Veronika píše: (8. 12. 2008, 13.22)

Dobrý den, chtěla bych znát váš názor...Tak začnu úplně od začátku...:
Mám dvě děti,chlapce Matěje (12/04) a Štěpána (04/07). Ještě před Matějem jsem s manželem přišla o naše první dítě, byla to holčička a uškrtila se na pupeční šňůře - z našeho pohledu vinou lékaře,ale o to mi nyní nejde. Těhotenství s Matějem bylo samozřejmě nervozní a báli jsme se,že nás postihne to samé co v prvním těhotenství.
Matýsek je velmi chytrý chlapec, šikovný, ale (zřejmě v důsledku toho nervozního těhotenství) je velmi nesoustředěný, u ničeho nevydrží, když už něco dělá, maluje, stříhá, něco vyrábí, musí sám chtít. Navštěvuje na 4 hodiny denně mateřskou školu, tam se mu velice líbí, chodí tam rád, při loučení nepláče a rovnou utíká do třídy, tam problém není, ale nyní před Vánoci nacvičují na besídku a nás Matěj vůbec nespolupracuje a když tak chviličku a pak odběhne a dělá si co chce. Když jim pani učitelka řekne že budou něco dělat, malovat atd. a budou to dělat teď tak prostě nejde. Když něco musí dělat tak zrovna nechce. Jinak sám když si vzpomene na písničku co se učili ve školce tak si prozpěvuje. I básničky říká atd. S mladším bráškou si moc hrát nechce a když už tak opravdu jen když se mu chce, když ale přijde kamarádka s děckem tak s tím si hraje jako kdyby byl jeho sourozenec.

Už jednou jsme navštívili psychologa a ten mi jako diagnozu sdělil LMD poruchu soustředění. Chtěla bych samozřejmě znát více názorů a přemýšlím, že bych navštívila ještě jednu psycholožku.
Jsem z toho docela zoufalá a chtěla bych to řešit, mám strach co bude až začne chodit do školy.
Zrovna předchvílí jsem ho vyzvedávala ze školky a paní učitelka mi říkala, že Matýsek se besídky nezůčastní, že nespolupracuje...no a mezitím co jsem si povídala s paní učitelkou mezi dveřmi do třídy, tak náš Matěj vyházel všechny boty ostatních dětí z botníku...:(  V takové chvíli nevím jak reagovat, co dělat... Prosím poraďte. Děkuji.

Odpověď: (10. 12. 2008, 10.10)

Milá Veroniko,
diágnoza je v podstatě popis stavu...myslím, že hledáte spíše řešení... řešení je proces... k řešení patří i vaše hledání informací, souvislostí... strach, myšlenky, emoce, emoční toky - bloky na energetické úrovni - rozpouštění... je to spíše na osobní povídání a práci...
Přeji vše dobré a vytrvalost

Limetka píše: (1. 12. 2008, 20.30)

Dobrý den,
potřebovala bych poradit. Mám o hodně starší sestru, která má děti obě přes 20 let. V létě se po 25 letém manželství rozvedla, ne její vinou. Rozvod neunesla, neví si rady se spoustou pro mě běžných věcí např. kolem domu, auta, financí ... Manžel se již odstěhoval a ona všechny své stresy řeší s našimi rodiči, kterým je přes 70 a ne zrovna v dobrém zdravotním stavu, dále s tetou, v práci ... Se mnou již ne, já se snažím držet odstup. Nemá totiž nějakou důvěrnou kamarádku, která by jí nějak rozumně nasměrovala. Je ze všeho na nervy a tyto stavy se hlavně odráží na jejích již dospělých dětech. Úplně se změnili a jsou na ni doslova alergičtí. Já se vpodstatě nedivím. Není s ní jednoduché vyjít, lépe řečeno vůbec. Při jejích návštěvách už jen mlčím, cokolov řeknu je obráceno proti mě. Stačí jedno slovo a je oheň na střeše. Mám obavy, že už dlouho nevydržim. Mám svůj rozvod za sebou, kdy jsem zůstala s malými dětmi, miminky. Myslim si tedy, že vím o čem to celé je. Prosím o radu, jak bych jí mohla pomoci a tím vlastně celé rodině. Doporučila jsem jí ať zajde k psychologovi, což samozřejmě odmítá. Děkuji

Odpověď: (6. 12. 2008, 22.18)

Milá Limetko,
vím, je těžké dívat se po rodině a vidět v ní nehezké jednání... a nemoci  s tím nic dělat. Opravdu mnoho nemůžete - na "jeišti" jsou samí dospělí za sebe zodpovědní lidé (včt. vašich rodičů) Napadá mne, že pro svůj dobrý pocit můžete napsat sestře laskavý dopis, ve kterém vyjádříte obavu o ni, popíšete co vidíte a jak se při tom cítíte. Můžete ji v něm znovu navrhnout spolupráci s psychoterapeutem, se kterým hledala svou vnitřní sílu, klid a harmonii. Můžete pro ni nalézt nějakou inspirativní knihu... když sestra bude v negativistickém jednání pokračovat, vy budete vědět, že jste udělala, co bylo ve vašich silách...
Přeji vše dobré

Petra píše: (1. 12. 2008, 17.50)

Dobrý den, chci Vás požádat o radu ohledně výchovy žáka 8. třídy ZŠ. Začala jsem ho doučovat a pomáhám mu s úkoly, jeho školní výsledky jsou špatné, má samé 4, sem tam nějakou 3. Jeho matka by ráda viděla alespoň nějaké mírné zlepšení, aby mohl jít na střední školu. Kluk není hloupý, ale nemá sebemenší snahu. Ví, čím by chtěl být, ale nic pro to nedělá. Maminka je velice starostlivá (snad až moc), snaží se synovi pomáhat se školou i tak, že by úkoly udělala za něj. Doučuje ho i babička. Výsledky se nelepší. Údajně by měl být dysgrafik, do poradny už nechodí. Mě osobně jeho špatné písmo připadá jen jako neochota psát. Jak by se dalo postupovat? Děkuji za odpověď.

Odpověď: (6. 12. 2008, 22.09)

Milá Petro,
přijměte prosím: pomáhejme tomu, kdo o to stojí... 14letý kluk je za sebe již velmi zodpovědný... jste-li si jistá tím, že chlapec se nesnaží, pak: kdyby mu okolí řeklo větu: Jak si usteleš, tak si lehneš, udělalo by pro něj více, než starostlivostí.... Samozřejmě, že by bylo třeba tuto větu doprovázet i chováním... nechat ho, třeba i propadnout... (vůči písmu přecijen doporučuji shovívavost)
Vám přeju, abyste nebyla používaná v té nedůstojné komedii.

káťa píše: (1. 12. 2008, 17.40)

Asi jsem si život představovala jinak, měla jsem plány, mít rodinu, hodně dětí!! Jenže se s manželem pokoušíme o dítě aspoň jedno umělým oplodněním, protože po dvou letech snažení byl zjištěn problém. Máme za sebou pátý pokus a z toho tři za posledních půl roku a dva úspěšný, bohužel jen do tří měsíců. Přestává mě bavit život, manžel mě vadí víc a víc a navíc jsem se seznámila s kamarádkou homosexuálního zaměření, je mi s ní dobře, má dvě děti, které bych s ní mohla společně vychovávat a cítím, že to chci. Ničí mě jen  to, že ublížím manželovi, který o situaci už ví a taky rodině, která mě nejspíš zavrhne a nepochopí. Poprvé v životě mám dojem, že nervově padnu na úplný dno, neboť už teď se sotva držím na nohách.

Odpověď: (6. 12. 2008, 22.02)

MIlá Kaťo,
prožila jste opravdu bolesti, které by bylo třeba ošetřit, poplakat si u dvou hrobečků, smutek tam postupně složit a zvednout hlavu směrem k Životu. Mám pocit, že samotné se vám to bude dělat těžko - nechcete se stavit tady? Je dobré dělat věci tak, jak cítíte - je to váš život a vy ho naplnte dle nejlepšího vědomí a svědomí.
Přeji vše dobré.

Petuul píše: (1. 12. 2008, 16.45)

Dobry den,
abych to vzala od zacatku - pracuji asi 5 mesicu jako aupair v Anglii. Moje rodina pochazi se South Africa, takze klasicka anglicka vychova u nas probiha jen okrajove, tim myslim.. kdyz je neco vylozene spatne, malej dostane na zadek, posila se do pokoje a podobne.. Prckovi jsou 3 roky. Pani domaci pracuje kazdy den a pan domaci je vzdycky tri tydny doma a dva v praci. Vim ze je todle pro malou detskou hlavicku asi tezko pobratelny, ze hnedka tatu ma a pak zase dobu ne a mozna to je ten kamen urazu, vazne nevim.. nicmene problem je v tom, nebo ja ho aspon vidim - kdyz jsem s nim sama, ma u me respekt a prevazne je vse ok, kdyz je s nim sama pani, taky vetsinou v poradku.. kdyz sme s nim obe dve, jakoby se v nem neco precvaklo a je zly. Vim ze vsechny deti zlobi, jen nevim jestli vsechny delaj tohle. Zacalo to tim ze zacal bit pani. Ona na nej vetsinou hezky, ze se to nedela bit maminku, ze to neni pekny, ze ho miluje, ale mam pocit ze on si z toho dela kulovy.. kdyz uz to bylo extremni, samozrejme dostal na zadek. Pak zacal bit i me. Beru ho jako svyho mladsiho brachu a samozrejme mam pro nej byt nejaka autorita, tazke opet prvne zkousim pekne a pak prichazi taktika "zadek a pokoj". Dalsi vec je, ze mame kocky a malyho Yorkshira, ktere ustavicne kope, skace na ne a podobne. Jednoduse se snazi delat porad neco "spatne", neco rozbit, pokazit, nekomu ublizit. Prijde mi chvilkama jako dve osobnosti.. dokaze byt roztomily ditko a najednou jakoby opravdu neco precvaklo a je zlej. Mam pocit ze kdyz je pan domaci doma, je trosku lepsi, pac v nem vidi asi mnohem vetsi respect nez v nas dvou. Samozrejme mu chybí tata, ja vim.. jen nevim, je tohle zpusob jak to dava najevo? Potrebovala bych aspon malinkou radu jak na nej, my cela rodina bysme potrebovali radu. Predem dekuji za odpoved. Petra

Odpověď: (6. 12. 2008, 21.57)

Milá Petulko,
jak popisujete svůj přístup k malému, cítím v něm lásku... děláte to dobře... povídejte si s ním o tom, co cítí kočička, když ji kope, jak jemu by se líbilo, kdybyste mu dělala  totéž... dejte najevo, že s tímto chováním opravdu vnitřně nesouhlasíte... ptejte se ho, zda se mu líbí víc, když ho pohladíte, nebo když ho štípnete (+doprovázejte gestem) ...samozřejmě hladit, objímat... číst pohádky a povídat si o dobru a zlu (o tom, co ubližuje...)- ptát se "jak jemu by se líbilo..."  Přeji trpělivost, důslednost a lásku.

Ondra píše: (1. 12. 2008, 14.38)

Jeste k memu predchozimu dotazu.
Vic me trapi to, ze to vse poznam az je pozde.Kolikrat je ta divka mila a sympaticka, ale ja, jako bych hledal duvod proc s ni nebyt.Ted se mi to stalo asi pred pul rokem.Potkal jsem jednu slecnu, stravili jsem spolu vecer, ona se do me zamilovala, ale ja bych chladnej.Mela pritele, ale byla ochotna se kvuli me s nim rozejit.Jenze, ja to vse ignoroval a nechal ji byt.Ted ma spokojenejsi vztah nez mela pred tim.A ja jsem zjistil, ze bych s ni byl nesmirne stastnej.Jsme v kontatku, ale jakmile zabrousime na nas dva, je problem.Nedokazeme se o nem bavit.Vime oba, ze nam na nasem vztahu, pratelskem, zalezi, ale vzdy to dopadne katastrofalne.
Muze te poradit.?

Dekuji.

Odpověď: (6. 12. 2008, 21.48)

Milý Ondro 2.,
v tomto příběhu mi tvé prožívání na začátku nepřipadá neobvyklé... přej ji hezký vztah a ty se rozhlížej po světě jako když se rytíř rozhlíží ze sedla koně po rynku... a dívej se nad hlavy slečen - u některé zazáří hvězdička...

Ondra píše: (1. 12. 2008, 14.10)

Dobry den,

Tenhle problem me trapi jiz nekolik let a rad bych vedel, co delat, abych se dokazal s timto problemem vyrovnat.
Vzdy, kdyz poznam zenu, ktera o me stoji, tak si ji ze zacatku vubec nevazim.Pak vsak prijde doba, kdy poznam jaka je,ale uz je pozde.Potom delam zoufale veci, abych to vse vratil zpet, ale nejde to.Tezko se s ti srovnavam a nedokazu myslet racionalne.
Co bych mel delat?

Dekuji.

Odpověď: (6. 12. 2008, 21.42)

Milý Ondro,
bylo by dobré lépe prozkoumat mechanismus, který vede k tomu, proč si ženy, která o tebe stojí nevážíš... opravdu toho o vás vím příliš málo... mmj. muž je lovec....
Na konzultaci samozřejmě zajít můžete...

blázen píše: (1. 12. 2008, 13.47)

Mám velikou patálii a potřebuji nutně pomoct..prosim...
O víkendu jsempodvedla přítele, kteréhoo miluji s někým na kom mi vůbec nezáleží. Bohužel,stalo se, byli sme moc opilí a já toho velmi lituji. Nejhorší na tom je že při odchodu od mého lože se vzbudila má matka  a ptala se kdo to tu byl a já řekla že můj přítel. Teď o víkendu má u nás být a já se bojím že mě rodiče svými otázkami, jak to že tak brzy odcházel a že měl zůstat na snídani prozradí.Sem naprosto vyřízená a nevím co mám dělat, říkat a jak dál jednat..
Moc prosím o radu.. Díky

Odpověď: (6. 12. 2008, 21.38)

... odpověd bude asi neaktuální, mrzí mne to, ale dříve jsem neměla čas a dotaz nečetla :(. Blázínku, věřím, že to dobře dopadlo... udělat důležité závěry z této zkušenosti... pak je třeba  sobě odpustit (a příteli nic neříkat). Rodiče požádat o spolupráci..?.. Držím palečky

bobeš píše: (1. 12. 2008, 13.04)

Dobrý den!
Mám takový dotaz má přítelkyně mě podvádí a já už nevím co s tím
mám dělat napadají mě už vážně hrozné hlouposti občas myslím i na
to že sním nějaké prášky ale neudělám to protože spolu čekáme
dvojčátka vím jistě že jsou moje a abych se trošku vyspovídal to
mi trošku pomůže poprvé když mě podvedla tak to bylo s více jak
padesátiletým dědkem a jí je dvacet trošku nechutný se mi zdá
další nechutná věc je že mě podvedla s jedním klukem kterému  je
teda méně ale líbala se s ním hned první den to je fakt humus mě
příjde jako když se chce vyrovnávat mojí matce která tátu taky
podvádí a teď mám podezdření že se to opakuje co mám dělat prosím
poraďte mi co mám dělat aby to nedělala nechci jí totiž strati já
jí moc miluji - je mi 19let a jsme spolu zatím jen půl roku a už
tohle

Odpověď: (1. 12. 2008, 13.06)

Milý Bobši,
přála bych dvojčátkům vyrovnané rodiče...
jak se zdá, není to v tuto chvíli to nejjednodušší, co jim mohu přát...
asi se seběhlo vše velmi rychle... a přítelkyně nebyla zcela připravena
manželství/partnerství a rodičovství
bylo by fajn, kdyby jste našli v okolí nejlépe rodinného terapeuta a dopřáli
si (objednali) třeba 10lekcí přípravy na manželství...
- to že se to nyní v naší společnosti skoro nedělá, neznamená, že to není
třeba - počet rozvodů ukazuje, jak manželé cestu nezvládají a havarují....
havárie bývají bolestné nejen pro partnery, ale i pro děti...
Budete-li hledat důvody, proč to nejde (málo času, nevíte kam, peníze
potřebujete na důležitější věci) budete šidit sami sebe.
Nebude-li žena s tebou spolupracovat, dopřej to alespon sobě...
Budeš-li hledat někoho, s kým by jsi se do toho pustil - můžeš mne
kontaktovat - i třeba proto, abych ti pomohla někoho nalézt...

karculik píše: (1. 12. 2008, 12.42)

Je mi 19 let a v poslední době mám problémy. V rodině je
momentálně všechno vpořádku, vyrůstám u prarodičů, protože se o
mě máma nemohla starat, měla schizofrenii a já se tak trochu
bojím, že ji budu mít taky. V poslední době se nemůžu skoro vůbec
soustředit, zapomínám hrozně moc věcí i banálních, hůř se mi učí,
neumím se vyjádřit, nemůžu najít pro nějaký předmět název. Dříve
jsem s učením neměla vůbec žádné problémy. Už si toho všimli i
kamarádi. Chci se hlásit na vysokou školu, jsem v maturitním
ročníku, takže opravdu potřebuju, abych se mohla na všechno
soustředit, ale nevím, co s tím mám

Odpověď: (6. 12. 2008, 21.34)

Milá Karculicko,
vaši obavu chápu. Cesta k řešení tohoto problému není na vysvětlení po "mailu".
Přeju vám, abyste byla pro sebe tak důležitá a informace v té věci nepřestala hledat. Na osobní konzultaci se můžete objednat (v učebnicích řešení nenajdete). Přeji vám vše dobré.

inka píše: (1. 12. 2008, 12.36)

Dobrý den bude mi 27 let jsem svobodná žiju stále u rodičů, nemám
přítele. Tento rok pro mě nebyl moc dobrý přišla jsem o jednoho
člena naší rodiny, měla jsem zdravotní potíže, odešla jsem z
práce takže finančně jsem na tom špatně.  Nevyšla mi 2x láska.
Mám velký problém se zamilovat a když konečně se mi to povede tak
to nevyjde. Práci už mám docela mě to i baví takže v práci
nemyslím na problémy a soustředím se jen na tu práci. Jenomže v
poslední dobou se mi to už nevede ani v práci jsem smutná až se
mi chce brečet nejradši bych byla někde sama,někdy se to zlepší a
je mi líp ale za chvíli mám zas náladu na bodě mrazu. Na
sebevraždu nemyslím, ale zároveň vím  kdybych tu nebyla tak by se
nic nestalo.  Nikdy jsem na to netrpěla tak bych se chtěla zeptat
jestli bych neměla navštívit nějakého odborníka. Děkuji za
odpověď

Odpověď: (6. 12. 2008, 21.29)

Milá Inko,
vím, že je někdy smutné, být sám. Může v tom také být výzva, jak tuto situaci uchopit. Dobré je znát větu: dospělost znamená, že jsme schopni naplnovat své potřeby sami. Jeví-li se vám svět bez lásky, je dobré napojit se na proud této energie a poskytovat ji sobě i okolí. Také je dobré, vydat se za poznáním vlastních překážek při hledání partnera. Můžete se zastavit na konzultaci a můžeme udělat plán toho, co by pro vás bylo dobré - konkrétně by se mi vás lépe směřovalo při osobním setkání, také bychom mohli urovnat základní průtok energie, což by  bylo pro vás užitečné. Přeji vše dobré a odvahu vykročit a hledat informace...

Evča píše: (25. 11. 2008, 7.24)

Dobrý den, mám takový problém. Když mám polykat pravidelně prášky vůbec si po chvíli nejsem jistá zda jsem tabletu polkla nebo ne. Takto beru hormonální antikoncepci. Vždy jdu, že si ji vemu, ale když si tak po půl hodiny chci vzpomenout, začnu váhat, jestli jsem ji polkla nebo jestli se mi to neplete s jiným dnem. Nevíte jak tento problém vyřešit? Už to bylo v takové fázy, že jsem po hodině šla a vzala si další tabletu HA a pak zase, takže sem během jednoho dne polkla "asi" 5 tablet antikoncepce. Vůbec si nevím rady a hlavně tím, že si nejsem jistá tak nejsem schopná spoléhat na její účinnost. Moc prosím o radu. Moc děkuju Eva

Odpověď: (30. 11. 2008, 10.58)

Milá Evo,
co si na platíčko k pilulce napsat datum...
Nejsem si však jistá, že se u vás nejedná o nějakou jinou nejistotu, obavu..., která by zasloužila pozornost.
Přeji vše dobré.

Hellka píše: (24. 11. 2008, 22.45)

Dobrý deň,
už dlhodobo mám taký problém...asi pred troma rokmi som prekonala ťažký rozchod a vtedy som začala uvažovať nad samovraždou.Pred tým som bývala človek čo mal rád život.Našla som si nového priateľa a je úžasný. Ale mávam také zvláštne obdobia kedy mám pocit že ma všetci nenávidia, mávam pocity úzkosti a je mi stále do plaču,myslievam na to že by som tu ani nemala byť, že tu nemám svoje miesto.Študujem na vysokej škole, som úspešná, ľudia okolo mňa ma považujú za sebavedomú a považujem sa za inteligentnú osobu a snažím sa to potláčať a nikomu o tom nehovorím,ale niekedy mám pocit že by som sa najradšej vyzliekla z kože, neviem si to vysvetliť. Vôbec si nedôverujem, bojím sa svojich reakcii a keď poviem niečo nevhodné veľa nad tým rozmýšľam a vyčítam si to.Vždy keď si nájdem nových priateľov mám pocit že sa pretvarujú a nemajú ma v skutočnosti radi. Strašne veľa rozmýšľam a nad všetkým.Bojím sa že priateľa stratím kôli tomu aká som... neviem už čo mám robiť...neviem či je to len prechodná zlá nálada alebo len depka... môžete mi nejako pomôcť?

Odpověď: (30. 11. 2008, 10.54)

Milá Helka,
mohu-li vás poprosit, přečtěte si odpověd pro Cally a P. - je v nich inspirace i pro vás.
Budete-li chtít se objednat - studujete-li v Čechách, ráda s vámi budu spolupracovat.
Přeji dost síly, odvahy, vytrvalosti...

elutijka píše: (24. 11. 2008, 21.52)

Dobrý den,chtěla jsem se Vás optat,co je manžel za člověka,jestli není možný,že trpní nějakou psychickou poruchou a nebo to způsobilo jeho dlouhé pití alkoholu.
Jsem 37 let vdaná a manželství nebylo nikdy klidné a šťastné.Žádosti o rozvod manželství jsem parkrát podala,ale dokud žil tchán jsem se bála to uskutečnit,protože mi vyhrožoval,že přijdu o děti.
Manžel je věčně bez nálady,neustále na mě řve,téměř denně,uráží mě,ponižuje.Jsem už v důchodě a to mu zřejmě vadí,nadává mi,že se celý den válím doma.Pracovala jsem jako účetní a starala se o rodinu a dvě děti vždycky úplně sama a tak si myslím,že důchod mám zasloužený.
Mám hodně koníčků a tak se doma nenudím.On přijde domů lehne k televizi a nic doma nedělá,nedělal nikdy.A to je ještě často pod vlivem alkoholu.Víkend taky celý proleží,někdy nevyleze vůbec z postele,mě bere jako služku.Běda,jak po něm chci něco udělat,jsou práce,které přeci jen nesvedu.Řve na mě co si o sobě myslím,že ho pořád buzeruju a že mu nebudu organizovat život,že si on bude dělat co chce.
Asi mi řeknete,proč se nerozvedu a neodejdu.Jenže to je právě ten problém.Důchod nemám tak velký,abych si pronajala sama byt a tento byt,který máme jsem koupila ze svého stavebního spoření do osobního vlastnictví a aby si mohl koupit syn vlastní byt ručíme tímto bytem na 15 let.Takže jsem tady jako ve vězení a někdy si myslím,že se z toho zblázním.
Takže co s tím?Myslíte,že je manžel v pořádku?Zřejmě je závislý na alkoholu a také na televizi,kouká na ni pořád a na všechno,dokonce i když přijdou vnoučata má ji pořád puštěnou a nikdo ho nesmí rušit.
Děkuji i za slova útěchy.

Odpověď: (30. 11. 2008, 10.49)

Milá E.,
je dobře, že máte koníčky, zájem o vnoučata, předpokládám že i známé, se kterými můžete mluvit a být mimo domov... K radikální změně nevidíte podmínky, tak nezbývá nic jiného, než se naučit v této situaci žít. Ano, osobnost vašeho manžela je deformovaná dlouhodobým užíváním alkoholu, není spolupracujícím a milujícím partnerem... doporučuji proto naučit se spolubydlení... i když chápu, že je přirozené očekávat od partnera spoluúčast na péči o domácnost, opakovaně máte zkušenost, že váš manžel to nedělá ... je tedy třeba s tímto faktem počítat a zařídit se samostatně... pozvat si souseda, řemeslníka... Jezděte mimo domov, na návštěvu ke kamarádkám z mládí, s kamarádkami na chatu... můžete se podívat po okolí, zda nenaleznete byty pro důchodce - nevím,jak přesně se to nazývá, bývají někdy při domovech důchodců nebo při MÚ.
Přeji dost síly a radosti v nelehké situaci...

Kačka píše: (24. 11. 2008, 21.37)

Dobrý den.
 Mám problém s moji sestrou. Bude jí za měsíc 18let a mně je 21. Žijeme jen s mamkou, táta nás před pěti lety opustil. Mamka se zhroutila, protože na nás zůstala sama, trpí depresema a bere nějaké léky. Když přijde z práce, tak si jde lehnout. Všechna práce tedy zůstává na mně. Mně to moc nevadí, já ráda uklízim, ale ne po moji ségře. Ta přijde ze školy, ani se nepřevlíkne a hned si sedne k počítači a sedí u něj až do večera. Nic tu nědělá a když jí něco řeknu, tak je hned zle! Ona spustí hysterický křik, že jí buzeruju, že nejsem její máma, že si bude dělat co chce...atd. jen dělá naschvály, zamyká si pokoj, že chce mít soukromí...Minulý týden mi řekla, že mě nebere za sestru, že se za mě stydí, nenávidí mě..atd. Mě se to hodně dotklo, tak jsem jí v tom afektu vlepila facku...a ona mi to hned vrátila pěstí, schodila mě na zem a začala mě kopat(ona je sice mladší, ale je asi o dvě hlavy větší a o pár kilo těžší) Mě to všechno mrzí, já ji mám ráda. Když to řeknu mamce, tak to nechce řešit, jen mi říká pokud jí nechceme dostat do blázince, tak ať jí takové věci neříkám. Jenže já už to tady nevydržim. Nevim co mám dělat. Hádám se s mamkou a to jen kvůli ségře, protože chci aby už to nějak řešila. Ale ona nechce, pak mamka řve na mě, ať se do toho nepletu. Já se to snažím ignorovat, ale moc mi to nejde. Na to, abych se odstěhovala nemám peníze. Poraďte mi prosím, jak to mám udělat abysme byla zase normální rodina. Jak se mám k ním chovat? Nebo jak to řešit? Už to opravdu dlouho nevydržím!
Děkuji předem za Vaši radu.

Odpověď: (30. 11. 2008, 10.37)

Milá Kačko,
jak sama jinými slovy píšeš, mamka není v plné síle, potýká se se starostmi sama o sebe, je svým stínem a nemá dost síly... Ty jsi přejala kus její role... věcně popisuješ, co se u vás děje... když si to sama přečteš, co by jsi sama sobě poradila?  Chápu, že je bolestné chování sestry, ty můžeš říci "je mi to líto" a tuto bolest si uzdravit a respektovat volbu sestry, která tě odmítá... Přeju ti, aby jsi nalezla dost síly a odvahy k tomu, nebrat na sebe zodpovědnost za zmatenost u vás doma a našla si své bydlení a žila svůj život... podívej se n horizont...láká tě?

Andýsek píše: (24. 11. 2008, 20.16)

Dobrý den, nevím si rady, tak třeba poradíte. Mladšímu Filípkovi budou za 2měsice 3roky, vždycky mluvil na svůj věk vělmi pěkně, sice chtěl vždycky všechno říct hodně rychle, tak artikulace nebyla úplně super, ale mluvil dobře. A před týdne začal zadrhávat, koktat, mohla by to mít tři důvody, tak to popíšu od začátku. Jednak v září začal chodit na týden v měsící do školky (v lednu musím do práce, tak na zvykání), ale tam bych asi až tak velký problém neviděla, do školky chodí docela rád, často o ní mluví, vzpomíná co dělaly apod., sice při loučení vždycky ty první dva tři dny v tom "školkovém" týdnu při loučení ukápne pár slziček, ale učitelka říká, že do pěti minut přestane a je v pohodě. Domů chodí po obědě. Takže to mi jako důvod nepřijde. Druhý důvod asi před dvěmi měsíci si přestal říkat na záchod (bez plen je asi od 20-ti měsíců), do té doby si sám přišel a včas řekl, teď jsem ho musela vyloženě hlídat, pokaždé měl ve slipech "kolečko" dokonce sem tam i malý bobeček, nejdřív jsem to přehlížela, pak jsem na to začala poukazovat, jako že má zase kolečko, že se zase počůral, že na to musí dávat pozor, že se to nedělá, prostě jsme na něj zbytečně kvůli tomu tlačili. No a třetí důvod. 14 dní před tím, než začal koktat jsme zjistili, že asi špatně slyší, už delší dobu se pořád ptal "Cooo" téměř pokaždé, když mu člověk něco říkal, nejdřív jsem si myslela, že je to prostě nějaké období, ale pak mi to nedalo a zašla jsem na ušní (s tímto ušním má Filipek spojené špatné zkušenosti, před rokem a půl jsme tam byli velmi častými hosty, trpěl na záněty středního ucha, po očkování už je vše v pořádku, takže jsme tam rok a půl nebyli), tam nám doktor řekl, že má velké špunty v uších, že nemůže skoro nic slyšet. Týden jsme mu rozkapávaly uši olejem a pak jsme šli ve čtvrtek uši proplachovat. Při proplachování byl úplně klidný, pěkně seděl, držel, ani neplakal, byl prostě úplně v pohodě. No a na druhý den, v pátek, začal zadrhávat, koktat. Nekříčíme na něj, to jsme nedělali nikdy, přestala jsem úplně poukazovat na počůrávání, prostě má pohodové prostředí, ale nelepší se to. Dnes je to týden, co to začalo. NEvím co s tím, zda mám někam jít, k nějakému doktorovi nebo co dělat, jsem z toho nešťastná, že jsem to způsobila něčím já, nebo nevím, jestli jít znovu na ušní, jeslti to nemá něco společného s tím výplachem uší, nebo je to nahromaděný stres školkou počínaje, počůráváním a ušima konče. NEvím, prosím poraďte. Díky

Odpověď: (30. 11. 2008, 10.29)

Milá A.,
z vašeho psaní je znát, že syna milujete a pečujete o něj velmi hezky... přesto se v jeho vývoji vyskytují  projevy, které poukazují na disharmonii. Mohu doporučit na osobní konzultaci http://www.brazda-s.cz/
Každopádně vy děláte to nejlepší, co můžete. Budete-li se trápit, situaci nepomůžete. V životě býváme konfrontováni s tím, že jen naše chtění nám nedává kontrolu nad situací... Je potřeba uznat, že ve hře jsou síly, které jsou mimo naši kontrolu, to však neznamená vzdávat hledání poznání...

P píše: (24. 11. 2008, 20.16)

Dobry den,je mi 19 let a jeste jsem nechodila s zadnym klukem,dost se tim posledni dobou zabyvam,potrebuji lasku a nevim,kde na nekoho narazit.mam hodne male sebevedomi i kdyz to okoli nechape,posledni dobou trpim depresemi,ze jsem zbytecna a k nicemu.navic me ted ceka maturita a nedovedu si prestavit mluvit pred tou komisi.nerada mluvim na verejnosti.myslim ze to psychicky nevydrzim a pred zkouskou se sesypu.i kdyz budu naucena,proste si neverim a nevim jak si zacit verit.premyslela jsem ze bych zasla za psychologem,ale nemam odvahu.vseho se bojim,nic si neumim sama vyridit,nejsem moc komunikativni a tak nemam moc kamaradu a to me taky trapi.nevim uz jak dal.ceka me rozhodnuti kam po maturite mam jit a vubec nevim pro co se rozhodnout.protoze jsem nespokojena sama se sebou doma vetsinou jsem na rodice protivna a pak me to mrzi.nevim co se mnou bude dal.prosim poradte mela bych navstivit psychologa?dekuji za odpoved.

Odpověď: (30. 11. 2008, 10.18)

Milá P.,
konzultace (spíše opakovaná) u psychologa, psychoterapeuta pro tebe jistě může býti inspirativní.  Cítím, že by pro tebe bylo opravdu dobré zajít si srovnat myšlenky, postoje, názory a také získat inspiraci k poznání jak dál se sebou.  Doporučuji  projevit vytrvalost při práci na sobě a pro sebe. Existují různé kurzy, semináře seberozvoje, ale mám pocit, že pro tebe pro začátek bude lepší spíše individuální  spolupráce... Můžeš začít tím, že budeš mít ráda tu ženu, kterou vídáš v zrcadle, hraj si s jejími půvaby...

Cally píše: (24. 11. 2008, 19.04)

Dobrý den.Nevím odkud začít.Je mi 16 let a myslím že trpím depresí.Měla jsem velice těžké a komplikované dětství, máme hrozné rodinné vztahy.Jediný kdo mi byl oporou, byl můj děda.Zemřel mi před očima když mi bylo 9 let na infarkt.Všechny problémy se pomalu načítaly a načítaly a já nevím jak dál. Nemám z ničeho radost a čsto myslím na sebevraždu. Jen nemám odvahu to udělat.Vím,že moje problémy znějí asi banálně.Ale nejsou.Chtěla bych od Vás radu, jak znovu najít chut do života.Prsím poradte mi.Děkuji Vám.

Odpověď: (30. 11. 2008, 10.05)

Milá C.,
Sebevražda není dobré řešení - život jsi sama nestvořila - kde se vlastně vzal?
Sebevražda je nedostatek odvahy a síly žít. Život pro málokoho je cestou růžovým sadem - znáš někoho takového? zeptej se ho, zda i on to tak vidí. Tvoje problémy nejsou banální, zaslouží si, aby jim byla věnována pozornost. Napiš mi na mail -odkud jsi - zkusíme nalézt někoho, s kým by jsi mohla spolupracovat při napojení na sílu života, lásky a radosti. Můžeš se podívat na stránky: http://zivotni-energie.cz/deek…
Držím palečky a přeju sílu, odahu a vytrvalost při nalézání krásy života.

romana píše: (24. 11. 2008, 17.44)

jak mám žít se svou zlou hysteickou psychopatickou matkou, která mi dělá ze života peklo. Není den, aby neřekla něco zlého, je přímo neskutečné co si dokáže vymyslet.

Odpověď: (27. 11. 2008, 22.17)

kolik ti - vám - je?

ivelenci píše: (24. 11. 2008, 15.29)

Ahoj,

Muj problem zacal od doby,kdy jsem se po 6 letem vztahu rozesla se svym pritelem. Nyni mam jiz 3 mesice pritele noveho. Problem je,ze se sama sobe nelibim a to prenasim do vztahu, snazim se priteli verit,ale nejde mi to. Pracuje v oblasti,kde se pohybuje mnoho krasnych a hubenych divek a ja to nesu celkem spatne. Sice mi rika,ze chce jen me,ale nedokazu mu verit. Vzdal by se vseho jen kvuli me,ale to ja nechci. Predem se pripravuji na to,ze to odpadne spatne a necha me a proto premyslim,ze nez se to satne udelam to sama. Mam problemy i s psychickou strankou a on se mnou chce zajit k psychologovi, prodelala jsme bulimii a taky me vztahy s rodici nejsou idealni,ale i tak me on bere a chce vse resit. Nedokazu se prijmout takova jak sem. Kazdy den me utvrzuje o sve lasce ke me a ja jen cekam,kdy ho to prestane bavit a opusti me. Je mi 30 a priteli 31, chce rodinu ,planuje se mnou zivot a ja mu neverim...
Dekuji,ze jsem Vam to mohla napsat.

Odpověď: (30. 11. 2008, 9.55)

Milá I.,
je dobře, že jste si vědoma toho, že postojem, citem k sobě, smýšlením o budoucnosti si svůj svět tvoříte. Popisujete několik "zádrhelů" ve svém životě, které mají souvislost s nepřijetím sebe. Milá I., řešení nebo-li spíše cesta existuje, ale bylo by dobré, kdybyste si našla psychoterapeuta či psycholéčitele, se kterým budete na tomto tématu pracovat (základní práce při vaši spolupráci by měla být hotova tak za 0,5roku)
Když se potřebujete naučit cizí jazyk, nebo tanec, také potřebujete nejlépe odborné vedení - pro začátek knihy tolik nepomohou. Mohu doporučit knihu Miluj svůj život.
Přeji vše dobré