kitekat píše: (25. 8. 2008, 5.26)

Dobrý den,jsem 5 let vdaná a bydlíme v domku s rodiči manžela,ale problém je  v tom,že bydlíme společně i s jeho babičkou,o víkendech ji navštěvují synové,kteří občas přijdou opilí,čekáme druhé dítě,a nevím jak tyto situace zvládat,mám nervy a strach,aby něco neprovedli,máme společ.koupelnu i záchod,v noci nás ruší jak chodí, a pak jsme s manželem celou noc vzhůru,jsme na nervy.Chtěla bych se vrátit k našim a bydlet u ních a udělat si bydlení u nich,manžel má strach o finanční stránky,kolik to bude stát,a tak,ale mě je to jedno,chci žít v klidu se svými dětmi a manželem,copak chci toho moc?prosím o pomoc,co mám dělat?děkuji

Odpověď: (25. 8. 2008, 12.20)

Milá K.,
samozřejmě, že to, že chcete žít v klidu se svými dětmi a manželem, je v pořádku. Asi byste si potřebovali společně s manželem urovnat myšlenky, napsat různé varianty, jejich klady a zápory - poctivě a zvážit, kterou varientu společně vyberete - můžete požádat odborníka, aby vám s tím pomohl, abyste nezapomněli na některé důležité plusy či negativa - do kterých patří i vnitřní prožívání. Pak se pro jednu variantu rozhodnout a tu přijmout za svou. Tu spolupráci s odborníkem opravdu doporučuji, protože ten proces rozhodovací není jednoduchý, jak vypadá. (a pozor -  svým postojem - je mi to jedno mmj. - říkáte, je mi jedno, jak se manžel bude cítit, protože on přejímá zodpovědnost v tuto chvíli za ekonomické zajištění rodiny - ...můžete mu říci, že vám bude stačit skýva chleba na den a třeba se mu uleví...)

hanka píše: (20. 8. 2008, 22.29)

Dobrý den, je mi 23 let a momentálně mám v mém životě takový
>> zmatek,že si stím nevím sama rady.Chodila jsem s přítelem 3 roky,
>> z mé strany to byla laská tak veliká, že jsem úplně přehlížela
>> život okolo mne.Od své vlastní rodiny jsem se úplně vzdálila a
>> šla si za svým -mít spolu byt,oba práci, která nas baví a
>> společný život.Jelikož byl hodně žárlivý a to co prováděl on
>> automaticky jsem musela provádět já taky ikdyž to nebyla
>> pravda.Několikrát jsem se nevyhla i fyzickému násilí, ale pořád
>> jsem doufala, že se změní.Vzdala jsem se i vyšší školy a to, co
>> jsem dělala jsem dělala jen pro něj.Bohůžel život se mi obrátil v
>> okamžiku, kdy jsme se pohádali on měl předat jisté peníze klukovi
>> od, kterého koupil auto, ale to se tak nestalo adal se na
>> trestnou činnost a po několika dnech ho také zatkli.Mě teď
>> zůstaly jen po něm dluhy,protože půjčku jsem si vzala já,ze které
>> nic nemam.Nedokážu myslet na jiné věci,jelikož bydlím stále u
>> rodičů v rodinném domku, kde jsme také  spolu žili i my
>> dva.Udělal zde mnoho práce.a já se tak nemůžů vůbec odpoutat od
>> toho co bylo.Nejde mi navozovat nové vztahy prože mám takový
>> vnitřní strach pořad.Ztratila jsem hrdost sebe v samu a nedůvěru
>> k lidem.Mám pocit, že chce každý ze mě udělat jen blbce.Připadám
>> si jak ptáček, kterého vypustili z klece a on tápa kam
>> letět.neveří si a je zmatený. Prosím poraďte mi,jak dál.předem
>> děkuji a budu se těšit na brzkou odpověď
>> Hanka

Odpověď: (24. 8. 2008, 21.22)

Milá Hanko,
chápu, že tato zkušenost zabolela. Ale doporučuji načerpat z ní zkušenost např. tu, že není dobré podceňovat varovné signály u potenciálního partnera, že není dobré přejímat zodpovědnost za věci, které jednoznačně náleží do království partnera (např.jeho dluhy). Doporučuji vám z této zkušenosti spíše vyvodit poučení, že od partnera očekáváte serioznost, poctivost a zodpovědnost... Je třeba nechat minulost minulostí (ne se stát paranoidní a zhrzenou, zapšklou ženou) a vnímat vstřícně přítomnost a důvěřovat sobě, že budoucnost si zařídíte příjemnou...
přeji vše dobré

žabka píše: (20. 8. 2008, 1.01)

Dobrý den,přečetla jsem si už spoustu vašich odpovědí lidem,kteří vás o to v nouzi požádali a některé Vaše rady mě hodně oslovily,proto bych Vám taky chtěla trochu naznačit svou situaci a poprosit Vás o malou radu,jak naložit se svým životem.
Je mi 24let a už delší dobu pocituji životní prázdnotu a nevím jak dál.Připadám si na světě zbytečná a již několikrát jsem chtěla ze světa odejít,ale bohužel jen v myšlenkách,protože k činu mi chybí odvaha a svírá mě velký strach,ze všeho kolem.Jsem naprosto neprůbojná a nechám si od každýho všechno líbit,než abych vyjádřila svůj názor a naplno se ozvala.Jsem hodně uzavřená a mluvit před více lidmi se odvážím jen výjimečně.Už ve škole jsem se nikdy nedokázala zapojit do hromadného povídání si s kamarádkami a byla jsem proto označována za divnou málomluvku,která se ostatních straní,ale já prostě jen neměla odvahu přidat se do hovoru a být jako ostatní.Připadám si jako na jiné planetě,kde pro mě není místo a na kterou jsem se narodila omylem.
Rodičovské lásky jsem si mnoho neužila,ve 13-ti jsem přišla o maminku,3 roky předtím o tatínka a pak už to šlo jen z kopce.2 roky jsem bydlela u příbuzných,kde jsem však cítila,že opravdovou lásku a podporu dávají jen svým dětem a navíc mě od té doby začal sexuálně zneužívat můj strýc,který si se mnou pod hrozbou výhrůžek,abych nic nevyzradila,dělal co chtěl a já to mohla jen přetrpět.Po 2 letech sexuálních nátlaků jsem začala utíkat z domova,svěřit se nebylo komu,až mě umístili do mé plnoletosti do dětského domova.Když jsem se v plnoletosti vrátila kvůli své sestře k příbuzným a po pár týdnech zpozorovala,že ji často bijí a ona mi řekla,že to na ní strýc taky začíná zkoušet,opět jsem zbaběle utekla a po pár dnech bezradného toulání se jsem vše vypověděla na policii a pomohla jí od nich odejít.Sestru si adoptovala rodina její dobré kamarádky,která jí pomohla na vše zapomenout a dnes může v klidu studovat vysokou školu.
Mě ovšem nyní provází situace,kdy mě už 3 roky citově a částečně i intimně ničí můj 88-letý dědeček.Je to člověk,od kterého mě jeho chování nejvíc zaskočilo a nikdo by to do něj neřekl,pracoval jako ředitel a byl to vážená osobnost.Ve svých 20-ti jsem měla měsíc přítele,od kterého jsem odešla kvůli jeho velké touze po každodenním milování,které jsem podstupovala jen z důvodu udělat mu radost a ne z lásky-to ve mě zanechaly nátlaky od mého strýce,nedokážu dát a přijímat lásku.Ovšem po tomto vztahu mě začal osahávat právě můj dědeček a předhazuje mi,že on toho pro mě udělal v životě nejvíc a proto bych ho měla milovat.Jsem z toho zoufalá,vysvětlovala jsem mu několikrát,že láska mezi námi není možná,ale to on si nenechá vymluvit a dál mi ničí život svými výčitky a kázáním o tom,že bych ho měla milovat.Musím se o něj v jeho věku starat,když jsem bydlela nějaký čas v podnájmu,tak za mnou kažký den běhal a přemlouval mě i okolí,at se vrátím a vyhrožoval,že jinak skočí pod vlak.Nyní mě už víc jak 3roky vydírá a já,abych neměla na svědomí jeho život,si nechám vše líbit-ale dlouho to už asi nezvládnu.
Mé vyhlídky na budoucnost nejsou vůbec optimistické-mužům nedokážu věřit a mám z nich strach,ve společnosti nemohu najít své místo a najít sama sebe.
Děkuji za přečtení,za Váš čas a případnou radu.

Odpověď: (24. 8. 2008, 21.15)

Milá Žabko,
opravdu neveselé čtení, je opravdu třeba v sobě nalézt i nadále hodně životní síly a lásky, která vám dá sílu jít životem... přeju vám, abyste i našla sílu, odvahu, nalézt si člověka, se kterým budete pravidelně spolupracovat a budete nalézat řešení pro svůj život. Nevidím řešení v jedné radě, ale ve vašem postupném urovnávání myšlenek, citů, pocitů, bolestí... Věřím, že zvítězí láska k životu, který vám byl s důvěrou dán. Doposud jste prokázala, že jste šikovná, milá dívka-žena. Přeji, abyste v sobě krásné ženství i nadále rozvíjela, i když vím, že to v tuto chvíli je náročné... Jste-li z okolí, ráda se s vámi sejdu.

Mcblo píše: (19. 8. 2008, 21.37)

Dobrý den, mám takový problém a nevím s kým ho řešit :( .............

Odpověď: (24. 8. 2008, 21.02)

váš dotaz opravdu nepatří na tyto stránky, a není-li vtipem, obraťte se na
http://sexuologicka-poradna.ic…

Janka.je píše: (19. 8. 2008, 21.24)

Dobrý den, měla bych jen dotaz co se týče agresivity u malého dítěte a jak na to? Nějakou radu co s tím.. Mám dvouletého synovce a kdokoliv mu příjde pod ruce tak ho bije( děti) Jeho mamina už je s toho tak neštastná že i pláče.. a neví si rady co s ním:-((( Prosím o radu. Děkuji Jana.

Odpověď: (24. 8. 2008, 20.56)

Milá Janko,
situaci bude spíše muset řešit jeho maminka. Může se obrátit na konzultaci, dvouleté dítě je skutečně malé, asi bude maminka potřebovat podporu k trpělivosti a systematičnosti. Děti se rodí různé a je třeba odhadnout, co je příčinou takového jednání a dle toho zvolit výchovu. Bylo by dobré, aby si párkrát maminka došla probrat některé situace, své jednání a výsledek...
Přeji vše dobré

jaro píše: (19. 8. 2008, 15.11)

Dobry den ,chcel by som sa na vas obratit s prosbou.Chodil som s mojou priatelkou asi tak 3 mesice a teraz zijem s nou uz viac ako 4 mesiace v jednej domacnosti s mojimi rodicmi.
Prve dva mesiace boly vyborne harmonicke a tak dal... Potom sme se prestavhovaly a zacaly male problemy... mojej priatelke sa zhnusil ten byt a prestala mat chut upratovat ..lebo zase za chvilu tu bol bordel ale to je normalne ked sa robia prestavby v byte.
No ale su tam aj hodne vic uz to vadi mojim rodicum a to co my vravej je pravda ...ze ju neumim naucit poradku ale na druhej strane ju nechem stratit a v domacnosti narasta husta atmosfera :(( a nechcem ublizit ani jej ani mojim rodicom. Dakujem za odpoved :))

Odpověď: (20. 8. 2008, 22.25)

Milý Jaro,
nevím, kolik vám je a proč volíte vy, vaši rodiče a vaše dívka takovéto soužití. Je to stav,  který opravdu není optimální ... a může být neudržitelný... asi by bylo třeba otevřeně probrat, zisky a ztráty jednotlivých členů domácnosti, pravidla, hranice... a nezapomínejme, je to byt rodičů a ti mají právo na svůj klidný domov ...
Přeji vše dobré

Pavla píše: (19. 8. 2008, 14.30)

Dobrý den,
jsem 19 let vdaná, máme dvě děti 19 a 16 let. Před šesti lety si manžel našel příttelkyni, chvíli byli spolu,ale pak se rozešli. Manžel se vrátil prý kvůli dětem, které má velmi rád. Začínali jsme docela od začátku a bylo to hezké. Musím připomenout, že jsem v té době studovala při zaměstnání a bylo to hodně náročné nejen ve škole, ale i v práci a doma. Takže tuto první krizi jsme překonali, tři roky bylo v pohodě (snad jen drobné neshody). Pak se to nějak obrátilo a začlo to znova - napětí doma, opět jsem začala studovat (vysokou bylo to nutné pro udržení zaměstnání), manžel dojížděl z práce čím dál tím později. Doma nepomáhal, pracoval jen na baráku, nechtěl s námi trávit společný čas, nikam jezdit. Moc jsem se těšila, že až skončím studium, tak bude vše ok. Ale ono není. Od loňského podzimu má opět milenku, kolegyni z práce. Po novém roce jsem mu zbalila věci a myslela jsem , že ho už neuvidím. Jenže, on sice věci doma nemá, ale jezdí domů každý den, přespává a u milenky zůstává jen dva dny v týdnu. Velice mě to deptá a jsem na pokraji zhroucení. rozvádět se nechce,odejít od ní taky nechce, že ji má rád, pracuje na baráku, plánuje vše co doma udělá. Vůbec tomu nerozumím a jsem z toho docela mimo. Nic mě nebaví, nic se mi nechce dělat. Vím, že se musím z toho nějak dostat, ale memám na to sílu... Pavla

Odpověď: (20. 8. 2008, 22.17)

Milá Pavlo,
nechcete zajít na kus řeči?
Bylo by fajn, přenést vaši pozornost z manžela a vašeho vztahu na sebe... najít vnitřní sílu,  radosti života ... pak se snadněji hledí na plynoucí řeku... a vidí se i hezké břehy.... přejte sobě i jemu v tom upracovaném životě radost... (chápu, že se to snadno píše, hůř dělá...doporučuji osobní návštěvu u mne či kolegy...a naučit se funkční mechanismy)
Přeji víc úsměvu a radost z maličkostí (a to, že vám zdravé tělo slouží, není málo, a zaslouží, aby nebylo ničeno stresem a smutkem)

VLAĎKA 48 píše: (19. 8. 2008, 14.21)

dOBRÝ DEN, PROSÍM O RADU V NÁSLEDUJÍCÍ ZÁLEŽITOSTI:
Se svým mladším synem ( 25 let) jsem si vždy výborně rozuměla a měla jsem s ním kamarádský vztah. Problémy ale začaly, když se syn osamostatnil. Bydlí v bytě, kde platí poměrně vysoký nájem - radíme mu, aby se odstěhoval a koupil si vlastní nemovitost a dával tak peníze do něčeho co bude jednou jeho. Rozešel se s dívenkou, s níž chodil velmi dlouho - téměř sedm let a to kvůli jiné dívce, kterou si do bytu hned nastěhoval. Nyní , po půl roce jejich soužití ta dívka odešla, neboť se objevila třetí dívka.( ta je jen vyučená - barmanka, obě před ní byly absolventky VOŠ, i syn VOŠ dálkově studuje) Nechápu, jak může být syn tak naivní a kvůli někomu absolutně rozbořit současný vztah. Navíc jsem zjistila, že pokud je mu smutno, píše té své první a dlouhé lásce, která neví, co si má o tom myslet. Syn mi v tomhle ohledu nepřipadá " normální". Náš vztah je nyní napjatý, stále žiji ve strachu, co syn zase udělá. Syn podniká - dováží na objednávku ojeté automobily. Manžel je živnostník, má vlastní autodílnu a syn podniká jakoby vlastně s ním. I tam ale panují neshody, manžel je z celé spolupráce velmi  nešťastný, neboť syn je zbrklý, hodně utrácí a manžel tak na něj doplácí. Prosím, poraďte mi, jak se zachovat v situaci, kdy syn stále střídá partnerky, a taky jaký máte názor na podnikání syna s otcem. Děkuji Vám

Odpověď: (20. 8. 2008, 22.09)

Milá maminko Vladko,
je třeba ukáznit své pečovatelské sklony vůči synovi a přijmout jeho dospělost. Říci svůj názor sice můžete, ale nejste-li tázani, doporučuji říci ho maximálně 1x. Nejlépe uděláte, když mu dáte najevo, že mu  věříte, že se o sebe dokáže dobře postarat. Přestože vaše obavy chápu, svou péčí a starostmi můžete paradoxně dosáhnout opaku, budete-li v klidu, nic nezkazíte, protože on nese odpovědnost za svůj život včt. případných náročných situací (ve vašich očích - chyb - lépe však chápat jako jeho životní zkušennosti...)
Ohledně hospodaření v podnikání by si měli otec a syn jednoznačně vymezit pravidla hospodaření (dělba práce, zisku...). Nelze, aby syn prohospodařoval otcovy zisky, tím je synovi umožnováná nezodpovědnost, nedospělost.
Pro dospělé děti je většinou nejlepší, dáte-li jim důvěru (i v situaci, která pro vás vypadá jako nedůvěryhodná) a pošlete je vstříc životní samostatnosti (se vším všudy)
Hodně odvahy přeji

Karolina píše: (19. 8. 2008, 13.29)

Dobrý den,nejdříve jsem vám chtěla poděkovat za pomoc kterou jste mi touto poradnou poskytla při problémech s dcerou(18).Díky vám jsem si uvědomila jak je důležité myslet na sebe a také se o sebe starat.Člověk je zaujatý svými problémy tak ,že si někdy myslí že je "konec světa".Jak říká můj zubní lékař každá bolest někdy skončí.Takže ještě jednou díky.Když budete mít nějaký seminář v Praze ráda se zúčastním.Zdravím Karolina.

Odpověď: (20. 8. 2008, 21.55)

I já vám děkuji za takový vzkaz - potěší :)

anna píše: (19. 8. 2008, 12.23)

Mám problém so svojou  17-ročnou dcérou.Včera som na stole našla list,v ktorom nám oznamuje,že odchádza,pretože jej stále niečo zakazujeme a prikazujeme a neberieme ju vážne.
Dcéra si po našom súhlase priniasla domov malú myš,no po týždni k nej bez nášho súhlasu pribudli ďaľšie tri a nakoniec si objednala potkana,ktorého som jej zakázala.Odvtedy so mnou nekomunikovala,uzavrela sa do seba.Ja osobne si však myslím,že toto jej len zámienka,aby mohla odísť z domu za priateľom,ktorý žije v Čechách. Na konci listu totiž napísala,že zavolá v nedeľu,či sa môže vrátiť.
Mám to ohlásiť na polícii?
Neviem,ako sa mám zachovať,keď sa vráti.Viem,že krikom nič nevyriešim,je dosť citlivá,ale nechcem,aby sa situácia zopakovala.Poraďte mi,ako zareagovať.Ďakujem.

Odpověď: (20. 8. 2008, 21.54)

Milá Anno,
situace nelehká - trochu mi připadá, že si s vámi dcera hraje, ale opravdu neznám celou vaši situaci - vy víte, kde je? Můžete za ni? Čeho chcete dosáhnout spoluprací s policií? Tím neříkám této spolupráci ani ano, ani ne. Neznám vaše rodinné vztahy, komunikační vzorce, výchovný styl, osobnosti...
Následující rada tedy bez záruky: Můžete tedy tuto situaci nechat "doběhnout" a po jejím návratu se bez křiku s ní domluvit, na návštěvě rodinného terapeuta. Formulujte jemně své zdůvodnění návštěvy odborníka:  protože vám dělá starosti vztah mezi vámi, že sama si nevíte s celou situací rady a že se necítíte v té situaci dobře, proto ji prosíte o spolupráci při návštěvě terapeuta... Je pravděpodobné, že bude vhodných několik konzultací ... Další možnosti proberete jistě u něho.
Přeji vše dobré.

Kateřina píše: (19. 8. 2008, 11.15)

Dobrý den, jelikož nemám finance na psychologa a přijde mi že mam dost problemu, rozhodla jsem se Vás požádat o pomoc. Je mi 18 let a trpím nesnesitelnou žárlivostí. Mám přitele a vadí mi když kouká na cokoli se sexuální tematikou i když kouká třeba jen na ženu ve spodním prádle. Nevím jak se toho zbavit bojím se že to ohrozí náš vztah. kdykoli jen zahlídne krásnou ženu nemužu se pak před ním ani svléknout, jak je mi trapně že nebudu tak dokonala jako ona. Ještě mam jeden problém trpím šíleným strachem na to že mi je 18 let si myslím, že by me to už mělo přějít. Bojít se sama chodit po bytě, v noci se nemužu podívat do zrcadla, protože se bojím, že tam uvidím něco čeho bych se bála. prosím, pomozte mi, jak se s tim vším vypořádat. Děkuji

Odpověď: (20. 8. 2008, 21.45)

Milá Kateřino,
z vašeho psaní se ukazuje, že máte starostí několik - jednou z nich je mallá sebeláska (je třeba se mít ráda i ve své nedokonalosti) - s tím je možné začít. Doporučuji pravidelnou  psychoterapií, která bude komplexnější.
Můžete vyhledat psychologickou literaturu o žárlivost a tak začít propracovávat náhled na vlastní emoci žárlovosti.  Urputná žárlivost obvykle vyžaduje dlouhodobější práci sama na sobě (při spolupráci s psychoterapeutem).
Součástí terapie by jistě byla i pozornost věnovaná vašemu nočnímu strachu....
Přeji vše dobré a odvahu na cestě sebepoznání a sebepráce...

zoufalá píše: (12. 8. 2008, 13.54)

Dobrý den,

Nemám se komu svěřit se svým problémem a tím pádem se tím trápím. Proto bych byla ráda za Váš názor a radu.
Se svým přítelem žiji již 10 let. Máme spolu 7mi letou dceru a z předchozího manželství mám 14ti letého syna. Mě bylo letos 33 let a mému partnerovi bude 30 let.
Všechno v našem vztahu vypadalo v pořádku, alespoň jsem si to myslela. Někdy jsme měli nějaké rozepře, ale ty se vždy vyřešili. Takovou menší krizi ve vztahu jsme měli před 3mi lety, ale to jsme zvládli a zase to vypadalo, že je vše v pořádku.
Týden po tom , co jsme přijeli z dovolené mi můj partner oznámil, že mě již nemá rád, že si mě váží jako člověka, ale rád mě má pouze jako třeba svoji matku. Že kdybychom neměli spolu dceru, tak už spolu nejsme 5 let.  Ale chce se pokusit náš vztah zachránit takovým tajným rozchodem, o kterém vlastně nikdo nesmí vědět. Chce abychom začali od znova. Ale nesmím na něj dělat nátlak. Trvá to již 14 dní a já jsem úplně na dně.
Nadále spolu bydlíme, komunikace je pouze na nutné úrovni.  Vlastně vyjádřil to, že chce žít svobodněji a zjistit jestli k sobě ještě chceme. Já ho strašně miluji, takže je to pro mě strašné. Prochází mi hlavou takové myšlenky, co když to bude trvat dlouho a já k němu své city ztratím, tím jak mě ignoruje, nebývá teď přes den skoro vůbec doma ,(přichází tak většinou až kolem deváté večer), když je tak je v jiné místnosti než jsem já. Mě to strašně bolí protože se o tomto problému vůbec nechce bavit. (Nechce se semnou vůbec bavit). Jediné co mi řekl, abych si udělala čas na sebe, ať si najdu nějaké kamarádky, kamarády, koníčky, abych nechodila jenom z práce domů a zase do práce.  
Nebo co když zjistí, že je svobodný, a že je mu tak lépe a  ke mně již nechce vrátit. Jeden vztah jsem již zažila a myslela jsem si, že tento bude ten správný.
Jsem z toho ve stresu a nemůžu z toho spát a nic mě nebaví. Natož si hledat kamarády. Nejhorší na tom je to, že před dětmi musím dělat, že se nic neděje. Je to náročné,Myslím si že syn něco tuší, ale nemluví o tom, když vidí, že je mi smutno tak se přitulí. Ale to moc nepomáhá jen na chvíli.
Hlavou se mi honí myšlenky, co když si našel nějakou ženu. Jsem z toho bezradná.
Prosím, řekněte mi Váš názor jestli takový vztah jde ještě zachránit. Poraďte jakým způsobem ho získat zpátky, aniž bych ho někam tlačila,aby zjistil, že se mnou chce být. Nějaká rada přece musí být. Moc o něj stojím, nebo mám jen čekat, jak se rozhodne?
Děkuji Zoufalá

Odpověď: (15. 8. 2008, 16.52)

Milá,
dobré by bylo zapracovat na své rovnováze. Člověk ve své plné síle je přitažlivější než člověk zoufalý a ve stresu. Uvědomte si, že pokud máte dvě ruce a dvě nohy, máte dost síly k tomu, abyste ustála i případný rozchod. Návrhu - tajného rozchodu - vašeho partnera moc nerozumím. Ale určitě podtrhuji jeho nápad: "Jediné co mi řekl, abych si udělala čas na sebe, ať si najdu nějaké kamarádky, kamarády, koníčky, abych nechodila jenom z práce domů a zase do práce. " Ztratíte-li k němu pouto, budete se cítit  svobodná v konání, rozhodování a to je prima pocit...
Přeji vše dobré :)

Kitty píše: (11. 8. 2008, 16.09)

Ahoj nevím jestli to sem taky patří ale mám apifobii (apitofobii) - chorobný strach ze včel, vos a sršňů a už vážně nevím co mám dělat. Bojím se jít ven, když musím a něco kolem mě proletí tak začnu kňučet (doslova) a utíkám, samozřejmě to všechno doprovázené mácháním rukou kolem sebe, většinou utíkám domů, strašně se třesu a nemůžu dýchat, velice rychle mi tluče srdce a většinou se rozbrečím. Měla jsem strach už několik let, ale teď je to mnohem silnější hlavně proto, že máme u každého východu z domu vosy a když je vidím tak nedokážu jít ven, potřebuju poradit co s tím už je to týden co jsem vyšla z domu jen když jsem opravdu musela...

Odpověď: (15. 8. 2008, 16.43)

Milá Kitty,
bylo by dobré mne navštívit. Bylo by dobré zkombinovat kognitivně behaviorální terapii a SRT např. http://www.studioh.cz/studioh.…­.

wira píše: (11. 8. 2008, 15.53)

Dobrý den, paní Radano!
 Dostala jsem se na Vaše stránky a chtěla bych vás požádat  o radu.
Mám již dospělou 23-letou dceru, která ještě studuje a zároveň žije v Praze se svým přítelem, se kterým chodí rok.
Nedávno se mi svěřila, že jí přítel uhodil...ví, že ho svým chováním vyprovokovala, ale zároveň si myslí, že si to k ní neměl dovolit a odjela domů. Chtěla po mě radu, zda udělala dobře a jestli se s ním nemá rozejít...
Nebyla jsem si zcela jistá, protože v předchozím vztatu, ve kterém s chlapcem chodila čtyři roky, jsem byla svědkem, že je  paličatá a výbušná a v některých situacích bych jí asi taky jednu vlepila..., ale:
-má rodič být vždycky na straně dítěte?
- jak hodnotíte situaci, kterou jsem Vám popsala a co, když se bude opakovat...?
  Děkuji předem za radu s pozdravem

Odpověď: (15. 8. 2008, 16.32)

Milá maminko,
stát při svém dítěti je přirozené, avšak partnerské potíže je dobré nechat
dospělé dítě řešit samotné a téměř nezasahovat...
Můžete říci i svůj názor (1x)
Obecně: žije-li v manželství a dcera by volila útěky k mamince jako mocenskou hru vůči partnerovi - není dobré ji v tom podporovat...

přítel píše: (11. 8. 2008, 15.00)

Dobrý den, potřeboval bych Vaši radu. Mám s přítelkyní problémy ve vztahu, partnerka trpí depresemi uzavírá se do sebe. Je to jedináček a dle mého názoru je i v 24 letech dost fixovaná na rodiče i když si to ona sama neuvědomuje. zdroj   všech problémů je podle mě její táta, který stropí scénu kdykoli se mu doma něco nelíbí, jak u manžeky, tak u dcery. Partnerka bydlí se svými rodiči. poslední dobou ty deprese dorostly podle mě tak daleko že přítelkyně se uzavírá, raděj by ukončila vtah se mnou, jen aby měla pokoj od táty a vlastně od koho koli,podle jejích slov by raděj ani nežila. Snažil jsem se to sní řešit a nevím kudy kam. Přítelkyně údajně nikdy udajně u psychologa nebyla a nikdy se na deprese neléčila, návštěvu psychologa odmítá...

Odpověď: (15. 8. 2008, 16.30)

Milý Příteli,
patrně se budete muset vyrovnat s tím, že vy můžete obhospodařovat jen své království a království své přítelkyně jen potud, kam ona dovolí... Nemůžete ji zachránit... Opravdu ne. Depresivní partner nebývá plným partnerem ve vztahu...
Přeji vše dobré a hezké vaše království...

Macek píše: (11. 8. 2008, 14.40)

Dobrý den, vím že toho máte moc,ale doufám že řada dojde i na mne. 26.7. mi zemřela babička (tedy manželova babička)ale žila s námi v jednou rodinném domě.Rodiče manžela i my máme svůj byt dělí nás jen patro.Jednoho dne jsem šla ze zahrady a slyším jak má tchýně hrozně křičí Marcelko, letěla jsem za ní a tam jsem viděla babičku jak upadá do bezvědomí. Hned jsme ji poskytli první pomoc,ale i přes hod.pokus doktorů se babičku nepodařilo přimět k světu. 6.8.měla pohřeb a já od té doby nespím,zdají se mi hrozné sny,pořád ji tu vidím,bojím se být sama,nedokážu dlouho být tam kde jsem ji zachraňovala.Nevím co mám dělat mám obrovský strach,pocit úzkosti.Moc mi chybí a přesto chápu že je život takový,bylo ji totiž 90let,ale byla naprosto schopná dělat vše i k holiči šla.Prosím kdy to bude lepší,trestá mě snad za to že jsem ji nepřivedla k sobě? Je mi hrozně.Jestli tam někdo přečetl můj příběh prosím odpovězte mi,třeba poradit kam se obrátit.děkuji moc přeji krásný den Marcela z Liberce
PS:diagnóza od dr.byla plicní embólie

Odpověď: (15. 8. 2008, 16.27)

Milá M.,
rozhodně vás za nic netrestá...!!!22.8. budu pracovně v Jablonci a jedno místo je v tuto chvíli ještě volné (můžete mne kontaktovat), bylo by dobré, kdybyste se dokázala i vnitřně rozloučit s babičkou (je k tomu vhodná speciální technika, ale můžete zkusit postupovat intuitivně), pak je třeba odpustit sama sobě a patrně by prospělo i zpracovat vztah ke smrtelnosti těla. Přeji vše dobré.

Mája píše: (11. 8. 2008, 14.34)

Dobrý den, před měsícem se semnou po dvou letech rozešel přítel. Už jednou jsme se spolu rozešli, ale dali jsme se dohromady a nějak jsme si to vysvětlili. Když se semnou rozešel teď, tak důvod byl ten, že my jsme se hodněkrát hádali kvůli sexu, ale né jen kvůli tomu. Měli jsme mezi sebou i více rozporů. Přítel pracuje už nějakou dobu v Praze a jezdil domů jen na víkendy. Tak to nás asi také hodně oddálilo. Teď co jsme se rozešli, tak je s jinou přítelkyní, ale mě pořád kontaktuje a vídáme se. On mi vyznal lásku a pořád se mi omlouvá a říká, že udělal chybu a mrzí ho to, ale já nevím zda mu to mám věřit. S tou novou přítelkyní moc nevychází dobře a sám neví, proč s ní je a chtěl by být opět semnou. Ale já nevím, co s tím. Moc se milujeme, ale i moji rodiče se na něj zlobí a nechtějí ho ani vidět za to, že mi ublížil. Nesla jsem to opravdu hodně špatně. Když jsem ve velkém stresu, tak do sebe nedostanu žádné jídlo a právě během dvou dnů jsem zhubla 8 kilogramů. Ale to je od tématu. Nevím, zda bych měla přistoupit na to, že bychom to zkusili a nebo už by to nemělo cenu? Bojím se, že by mi zase ublížil, ale on se vždy ke mě choval krásně a nijak mi ve vztahu neubližoval. Nevím, jak se rozhodnout:( Moc děkuji za odpověď

Odpověď: (15. 8. 2008, 16.12)

Milá Májo,
rozhodnutí je zcela na vás, rodiče nežijí váš život a i když vám přeji vše dobré, nemusí vidět vždy vše. Kdybyste se rozhodli vztah obnovit, chtělo by to intenzivní inventuru vašeho vztahu. Všímejte si však také toho, jak vážně myslí svá slova o tom, že by chtěl být s vámi, co proto dělá....

Týna 15 píše: (11. 8. 2008, 13.06)

dobrý den, doufám,že mi porádíte s mým problémem, protože mě to hodně trápí. Jsem hrozně nervozní člověk a bojím se,aby se mi to neodrazilo na mém zdraví. Pořád se přede vším stresuju. Začne mě bolet břicho,začnou se mi třepat ruce,špatně se mi dýchá. Nervozita. Bojím se před třídou mluvit,říkat referát,číst...Nevím jak se toho zbavit. nevím proč se bojím,ještě před 3 roky se mi to nestávalo,byla to jen taková zdravá nervozita,ale čím jsem starší tím je to horší. Zkuste mi prosím poradit.Děkuji

Odpověď: (12. 8. 2008, 14.33)

Milá Týno,
Dobré by bylo, abys kontaktovala např. školního psychologa, aby jsi se naučila konkrétně pracovat se svým prožíváním... nemáš-li tu možnost, můžeme se spolu domluvit alespon na krátkou konzultaci na skypu (jsi-li u okolí, lepší by bylo osobně)

katsynka píše: (11. 8. 2008, 12.42)

Dobrý den, je mi 15 let žiju s matkou a jejím přítelem a svým bratrem kterému je 10 let. Vlastního otce mám 5km od mého bydliště. A obracím se na vás kvůli tomu že už nechci bydlet s matkou a jejím přítelem ,protože mě psychicky týrají....už od mích 13 let mě nechtějí pouštět ven a když mě pustěj tak jen třeba od 16:00 do 20:00 hodin mě to nestačí potřebuju být s kamarády chodit se občas někam pobavit. ale maminčin přítel mě nikam nechce poštět obávám se že to takhle pujde dál co s tím mám dělat? nechci nikomu ublížit hlavně ne matce ale chtěla bych se přestěhovat k vlastnímu tátovi. celé noci probrečím, když vidím kámošky, který jsou venku třeba do půlnoci tak mi je to strašně líto:( předem děkji za pomoc

Odpověď: (12. 8. 2008, 14.23)

Milá K.,
situace v rodině doplněná máminým přítelem není jednoduchá... I vlastní rodiče dávají dětem v době dospívání různá omezení, protože je chtějí ochránit... co je a co není přiměřené je takřka nezodpověditelná otázka a dospívání je právě o tom, rozšiřovat své hranice, s nevlastním rodičem to bývá komplikovanější. Nejsem schopná posoudit situaci u vás, doporučovala bych ti, popovídat si s mamkou, jak tě to trápí.... můžete společně zajít třeba za školní psycholožkou... až to uděláš, dej vědět, jak se to vyvíjí a případně vymyslíme další kroky...

JARKA píše: (11. 8. 2008, 10.21)

JSEM 17 LET VDANA 3 DETI NEJMENSIMU 1,5 KTERE STALE SE VZTEKA A ME PRASKAJI NERVY,MANZEL PRIJDE Z PRACE JDE SI NA PIVKO A PRIJDE ZA 2 HODKY A JE VECER KDYZ SE HADAME PRASKNOU ME NERVY A VYHODILA SEM HO Z BYTU,VRATIL SE A LIDI Z VESNICE ME ODSOUDILI ZE SEM SPATNA TA JA PRIPADAM SI TAK SAMA S JEDNOU KAMARADKOU SEM SE ROZKMOTRILA A NOVA VYPADA DOBRA,URCITE V TOM HRAJI ROLI I PENIZE.ZDA SE MI ZE VSICHNI OKOLE ME SOU STASTNY NEBO SE TAK TVARI JEN ME NECO VADI .TREBA SESTRA MELA NAROZKY A DOSTALA OD RODICU SPERK A JA BONBONIERU,NEJSTARSI DCERA NEUSTALE TVRDI,ZE JE MALEJ PARCHANT TVRDI TO I RODICE ZDA SE MI ,ZE SE NA ME SVET SPIKNUL A NEMAM Z NICEHO UZ RADOST JEDU NA DOVCU,ALE SAMA S PRCKEM V PRACI SEM DOSTALA VYPOVED PROTOZE SEM NA MD....BLIZIM SE KE 40TCE JSEM PO OPERACI ZAD NA MD A NEZAMESTNANA MANZEL ME FURT RIKA ,ZE SEM ZTLOUSTLA  NO FURT ME BOLI HLAVA ASI ZE STAROSTI

Odpověď: (12. 8. 2008, 14.16)

Milá Jarko,
zaměstnavatel vám nemůže dát výpověd v době MD. Cítím, že jste unavená, hodně toho táhnete a držíte. Přála byste si ocenění a pohlazení a ono nepřichází...
možná ta drobná pohlazení nevidíte... možná jimi okolí opravdu šetří - škoda, ale zlobením se na okolí si nepomůžete. Asi by bylo vskutku dobré, naučit se dávat pohlazení sama sobě tak, abyste se dokázala usmívat... vždyt jsou ve vašem životě i krásné okamžiky...  Přeji vše dobré