pusinka píše: (3. 3. 2009, 22.27)

Dobrý den..mám problém co mě trápí a stresuje několik měsíců.Týká se to mé třídy,která je rozdělena na 2 obory.Už je to na mě opravdu příliš!Začala jsem se bavit s partou holek-byli to pro mě dobrý kamarádky- a všechno bylo ok jenže postupem času se vše začalo měnit.Když jsem se nezačala maximálně vtírat tak mě nejvíc ignorovali,odstrkovali a kolikrát ani nepozdravili.Ani jedný jsem nic neudělala,naopak..všem sem pomáhala v učení a tak..!Jenže jsem taková co si rozumí skvěle s klukama takže se snimi bavim a líbí se mi to je to supr-hlavně se bavím s mýým přítelem a našim nej kamarádem-,jinak bych byla úplně sama!!!Před pár dny to bylo jakž takž ale když jsme se s klukama skvěle bavili,smáli tak mě ani nepozdravili a začali pomluvy,posměšky a vše kolem toho..když jsem chtěla pomoc já tak mi nikdo nepomohl!!!Jsou na mě bezdůvodně zlý a já jsem psychicky víte kde..jentak mě od sebe odehnali a otočili se proti mě!Je to tím že jsem-PRY-krásná,kluci po mě šílí a jsem prý nejhezčí ze třídy????!!!proč mi to dělají?žila jsem jen v ponižování,jenom abych nebyla sama ,nebo měla tam kamarádky tak jsem musela lést hrozně moc do zadku..ale taková ja přeci nejsem....poraďte a řekněte svůj názor

Odpověď: (7. 3. 2009, 14.40)

Milá Pusi,
názor říci můžu, poradit - hmm...
1. závist je strašná věc a mezi lidmi bují - mnozí se za ni ani nestydí... - motivuje k tomu, že té bytosti, které závidí, se snaží ublížit a život znepříjemnit (věř, že co kdo zaseje, to taky někdy sklidí) - škoda, že se raději nesnaží inspirovat a být také lepší...
2. krása a zájem mužů se mezi pipinkama neodpouští ;) (a solventní nápadník - to už vůbec :))
3. pomáhat si lidé navzájem - vychovávají vás k tomu doma a ve škole? hmm?? :(
4. sama vím, že pomluvy a zlé řeči mají sílu šípu - ale:
5. co by si počal Karel Gott, kdyby se měl všem řečem v průběhu svého života věnovat, reagovat na ně ... to by mu nezbyla energie na to hezké... nereaguje, nekomentuje bez vyzvání seriozním člověkem,  věnuje se lidem, kteří si ho váží - a ? tato strategie se ukazuje jako výhodná :)
6. najdeš inspiraci...?
doporučuji inspirovat se úspěšnými :)
Držím ti palce, abys dokázala uhájit a rozvíjet svoji jedinečnost

Jana píše: (3. 3. 2009, 18.20)

Přeji pěkný den,
mnoho let se léčím na depresi, která má snad spojitost s únavovým syndromem (spát 12 hodin je ideál) . Bohužel, pocity typu nemám se rád až do fáze lepší když nebudu se objevují častěji - je konec zimy, já vím.... a lékařka doporučuje pouze jiné léky. Vím, že potřebuji i jinou odbornou konzultaci, ale klasika - peníze. Hledám odbornou pomoc s příspěvkem hrazení VZP. lze něco podobného zajistit?
děkuji

Odpověď: (7. 3. 2009, 14.20)

Lze, ve větších městech je větší šance najít psychoterapeutickou péči hrazenou VZP na přiměřené úrovni.

lenka píše: (2. 3. 2009, 21.37)

Dobrý den,
nedávno sem vám posílala dozat ohledně mé mladší sestry.Dala ste mi otázky a tímto naně odpovídám.
Jemi 18 let.Sestra si poradit ode mne nechá!O problému rodiče neví nechce se stim svěřovat rodičum,řekla bych se že se spíš bojí.
Byla bych ráda kdybys te se snažila nákým spusobem pomoc.Předem mockrát děkuji.

Odpověď: (7. 3. 2009, 14.18)

Milá Lenko,
inspirovala jsi se některými doporučeními..?.. Nepřipadá mi to...
mohu doporučut ještě knihu Miluj svůj život ... byla bych ráda, kdybyste pochopily, že přes tuto stránku mohu poskytnout často dost obecnou informaci/inspiraci (a mmj. píšeš ty a ne sestra - pro tebe je dobré vědět, že problém za sestru vyřešit nemůžeš a ani s ní profesionálně pracovat - i proto, že nemáš potřebné znalosti a zkušenosti)

kathy píše: (2. 3. 2009, 21.02)

Dobrý den, zažívám, něco jako je peklo, nevím, co mám dělat, můj přítel mě mlátí ale já se od něho nemohu odtáhnout, nevímco mám dělat, jelikož jsem s ním už od svých 18 a teˇˇd mi je 25 a on je stejně starý jako já. Máme spolu dvě děti, jsou jim 4 měsíce, co mám dělat, aby jsme spolu mohli zůstat i přes to, že mě mlátí, jak se mám napravit, nevím co dělám špatně, vždyt udělám vše co řekne on, tak co mám udělat aby se vše zlepšilo. Nashledanou kathy

Odpověď: (7. 3. 2009, 14.12)

Milá Kathy,
děsí mne to, že své řádky myslíte vážně. Vy si opravdu myslíte, že vás mlátí, protože děláte něco špatně, že jste špatná? Beruško, on vás mlátí, protože je surovec!!!
Prostudujete:
http://www.domacinasili.cz/ind…    domácí násilí
http://www.donalinka.cz/index.…
http://www.rosa-os.cz/

Kathy, ochraňte sebe a děti, at vaše děti nepovažují násilí za normu chování mezi lidmi a taky proto, že vy si nezasloužíte být mlácena!!!

Janka píše: (2. 3. 2009, 19.03)

Dobrý den, obracím se na Vás s prosbou o pomoc. Od malička mám problémy s navazováním kontaktů, s mluvením s jinými lidmy atd... ale postupem času se to zlepšilo, dnes se dá říct že už jsem celkem v pohodě, je mi 21 let. Jednou jsem navštívila psycholožku, měla jsem problémy, když zemřela teta a strýc, nezvládala jsem to, léčba byla krátká a rozloučili jsme se s tím že jí přišlo že jsem už vylečená, během léčby jsem se taky dozvěděla že mám sociální foobii, ale údajně né tak velkou a taky menší depresy, ale to asi brzo odešlo... můj nynější problém je takový... Společnosti se nesnažím vyhýbat, právě naopak, ráda chodím do společnosti, těším se tam, dokonce i řáda pařím, chodím na pařby, sice občas mám obavy, jestli se budu bavit nebo tak, ale těším se tam. Můj problém je, že v té společnosti, kam jdu, jdu vždy s kamarádem nebo kamarádkou a té se držím... nedokážu se začít bavit jen tak s někým jiným, jen s těma, které už znám a oni znají mě, nebo mám problém když jdu s přítelem do společnosti jeho kamarádů, a je to velká společnost, tak se tam necítím moc dobře a nedokážu se bavit, sice tam nejdu poprvé, stýkáme se s jeho přáteli asi tak 2x do měsíce, je to velká parta, vždy tak víc jak 8 lidí, a já se v takové velké společnosti nedokážu bavit... je to asi takto - bojím se, že když něco řeknu tak to bude špatně nebo tak něco, že se tomu třeba nikdo nezasměje, takové hloupé obavy mám a tak jen raději poslouchám ostatní a snažím se být milá, smát se a tak... ale sama toho moc neřeknu a to mě hrozně trápí, protože mi na těch lidech záleží a ráda bych se s nimi více zkamarádila.  Teď jsem vymysela takový plán, navrhla jsem to už i přítelovi a budeme to realizovat. Vždy když půjdeme s jeho kamarády ven, tak nás půjde jen pár, třeba 4 nanejvíš 5 lidí a postupně jich bude přibývat až se budu dokázat bavit se všema. Můžete mi poradit jak bych toto měla podle Vás řešit a jestli to není hlopý nápad? Společnosti se vážně vyhýbat nehci! Předem děkuji za odpověd. S pozdravem  Jana

Odpověď: (7. 3. 2009, 14.04)

Milá Jano,
několik klientů s podobným problémem ke mne chodilo několik. Bylo sice potřeba několika setkání, ale potíže postupně začaly polevovat. Velmi efektivní  v tom procesu byla léčebná meditace připravená na míru tzn. - vycházející z individuální podstaty klienta.
Váš nápad samozřejmě je také v pořádku, uvidíte, jak to půjde... I když několik návště, které posílí vaši vnitřní stabilitu a sebejistotu by vám prospělo. Bylo by dobré upravit sebevnímání...a některé myšlenkové algoritmy.
Přeji vše dobré.

mixter píše: (2. 3. 2009, 16.48)

Dobrý den , potřeboval bych od vás poradit nevím zda se touto
tematikou zabýváte ale přesto se vás zeptám. Mam takový problém,
zamiloval jsem se do jedné dívky (moje první velká láska ) a když
jsem s ní začal chodit tak druhý den ráno ze mě všechna "
zamilovanost " vyprchala nevím zda to je normální ,ale když se
blíží večer zase k ní něco cítím a ráno je to zase pryč a tak
pořád dokola je to naprosto zvláštní a bláznivé bojím se zda jsem
" normální "a mohu budovat nějaký vztah když se mi toto děje. Byl
bych vám opravdu moc vděčný za nějakou odpověď či nějakou
radu.

Odpověď: (7. 3. 2009, 13.20)

Milý M.,
to je kouzelná chemie ;)... zamilovanost dává okusit odstín lásky, abychom věděli, že je to hezké... láska ale žádá vás, vaši péči, něhu, zodpovědnost, radost, schopnost dávat a brát, důvěřovat ... prostě chut rozvíjet to hezké...
Účíme se...

jana píše: (2. 3. 2009, 16.45)

Dobrý den,
se svým nynějším přítelem chodím 6 měsíců. Na začátku se zdálo vše ideální,
je velice pozorný, chytrý, věrný, máme podobné okruhy zájmů a má mě tolik
rád, že kdyby mohl, dýchal by za mě, plánuje společnou budoucnost. Po těch 6
měsících se ale vždy po společně stráveném víkendu cítím vyčerpaná. Dlouho
jsem uvažovala, proč tomu tak je, když je hodný, máme společné zájmy a vůbec
jsme velice podobného založení (tak trochu intelektuální)- jsme přece na
začátku a to by měla být ta nejšťastnější fáze vztahu. Jenže přítel je velký
perfekcionalista a plánovač- neustále hlídá, aby vše bylo ideální a pořád ve
všem (i maličkostech) dumá nad nejlepším řešením, navíc je hodně nerozhodný,
takže zcela běžná situace se díky těmto faktorům většinou vyhrotí do
neočekávaných výšin. Dalším velkým mínusem je jeho pesimismus, od každé
situace očekává to nejhorší řešení, je katastrofik a co hůř, většinou i od každého člověka kolem očekává to nejhorší- bohužel díky tomu, že se moc nesměje, na každého má přehnané nároky a ke každému je nedůvěřivý, lidé k němu tak opravdu nejsou vřelí a jeho očekávání se vlastně plní. Ale dle mého názoru si sám "nastavuje zrcadlo". Jsem už unavená z toho, jak mi vždycky, když jsme spolu, vypráví, kdo mu kdy a kde ublížil. Upřímně řečeno, nevím, jestli je to vůbec možné, ale mám pocit, jako by mi odebíral energii. Když ode mě odjíží, jen září (vždy říká, jak je mu se mnou dobře) a já se sotva
ploužím,... Když jsem se mu snažila citlivě nadhodit, že to není v pořádku,
že proto není šťastný a velice málo se směje, řešení návštěvou u psychologa
odmítl. Mám pocit, že o své labilitě trošku ví a bojí se, co by mu psycholog
řekl, namítal mi, "že se mu přece nemůže úplně svěřovat, že to prostě nejde
některé pocity říkat".
Já se obecně snažím být pozitivně naladěná. Je to 7 let, co jsem se
vyléčila z mentální bulimie a díky této nemoci se snažím dívat na svět
optimisticky a vnímat především to hezké, abych byla co nejvíc v pohodě a
vyhnula se tak možnému návratu nemoci. Tu jsem si totiž kdysi zapříčinila
právě svým perfekcionalismem a pesimismem a to už nechci nikdy opakovat!!!
Prosím o radu, zda vůbec má cenu náš vztah zachraňovat. Mám přítele ráda,
je hodný, vím, že jsem pro něj tím nejcennějším a těžko budu hledat někoho,
kdo to se mnou bude myslet vztahově tak vážně, ale bojím se, že mě jeho
pesimismus stahne do depresí a vrátí se mé dřívější obtíže. Mysím, že nemám
energii na to, abych neustále někoho dotovala, ale když mně je zle, on mě
nedokáže rozesmát. A myslím, že pokud bych s ním nemohla počítat do života,
nemá cenu mu dávat naděje vztahem a ztrácet tak čas nás obou...
Děkuji za odpověď

Odpověď: (7. 3. 2009, 13.14)

Milá Jano,
nechceš někoho, kdo to s tebou bude myslet vesele :)?
Jste rozumná dívka-žena. Nejste jeho psycholog! Nedělejte mu ho. Bylo by dobré, abyste se naučila pracovat se svou energií, nebyla přístupná jeho "úpírismu". Když každý pojedete na svou enrgii, uvidíte, jak to půjde (měl by se to učit i on - společně můžete vyměnovat své přebytky a tím násobit  vzájemnou enrgii)

radek píše: (2. 3. 2009, 16.18)

moc prosím o radu.Jsem už zoufalý,nevím jak dal , co dělat a jak se chovat.Jsme spolu 16 let,máme 2děti, manželství se zdálo v pořádku, alespoň z mého pohledu.Před časem jsem zjistil u ženy nevěru , která trvá asi rok.Ten muž je o 10 let mladší a v zaměstnání s ni je každý den v kontaktu. Neustále flirtují a žena se do něj zamilovala jak malá školačka-její slova, která přede mnou dobře tají, snad i došlo na myšlenku rozvodu.Jsem na dně, bojím se o tom s někým promluvit,aby se nedozvěděla, že to vím.Nebo by to pomohlo?Moc,moc prosím poraďte.Mám jí moc rád.Je nám 38 a 40 let. Děkuji

Odpověď: (7. 3. 2009, 13.04)

Mlý Radku,
pro vás je určitě dobré mít člověka důvěrníka a s ním své starosti sdílet...
Přečtěte si nějakou knihu od MUDr.Plzáka - jeho rady ohledně chování partnera při odhalené nevěře jsou většinou efektivní. Bývá lepší neříkat, že to víte a chovat se přirozeně...

srk píše: (2. 3. 2009, 10.03)

Dobrý den,velmi jsem si oblíbila Vaše stránky a děkuji za pomoc
> a čas který věnujete nám všem,co potřebujeme radu i podporu.
> Chtěla bych Vás požádat o radu.Potýkám se s problémem a nevím jak
> to udělat nejlépe aby nedošlo ke konfliktu.Jsem více než rok
> rozvedená,žiji s přítelem.Dcera bude mít maturitní ples a můj
> bývalý manžel dceru psychicky vydírá,že pokud já půjdu na ples s
> přítelem on na něj nepůjde.Má nekontrolovatelné výbuchy
> vzteku,které dcera k vůli tomuto odnáší,stále si klade
> podmínky,vše musí být podle něho,prostě neexistuje rozumná
> domluva.On žije svým životem s jinou partnerkou.Dcera je velmi
> nervozní a poslední dobou uplakaná.Snažili jsme se to s ní
> všechno v klidu probrat,jenže mám pocit,že má s otce strach,aby
> se tam neopil a neudělal jí ostudu.Má strach z toho,že až se její
> otec dozví,že mi dala lístek na ples pro přítele,že jí
> otec-cituji-"seřve jako psa".Těch konfliktů mezi otcem a dcerou
> bylo více,když si bránila svůj názor a on se choval jak smyslů
> zbavený,řval na ní,vyhazoval jí z domova,atd.Přesto všechno nedá
> na tátu dopustit,jak říká - má s ním dobrý vztah.Nevím,nedokážu
> tohle pochopit,asi na to mám jiný pohled.Chtěla bych jí
> pomoci,ale nechce o tom mluvit,jen se jí zalijou oči slzama.Jako
> máma jsem zoufalá.Doporučila jsem dceři aby chodila k
> psychologovi,ale po dvou návštěvách to razantně odmítla.Nevím co
> se tam stalo,nechtěla mi to říci.Vždy,když se jedná o mojí
> osobu,vylije si všechen vztek na ní.Nerada bych měla pocit
> viny,že jsem jí zkazila ples,protože jsem šla s přítelem,který
> velmi stojí o to tam být s námi.Opravdu nevím jak toto
> vyřešit,nechce se mi hrbit před despotou a vyděračem.Pro
> upřesnění,bydlí u něj v RD,ptz jsem momentálně v malém v pronájmu
> a čekám po mnoha útrapách na soudní vyrovnání SJM.

Odpověď: (7. 3. 2009, 12.42)

Milá Srk,
dcera si vztah se svým otcem musí uspořádat sama. Vy jste měla velmi konstruktivní nápad, aby si tuto problematiku ujasnila s nezávislou osobou - škoda, že to nevyšlo...
Chápu, že ustupovat před despotou je nedůstojné - zeptejte se dcery, zda je ochotna ustát konflikt, který ji s otcem čeká, když váš přítel na ples půjde...
Přecijen ona s otcem v tuto chvíli žije...
V rámci vztahové harmonie by samozřejmě bylo ideální, aby na plese byli oba rodiče se svými současnými partnery...
Přeji vše dobré (a dejte vědět, jak to dopadlo)

kaktus píše: (23. 2. 2009, 16.46)

Dobry den,potřeboval bych poradit. Mam prítelkyni jeji 18 let mne 38 sme spolu přes pul roku ona žije u rodiču.Stema semsy zrovna nepadl do oka schazeli smese potaji a tose nelibylo otci  tak semsy snim popovydal ale on otom našem vstahu nechctel ani slišet ze prej sem proni starej a zeji jenom pletu hlavu to bylo druhej  mnesic naši znamosti. po mesici semse spřitelkyni domluuvyl ze muže bydlet semnou jestli chce ta souhlasyla tak semsiji privezl domu napsali sme zeje umne aby nemneli starost zeseji neco stalo behem hodiny prijel otec pritelkine aže at okamžite maže domu ona semi rozrečela na rameni a nechtela snim ani muvyt mne začal slovně napadat a vyhrožovat byl tak vulgarni  a nechtel odejit tak semse rozhodl požadat o pomoc policiji nez  přijeli hovořil sem snim pouze ja přítelkyně čekala v byte poslal sem tam sousedku aby tam nebyla sama po přijezdu policie sem jjim řekl oco jde on řek že branim aby mochl mluvyt s moji přitelkyni policista sel do meho bytu a zjistil žemu nebranim přišla snim udelaly zapis ařekllimi atje necham osamotě sy promluvyt a odjeli po dvou hodinovem rozhovoru přitelkině stejně chtěla zustat on ji vtom branil ze bezni neodjede a nechtěl ji pustit do baraku tak sme ještě stali a debatovali venku chtělsem to znovu řešit policiji ale on řek že zavola on ale udajně že nechal telefon doma a žesy proněj zajede ale přitelkyně musy snim abych ji nic nemohl řic nebu se sni neak nedomluvyl než přijede policije už byla cela zmrzlá a bálase  tak snim odjela po hodině cose nic nedělo semji volal a zvedlto jeji otec chtel sem sni mluvyt když sem sni mluvyl tak byl vedle ni a tak nemohla moc mluvyt akorat mi řekla žesy přijede pro věci cosy umne nechala přijel sni i on nemohlsem sni ani promluvyt zabavyl ji telefon dal domací vězení přítelkyně semi ozvala až po dvou dnech pokracujem v našem vztahu dal dnes nas vyděl a hned začal opět vyhrožovat přítelkyně dostala nářez a domaci vězeni. Prosym proto o radu jak tento problem řěšit přitelkyně je adoptovaná a má strach a já užsem ztoho zralej na blazynec

Odpověď: (2. 3. 2009, 9.54)

Milý Kaktusy,
nevím moc, co pro vás mohu udělat... situace je velmi vytržená z kontextu životů... i z vašeho života...
věkový rozdíl je opravdu velký - dal by se předpokládat velký rozdíl ve zralosti ...
Nepovažuji za důstojné, abyste se vy přetahoval s otcem o slečnu... Převážně je to boj slečny - boj o vlastní samostatnost se všemi důsledky...

Jarmila píše: (23. 2. 2009, 16.02)

Dobrý den, je to jen pár dní, kdy jsem Vám psala o vztahu s rozvedeným mužem se kterým žiji a po předchozích špatných zkušenostech mu nemohu důvěřovat. A je to přesně tak jak mi říkalo celé okolí. Opět má milenku. Dalo se to čekat? Může se takový člověk opravdu změnit jak sliboval? Snížila jsem se k tomu nejhoršímu a sledovala ho, viděla jsem přesně to, co jsem vidět nechtěla...podívala se do mobilu a další rána. Rána? Vždyť on takový byl celý život, měla jsem s tím počítat, že to udělá zase? Chová se báječně ale je to jedinečný lhář. Myslela jsem si, že když dostane další šanci, že se umoudří...cítím se naprosto zdrceně, to je asi pochopitelné. Toho muže velice miluji, mám pocit, že další takouvou ránu už nezvládnu. Opravdu už nevím co dělat. Je to ten typ, který ani nepřijde odprosit, toho se asi bojím nejvíc, že ho opustím a on se nevrátí. Jsem na něm až příliš závislá.
Předem moc děkuji za radu.
Velice ráda bych si s Vámi pohovořila osobně ale bohužel jsem až z jižní moravy. S pozdravem Jarmila.

Odpověď: (2. 3. 2009, 9.40)

Z vašeho psaní:
Snížila jsem se ....
Myslela jsem si, že když dostane další šanci, že se umoudří...... Je to ten typ, který ani nepřijde odprosit, toho se asi bojím nejvíc, že ho opustím a on se nevrátí.
....Jsem na něm až příliš závislá.

Milá Jarmilo,
jakou hru to hrajete? oběť - zachránce ? kdo je kdo ?

platí to, co jsem vám psala minule - přečtěte si to, prosím, ještě jednou ...

Chápu, že to bolí, ale vězte, že dokážete zvládnout život i bez něj ...

Lucka píše: (23. 2. 2009, 15.38)

Dobrý den, mám takový osobní problém. Měla jsem přítele a ani jsem si neuvědomila, jak ho vlastně mám ráda. Bylo mi s ním strašně fajn a jemu se mnou myslím taky, ale rozešel se se mnou. V tu chvíli jsem to snad ani nepochopila, ale když jsem si to všechno urovnala, řekla jsem si, že nechám na něm, jestli se třeba ještě ozve. Ale neozval. Bylo mi z toho strašně a myslela jsem na něj skoro pořád. Tajně jsem doufala, že mě to za nějaký čas přejde, ale asi jsem se spletla. Je to teď sice lepší, ale přemýšlím o něm stále a pořád mě to mrzí. Ani jednou jsem s ním od té doby nemluvila, ale pořád se mi tak nějak v hlavě vrací. Tak jsem se chtěla zeptat na Váš názor. Děkuju :))

Odpověď: (2. 3. 2009, 9.34)

Milá Lucko,
působí to, jako kdyby jste s ním měla něco nedořešeného. Nevím, co mezi vámi bylo ... co kdybyste mu řekla/napsala, co pro vás znamenal, poděkovala za hezké... popřála hezký život (a nečekala, že se za to k vám vrátí...)
a taky se rozloučila s tím, co vás mrzí...
* Držím * palečky *
*******************

Pul píše: (23. 2. 2009, 12.36)

Dobrý den,
je mi 32 let, jsem narozen ve znamení ryb a trápí mně komunikace s lidmi. Nemám problém něco řešit technicky či obchodně s cizími lidmi,oslovit je atd. , ale pokud mám mluvit s člověkem, kterého např. znám nebo člověk a měl bych říci něco duchaplného a nebo s ním véct rozhovor o obecných věcech vždycky ze mne vypadne buď nějaká blbost a nebo nedokážu véct rozhovor. V podstatě se pak radši těmto lidem vyhýbám a bojím se těchto setkání. Existuje nějaká rada či návod jak změnit svoje chování a snad i změnit trochu svojí povahu? Může se stát s nekomunikativní osoby osoba "ukecaná".
Děkuji za odpověď

Odpověď: (25. 2. 2009, 19.09)

Milý P.,
samozřejmě, že změna je možná...
doporučuji vydat se na cestu sebepoznání, probádat pečlivě pocity, které jsou spojené s bližšími vztahy, prozkoumat pocity z primární rodiny a kdo ví, kam by vás postupné uzdravování zavedlo. Nejde o to jen pocity popsat, ale postupně proměnovat a to je lepší v doprovodu zkušené osoby.
Přeji odvahu vykročit (budete-li chtít, můžete mne kontaktovat)

m.m. píše: (23. 2. 2009, 11.44)

Chci vás poprosit o radu.Mám maminku 62 let a hrozné tušení, že propadla alkoholu.Já sama nepiju a tak nevím až jakou závislost může vyvolat červené víno.Má prudké změny v chování,velice hluboké deprese a žádnou radost.Přestala dbát o sebe i o domácnost, stále vyčítá a je až zlostná.Bolesti hlavy, dolních končetin, bolesti břicha a nespavost.Občas pozoruji, že zapomíná, nepamatuje si a je abnormálně lekavá.Slyší hovor i přesto, že je ticho.Nespí, nejí, kouří 60 až 80 cigaret a myslím, že 2 až 3 krabice vína ale dokáže to úžasně tajit.K lékaři zarputile odmítá jít a napadá své blízké tím, že chcem aby umřela, že nám vadí a vyhrožuje sebevraždou nebo útěkem.Má úžasného partnera, můj otec se jí snaží pomoci ale už je to beznadějné a jen se to zhoršuje.Děkuji m.m.

Odpověď: (2. 3. 2009, 9.30)

Miá M.,
to co popisujete, že prožívá vaše maminka poukazuje na kombinované psychické problémy, nevím, zda alkohol je v tomto případě důsledek nebo příčina. Patrně to nevíte ani vy. Z nějakého důvodu se maminka rozhodla žít na vlně negativity a destrukce vůči životu svému.... Mnoho toho nemůžete. Pro vás i pro tátu je důležité, naučit se to respektovat a nechat ji v podstatě vlastnímu osudu, nereagovat na vyhrožování, vydírání.  Můžete zkusit dohovořit se s nějakým lékařem (nejlépe psychiatrem) na předepsání nějakých antipsychotik, ale v kombinaci s užíváním vámi zmíněných drog ... hmmm... (ale trochu to pomoci může a nic se tím nezkazí...)
Přiji vám i tatínkovi dost sil (nezapomeňte ani jeden na sebe a prožívání radosti v jiných oblastech života)

lulu píše: (23. 2. 2009, 11.20)

Dobrý deň, chcela by som poprosť o radu. mám 22 rokov priateľ 25, sme spolu už 6,5roka. Máme pekný vzťah a chceli by sme sa vziť. V lete sme sa zasnúbili. Teraz však máme 2 problémy. Priateľ ma 4 mesiace podvádzal. Bolo to už po zásnubách, keď sme začali hovoriť o termíne svadby. Prišla som na to a vyriešili sme si to. Povedal, že už vie že chce byť len somnou a ja mu verím. keď sme ale zas začali hovoriť o svadbe, vykrúca sa a stále to odkladá. Vedela som, že na to musí mať dôvod, pretože už presne vieme čo a ako chceme, len nám stále chýba dátum. Teraz sa mi priznal, že sa svadby bojí a nevie prečo. Viem, že tú svadbu chce a som si tým istá a preto by som chcela vedieť, ako sa toho strachu môže zbaviť. Ako mu môžem pomôcť. Ďakujem

Odpověď: (25. 2. 2009, 19.05)

Milá Lulu,
proč píšete vy a ne váš přítel - když začne on aktivně se svým strachem pracovat a přizve vás ke spolupráci, můžete mu "pomáhat". V tuto chvíli je tah na něm - najděte si třeb aněco o rodinných konstelacích - tžeba by to bylo zajímavé i pro přítele...
Přeji vše dobré

lenka píše: (23. 2. 2009, 11.13)

dobrý den,potřebovala bych poradit!moje mladší sestra je jí 14 let!neustále se trápí...v noci věčně nespí,a má časté bolesti hlavy.,,nesnáší se,,
má neustále výčitky svědomí!ráda bych jí pomohla ale nevím jak.v poslední době se to zlepšilo.!dřív byla furt sama a ubližovala si,ztratila duvod k životu.!postupem času se vše začalo zlepšovat.Ted se ale trápí třeba dvakrát do měsíce ale bez duvodně.chtěla by se toho všeho zbavit a já bych jí ráda pomohla ale nevím jak!nenosí trička z krátkým rukávem jelikož má ruce z jizvené už s i nic nedělá ale neustále se nesnáší zato co si dělala!pomocte mi prosím..

Odpověď: (27. 2. 2009, 12.11)

MIlá Lenko,
kolik je vám? nechá si od vás sestra poradit? ví o problému rodiče? chce sestra zlepšení? Můžeš ji zavést k profesionálovi, který na tebe dělá dobrý dojem? Můžeš ji vzít do skupiny prima lidí? Můžeš ji nabídnout zajímavou literaturu? Kniha např. Alchymista se líbívá ...  Víš, neznám vaše kulisy, nemohu dát moc konkrétnější rady... Můžeš mne kontaktovat a můžeme to probrat aspon na skype...

zlomené srdce píše: (23. 2. 2009, 10.58)

Chodili jsme spolu 6 a půl roku, přes 3 roky spolu bydlíme. Mě je teď 23, jemu 27. Vždycky jsem si myslela, že jsme ideální pár, prostě pro sebe stvořeni. Máme rádi stejné filmy, máme stejné názory skoro na všechno, prostě se máme i po tolika letech o čem bavit až do noci. Žádné větší problémy (nevěra, lži) jsme neměli, občas nějaká ta ostřejší hádka i s nějakou tou fackou, ale za hodinu to už bylo dobrý. On je strašně hodný a nerad mluví o svých pocitech a vztazích, já naopak.
Problém je, že jsem na něm už od začátku vztahu závislá. Kam jde on, jdu já. Raději než jít s někým jiným na pivo, sedím s ním před televizí i po tolika letech. Pár dní bez něho bylo trápení, nesnáším samotu. Nemám žádné pořadné kamarádky, spíš známé. On je můj nejlepší kamarád.
Před pár dny jsem přišla domů, on seděl na gauči, vypadal  jako kdyby někdo umřel, a řekl mi, že odchází. Už měl všechno odstěhované (k rodičům). Bez jakéhokoli upozornění nebo náznaku. Prostě mě má rád jako kamarádku, ale necítí ke mě to co dřív, prostě už mě nemiluje, je prázdný. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Už jsem s ním plánovala budoucnost, děti,vlastní bydlení apod, ale nestrašila jsem ho, protože jsem vždycky připoměla, že chci děti až po třicítce.
Vůbec to nechápu, takhle z ničeho nic. Samozřejmě že jsem psychicky úplně v pr... Nedokážu se na nic soustředit, několik dní skoro nejím. Samozřejmě sem se s ním už druhý den setkala a snažila se ho přemluvit, že mu dám víc volnosti, víc času na jeho koníčky a kamarády, že mu nebudu nic vnucovat, že oddělíme finance (protože mi pořád vyčítal, že všechno utrácím jenom já) atd... Přiznala jsem mu, že jsem se k němu nechovala tak hezky, jak si zaslouží, a že jsem mu příliš diktovala život a že vím, že to tak není správně a proto to chci zkusit napravit. Jenže on nevěří, že to pomůže, respektive že se změním, ani neví, jestli je to opravdu tím, nebo mě jen prostě přestal milovat. Zajít společně do poradny kategoricky odmítnul.
Nejhorší na tom je, jak je pořád hodný. Nechal mi tady věci (různou elektroniku), kterou jsme koupili společně, a nic za ni nechce. Ještě 2 měsíce mi bude platit polovinu nájmu, abych měla čas si najít něco jiného levnějšího. Prý se budem dál vídat, pořád jsem superkamarádka, se kterou si rozumí a nechce mě odstranit ze svýho života.
Řekla jsem mu, že takhle rychle to nejde, že je to moc narychlo, že potřebuju čas si zvyknout na to, že jsem sama a že se mnou není. A on souhlasil, takže poslední dny za mnou vždycky přišel a strávili jsme spolu skoro celý den, zůstal i přes noc, a jsme domluveni že mě bude chodit navštěvovat.
Já stále věřím, že je to jen krize, kterou můžeme překonat, třeba si od sebe jen odpočinout, ale že to půjde....on tomu nevěří. Jinou určitě nemá.
Nevím co mám dělat, chci aby se do mě znovu zamiloval. Napadlo mě, že bychom se třeba neměli měsíc vůbec vidět, aby si to v hlavě utřídil, jestli mu chybím nebo jestli je mu líp beze mě. Jenže to bych zase nezvládla já, úplně sama. Nechci jen tak zahodit 6 let života, chci to zkusit nějak napravit. Jsem zoufalá.... dávám si to za vinu, jak jsem se k němu chovala a myslím si, že to byl jeden z hlavních důvodů, proč už mě nemiluje.
Prosím poraďte, nevím co mám dělat.

Odpověď: (27. 2. 2009, 12.07)

Milá x.,
těžko říci, co vše se ve vašem vztahu odehrálo... na vztah jste byly dva - vy jste asi dělala něco, co není optimální, ale jeho mlčení a nekomunikace o problémech byl zas jeho podíl...
Asi ani on nyní neví, co je rozchod, že nejde z partnerského, milostného vztahu přejít plynule do kamarádského - máte-li začít sama bez něj, potřebujete se odpoutat a během toho, co se budete kamarádit, tak se vám to moc nepodaří, když se odpoutáte a pak znovu sejdete, můžete se kamarádit... Ale ke cti mu slouží, že se snaží provést rozchod slušně...
Jak píšete, potřebujete si zvyknout, že jste sama za sebe... dle toho jednejte...
Držím palečky...

five píše: (23. 2. 2009, 10.08)

Dobrý den,velmi děkuji za Vaši odpověď.Dovoluji si napsat jěště jednou a budu ráda za Váš názor i radu.V poslední době má vztah s přítelem trhliny.Jak jsem již uvedla,zkoušela jsem vztah ukončit,ale ptz city byli silnější,nešlo to.K problému-chci řici,že mi stále více vadí,jak mi neustále připomíná moji minulost.Víme o sobě vše,co,kdo,kde a jak žil každý z nás a myslím si,že toho zneužívá,ta otevřenost se mi teď nevyplatila.Myslím si,že má představu toho,že mu udělám to samé co bývalému muži a proto také otálí s rozvodem.Navíc bych řekla,že se začala stupňovat jeho žárlivost a mám pocit jako kdybych byla sešněrovaná a moje osobnost už není to co bylo.Jsem společenský typ,mám mnoho známých,on nikoho.Připadá mi jako kdyby mě chtěl izolovat a mít jen sám pro sebe,stále mě bezdůvodně podezírá,kontroluje atd.Tohle bych nezvládla,udusila bych se.Před pár dny jsme byli na jedné společenské akci.Věnovala jsem se mu celý večer,všechno bylo OK a pak najednou začal o tom co bylo dřív.Všechno se pokazilo a odjeli jsme domů.Myslím že je lepší v tomto vztahu nebýt.Řekla jsem mu,že náš vztah nemá budoucnost,protože se nedokáže přenést přes to,co bylo dříve tak jako já.Ale přítel to nechce pochopit,stále zůstává a tak nevím jak důrazněji mu říci aby odešel.
Prosím,pomozte mi jak toto vyřešit,nedokážu pochopit jeho jednání,proč se tak změnil.
Děkuji
Five

Odpověď: (25. 2. 2009, 19.02)

Milá F.,
kdybyste byla o konci vztahu přesvědčena a byla si jím jista, zaznamenal by to i přítel a akceptoval by to... cítí, že vaše pouto k němu trvá...

Vlado píše: (23. 2. 2009, 9.21)

Dobry den. Chcel by som sa prosim poradit. Mam manzelku ktoru moc milujem a s ktorou toho mame velmi vela spolocneho -sme spolu uz 10 rokov od mojich 17nastich a bola to moja prva baba, ale prendedavnom sa so svojim priatelom rozisla kamaratka po ktorej sexualne nesmierne moc tuzim.
S tou kamaratkou som bol par krat plavat a vasnivo sme sa boskavali a hladili... nezamiloval som sa do nej a myslim ze ani ona domna, ale moc ju tuzim pomilovat, ale na druhej strane viem ze by som tym ublizil manzelke...
No a mam problem ze neviem ci sa s nou pomilovat mam alebo nie, ked myslim na to ze nie si vzdy pomyslim ze by som toho mohol zvisok zivota lutovat, ale zasa na druhej strane, neviem ci nebudem lutovat ak to urobim, alebo ci sa mi to az moc nezapaci a nebudem ju chciet stale? Este nikdy sa mi to nestalo a este nikdy som svoju zenu nepodviedol, ale tentokrat je tuzba tak strasne silna... naviac sa mi este nikdy ziadna zena tak moc nepacila...
Viete mi prosim poradit?

Odpověď: (25. 2. 2009, 19.00)

Milý Vlado,
ve fantazii je dovoleno vše ...
píšete, že svou ženu milujete a ona vás? proberte své pocity a touhy s ní... třeba vám ten zážitek bude přát...

five píše: (22. 2. 2009, 15.29)

Dobrý den,prosím o radu.
Po 22letém manželství jsem se rozvedla k vůli přítelovi.Plánovali
jsme spolu mnoho společného,máme stejné zájmy a záliby,prostě
jsme se zamilovali a byli jako dva blázni.Žijeme spolu,plánujeme
budoucnost(mj.řeším soudně vyrovnání SJM) ale on je stále
ženatý.Svoje věci má stále doma,u mě jen to nejnutnější.Slíbil že
se rozvede ale stále se k tomu nemá a když se k vůli tomu
pohádáme,řekne že to je jenom papír a to pro něj nic neznamená.Ví
že mi to vadí,několikrát jsem měla snahu vztah ukončit,mluvili
jsme o tom,ale vždy to dopadne stejně.Doma u manželky má stále
dveře otevřené.Jaký má důvod k takovému jednání,proč to dělá,já
jsem k vůli němu obětovala vše a on se nemůže rozhodnout???

Odpověď: (22. 2. 2009, 15.44)

Milá Five,
váš přítel neuzavřel minulost tak jako vy ...
možná jste si v určitém čase neřekli přesně, co kdo chce a co kdo očekává a co dává...
jestli tomu dobře rozumím, tak vy jste si pořídila své bydlení - nepořídili jste si společné bydlení...
bud se spokojíte s tím, co vám muž momentálně dává nebo se budete trápit a vztah ukončíte...