Helena píše: (30. 1. 2008, 20.50)

Dobrý den,
chtěla bych Vás požádat o radu, jak vyřešit mou situaci. V poslední době mě přepadají pocitu strachu a úzkosti. Hledám problémy, tam kde nejsou.  Možná je to způsobené tím, že jsem poměrně nedávno končila studium a několik týdnů žila ve stresu. Jako bych teď, kdy je můj život zase poklidný, najednou neuměla žít bez obav a stresu. Zkoušela jsem se odreagovat např. sportem, ale marně.
Velmi Vám děkuji za odpověď.

Odpověď: (12. 2. 2008, 12.06)

Milá Heleno,
z vašeho dotazu je zřejmé, že zdroj úzkosti není zcela jednoznačný. Proto vám doporučuji vyhledat člověka, který se věnuje péči o duševní zdraví a s ním pracovat na obnově harmonie. Třeba se na té cestě můžete dozvědět něco o svém vnitřním světě a naučit se s ním lépe zacházet.

Marry píše: (30. 1. 2008, 15.51)

Přeji pěkný den, mám problém, který nevím jak řešit. Máme s manželem 10letou dceru. Od malička si přála peska. Manžel ale nechtěl. Přemlouvaly jsme ho obě až svolil. Dcera byla šťastná, je totiž jedináček.. Jenže vyskytly se problémy. I když si manžel s pejskem hrál a cvičil ho vadilo mu, že jsou všude roztahané věci po zahradě, že jsou všude bobky, zamazané zdi, atd. Nečekaně jsem ootěhotněla a tím navedla manželovi vodu na mlýn. Pořád mluvil o tom, že dítě a pes to nejde. Napsal již několikrát inzerát na net, že daruje psa, ale mi jsme na to s dcerou nereagovaly. Nyní, když se blíží můj termín porodu, napsal inzerát znovu a odpověděla mu paní. Psa tedy odvedl. Dcera je úplně hotová. Pořád brečí a já taky. Všude kam se podívám ji vidím, ale je mi po ní smutno. Paní, která si pejska vzala bydlí od nás 60km, ale dala nám na sebe kontakt, abychom si mohly dopisovat přes internet a mohla nám posílat fotografie.
Připadám si před dcerou hrozně. Nedokázala jsem to zastavit a vím, že jsme jí hodně ublížili. Byl to její pes a my ho dali pryč. Jsou to zatím 3 dny, ale je to hodně živé. Bojím se plakat, abych neublížila dítěti v bříšku, ale nejraději bych křičela do světa. Prosím o radu, co mám dělat? Jak jí utišit? Bojím se, aby neměla nějaké psychické následky. Moc mě to trápí. Děkuji předem za odpověď

Odpověď: (31. 1. 2008, 16.33)

Milá Marry,
slzy sami o sobě pro miminko nic nezmění. Jste-li smutná, pláčem mu neublížíte...
Manžel, jako váš partner má právo na to, spolurozhodovat o tom, zda zvíře  bude či nebude členem domácnosti. O tom, že celá událost neměla optimální průběh, není třeba diskutovat. Bylo by dobré, kdyby jste vy dokázala rozloučení  s pejskem vzít jako fakt, které neohrožuje vaši rodinu. To nepopírá, že pár slz k této situaci nepatří.  Váš klid a akceptování situace je to nejlepší, co můžete pro sebe a svou dceru v této situaci udělat. Uvidí-li dcera, že vy rozhodnutí manžela akceptujete, že uznáváte jeho právo v této věci rozhodnout, bude i pro ni, tato situace snadněji zvládnutelná. (můžete se  podívat na situaci tak, že uznáváte to, že manžel, miminko - je pro vás důležitější než pes a že i dcera by jistě raději volila tatínka než pejska...)
Držím palce.

Katka píše: (30. 1. 2008, 13.43)

Dobrý den,
už delší dobu mne trápí problém spojený se vztahem. Seznámila jsem se s jedním mužem. Bylo to před  Vánoci. Oběma se nám zdálo, že si docela rozumíme, postupně jsme zjišťovali, že máme rádi  podobné věci, že oba v životě  hledáme stabilitu, rádi plánujeme...Vypadalo by to jako idylka, kdyby mi nedlouho po té, co jsme měli první schůzku, neřekl, že před časem skončil jeho 7letý vztah, ale že je se svou bývalou přítelkyní v kontaktu, že si jisté věci vyjasnili. Na přímou otázku, zda se k ní chce vrátit, mi dal jasnou odpověď, že ano. Neuvěřitelně mě to zklamalo, až mě samotnou překvapilo, jak moc, když jsme spolu do té doby strávili nemnoho času. I přes výše popasnou tíživou zprávu, jsme se až do teď scházeli. Impulsy k setkáním vycházely ode mě, ale když už jsme byli spolu, bylo nám hezky a paradoxně ani na jeho bývalou partnerku nežárlím. Dotyčný se zmínil, že se ještě s takovým člověkem jako já, zatím neseznámil, že je škoda, že jsme se nepoznali dřív, opakovaně mi však také říkal, že mi nechce ublížit, nedával mi (alespoň slovně) viditelnou naději. Tenhle týdne, jsem se od něj dozvěděla, že mluvil s bývalou přítelkyní a že to spolu znovu zkusí. Jeho rozhodnutí chápu, chovala bych se totiž stejně, protože on do toho vztahu hodně investoval, nedokáže ho ukončit, když ví, že jeho bývalá přítelkyně má zájem pokračovat. Má prvotní chyba asi byla, že jsem schůzky neukončila ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, jak to s ním vypadá. Jenže jsem nemohla, protože jsem dosud takového člověka nepoznala. Netvrdím, že je dokonalý, jenže je první, o kom jsem byla vnitřně přesvědčena, že bych s ním byla ochotná strávit zbytek života ( i přes reálně krátkou dobu, co se známe). Po tom zdlouhavém líčení bych tedy ráda vyslovila svou prosbu o radu. Co mám dělat? Bitvu jsem prohrála a nedokážu se smířit s tím, že nemám naději na společnou budoucnost. Přestože učinil ono rozhodnutí o pokusu obnovit předešlý vztah, mám dojem, že by za předpokladu definitivního konce minulého vztahu, byl se mnou a že je vnitřně trochu rozpolcený (psal mi, že snad nebude svého jednání litovat). Nechci mu komplikovat stávající situaci, ale zároveň nechci ztratit šanci na život s takovým mužem jako je on.    

Odpověď: (31. 1. 2008, 16.05)

Milá Katko,
zkuste si své psaní přečíst neutrálním zrakem. Klíčem k vašemu řešení je vámi napsaná věty: "Má prvotní chyba asi byla, že jsem schůzky neukončila ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, jak to s ním vypadá se vztahem k bývalce.....Bitvu jsem prohrála a nedokážu se smířit s tím, že nemám naději na společnou budoucnost."
I když je to mnohdy náročné, není lepšího přístupu k životu, než přijetí/smíření se s realitou, taková, jaká je. Vemte si z toho poučení, že pro vztah je nutné, aby nejen partner pro vás, ale i vy pro něj, jste byla tou jedinou, kterou chce...

Denisa píše: (29. 1. 2008, 20.48)

Dobrý den,
chtěla jsem se zeptat, jestli někdy řešíte problémy spojené se zdravotním stavem? Zajímalo by mě totiž, jestli má nemoc může být vyvolávána psychicky a jestli jste se s něčím podobným již setkala.Mám problém s ušima, konkrétně přetlak v Eustachových trubicích.Hodně mi to ztrpčuje život.Vyzkoušela jsem již mnoho léků a nic pořádně nepomohlo.Jednou jsem se dočetla, že problémy s ušima mívají často i lidi s narušenou psychikou.Nevím jestli mám přímo psychické potíže, ale špatnými myšlenkami a nespokojeností sama se sebou dost často trpím.Myslíte, že by mi konzultace u psychologa mohla pomoci zjistit, jestli v tom mé onemocnění spočívá?Mockrát vám děkuji za odpověď, zdraví Denisa

Odpověď: (31. 1. 2008, 15.56)

Milá Deniso,
líbí se mi, že ve své otázce propojujete tělo i duši. Ano, člověk je složitý systém - energoinformační... Vzhledem k tomu, že si jste vědoma určitých rezerv v oblasti psychické, doporučuji zapracovat na této oblasti. Je pravděpodobné, že z velké části by vám to pomohlo i pro oblast somatickou. Dobré by bylo navštívit i léčitele. K vaší úvodní otázce: ano - některé somatické problémy jsme tu vyřešili (jedná se právě o kombinaci práce na psyché i na energii těla). Zajímavých výsledků dosahuje i tradiční čínská medicína.

Alča píše: (29. 1. 2008, 14.59)

Dobrý den  
Paní doktorko mám problém se svým sebevědomím.Mám strach se pouštět i do základních věcí jako je vaření úklid.Chtěla bych všechno hned a co nejlepší.ˇZivot mi utíká nevím co mám dělat dřív jestli se sama učit nebo si hrát s mými dvěma dětmi.Je mi smutno že se nedokážu radovat a hrát si.Pořád se soustředím na sebe co jsem řekla udělala je to strašně vysilující co s tím .Děkuji Alča

Odpověď: (31. 1. 2008, 15.46)

Milá Alčo,
vzhledem k tomu, že vámi popisovaný problém je dlouhodobější a složitější, doporučovla bych vám  v místě svého bydliště nalézt někoho, s kým byste mohla pravidelněji spolupracovat. Ona duše potřebuje také pravidelnou péči a tak jako lékař vám slepé střevo nevyoperuje přes net, přestože vám tu operaci může dokonale popsat, tak ani sebepodrobnější odpověď na těchto stránkách, vám problém nevyřeší...

Kláruš píše: (27. 1. 2008, 0.25)

dobrý den,
je mi teprve 16 ale prostě mám problém. Dělá mi velké problémy navazovat kontakty s novými lidmi, ani ne tak s holkama ale spíš s klukama. Prostě se s nima neumím bavit normálně jako s někým koho znám dlouho, v přitomnosti cizích lidí nemluvím a pouze občas řeknu ano nebo ne. Je  mi to trapné a zároveň mě to mrzí, protože už jsem takhle přišla o kluka. Prosím poraďte mi, jak to mám překonat, prostě se chci bavit s ostatními jako všichni mí kámoši, ale neumím to. Omlouvám se za pravopisné chyby. Předem děkuji...

Odpověď: (27. 1. 2008, 13.34)

Milá Klárko,
tyto obtíže souvisí s ne zcela rozvinutým vnímáním sama sebe. Je třeba nalézat bloky v této oblasti, může se začít od vztahu sama k sobě, podívat se na vztahy rodinné. Klárko, nemyslím však, že tato odpověď pro tebe bude nosná, protože je potřeba dotýkat se tvých pocitů konkrétně a ty postupně proměnovat. V každém okresním městě existuje pedagogicko psychologická poradna. Zeptej se, zda by se tam nalezl někdo, kdo s tebou bude terapeuticky pravidelně spolupracovat (že ti nejde o vyšetření, ale o pravidelnou terapii)Nevím odkud jsi, je možné, že v tvém okolí jsou i jiné možnosti... Opravdu ti doporučuji k tomuto kroku se odhodlat a držím palce. (...a neomlouvej se za svou existenci...)

Barča píše: (24. 1. 2008, 13.15)

Dobrý den paní doktorko, ráda bych Vás poprosila o radu. Můj přítel se před časem rozvedl (chtěli se rozvádět, jen jsem to já svých příchodem do jeho života urychlila). Má 4letého kluka, kterého jsem ještě neviděla, protože si to jeho bývalá manželka nepřeje. A on, aby kluka mohl vídat, tak se podřídil. Tedˇ, po roce a čtvrt chtěl, abychom prvně jeli na výlet a prvně ho viděla! Ale já jsem odmítla. Mám prostě pocit, že k nim nepatřím a že oni jsou rodina a není možný, abych zapadla, že budu jen jako doprovod. Přítel o tom mém pocitu moc neví, nerad tohle řeší. Ten kluk za to nemůže, vím to a proti dětem vůbec nic nemám! Vedu i kroužek s dětmi. Možná je to spíš tím, že mi ho nedokázal ukázat už dávno, že neměl zájem aby jsme se seznámili, když spolu žijeme nebo že si nedupnul a přitom já mu to říkala několikrát, aby jsme někam ve třech vyrazili a říkala jsem si, že bude mít radost, že to chci. Tak že tím pádem měl vždy přednost a já byla vždy na posledním místě, protože nemohl být na společném výletě s námi, tak byl bud´s klukem nebo se mnou – a chápu to, je to jeho dítě, tak že s ním byl více. A ted´to bude brát jako samozřejmost, že když najednou on chce... A já nevím jak si ten pocit vysvětlit a jak se ho zbavit. Moc děkuji za odpověď. Barča.

Odpověď: (27. 1. 2008, 13.22)

Milá Barčo,
každá žena chce vnímat, že pro druhého je tou pro něj nejdůležitější. A z vašeho psaní opravdu nevnímám, že by se váš partner za vás uměl postavit, že vy jste jeho přítomnost...Pak se vašemu pocitu není co divit. Důležité je, jak se váš vzájemný vztah vyvíjí, kam směřuje - směřuje k nové rodině? Víte, vy jste do vztahu patrně vstupovala nezatížená minulostí, u vašeho partnera to bylo jinak - a to dává tušit jistou nerovnováhu, komplikace a je otázka, zda tento partner může vám dát to, co vy od partnera chcet, co nabízíte.

Zuzana píše: (23. 1. 2008, 0.56)

Dobrý den,
je mi 39 let, vdaná jsem 2 roky, vztah s manželem trvá celkem 5 let a máme dceru, které je 1 1/2 roku. Oba dva již máme jedno manželství za sebou, já jiné děti nemám, manžel má z předchozího manželství dceru a syna, se kterými se ale vůbec nestýká. Prý vinou jeho bývalé manželky, která poštvala děti proti němu.
Manžel poslední rok pracuje v Praze již celý týden a domů za námi jezdí jenom na víkendy. Zhruba před 3 měsíci se manžel začal chovat nezvykle a teď o vánocích jsem ho našla spát v obýváku. Zeptala jsem se ho, co se děje, protože jsem něco tušila a on mi potvrdil, že má v Praze milenku. Prý to tak nechtěl, ale moc se zamiloval. Mně i dceru prý má moc rád a nejraději by nás chtěl obě = mně i milenku! Mezi námi se prý nic nezmění, stále bude na víkendy jezdit domů a je pravda, že jezdí, plánuje společné výlety, finance, ale v neděli večer odjíždí do Prahy za milenkou....
Jsem z této situace moc nešťastná a  nevím, jak jí řešit. Manželovi se pravděpodobně do žádného řešení nechce, protože mu tento stav vyhovuje. Mám trvat na tom, aby tento stav nějak vyřešil, ať již tak, že se vrátí ke mně a nebo odejde k milence a nebo počkat, až jeho počáteční zamilovanost vyprchá?
Pořád ho mám moc ráda a nechtěla bych, aby od nás odešel, a proto ho nechci odehnat nějakými ultimáty, ale zároveň nejsem schopná tuto situaci snášet déle bez mlčení. Co dělat? Poprosila jsem ho, aby zvážil, jestli našemu vztahu nechce dát ještě šanci a slíbil, že o tom bude uvažovat. Ale měsíc utekl jako voda a nic se neděje, pravděpodobně mu tento stav vyhovuje.

Odpověď: (23. 1. 2008, 19.33)

Milá Zuzano,
situace nelehká...mohu vám poskytnout opravdu jen obecné informace - máte pravdu, že dáním ultimáta a dalšími nátlaky se vystavujete  tomu, že se rozhodne jinak než si přejete (taky se nemusí rozhodnout vůbec a rozhodnutí zda setrvat v manželství je na vás) Druhá pravda bývá, že jakékoliv rozhodnutí přináší více klidu než nejistota. Vy jste ted patrně na rodičovské dovolené, tak jistou roli hraje i ekonomická závislost. Každopádně vám doporučuji ze vztahu se emocionálně stáhnout tak, jak to půjde... Dobrou analýzu a doporučení ohledně manželských nevěr má ve svých knihách M.Plzák... Jste šikovná a samostatná žena, tak na to nezapomeňte.

Zuzana píše: (23. 1. 2008, 0.40)

Dobrý den, moc Vás chci poprosit o radu. Mám přítele, se kterým jsem skoro dva roky a necelý půlrok spolu žijeme. Jde o to, že můj přítel vyhledává na internetu pornografické stránky a to i za mé přítomnosti ve vedlejším pokoji. Když jsem mu řekla, že mi to ubližuje, řekl mi, že je to vlastně můj problém. Jeho to baví a mám se s tím srovnat. Bohužel i když se snažím, srovnat se s tím nedokážu. Představa, že jakmile opustím byt, začne jeho "koníček" mne ničí. Neustále plná historie porna, nastahované filmy. Nerozumím tomu a on mi to nechce vysvětlit. Na otázku, zda ho neuspokojuju, nepřitahuju mi řekl, že to se mnou nemá co dělat. Ale má, protože mne to ubíjí. Nevím, jestli už nejsem paranoidní, jestli dělám něco špatně. Prosím o radu, jak se k tomu mám postavit. Mám tolerovat jeho počínání, které mne ničí? Děkuji za odpověď.

Odpověď: (23. 1. 2008, 19.22)

Milá Zuuano,
jestli v ostatních oblastech vám vztah vyhovuje, bylo by dobré přijmout jako realitu, že váš partner sleduje porno (mmj. asi to nebude jediný muž, protože jinak by porno průmysl nebyl tak výdělečný) Nebylo by dobré, se tím nechat ničit. Můžete si zkusit odpovědět na otázku, proč vás to ničí, jaký pocit to ve vás vyvolává a s tím pak pracovat. Mmj. jak plánujete vývoj vašeho vztahu dál? Mějte se dobře.

Jana píše: (22. 1. 2008, 14.17)

Dobrý den, chtěla bych Vás poprosit o radu. Pracuji jako asistenka více než 4 roky. Asi po roce této práce se mi stalo, že se mi při podávání kávy, vody apod. roztřásly ruce. Toto se mi občas zopakovalo při tzv. důležitých návštěvách VIP.Začala jsem z toho mít mindrák. V poslední době se mi to stává stále častěji, třesou se mi ruce a cítím tlak mezi lopatkami a sevření v hrudi. Nepomáhá mi ani metoda tzv. prodýchávání. V práci i doma je jinak všechno v pohodě. Jsem přesvědčena, že příčinou je nervozita. Uvažuji o změně zaměstnání, i když mě tato práce baví. Děkuji za odpověď.

Odpověď: (22. 1. 2008, 20.32)

Milá Jano, váš dopis obsahuje opravdu hodně málo informací o tom, co prvnímu roztřesení rukou předcházelo. Příznaky, které popisujete, jsou významné a to, že nepomáhá metoda prodýchání signalizuje, že potřebujete odhalit skutečnou, hlubinnou příčinu ve vašem vnitřním světě a zpracovat ji. Domnívám se, že tato cesta by pro vás byla přínosnější než změna místa.

Kkk píše: (19. 1. 2008, 13.08)

Dobrý den, je mi 18 let a našla jsem si o 10 let staršího opřítele s 5ti letou dcerou, kterou má z manželství, ze kterého už se teď půl roku rozvádí. Bydlíme od sebe 250km,vidíváme se málo a díky tomu, že má teď svůj vlastní byt a není s dcerou přes týden, tak se vídáme ještě méně. dělí svůj život mezi nás dvě. asi jsem žárlivá a pěkně velký sobec, protože bych si s ním přála trávit většinu volných víkendů,bohužel vím, že to nejde, ale pořád se s tím nedokážu srovnat. na malou žárlím, když jí někam vezme, něco ji koupí apod.. a když jsme spolu všichni tři, tak malá je upnutá jenom na tatínka, asi proto, že ho vidí jenom o víkendech a já si ho vůbec neužiju, spíš zuřím, že veškerou péči věnuje jenom jí, do té doby než malá usne. ale jinak svého přítele miluju nadevše, klape nám to, ta dálka taky není takový problém, akorát ten čas, který musí dělit. nikde na internetu jsem podobný problém neobjevila ani neznám nikoho, kdo podobný problém řeší, že žárlí na malé pětileté dítě.. vím, že chyba je ve mně, ale nevím jak se tomu všemu postavit.
Děkuji za odpověď

Odpověď: (20. 1. 2008, 12.06)

To, co prožíváte ohledně vztahu k dceři partnera, není tak ojedinělé, jak vám v tuto chvíli připadá. Tuto problematiku zachycuje již pohádka o popelce, kde macecha upřednostňuje své děti. Stále se jedná o variaci na stejné téma - pro ženu je náročné hledat vztah k dětem partnera, vysvětlením snad může být, že chce plně partnerovu pozornost, protože opravdu v době "vyvedení vlastních mládat" potřebuje jeho péči, práci... Víte, spíše se ptám, proč taková mladá, chytrá (a určitě hezká) si komplikuje život vztahem, jehož kulisy dávají tušit velmi náročný příběh. Asi vám v závěru napíšu větu, kterou nechcete slyšet a to: rozumem zanalyzujte příběh vašeho vztahu a postupně dle toho jednejte...
Vy jste mladá bez závazků, zasloužíte si muže také bez závazků...

anerka píše: (18. 1. 2008, 17.12)

Dobrý den
děkuji za odpověd. Vůbec nechápu jak mi můžete jako psycholog radit vyrovnat skore. Jak bych se mohla cítit potom. Mohla bych se zeptat co jste radila carymukovi?  To je totiž můj manžel
Děkuji

Odpověď: (18. 1. 2008, 20.52)

Dobrý den,
cítila byste se stejně jako on (ne tedy bez poskvrny a to je to vyrovnání).
Myslím, že ani vy ani já nenacházíme korespondenci s čárymukem...
A co druhá rada? - misto korespondence jít k profesionálovi pro osobní informace...

Anerka píše: (18. 1. 2008, 13.16)

Dobrý den
Je mi 35 a manžel je o 3 roky mladší.Jsme manželé 7 let a máme spolu dvě děti 6 a 2 roky.Jeho matka se nám od začátku pletla do života a samozřejmě z toho plynuly i naše věčné hádky a neshody.
Loni na jaře si našel manžel milenku na kterou jsem přišla na začátku srpna díky anonymnímu telefonátu že si mám dávat na manžela pozor. Poprvé jsem se mu podívala do mobilu a tam měl docela drsný zprávičky od ní. Když jsem se ho na to zeptala zapíral ale nakonec mi řekl že s ní spí a co má být že má taky nějaký závazky. Vuči mě mi to přijde nespravedlivý.Doma vařím peču uklízím peru vařím a dělám i věci které v jiných rodinách dělá chlap a je to ničím. Byla jsem rozhodnutá že to jinak asi nepůjde než rozvodem ale nakonec jsme se dali zpátky dohromady. Manžel mi slíbil že to skončil a že miluje jen mě. Že je rád že jsem s ním a jiné. Ve mě ale zůstává pocit nejistoty a nemůžu se toho zbavit. mám strach že mě pořád podvádí a já si jen hraju na hloupou kačenu. Po dvou měsících jsem v mobilu náhodou našla přijatý hovor od ní. pořád mi opakuje že to skončil a já nevím zda mu můžu věřit. Mám ho moc ráda ale nevím zda to je z jeho strany pravda a nebo lež.Řekl mi že nechce o mě přijít a že ho trápilo černý svědomí, ale proč by měl chtít být se mnou když si musel nikoho najít. Mám pěkný chaos v hlavě. Když je doma je to fain ale jak jde pryč nikdy nevím. Co mám dělat abych mu mohla zpátky věřit tak jak dřív a dá se to vůbec. děkuji za odpověd

Odpověď: (18. 1. 2008, 14.19)

Milá A.,
buď je třeba vyrovnat skóre, což se na povel neděje moc snadno a je to hra s ohněm (ale vnáší rovnováhu). Nebo je třeba opravdově odpustit a znovu věřit... Můžete si promyslet otázku, co byste potřebovala od něj, aby si zase získal důvěru, něco přiměřeného, co když se naplní, vy můžete opět důvěřovat. Můžete o tom s ním pohovořit, můžete vyhledat manželského poradce, který vás tímto úskalím provede. Sama víte, že nedůvěra způsobuje trápení vám a není to něco, co vám život zpříjemňuje a v konečném důsledku může ohrozit manželství...

Veronika 17 píše: (18. 1. 2008, 0.20)

Dobrý den,
mám docela složitý problém. Už mě to trápí delší dobu a nevím co s tím! Začalo to tak, že v polovině minulého roku jsme se s mojí maminkou museli kvůli osobním důvodům rozdělit (bydlely jsme spolu 5 let), já musela jít zpátky k otcovi a ona se odstěhovala za přítelem hodně daleko ode mě. Byla jsem na ni hrozně fixovaná, je to pro mě vlastně maminka a přítelkyně v jednom. S otcem moc nevycházím, protože si do domu nastěhoval přítelkyni, která otce štve proti mě. Mám tady svůj vlastní pokoj, na což jsem si už odvykla, protože jsme s mamkou spávali spolu na letišti. Ke konci minulého roku umřel něco jako můj "děda" (nebyli manželé s babičkou). Jezdil kamionem po světě, takže jsme se tu smutnou zprávu dozvěděli po telefonu a já samozřejmě u všeho byla, byla jsem u babičky, prožila jsem si ten smutek, stres, probdělé noci plné hrozných myšlenek a výčitek, všechno se točilo pořád dokola, pořád se to připomínalo a rozebíralo, proč vlastně umřel atd. a hodně mě to poznamenalo. Aspoň si to tedy myslím. U babičky jsem zůstala nadále, abych jí mohla být v takové chvíli oporou, aby ji měl kdo držet za ruku a uklidňovat ji. Nedávala jsem svůj smutek nějak najevo, protože by to babičce moc nepomohlo, ale jakmile jsem byla někde sama, rozbrečela jsem se jako malé dítě. Asi po měsíci jsem se vrátila domů k otcovi. První noc byla hrozná! Nemohla jsem vydržet ten pocit, že tam jsem sama, všude ticho a tma. Dostala jsem hrozný strach. Navíc se trochu zabývám  duchovnem, tak jsem si představovala, co by se stalo, kdyby za mnou "děda" v noci přišel. Myšlenky jsem měla hrozné a tu noc jsem nemohla vůbec spát. Od babičky jsem si potají vzala pár prášků na uklidnění, tak jsem si jeden téhož večera vzala. Od té doby se to se mnou nějak vleče, každá noc je pro mě utrpením, jakmile se setmí, začnu se bát. V noci spávám při rožnutém světle, ale to mi hází na zeď stíny a to mě ještě víc děsí. Ležím v posteli, rozhlížím se po pokoji a nevím co dál. Slyším různé zvuky, různá praskání, vidím nějaké světýlka.Vím, že si to všechno asi ale namlouvám, ale je to prostě silnější než já a nedokážu se tomu nějak ubránit. Nedokážu se soustředit a myslet na něco pěkného, nějaké příjemné vzpomínky atd. Mám strach zavřít oči, že až je zase otevřu, uvidím něco zlého. Mám strach, že se mi něco stane. Byla jsem zvyklá žít s maminkou, a teď jsem tu sama zavřená v pokoji a mám tu vlastně jenom počítač, jediný prostředek pro rozptýlení a zábavu. V noci se mi zdávají noční můry, v noci se často budím. Snažím se chodit spávat dřív než všichni v domě, ale jakmile lehnu do postele a přeji si usnout, stejně se mi to nedaří, protože nejsem unavená. Zkoušela jsem už různé prostředky. Začínám už z toho pomalu bláznit. Všechno mě tady děsí. Už mi nestačí ani rožnuté lampičky v pokoji. Jsem z toho úplně zoufalá. Proto se obracím nejprve na Vás, jestli pro mě nemáte nějakou radu, jak byste mi mohli pomoci.
Děkuji moc za odpověď.
Veronika

Odpověď: (18. 1. 2008, 14.06)

Milá Veroniko,
pro slečnu, která se začíná zajímat o duchovno, psychično, není důstojné, aby žádala jednoduchou radu po internetu. Největší alchynmií života je  svůj vnitřní svět na základě poznání řídit... U tebe nejistotu, úzkost způsobuje několik faktorů... Pomohli by ti např. u mne léčebné meditace, které vedou  k vnitřnímu poznání a také k práci s tímto světem... Ke studentům v tíživé fin. situaci bývám vstřícná...

Helena píše: (17. 1. 2008, 17.46)

Dobrý den,
prosím můžete mi poradit jak pomoci manželovi, který často upadá do deprese? Žijeme v relativně spokojeném manželství 25 let, máme 2 dospělé syny, jsme existenčně zajištěni, ale manžel velmi rychle a často upadá do trudnomyslnosti,má pocit,že se na něj neustále valí problémy a starosti, často říká,že by chtěl někam utéct nebo dokonce odejít ze světa.Žijeme denně vedle sebe doma, oba zde podnikáme i když máme každý vlastní firmu - určitě zde hraje roli i ponorková nemoc, přestože sportujeme a máme vlasní i spol. koníčky.Podle mě nám nic nechybí, někteří přátelé říkají, že manžela pálí dobré bydlo.Mě je to moc líto, protože si život neužívá a stále se něčím trápí. Nevím zda se mám snažit ho něčím rozptýlit nebo pobavit nebo dělat, že se nic neděje.Vyzkoušela jsem všechno, ale zdá se mi ,že to nějak není v mé moci.Před několika lety byl u psychologa,ale je to stále stejné.Vím že příčina bude někde hlouběji.Jak se k němu chovat,když upadne do tohoto stavu, mohu mu nějak pomoci?
Velice děkuji za odpověd.
Helena  

Odpověď: (18. 1. 2008, 13.55)

Milá Heleno,
sama píšete, že jste již vyzkoušela vše, co umíte...opravdu mu pomoci tedy nemůžete. Doporučuji vám, abyste si pro porozumění depresivního stavu přečetla knihu od William Styron: Viditelná temnota. Tam naleznete kus odpovědi na své otázky. Setkání s depresí a její léčba bývá běh na delší trať, ale může mít své výsledky. Sice upřednostnuji spolupráci s psychoterapuetem/léčitelem, ale za určitých okolností je možné i sáhnout po antidepresívech. Chce-li manžel své psychično řešit, měl by usilovněji hledat cestu... Může mne třeba kontaktovat.

matama píše: (17. 1. 2008, 5.31)

Prosím o radu.Po mnoha zklamáních,kdy už jsem nevěřila,že můžu někomu zase důvěřovat,jsem opět na dně.Asi jsem nenapravitelná.Před rokem a půl jsem potkala člověka,který mi ukázal,že vše může být zas krásné.Měli jsme harmonický vztah a nikdy jsme se ani nehádali a neměli žádné problémy.Protože nejsme z jednoho města,tak jsme se vídali jen o víkendech.I přítel byl po velmi bolestném rozchodu(i když to byl už rok)a věděla jsem,že mě nebude milovat nějakou velkou láskou,ale já byla šťastná,že mě má rád,záleží mu na mě a vždycky se na mě těší.Já se bohužel zamilovala více a asi jsem mu to dávala moc znát.Má teď toho moc,protože má náročnou práci,staví domek a dodělává školu(zkouškový období).V prosinci mi oznámil,že se chce rozejít,protože mě prý nemůže dát tolik lásky,co já mu dávám a že si zasloužím potkat člověka který mě bude milovat a ne mít jen rád.Ale chce zůstat přítel a vídat se dál na přátelské úrovni.Nakonec jsme si dali pauzu a příští týden prý proberem ,jak dál.Já se trápím,protože o toho človíčka nechci přijít,protože je jeden z mála lidí,kteří mi rozumí a jemu se můžu svěřit se vším.Tak to fungovalo oboustraně.Já mu tvrdím,že nezáleží v partnerském vztahu tolik na nějakém velké lásce,která stejně časem vymizí,ale že je důležitější mít rád,důvěřovat si a vážit si jeden druhého.Bolí mě to o to víc,že jsme si oba i rozumněli s našimi dětmi i když už jsou docela dospělé.Tak nevím co mám čekat od našeho setkání,protože mě má pořád rád,ale nedokáže prý milovat a mě na něm moc záleží.Díky

Odpověď: (18. 1. 2008, 13.39)

Milá M.,
nevím, co můžete čekat... jinou otázku ve vašem psaní nečtu... Můžete třeba společně zajít na seminář rodinných konstelací. Mmj. to co mu vysvětlujete o vztahu neříkám že je špatně, ale také si uvědomte, že vy tu lásku cítíte...a i on chce milovat...

Veronika píše: (16. 1. 2008, 23.17)

Dobrý den.
mám problém s přítelem. mně je 25 a příteli 30. jsme spolu 4,5 roku a před týdnem, bez jakékoliv příčiny, hádky apod. se mi rozplakal. že nutně musí odejít, že už nemůže dál, že už to není on. že mě má moc rád, ale že mu chybí málo a začne mne nesnášet. ptala jsem se ho, co se děje. opakoval pořád to samé. nechce prý rozchod, jen čas, aby si všechno urovnal v hlavě. i po týdnu se nic nemění. je to pořád totéž. "sám nevím co chci, nejsem si jistý, ale mám tě rád - netlač na mne". vůbec nevím co mám dělat, ta nejistota mne pomalu sžírá. málo spím, hubnu. Miluju ho, chci být s ním, ale on mne v tuto chvíli odmítá. prosím poraďte.

Odpověď: (18. 1. 2008, 13.32)

Milá Veroniko,
chápu, že je to pro vás velmi náročné období. I při čtení vašich řádku si vzpomenu na moudrá slova Dr.Plzáka: Snoubenci by si po půl roce nejpozději po roce měli uzavřít manželství nebo se rozejít. V současnosti sice nepopulární názor, ale ne neopodstatněný. To je jedna část vašeho příběhu, další souvisí s individuálním vnitřním stavem vašeho přítele, který si musí uchopit on (pro něj by bylo vhodné zajít na konzultaci k psychoterapeutovi...) Vám mohu poradit, abyste přenesla pozornost k sobě, využila čas na činnosti, které vás baví, péči o sebe... a nějaký čas vyčkala...mmj. nepřehlédla, co vše se ve vás odehrává... a dál...?...

Peťula 27 píše: (16. 1. 2008, 17.29)

Dobrý den,

můj problém spočívá v tom, že partnerova matka, matka jedináčka, se stále nedokázala vyrovnat s tím, že on je 1,5 roku se mnou. Rok spolu žijeme - starám se o domácnost... a vařím. Protože přítelova matka pracuje nedaleko našeho bytu, kde jsme jen my dva, stále mu nosí jídlo, které uvařila. Ale vždy mu přinese porci pouze pro něj. Mě tohle chování nepřijde moc normální. Připadám si hloupě, když mu vařím, tak proč mu ještě podstrojuje ona? Pokud bych chtěla svému synovi "přilepšit" donesla bych mu asi dvě porce nebo nic! Nevím, možná je problém ve mně, ale vážně mě to trápí. Tohle je nás obou první vážný trvalý vztah. Od tohoto problému se pak i odvíjí nevelká spokojenost v int.životě nás obou. Prosím poraďte!

Děkuji mockrát

Petra

Odpověď: (16. 1. 2008, 21.34)

Milá Peťko,
nevím, co bych vám mohla poradit.
Jen vám mohu potvrdit, že chování vaší potenciální tchýně opravdu není
optimální. Je ale na vašem partnerovi, aby v této situaci maminku odkázal do
patřičných mezí... (slušně, pozvlně, ale srozumitelně)
Nedokáže-li to, není vedle vás zralý partner, ale chlapec s nevyřešeným
vztahem k mámě...a s takovým lze očekávat nevelkou spokojenost v int.
životě...

martin píše: (15. 1. 2008, 17.01)

vazena pani Radano.obracim se na vas s ocekavanim aspon nejake pomoci z moji nastale situace.chtel bych se rozvest s moji manzelkou ktera me podvedla jiz opakovane a nechce nastalou situaci resit zadnym zpusobem.presto ze na ni apeluju a snazim se o vsem mluvit nema zajem cokoliv resit.tvrdi ze se rozvest nechce ze by toho mohla litovat a neustale opakuje ze me ma rada a neciti ke me nenavist ale sexualne se mnou zit nechce presto ze jsem ochoten na celou vec zapomenout a zacit znovu od zacatku i kdyz je nas vztah v takove situaci ze zarlive sceny plne podezirani a neduvery jsou pomalu na dennim poradku a hlavne oboustrane.nevim jak mam v takove situaci postupovat protoze me neustale udrzuje tento stav v nejake nadeji a doufani ze se to urcite musi zlomit a bude to lepsi a my budeme zit jako cela rodina ktera miluje sveho syna a dela vse pro to aby z nej vychovala lepsiho cloveka nez jsou jeho rodice.omlouvam se ze me psani vypada chaoticky ale me pripada ze cely muj zivot je posledni dobou chaoz ze ktereho se nemohu dostat a proto vas zadam o radu.dekuji

Odpověď: (16. 1. 2008, 11.54)

Milý Martine,
jak uvádím, pomoc skrze odpovědnu obsahuje spíše obecné informace... Kroky k řešení bychom nalezli lépe při osobním  setkání...
Tak několik tezí: Do partnerského vztahu patří sexuální život. Dítě má právo (a prospívá mu) život s oběma rodiči. Žít v konfliktním vztahu plném nedůvěry není dobré pro žádného ze zúčastněných. Takže se nabízí
1. varianta: v manželství setrat pokud se obě strany dohodnou na tom, že chtějí žít v harmonickém vztahu a udělají k tomu jasné kroky (a protože se opakovaně ukazuje, že vlastními silami se to nedaří, vyhledáte manželskou psychoterapii)
2. varianta: nedohodli jste se na variantě č. jedna, tak se nabízí rozvod. I zde doporučuji abyste sám vyhledal psychoterapeuta, se kterým si urovnáte myšlenky, zklidníte své rozjitřené emoce a připravíte si rozumný rozvodový proces a dáte svému životu nový řád...

Iriska píše: (14. 1. 2008, 16.29)

Zamiloval se do mě kolega z práce,nevím co ho k tomu vedlo,ale byla jsem na něj milá a lehce jsem s ním flirtovala jako s každým mě sympatickým člověkem.Naše kontakty probíhají v podstatě pouze telefonicky a viděli jsme se všudy všeho dvakrát.Mě i jemu je pár let přes čtyřicet on má jistý vzhledový handicap,ale je v celku přitaživý muž, o mě většina lidí tvrdí, že vypadám líp, než mi ve skutečnoti je. On má stabilní rodimu a dospělé děti, já jsem podruhé rozvedená, ale žiju také v celkem funkčním dlouhodobém vztahu. Problém je v tom,že on po té, co mě podruhé potkal, a po roce si se mnou potykal, aniž by mi cokoli naznačil, oznámil své ženě, že od ní odejde, protože chce žít se mnou.Velice se divil, že o vztah, který mezi námi vznikl, nechci víc bojovat a nehodlám odejít od svého přítele. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě s ním jisté eroticky zaměřené dobrodružství nenapadlo, ale nikdy jsem mu to neřekla. Jeho žena dělá scény vzkazuje mi po něm, že si se mnou chce promluvit, nutí ho, měnit zaměstnání, nevím, co si o tom mám myslet, ani co dělat.Sejít se sní nechci myslím, že by se tím nic nevyřešilo. Co si o tom myslíte vy?

Odpověď: (16. 1. 2008, 11.42)

Milá Irisko,
jednání kolegy se jeví jako iracionální... to je pravda... ale ptáte-li se mne na to, co si myslím, tak si myslím, že není dobré zahrávat si "s ohněm", tzn. s city druhého člověka, což dlouhodobé flirtování může způsobit.