Zde naleznete písemnou psychologickou poradnu. Odpovídá psycholog, psychoterapeut více; dotazy můžete pokládat, pokud je okénko otevřeno, odpovědi naleznete do týdne rovněž zde. Psychologická poradna online se uzavře po položení desátého dotazu v týdnu.
Pokud si přejete odpověď mimo psychologickou poradnu online, je třeba uhradit 100Kč na č.ú.: 2500034126/2010.
Pokud si přejete online kontakt s psychologem, ten naleznete zde online psycholog

  • Po internetu poskytuji všeobecné informace. Při osobní konzultaci jsou informace k Vaší osobě zcela konkrétní
  • Potřebujete-li dohovořit osobní konzultaci nebo konzultaci s psychologem online, kontaktujte mne telefonicky: +420 777 588 352 nebo emailem
  • Vše zde napsané bude zveřejněno

Vážený pisateli,

tento týden již bylo položeno mnoho dotazů a není v mých silách odpovědět na více. Máte-li zájem, vyčkejte, poradna se otvírá vždy v neděli o půlnoci pro 10 dotazů.
 Pokud máte zájem o zodpovězení dotazu mimo poradnu on-line, zašlete dotaz na email: radana@rovena.info a 100Kč na č.ú.: 2500034126/2010.

Na zodpovězení čekají: Jan, Jana, Dada, Reny, Iveta, jandule13, Jana, Petra, Pavel, An

< novější | 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >

Lucie J. píše: (26. 1. 2009, 21.23)

Dobrý den..Poslední dobou jsem začla na internetu vyhledávat články o sociální fobii,protože začínám mít pocit,že jí trpím.
Vás bych se chtěla zeptat konkrétně na tělesné příznaky,u mě konkrétně se jedná o rudé fleky na krku a dekoltu,které se objeví při každé sebemenší pozornosti zaměřené na mě.Jedná se o začarovaný kruh-fleky mám kvůli tomu,že mám strach,co si o mě dotyčný myslí,jk vypadám v dané situaci atd.,jenže poslední dobou už se mi objevují právě proto,že jsem nervózní z toho,že se mi fleky objeví..
Prostě se bojím že zrudnu,kvůli tomu jsem nervózní,a pak vážně zrudnu..Jedná se o skutečně výrazné zrudnutí které mi komplikuje život,dá se říct denně..
Myslíte,že v tomhle případě by mi pomohl psycholog?Děkuji za odpověď..

Odpověď: (1. 2. 2009, 17.36)

MIlá Lucie,
můžete pohledat i něco o erytrofobii...
doporučuji vyhledat někoho, kdo s vámi bude pracovat i na emocionální úrovni.
A přijměte sama sebe (mějte se ráda, taková, jaká jste...mmj i: "ano, červenám se a je to o.k." - už tím se začnete cítit lépe - brát tento stav tak, že k vám patří. ) Pak je možné pracovat s vašimi pocity mezi lidmi dál
Přeji vše dobré
(objednat se samozřejmě můžete)

Tynus píše: (26. 1. 2009, 21.13)

Dobrý večer, jsem studentka OA a mám osobní problém. Týká se mého přítele a do toho všeho zasahuje moje matka. S přítelem jsem 15 měsíců a poslední měsíc se vše hroutí. Hádáme se čím dál více. Všechnu vinu hází jen na mě. Když vím, že jsem udělala chybu já, přiznám to, omluvím se a snažím se to napravit, jenže on to nikdy neudělá. Nikdy se mi za nic neomluví a dává mi podmínky. Já se musím snažit, já se musím hlídat apod. Nejsem žádný andílek, ale myslím si, že v tom máme podíl oba. Když se mu snažím něco vysvětlit a říct, jak to chápu já, snaží se mi podstrčit něco jiného. Sám mi řekl, že mě miluje a že semnou chce stále být. To i já, ale už nevím jak dál. Stále jen brečím a myslím na to nejhorší. Přemýšlela jsem o tom, že bych si vzala nějaké prášky, ale uvědomila jsem si, že je tu spoustu lidí, které mám moc ráda a už kvůli nim bych to nezvládla. Chci s ním strašně moc být, ale ne s tím,že budu počítat jak dlouho jsme se nepohádali. On byl ten ,,první" se vším všudy - jestli mi rozumíte:-). S mojí matkou jsem si vždy povídala narovinu a o všem! Ale poslední dobou se měním a nedokážu jí nic říct a i jsem drzejší nedělám, co mám apod. Proto vás žádám, jestli je nějaký způsob jak tohle zastavit a jak být s mým přítelem dál jako to bylo dřív. Děkuji předem, Týna.

Odpověď: (1. 2. 2009, 17.30)

Milá Týno,
...nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, zítřek nebude stejný jako dnešek ani jako včerejšek... Život s člověkem, který se neumí omluvit a je neomylný (a ještě dává podmínky) bývá často "peklem". Někdy nezbývá nic jiného než dotyčnému říci: děkuji ti za to hezké, je mi líto, že to jinak nejde, ale naše cesty se rozcházejí. Přeji tobě i sobě vše hezké...
Ohledně tvé změny - to by bylo lepší osobně.

Kate píše: (26. 1. 2009, 20.44)

Dobrý den,
je mi 17 let a nedávno jsme zjistila, že moje mamka podvádí tátu. Tušila jsme to už delší dobu, ale bohužel o vánocích jsem na to přišla. Vlezla jsem jí do mobilu (to jsme neměla dělat a moc dobře to vím), ale dlouho mě to trápilo a vlastně jsme si to už chtěla jenom potvrdit. Teď nevím co mam dělat, na jednu stranu za to mamku nesnášim, ale na druhou stranu se jí nemůžu moc divit, jelikož to s tátou taky neni zrovna moc jednoduché. Nevím jak moc je to mezi nimi vážné. Možná, že jenom hledá takovou tu útěchu, kterou prostě doma nemá:-(Ale je to pro mě těžké, když se koukám na to, jak po večerch mizí, když využívá toho, že je táta v práci. Nevím jak se mam potom druhý den tvářit, když táta přijde po noční a koukám se na ně jak společně sedí u jednoho stolu. Mam ještě dvě setsry, ty o ničem nevědí, neřekla jsem jim to, ale bojím se toho co se bude dít až na to také přijdou...

Odpověď: (1. 2. 2009, 17.22)

Milá K.,
je dobré plně přijmout to, že to, co je mezi rodiči je jejich věc - plně! Netýká se tě to. Zkus si představit, že tu tíhu, kterou nyní cítíš, pokládáš zpět mezi ně, k nim to patří...  ty můžeš vydechnout... (zkus to párkrát)
Nepůjde to, popovídej si s mamkou... (s vědomím toho, že je to skutečně věc mezi mámou a tátou...) a neboj se, rodiče svůj život zvládnou...
Držím palce :)

Marty píše: (26. 1. 2009, 17.26)

Dobrý den.
Mám 4,5letého chlapečka s downovým syndromem.Potřebovala bych poradit s jeho výchovou.Do ted jsem to nějak zvládala,ale poslední dobou je nezvladatelný.
Chodí do speciální školky,tam s ním nemají žádné problémy,akorád,že občas utíká po školce do jiných tříd...Doma mě a přítele přestává poslouchat,na vše co mu řekneme,tak má hned odpověd ne nebo nechci.Venku mu řeknu "stůj jede auto" a on se nezastaví a klidně by pod auto skočil.Nevím už jak mu mám vysvětlit,že některé věci jsou opravdu nebezpečné...
Když mu řeknu,že topení pálí,tak si na něj sáhne a druhý den to udělá znovu,jako kdyby se předtím už nespálil.Když jdeme ven,tak mi neustále utíká,volám na něj a vůbec mě nereaguje,když se náhodou zastaví,tak se na mě otočí a utíká dál..
Máme ještě mladšího syna,2,5letého.Je to dost náročné jít s nima oběma jen třeba před barák do auta.
Mladší syn celkem poslouchá,občas i staršího chytne,aby stál.
Snažím se vše řešit v klidu a po dobrém,občas to nejde a musím mu jednu plácnout přes zadek,ale ani to nepomáhá.
Poraďte mi prosím jak na výchovu staršího syna.
Děkuji

Odpověď: (1. 2. 2009, 17.14)

Milá Marty,
najděte si společenství rodičů, kteří řeší podobné problémy, kde si vyměníte zkušenosti, předáte inspiraci a podporu... Napadlo mne:
http://www.downuv-syndrom.cz/s… - můžete však najít asi i jiné sdružení...
Marty, potřebujete se smířit s tím, že váš syn je a bude jiný... i když to bolí
(tu bolest je třeba nechat prosvětlit, vydýchat, vyplakat)
Přeji hodně lásky a trpělivosti

Radek píše: (26. 1. 2009, 17.09)

Dobrý den,
rozešel jsem se s družkou po dlouholetem vztahu ,mame spolu 2 kluky a duvodem byl družčin neaktivní život ,nic se ji nechtělo podnikat ,nic nevymyslela na volné dny ,takzvaně se vezla ,drželo to z mé strany dlouho kvůli dětem.Našel jsem si přítelkyni ,která je její pravý opak ,má jednoho kluka,podnikali jsme výlety ,všech nás pět ,bavili jsme se ,kluci se vždycky těšili na setkání s novou tetou ,prostě super.Navzájem jsme si vyhovovali.Já jsem po celou tuto dobu byl pod psychickým tlakem ,jelikož družka požádala o svěření dětí do péče (jen kvůli alimentům ,bydlí v mém bytě,bydlení si nehledá,do podnájmu nechce,podle ní je drahý,společnou péči odmítá ,nekomunikuje ,čekáme na druhý soud ,první nerozhodl,to pro vysvětlenou),navíc se přidali mí rodiče ,resp.matka ,která i přesto,že s přítelkyni jsem se poznal až po rozchodu s družkou,ji označuje za rozvracečku rodiny.Přítelkyně si před 2 měsíci našla práci ,předtím byla 8 let doma se svým dítětem ,a začaly problémy.Nová práce ,stres,už se mi nemohla věnovat tolik co dřív ,a já zdegradovaný minulým vztahem(družka mě doslova ubila svou leností,moje chyba,)jsem nepochopil ,že ji mám podporovat.Místo toho jsem to celé vnímal jako nezájem o mě ,poměr zamilovanosti se měnil postupně tak ,že já ji teď miluju a ona už řekla,že je konec.Stalo se to,že jsem ke všemu začal nsmyslně žárlit,není důvod,očekával jsem od ní ,že mi bude opětovat lásku ,každý to chápal jinak,dokonce jsem byl takový kretén ,že jsem ji párkrát dost hnusně vynadal ,byl jsem vzteklý ,bouchal jsem do zdi,nedá se to omluvit ,nebyl jsem to já ,byla to beznaděj ,přítelkyni jsem tím dusil,ona začala ztrácet city ke mě až to úplně ukončila.Já jsem pak začal náš vztah probírat s mýma i jejíma známyma,otevřel jsem oči ,našel jsem chyby ,co jsem dělal,vím jak se mám teď chovat a co dělat ,věřím v ten náš vztah ,věřím,že by teď fungoval ještě líp.Přítelkyně ale o tomto nechce slyšet ,že už mi nevěří a bojí se ,že by se toto mohlo kdykoli vrátit,nechce mi dát druhou šanci ,snažím se o kontakt s ní ,ale vždycky to dopadne špatně.Občas spolu telefonujeme a když se jí toto snažím vysvětlit,mám pocit ,že by snad i chtěla,ale druhý den je to všechno jinak,říká že se do toho vztahu bojí vrátit a že to skončilo.Já ji opravdu hodně miluju ,jsem přesvědčený o tom,že by jsme teď spolu žili skvěle,ona o tom asi uvažuje ,ale mě nevěří a k poradkyni ji nedostanu,poradtě,co mám dělat ,už se k ní snažím vrátit 2 měsíce ,mám ji v hlavě 24 hodin denně,pořád přemýšlím jak to vrátit,když mi nedá šanci,nemůžu ji dokázat co říkám.Jsem možná blázen,ale myslím si že ona je ta,s kterou chci žít a starat se o kluky.Klapalo to skvěle.Prosím poraďte.

Odpověď: (1. 2. 2009, 17.07)

Milý Radku,
cítím váš smutek, snad i únavu... Dopřejte si péči o sebe, dělejte si hezky... užívejte si svého času...
Omluvil jste se, vysvětlil, dal nabídku - dál neškemrejte...nekontaktujte (Za dva měsíce ji můžete pozvat do kina, když se vám bude chtít jít s ní a dětmi)
Přeji vše dobré

Libuška píše: (26. 1. 2009, 14.07)

Dobrý den,nevím zda řešíte i manželské krize,ale zkusím to.Jsem 22let vdaná,ve vztahu jsem já spokojená a nyní mi manžel oznámil,že již přes rok ho náš vztah nenaplňuje,když jsem se ho zeptala co dělám špatně a co mu na mě vadí tak tvrdí,že nic jen prostě neví.Domluvili jsme se,že vztah se pokusíme zachovat,prosím o radu jak se mám k němu nyní chovat,stále ho mám ráda .děkuji za pomoc.Libuška

Odpověď: (1. 2. 2009, 16.52)

Milá Libuško,
je třeba chovat se tak, aby dávání a braní bylo  v rovnováze (netlačte).
Neznám vaše manželství ani manžela... co manžel chce, co očekává, co se sebou chce..., chce spolupracovat na rozvoji lásky... Pro oba vhodná kniha Láska duše
( http://www.ini.cz/ranka/knihy/… )
Přeji vše dobré

Kristýna píše: (26. 1. 2009, 12.15)

Dobrý den,
mám čtyřletého syna. je velmi bystrý, vnímavý, nemá nejmenší problém ve školce. Je však trochu přecitlivělý. Kvůli každé maličkosti se rozbrečí. Stále se mu snažím vystvětlovat, že vše se dá vyřešit, že stačí když za mnou nebo za tatínkem přijde, že mu poradíme či pomůžeme, a že pláč neřeší nic. Není to však nic platné. Občas mi pak ujíždějí nervy a zlobím se na něj, že pořád jen bulí a kňourá. Vím, že to chce trpělivost. Chci se však zeptat jaká je nejlepší reakce v danou chvíli, kdy se rozeřve, třeba proto, že mu mladší sestra pomalovala obrázek, nebo mu sestřenice řekla, že neumí lyžovat. Mám ho nějak konejšit, nebo si ho vůbec nevšímat? Vysvětlování, že se nic neděje, že obrázek opravíme, nebo namalujeme jiný, nějak nepomáhá.
Ve školce tyto problémy nemá. Před kolektivem se asi stydí.
Jinak má i problém s větším počtem lidí, obzvláště pak cizích. Drží se mě vždy jako klíště  a nechce většinou ani pozdravit. Mám ho nutit, nebo to přehlížet. Domluva je opět k ničemu.
Děkuji moc
Kristýna

Odpověď: (1. 2. 2009, 16.47)

MIlá Kristýno,
stačí, když ten smutek přijmete v tichosti (a třeba řeknete: "Chápu, že ti je líto znišeného obrázku (že tě mrzí, že ti sestřenice řekla....), tak si poplač, kolik potřebuješ... " za nějaký čas můžete dodávat: "... a já jsem ráda, že se ti nestalo nic horšího:))
I druhou situaci doporučuji v tomto čase akceptovat...
Přeji vše dobré

Lucka píše: (26. 1. 2009, 11.31)

Dobrý den, máme krizi v partnerském životě kvůli mému žárlení na partnera a za 3 roky mi nyní vyčítá, že jsem mu udělala 4 scény. Prý se v něm něco zlomilo a neví jak najít cestu zpět. Poraďte co mám dělat. Stále a moc ho miluji.

Odpověď: (1. 2. 2009, 16.37)

Milá Lucko,
jak je to s vaším žárlením? bylo kromě scén i "ve vzduchu"?
Partner je vždy svobodný..., to je třeba respektovat i nyní...
Láska respektuje svobodnou volbu druhého...
Své srdíčko si pohladte a milujte ho takovou láskou, jakou byste si přála, aby k vám přicházela...
Přeji vše dobré

Berunka píše: (26. 1. 2009, 10.28)

Dobrý den,
  chtěla bych Vás moc poprosit o radu a názor.Je mi 29let.Před skoro dvěma lety jsem chodila s jedním mužem (30let) ,kterého jsem velmi milovala.Byly jsme spolu asi půl roku,přítel o mě pomalu přestával mít zájem.Dělilo nás 60km.Nereagoval na moje prozby o to aby mi své chování vysvětlil a nebo ukončil náš vztah.Nakonec jsem to ukončila já z důvodu,že nejevil zájem a ani mu nevadilo že jsme se poslední 2měsíce neviděly .Po nějakém čase jsem si našla přítele,který je rozvedený a má každých 14dní na víkend či dovolenou svou 9letou dceru.Vycházíme spolu báječně (s přítelem)ale s jeho dcerou je to komplikované bere mě občas jako vetřelce a i když se velmi snažím tak si přijdu zbytečná a odstrčená.Mám jiný názor na její výchovu,prostě se kvůli ní občas pohádáme.(př.nelíbí se mi,že dostane všechno co chce.Z výchovného hledista.Těží z toho že pro ní tatínek udělá vše.)Nic méně se mi ozval ten můj bývalý přítel a chce mě zpátky.Omlouvá se a prosí abych se vrátila.Své chování mi vysvětlil tím,že měl spoustu starostí a mě s nimi nechtěl trápit.Příště by se prý určitě poradil a svěřil.Nikdy prý na mě nepřestal myslet.Nevím co mám dělat.Cítím,že ho mám stále moc ráda, ale bojím se abych neudělala chybu tím,že bych se k němu vrátila a opustila muže s kterým vím,že bych mohla být šťastná.I když máme rozbroje kvůli jeho dceři.
Děkuji moc za nezaujatý názor a přeji Vám krásný den :-)

Odpověď: (1. 2. 2009, 16.30)

Milá Beru,
pro vás je důležitá odpověď na otázku: jak cítíte, že při vás současný partner stojí - zda váš pocit zbytečnosti a odstrčenosti je opravdu pouze váš problém nebo zda na tomto pocitu se podílí chování/postoj partnera... jak to cítíte...?  proč věta - mohla bych s ním být štastná.... kdybyste byla štastná, tak byste mi nepsala...
Věřím, že dilema vyřešíte s láskou a opravdovostí....

LostAngel111 píše: (26. 1. 2009, 7.37)

Vážená paní Štěpánková, je mi 18 let a chodím do 3.ročníku na gymnáziu. Vcelku řečeno mám velké množství problémů. Sedím v první lavici sama a mnohokrát za celý den ani nepromluvím. Za mnou sedí totiž kluci a já nevím o čem bych s nima měla mluvit. Do školy se mi vůbec nechce ani přijít protože mě tam ani nic netáhne, nemám moc kamarádů, držím se spíše v ústraní, zkrátka takový vlk samotář. Kvůli špatnému prospěchu mě spolužáci začali pomlouvat, ale v poslední době mě pomlouvají i když dostanu lepší znamky než oni. Zaslechla jsem dokonce že si myslí že chci odejít. To je ale hloupost když mám příští rok maturovat.Navíc kdykoliv jdu k tabuli nebo píšu písemku tak vše co jsem se naučila najednou zapomenu, prostě se mi zatmí před očima a nic nevymyslím. Je to příšerná situace, protože nyní jsem rupla v matice a to mě vcelku dost mrzí, na základce jsem ji totiž měla dost ráda a patřila jsem k těm lepším, navíc to není ani vinou mého učitele, který snahu pomoci nám má. Z těchto důvodů mnohokrát nechodím do školy, protože se mi udělá příšerně nevolno. Paní doktorka mi říkala že je to psychykou. To je sice pravda ale já nevím jak to mám řešit. Navíc doma je na mě tvořen neustálý nátlak, když otec něco vypije  a začíná na nás hledat chyby. Častokrát tento den končí hádkou a máma také už párkrát řekla že se sním dá rozvést, protože nám nadává a minulý rok na silvestra nás dokonce vyhodil z domu, zatímco já jsem to odnestla obraženým prstem, protože jsem bránila mámu a ségru. Vím že to příliš rozepisuju ale nutně jsem se někomu potřebovala svěřit. Je to jako začarovaný kruh ze kterého není úniku, proto potřebuji pomoci alespoň radou, neboť to v poslední době přestávám zvládat. Děkuji za pochopení a těším se na radu kterou mi napíšete:)

Odpověď: (29. 1. 2009, 11.29)

Milá Andělko,
myslím, že sama tušíš, že jednoduchá rada to nespraví - protože se jedná o celý balík starostí...
Přála bych ti, aby jsi našla cestu ke své vnitřní síle a lásce.  To se snadno řekne a hůře dělá , vidˇ :). Odkud jsi? Bylo by dobré najít někoho, komu budeš věřit a na tu cestu se vydáš...
Pro začátek ti mohu doporučit např knihy: http://www.ini.cz/ranka/knihy/… a naučit se zklidnování (s osobním trenérem je to jednodušší)
Taky by bylo fajn trénovat komunikaci s kluky - překonat obavy, strach... a udělat zkušenost, že se s tebou baví, že ti odpovídají... tu novu zkušenost si uvědomit!  (tušíš, že takový odcizený vztah s chlapci souvisí se vztahem s tátou...)
Držím palce!

swen.iorgen píše: (20. 1. 2009, 8.24)

dobry den
mam problem sam se sebou,v posledni dobe se nedokazu na nic soustredit,nemam zadnou trpelivost,v nicem si neverim,vsechno zpochybnuji a jsem hrozne nerozhodnej!!!jsem ve znameni ,,vah´´ tak z toho neco pochopim ale proc ta nejistota a nevericnost????budu rad kdyz poradite:-(

Odpověď: (24. 1. 2009, 18.17)

zkontaktuj se s člověkem v zrcadle a měj ho rád ...

Lenka píše: (19. 1. 2009, 20.05)

Hezky vecer!ja uz jsem vam psala myslim ze 8.12 nejsem si jista ted datumem  a rikala jste, ze by jste mi mohla pomoct naucit me uvolnit se. Byla jsem se svou uzkosti u psychiatra a ten mi predepsal prosulpin a poslal me k psychologovi a tam jsem byla 2x ale vykladat si muzu s rodinou myslim si ze psycholog mi nepomuzu potrebuju se vnitrne uklidnit. Mam strach z rakoviny a z nejake predtuchy ze si jednou vzpomenu jak bylo dobre porad se toho bojim. Bojim se o sve blizke. a kolikrat si rikam ze stesti  ktere mam tak o neho prijdu moc se bojim a denne na to myslim. Co stim da se s tim nejak vyrovnat? nebo neco .. poradte dekuji mnohokrat.

Odpověď: (24. 1. 2009, 18.16)

Dáte-li si práci, zkusíte nalézt rozdíl v tom, co vám nabídl váš psycholog a co nabízí můj způsob práce, který je na mých stránkách nastíněn...(včt. toho, že učím lidi, jak nalézt vnitřní klid) Vy si volíte... (Omlouvá vás všeobecná neinformovanost, ale řešení to pro vás není...)
Přeji vše dobré

P.T. píše: (19. 1. 2009, 18.08)

Dobrý den,
je mi 17 let a mám problém, se kterým mi rodiče nedokáží pomoci a tak se obracím na Vás. Neumím se chovat přirozeně - hlavně ve společnosti holek, protože chci být dokonalý, jenomže to samozřejmě nejde. Pokaždé do mě vjede podivný pocit, jsem nesvůj a ke všemu jsem v křeči (např. chodím jak robot apod. :D)...Možná je také příčinou to, že jsem nezkušený. Potřeboval bych poradit, jak se chovat přirozeně, zvednout si sebevědomí a zároveň nebýt v křeči... Zřejmě to zní poněkud komicky, ale jakákoliv rada by mi pomohla...děkuji...

Odpověď: (24. 1. 2009, 17.56)

Hmm, rada? spíše trénink - kurz psychosociálních dovedností by byl pro tebe prima...
Ale také ti doporučuji přijmout se ve své nedokonalosti (je-li to nutné - odpustit si nedokonalost)
Kdyby to bylo možné, pokus se navázat kamarádství s jednou obyčejnou holkou, bavit se s ní, trénovat, že to jde, že tě bere...(a ty ji)
A prozradím ti jednu věc: dokonalí lidé po naší Zemi zrovna moc neběhají ;)

sara píše: (19. 1. 2009, 17.36)

Dobrý večer,mám už asi 2 roky dost velký problém se svým synem..Je mu nyní 17 let,na učiliště ani na střední školu nikde nechodí,jelikož už měl 3 pokusy..bohužel k ničemu...do školy chodil minimálně,věčně byl za školou..ať jsem se snažila sebevíc..Jsem rozvedená,jeho otec byl agresivní,nedokončil také školu,syn byl kolikrát svědkem našich rozepří..a už jako malý kluk se mě snažil bránit..Myslím,že tohle všechno se mu nějak zapsalo do jeho mysli..a on je teď jaký je...Zoufale hledá ve svém životě nějaký mužský element,který by mu pomohl najít správnou cestu a odrazit se člověka,co by mu věřil....motivaci..ale nepřizná to samozřejmě..."maskuje" to velkými řečmi,nadávkami,vulgárností..a­le vevnitř je to citlivý a inteligentní kluk...což mi potvrdili i učitelé a psycholog..Nevím,jak z toho všeho ven,jak mu pomoci najít ten správný směr..Nyní se rozhoduji,zdali mu dovolit rekvalifikační kurz,který mu nabízí úřad práce,poněvadž v případě,že by ho  neudělal,mi hrozí,že ho budu muset zaplatit já jako jeho zákonný zástupce..poraďte mi prosím,jak se mám zachovat,jestli mám jít opět s kůží na trh a věřit mu..i když vím,že už jsem se v něm párkrát spletla,ale taky vím,že potřebuje,abychom mu více věřili...

Odpověď: (24. 1. 2009, 17.49)

Milá Sáro,
sama cítíte, že vy už nejste schopna být zodpovědnou za činy svého 17letého syna. Vy se rozhodujete za sebe, zrovna tak, jako se rozhoduje syn. Syn je zodpovědný za svůj život! Rozhodnete-li se podpořit syna v rekvalifikačním kurzu, děláte to pro sebe, abyste věděla, že jste učinila maximum, které jste mohla... Synův život je jeho příležitost, jeho boj a to nejlepší, co rodič v určité chvíli pro dítě může udělat je: nechat ho jít. Přeji vám, abyste ten okamžik poznala.

malicka píše: (19. 1. 2009, 16.59)

dobry den prosim potrebovala bych nutne pomoc uz nevim co mam delat v sobotu vecer se nam prihodila tragedije v rodine mam mamku ktre je 35let a moc si prala miminko a ted kdyz se ji to podarilo a otehotnela tak v sobotu to potratila ted uz je doma z nemocnice ale ja nevim co mam delat jak se k ni mam chovat co ji mam rikat abych ji nak tim neublizila jak ji mam pomoc od soboty vudec nespim spin jen 3 hodiny a vecne placu ale placu jen kdyz me nikdo nevidi potrebovala bych pomoc co mam delat mam si sni otom promluvit nebo co a nejhorsi je ze ona je smutna je to nani vydet ale vubec neplace je to dobre nebo by se mela vyplaka

Odpověď: (24. 1. 2009, 17.41)

Milá maličká,
cítíš mamčin smutek, můžete si poplakat spolu a spolu si dodat síly dívat se dál do života. Ty postupně ponech smutek a bolest u mamky (tím, že ho budeš prožívat s mamkou ji neulehčíš - věz, že je to mamčin život, osud...) Každopádně se nemusíš bát s mamkou o potratu mluvit a říci ji třeba o svém smutku...

Buginka96 píše: (19. 1. 2009, 15.56)

Dobry den cela bych se vas na neco zeptat. co mam delat kdyz muj byvalej kluk si neustale pise se svou holkou moji nej kami pred demnou furt rikaji jak se maji radi furt vsecko predemnou ale ja porad ece miluju a ja se brzo zblaznim ci se zabit.............  poradte mi!!!  plosim dekuju

Odpověď: (24. 1. 2009, 17.37)

Milá B.,
své nej kamarádce by jsi o svých pocitech mohla říci a požádat ji o trochu taktu... Postupně by bylo dobré, kdyby jsi jim jejich setkání přála a cítila se v citech svobodná pro jiného chlapce...
:)

barbara píše: (19. 1. 2009, 13.07)

Dobrý den, mám takový problém a nevím na koho se s ním mám obrátit.
Jsem studentka 3. ročníku medicíny a dříve být doktorkou byl můj jediný sen.
Jenomže každé zkouškové je to stejné, chytají mě úplně záchvaty úplného breku a beznaděje, přitom, když se to snažím analyzovat proč vlastně brečím tak nevím- nevím jestli je to z toho, že se mi zdá, že si to co se učím nepamatuju, nebo z toho, že se musím celý den učit a už si do hlavy nechci cpát spousty názvů a nejraději bych už někde pracovala abych se toho nemusela tolik učit. Každé zkouškové chci opravdu odejít ze školy, protože i když to byl můj sen být doktorkou, tak teď si dovedu představit, že mě budou bavit i jiná zaměstnání. Momentálně bych chtěla ze školy odejít, ale všichni mě přemlouvají, že jsem chytrá, že mě na zkoušce vyhodili jen jednou a jinak se mi všechno daří, jenže nikdo neví, jak se opravdu cítím. Když zase skončí zkouškové období a všechno je za mnou tak zase zůstanu na škole- dostanu se zase do toho koloběhu a doufám, že další zkouškové bude lepší, nějak během semestru nemám odvahu s tím vším skončit a jít si hledat práci. Pořád mě trápí otázka: Jakou si jen najdu práci?a bude se mi tam líbít? nebudu pak litovat toho, že jsem odešla ze školy?a proto zůstávám, a ta původní motivace, že jsem chtěla pomáhat lidem  se nějak postupně vytrácí. Prosím poraďte mi co s tím mám udělat nebo aspoň kam se s tím mám obrátit, když ani sugesce typu zvládnu to a psaní seznamů pro a proti mi nepomáhá. moc a moc děkuji

Odpověď: (24. 1. 2009, 17.35)

Milá Báro,
léčebné meditace může být pro vás užitečná... může to být pro vás zajímavá zkušenost... potřebujete vykročit z beznaděje, kterou jste občas pohlcována...
Přeji vše dobré

Jarmila píše: (19. 1. 2009, 10.50)

Dobrý den. Žiji se svým přítelem který je rozvedený, chtěli jsme být spolu proto se odhodlal k tomuto životnímu kroku. Nedávno začly chodit podivné anonymy o tom, že čeká dítě s jinou ženou. Ptala jsem se ho mockrát a prosila ho aby mi řekl pravdu, že by jsme to spolu vyřešili, ale on stále tvrdí, že s tím nemá nic společného. Bohužel mu moc nevěřím, neboť některé věci mi zapírá. Jsem zoufalá a nevím co dělat. Tu ženu neznám, vím jen, že je ze sousední vesnice a znám křestní jméno. Mám ji snad vyhledat a promluvit si s ní? Žít v tak hrozném pocitu nejistoty je opravdu strašné a nedá se to vydržet. Zřejmě pracují nervy, mívám často pocity bezmoci, zoufalství, vzteku. Nevím na koho se obrátit. Moc děkuji za radu.

Odpověď: (24. 1. 2009, 17.06)

Milá Jarmilo,
mám pocit, že pocity bezmoci, zoufalství, vzteku jsou ponejvíce ve vašem zorném úhlu. Pokuste se tyto emoce nějak zpracovat, dostat se k sobě a pak se po jevišti znovu porozhlédnout. Poodstupte trochu od vnímání vztahu a zaměřte pozornost k sobě. (nemáte-li v té věci trénink, bylo by vhodné se to naučit s někým, kdo takovým technikám učí)
Přeji vše dobré

cunchvajka píše: (19. 1. 2009, 10.48)

Dobry den,chtela bych Vas poprosit o radu.Byla jsem lecena psychologem pro psychosomata,pak jsem byla i jednou u psychiatra ten mi dal leky na deprese.Leky se jmenuji Neurol 0,5 a Citalon.Mívam stavy deprese, casto me napadaji myslenky o sebevrazde a jinych nesmyslech.Jsem ze sebe nestastna.Vim kde je puvodce toho vseho.Zacalo to uz v dospivani.Ve 14letech me prodali do Nemecka a tam jsem byla dva roky v clubu.NEmohla jsem uteci,byla jsem jeste pred tim dvakrat znasilnena.Vse je uz davno,ale nosim si to stale sebou.Rodice na me zanevreli uz pred 15lety,mam deset let pritele,ale nemuzeme spolu zit sexualne,mam i tri deti ve veku 8 let,6 let a 5 mesicu.Po tech praskach co mi pan doktor napsal,se mi chce jen spat,nemuzu vubec fungovat jako clovek.O deti se musim postarat,ale pri nich nemuzu.Prosim poradite a reknete co to semnou muze byt? Predem moc dekuji

Odpověď: (24. 1. 2009, 17.00)

Milá R.,
prožitá traumata se uložila do vašeho emočního prožívání dost hluboko. Máte narušený vztah sama k sobě, uvnitř si nejste jistá, kým jste  a svou minulost jste nepřijala/neintegrovla jako část sebe samé. Ani smutek z přerušeného vztahu s rodiči bych nepodceňovala.
Zpracovat výše uvedené bych doporučovala při osobních "konzultacích" (cca 10 lekcí) Buďte pro sebe tak důležitá, že si je dopřejete (nemůžete-li opravdu ke mně dojet, napište, odkud jste a třeba někoho vhodného ve vašem okolí najdeme)
Přeji vše dobré

kiki píše: (19. 1. 2009, 6.14)

Dobry den,rada bych se vas optala na Vas nazor ohledne meho problemu. Prestehovala jsem se za pritelem (cizinec) do jeho rodne zeme (demokraticka zeme).Dost jsem sama cestovala, takze mi zivot v jinych zemich nedelal problem, az zde, tady si nejak nemuzu zvyknout.Odchodem z jine zeme, ve ktere jsem zila, jsem tim padem opustila mou praci manazerky a pratele.Tady mam jen jeho a jsem bez prace a pratel (jsou tu na hlavu postavene zakony,same omezeni, a jako cizinka tu nemam moc sanci...prozatim).Pritel me pozadal o ruku. Od te doby si vice vsimam jeho negativnich vlastnosti,mam strach z budoucnosti, jsem plactiva, nervozni, nespim, mam strach z toho, ze se mi v teto zemi nepodari ujmout, ze budu muset delat podradne prace(jsem asi dost hrdy clovek).Hlavne mam strach sama ze sebe, jelikoz vim, ze kdyz se dlouho neco nevede, nebo mi neco az tak nevoni, palim mosty a zacinam novy zivot jinde a sama. Vim, ze on je soucasti meho zivota, ze se na nej muzu spolehnout,ale tyto myslenky mi trochu nahaneji strach.Nechci ublizit ani jemu ani sobe.Prosim poradte mi.Predem dekuji.

Odpověď: (24. 1. 2009, 16.52)

Milá Kiki,
váš dotaz v sobě zahrnuje několik rovin - více jich je skryto a nepřipadají mi vhodné pro tento prostor.
Každopádně je dobré o tématu, o vašich obavách hovořit s přítelem vcelku podrobně.
Rozhodnete-li se žít v cizině za situace, kterou popisujete, je velmi aktuální nalezení vašeho klidu, domova v sobě (a to není jen tak - to je cesta sama k sobě, cesta sebepoznání). Docílit toho lze zabýváním se sebou např. na seminářích, na individuálních "sezení"...  
Budete-li mít chuť tématem se zabývat podrobněji, kontaktujte mne a sdělte rozsah/hloubku, který tématu jste ochotna věnovat.
Přeji vše dobré

< novější | 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >