Beranka píše: (22. 9. 2008, 13.58)

Dobrý den,
prosím mohli by jste mi pomoci v mé životní situaci?Jsem 13 let vdaná,je mi 33 a manželovi 45,už asi dva měsíce sním sexuálně nežiji,cit k němu ochladl,on mě však stále miluje,ale já mám pár týdnů nového partnera a i po poradě u psycholožky se stím manžel nevyrovnal,chápu že je to těžké,žijeme v jedné domácnosti a máme dvě děti-11-12-let,ale i když se snad snaží,jak tvrdí,myslím že dokud budeme spolu bydlet,nebude mít klid a bude to ztěžovat jak sobě tak mě,rozvod plánujem ale zatím je to otázka financí a několika měsíců,co dělat,jak tuhle zdánlivě nesnadnou situaci řešit?Moc vám děkuji a přeji krásný den.

Odpověď: (28. 9. 2008, 18.25)

Milá B.,
neznám důvody, které vás vedou ke zrušení manželského slibu... co vám provedl. Bez vážného důvodu byste jistě  vlastním dětem nekomplikovala vstup do života...
http://www.lidovky.cz/ln_rozho…

Krystyna píše: (22. 9. 2008, 12.58)

Dobrý den. Chodím s přítelem už 2,5 roku. Bude mi 18 let a přítelovi 20.
Vše klape celkem dobře, ale hodně do našeho vztahu zasahuje jeho maminka.
Když jedeme na výlet, jede s námi, do kina také. Pořád příteli telefonuje...
Nevím jak se mám k tomuto problému postavit a jak přítelovi vysvětlit, že se mi to nelíbí. Děkuji za odpověď. Krystyna

Odpověď: (28. 9. 2008, 18.19)

Milá Krystýno,
předpokládám, že jste příteli řekla, že jste s ním ráda sama a že nemáte chuť chodit na rande s jeho maminkou. Jestliže to přítel považuje za vyhovující, nemáte mnoho šancí situaci změnit. Nejsou to pro vstup do manželství "dobře rozdané karty..."

Renáta píše: (22. 9. 2008, 11.42)

Dobrý den.Mám problém se svou dcerou, se kterou si už vůbec nevím rady,proto bych chtěla požádat o radu Vás.Dceři je 16 let,nastoupila do prváku a cca rok má přítele-a tady nastává problém.Po nějakém čase jsem dovolila, že u nás přítel může občas přespat,občas dcera u něj, ale pak u nás začal spát i bez dovolení.Postupem času ale spí ona častěji u něj a zůstane tam i přez můj zákaz a klidně si vypne i mobil abych se jí nemohla dovolat.Ví že jsem v práci a nemůžu pro ní dojet.Na konci prázdnin jsme si promluvili,ona kývala a říkala že chápe že mám strach a že už to dělat nebude a že aš začne škola že už se nebudou moci tolik vídat.Ale ouvej,je to ještě horší-spí u něj skoro stále,z praxe jede za ním a mobil mi nebere i když je dostupná.Byla jsem k ní vstřícná a takhle se mi odvděčuje.Hrozila jsem,prosila,domlouvala ale vše marně.Prosím Vás co mám dělat?Děkuji

Odpověď: (28. 9. 2008, 18.15)

Milá Renáto,
možností moc nemáte, buď se se situací smířit - prospívá-li ve škole dobře - není to zcela špatná varianta, druhá varianta, která vychází ze zákona, že jste vy její zákonný zástupce, zodpovědná za výchovu. V souladu se zákonem je jít  na OSPOD při městském úřadu pověřené obce a tam nahlástit, že nezvládáte výchovu své dcery a požádat je o spolupráci... V tom případě doporučuji zjistit si nejprve, na kterou pracovnici OSPODu je vhodné se obrátit, která jednává co nejlépe s citem pro situaci.
Vám samé připomínám, že vy jste udělala pro výchovu své dcery to nejlepší, co jste mohla, nyní je již za svůj život zodpovědná sama. V tomto duchu doporučuji jednat.

Žanda píše: (8. 9. 2008, 15.17)

Dobrý den,
ráda bych se svěřila se svým problémem, nebo možná spíše nejistotou a požádala vás o radu. S manželem se známe 9 let, před 4 roky jsme se vzali. Naše manželství je tak nějak normální. Vycházíme spolu, i když jsme řešili několik menších krizí, které byly způsobeny tím, že jsme se navzájem odcizili. Bohužel nemáme příliš společných zájmů a tak trávíme čas každý svými zálibami (já doma nebo u kamarádky, on při sportu), ale tak to jistě dělá spousta párů. Největší neshoda manželství však nastala před necelými dvěma lety. Manžel začal být uzavřený do sebe, málo jsme spolu komunikovali, přestali jsme spolu skoro úplně sexuálně žít a po dohodě jsme zrušili plány na stavbu domu. Po půl roce mi oznámil, že se stěhuje 100 km daleko a došlo i na slovo rozvod. Nevím, jestli v tom byla jiná žena, příležitostí k seznámení má v práci i díky svým zálibám spoustu, ale stále věřím tomu, že ne. Radši po tom nepátrám. Došlo mi, že o něj musím začít bojovat. Odstěhoval se, ale kontakt jsme úplně nepřerušili. Jakkoli jsem se ho snažila přesvědčit, ať mě neopouští. Nejlepší řešení mi připadalo těhotenství. Podařilo se - přišla jsem do jiného stavu. Touto zprávou byl značně zaskočen, ale věděla jsem, že se díky tomu ke mě vrátí a to také udělal - přestěhoval se zpět. Vím, že je se mnou hlavně kvůli synovi, který se před půl rokem narodil, miluje ho a věnuje se mu. Bohužel nedokážu říct, co cítí ke mě. Žijeme vedle sebe jak dva cizí lidé a to se mi nelíbí. Ještě že nás spojuje syn. Prosím poraďte: co dělat, pokud by znovu začal uvažovat o tom, že mě opustí? Vím, že kvůli synovi to neudělá, ale co kdyby? Druhé dítě? Děkuji mnohokrát.

Odpověď: (16. 9. 2008, 20.47)

Milá Žando,
máte to, co jste chtěla - upoutala jste partnerovu pozornost na dítě. Nechápu, proč se divíte, že mezi vámi něco drhne, když i před početím to drhlo...
Komunikujte o svých pocitech zřetelně s manželem, popište, jak se v manželství cítíte, z čeho máte obavy a ptejete se ho, jak se cítí on, co by si přál, co očekává... můžete zajík k psychoterapeutovi.

Lukáš píše: (8. 9. 2008, 13.44)

Dobrý den,
mám přítelkyni o 15 starší než jsem já.Žijeme spolu už 3 roky a všechno nám klapalo, přitelkyně má dvě děti a s nimi vycházím také skvěle.Problem ,ale nastal když začala studovat nějakou školu kvůli svému zaměstnání(cca 6 měsíců studuje)Seznámila s nějakým spolužákem ,který je cca o trochu starší než ona a je to takový typ jako byl její bývalý manžel. Poslední čas se začala přítelkyně chovat o něco studeněji než dříve. Minulý týden donesla dcera její telefon a ukazovala mi tam nějakou MMS od toho spolužáka jak je tam vyfocen západ slunce a text ve ,kterém bylo napsáno "Stýská se mi. A moc...." a v nějaké další zprávě bylo "Stýská se mi.Miluju Tě" ona to opětovala stejně. Neřekl jsem jí o tom ,že to vím. Nevím jak si v této situaci poradit .Přítelkyni MILUJI a nechci ji ztratit, tak se obracím sem. Děkují za odpověď Lukáš

Odpověď: (16. 9. 2008, 20.41)

Milý Lukáši,
chápu váši bolest.
Je v pořádku, že jste ji o sms neřekl, nebylo by ani dobré chovat se podlézavě.
Poskytujte lásku a bezpečí svému srdci.
Přeji vše dobré

Jana 45 let píše: (8. 9. 2008, 13.04)

Chtěla bych Vás moc poprosit o radu možná i úhel pohledu .Jsem vdaná 22 let 2 děti kluci 21let a 16 .Mám psych. náročnou práci ale dělám ji ráda .Můj problém je v tom že se můj manžel chová divně aspon mě se zdá .Domácí práce zastávám všechny výhradně já ,na dovolenou se mnou odmítá jet ,když požádám o vysvětlení tak mi neodpoví ,je myslivec takže jezdí všechny volné víkendy na čekanou včetně pracovních dnů když má raní ,pracuje na 3 směny ,já raní a noční 12 hod.služby .Když mu vysvětluji že bych taky potřebovala aby někdy byl semnou doma nebo někam zašel že mám náročnou práci tak mi neodpovídá ,na otázku zdali někoho má se jen usmívá a taky jsem ho přistihla že mi lže .Já na něj čekám až přijde a on jde k počítači a hraje hry  .Pak se hroutím psych.jsem na něm dosti psych.závislá ,říká že jsem špatná já a všechno si dělám sama nevím co dělám špatně ,jak se zachovat aby jsem se z toho nezbláznila .Chtěla jsem se rozvod děti i kdyžjsou velcí brečeli bylo m+ě jich líto .Máme velký dům který vlastíme společně .Vím že jsem dosti citlivá povaha .Děkuji moc za odpověd   jana

Odpověď: (16. 9. 2008, 20.36)

Milá Jano,
asi by stálo za to, věnovat pozornost vaši psychické závislosti na manželovi. Snad není třeba hned rozvod, je možné naučit se uspokojovat své potřeby bez manžela... naučit se svým způsobem žít vedle sebe ... také můžete požádat ho o spolupráci,že na sobě chcete zapracovat a proto byste ráda, aby vás doprovodil k psychoterapeutovi, který potřebuje znát i jeho úhel pohledu,  kterého třeba opravdu můžete nejprve navštívit i sama.
přeji vše dobré

Simona píše: (8. 9. 2008, 12.33)

Dobrý den,chtěla bych Vás poprosit o radu - mám problémy se sousedem. Je to 44letý muž, žije sám (je z dětského domova a nikdo za ním nejezdí)a dle mého názoru je duševně nemocný. Bydlíme v bytě nad ním.Vždy nějakou dobu je klid, ale pak jako by měl atak nějaké duševní choroby začně dělat scény, na ulici na nás nadávat, urážet mne a dětí (na manžela si netroufne). Mě to velmi trápí, když si s ním chci promluvit uteče do svého bytu,manžela se bojí, takže na něho je příjemný a tvrdí, že nic nedělá. Já jsem na mateřské a manžel velmi pracovně vytížený, takže těmto scénám nikdy není přítomen.Jednou dokonce vyhrožoval zabitím našeho malého syna.Manžel mi říká, ať se na něho vykašlu, že je to zbabělý cvok a ať ho ignoruji, ale já z něho pomalu začínám mít strach. Nevím totiž kdy ho zase něco popadne, bojím se nechat děti před domem samotné,aby jim něco neudělal a je mi i nepříjemné ukazovat jim, že když vám někdo nadává máte si to nechat líbit.Když půjdu na obecní úřad, pravděpodobně si ho zavolají, domluví mu a tím to skončí.Já si říkám, že alespoň tohle by mu mohlo ukázat, že si nenechám vše líbit, manžel mi tvrdí, že to nemá cenu, že je nenormální a v amoku je mu jedno,co mu říkali na obci.Manžel mu řekl, že vše má řešit s ním a mne a děti nechat na pokoji, ale jak jsem již psala, jeho se bojí a slíbí mu vše.Ještě chci dodat, že zabíjí a jí své vlastní psy, již má asi dvacátého psa během 18 měsíců. Bojím se, že takovýhle člověk by opravdu mým dětem dokázal ublížit. Nevím, co mám dělat. Díky za radu. Simona

Odpověď: (16. 9. 2008, 20.29)

Milá Simono,
nevím, co jiného vám poradit, než podat na toho muže oznámení na úřady, třeba podat i trestní oznámení - vyhrožování, omezování osobní svobody -  může být sankciován i souzen za kruté zacházení se zvířaty - obrate se třeba na nějakou organizaci zabývající se právy zvířat - mohou vám poradit postup, jak v té věci jednat. Jinak doporučuji na souseda nereagovat ani mimikou, nebrat jeho věty osobně - takové jednání agresory většinou nepodporuje v pokračování agrese.  

Elizabethka píše: (8. 9. 2008, 11.53)

Dobrý den,
je mi 20 let a během posledních 3 měsíců jsem si vypěstovala neuvěřitelnou fóbii ze změny prostředí. Všechno to začalo, když jsem si jednou vyšla se svou kamarádkou ven, kde se mi udělalo nevolno a od té doby, opravdu nevím proč, ať mám kamkoliv jít ven z domu, už dopředu z toho chytnu strašnou neurózu z toho, že se mi udělá opět špatně. Neúroza se projevuje nadýmáním, někdy i průjmem,sevřením žaludku  a nemohu ani pak jíst, někdy se mi i zatmí před očima. Díky tomu mám, naprosto poničné zažívání, které se snažím spravit alespoň probiotikami. 14 dní jsem si proto dala oddych, nikde jsem nechodila a už mi bylo docela dobře, bohužel jsem však o víkendu navštívila příbuzné a vrátila jsem se s obrovskými křečemi v břiše a opět vynervovaná. Opravdu už nevím co s tím, protože ať se snažím přesvědčovat sebevíc, že je to můj vymyšlený nesmysl, stejně vždy vyhraje moje podvědomí a vnutí mi pocit, že je mi opět špatně.
Bojím se, že se z toho asi zblázím a nakonec skončím s žaludečními vředy. Nevím zda by mě můj lékař bral vážně, nebo mě poslal domů, že jsem simulant. Proto vás prosím o radu co s tím, jak se s tím vyrovnat, nebo zda existují nějaké přípravky, které by mne mohly uklidnit. Nebo mám raději navštivit svého lékaře, aby mi s tím poradil. Mockrát děkuji za odpověď

Odpověď: (16. 9. 2008, 20.23)

Milá Eli,
i vám doporučuji vytrvalost v hledání psychopomoci pro vaše potíže. Můžete navštívit psychiatra, můžete návštvu psychiatra (předepsání léků) kombinovat s psychoterapií (doporučuji) - vyhledejte si více o agorafobii a její léčbě. Jak sama vidíte, racionálně nemůžete situaci zvládnout, proto i u vás doporučuji práci na úrovni citově emoční a tu nelze dělat korespondenčně.

Renata píše: (8. 9. 2008, 11.13)

Dobrý den,
mám problém se svým partnerem.Nedávno jsem u něj objevila dva emaily,kde vyfotil svůj penis a poslal jej i se zprávou "Tak ti píšu,jak jsem slíbil,jen mi napiš,kde přesně bydlíš,abych si tě po práci mohl vyzvednout a vzít si tě k sobě domů."Tvrdil mi,že to udělal pro kamaráda z práce,aby ověřil tu dívku,které to psal.Poté jsem nalezla registraci na erotickém chatu,to mi vysvětlil tak,že na tyto stránky narazil náhodou a tak se registroval,jestli tam toho pro zaregistrované není víc.Ale slíbil mi,že po tom,co se stalo po těch mailech,kdy jsme se málem rozešli,že už tam chodit nebude,že je vyškolený dost,ale včera jsem v práci narazila na tyto stránky,našla jsem si jeho profil a on byl online a používal webovou kameru,tak jsem mu ihned volala a on se rozčiloval do telefonu,že to není možné,že leží a snídá,že se tam někdo musel přihlásit na jeho přezdívku.Víte,já mám práci,kde dělám dlouhý krátký týden,od devíti do devíti a už takhle dál nemůžu.Nějak to na mě všechno padá a já nevím,co si o něm mám myslet.Já neměla nikdy v životě moc stěstí a na něj jsem se hrozně upla,protože on pro mě do teď byl to jediné,na co jsem se opravdu těšila.Ale nevěra je něco,co by mě zabilo.Protože já se mu snažim být vším.Žijeme již spolu sami tři roky,máme společný účet naplánovali jsme spolu společnou budoucnost.Chceme se vzít a mě tohleto strašně bolí.Asi byste měla vědět,že on je o osum let starší a že to opravdu vypadalo,že nás dal dohromady osud.Já o něj nechci přijít,ale takhle se dál žít nedá,ať se vám to zdá jakkoliv absurdní,prosím,pomozte mi.Já už nechci další zklamání.

Odpověď: (16. 9. 2008, 20.18)

Milá Renato,
zklamání je jen zbavení se iluzí... zbavovat se iluzí je zdravé a nutné... přijít o iluze bez závazků a za svobodna je docela dar...
Milá Renato, věřte tomu, že nevěra vás nezabije, ani opuštění iluzí, i když to může bolet. Je na čase projevovat sobě dostatek lásky a sebeúcty... Budete-li chtít naučit se pracovat se svým srdcem, uzdravovat ho, můžete mne kontaktovat...

Ira píše: (8. 9. 2008, 10.39)

Dobrý den, nevím jak dál, nechtěla bych šlápnout vedle,ale asi jsem si dost zkomplikovala život. žiju se svým přítelem už 8 let ve společné domácnosti.Rozuměli jsme si a myslím, že na mnoho věcí máme společný názor. Poslední dva, tři roky se však něco změnilo, a já nevím jak se k tomu postavit. Odcizili jsme se, domů chodíme jen spát. Přestali jsme skoro podnikat společné aktivity a i v sexu to neklape. Musím říct, že je to spíš kvůli příteli, protože téměř vše odmítá, do ničeho se mu nechce, raději se dívá na televizi, u které povětšinu spí. Chybí mi souznění i sex. Vyzvala jsem ho několikrát k nápravě, ale marně. Dokonce se mi zdá,že i víc pije.Denně tři čtyři piva, nebo "panáček".Bohužel, jsem se začala stýkat se svým dlouholetým přítelem a bývalým milencem (znám ho už víc jak 15 let),se kterým se nedávno rozešla jeho družka.Podnikáme různé aktivity a můj druh to ví. Nezaujal k tomu žádný postoj,možná proto, že ví, že bych  si stejně do ničeho nenechala mluvit,ale i tak mi to připadá divné.Dokonce jsem přišla na to, že si na internetu sjíždí porno, kolem mě však chodí bez zájmu.Nevím jesti v tom vztahu vůbec pokračovat. Nemáme žádné závazky,kromě investicí do mého bytu, dceru mám dospělou, on děti nemá. Nejsem nejmladší (45),přítel je o dva roky mladší. Asi mám výčitky vůči němu, i svému okolí, ho opustit.Začít nový vztah s mužem, který je o deset let mladší a taky ješt nemá žádné děti, já už je mít nemůžu.Co by mi řekli v poradně pro rodimu, kdybych tam přišla s takovým rozmarem?Mě ale nezbývá na život mnoho času, nato abych ho promarnila.Co s tím?

Odpověď: (16. 9. 2008, 20.10)

Milá Iro,
stav vašeho partnerství opravdu nepůsobí povzbudivě. Považovat své prožívání za rozmar je vůči sobě neuctivé. V tuto chvíli pro vás nemám jednoznačnou radu... otázku dětí je však třeba si s partnery vyjasnit - je to pro partnerství opravdu důležité téma, protože k přirozené potřebě člověka patří potřeba rozmnožování. Nelze toto téma znevažovat. Váš příběh na mne v tomto čase působí jako plynutí, nechala bych nějaký čas "věci" volně vyvíjet... (nemá smysl vnucovat se muži, který o vás neprojevuje zájem)
Přeji vše dobré

Petra píše: (8. 9. 2008, 6.28)

Dobrý den,
píšu Vám s problémem, který mě trápí už dlouho a je čím dál těžší jej zvládat a to jsou moje nezvladatelné záchvaty vzteku. Když se hodně rozčílím, dostanu se do fáze nějakého bloku nebo jak to nazvat, mám sebevražedné myšlenky a jsem natolik otupělá tou bolestí, že je mi všechno jedno...... za nějakou dobu to přejde, většinou když to ze sebe dostanu pláčem. Nemyslím si, že je to normální, nejspíš dědičné, jelikož se tohle chování projevuje v mé rodině u otce a jeho sestry. Tahle psychická nevyrovnanost, či jak to nazvat mi ničí vztahy jak přátelské tak intimní. Myslím, že s tím dost souvisí i má ventilace duševního neklidu a to je kousání nehtů a vlasů. Opravdu mě mrzí, co dělám, mrzí mě, že ve svém návalu vzteku dokážu tolika lidem ublížit, jsem z toho už zoufalá a chci s tím něco dělat, jen neznám ten správný postup řešení tohoto trápení. Pomozte prosím.

Odpověď: (16. 9. 2008, 20.00)

Milá Petro,
je dobře, že své jednání reflektujete a chcete ho měnit. Poznáváte, že však rozumem není příliš zvládnutelné. Je třeba pracovat tedy na úrovni citově emoční. Za tímto účelem doporučuji spolupracovat s profesionálem...

Verca píše: (8. 9. 2008, 0.54)

Dobry den, je mi jasne, ze muj problem (nebo spise problemy) nemuze byt vyresen hned a tady, ale stejne by me zajimal Vas nazor, vlastne za nej budu moc rada.
Je mi 32 let, vlastne temer 33, nejsem vdana a nemam deti. Poslednich trinact let jsem byla takrka porad v nejakem vztahu. Vsechny vztahy trvaji dele, vetsinou nekolik let (nejdelsi 4,5 roku) a ze vsech jsem odesla. Po kazdem tom vztahu si slibim, ze budu sama a udelam 'si v hlave jasno', nez se zase do dalsiho vztahu pustim, ale nikdy to tak neni. Dalo by se rict, ze pokazde, kdyz uz z jednoho vztahu odchazim, jsem 'zamilovana' do nekoho dalsiho a pokud ne, brzy se nekdo takovy najde.
Ted jsem asi dva mesice sama a premyslim, proc jsem takova, jaka jsem. Nikomu neduveruju, neverim v manzelstvi atd. Z casti vim, ze za to muze moje detstvi, nasi se rozvedli, tata od nas odesel a ja ho leta nevidela, a pozdeji, kdyz byl 'donucen' se o me starat (po smrti me mamky - to mi bylo osm), o me nikdy nejevil zajem, spis naopak - daval mi fyzicky a psychicky (denne) znat to, jak jsem mu znicila zivot. Ne zrovna zarny priklad toho, jak ma rodina vypadat. Kdyz jsem se konecne dokazala memu otci postavit a rovnez po mem prvnim vztahu, kdy se me pritel snazil ve vsem ovladat, jsem si slibila, ze uz se zadnym chlapem omezovat nenecham a ze budu s jen s tim, kdo mi bude opravdu rozumet a chapat me. Jen proste nikoho takoveho nenachazim. Zadny chlap pro me neni psychicky dost silny. Ve vsech vidim velke slabochy a prijde mi, ze oni mi nejsou oporou, ze jsem to vzdy ja, kdo musi pomahat jim a nebo se mi nezda jejich zajem dostatecny a nebo jsou az prilis dominantni a ja se ve vztahu citim nesvobodna. Vzdycky kdyz vidim, jak nekomu nefunguje vztah ci manzelstvi (a podle mych meritek nefunguje temer zadny) - jako by to jen utvrdilo me presvedceni, ze to proste nema cenu. Mimo vztahy jsem hodne melancholicky clovek a hodne casto mi pripada, ze nic nema cenu. Ze lide jsou kruti, povrchni, ze se kazdy nekam honi, kazdy zahyba, ze to jde se vsim z kopce, a tak nejak se smiruju s tim, ze jsem divna a ze mi neni pomoci.

Odpověď: (16. 9. 2008, 19.56)

Milá Verčo,
jak v úvodu píšete, vaše zamotání se v klubku nerozmotáte napsáním tohoto dopísku. Přeji vám,abyste důvěřovala sama sobě, že když si dopřejete péči pro duši, že dokážete si pomoci. (když potřebujete pěkný účes, svěříte svou hlavinku kadeřníkovi, pokuste se důvěřovat tomu, že při spoluprác s profesionálem můžete vykročit ze svého klubka ven.) Klubko kolem vás se zamotává již několik desetiletí, dopřejte si čas pro osobnostní vývoj. Můžete se objednat ke mně, můžete se inspirovat www.konstelace.info­, http://www.familyconstellation…­... na každé cestě je důležité vykročit
přeji odvahu i lásku

svá píše: (8. 9. 2008, 0.06)

Dobrý večer,
mám takový zvláštní problém,který je jednoduchý, pro mě ale zdá se neřešitelný.Před 3 lety jsem se na seznamce seznámila s mužem,který mi byl velmi sympatický a bylo mi s ním velmi dobře.Už první večer jsme spolu skončili v posteli.Bylo to nádherné,cestou domů jsem si mohla přečíst sms,ve kterém mi můj společník sklání poklonu,aby mi řekl,že něco tak krásného ještě nikdy nezažil.Dva roky jsme se občas scházeli,abychom se spolu vyspali...Problém je v tom, že už víc jak půl roku spolu nejsme a on se stále ozývá, přitom ale na seznamku začal chodit znovu a jak já moc dobře vím, dokonce se i nadále schází s ženami, se kterými se tu poznal, či seznámil.Co si mám myslet o tom, že se ozývá, i když už dneska mezi námi nic není a přesto ale hledá dál?

Odpověď: (16. 9. 2008, 19.49)

Milá neznámá svá,
nelze říci, že mezi vámi nic není - pouze to nemáte pro sebe uchopené. Kdybyste pro sebe byli cizí lidé, nebudete mi psát do poradny otázku, co si máte myslet. Je pro vás důležité ujasnit sama sobě, co k tomuto muži cítíte, jste cítila, co vám dal...
přeji vše dobré

Tereza píše: (2. 9. 2008, 0.18)

Dobrý den, nedávno sem se v alkoholovém opojení pokusila podřezat žíly. Opravdu sem chtěla umřít. Byla sem naprosto mimo, pohádaná s lidmi na kterých mi záleželo a hlavně totálně zlitá. Seděla sem na autobusáku, přede mnou byly na zemi střepy, tak sem si jeden vzala a podřezala si obě ruce. Naštěstí jsem  přežila. Vím, že to bylo způsobené špatnou náladou a alkoholem. Poraněná zápěstí schovávám. Na sebevraždu jsem myslela docela často už dříve. Myslíte, že bych měla jít k psychologovi? Je mi 19 a nechci, aby se o tom dozvěděli naši.  Děkuji za odpověď.

Odpověď: (5. 9. 2008, 14.08)

Milá Terezo,
bylo by dobré věnovat pozornost těm impulzům, které tě vedou k destrukci života. Co se ti líbí na bohyni života a na bohyni smrti. Budeš-li chtít v této věci pokročit dále a nalézt vyvážený vztah sama se sebou, ráda s tebou budu spolupracovat.
Přeji vše dobré

Tereza píše: (1. 9. 2008, 15.27)

Dobrý den,
je mi 20 let. Pred nedavnem se se mnou po dvou mesicich rozesel pritel.Jeste pred nim jsem chodila s jednim,ktery se ke me zrovna moc hezky nechoval,ale ja ho milovala a proto me nas rozchod hodne sebral,z toho mi pomohl se dostat prave ten"nynenjsi" pritel.Byli jsme spolu dva mesice, vsechno bylo super, krasne, pohoda a najednou posl. tyden jsem zacala citit, ze se asi neco deje. A kdyz jsem na nej zatlacila, tak rekl, ze se schazi s jinou holkou, ze spolu nic nemaji, jen se vidaji, ale ze je zmateny a tak to skoncil. Ja se moc trapim. Byla jsem na nej hodne fixovana. Chybi mi, chci ho zpatky a vim, ze to nejde. Ztratila jsem smysl zivota, nic me nebavi, nedokazu spat, jist, neraduju se...nevim, co delat?!
Rika,ze mu na me hodne zalezi a ze se budem vidat normalne dal, tak jak kdyz jsme spolu byli. Ale ja nedokazu pred nim byt jen tak v pohode, kdyz vim, ze on miluje nekoho jineho...

Odpověď: (5. 9. 2008, 13.54)

Miláý Terezo,
opravdu není optimální se čerstvě při rozchodu s dotyčným vídat.
Je dobré brát  své vztahové zkušenosti jako informaci, že sílu, důvěru, harmonii a  lásku, potřebuješ mít v sobě a ne dávat za její přítomnost či nepřítomnost zodpovědnost druhým a činit se tak na nich závislá. Doporučuji využít tento čas k nalezení vnitřní harmonie. Je třeba sama sobě poskytovat radost, lásku...
Ano, mnoho dívek a slečen žije partnerem či partnerským vztahem, zaměnují jej za smysl života... a dříve nebo později shledávají, že to je nějak málo, že tak to není...
Doporučuji věnovat se sama sobě s přitom třeba i studiu tebou položených otázek.

Petra píše: (1. 9. 2008, 14.44)

Dobrý den,

obracím se na Vás s žádostí o radu. Před půl rokem mě opustil snoubenec. Nejsem člověk, který svou láskou dusí ostatní a přesto hloubka mé lásky byla onou příčinou. Věděl, že kdybychom měli rodinu a jemu se něco stalo, že nebudu schopná psychicky "ustát" jeho ztrátu. Dnes poznávám, že je to pravda, jelikož ani po půl roce, byť jsem smířená s tím, že se nevrátí, jsem ho nedokázala přestat milovat. Potřebovala bych poradit, zda je tohoto možné docílit a případně jak?
Mnohokrát děkuji a přeji hezký den

Odpověď: (5. 9. 2008, 13.44)

Milá Petro,
jistě to možné je, je třeba zbavit se  závislosti na něm a nechat vůči němu jen takový kousek v srdci, jaký mu náleží. Nedaří.li se vám to samotné, najděte si někoho, s kým na této problematice budete pracovat.
Přeji vše dobré.

Jitka píše: (1. 9. 2008, 12.21)

Dobrý den,
nedávno doktoři zjistili, že mám rakovinu a nic s tím nedokážou udělat. Tím se pro mě zhroutil svět. Chtěla jsem spáchat sebevraždu, ale nemám dost odvahy. Nemám chuť jíst, spát ani dýchat. Nevím, co mám dělat. Prosím, poraďte mi.

Odpověď: (5. 9. 2008, 13.42)

Milá Jitko,
vy máte to štěstí, že máte možnost uspořádat své věci dříve než zemřete a připravit se. Takovou příležitost mnozí nemají.
Ano, máte pravdu, smrt lidi zasahuje v dnešní době nepřipravené, protože je moderní předstírat, že jsme nesmrtelní...
Doporučuji vám věnovat tomuto tématu pozornost - můžete se seznámit s knihou http://knihy.abz.cz/prodej/tib… nebo také s knihou http://www.vltava2000.cz/bhakt…
či http://www.vltava2000.cz/bhakt…
Jitko, vaše diagnoza je závažná, přináší konfrontaci s životními hodnotami. Doporučuji však, konzultovat svůj zdravotní stav se zkušeným léčitelem
http://www.bylinarstvikindl.cz…
Přeji vše dobré.

Nataša píše: (1. 9. 2008, 12.19)

> Dobrý den.
> Já mám takový problém.Je mi 43 let a od 18 let mám řidičák,ale
> strachy nejezdím.Trvá to celá léta od narození dětí tj.18 let.To
> si myslím není to nejhorší,ale problém je,že se bojím i s někým
> jezdit.
> Děti si udělali řidičák,nepochopí že se s nimi bojím jezdit a
> hlavně se bojímm jim půjčit auto.Nebo se navrhne nějaký výlet a
> já si představím tu cestu,a už se bojím předem a nebo se snažím,
> aby se nikam nejelo.V prosinci do nás nalítlo auto,tak jsem
> myslela,že se ten strach ještě zvětší,ale nic se nezměnilo.Nikdy
> dříve jsem nezažila žádnou bouračku,jen okamžiky kdy se člověk
> pořádně lekne.Já se ale lekám stále stačí,když auto před námi
> zabrzdí a já už strachy hnedle nedýchám.
> Je to asi zvláštní,ale já bych se ráda toho strachu
> zbavila.Myslíte že je nějaká pomoc ?
> Děkiji
> Nataša

Odpověď: (5. 9. 2008, 13.21)

Milá Natašo,
ve vaší věci můžete navštívit mne nebo např. http://www.studioh.cz/studioh.…

michaela.m píše: (1. 9. 2008, 11.09)

Dobrý den,
chci se zeptat, jak taktně naznačit, nebo přímo říct kamarádovi mého přítele, že by mohl ctít naše soukromí. Bydlí hned naproti nám, přes ulici, nemá přítelkyni (je mu 27 let) a každý den je u nás minimálně 3x, jen zazvoní a hned jde dál, aniž by se zeptal co děláme. S přítelem (25 let) čekáme miminko, navíc  nás čeká rekonstrukce domu a práce je až nad hlavu. Když ten kamarád přijde, tak jen vypráví o svých problémech, pije kávu a nedochází mu, že my máme svůj plán dne a chceme být také chvíli spolu. S přítelem jsem o tom mluvila několikrát, dokonce se i kůli tomu někdy pohádáme, protože ani jeden nevíme, jak mu to říct, nechceme s ním přestat mluvit úplně, ale on opravdu nezná meze. Navíc jak si zvykl, že je u nás pořád, začíná u nás být jak doma, někdy mě i okřikne, když třeba po příteli něco chci, at ho ted nechám být. Nebo se nám plete do výběru jména pro kluka, co budeme mít apod.
Děkuji za radu a přeji hezký den.
Michaela

Odpověď: (5. 9. 2008, 13.15)

Milá Míšo,
nezbývá nic jiného, než nalézt odvahu a dobře formulované věty a se sousedem si promluvit. Je na vašem zvážení situace, zda bude lepší, abyste u rozhovoru byli tři, nebo s ním promluví jeden z vás.

Jony píše: (1. 9. 2008, 10.06)

Dobry den,byly jsme o vikendu s pritelkyni u me na chate.Spaly jsme tam spolu. Pak jsme usnuli a kdyz jsem se vzbudil moje pritelkyne plakala a rikala mi, ze jsem pri spanku zasunul.Zajima me zda je to nejaka nemoc nebo o co jde a jestli se to da lecit.Dekuji za odpoved Jony

Odpověď: (5. 9. 2008, 12.47)

Milý J.,
o nemoc se opravdu nejedná. Stalo-li se to prvně, nepřecnovala bych tento akt... V případě, že se vaše jednání bude opakovat a pro vaši partnerku to bude nepříjemné, bude třeba nalézt způsob, jak s tím naložit dále... Krom toho je pravděpodoné, že parnerka s vámi instinktivně spolupracovala.
Přeji vše dobré :)