Niki píše: (15. 12. 2008, 13.34)

Prosím Vás pomozte mi!! Mám takovýho docela dost nechápavýho otce. Mám ve škole problémy se známkami.jsem na střední uměleckoprůmyslové škole sklářské.no a jako de mi to tam ale nejhorší je to že mě celej intr nesnáší a to i ve škole.ponižujou mě jak můžou smějí se mi a pomlouvají mě.Jsem fakt na dně.mrzí mě to chci být oblíbená a bavit se s nimi ale nevím jak.kvůli tomu se ve škole zhoršuji a až se to dozví rodiče tak mě asi přizabijou což nechci! O sebevraždě sem nepřemýšlela páč mi to připadá jako kravina zas tak blbá nejem abych si brala živit dyž se dá všechno vyřešit.Ale potřebuji poradit co mám dělat jak mám co vysvětlit a co dál...prosím odepište mi na mail Nikulinka3@seznam.cz.....co nejdříve...Budu vám moc vděčná.zatím nashledanou..

Odpověď: (16. 12. 2008, 11.14)

Milá Niki,
bylo by dobré, kdyby jsi našla ve svém okolí nějakého dospělého, který ti pomůže situaci uchopit a postupně ji proměňovat. Zasloužíš si více než mailovou odpověď. V mailu ti napíšu kontakt na osobu, kterou můžeš kontaktovat v České Lípě.
Jinak z tvého psaní je vidět, že jsi holka rozumná. Obecně platí, že rodiče své dítě nechtějí zničit, bylo by dobré o svém trápení s rodiči promluvit (alespon s jedním).
Přeji vše dobré

smutná E. píše: (15. 12. 2008, 12.07)

POMOC ! ! !
je mi 20 let a mám o 16 let staršího přítele, známe se už dlouho a vic něž rok spolu bydlíme. Když jsem s ním začala chodit rodiče to nedokázali pochopit že mám staršího muže a strašně jsme se pohádali a já od nich odešla k mému součastnému příteli, stále se spolu nestýkáme a už mě nikdy nechtějí vidět.Bylo mi to jedno měla jsem přece toho nejskvělejšího muže pod sluncem a tak mi nevadilo, že se vzdávám rodiny. Ale teď k mému problému asi před 3 měsícy jsem byla nemocná a on šel na pivo s kamarády a já na něj čekala doma, asi za týden začaly chodit SMS zprávy pořád a pořád dokola, nevěnovala jsem tomu žádnou speciální pozornost a asi za měsíc se přiznal že ten den kdy byl v hospodě se do něj zamilovala nějaká 17ti letá holka a jak byl opilý tak ji dal své číslo ale přísahal že si s ní nepíše a že s ní nic nemá. Chvíli byl doma klid všechno jsem mu bezhlavě věřila, ale pak přestal chodit na noc domů, nebral mi telefony a pak se vrátil domů řekl že mě moc miluje ať mu odpustím a já to pokaždé udělala. Ale před pár dny jsem se náhodou dostala k jeho telefonu a nevím co mě to napadlo ale přečetla jsem si jeho zpávy, byly všechny od ní a jak už se těší až budou zase spolu a že doufá že se mu to se mnou podaří zařídit a bude moct brzy přijít k ní jak moc ho miluje atd.
celý život se mi zhroutil pod rukama, nevím co mám dělat, prosím poraďte mi, tolik jsem našemu vztahu věřila a on se rozplynul jako dým, mám snad od něj odejít? Vždyť já ale nemám kam, kvůli němu jsem přišla o rodiče, na vlastní byt nemám peníze. nebo mám snad dělat že o ničem nevím a žít dál sním a každý večer brečet do polštáře, nebo ho mám snad zabít nebo ji, nebo snad sebe? Pomoc prosím.

Odpověď: (16. 12. 2008, 9.39)

Milá smutná malá E.,
o rodiče (pokud žijí) jste nepřišla!!
Ohledně vašeho přítele - hmm... působí nějak nedospěle...
Milá E. - napadá mne pro vás několik myšlenek, ale bez vzájemného dialogu by vyzněly do ztracena...
Můžete-li se zastavit u mne, udělejte to, můžete mi i zatelefonovat.
Držím palce na cestě...

Jana píše: (15. 12. 2008, 11.18)

Dobrý den, potřebovala bych poradit co udělat rpo svou maminku. Nežiji s ní v domácnosti již 9 let, co jsem se vdala. Mamka žije se svým druhým manželem, který se k ní vždy choval hezky a myslím že i v současné době dělá co může. Maminka je závislá na alkoholu. Tvrdím závislá, protože i přes některá naše upozornění a varování si začala alkohol shovávat po bytě aby jsme ho neviděli. K tom jsem nedávno zjistila, že si nechává asi od 4 lékařů předepisovat neurol, který bere každý den. Nevím tedy kolik tablet, jak silných, ale každodennídlouhodobé  braní jiště zívislost vyvolá také. K tomu mívá bušení srdce, vysoký KT a podobně. Je stále nemocná, bere několikery antibiotika po sobě. Já vím že je problém  psychický, nevím co ho vyvolalo. Zkouším s ní o tom mluvit, ale jak už to u závislých bývá, ona žádný problém mnemá, jen nemocná a unavená. utápí se dál ve svý ubohosti a lítosti. Je možnost člověka vzít a vpodstatě násilně nechat zavřít na psychiatrii. vím že pokud člověk nechce sám nemá léčba cenu, aleč nemohu se dívat jak se zabíjí. Mám dojít za obvodní lékařkou, protože sem přesvědčena že ona o tom všem neví a stále píše a píše recepty, o našem zdravotnictví si iluze nedělám, v žádném případě není v popředí člověk a jeho prvtní problém. Děkuji za odpověd

Odpověď: (16. 12. 2008, 9.27)

Milá Jano,
je těžké dívat se na nejbližší členy rodiny, kteří se z "našeho" úhlu pohledu ubírají nekonstruktivním přístupem k životu. Pro vás je důležité vědět, že jste udělala maximum pro to, aby mamimka život uchopila jinak - víc opravdu udělat nemůžete. Pak je třeba, abyste mamince dopřála život, který si vybrala - z nějakého důvodu jí to takhle vyhovuje. Věnujte pozornost své bolesti, když se na to díváte... to je vaše téma....
Lékaře informovat samozřejmě můžete, můžete mamince dát seznam kontaktů na profesionály, o kterých si myslíte, že by bylo dobré, aby navštívila (dle místa bydliště můžeme společně doladit takový výběr), také ji můžete informovat o svých pocitech a pravděpodobném vývoji vztahu - a to je zhruba vše, co v té věci můžete. Pokud je člověk svéprávný a neohrožuje sebe a okolí, není možné ho hospitalizovat bez jeho souhlasu.
Pro vás by bylo užitečné dojít si párkrát k psychoterapeutovi urovnat pocity a myšlenky v té věci...(vnímám, že prožívání tohoto tématu má vliv i na kvalitu vašeho života)
Přeji vše dobré

bobika píše: (10. 12. 2008, 12.57)

Dobrý den, ráda bych se informovala v tomto problému. Žijeme s přítelem téměř 5 let. Je hodný a dává mi najevo, že mě má rád. Problémem ale je, že mu přestávám věřit. Trápí mě jeho občasné lhaní, které docela úspěšně podkopává právě moji důvěru v něj. Také jsem zjistila, že velmi často navštěvuje pornostránky, snaží se to tajit, dělá to zejména tehdy, kdy jezdím velmi pozdě z práce. Dokonce se stalo, že k nám přišla návštěva a on aniž by řekl půl slova, odešel do pokoje, kde měl potřebu brouzdat po těchto stránkách. Pak se vrátil za námi a řekl, že si byl na chvilku lehnout. Nechápu jeho chování. Je to pro mě nová a bolestivá záležitost. Nevím, zda se to mám naučit přehlížet a tolerovat mu to, nebo zaujmout jiný postoj. V tom případě ale jaký? Je velmi nedůtklivý a problémy, které se mu nehodí řešit, prostě neřeší. Moc Vám děkuji za odpověď.

Odpověď: (16. 12. 2008, 9.17)

Milá Bobi,
člověk, který zavírá oči před problémy, neposlouchá, co mu partner říká, nevnímá, že partnera trápí něco, co se týká i jeho,  nespolupracuje a nekomunikuje, nebývá součástí spokojeného manželství. Doporučuji, aby koumunikace z vaší strany byla srozumitelná, abyste vnímla reakce partnera... a podle toho se rozhodla, co dál. Můžete si dojít urovnat myšlenky, pocity k profesionálovi (viděla bych to cca na 2-3setkání)
Přeji vše dobré

k.k. píše: (9. 12. 2008, 22.54)

Dobrý den, je mi 17, a studuji 2. rokem na gymnáziu. Mám takové dva problémy,jeden ne příliš vážný a jeden poměrně závažný. Nejsem si jista   zda-li Vám píši o pomoc nebo jestli se jen potřebuji někomu svěřit/"někde se z toho vypsat"/apod...to snad zvážíte Vy, zdali je to na radu, nebo....

pokusím se začít tím, co považuji za závažnější:
před čtyřmi dny, se na mě mamka dost naštvala,(což se stává málokdy)...pár jsem jich i schytala...což je to nejmenší, ale došlo to až k tomu, že mě začala vyhazovat z baráku, a posílat mě za svým biologickým otcem(toho neznám ani od vidění) s řečmi, že ji nemám říkat mami, že neni má matka...apod.,chtěla vykopnout na ulici i mou kočku,tomu se mi podařilo zabránit, ale pořád jsem měla strach že to udělá,a tak jsem zůstala stát na ulici před vchodem do našeho činžáku,stála jsem tam asi 2 hodiny a celou dobu jsem brečela.Zůstala jsem tam protože: jsem na matku dost vázaná a měla jsem strach o tu kočku.Tam jsem si začala uvědomovat, co se stalo, a že tím  se ztrácí celý můj smysl života(že nedostuduji střední školu,nepůjdu na VŠ, že končí všechny mé kroužky,které mi mají pomoci na JAMU/DAMU(herectví)což jsou závodní tanec, sólový zpěv, herecká příprava.Svůj život jsem během vteřiny viděla černě bez žádného cíle , a proto jsem ho začala považovat za bezcenný, litovala jsem dne kdy jsem se narodila (neuměla jsem řešit problém který nastal).......najedou jsem cítila, jako bych nebyla jedna osoba a jedna "duše", měla jsem pocit, že jsem jedna fyzická osoba a ve mě jsou dvě ty "duše", které spolu zápasí...jedna chtěla se vším zkoncovat(napadaly mě věci jako že skočím z nedalekého mostu, rozbiji sklo a podřežu se,...apod.), ale něco ve mě "ta druhá duše" mě vto bránila a nedovolila mi nic takového(nevím jestli to byl strach,prostě jsem to nedokázala udělat).....ten zápas těchto dvou myšlenek...těch "dvou duší"...mě vedl do stavu kdy jsem byla v křeči a nedokázala se rozhodnout pro nic z toho...a to vyvolalo, že jsem si začala rozdrásávat nehtama ruku (asi až do masa, protože teď tam mám 2 větší strupy a pokudu si nedávám pozor tak si toho spousta lidí všimne a děsí se), toto rozdrásání jsem po dobu těch dvou hodin několikrát opakovala a po každém tom rozdrásání, mě opustil vztek, ta vzteklá křeč a následovalo velké uvolnění všech svalů že jsem šlo vždy do kolen protože jsem se sotva držela a zmocnovala se mě bezmocnost která po chvíli opět vyvolala ten zuřiví záchvat vzteku a beznaděje................když jsem se poněkolikáté vracela domů, tak se to s mámou, sice těžko, ale přeci jen, urovnalo. .......toho strupu si taky všimla a nechala se přesvedčit, že jsem si to sedřela o poškozené zábradlí...........(mám strach,že když se octnu v další těžké situaci, že se to bude opakovat.....plně si uvědomuji že je to špatné, a mám strach že se zase neovládnu...)...........

myslím že jsem toho psala více než dost, takže s tím méně  závažným problémem Vás nechci příliš zatěžovat jen řeknu že se jedná o to, že jak se octnu  ve středu pozornosti....vždy zčervenám,ať už je to hovor s učitelem, nebo mám něco říct před celou třídou...vždy zčervenám a dost mne to omezuje v běžném životě...v jednání..., a žádné vzpomínání na své ůspěchy(jak jsem vyčetla) tomu nepomáhá)
za pomoc vám předem děkuji a jestli vás mohu poprosit, pokud můj případ potřebuje nějakou zdlouhavější pomoc,....tak mne prosím netlačte, abych zašla za nějakým psychologem sama osobně, mám z toho obavi a nešla bych tam, ale jestli byste měl/a čas, a zájem mi pomoci, tak jestli byste to se mnou nemohla řešit přes e-mail
moc vám děkuji

Odpověď: (10. 12. 2008, 12.01)

Milá k.k.,
přemýšlela jsme o tvém psaní, ale pomoc ti přes mail neshledávám jako efektivní (čas/úsilí/efekt pro tebe)  O něco efektivnější bych viděla minimálně Skype/Icq...
Záleží na tobě, jak uznáš, že jsi pro sebe důležitá a dopřeješ si péči v oblasti duševního života.

daraja22 píše: (9. 12. 2008, 22.14)

dobry vecer.mam triletou dceru a ta casto miva zachvaty vzteku.kdyz se ji neco nelibi nebo se ji neco nedari,tak se zacne vztekat tak,ze zacne silene rvat,vztekat se a je agresivni.vubec si s ni nevim rady.nevim co mam udelat v dobe toho vztekleho zachvatu.mam s ni zajit k deckemu psychologovi at rozhodne co dal?dekuji za odpoved.

Odpověď: (10. 12. 2008, 11.27)

Milá Darajo,
kolem 3.roku dítěte prožívá dítě období dětského vzdoru. Je třeba zachovávat klidný, pevný postoj. Doporučuji konzultaci spíše pro vás, ve které proberete vaše postupy, pocity, nejistoty a budete nacházet nové úhly pohledu, nápady...

jora píše: (9. 12. 2008, 20.31)

Zdravím, mám takový problém a už jsem zoufalá z jeho neřešení! Mám 2,5 letý vztah se ženytým mužem, vše mezi námi se vyvinulo z potřeby mít vnímavého člověka po boku, aby Vás měl kdo obejmout a dát najevo že o Vás někdo stojí a v neposlední řadě, hlavně u partnera z potřeby sexu, což bylo pochopitelné, když mi tvrdil, že manželství jim nefunguje už delší dobu, konkrétně prý spolu neudržovali sexuální kontakt od doby co se jim narodila mladší dcera, která má nyní 14 let, po jejim porodu prý tak jěště 2 roky to šlo, ale pak už vůbec. Spí prý dokonce oděleně. A jak mi tvrdí, manželka mu po fyzické stránce vůbec nic neříká, i když postupem času si začal uvědomovat, že vůči ní má silné povinnosti o kterých nyní ví, že se jich nemůže vzdát a nechat je ve štychu. tento pocit dříve ani nezmínil, bylo nám spolu krásně a nic mu nechybělo, jenže já nemohla žít s myšlenkou, že když není se mnou je s ní a já sama a dokonce jsem ho i vnitřně podezírala, že mi lže a s manželkou je vše ok! Teď už jsem na takových pochybách, že nevím z které do které! když mě sůžoval pocit samoty, našla jsem si mladšího přítele (asi jsem nezmínila že se zadaným je mezi námi rozdíl 17 let, jemu je 41) taktedy našla jsem mladšího, který mě miloval a já ze začátku jeho, ale vše jsem tajila před ženatým, ale po 3 měsících, jsem to přiznala, protože láska k němu byla silnější, v té době mu na mě asi moc záleželo, nemohl snést že s ním trávím čas, ba dokonce, že s ním spím, psával mí šílené smsky o tom jak mu to ubižuje až do fáze kdy to psychicky odrovnalo i mě! Nakonec si uvědomil, že rodinné hodnoty, kterých si předtím necenil jsou důležitější než milenka, která na něj kašle, ale i přesto po mě chtěl abych si to s ním definitivně vyřešila a pak prý bude řešit on, no jenže to asi z jeho pohledu trvalo příliž dlouho a odmiloval se, ale i dnes vím, že mu na mě záleží, nejhorší je, že jsme kolegové a nemůžeme si od sebe dát pauzu. Ubližuje mi to jak jsem na vše sama a necítím jeho podporu a nemám může který by mne chápal jako svou životní partnerku. A přitom vím, že to je to po čem prahnu! Nevím si rady, prořád mi říká, že mi nic nezaručí, ale ani nevyvrátí, že spolu jednou budeme, dokonce mi řekl, že mě bere až jako náhradu, kdyby neměl je, tím mě ponížil. A když jsem se ho ptala na city, tak jediné co říká, je, že mu na mě záleží, ale ne na tolik aby v tuto chvíli opustil rodinu, proč si mě k sobě tak uvázal, bojím se že to bez jeho pomoci nezvládnu a když procházíme hádkami a pouští mě k vodě, tak mi je strašně a ač vím, že bych neměla sílu si něco udělat, jsem ochotná to v tuto chvíli připustit a říkám věci, kterým se pak divím i já sama, jako že si ublížím, protože mi vzal vše na čem stojí můj svět! Když jsem se ho ptala jak se mnou může bez lásky spát a milovat se, tak mi řekl, že ho přitahuju a že se mu to líbí, i když to ted píšu mám z toho slzy v očích, jak mi může tak ubližovat, kde je ta láska se kterou sme do toho šli? To se vážně změnila jsem na tu potřebu sexu? Ale já mu říkám, že to co postrádám já, je oběti, uznání, pohlazení, prostě potřebuji ten pocit, že tu je někdo jen pro mě a neskutečně mu na mě záleží! Prosím poreďte, já už nevím co dělat. Když ho opustím, zhrouti se pracovní život a to si nemohu dovolit, díky jeho stavu jsem opustila moc přátel, kteří mne zavrhli za to co dělám a rodina to též neví, mám velmi despotikého, autoritativního otce a nikdy by nic takového nepochopili! také bydlím s rodiči, sice se snažím tam trávit co nejméně času, protože si s nimi nemám co říct a když doma jsem, tak na mě hledají jen chyby, nikdy jsem nebyla za něco pochálena, pohlazena, nebo jen tak obejmuta, byla jsem jako  dítě tak často bitá, že mnohdy ani nevím za co, starší sestra byla vždy ta chtřejší, dokonalejší, té bylo maximálně něco vysvětleno, ale se mnou se nikdo nebavil, tak sem chtla pár facek. myslíte, že jsem na něm závislá, protože jsem nikdy neměla dobrý vztah s otcem? Budu moc ráda, když se mi pokusíte poradit, už je to opravdu v koncích a já nevím kde zase začít. Když se mnou takovýmto stylem jedná, mám chuť dát vědět jeho ženě jak tráví čas a co dělá za jejími zády, jen aby se mi ulevilo a aby poznal co to je přijít o  něco podstatného v životě, protože mě štve, jak si je sebejistý, předemnou měl už 2 mimomanželské vztahy, které trvaly více jak 2 roky. Vždy stroskotaly na tom, že chtěly aby se kvůli nim rozvedl a měl s nimi dítě, ale až mě prý poprvé řekl, že to chce on se mnou, tak nevím, jestli se mě na to pokoušel jen dostat....ale musím říct, že ho znám a vím když by mi lhal!
Děkuji za Váš čas

Odpověď: (10. 12. 2008, 11.23)

MIlá Joro,
smutný příběh milenek ženatého muže... zkuste si svůj dopis přečíst očima nezávislého čtenáře... zkuste pak pisatelce poradit a držet se toho...
(nerozumím jen tomu, proč by rozchod s ním měl zničit vaši kariéru)
nalézt svou důstojnost -  rozloučit se - užít si znovunalezené svobody a rozhlížet se po světě - třeba také spolupracovat s psychologem na dorovnání jistých psychických zádrhelů, které jste posbírala v průběhu života...
Přeji vše dobré

Helča píše: (9. 12. 2008, 10.49)

Dobrý den,
potřebovala bych poradit. Nedávno jsem se rozešla s přítelem, až do této chvíle jsem netušila, co to pro mě bude znamenat, vždy jsem se přesvědčovala, že mám vše pod kontrolou a při nejhorším se jednoduše rozejdeme...Všechno bylo opravdu krásné, často jsme si psali a pokud možno se i vídali, do této doby jsem s nikým nechodila, a tak to pro mě byla úplně nová zkušenost. Ale pak se něco stalo. Nevím co. Dozvěděla jsem se že má určité problémy, se kterými se mi nechtěl svěřit. A od té doby se něco změnilo, přestal psát, skoro i odpovídat a já jsem si uvědomila, jak moc mi chybí a s hrůzou jsem zjistila, že jsem si na něho nevědomky zvykla myslet téměř při všech činnostech. Možná to není zrovna pochopitelné vysvětlení, tak uvedu nějaké příklady. Třeba sedím v kině, sleduju zajímavý film a zároveň mi v hlavě běží otázka, jak by se mu ten film líbil. Stane se něco vtipného a já už se vidím, jak mu to vyprávím. Uvidím cizího psa a okamžitě si vzpomenu na jeho psa a dalších příkladů bych mohla vyjmenovat tisíce...Asi jsem do toho spadla, jak se říká. Když ho náhodou potkám, je to jako by mi dal někdo herdu palicí do hlavy a nejsem schopná ničeho, než se na něho koukat. On se ale bez nějakého podrobnějšího vysvětlení přestal ozývat a když ho potkám, tak rozhodně nevrhá zamilované pohledy, spíš naopak. Příjde mi, že jsem mu úplně lhostejná a to mě ničí...Koukám, že jsem tady napsala skoro scénář k telenovele, ale asi i v telenovelách, ač je nesnáším, je možná zrníčko pravdy:D.Ale opravdu jen malinkaté zrníčko:D. Moc děkuju za případnou odpověď.

Odpověď: (10. 12. 2008, 11.12)

Milá Helčo,
máte s tím mužem pouto lásky. Jak vy píšete, on měl nějaké problémy, které s vámi nechtěl sdílet, patrně dokonce s nimi vystavěl bariéru mezi vámi... Podařilo se vám s ním o tom mluvit? Asi ne... Je třeba tedy respektovat, že on zahlcen svou pavučinou  problémů vás nevidí... a vám nezbývá nic jiného než se s tím smířit, popřát mu štastnou cestu, nechat mu místo ve vašem srdci (poděkovat mu za setkání...co hezkého a důležitého vám přinesl) - dopřát sobě i jemu lásku svobodnou, nezávislou a osvobozenou od lpění a připoutanosti. Držím palečky

bez píše: (8. 12. 2008, 21.33)

Dobrý den,mám osobní problémy a i partnerské,slyším jen jak jsem
nejhorší a za vše můžu já,trápí mě to a nevěřím že mě má
přítelkyně ráda, jsem zoufalý a utrápený,ve všem mě nechala,jen
něco slibuje a nic nedodrží,psal jsem si s pani doktorkou
Xy ale zjisti jsem že mě přitelkyně podezírá,že si zakládám
sám maily a asi že jsem blázen,copak jí to nevadí, že mě tím uráží
a ponižuje,jsem na dně!

Odpověď: (10. 12. 2008, 11.03)

Milý,
bylo by dobré nalézt základní sílu, klid a lásku v sobě. Je to bod, který nesouvisí s tím, co se děje v okolí. Budeš-li si vážit sám sebe, budeš-li toto vyzařovat, okolí se k tobě bude spíše chovat tak, jak si přeješ. (Je samozřejmě nutné vyzařovat i úctu k druhým). Doporučuji vám, abyste si dopřál ten luxus, že si najdete někoho, s kým budete spolupracovat při obnově harmonie svého duševního života, cítění sebe sama... Samozřejmě, že mne můžete kontaktovat.

lenka píše: (8. 12. 2008, 21.32)

dobrý den, chtela jsem se zeptat strucne sice vim, ze to nejde takhle vypsat a vy mi urcit diagnozu.. narodil se mi syn pred pul rokem a ja mam o neho strasny strach, mam strach taky z nemoci a proste mam porad myslenky, ze se neco stane nevim jak se toho zbavit. Snazim se myslet pozitivne, ale presto je o silnejsi prepadne me to zacnu se potit je mi spatne a nevim co s tim...muzete mi poradit zda je to vazne na leceni, nebo jak se toho zbavit? dekuji za odpoved

Odpověď: (10. 12. 2008, 10.56)

Milá Lenko,
přečtěte si úvod  odpověďi pro Veroniku. Jak vy popisujete svůj stav, ukazuje se, že strach je hlubšího původu než myšlenkového. Sídlí patrně někde v břiše na úrovni základní životní síly, základního spojení s životem. Dovoluji si vám v té souvislosti nabídnout, že vás naučím, jak s tímto procesem zacházet, jak najít a udržet klid a harmonii. Nebo můžete zvolit  variantu  užívat anxiolitika, které vám předepíše psychiatr.
Přeji vše dobré.

PaJ píše: (8. 12. 2008, 16.58)

dobry den,prosim vas mam problem!nekdy,hlavne pri hadce s
pritelkyni,mam problemy s ovladnutim vzteku!napriklad jsme jeli v
aute,zacali jsme se hadat a po chvili jsem pesti uderil do
predniho okna az se tam udelal pavouk!je mi to pak vzdy hrozne
lito ale v tu chvili je to nejaky zkrat a ja mam pocit ze s tim
nemuzu nic udelat!pritelkyni mam opravdu rad a nechtel bych o ni
prijit,jednou mi dokonce rekla ze uz se me boji ze ceka kdy po ni
hrabnu,popravde se toho bojim i ja!protoze v tu chvili jsem
nepricetny! zadam vas velmi o nejakou radu jak s tim bojovat!co
delat,kdyz na me jde ten naval vzteku????? dekuji s pozdravem

Odpověď: (10. 12. 2008, 10.49)

Milý P.,
jak sám uvádíte, tento nával vzteku běží momentálně mimo vaši kontrolu - poznat, zvládnout a rozpustit agresi stojí kus vnitřní práce (svaly také nevyrostou bez práce) - ráda vás budu tímto procesem provázet a naučím, jak s tímto afektem zacházet. Je k tomu třeba však osobní setkání.  Obecná rada: v tu chvíli věnujte pozornost svému dechu, dýchejte vědomě do břicha...

Michaela píše: (8. 12. 2008, 14.34)

Dobrý den,

nedávno mě po devítiletém vztahu opustil přítel. Zdůvodnil to tím, že už ke mě nic necítí a že má obavy, že by mi byl v budoucnu nevěrný a tím mi ublížil. Žili jsme spolu sedm let, máme společný majetek, společné přátele a plánovali jsme společnou budoucnost. Rozchod byl pro mě naprosto nečekaný a šokující. Expřítel mi řekl, že po rozchodu se mnou se mu ulevilo a o to víc se já trápím. Nechápu, jak po devíti letech může jen tak opustit vše, co jsme spolu budovali. Uvítám jakoukoliv radu, jak se s touto situací vyrovnat. Děkuji.

Odpověď: (10. 12. 2008, 10.15)

Milá Míšo,
situace nelehká...nezbývá nic jiného, než ošetřit své srdce, věřit sama sobě, že život zvládnete, poskytnout si tu lásku, kterou byste ráda od partnera...a také věřit, že když se jedny dveře zavírají, jiné se otvírají... přát/dát svobodu sobě i jemu - zrušit pouto...

Veronika píše: (8. 12. 2008, 13.22)

Dobrý den, chtěla bych znát váš názor...Tak začnu úplně od začátku...:
Mám dvě děti,chlapce Matěje (12/04) a Štěpána (04/07). Ještě před Matějem jsem s manželem přišla o naše první dítě, byla to holčička a uškrtila se na pupeční šňůře - z našeho pohledu vinou lékaře,ale o to mi nyní nejde. Těhotenství s Matějem bylo samozřejmě nervozní a báli jsme se,že nás postihne to samé co v prvním těhotenství.
Matýsek je velmi chytrý chlapec, šikovný, ale (zřejmě v důsledku toho nervozního těhotenství) je velmi nesoustředěný, u ničeho nevydrží, když už něco dělá, maluje, stříhá, něco vyrábí, musí sám chtít. Navštěvuje na 4 hodiny denně mateřskou školu, tam se mu velice líbí, chodí tam rád, při loučení nepláče a rovnou utíká do třídy, tam problém není, ale nyní před Vánoci nacvičují na besídku a nás Matěj vůbec nespolupracuje a když tak chviličku a pak odběhne a dělá si co chce. Když jim pani učitelka řekne že budou něco dělat, malovat atd. a budou to dělat teď tak prostě nejde. Když něco musí dělat tak zrovna nechce. Jinak sám když si vzpomene na písničku co se učili ve školce tak si prozpěvuje. I básničky říká atd. S mladším bráškou si moc hrát nechce a když už tak opravdu jen když se mu chce, když ale přijde kamarádka s děckem tak s tím si hraje jako kdyby byl jeho sourozenec.

Už jednou jsme navštívili psychologa a ten mi jako diagnozu sdělil LMD poruchu soustředění. Chtěla bych samozřejmě znát více názorů a přemýšlím, že bych navštívila ještě jednu psycholožku.
Jsem z toho docela zoufalá a chtěla bych to řešit, mám strach co bude až začne chodit do školy.
Zrovna předchvílí jsem ho vyzvedávala ze školky a paní učitelka mi říkala, že Matýsek se besídky nezůčastní, že nespolupracuje...no a mezitím co jsem si povídala s paní učitelkou mezi dveřmi do třídy, tak náš Matěj vyházel všechny boty ostatních dětí z botníku...:(  V takové chvíli nevím jak reagovat, co dělat... Prosím poraďte. Děkuji.

Odpověď: (10. 12. 2008, 10.10)

Milá Veroniko,
diágnoza je v podstatě popis stavu...myslím, že hledáte spíše řešení... řešení je proces... k řešení patří i vaše hledání informací, souvislostí... strach, myšlenky, emoce, emoční toky - bloky na energetické úrovni - rozpouštění... je to spíše na osobní povídání a práci...
Přeji vše dobré a vytrvalost

Limetka píše: (1. 12. 2008, 20.30)

Dobrý den,
potřebovala bych poradit. Mám o hodně starší sestru, která má děti obě přes 20 let. V létě se po 25 letém manželství rozvedla, ne její vinou. Rozvod neunesla, neví si rady se spoustou pro mě běžných věcí např. kolem domu, auta, financí ... Manžel se již odstěhoval a ona všechny své stresy řeší s našimi rodiči, kterým je přes 70 a ne zrovna v dobrém zdravotním stavu, dále s tetou, v práci ... Se mnou již ne, já se snažím držet odstup. Nemá totiž nějakou důvěrnou kamarádku, která by jí nějak rozumně nasměrovala. Je ze všeho na nervy a tyto stavy se hlavně odráží na jejích již dospělých dětech. Úplně se změnili a jsou na ni doslova alergičtí. Já se vpodstatě nedivím. Není s ní jednoduché vyjít, lépe řečeno vůbec. Při jejích návštěvách už jen mlčím, cokolov řeknu je obráceno proti mě. Stačí jedno slovo a je oheň na střeše. Mám obavy, že už dlouho nevydržim. Mám svůj rozvod za sebou, kdy jsem zůstala s malými dětmi, miminky. Myslim si tedy, že vím o čem to celé je. Prosím o radu, jak bych jí mohla pomoci a tím vlastně celé rodině. Doporučila jsem jí ať zajde k psychologovi, což samozřejmě odmítá. Děkuji

Odpověď: (6. 12. 2008, 22.18)

Milá Limetko,
vím, je těžké dívat se po rodině a vidět v ní nehezké jednání... a nemoci  s tím nic dělat. Opravdu mnoho nemůžete - na "jeišti" jsou samí dospělí za sebe zodpovědní lidé (včt. vašich rodičů) Napadá mne, že pro svůj dobrý pocit můžete napsat sestře laskavý dopis, ve kterém vyjádříte obavu o ni, popíšete co vidíte a jak se při tom cítíte. Můžete ji v něm znovu navrhnout spolupráci s psychoterapeutem, se kterým hledala svou vnitřní sílu, klid a harmonii. Můžete pro ni nalézt nějakou inspirativní knihu... když sestra bude v negativistickém jednání pokračovat, vy budete vědět, že jste udělala, co bylo ve vašich silách...
Přeji vše dobré

Petra píše: (1. 12. 2008, 17.50)

Dobrý den, chci Vás požádat o radu ohledně výchovy žáka 8. třídy ZŠ. Začala jsem ho doučovat a pomáhám mu s úkoly, jeho školní výsledky jsou špatné, má samé 4, sem tam nějakou 3. Jeho matka by ráda viděla alespoň nějaké mírné zlepšení, aby mohl jít na střední školu. Kluk není hloupý, ale nemá sebemenší snahu. Ví, čím by chtěl být, ale nic pro to nedělá. Maminka je velice starostlivá (snad až moc), snaží se synovi pomáhat se školou i tak, že by úkoly udělala za něj. Doučuje ho i babička. Výsledky se nelepší. Údajně by měl být dysgrafik, do poradny už nechodí. Mě osobně jeho špatné písmo připadá jen jako neochota psát. Jak by se dalo postupovat? Děkuji za odpověď.

Odpověď: (6. 12. 2008, 22.09)

Milá Petro,
přijměte prosím: pomáhejme tomu, kdo o to stojí... 14letý kluk je za sebe již velmi zodpovědný... jste-li si jistá tím, že chlapec se nesnaží, pak: kdyby mu okolí řeklo větu: Jak si usteleš, tak si lehneš, udělalo by pro něj více, než starostlivostí.... Samozřejmě, že by bylo třeba tuto větu doprovázet i chováním... nechat ho, třeba i propadnout... (vůči písmu přecijen doporučuji shovívavost)
Vám přeju, abyste nebyla používaná v té nedůstojné komedii.

káťa píše: (1. 12. 2008, 17.40)

Asi jsem si život představovala jinak, měla jsem plány, mít rodinu, hodně dětí!! Jenže se s manželem pokoušíme o dítě aspoň jedno umělým oplodněním, protože po dvou letech snažení byl zjištěn problém. Máme za sebou pátý pokus a z toho tři za posledních půl roku a dva úspěšný, bohužel jen do tří měsíců. Přestává mě bavit život, manžel mě vadí víc a víc a navíc jsem se seznámila s kamarádkou homosexuálního zaměření, je mi s ní dobře, má dvě děti, které bych s ní mohla společně vychovávat a cítím, že to chci. Ničí mě jen  to, že ublížím manželovi, který o situaci už ví a taky rodině, která mě nejspíš zavrhne a nepochopí. Poprvé v životě mám dojem, že nervově padnu na úplný dno, neboť už teď se sotva držím na nohách.

Odpověď: (6. 12. 2008, 22.02)

MIlá Kaťo,
prožila jste opravdu bolesti, které by bylo třeba ošetřit, poplakat si u dvou hrobečků, smutek tam postupně složit a zvednout hlavu směrem k Životu. Mám pocit, že samotné se vám to bude dělat těžko - nechcete se stavit tady? Je dobré dělat věci tak, jak cítíte - je to váš život a vy ho naplnte dle nejlepšího vědomí a svědomí.
Přeji vše dobré.

Petuul píše: (1. 12. 2008, 16.45)

Dobry den,
abych to vzala od zacatku - pracuji asi 5 mesicu jako aupair v Anglii. Moje rodina pochazi se South Africa, takze klasicka anglicka vychova u nas probiha jen okrajove, tim myslim.. kdyz je neco vylozene spatne, malej dostane na zadek, posila se do pokoje a podobne.. Prckovi jsou 3 roky. Pani domaci pracuje kazdy den a pan domaci je vzdycky tri tydny doma a dva v praci. Vim ze je todle pro malou detskou hlavicku asi tezko pobratelny, ze hnedka tatu ma a pak zase dobu ne a mozna to je ten kamen urazu, vazne nevim.. nicmene problem je v tom, nebo ja ho aspon vidim - kdyz jsem s nim sama, ma u me respekt a prevazne je vse ok, kdyz je s nim sama pani, taky vetsinou v poradku.. kdyz sme s nim obe dve, jakoby se v nem neco precvaklo a je zly. Vim ze vsechny deti zlobi, jen nevim jestli vsechny delaj tohle. Zacalo to tim ze zacal bit pani. Ona na nej vetsinou hezky, ze se to nedela bit maminku, ze to neni pekny, ze ho miluje, ale mam pocit ze on si z toho dela kulovy.. kdyz uz to bylo extremni, samozrejme dostal na zadek. Pak zacal bit i me. Beru ho jako svyho mladsiho brachu a samozrejme mam pro nej byt nejaka autorita, tazke opet prvne zkousim pekne a pak prichazi taktika "zadek a pokoj". Dalsi vec je, ze mame kocky a malyho Yorkshira, ktere ustavicne kope, skace na ne a podobne. Jednoduse se snazi delat porad neco "spatne", neco rozbit, pokazit, nekomu ublizit. Prijde mi chvilkama jako dve osobnosti.. dokaze byt roztomily ditko a najednou jakoby opravdu neco precvaklo a je zlej. Mam pocit ze kdyz je pan domaci doma, je trosku lepsi, pac v nem vidi asi mnohem vetsi respect nez v nas dvou. Samozrejme mu chybí tata, ja vim.. jen nevim, je tohle zpusob jak to dava najevo? Potrebovala bych aspon malinkou radu jak na nej, my cela rodina bysme potrebovali radu. Predem dekuji za odpoved. Petra

Odpověď: (6. 12. 2008, 21.57)

Milá Petulko,
jak popisujete svůj přístup k malému, cítím v něm lásku... děláte to dobře... povídejte si s ním o tom, co cítí kočička, když ji kope, jak jemu by se líbilo, kdybyste mu dělala  totéž... dejte najevo, že s tímto chováním opravdu vnitřně nesouhlasíte... ptejte se ho, zda se mu líbí víc, když ho pohladíte, nebo když ho štípnete (+doprovázejte gestem) ...samozřejmě hladit, objímat... číst pohádky a povídat si o dobru a zlu (o tom, co ubližuje...)- ptát se "jak jemu by se líbilo..."  Přeji trpělivost, důslednost a lásku.

Ondra píše: (1. 12. 2008, 14.38)

Jeste k memu predchozimu dotazu.
Vic me trapi to, ze to vse poznam az je pozde.Kolikrat je ta divka mila a sympaticka, ale ja, jako bych hledal duvod proc s ni nebyt.Ted se mi to stalo asi pred pul rokem.Potkal jsem jednu slecnu, stravili jsem spolu vecer, ona se do me zamilovala, ale ja bych chladnej.Mela pritele, ale byla ochotna se kvuli me s nim rozejit.Jenze, ja to vse ignoroval a nechal ji byt.Ted ma spokojenejsi vztah nez mela pred tim.A ja jsem zjistil, ze bych s ni byl nesmirne stastnej.Jsme v kontatku, ale jakmile zabrousime na nas dva, je problem.Nedokazeme se o nem bavit.Vime oba, ze nam na nasem vztahu, pratelskem, zalezi, ale vzdy to dopadne katastrofalne.
Muze te poradit.?

Dekuji.

Odpověď: (6. 12. 2008, 21.48)

Milý Ondro 2.,
v tomto příběhu mi tvé prožívání na začátku nepřipadá neobvyklé... přej ji hezký vztah a ty se rozhlížej po světě jako když se rytíř rozhlíží ze sedla koně po rynku... a dívej se nad hlavy slečen - u některé zazáří hvězdička...

Ondra píše: (1. 12. 2008, 14.10)

Dobry den,

Tenhle problem me trapi jiz nekolik let a rad bych vedel, co delat, abych se dokazal s timto problemem vyrovnat.
Vzdy, kdyz poznam zenu, ktera o me stoji, tak si ji ze zacatku vubec nevazim.Pak vsak prijde doba, kdy poznam jaka je,ale uz je pozde.Potom delam zoufale veci, abych to vse vratil zpet, ale nejde to.Tezko se s ti srovnavam a nedokazu myslet racionalne.
Co bych mel delat?

Dekuji.

Odpověď: (6. 12. 2008, 21.42)

Milý Ondro,
bylo by dobré lépe prozkoumat mechanismus, který vede k tomu, proč si ženy, která o tebe stojí nevážíš... opravdu toho o vás vím příliš málo... mmj. muž je lovec....
Na konzultaci samozřejmě zajít můžete...

blázen píše: (1. 12. 2008, 13.47)

Mám velikou patálii a potřebuji nutně pomoct..prosim...
O víkendu jsempodvedla přítele, kteréhoo miluji s někým na kom mi vůbec nezáleží. Bohužel,stalo se, byli sme moc opilí a já toho velmi lituji. Nejhorší na tom je že při odchodu od mého lože se vzbudila má matka  a ptala se kdo to tu byl a já řekla že můj přítel. Teď o víkendu má u nás být a já se bojím že mě rodiče svými otázkami, jak to že tak brzy odcházel a že měl zůstat na snídani prozradí.Sem naprosto vyřízená a nevím co mám dělat, říkat a jak dál jednat..
Moc prosím o radu.. Díky

Odpověď: (6. 12. 2008, 21.38)

... odpověd bude asi neaktuální, mrzí mne to, ale dříve jsem neměla čas a dotaz nečetla :(. Blázínku, věřím, že to dobře dopadlo... udělat důležité závěry z této zkušenosti... pak je třeba  sobě odpustit (a příteli nic neříkat). Rodiče požádat o spolupráci..?.. Držím palečky