odmítla.Nevím co
> se tam stalo,nechtěla mi to říci.Vždy,když se jedná o mojí
> osobu,vylije si všechen vztek na ní.Nerada bych měla pocit
> viny,že jsem jí zkazila ples,protože jsem šla s přítelem,který
> velmi stojí o to tam být s námi.Opravdu nevím jak toto
> vyřešit,nechce se mi hrbit před despotou a vyděračem.Pro
> upřesnění,bydlí u něj v RD,ptz jsem momentálně v malém v pronájmu
> a čekám po mnoha útrapách na soudní vyrovnání SJM.

Odpověď: (7. 3. 2009, 12.42)

Milá Srk,
dcera si vztah se svým otcem musí uspořádat sama. Vy jste měla velmi konstruktivní nápad, aby si tuto problematiku ujasnila s nezávislou osobou - škoda, že to nevyšlo...
Chápu, že ustupovat před despotou je nedůstojné - zeptejte se dcery, zda je ochotna ustát konflikt, který ji s otcem čeká, když váš přítel na ples půjde...
Přecijen ona s otcem v tuto chvíli žije...
V rámci vztahové harmonie by samozřejmě bylo ideální, aby na plese byli oba rodiče se svými současnými partnery...
Přeji vše dobré (a dejte vědět, jak to dopadlo)

kaktus píše: (23. 2. 2009, 16.46)

Dobry den,potřeboval bych poradit. Mam prítelkyni jeji 18 let mne 38 sme spolu přes pul roku ona žije u rodiču.Stema semsy zrovna nepadl do oka schazeli smese potaji a tose nelibylo otci  tak semsy snim popovydal ale on otom našem vstahu nechctel ani slišet ze prej sem proni starej a zeji jenom pletu hlavu to bylo druhej  mnesic naši znamosti. po mesici semse spřitelkyni domluuvyl ze muže bydlet semnou jestli chce ta souhlasyla tak semsiji privezl domu napsali sme zeje umne aby nemneli starost zeseji neco stalo behem hodiny prijel otec pritelkine aže at okamžite maže domu ona semi rozrečela na rameni a nechtela snim ani muvyt mne začal slovně napadat a vyhrožovat byl tak vulgarni  a nechtel odejit tak semse rozhodl požadat o pomoc policiji nez  přijeli hovořil sem snim pouze ja přítelkyně čekala v byte poslal sem tam sousedku aby tam nebyla sama po přijezdu policie sem jjim řekl oco jde on řek že branim aby mochl mluvyt s moji přitelkyni policista sel do meho bytu a zjistil žemu nebranim přišla snim udelaly zapis ařekllimi atje necham osamotě sy promluvyt a odjeli po dvou hodinovem rozhovoru přitelkině stejně chtěla zustat on ji vtom branil ze bezni neodjede a nechtěl ji pustit do baraku tak sme ještě stali a debatovali venku chtělsem to znovu řešit policiji ale on řek že zavola on ale udajně že nechal telefon doma a žesy proněj zajede ale přitelkyně musy snim abych ji nic nemohl řic nebu se sni neak nedomluvyl než přijede policije už byla cela zmrzlá a bálase  tak snim odjela po hodině cose nic nedělo semji volal a zvedlto jeji otec chtel sem sni mluvyt když sem sni mluvyl tak byl vedle ni a tak nemohla moc mluvyt akorat mi řekla žesy přijede pro věci cosy umne nechala přijel sni i on nemohlsem sni ani promluvyt zabavyl ji telefon dal domací vězení přítelkyně semi ozvala až po dvou dnech pokracujem v našem vztahu dal dnes nas vyděl a hned začal opět vyhrožovat přítelkyně dostala nářez a domaci vězeni. Prosym proto o radu jak tento problem řěšit přitelkyně je adoptovaná a má strach a já užsem ztoho zralej na blazynec

Odpověď: (2. 3. 2009, 9.54)

Milý Kaktusy,
nevím moc, co pro vás mohu udělat... situace je velmi vytržená z kontextu životů... i z vašeho života...
věkový rozdíl je opravdu velký - dal by se předpokládat velký rozdíl ve zralosti ...
Nepovažuji za důstojné, abyste se vy přetahoval s otcem o slečnu... Převážně je to boj slečny - boj o vlastní samostatnost se všemi důsledky...