Simona18 píše: (9. 2. 2008, 15.23)

Dobrý den,
ocitla jsem se pro mě v dost špatné situaci. S manželem čekáme druhé dítě(34.týden, 3.letý chlapeček) a zjistila jsem, že mi je nevěrný. Odstěhovali jsme se před půl rokem do Čech, kde si manžel dobře placenou práci. Sliboval mi, že záčátek sice bude náročný, ale po třech měsících, že bude vše zase fajn, vše mi vynahradí a budeme se mít líp. opustila jsem rodinu a známé a vzdala se všeho pro to, abychom mohli být spolu a vychovávat své děti. Vše bylo jen horší. Dlouhé dny v práci, i před noc. Přestal komunikovat a vše bral jako výčitku. Zjistila jsem také, že má dluhy, o kterých vůbec nevím. A tak jsem se ještě teď ve vysokém stupni těhotenství vrátila zpátky na Moravu, kde mám prozatím, kde bydlet. Manžel nemá vůbec zájem se mnou nějakým způsobem komunikovat. Pořád ho miluji, ale už mu nedokáži věřit. Jsem z toho zoufalá už kvůli dětem. Strašně se bojím. Poradí mi někdo?

Odpověď: (14. 2. 2008, 13.50)

Milá Simono,
situace opravdu nezáviděníhodná. Bylo by fajn, kdybyste se nebála - tím nepomůžete ani sobě ani dětem... věřte, že vše nakonec nějak půjde...dokážete se postarat... rodina vám pomůže... asi bych vám doporučila, abyste opravdu myslela především na sebe a na děti a zajistila si bezpečný domov... držím palce.

Tereza píše: (9. 2. 2008, 14.25)

Dobrý den, mám takový problém s přítelem. Teda spíš si myslím, že má nějaký problém přítel.Jsme spolu necelé 3 roky,poznali jsme se na VŠ,máme se hrozně moc rádi,společnou budoucnost spolu plánujeme už od začátku vztahu a asi už rok a půl plánujeme společné bydlení.Teď k tomu došlo.Před týdnem se přítel ke mně přistěhoval.Moji rodiče si koupili a zrekonstruovali byt a mně s přítelem přenechali svůj nájemní byt.Vše se zdá být v pořádku, ale není. Přítel není šťastný, možná je to tím, že má stresující práci, do které musí dojíždět, kterou vzal jen z nouze, abychom spolu mohli začít bydlet a finančně utáhli byt. Jelikož je čerstvě po škole, s minimální praxí, je těžké najít jinou práci.Možná je to tím, že má už asi rok a půl problémy se zubama, který pořád žádný zubař není schopen vyřešit.Možná je to tím, že se mu stýská po zaběhnutém stylu života, možná je to tím, že mu něco chybí, ale každopádně si nevíme rady. Doma měl kompletní servis od rodičů, ale vždyť i já mu ho dávám, peru, žehlím, uklízím a vařím..On nemá s bytem prakticky žádné starosti..Ale přitom pořád říká, že by se nejraději odstěhoval zpět k rodičům, že je tady v tom novém bytě nešťastný. Že dřív, když jsme se vídali jen na chvíli po práci, nebo spolu byli na víkend, že to bylo lepší, že neměl žádný starosti..Já se na něj nezlobím, vím, že to jak říká není mnou, ale ať se snažím jakkoli, prostě vidím, jak trpí a trápí se. Chtěla bych mu nějak pomoct, ale myslím si, že se s tou změnou potřebuje vyrovnat sám a že to bude chtít asi hodně času a pochopení.. V týdnu těžce pracuje, má stresovou práci, doma by se měl znovu nabít energií, měl by si odpočinout.Ale on je doma stejně smutný, nešťastný. Za domov pořád považuje byt svých rodičů, na který je zvyklý. Ani on sám tyhle svoje pocity nechápe. I pro mě je těžké, když ho vidím jak trpí. Možná by se mohlo zdát, že řešením by bylo aby se zas odstěhoval zpátky k rodičům, ale já se bojím, že bych to pak sama nezvládla psychicky, být v prázdném bytě sama, bez milované osoby..Nechci a ani nemůžu ho tady držet, ale myslím si, že jednou to stěhování muselo přijít. Tak opravdu nevím jak mu pomoct. Můžete mi prosím nějak poradit?

Odpověď: (14. 2. 2008, 13.46)

Milá Terezo, je možné, že váš přítel z nějakého důvodu neudělal krok k psychické dospělosti a tím je, odchod i psychický z domu rodičů a přistoupení ke své ženě (mmj. svadba tento proces v symbolické, rituální rovině dělá) a vzal plnou zodpovědnost za novou rodinu. Tento problém by bylo dobré, aby uviděl váš partner - v tom vy nemůžete udělat nic. Možná by pro vás oba mohla být zajímavá návštěva semináře rodinných konstelací.

Tomino píše: (9. 2. 2008, 13.03)

ahoj nevim,jak začit!je mi 22 let a hledam nejaky smysl života!davam lasku k jedy holce ale ta me nechce. už pul roku se snažim to zmenit!stojito strašne sil!nemam chut nic delat už ani prace me nebaví dřiv bylo všechno jini!nevim co se se mnou deje!dřiv jsem mival sny o budoucnosti a ted vubec!prosim poradte co mam delat? dekuji moc

Odpověď: (14. 2. 2008, 13.40)

Milý Tomino,
vnímám, že potřebujete své zranění z této zamilovanosti uzdravit, pohladit. To, myslím, by byl dobrý odraz k lepšímu prožívání života. Jak se to dělá? Tak, že člověk začne dávat lásku sám sobě. Doporučuji, abyste se ke mně objednal, abych vám  cestu k naplnění návodu mohla ukázat. Opravdu si myslím, že by bylo dobré, párkrát se sejít.

Natalie26 píše: (8. 2. 2008, 16.50)

Dobry den,
konecne jsem nasla "toho praveho - 30" a chci s nim byt a mit rodinu. Jsme spolu pres pul roku a bydlime spolu. Miluji ho  a on me taky, vyhovujeme si ve vsem. Problem je v tom, ze me obcas nesnasi proto, ze jsem pred nim mela 3 vztahy (dva pul rocni a jeden 2,5 roku). Nedokaze se smirit s tim, ze jsem s temito muzi intimne zila. On sam mel 1 pritelkyni 11 let. A pry to tak maji v rodine a nikdo, ani jeho znami, nevystridali tolik partneru kolik ja. Se svou pritelkyni se rozesel proto, ze uz jim to par let neklapalo. Poznal to, kdyz spolu zacali bydlet. Pry by se s ni ale nerozesel, kdyby nepoznal me. Sam rikal, ze mi trochu zavidi, ze jsem poznala vice partneru a on ne, ale nechape, proc jsem chodila s nekym tak kratkou dobu. Citim se bezmocna a nevim, jak to resit. Nechci, aby me nesnasel proto, ze si obcas neco predstavuje. V intimnich zalezitostech se pak neuvolnim a myslim na to, co si predstavuje. Nevim, jestli to je chlapska jesitnost nebo to, ze byl s 1 partnerkou a on byl taky jeji prvni a ted to tak neni.
Prosim o radu, zda by mel jit on k psychologovi nebo ja, aby me tak netrapilo, ze on se trapi.  

Odpověď: (14. 2. 2008, 13.35)

Milá Natalí,
Zkuste oba popřemýšlet, které myšlenky vám co přinášejí... (obecně platí to, že muži se hůře vyrovnávají se svými předchůdci, ale to váš problém neřeší)
Je třeba, aby přítel akceptoval vaši minulost tzn. 3milence a žádného manžela -prvním manželem  by mohl být on. Vám nedoporučuji, abyste se v intimních situacích stresovala - věnujte myšlenky prožitku svému a nestudujte - na co myslí on... K psycho- zajděte pro úvod  společně.

lukka píše: (8. 2. 2008, 15.24)

Dobrý deň
Neviem ako začať. Už veľmi dlhú dobu prežívam krízu, ktorú neviem vyriešiť. Som výrazný introvert, ktorý má strach z kontaktu ostatných ľudí.( Mám 25 rokov a doteraz som nemala žiadneho priatela, ani len tzv. platonickú lásku).Už od puberty  som mávala pocity depresie a úzkosti, ktoré sa po príchode ns Vysokú školu ešte zvýraznili. Ked som bola asi v štvrtom ročníku dostala som anorexiu, a musela som na rok prerušiť štúdium. Po návrate na školu sa všetko zmenilo. Aj tá troška sebadôvery, ktorú som mala zmizla. Teraz ma čakajú štátnice a ja viem, že to nespravím. Rozmýšlam o tom , že to nechám. Jednoducho cítim , že na to nemám, a nezvládnem to. Celé dni a týždne, len sedím doma a vôbec nevychádzam von. Prestala som sa kontaktovať s bývalími spolužiakmi a dokonca obmedzujem i styki s mojimi príbuznými. Moji rodičia sa mi snažia pomôcť, sú trpezlivý a ústretový, a to ešte viac prehlbuje vo mne pocit, že som pre nich skamaním. V noci nemôžem spávať a už sa nedokážem na nič zmôcť. I nákup v obchode je pre mna utrpením. Jednoducho mám strach, obrovský strach z obyčajných bežných maličkostí, a ja s ním nedokážem bojovať. Toto je moja prbá prosbva o pomoc.
Dakujem.

Odpověď: (14. 2. 2008, 13.21)

Milá Luko,
opravdu nemám pro vás  lepší radu, než abyste začala chodit na psychoterapii. Můžu vám  ještě doporučit několik knih, ale ty nenahradí pravidelnou spolupráci s profesionálem, protože na setkání se vám spíše dostane toho, co potřebujete... Z knih: Miluj svůj život, Emoční alchymie, Umění prožívat emoce, Agorafobie a panická porucha... Takže držím palce

Renata píše: (8. 2. 2008, 13.52)

Dobrý den, mám dotaz. Musí dát manžel souhlas k ústavní léčbě závislosti na hypnotikách? Bojím se o něj a ráda bych věc jako manželka nějak řešila.

Odpověď: (14. 2. 2008, 13.27)

Pokud člověk není zbaven svéprávnosti a či nekoná nesvéprávně (pokus o sebevraždu, psychotická ataka), musí k hospitalizaci dát souhlas.

máma 35 píše: (8. 2. 2008, 12.54)

Dobrý den.Jsem rozvedená a 2 roky žiju s přítelem.Z manželství mam 2 dcery 17 a 9 roku. Muj problém je v tom,že v začátcích našeho vztahu jsem mu lhala o tom,že jsem manželovi byla věrna.byli totiž v té době kamarádi a já se bála,že ho na mě bývalý manžel nasadil..Nic méně jsem mu o něm brzy řekla sama,měli jsme totiž před rozvodem.Byla jsem štastná jako nikdy,už jsem ani nedoufala,že mě to ještě muže potkat,muj bývalý byl totiž alkoholik s chováním a slovníkem,že i otrlému by se zvedal žaludek,navíc s nezájmem se jakkoli podílet na chodu domácnosti.Jednoho dne jsem jela s přítelem za kamarády,pochlubit se,že nejsem sama..Byl tam bohužel i pán,kterému jsem se vždy líbila,ale nebylo to nikdy oboustrané a přesto,že věděl,že tam jedu se svým přítelem se zachoval tak,že když jsem je všechny seznámila,utrousil poznámku"Ty jsi mě naštvala"a odešel.Asi za 15 min jsem měla telefon od něj..vyběhla jsem z baru,protože jsem jeho oplzlosti nechtěla řešit před přítelem.Volal mi pak ještě jednou a já v obou případech zalhala že mi volali z práce.podotýkam,že jsme spolu opravdu nikdy vubec nic neměli.Dnes vím,že jsem to měla řešit hned na místě a poslat ho do háje.Po roce a pul jsem se po častých hadkách konečně přiznala jak to tenkrát bylo.Muj přítel neustále naléhal at mu řeknu pravdu,že mi nevěří a že mi nevěří ani to,že jsem byla manželovi věrna.přiznala jsem se tedy ke všemu v doměni že nemám už co skrývat,ale tím dnem mi začalo peklo větši,než když jsem to tajila.Od té doby se hádáme často a přes to že mu říkám jak mě to mrzí,že bych to vše vrátila zpět,poslouchám jen nadávky a urážky.Dnes před ním uz nic netajím,ale přes to poslouchám,že mi nevěří a jestli se něco na mě dozví,tak že si hned najde milenku.Jsou to 2 roky a já sedím doma na zadku,nikam nechodím,neustale mu říkam jak moc pro mě znamená a život bez něj si nedokážu představit,se dočkávám toho,že mi před dětma sprostě nadává,uráží a ponižuje.Přes to všechno ho stále miluji a pořád někde ve skrytu duše doufám,že to jednoho dne odezní.Zatím ale jen musím vysvětlovat,proč jsem byla manželovi nevěrna se všemi detaily,kdy,kde..a že mi stejně nevěří,že jsem mu řekla všechno.Hledá na netu kde je možnost mě posadit na detektor lži.Jsem z toho všeho už stašně unavená a zoufalá a dala bych nevim co,za to aby mi věřil.Prostě jsem se mu tenkrát bála říct pravdu aby mě neopustil,protože jeho předchozí vztah zkončil právě na lhaní jeho bývalé partnerky,alespon mi to tak říka.Nevím jak ho přesvědčit o tom,že už nic netajím.Nejvíc mě mrzí,že mě nadává a ponižuje před dětmi a moje starší dcera mi vyčíta,proč s ním jsem.Už se mezi nás i postavila,když mě zase urážel.Zapoměla jsem říct,že přítel se rozvedl,právě kvuli jeho nevěrám,o kterých mi řekl hned na začátku,kdežto já to tajila.Prosim,poradte mi, co mám dělat,jsem opravdu už zoufalá.Pořád ho miluju,ale nevím už kudy kam.Děkuji předem za pomoc i odpověd.

Odpověď: (14. 2. 2008, 13.10)

Při čtení mne napadlo několik věci. 1. není dobré současnému partnerovi sdělovat intimnosti ze vztahu předešlého! 2. současný stav nepřináší spokojenost ani jednomu, tak by bylo dobré začít uvažovat pragmaticky - jaké myšlenky, činy komu prospívají a koho ničí... 3. domnívám se však, že sami to nedokážete. Můžete navštívit psychologa nejprve sama a pak poprosit  o spolupráci partnera...

Majka píše: (7. 2. 2008, 23.44)

Dobrý den, stojím před rozhodnutím rozvodu, jsem vdaná 22let za jednoho muže,
asi před 2 roky se mnou zničehonic přestal intimně žít, zpočátku sváděl vše na
náročnou práci (řidič cisterny 12-16 hod.denně pracovní doba), po půl roce jsem
se zeptala, jak to bude s námi dál, řekl, že na prvním místě má práci a vydělat
peníze, ať s ním nepočítám a zařídím se po svém. Po dlouhém trápení a sexuál.půstu jsem ho podvedla s jiným mužem. Bohužel se to dozvěděl a vyváděl,
řekl to na rovinu dětem, že jejich máma je k...., on že je impotentní a já se
mu takhle odvděčila. Pak přiznal pro změnu milenku a že už to trvá 5 let, proto
že to nezvládal na obě strany. Chtěla jsem všechno urovnat, že bychom si odpu-
stili a jeli dál, ale on nechce a dělá ublíženého, hlavně před dětmi,dala jsem
všemu čas, ale rok máme tichou domácnost, vyhýbá se mi obloukem a prý je doma
jen kvůli dětem (19 a 22 let). Je to pro mě psychicky vysilující. Viditelně se
už nic nezmění, už nedoufám. Cítím vinu, ale nechci takhle žít. Finačně na tom
nejsem nijak slavně a bojím se velkých výdajů na právníky, soudy, apod. Nevím,
jak dál. On to řešit nebude. (pozn. je mi 44 a jemu 45 let)Děkujipředem za radu

Odpověď: (14. 2. 2008, 13.04)

Pro začátek bych navrhovala společnou manželskou konzultaci u psychologa - je to levnější, než právník. Z vašeho psaní nejsou jasné překážky, které by bránily kultivovanému rozvodu. Věk dětí nasvědčuje tomu, že se jedná pouze o záminku. Přeji vám pohodu do dalších let.

Daniela píše: (7. 2. 2008, 23.10)

Dobrý den. Je mi 20 let a pořád mám problém s navazováním komunikace s cizími lidmi. V dětství jsem vyrůstala pouze s rodiči a dědečkem. Jsem jedináček a nikdy jsem neměla přátele (nemám je dodnes). Jako dítě mě nechtěli nikde pouštět protože se o mě báli. Později, když jsem nastoupila do ZŠ byla jsem samotář. Nejinak tomu bylo i na SŠ. Prostě jsem nevěděla o čem se mám bavit. Nikde jsem nechodila proto, že nebilo s kým a navíc jsem se ani neuměla bavit (celý tento problém trvá dodnes) bylo to zkrátka - domov -škola -domov.....Asi od 15. let trpím navíc depresí se svojí postavou a ať dělám co chci nemohu se toho zbavit (deprese ani tloušťky). Bohužel žiji na takovém místě kde nikoho nemám, a kde nic kromě hospody není. Na to abych si šla třeba ven zaběhat se stydím (dokonce i před sebou). Teď mám nastoupit do práce (naše rodina firma), kde budu muset hodně jednat s lidmi ale mám z toho přímo panickou hrůzu. Jsem jak se to říká v začarovaném kruhu - mám deprese ze svého pocitu málocenosti a pocit málocenosti ze svých depresí. Když jsem se chtěla svěřit měli mě za rozmazlence, který má pořád nějaký problém a jenom se vitáčí. Ale já cítím, že něco není v pořádku pořád mám hrozný pocit prázdnoty a nemohu jej zaplnit. Nikdy jsem ani kvůli víše uvedeným problémům nepotlaka jedinou lásku. Pokud se ocitnu v jejich blízkosti, tak uteču - mám prostě strach ze sklamání a z toho, že se mi někdo vysměje, to bych nesnasla. Předem děkuji za odpověď.

Odpověď: (14. 2. 2008, 12.59)

Milá Danielo,
vzhledem k tomu, že vaše potíže jsou opravdu dlouhodobé a z mého problému hlubšího rázu, bylo by dobré, začít pravidelně spolupracvat s terapeutem. On kontakt s druhým člověkem je k nenahrazení. Pro začátek vám doporučuji knihu Miluj svůj život. Prostě s dáváním lásky je třeba začít sama k sobě, ke svému tělu... Držím palce...

doktor001 píše: (7. 2. 2008, 22.45)

mam docela velký problém trochu sme se s přítelkyní rafli k vuli tomu že chci opusti výšku a ona si vzala do hlavy že je to kvuli ní pač ja zatím studuju v kladně a ona je ode mně vzdálená cca 350 km.a domu nemůžu jezdit každý týden to není v mých možnostech.a jednak mi to ve škole zrovna nejde ale hlavně mě samétnému to vadí že ji vidím 2až3 dny za 2 týdny a hlavně mi vadí že furt nemám peníze a už mam dost chození po brigádách a nemět žádnou jistotu že bude práce že budu mít co do huby...ona si to bere jako že je to její chyba ,že to kvůli ní chcu seknout ze školou.nevím jestli to myslela vážně nebo ne ale napsala mi několik sms že už nemá chuť žít,že chce skončit se životem...nevypadalo to zrovna tak že by si dělala srandu nakonec se mi podařilo nějakým způsobem ji to rozmluvit, ale nevím jak dlouho ji to vydrží...miluji ji je promě to nejlepší co mě kdy potkalo, chci ji pomoci ale nevím jak, abych ji neublžil...ja sám cítím, že už i jí došli síli byt se mnou jen co druhý víkend...prosím vas o radu jak ji můžu pomoci.do nějaké poradny ji nepřemluvím aby šla...
předem děkuji za odpověď

Odpověď: (14. 2. 2008, 12.45)

Vaší přítelkyni bych připomněla, že i když člověk žije ve vztahu, za svá rozhodnutí nese zodpovědnost on (i kdyby Vendula S. se chovala ke Karlovi S. jakkoli, nelze říci, že spáchal sebevraždu kvůli ní - spáchal ji kvůli sobě). Jinak mi je líto, že tento politický systém komplikuje studentům život, ale nejsem si jistá, že odchod z VŠ vaše problémy vyřeší a jak kvalitně - to ale je zase na vašem posouzení. Ohledně pomoci vaší přítelkyni si myslím, že děláte to nejlepší, co je možné (jen na sebe neberte více, než můžete unést)Přeji vám oběma lásku a pohodu.

zuza píše: (7. 2. 2008, 22.16)

 dobrý den.mám problém z 17letou dcerou.nevím jestli nemám navštívit nějakého oborníka.dceru nastoupila na střední školu kde propadla v pololetí a propadla i na konci roku.začala jsem jí platit soukromou školu,která jí bude určitě bavit a opět propadla.jsem unavená ze slibů jak se polepší.učila jsem se s ní každý den,ale začala chodit za školu.dcera má povahu hodně uzavřenou kamarády vlastně ani nemá.zatím mě poslouchá co se týká zarachů apod, ale nemá žádné zájmy tak ono ani není co zakazovat.ale mám obavy,že to jednoho dne skončí.chtěla jsem jí ze školy odhlásit at jde do práce a vyzkouší si co to je pracovat.a až dostane rozum at si najde sama školu do které chce chodit a sama si platit.ale.......?tyto problémy se začaly projevovat na mé práci a nebo problémy v práci se projevují na mé dceři?nevím jestli mě poradíte něco co sama netuším,ale děkuji za odpověd.

Odpověď: (14. 2. 2008, 12.13)

K tomu, co tušíte bych ještě navrhla návštěvu pedagogicko psychologické poradny a tam si nechat udělat IQ testy. Vím, že je pro vás těžké, dívat se na to, jak si dcera komplikuje život, ale v tomto věku je dcera za svůj život převážně zodpovědná sama a vy ho za ní odžít nemůžete (doporučuji knihu k přečtení Matka Davida S.)

jaja píše: (7. 2. 2008, 15.29)

Dobrý den,

mám jen malý dotaz, v dětství mi byla určena dysfunkce mozku - dyslexie, dysgrafie. Lehké problémy s písemným projevem - necitelné, naškrábané, chybějící hačky čarky nad písmeny.
V současné době se věnuji kreslení a malování a jen by mě zajímalo zda by mohla mít dysrafie nějakou souvislost, vliv na vnímání prostoru a perspektivy.

Děkuji za odpověď

Odpověď: (14. 2. 2008, 11.59)

Vzhledem k tomu, že mozek je velmi složitý orgán a centra jsou propojená, nelze tuto souvislost vyloučit. Není však dané, že ten, kdo má dyslexii má i špatnou prostorovou orientaci. Přeji příjemné prožitky při malování...

Jana píše: (7. 2. 2008, 14.27)

Dobrý den,
ráda bych Vás poprosila o radu. Můj přítel byl již ženatý, a to šťastně. Jeho žena zemřela téměř ze dne na den, praskla jí aorta. Po několika dnech v komatu lékaři konstatovali, že jí nelze pomoci, a že potřebují jeho podpis jako manžela, aby ji mohli odpojit. Po něolikahodinovém přemlouvání lékařů přítel nakonec podepsal. Bude to už pět let, co se tato nešťastná událost stala. On trpí silnými výčitkami, v noci nemůže klidně spát, vidí onu scénu z nemocnice, kdy jeho ženu odpojí od přístrojů, stále se mu vše vrací. Snažím se mu nějak pomoci, může se mnou o své ženě kdykoliv mluvit. Mám však pocit, že jeho pocity viny potřebují odbornou pomoc, já si už nevím rady. Ráda bych Vás tedy poprosila, jak pokračovat dál. Děkuji za radu,
   Jana, Praha.

Odpověď: (14. 2. 2008, 11.55)

Milá Jano, máte pravdu, přítelkyně nemůže léčit jizvy z minulého milostného života. Vašemu partnerovi bych doporučila, aby opravdu někam zašel (věřím, že tak 3-5 návštěv by to mohlo vyřešit při jeho aktivní spolupráci)A vám doporučuji, abyste jeho trauma nechala u něj - je to jeho "práce".

Alice píše: (7. 2. 2008, 13.50)

Dobrý den,
mám tento problém: můj přítel se mnou tráví čím dál méně času. Vždy měl hodně zájmů, ale poslední dobou se doma téměř nezdržuje. Navíc se to, že nebude doma, dozvídám většinou na poslední chvíli, někdy dokonce zprostředkovaně. Nedávno jsme si pořídili nový byt a o jeho rekonstrukci se stará skvěle. Ale se mnou jakoby neměl potřebu trávit svůj čas. Když mu to vytknu, vymluví se, že se mu ty aktivity zrovna tak sešly. Že za to nemůže a doporučí mi, ať taky něco podniknu, třeba s kamarádkama. O tom ale partnerský život podle mě není.
Nemám s dlouhodobými partnerskými vztahy moc zkušeností (jedná se o můj první dlouhodobý vztah). Chtěla bych se Vás tedy zeptat, zda je tento jev - netrávení času spolu - ve vztazích běžný či zda by to mohlo signalizovat nějaký problém. Trochu se bojím, aby své aktivity uměl omezit, až budeme mít děti. Velmi Vám děkuji za radu.

Odpověď: (14. 2. 2008, 11.50)

Milá Alice,
je fajn, že o takových věcech přemýšlíte. Nevím, kolik času trávíte společně a kolik času on tráví se svými zájmy... je fajn, když má muž nějaké hoby, ale také je dobré vědět, kde jsou jeho priority a že vedle vás bude, když budete potřebovat... péče o děti přináší řadu takových situací... (Můžete třeba  některé společné aktivity předem naplánovat a domluvir se na nich...)

lili píše: (5. 2. 2008, 23.26)

dobrý den,mám takový problém s přítelem.občas ho chytnou záchvaty vzteku a nedokáže se ovládat.potom toho sice lituje,ale na mě už je toho moc.vyčítá mi věci,za které nemůžu atd.a pak mi brečí,že to tak nemyslel a že to nikdy neudělá,ale za týden už to je zas.má i období klidu,kdy se s ním dá tak nějak vyjít,ale to netrvá dlouho.navíc mě zaráží,že i ted ve 30ti letech si cumlá prst.normálně leží u televize a prst má v puse.když ho na to upozorním,tak se naštve,že ho jen buzeruju.jenže já ho miluju a chci s ním být dál,ale furt jen dokáže slibovat a nic nesplní.jsem z toho zoufalá.navíc když se vyskytne nějaký problém,tak ho nemíní řešit,to raději před problémem utíká.ale pak to vypadá tak,jak to je.exekuce na plat a podobně.ani s penězmi neumí hospodařit,utrácí za zbytečnosti.a to máme 5měsíčního chlapečka.vždycky mu řeknu,že za ty peníze mohl mít malej kupu věcí a místo toho kupuje sladkosti a podobně.a co mě trápí nejvíc?to,že si našel kamaráda,se kterým už mimochodem chodí i do práce.minule mu ten kamarád psal smsky,atˇmi nakecá,že jedou někam za prací a že půjdou za ženskýma.přítel mi to ale řekl.ale nastala taková situace asi po týdnu,kdy mi přítel řekl,že odjeli někam dalejko a že se nestihnou ten den vrátit a že tam přespí.obávám se,aby mě někde nepodvedl.sice tvrdí,že by to nikdy neudělal,že mě s malým nechce ztratit,ale já se pořád bojím.to samé,když spolu někam jdeme.myslím si ,že mě ještě nepodvedl,ale červíček pochybnosti ve mě hlodá pořád.a nejvíc ted´,protože je pryč přes noc.nechci ho ztratit.i když se někdy chová vážně příšerně,tak dokážu odpustit.možná jeho problém spočívá v tom,že se mu při porodu na chvilku nedokrvil mozek a měl lehkou mozkovou dysfunkci.psycholožka jeho rodičům řekla,že by se s tím měl srovnat sám.ale to zřejmě nedokázal,jak asi uznáte sama.co mám dělat dál?a jak mám přestat takhle žárlit?vážně mě to ubíjí,ale nedokážu s tím nic dělat.poradíte?

Odpověď: (14. 2. 2008, 11.45)

Milá Lili,
píšete o tom, že ve vašem vztahu (mmj.proč jste se nevzali?)je několik složitostí. Je fajn, že s řešením chcete začít u sebe. Je to možné - dojděte si někam a postupně navrhněte příteli, že by bylo třeba, aby kvůli vám tam také zašel... Lili, nemůžete vše odpracovat sama, i když ho moc milujete. Držím palce.

Pindruše píše: (5. 2. 2008, 20.50)

Dobrý den,chtěla bych se na Vás obrátit s mým závažným problémem ve vztahu.Jsem již přes 3 roky vdaná,celkem jsem s manželem spolu skoro 5 let.Je mi 30 let a mému muži 26.Máme 2,5 roku starou dceru. Začátek našeho vztahu nebyl nějak překrásný,jak by to aspoň ze začátku mělo vypadat,ale měli jsme se rádi.Ikdyž jsme se už tenkrát dost hádali.Chtěla jsem se kolikrát  tehdy mým přítelem rozejít,ale pokaždé mě vydíral sebevraždou/zamkl se s práškama v koupelně/.Hrozně jsem chtěla miminko a on taky.To nás asi i trochu spojovalo.Vše bylo pořád stejné,ikdyž v těhotenství to bylo lepší.Po narození dcery jsme se zase hádali,manžel do mě kolikrát i strkal,křičel,rozkazoval,... Dost jsme se hádali lavně kvůli rodičům.Pak jsme se odstěhovali,abychom byli od rodičů dál s tím, že se to zlepší.Je to však ještě horší.Nerozumíme si už ani ve výhově dcery.Normálně si už neřekneme nic,jen na sebe křičíme,urážíme se a sprostě si nadáváme.Jsem z toho už zoufalá a chci se dát rozvést.Manžel se rozvést nechce.Prý zkusíme psychologickou pomoc.Myslím,že nám už ale není pomoci.Já si svého muže už nevážím,nesnesu jeho přítomnost a jsem na něho alergická.On se hlavně nechce vzdát dcery.Vůbec nevím, jak dál a proto Vás prosím o Váš názor.Mnohokrát děkuji.

Odpověď: (14. 2. 2008, 11.39)

Milá Pindruše,
píšete, že vás oba hodně spojovala touha po dítěti, které jste si společně pořídili. Dítě si vás vybralo za své rodiče. Můj názor je, že když jste se na tuto cestu vydali, měli byste se ji pokusit zvládnout co nejpoctivěji. Působí to tak, že ani jeden nerozumíte tomu, proč jste se do takové situace dostali - myslím, že oba se máte co učit na umění milovat, při té příležitosti by bylo dobré poznat některé věci i o sobě. Jinými slovy - psychologická cesta mi pro vás připadá dobrá, ale nemyslím si, že to vyřeší pár společných návštěv. Doporučovala bych kombinaci párových i individuálních konzultací - dlouhodobě.
(mmj. střídavá výchova nebývá pro dítě tak úžasná jak na první pohled někdy působí)

Jana píše: (5. 2. 2008, 13.27)

Dobry den Já mám takový zvláštní problém.Mě často napadají takové myšlenky,kde by mohla umřít moje maminka,ale mě to napadá v tom smyslu jako bych to chtěla aby se to stalo.Při tom to vůbec nechci.Bráním se tomu ale prostě to nejde.A taky mě napadají představy že někoho zabíjím.Co byste mi na to poradila

Odpověď: (14. 2. 2008, 11.29)

Milá Jano, jestli máš pocit, že se jedná o vtíravé myšlenky, které nepodléhají tvému vědomí, bylo by dobré, prozkoumat vrstvy své psyché, kterých se to týká a na té úrovni zapracovat. Jistě chápete, že touto cestou to řešitelné není.

Radim píše: (5. 2. 2008, 11.50)

Dobrý den,

nevím ani jak bych začal. po dlouholetém vztahu, kdy jsem byl cca posledních půl roku (možná déle, nevím)podváděn,  a delší  době jsem se velice zamiloval. Je to skvělá holka, opravdu jí moc miluju, ale problém který máme, je že já jsem docela temperamentní typ a ona zase naopak. Její mamka se po dobu, kdy má přítelkyně byla sama (více než 1,5 roku), stala spíše její kamarádkou než by zůstala její mamkou. Někdy je její chování připomíná malé dítě, když máme schůzku a před ní se vidí s mamkou, tak vždy příjde minimálně o 3/4 hodiny déle nebo s její mamkou že něco potřebuje koupit nebo odvézt domu. Už mi ruply nervy a pohádali se kvůli tomu. A můj velký problém který asi plyne z mé úvodní věty. Vše bylo v pořádku, do doby kdy mi přišly divné sms od přítelkyně, když byla na delší návštěvě u kamarádky. psala mi kde na mě bude čekat na místě jako minule, ale já na tom místě nikdy nebyl atd. Prý to bylo napsané ve spěchu atd. vždy před odjezdem a po příjezdu od kamarádky je jiná a cca po pár dnech se zase vrátí k obvyklé komunikaci a pohodě. Ale vždy když se zeptám co se s ní děje, odvede řeč jinam. V zaměstnání momentálně z důvodu odchodů máme více práce a nestíhám, ale snažím se věnovat skoro veškerý svůj volný čas. Teď nastupuje do školy, takže toho času bude ještě míň. Od té doby nevím co se se mnou děje, ale kvůli každé kravině, když se miněco nezdá vybouchnu..... a mám stále na paměti ty sms. A začal jsem ji podezírat a i když celý den je v pohodě, stačí nevhodné slovo i když nebylo asi tak myšleno a spustí to ve mě takovou žárlivou reakci, že se sám divým kde se to ve mě vzalo. Prosím o radu, svou partnerku velice miluji, a nerad bych o ni přišel díky mým žárlivým výkyvům. a pokud by bylo možno, dát mi kontakt na nějakou psychologickou poradnu, která se zaměřuje na tento můj problém, děkuju Radim

Odpověď: (12. 2. 2008, 12.59)

Milý Radime,
je fajn, že jste ochoten někam zajít - to bude lepší, než odpověď zde. Nevím, odkud jste - ohledně doporučení na kontakt. Ten, kdo se věnuje psychoterapii, rodinným vztahům by měl být schopen pomoci ti zorientovat se v tvé situaci. Předpokládám, že by byly vhodné alespoň tři setkání, pro větší zharmonizování osobnosti (toho, co je za výbuchy) by bylo třeba setkání o něco více. Mějte se hezky.

Katka píše: (4. 2. 2008, 22.13)

 Hezky večer přeji,chtěla bych požadat o radu,protože už nevim jak dal. Jsem vdana,mam ditě,ale ke svemu muži už necitim lasku jako dřiv. Asi před rokem a pul,jsem poznala o pět let mladšiho muže do ktereho jsem se zamilovala a je mezi nami vztah,ktery nas pouta k sobě.pracujeme v jedne firmě a tak se vidime každy den a často.Je nam spolu dobře,ale mě to přestava stačit a chtěla bych s nim žit,on však tohle odmita,ma špatnou zkušenost z minuleho vztahu a boji zodpovědnosti,ale rozejit se nechce.Ja si ale myslim,že ma jen strach.Ačkoliv jsme se několikrat rozchazeli,vždy jsme se dali dohromady.Vim,že se mnou byt nechce,ale vzdat se ho nedokažu a on mě taky ne.Nevim jak dlouho dokažu takle žit,jsem do něj zamilovana a nedokažu si život bez něj představit...předem moc děkuji za odpoved

Odpověď: (12. 2. 2008, 12.52)

Milá Katko,
jen vám přeji, abyste si nepřipravila ještě víc trápení.... Nedoporučuji rozvádět se kvůli tomuto milenci.

Radka píše: (4. 2. 2008, 13.51)

Dobrý den,
Potřebovala bych radu.Je mi 24let a memu přítely 46let ma 14letou dceru z manzelstvi ktere jeste trva i kdyz spolu deset let neziji.S pritelem jsem 2roky a uz mame pul rocni dite.A zacinam pochybovat o tom ze se nekdy rozvede.On neni schopny podat zadost o rozvod.Myslim si ze to mohl udelat v dobe kdy zjistil ze jsem v jinem stavu,ted je diteti 6mesicu a porad se nic nedeje.Zacina mi to prerustat pres hlavu.Zacina mi vse vadit.Manzelka odesla od nej a kdyz mne potkal tak s tim nebyl jeste smireny.Manzelka ho zneuziva vzdy kdyz neco potrebuje zavola a to mne depta.Od vymeny zarovky az po odtazeni kdyz se jim poroucha auto.A on se vzdy sebere a hned jede.Mimochodem u nas doma mi nesviti zarovka 2mesice!Ted chteji vymalovat. Vzdy rika ze to dela pro dceru ,ale ja uz to psychicky nezvladam.UZ mi vadi vse manzelka a i dcera.Az moc s nim pocitaji a on je jako ocasek a vzdy pribehne.A zacinam litovat toho ze nemam pritele bez zavazku.Chtela bych svatbu ale s timhle stylem zivota to vidim tak ze nas vztah se rozpadne.Nevim co delat.Pro rozvod dela minimum a kdyz po vecerech brecim ze to nezvladam tak se tomu smeje.Myslite ze tento vztah ma cenu? Moc dekuji za odpoved.

Odpověď: (12. 2. 2008, 12.49)

Milá Radko,
vámi popsaná situace opravdu signalizuje, že váš partner neměl vyřešenou minulost a že nebyl a není připraven pro další vztah. V takovém případě se nové rodině obvykle nedaří dobře. A vy mnoho možností nemáte. Kdyby se vám podařilo přivést partnera ke spolupráci, můžete ho nasměrovat na rodinné konstelace nebo alespoň konzultaci. Můžete ho informovat o tom, jak vidíte perspektivu vašeho vztahu vy za předpokladu, že se nic nezmění. Přeji vše dobré.