kristýna píše: (13. 10. 2008, 8.33)

Dobrý den,
můj problém jsem já. Je mi 25 let,jsem cholerik, histerka, nespokojená pesimistka. Nevěřím ve věrnost a lásku. Naši se rozvedli po 27 letech. Měla jsem v pubertě velké problémy s mámou a od té doby se to se mnou táhne, poslední roky je to pořád horší. Uvnitř jsem citlivá ale navenek hnusná a nepříjemná, chladná, smutná zdeptaná, a hlavně ubližuju svému příteli. Byla jsem i u psycholožky, ale až na pár rad co teoreticky vím taky, mi nepomohla. Už nevím jak dál. Skoro si myslím, že je lepší být sama, než ubližovat hodnýmu člověku a ničit mu život, jako to dělala máma tátovi. Nebo se jen k sobě nehodíme, ale bojíme si to přiznat. Jsem aktivní, ráda něco předělávám v bytě a tak. Přítel je líný, nic neřeší, nesportuje, jen kouří a jí.Vadí mi to, i jak vypadá na jeho věk. Je takovej "fotrovskej" typ. Ale zase mi pomáhá v mých stavech histerie, záchvatů apod. Málokterej kluk by to zvládl. Ponižuju ho, říkám věci, kterých pak lituju. Nevěřím že existuje člověk pro mě. Aby mě přitahoval a vyhovoval do života. U nynějšího přítele mám domov, bydlím u něj, je mi oporou. Ale nevím jestli ho miluji. Už jsem z celýho světa unavená. Nechápu smysl rodiny a dětí ....když vše odmaká žena a muž se válí a ještě třeba zahýbá. Můžete mi někdo poradit co s tím. Teorii vím, nepřibírat si vše, radovat se z toho, že jsem třeba jakž takž zdravá. Ale když mi chytne deprese je konec.
Moc děkuji za odpověď.

Kristýna

Odpověď: (16. 10. 2008, 17.55)

Milá Kristýno,
jsem přesvědčena, že pro tebe existuje partner pro život. Nauč se sama zvládnout své stavy histerie - i když jsi žena, není třeba propadat návalům emocí. Když toto dokážeš, nebudeš tohoto partnera potřebovat a můžeš si najít jiného - aktivnějšího ve věcech života, který si tě zaslouží a ty jeho... Nalezni svůj klid... Můžeš se na nalezení klidu vzít několik lekcí u psychoterapeuta - jsi-li z nedaleka, ráda s tebou budu spolupracovat.

pasa píše: (12. 10. 2008, 7.44)

Dobrý den,mám problém, který mě trápí už delší dobu a postupem času se stále prohlubuje.Začínám nesnášet přítelovo děti /kluk 16, holky dvojčata 13let/ S přítelem jsem skoro 4 roky a má nenávist se stupňuje. Děti k nám chodí pravidelně víkend za 14 dní a celý měsíc o velkých porázdninách. Bohužel včera to vyvrcholilo tak, že jsem to svému příteli řekla, že děti nenávidím. Sám viděl delší dobu, že to hlavně mezi mnou a klukem neklape /chodí kolem mě jako když tam nejsem, všechny dotazy jsou směrované na jejich otce, přestože bydlíme v mém domě a opakovaně řekl, že mě nesnáší/ V hádce jsem mu řekla, že nechci, aby děti k nám chodily. Přijde mi, že ho jenom zneužívají, nezavolají jenom když potřebují kredit na tel. nebo peníze a k nám chodí protože jim máma nařídí, že k nám musí.Myslím si, že dítě ve věku 16 let už má jiné starosti než chodit ke svému tátovi, který má přítelkyni, kterou nesnáší, ale to jim nemůžu samozřejmě zakázat.Svého přítele mám moc ráda a nechtěla bych o něj přijít, ale vždycky se to ve mně nahromadí a já bouchnu. Mrzí mě, že on ví, že ten problém je, ale neřeší ho nebo nyní to vyřešil tak, že se mnou nemluví. Nevím co mám dělat.

Odpověď: (12. 10. 2008, 22.36)

Milá Paso,
rada v této situaci nelehká - vy toužíte po tom, abyste byla u partnera na prvním místě, aby při vás stál, přála byste si, aby vaše přání a potřeby zohlednoval, což se patrně neděje... ocenuje alespon vaši snahu? Vy máte právo rozhodovat o tom, kdo k vám do domu bude chodit a kdy... jak by se vám líbilo, kdyby přítel na víkendy 1x za 14 dní odjížděl na chatu a vy měla víkend pro sebe? Možná by pro vás i pro partnera byl užitečný seminář rodinných konstelací http://www.familyconstellation… (informace na www.konstelace.info­) Snad by bylo vhodné navštívit poradenství pro páry...
Připadá mi, jako byste o svých touhách ještě něco důležitého nenapsala. Přeji vše dobré...

bozidara píše: (7. 10. 2008, 13.47)

Dobrý den,chci Vás požádat o radu.Jsem čerstvě rozvedená,a neumím se s tím
vyrovnat.Po 30-letém manželství se manžel  odstěhoval k milence a podal žádost o rozvod.Byla a pořád jsem na něm citově závislá.Snažím se s tím bojovat ,moc mi to nejde.Stále na něho myslím,dělá mi to problémy v práci i osobním životě.Chtěla bych zapomenout,ale nevím jak.Manžel za vším udělal
tlustou čáru a žije si svůj život.Děkuji!

Odpověď: (11. 10. 2008, 12.03)

Milá B.,
držím palce v nalezení vlastní síly a samostatnosti. Určitě to dokážete. Doporučuji jet třeba na seberozvojové semináře, kde můžete naléz cestu ke své osobní síle. Zapomenout nelze, ale žít dál, jistě lze.

Petronela píše: (7. 10. 2008, 12.59)

Dobrý den, po přečtení některých dotazů a odpovědí jsem si dodala odvahy a prosím vás o radu. Jsem skoro 22 let vdaná máme dvě dcery 17 a 12 let. Vdávala jsem se v 19 letech z velké lásky, manžel je o 3 roky starší. Byl pro mě láskou, přítelem, učitelem, myslela jsem si, že je jediný na světě. Po narození druhé dcery, po 10 letech, se vztah začal kazit a dnes mám pocit, že žiji s cizím člověkem. Za posledních 5 let jsem vyzkoušela snad všechny možnosti nějak urovnat vztah do pro mě přijatelné podoby, ale všechny mé snahy stroskotávají na manželově zatrvzenosti dělat věci po svém, bez ohledu na můj názor. Starost o děti, domácnost a dům zatím zvládáme po vzájemné domluvě. Myslela jsem, že mi a dětem bude lépe, když se rozvedu a zůstanu s něma sama, ale nezvládla jsem to a smířila jsem se s tím, že zůstanu s manželem, ale je to čím dál těžší. Když není po jeho, urazí se a dělá doma dusno. Přestane komunikovat. Děti to okamžitě vycítí a řešíme téma: proč je tatínek smutný. Skončí to tím, že se začne s vyčítáním kdo co udělal nebo neudělal. Takto se to táhne i několik dní. Když s ním o tom mluvím bez dětí rozděluje rodinu na nás (holky) a jeho(tatínka). Je to pro mě vyčerpávající, nevím kdy a za co se urazí...snažím se mu vyjít všemožně vstříc, aby nebylo dusno, ale nikdy se mi to nepodaří. Jiné problémy nemáme, tenhle ale už nezvládám. Prosím Vás, pomozte mi pochopit o co jde nebo mi poraďte jak s ním jednat nebo jak se mám sama a své děti před takovým jednáním chránit, ať nám to tolik neubližuje.
Děkuji za odpověď a přeji Vám v takové záslužné práci, jakou děláte, hodně úspěchu a držím palce
Petronela

Odpověď: (11. 10. 2008, 12.00)

Milá Petronelo,
asi otřepaná rada - zajděte si k rodinnému terapeutovi.
nevím, zda motivací muže je despotismus, bezohlednost, nebo např. strachy, obavy a nejistoty. - Přečtěte si, prosím odpověď pro Lenku na této stránce - je tam dpověď i pro vás.
Přeji vše dobré.

Martina píše: (7. 10. 2008, 11.23)

Dobrý den, chtěla jsem se zeptat. Máme velký problém s naší 4.letou dcerou.
Bojí se chodit kakat. A kaká jedině v noci ve spánku. Tedy se v noci pokakává. Když ji bolí bříško nechce jít kakat, ale spát. Tento problém má již od malička. Už nevíme co s ní, domlouvání i zlobení se nepomáhá. Párkrát už se vykakala sama, ale pak se jí to zase vrátilo.
Děkuji Martina

Odpověď: (11. 10. 2008, 11.56)

Milá Martino,
doporučuji návštěvu léčitele nebo kineziologa... (samozřejmě prověřeného...)

tereza píše: (7. 10. 2008, 8.55)

Dobrý den,potřebuju poradit.Je mi 15 a chodim na střední školu kdyš chodim na praxi tak sem v pohodě jenom trochu ve stresu,ale kdyš mám jít do školy je mi špatně od žaludku.i když nemám ve škole žádný problémy, nemám strch z testů..celej den ve škole si řikám že už jenom chvíli a pudu domu,ale dyš příjdu domu nemám vůbec chuť do života..kdyš se mě mamka zeptá jestli se něco děje tak já se zozbrečim i když ve skutečnosti nevim proč sem se rozbrčela..mamce sem řekla jestli by mě třeba nemohla obědnat uňákého psychologa ,ale ona mi řiká že se musim akorát uklidnit ,jenže já se uklidnit nedokážu.prosím poraďte mi co mám dělat ??nepotřebuju ňáký prášky na uklidnění??vůbec si nevim rady,nechci aby sem zvracela vždy ,když du do školy,chci aby všechno bylo jako dřív,když sem chodila na základní školu...

Odpověď: (11. 10. 2008, 11.54)

Milá Terezko,
mrzí mne laciná rada od tvé mámy... ty sama víš, že některé věci nejsou tak snadné, jak bychom si přáli, že to uklidnění nepřichází samo. Opravdu by bylo fajn, kdyby jsi k profesionálovi párkrát zašla. Můžeš mi napsat, odkud jsi a třeba vymysléme, kam by se dalo zajít. Prášky jsou v této situaci řešení sice snadné, ale kdyby jsi měla přístup k tomu, naučit se pracovat sama se sebou, bylo by to pro tebe přínosnější.

Renda píše: (7. 10. 2008, 8.20)

Dobrý den,prosím poraďte mi. Mám krásné sedmileté manželství ze kterého vzešly dvě plánované děti.Jsem dva měsíce po porodu a mám opravdu velkou sexuální touhu. mohla bych to lidově řečeno dělat každý den. Ale mé tělo prošlo velkýma změnama a není už takové jako dřív. Sex s manželem byl vždy krásný a častý. Bohužel teď to říci nemohu. Mám deprese,že mě manžel už tak nechce,že ho nepřitahuji jako dřív. on tvrdí že je vše v pořádku ale já to tak necítím. Zjistila jsem že i často masturbuje. Sice bych o tom vědět neměla, ale bohužel vím. Myslíte,že to dělá proto,že už ho tak nepřitahuji?Říká,že mě miluje a život beze mě by neměl smysl,ale říká se spousta věcí.Mám z toho opravdu těžkou hlavu. Je mě 40let a manžel je o devět let mladší.Děkuji Vám za odpověď.Renda

Odpověď: (11. 10. 2008, 11.50)

Milá Rendo,
odpověď na vaši otázku neznám. Doporučuji užívat si toho, co máte a ne vytvářet doměnky... Občas partnerovi můžete říci, jak se cítíte, a k čemu jeho chování u vás vede...

Lenka píše: (6. 10. 2008, 23.22)

> způsobem o radu.S mým manželem žijeme už téměř 18 let,máme tři
> syny,ve věku 17,9 a 4 roky.Žijeme v rodinném domě spolu s
> manželovou matkou.Když bych mohla jednou větou shrnout naše
> manželství,bylo italského typu..........Změna přišla dá se říct
> před 6 lety,kdy jsem se po mateřské dovolené s druhým synem
> rozhodla jít do zaměstnání.Bohužel jsem u svého manžela nenašla
> porozumění a po 14ti denním znepříjemňování,naschválů jsem z
> práce odešla.Potom jsem přišla znovu do jiného stavu.Vždycky jsem
> chtěla tři děti a své děti miluju,ale někdy mě napadlo,že to bylo
> tak nějak naschvál...Manžel podniká a celou dobu jsem mu byla
> takříkajíc k ruce a vždy když potřeboval,našel mě doma.Chápala
> jsem,že je unavený z cesty,zbytečně jsem ho tedy nezasypávala
> svými problémy,(většinou stejně nehtěl nic slyšet a nechtěl,abych
> ho zatěžovala s blbostma) a dopřála mu čas s kamarády.Já sama
> jsem čekala,až bude mít čas pohlídat naše děti,když jsem chtěla
> také někam vyrazit.Zvrat nastal asi před rokem,kdy už byl schopný
> najít chybu na všem,co jsem udělala.Začala jsem si po telefonu
> dopisovat s jedním s manželových kamarádů.Uměl mě
> vyslechnout,utěšit a dopadlo to tak,že jsme se citově
> sblížili.Kromě jednoho líbání nedošlo k žádnému tělesnému
> kontaktu.Porotže mi manžel kontroloval několikrát
> telefon,samozřejmě na to brzy přišel.Po několika výměnách názorů
> a probíráních,proč k tomu došlo,jsem chtěla na všechno
> zapomenout,znovu dát naše manželství dohromady.Manžel se
> změnil,začal mi s dětmi i doma více pomáhat,přestal se stýkat s
> kamarády,vlastně nikam sám nechodil.Najednou byl pořád se
> mnou,neměla jsem chvilku klid,neustále mě kontroloval,jednou se
> stalo,že než jsem šla ven,šacoval mě,jestli u sebe nemám
> telefon,ze které jsem si dopisovala....Denně jsem řešili i
> několik hodin všechno znovu a znovu dokola.Chtěla jsem jen,aby
> jsme udělali tlustou čáru a snažili jsme začít znovu.Po stálých
> kontrolách.....zajímalo ho například,proč se holím,proč se
> maluju,proč mám na sobě zrovna tohle spodní
> prádlo.........dokázalo mě to vytočit doběla.Začala jsem proti
> jeho vůli chodit do práce,protože mi připadalo,že se jinak
> zblázním.Manžel je absolutně proti...........pořád opakuje,že mě
> chce mít doma,že mám pomáhat jemu,že mu práce prostě vadí a že
> jiný nebude.Prý když budu chodit do práce,tak se nakonec stejně
> rozvedeme.Já jsem se mu snažila vysvětlit,že to přece není nic
> špatného,chodit do práce,že můžu pomáhat i jemu,že můžeme udělat
> kompromis.U něj jsem však pochopení nenašla a celou tu dobu mě
> ani jednou nepodpořil.Každé ráno mi dělal scény,abych tam
> nechodila,několikrát mi vyhrožoval,že se zabije...při tom
> dramaticky běžel do ložnice,kde máme zbraň....dvakrát už rozbil
> dveře.....tohle jednání mi připadalo hrozné,obzvlášť,když u toho
> byly děti.Několikrát mi zkontroloval e-mail,měsíční výpisy
> telefonu,aby zjistil s kým si píšu...........tohle trvá už víc
> jak rok.Jsme z toho už oba unavení,bohužel se mi manžel svým
> chováním odcizil.Připadá mi spíše jako rozmazlený fracek.Přijde
> mi to jako citové vydírání. Často brečí,vyčítá mi,že se snaží a
> nic za to nemá.Přestali jsme spolu intimně žít.Manžel by
> chtěl.............ale mě to nějak nejde.Když nám nefunguje
> vztah,nemám na sex ani pomyšlení.Manželovi to nepřijde
> normální,podezírá mě,že mu lžu,že mu stejně nikdy nebudu říkat
> pravdu,že někoho mám.........Jednou mě ze zoufalství napadlo,že
> si prostě někoho vymyslím,že když tak usilovně hledá,tak aby tedy
> něco našel.............Nedávno jsme opět řešili a manžel s brekem
> odjel........přišla za mnou tchýně,že prý si myslela,že už je to
> mezi námi dobré a já když ho nechám takhle odjet,tak jestli se mu
> něco stane,abych věděla,že ho mám na svědomí........Připadám
> si,že jsem úplně vyšťavená,že už to nejsem vůbec já......nesměju
> se...........Narhovala jsem,abychom šli do poradny,to nejdřív
> nechtěl....prý neví,co by mu tam jako řekli.......teď už nevím
> já,jestli to má cenu.....
> Děkuju,Lenka

Odpověď: (11. 10. 2008, 11.45)

Milá Leno,
opravdu by byla škoda, kdybyste nenašla svůj úsměv - složte ze sebe to břímě, které nesete. K lásce, i k té partnerské patří svoboda - manžel je konfrontován se svou touhou vlastnit a zároven se svým strachem, že bude opuštěn... to by bylo to, s čím by se v rámci párové terapie pracovalo. Seznamte manžela s tím, že nezměníli se, nezbývá vám nic jiného, než dát vztahu mentální výpověď, protože nejste zodpovědná za jeho myšlení ani prožívání - můžete mu nabídnout k přečtení knihu: Kam se poděl můj sýr (stručná, ale ohledně nechuti ke změně docela výstižná) Máte dvě malé děti... rozvod není optimální řešení, zvažte, co by vám to přineslo... pokuste se nalézt svůj klid a stabilitu a být vůči manželovi v roli pozorovatele (mmj. na jeho podivnosti nereagovatú) Je na vás, zda se rozhodnete spolupracovat v té věci s profesionálem.
Přeji vše dobré.

Jana píše: (6. 10. 2008, 21.45)

Dobrý den, chtěla bych Vás poprosit o radu, zda se rozvést nebo ne. Jsem vdaná 3 roky, je mi 30 let, děti nemáme. Vadí mi, že manžela sexuálně nepřitahuji, on říká, že mu to nevadí. Trvá to už od počátku vztahu. Náš sexuální život je velmi řídký. Většinou když na tohle téma zavedu řeč,  netají, že ho nepřitahuji. Pokaždé, když mi to řekne, mě to velmi rozhodí. Nikdy jsem tomu ale neuvěřila, protože po 1-2 dnech tvrdí, že ho přitahuji. Posledně jsem se to od něj dozvěděla včera a konečně jsem pochopila, jak se věci mají, nikdy jsem ho zkrátka nepřitahovala. Mám velký problém se s tím vyrovnat, mám ho ráda a on taky tvrdí, že mě má rád. Cítím se ponížená a vlastně tomu ani nemůžu pořád věřit. Myslím, že jediná cesta z toho ven je rozvod, prostě se s tím nedá nic dělat...

Odpověď: (11. 10. 2008, 11.35)

Milá Jano,
máte-li se opravdu oboustranně rádi, doporučuji ještě spolupráci s profesionály v péči o duši a vztahy. Nechcete-li jít touto náročnou cestou, rozvod je na místě. Je pozoruhodné, že přítel tvrdí, že ho nepřitahujete od počátku a že mu to nevadí (co ho k tomu vede?)
Přeji vše dobré

Jana píše: (6. 10. 2008, 20.25)

Dobrý den,
Míša,má kamarádka Vám psala a já se rozhodla udělat totéž.Mám trápení jak na těle,ale i na duši.
Je mi 34let,jsem rozvedená a 14leté dítě.Již více jak dva roky žiji s přítelem-moc nám to klape.Rozhodli jsme se,že bychom šli do miminka.Otěhotněla jsem během tří měsíců a vše bylo v pořádku.Cítila jsem se dobře a hlavně,byla jsem šťastna.V 10.týdnu mi můj gynekolog zdělil,že se mé miminko přestalo vyvíjet v 8.týdnu a musí "ven".Revizi dělohy jsem podstoupila hned dvakrát,poprvé se to nepovedlo a bohužel mi byla poraněna děloha a trpěla jsem jako "pes" bolestí.Podruhé byl výkon zcela o něčem jiném.Před tím jsem nikdy nic nezažila,žádný interupce,špitál,narkozy....ho­dně jsem o tom všem přemýšlela a strašně se trápím.Bojím se lékařů,bojím se o dělohu :-) a bojím se,abych po novém roce otěhotněla.Přítel je mi podporou,vím,že nemám myslet na špatné,vím,že nesmím probrečet noc,ale nemůžu...zhubla jsem 4kg,nic mě nebaví.Jak se mám zbavit všech zlých myšlenek?

Odpověď: (11. 10. 2008, 11.31)

Milá Jano,
k napsání vás vedly pocity, které s myšlenkami souvisejí. Doporučovala bych práci na úrovni pocitů. Vzhledem k tomu, že toto vás doposud nikdo neučil, doporučuji spolupráci s odborníkem.

Dominikaa píše: (6. 10. 2008, 19.03)

Dobrý den, můj problém spočívá v tom, že nedokážu zvládat mateřskou dovolenou.Před pěti lety se moji rodiče dostali do dluhů, dluhy jsem úspěšně zplácela za ně a nebylo mi do smíchu.Poté jsem se seznámila s jedním mužem,máme spolu dítě a žijeme spolu.Začala jsem být ale v poslední době dost nervózní.Žijeme v bytě s dereg.nájemným, které již dnes je dost vysoké,přítel má průměrný plat a tchánovci nám nijak nepomůžou,mají ještě jednoho syna, který sice nemá rodinu,ale tchánovci jsou jím posedlí, jsou to lidé , kteří opravdu peníze mají a mohly by nás pozvat třeba i na oběd.Můj problém spočí v tom, že jsem si k tchánovcům vypěstovala nenávist, kterou před nima úspěšně skrývám.Jsou to velmi zlý lidé, kteří se spíše naší situaci vysmívají, vím, že kdyby jsem skončili pod mostem, možná, že by nám ani nepomohli.Chtěla bych jít brzy do práce, mateřskou předčasně ukončit dát dítě do jeslí.Můj přítel však nesouhlasí, často se proto hádáme, dokážu se uskromnit,ale myslím si, že by mi návrat do práce pomohl, dostala bych se mezi lidi, které mám ráda,fin situace by se velmi zlepšila, a na tchánovce bych se mohla dívat s opovržením tentokrát já.Vím, že pro dítě to není nejlepší řešení,ale finanční situace mě donutila o tom přemýšlet.Děkuji za radu.

Odpověď: (11. 10. 2008, 11.29)

Milá Dominiko,
rozhodnutí o tom, zda jít či nejít do práce je na vás. Dobré je zodpovědět si poctivě otázky: Oč běží v hádkách s přítelem? - Jaké pocity, potřeby jednoho druhého vstupují do "hry"? Jaká je vaše ústřední motivace k tomu, jít do práce? Odpovědi na tyto otázky by zasloužily další pozornost - nejlépe tak tři konzultace u psychoterapeuta.
A ještě jedna drobnost Dominiko, nenávist a povyšování jsou hybné síly, které nepřinášejí klid...
Přeji vše dobré.

Pavla píše: (30. 9. 2008, 0.36)

Dobrý den, chtěla bych se zeptat, jak zapomenout na někoho kdo moc ublížil? Jsem 11 let vdaná a mám dvě děti. S manželem spolu spíše jen bydlíme, než žijeme. Oba jsme úplně jiní, je moc málo věcí, na kerých se shodneme. Přesto se oba snažíme, aby rodina nějak fungovala, rozvádět se nechceme - možná i proto, že už jsme si na tento způsob života zvykli a máme obavy z jakékoliv změny. Jsem o 7 let mladší než on, chodím do práce někdy i 7 dní v týdnu Chci, aby můj život někam směřoval, mám ráda společnost, cestování, sport, navštěvuji vzdělávací kurz. On je samotář, nic ho nezajímá, věčně sedí doma a chce mít od všeho a od všech klid. Jeho pracovní doba je asi o polovinu kratší než moje. Právě toto bylo příčinou mojí nevěry. Nikdy dřív mě ani ve snu nenapadlo, že bych se něčeho takového mohla dopustit. Najednou se objevil člověk, ženatý, se dvěma dětmi, inteligentní, vzdělaný, galantní, se stejnými zájmy jako já, jemuž se manželství nevydařilo podobně jako mě a stejně jako já se ale nechtěl rozvádět.  Zažívala jsem s ním něco, co mě snad nikdy v životě nepotkalo. Byli jsme jako jedna duše, vídali jsme se takřka každý den, byl velmi milý, vstřícný, dost často jsme jezdili na výlety, psal mi, že se nikdy nesmíme rozejít, že jsem to nejlepší, co ho v životě potkalo, měl o mě strach, když jsem se náhodou neozvala.Také mi radil, co mám dělat v různých situacích, učil mě lyžovat, pracovat s počítačem, zkrátka pro mě byl víc, než jen milenec, byl to přítel, člověk, na ktrerého jsem se mohla vždycky spolehnout a já jsem do té doby nikdy nikoho takového nepotkala. Tento néš vztah trval asi rok, než se situace začala postupně měnit. já jsem se celou tu dobu snažila mít vše pod kontrolou, nezamotat se do toho citově, ale to nešlo a právě zhruba po roce jsem v tom "lítala až po uši" - Pokračovalo to tak, tento ůžasný a dokonalý pán mě postupně začal ničit a já jsem z toho nebyla schopná couvnout. Začal se  nade mě povyšovat, občas mě i urážet, posmívat se, už na mě neměl tolik času. Vždycky, když vycítil, že mám všeho dost, tak přišel, s lítostí v tváři se na mě podíval, něco řekl a já mu odpustila. Jakoby čekal na chvíli, kdy si ho pustím k tělu a kdy na mě bude moct "útočit". Pochopitelně toto všechno skončilo rozchodem, já jsem to asi na potřetí ukončila definitivně, se zlomeným srdcem, s velkou jizvou na duši a obráceným životem naruby. On mi po celkově dvou-leté známosti na rozloučenou řekl, že jsem stará a že stejně celou tu dobu, co chodil za mnou, měl spoustu jiných ženských a že jeho žena to ví, že takový je a naučila se stím žít. Od té doby jsem ho neviděla. Postupem času jsem se dozvěděla, že jeho žena je velmi chytrá a inteligentní a psychicky úplně na dně-z něho.Už je to rok po tom všem a já nedokážu úplně zapomenout. Připadám si ponížená, zneužitá,stará a hlavně úplně naivní a hloupá, moje sebevědomí je na nule a neumím mít z ničeho radost. Můj manžel si snad na mě ani ničeho nevšiml, to jem dokazuje, jak jsme si vzájemně lhostejní. Nikomu se nemohu svěřit, vždyt šlo o nevěru, takže si za to vlastně můžu sama! Ale nejsem přece tak stará, mám 37 let, okolí říká, že na svůj věk vypadám velice dobře. Já mám pocit, že už mě nic nepotká, že už budu jen stárnout, dokud nezestárnu úplně. Poradte, co dělat. Chtěla jsem jen někoho, kdo je rád, že je se mnou, kdo mě má rád, kdo se na mě těší a komu je po mě smutno. Kamaráda, přítele,co si se mnou vypije kávu a vyslechne si, co mě naštvalo dnes v práci a nebo naopak, co mi udělalo radost. Děkuji Pavla

Odpověď: (6. 10. 2008, 16.08)

Milá Pavlo,
i vy byste si měla dopřát několik konzultací u profesionála. Nejen pleť a vlasy potřebují péči profesionála, ale i duše. Ta vaše je nyní dost pošramocená a takovou péči by uvítala. Ted několik obecných vět, které nenahradí osobní konzultaci. Je dobré umět brát si ze životních zkušenností to dobré, umět zhodnotit to, co jsme prožili, druhému za takovou zkušenost dobrou i zlou poděkovat.
To, že on shazoval hodnotu vás i vašeho společného příběhu je destruktivní i pro něj, nevím proč si jeho slova berete tak osobně. Je pravděpodobné, že se jedná o člověka s touhou po ověřování si moci... To, že jste mu vy dala to nejlepší, co jste uměla není důvod k sebeodsouzení - dělala jste to proto, že jste chtěla a vcelku s čistým úmyslem. Přijměte to, nestydte se za to a své srdíčko si pohladte...

Marcela píše: (29. 9. 2008, 20.57)

Dobrý den,rada bych využila Vaší poradny a doufám že nám pomužete!Má sousedka má manžela a ten když se opije tak je ve stavu kdy nevi kde je, na toaletu chodi do jinych místnosti,rozsvici a zhasina světla bere věci a pak je zase vraci,pořad cestuje.Sousedka je už nešt'astná musí ho hlídat celou noc!Ráno si nic nepamatuje.Nejde o alkoholika.Pracuje jako dispečer a před 6 týdny přestal kouřit.Bohužel to už měl i před tím než začal kouřit.Děkuji za radu a odpovědˇ.S pozdravem Marcela

Odpověď: (6. 10. 2008, 15.57)

Milá Marcelo,
je sice hezké, že se snažíte pomoci sousedce, je však na ni a na jejím manželovi, aby problém uchopili... Jedná se o intenzivní reakci na alkohol - jsou lidé, kteří mají "alergii" na alkohol, která je doprovázena ztrátou sebekontroly. V takovém případě existuje jediná rada, alkohol vůbec nepít (tak jako alergik na oříšky se vyhýbá oříškům, tak alergik na alkohol by se měl vyhýbat alkoholu) Další možnost je, aby manželka v případě, kdy je manžel v nezvládnutelném stavu, zavolala záchranku nebo policii, která ho může odvést na záchytku (taková akce se sice prodraží, může však být i výchovná)

maiky píše: (29. 9. 2008, 20.03)

Dobrý den, je mi 22 let a jsem studentkou VOŠ, mám dlouhodobější duševní problém a už nevím jak z toho všeho ven. Vše začalo zhruba v mých 16 letech. Matka začala hodně “pít“ a otec jako řidič kamionu byl neustále pryč, takže celá péče o domácnost padla na mě. V mých 18 se rozvedli, což bylo vysvobozením. Jenže mladší sestra (o 3,5 roku) to nesla hodně špatně, chytla se party a nebyla s ní řeč. Matka si našla nového partnera, odstěhovala se a trošku se vzpamatovala. Otec si našel také novou partnerku, ale bohužel doslova zblbnul a také se odstěhoval z bytu. Po maturitě jsem se dostala na VŠ, jenže to také nebylo to pravé ořechové a po roce jsem studium ukončila. Shodou okolností v této době sestra otěhotněla a odstěhovala se k příteli, který je naprosto neschopný postarat se o rodinu a tak byly další problémy na světě. Na novou školu jsem se nedostala a práci jsem také nemohla najít. Takže jsem měla ještě finanční problémy. Po roce na úřadu práce jsem se dostala naštěstí znovu na školu, ale musela jsem se o sebe postarat sama. Rodiče už to nezajímalo a nyní se moc nevídáme. Toto léto jsem si nalezla brigádu, ale bohužel mimo domov. Takže jsem přespávala u přítele, se kterým se znám od mých 16 let a který  mi se vším vždy pomáhal. Toho využil můj strýc, který mi neustále záviděl byt, ve kterém jsem zůstala sama a doslova mě vyhodil na ulici. Nejdříve jsem nevěděla, co mám dělat, ale naštěstí se řešení nalezlo rychle. Nastěhovala jsem se k příteli a jeho rodičům, se kterými naštěstí vycházím perfektně. Už jsem si myslela, že bude vše v pořádku a nemám nyní nijaký závažný problém, ale přesto nemohu spát, neustále se budím a ve škole se nemohu kvůli únavě soustředit. Tím pádem nemám takové výsledky jaké bych si představovala a každý neúspěch si najednou strašlivě beru. Bývám také hodně nemocná. Dokonce se to všechno začíná vkrádat i do vztahu s přítelem, hlavně to ovlivňuje náš milostný život. Jsem z toho smutná a nevím co mám dělat. Můžete mi prosím poradit???
Mockrát děkuji

Odpověď: (6. 10. 2008, 14.53)

Milá Maiky,
asi se budu opakovat, ale na takovou starost, která se tvořila několik let, nemohu dát jinou radu, než doporučit pravidelnou spolupráci s profesionálem - nacházet, pojmenovávat a rozpouštět zdroje úzkostí a strachů. Také by se hodilo nalezení zdroje vlastní síly a spojení se s ním... Přeji dost rozhodnosti, odhodlání a vytrvalosti na cestě k harmonii sama se sebou. Ano, i návštěva profesionála stojí peníze - můžeš zažádat dotyčného o sociální slevu (u mne by to jistě možné bylo). Není jiná cesta než na sobě "máknout"... Přeji vše dobré.

lujza píše: (29. 9. 2008, 18.29)

dobrý den,chtěla bych poradit s moji chorobnou žárlivostí,otravuje mě i mého přítele,opravdu se snažím,ale nejde to,potřebovala bych poradit,děkuji

Odpověď: (6. 10. 2008, 14.45)

Dobrý den,
chcete-li intelektuální rady, vyhledejte si literaturu s touto tématikou (zadejte např. žárlivost ve zboží...) Chcete-li pracovat na úrovni emocí, je dobré spolupracovat s profesionálem. Možné je obě cesty kombinovat. Budete-li opravdu hledat řešení, najdete ho.

bengi píše: (29. 9. 2008, 16.26)

Dobry den. Mam problem a velmi by sa mi zisla rada ale este radsej by som bol keby to kedy som vas mohol kontaktovat cez nejaky sukromny email.dakujem

Odpověď: (6. 10. 2008, 14.42)

Poradna je vcelku anonymní a věřte, že lidé mají problémy podobné (aby vás dle toho někdo náhodou poznal). Je možné dohovořit se na skype konzultaci, která je však za úhradu. Email je uveden v rubrice kontakt.

Michaela píše: (29. 9. 2008, 15.18)

Dobrý den,prosím o radu.Je mi 35let,manželovi nyní 30.Jsme oddáni 8 let,předtím jsme spolu žili 4 roky.Máme 7letého syna,nyní jsem skoro ve 3 měsíci těhotenství.Plánovali jsme druhé dítě dříve,ale bohužel nepřišlo dost rychle a manžel si našel přítelkyni,milenku-21let.Vesel­ou,střešťěnou puberťačku.Dokonale mu popletla hlavu,je velmi zamilovaný,neví jestli s námi zůstat,nebo odejít k ní.Můj manžel je objetavý,velmi pracovitý.Přez týden pracuje mimo domov a je v objetí milenky,která prý také neví co dál,a o víkendu přijíždí domů,je hodný,chce se o nás dál starat,ale morálně pro mě nepřijatelné.Nechat se vydržovat.Trápí se tak jako já,ale řešení nepřichází.Nedokáže se rozhodnout.Rozvést se zatím nechce,až bude syn větší a pochopí.Syn na něm velmi visí,manžel mu volá několikrát denně,i mě,o to víc je to bolestné.Mám mu sbalit jeho věci,poslat přítelkyni do náruče?Nebo čekat,až se vyblbne,jestli se vrátí,pořád se trápit,nemůžu spát,jíst,zhubla jsem 5kg,miminku tím moc nepomáhám,ale vše mě tak užírá...Nebaví mě vůbec nic,nedokážu se soustředit,nemluvín,vyhýbám se okolí,nejsem schopná se nějak rozveselit.Snažím se,aby syn nic nepoznal,ale někdy slzy vskočí do očí,ani nevím jak.Obzvlášť,když manžel volá.Chci vše řešit bez emocí,v klidu.O miminku vůbec nemluví,jen když o něm začnu já.Sám neví,jestli by nebylo lepší přerušení,vyřešilo by to hodně věcí,bylo by vše pro mě jednodušší,líp bych rozchod zvládla s 1 dítětem,než se 2.Ale bohužel vím,že toto je moje poslední šance mít dítě,nejsem nejmladší.Nedokážu udělat jediné rozhodnutí.

Odpověď: (6. 10. 2008, 14.39)

Milá Míšo,
chápu, že je to situace nelehká. Bylo by dobré, kdybyste si urovnala více myšlenek. Chcete se starat o druhé miminko, proč byste tedy měla mít pocit, že se necháváte vydržovat jeho otcem... posílat živitele vás a dětí  od sebe je opravdu nerozumné. Ohledně potratu - jednoznačně nedoporučuji, kromě jedné ženy (trpěla depresemi), neznám žádnou jinou ženu, která by nelitovala svého rozhodnutí jít na potrat. Naopak znám ženy, které nelitovaly toho, že měly děti, přestože se jejich manželství rozpadlo. Vám přeji soustředit pozornost na sebe, děti a manžela nechat v tuto chvíli "být" - budete-li zdravě sebejistá, je větší pravděpodobnost, že zůstane... Vězte, že odejde-li, zvládnete to také, proto není třeba se hroutit... Potřebujete-li podporu (bylo by to přirozené), zajděte si někam urovnat podrobněji myšlenky a pocity. Přeji vše dobré

Studentka píše: (29. 9. 2008, 15.15)

Dobrý den jsem studentka 1. ročníku gymnázia. A kvůli škole jsem neustále ve stresu. Učení mi do hlavy ,,neleze" a stresuji se na každé zkoušení i prověrku. Začala jsem dokonce pochybovat jestli se na gymnázium hodím a říkám si že potom budu muset ještě na vysokou a že nejsem studijní typ. I když se na předměty učím takřka denně a věnuji učení řekla bych asi 3/4 svého volného času. možná i míň ale stejně. Prosím vás o radu jak bych se mohla zbavit stresu. Předem děkuji za odpověď Studentka

Odpověď: (30. 9. 2008, 19.12)

Milá studentko,
je pravda, že gymnázium je opravdu přípravou pro VŠ, proto bývá doporučováno studijním typům. Nevím, jaké důvody vedly tebe na tuto školu - očekávání rodičů, tvoje přání vysněného zaměstnání. Nepodstoupila-li jsi v té věci důkladné zvážení, bylo-li třeba podstoupit i test studijních předpokladů, doporučuji to alespoň nyní. Ohledně stresu doporučuji několik lekcí u psychoterapeuta, který umí pracovat s emocemi v těle... Cokoliv se chceme naučit, potřebujeme k tomu systematické učení se - to se vztahuje i na umění duševní vyrovnanosti.

neznámá píše: (29. 9. 2008, 15.10)

Dobrý den, je mi 16 let a už pár let mám trochu problémy. na základní škole jsem nebyla oblíbená a dost psychicky šikanovaná, spolužáci se do mě naváželi kvůli postavě a chování, každému jsem důvěřovala a všichni mě pak podráželi. A tak jsem se začala uzavírat do sebe odháněla jsem od sebe přátele i ty kteří mě měli rádi, ale v životě se mě nezastali a občas i oni mě šikanovali.přestala jsem komuikovat s okolím se všemi kamarády a přes rok a půl jsem jen probrečela a proseděla doma. Nevím jestli na to měl podíl věk puberty byla jsem v 7-8 tř. ZŠ ale pokusila jsem se podřezat. nakonec mi pomohl úplně cizí kluk, kterého jsem do teď neviděla ale za vše mu moc děkuju celé dny jsem si spolu jen volali a povídali si a tím jsem se dala trochu dohromady.Ale pořád si připadám méně cená ted už jsem v druhém ročníku střední školy a začíná se to vracet zase urážky zase brek. nevím co s tím bojím se že největší chyba je ve mě že si to vždy dělám sama přece to lidi nemůžou poznat jo ta je psychycky slabá tak jí pomůžem do blázince nevim co dál. Už přes rok mám přítele trávíme spolu moc času a on o všem ví ted když přijedu z intru domů na víkend a povídáme si o problémech chce mi pomoct navrhl mi, že se mnou půjde k psychologovi, ale to já nechci bojím se, proto vám taky píšu přítel to chtěl všechno říct mé mamce, ale to si taky nepřeju rodiče si za celou dobu nevšimli že se semnou něco děje tak proč ted by to měli řešit. Prosím chci si sebe jednou vážit chci mít spokojený a krásný život a né jen ve smutku a v breku proto chi radu děkuju za vyslechnutí a doufám že mi pomůžete

Odpověď: (30. 9. 2008, 18.47)

Milá neznámá,
ano, potřebuješ se naučit sebelásce a sebeúctě - i takové obyčejné "věci" mohou být předmětem tréninku. Je dobré dohovořit se na pravidelné spolupráci s psychoterapeutem. Doporučuji knihy: Miluj svůj život, Osobní síla skrze uvědomění.
Přeji vše dobré.

Simona píše: (29. 9. 2008, 9.54)

Dobrý den.Chtěla jsem se s Váma poradit.Mám 3letou dceru a nechce chodit do školky.Každý navečer si stěžuje na bolesti břicha a ráno také.Ve školce po jídle zvrací a brečí.Nevím,zda nemám její docházku do školky ještě o rok odložit.Co myslíte?Moc děkuji.

Odpověď: (30. 9. 2008, 18.36)

Milá Simono,
máte-li možnost, docházku odložte, chodte s ní však do kroužků třeba na cvičení, do mateřského centra... Během té doby hledejte informace, s čím vším mohou její potíže souviset. Bývají to "věci" pouhým okem neviditelné...