Petr píše: (11. 8. 2008, 7.53)

Dobrý den ¨
Chtel bych se zeptat jestli je to normálný,že mám třeba písničku nebo hudbu v hlavě 3 dny. Ptám se proto že mojeho syna to moc trábí a nemuže v noci spát.Muzete mi s tím poradit?Predem moc dekuji za odpoved.

Odpověď: (12. 8. 2008, 14.10)

Otázku lze pochopit dvěmy způsoby... kolik je synovi?

Iveta píše: (5. 8. 2008, 7.19)

Dobrý den.Potzřebovala bych poradit.Jsem 11 let vdaná ,máme 2 děti a manžel mi byl před4 lety nevěrný se sousedkou.Zrovna jsem byla těhotná. Hodně mi to ublížilo,myslela jsem ,že zapomenu a i když se manžel snaží já to nedokážu. Bojím se,že se to bude opakovat a nevěřím mu. Snažím se,abych vypadala dobře, ale nemám seběvědomí.Prosím o radu jak dál .Děkuji

Odpověď: (12. 8. 2008, 14.08)

Milá Iveto,
nevěříte ani jemu ani sobě... hmmm - co s tím? Důvěra v sebe, v život je základem pro vás. Je-li manžel po uvedené nevěře ji 4 roky vzorným manželem, zaslouží jistě i vaše odpuštění - vám se každopádně bude snadněji žít i dýchat, uděláte-li to. Nestačí-li vám tato odpověď, bylo by vhodné zajít za psychoterapeutem.

sagca píše: (4. 8. 2008, 21.55)

dobrý den paní doktorko chtěla by jsem se zeptat mám pětiletého syna filipa a ročního syna adama.Ten starší je hyperaktivní a začal teď šíleně zlobit,neposlouchá lže a když není po jeho začíná být agresivní.Ale než se narodil ten mladší bylo vše v pořádku.Mezi dětmi je oblíbený a tak se chci zeptat jestli třeba nežárlí na toho mladšího.Mohla by jste mi poradit co s ním mám dělat aby se to nezhoršovalo.Děkuji mnohokrát.

Odpověď: (12. 8. 2008, 13.57)

Milá S.,
je možné, že synek žárlí na mladšího sourozence... Ohledně mravní výchovy doporučuji nepodceňovat kultivaci "srdce", učit empatii, číst pohádky, bajky a hodně si povídat. Ohledně konkrétních kroků by byla lepší osobní konzultace např. v Pedagogicko psychologické poradně.

Pája píše: (4. 8. 2008, 21.04)

Možná by jsem mohla říci,že jsem spokojená, ale vnitřně mi to říká, buď ve střehu...Manžel je o 6let mladší,rád se otočí za jakoukoli ženou a já mám pocit,že už o mě tolik nestojí.Asi mě to trošku uráží i když se snažím nedat nic najevo.Když tuto situaci obrátím v žert,tak to bere,jako útok proti své osobě a dává mi to najevo tím,že nechce sex.Já sama se po pěkném muži taky ráda podívám,ale snažím se,aby to neviděl a už vůbec mu to neříkám,abych ho neranila.Vlastně mám vše,co si může zdravá žena přát?!..Žárlivost je zabiják lásky a po 15letech,vím co si můžu dovolit,ale nějak nevím ,co s tím a jak reagovat?

Odpověď: (12. 8. 2008, 13.53)

Milá Pájo,
pečujte i nadále o váš vztah jak nejlépe dovedete, radujte se z toho, co máte právě teď... Jste rozumná žena. Manželovo chování nelze nazvat zrovna vstřícné... můžete mu říci, že vás to zraňuje... nezbývá nic jiného než svoboda a důvěra... Chcete-li udělat inventuru vašeho vztahu, můžete si dojít na konzultaci ke specialistovi... Přeji vše dobré :) .

zalu píše: (4. 8. 2008, 16.07)

pred rokem jsem se seznamila s mym muzem, nas vztah vzal rychle na obratkach, v listopadu jsem se prestehovala do zahraničí, v kvetnu byla svatba, po prazdninach ma na radu prijit miminko... Vse co jsem si prala mam. On me miluje, udelal by pro me prvni posledni. I ja ho miluji, prosla jsem si par vztahy, byla jsem i dele sama a doted nemuzu uverit ze jsem potkala tak uzasneho cloveka a mam moznost byt jeho zena. Nicmene se u me cim dal vice projevuje moje povaha -pokud neni neco podle me, jsem vztekla. Na vsechno reaguju podrazdene, hned se urazim. Za chvilku mi dojde ze se chovam hrozne, ale v rozhodujicich vterinach se proste neovladam. Kolikrat z takove kraviny vznikne velika hadka, ja si pripadam jak totalni pitomec, vidim jak manzelovi ublizuji protoze on nic spatneho neudelal, jen proste je neco spatne, kolikrat za to ani on nemuze, jen mi proste sdeli spatnou zpravu a ja se urazim na nej. Jeste horsi je ze neumim prijit a omluvit se, i kdyz na to myslim, premlouvam se at za nim jdu a reknu proste obycenje Promin, nejde to.
Poradte mi co mam delat, nechci mu ublizovat. Chovam se opravdu jako hloupa nana, ale proste v okamziku kdy me neco vytoci tak to bohuzel muj muz odnese a ja se mu za to ani neumim omluvit.
V praci na kolegy bych si to nikdy nedovolila, nevim proc zrovna na nej ano, kdyz mi na nem tolik zalezi.
Nejvetsi chybu vidim ve sve komunikaci... jemu nemuzu dat za vinu nic (on mi treba jen rekne ze se mu nechce jet na vikend k mori protoze ma byt zima a proste a ja se vytocim a urazim ze se nejede misto toho abych vymyslela nejaky jiny program. za par vterin me to prejde, ale to je uz bohuzel pozde).
Muzete mi neco poradit? Na co myslet v dane krizove vterine, jak se vyhnout te sve reakci?
Predem moc dekuji za odpoved,

Odpověď: (4. 8. 2008, 18.53)

Milá L.,
je dobře, že své jednání monitorujete... v tuto chvíli pro vás však nemám jinou radu, než se dál poctivě učit sebeovládání. Nyní si své jendání uvědomujete, postupně budete schopna svou reakci zarazit dříve než vám vypadnou slova z úst. Jinak by určitě bylo vhodné vyhledat odborníka, abyste společně mohli situaci analyzovat včt. probíhajících emocí a také se naučit s emocemi zacházet - možná by se hodila práce s podosobnostmi - můžete zkusit sama si vybavit/namalovat tu zlostnou Lu, která dupe nožičkama a vzteká se... pak ji můžete obejmout a počkat až se uklidní - ale takovou práci je bez zkušeností obtížné dokázat sama.

monča píše: (4. 8. 2008, 15.23)

Dobry den, mam takovy problem, a nevim jak si s nim poradit.Pred
6 lety se se mnou rozesel pritel, byli jsme spolu necely rok, bylo
to velmi tezke. Nyni mam jineho pritele, se kterym jsem uz 4 roky,
ale aniz bych chtela, neustale se mi zdaji o byvalem priteli sny
a me to nici zivot, mam sveho pritele rada, ale kdyz v noci snim
o jinem a rano se probudim, je mi z toho strasne zle. Nevite jak
tyto sny zastavit, je to asi hloupa otazka ale ja uz nevim co s
tim dal.Neni to spravne, s byvalým pritelem jsem zazila i za tak
kratkou dobu spoustu krasnych veci, obcas na ne i vzpominam, ale
vse je pryc, ma pritelkyni a bydli daleko,nevim co se to
deje. Nesetkala jste se jiz s necim podobnym? Dekuji

Odpověď: (4. 8. 2008, 18.18)

Milá Mončo,
vztahy jsou složitá záležitost, existují mezi lidmi různá pouta a často nezmizí tím, že se rozhodneme... Vztahy, láska mají své zákonitosti... Setkávám se s podobnými zauzleními, které popisuješ. Chceš-li je poznat, budeš muset pro to udělat více, než napsat dotaz do poradny. Proto, abys uzavřela kapitolu s tím mužem ze snu, je třeba zjistit, co ti měl vztah ten říci. Patrně se jedná o karmickou vazbu a bylo by dobré ji pročistit. Můžete se objednat.

hana píše: (4. 8. 2008, 15.19)

Potřebovala bych jednu informaci - na škole jsme měli okrajový předmět psychologie - mě to moc bavilo a pamatuju si, že nás paní učitelka učila, že základní rys povahy není dědičný - lze jej ovlivnit výchovou, vlivem přostředí apod. Ale není dědičný!! Mohla byste mi prosím ve zkratce odpovědět, jak to ve skutečnosti je?

Odpověď: (4. 8. 2008, 18.09)

Na podstatu života nelze odpovídat ve zkratce...
Jedno vám však prozradím: nerodíme se jako deska nepopsaná

petra píše: (4. 8. 2008, 15.18)

Dobrý den,mám již delší dobu velký problém,neumím se z ničeho radovat,málokdy se něčemu zasměju,je mi neustále smutno a všeho líto. Je mi 53 let,jsem již 17let rozvedená,vychovala jsem 4 děti,poslednímu je 17 let a bydlí ještě se mnou.Strašně mě to vadí,nechci jen přežívat bez radosti, patří to také k životu.Jsem neustále unavená,přitom koníčky mám,práci jsem nyní ztratila,ale v září snad bude jiná,to na mě taky asi psychicky dolehlo,ale tento problém mám již tak 4 roky.nevím co dále,někdy mě už nebaví žít,připadám si zbytečná.
Děkuji za odpověď

Odpověď: (4. 8. 2008, 18.06)

Milá Petro,
z vašeho psaní není jednoznačné, proč vám je smutno. Slouží vám ke cti výchova 4 dětí... pocit zbytečnosti stojí za povšimnutí, bylo by dobré jít po jeho stopě... potřebujete napojení na zdroj lásky. Doporučuji vám kombinovat psychoterapii a zároveň zajít ke zkušenému psychiatrovi pro antidepresiva. Přeji vše dobré.

henry píše: (4. 8. 2008, 15.15)

Je mi 13let a víc jak rok trpim tim že  sem si jako malý tak zvykl, že
nikdo z rodiny se mnou spal  rodiče maminka, či babička atd, v
hlavě sem si to tak vsugeroval že jak musim spát sám tak se
bloknu v hlavě a neusnu je to sugesce a proto se obracím na vás.Poradila byste mi.Předem děkuji. Nashledanou

Odpověď: (4. 8. 2008, 17.58)

Milý H.,
zkus si sám vybavit, jaký pocit jsi měl, když jsi s někým usínal. Byl to pocit bezpečí, příjemné teplo po těle?  Tyto pocity se nauč sám v sobě vyvolávat, patří k tobě a jsou nezávislé na okolních podmínkách a patří ke každému samostatnému člověku. Můžeš při usínání objímat např. medvěda. (nepomůže-li to, napiš něco o tom bloku v hlavě, ale nejprve to vyzkoušej)
Přeji vše dobré.

PM píše: (4. 8. 2008, 14.58)

Ráda bych znala váš názor. Jsem témě 11 let vdaná, máme 10ti letého chlapce a 9ti měsíčního mrňouse. Bohužel jsem zjistila, že mě manžel podvádí. A co je horší, není to poprvé. Prvně jsem na to přišla před pěti lety. Rozhodl se, že neodejde a já mu (hlavně kvůli synovi) odpustila. Cca před dvěma lety si vzpoměl, že by chtěl ještě jednoho potomka. Nejprve jsem se zdráhala, neboť - byť se náš vztah zdál v pořádku - nebyla jsem si jista, jestli mu natolik věřím, abych si s ním miminko pořídila. Jenže čas běžel a on naléhal více a více. Řekla jsem si, že když ho "to" nepustilo, asi se nejedná o rozmar a myslí to s námi opravdu vážně. Zkrátka, že se poučil a už by nám neublížil. Jenže zhruba před týdnem jsem zjistila, že dělá to samé, co tenkrát. A já ani trochu netuším, co s tím. Snažila jsem se ho vyhodit, ale on tvrdí, že nás má rád a odejít od nás nechce (nicméně se známostí se zatím nerozešel). Já opravdu nevím, co dělat. Rozum říka - už šanci nedávat. Ale za a) nechci ublížit chlapcům (hlavně tomu staršímu - v manželovi se vidí) a za b) mám strach, jak bych to sama na mateřské zvládla.
Chtěla bych proto znát váš názor .. může-li se takový člověk vlastně změnit? On tvrdí, že neví, proč to dělá. Že je v manželství spokojený. V což moc nevěřím. Sice se tak tváří - ani se nehádáme - ale chová se ke mě jako k věci. Večer přijde z práce, zapne TV nebo PC a téměř se mnou nekomunikuje. Vidí jen svoje zájmy. Že on je unavený z práce a potřebuje "vypnout". A něco podobného mi pověděl právě i ohledně té své bokovky. Že ho "dobíjí". Já ho přece nechci připravit o svobodu, ale toho času máme na sebe tak málo, že nemám kdy jindy bych s ním rodinné záležitosti probrala. A o víkendu se zas snažím připravit program pro chlapce - když tátu přes týden nevidí - takže to jezdíme po výletech, do kina, atd. Takže nechci takto hezky strávené chvilky kazit hovory o tom, co je třeba zařídit a udělat. No a na obyčejný rozhovor (o našich pocitech apod) už čas nezbývá vůbec. Asi o to ani nestojí..
Bojím se, že když mu odpustím (ani vlastně nevím, jestli to chci) budu to muset řešit potřetí. A tentokrát už s oběma chlapci. Teď bych to musela vysvětlovat pouze jednomu - mladší z toho zatím nemá rozum.
Vím, že mi asi neporadíte nic konkrétního - neznáte mě, ani jeho - ale ráda bych znala alespoň váš obecný názor na to, zda je možné, aby se člověk změnil. Jestli by bylo vůbec k něčemu onu šanci mu dávat.

Odpověď: (4. 8. 2008, 17.49)

Milá PM.,
ono je dost sporné, co nazýváte rozumem. Z mého pohledu je rozumné žít a vychovávat děti s jejich otcem pokud není psychopat - za a) jste na výchovu ti dva opravdoví rodiče b) nosí domů penízky. Jiná otázka je, co s vaším vztahem. Patrně v něm chybí prožívaná intimita a patrně chybí oběma. Co s tím uděláte? Když neodpustíte, bude to vaše břemeno a jed pro vaše manželství. Přeji vše dobré.

Katka píše: (4. 8. 2008, 13.14)

Dobrý den,

ráda bych Vás požádala o radu. S manželem jsme spolu 10 let, 3 roky manželé a já jsem ve 4 měsíci těhotenství. Celou dobu jsme měli harmonický vztah, žádné hádky, žádné problémy. Asi pře 2 měsíci byl manžel 10 dnů na služební cestě a tam se zamiloval do kolegyně. Něco jsem tušila, až to před 14-ti dny prasklo. On tvrdí, že mě má rád, že si mě hrozně váží a že nemůže zahodit těch krásných 10 let, ale že se do ní zamiloval. Dohodli jsme se, že našemu vztahu dáme šanci, ale pro mě je každý den peklo, když odchází do práce. Snažíme se nějak situaci vyřešit, ale moc nám to nejde. I přes tento jeho "úlet" ho stále miluji a jsem ochotná za tímhle udělat velkou tlustou čáru. On se však nedokáže rozhodnou, zda se má řídit srdcem a jít za ní a nebo rozumem a být zodpovědný a zůstat se mnou a s mimčem. Vím, že to chce čas a nevyřeší se to za týden, spíš bych potřebovala vědět, jak se k němu chovat, abych ho "přesvědčila", aby zůstal se mnou. Děkuji

Odpověď: (4. 8. 2008, 17.42)

Milá Katko,
náročná situace... přesvědčit se musí sám a i nalézt místo pro své srdce. Doporučuji manželovi k přečtení knihu Nevyšlapanou cestou od S.Pecka a navštívení www.konstelace.info . Ono zamilovat se dokážeme několikrát za život, ale lásku realizovat v životě dokážeme jen vůči několika málo lidem.  Vám přeji důvěru v sebe, že at se manžel rozhodne jakkoliv, váš život bude pro vás pěkný. Doporučuji na manžela nikterak nenaléhat, být co nejvíce uvolněná, ale určitě mu dávat na jevo, že o něj stojíte. Přeji vše dobré.

Májinka píše: (29. 7. 2008, 8.04)

Dobrý den,
nevím na koho bych se s těmihle problémy mohla obrátit a když jsem objevila na netu Vaše stránky, tak jsem si řekla, že to zkusím. Za vyzkoušení člověk nic nedá.
A teď tedy k problému: je to už pár měsíců, co máme s přítelem problémy ve vztahu převážně s jeho prací, ale nějak jsem si to nepřipouštěla, až po tom co jsme se díky ní rozešli. Je to asi 3 týdny a ani jeden z toho nadšený nejsme, řekla bych, že se spíše trápíme. A když jsem se ho ptala, ať mi své chování vysvětlí, tak mi řekl, že se chce z toho dostat, a k tomu prý potřebuje klid, který díky hádkám doma neměl a dát si vše do pořádku. Že se chce odreagovat, dělat si co chce, užívat si a že za 3 měsíce nebo za půl roku doleze a myslí si, že mu odpustím a vrátí se ke mně. Vůbec jeho chování v poslední době nechápu, nikdy takový nebyl.
A proto bych chtěla bych znát Váš názor na celou tuhle situaci a zda si myslíte, že by návrat byl dobrý (neuvažuji o něm, ale člověk nikdy neví, jak se zachová), zda by to nebylo za nějaký čas potom, co bychom se vrátili stejné? Jsem z toho docela dost zmatená a nevím, co si myslet? Jinak si i potom všem občas napíšeme a hlavně se mu snažím být oporou v té práci, když je potřeba, tak se vypovídá, probereme to. Dokonce jsem mu doporučila, ať ji změní, ať hledá něco jiného, to by mu mohlo prospět. Asi jsem takový dobráček, ale nemůžu se na něj dívat jak se trápí a nechat ho v tom, ale možná by to pro mě bylo lepší. Jelikož když mám slabší chvilku, tak se trápím a ani ne tak svými problémy, jako jeho.
 

A v čem spočívala hlavní příčina toho, že to dopadlo, tak jak to dopadlo? Je pravda, že jsme spolu měli fajn vztah, rozuměli jsem si téměř ve všem a vše společně řešili (i když občas jsme měli nějaké hádky), ale jediný a dost velký problém, který jsme spolu nemohli řešit, byla jeho nová práce. Ještě než ji změnil, tak to bylo fajn, ale od té doby, co začal podnikat (dělá jako živnostník pro firmu) je toho na něj moc a volný čas by nejraději trávil odpočinkem, prý toho má v práci dost. Poslední dobou ho ani nezajímalo, co se děje doma (přes týden býval pryč), či věci ohledně mě (což mě mrzelo a občas jsem mu to i vyčetla), často jsem od něj slychávala, že ho mé problémy nezajímají (většinou to řekl, když byl naštvaný, protože když měl dobrou náladu, což bylo hodně málo, tak se s ním dalo bavit normálně), že toho má v práci až nad hlavu, protože firma na něm nechává spoustu věcí (zjistili, že patří mezi schopné lidi, kteří se umí starat a řešit problémy), které by si měla řešit sama, ale asi se jí nechce a tak to hází na živnostníky a ti pak neví, co dříve. Jde na něm vidět, že ho to dost štve a postupně ničí, je stále ve stresu (ale neumí si dupnout, nebo má strach), a proto jsem mu chtěla pomoci, ale nevěděla jsem jak? Vždy když jsem se mu snažila poradit, tak jsem si připadala jak blbec, jelikož ho svým způsobem ze mě dělal (přitom vím o podnikání více než on) a končilo to tím, že mi řekl, že se o to nemám starat, že nechce řešit problemy s prací i doma. Ale pro mě to tak jednoduché nebylo, když jsem ho viděla, jak se trápí, tak jsem mu chtěla nějak pomoci?? Dokonce jsem přemýšlela i o tom, aby hádky na tohle téma ustali, že se s ním o práci bavit nebudu, ale to by asi také nebylo ideální řešení, protože někdy mu mé rady pomohly, ale někdy vytočily a hádky na sebe nenechaly dlouho čekat. A je pravda, že někdy byly dost velké a ne a ne přestat a pak přišli ještě další výčitky, atd.
Tak to by bylo ve stručnosti zhurba vše a byla bych ráda, kdyby jste to mohla rozebrat a poradit mi. Mockrát děkuji.

Odpověď: (2. 8. 2008, 16.56)

Milá Májinko,
1. jste rozešlí nebo nikoliv?
2. spolupracovat s druhým můžeme jen na takové úrovni, na které je ten druhý připraven, ochoten, schopen (vždy se množství/kvalita spolupráce řídí tím, který nabízí nižší ...)
3. na základě bodu 2. vám tedy mohu doporučit, abyste s partnerem spolupracovala na tom, oč vás požádá (můžete komunikaci také přerušit). Můžete položit otázky, přeješ si, abych tě jen vyslechla? Přeješ si znát můj názor? A odpovědi akceptovat. Partner je zodpovědný za svou práci a chování.
4. Je na vás, jaké důsledky vyvodíte pro sebe z partnerova chování vůči vám...
(nedoporučuji sedět na čekané)
Přeji vše dobré
 

barča píše: (29. 7. 2008, 0.38)

dobrý den, chtěla bych se zeptat jestli pauza je ve vztahu správná či nikoliv. v mém vztahu už bylo tolik problemu a mě už nenapadá jiná alternativa než pauza

Odpověď: (2. 8. 2008, 16.39)

Pauza, hmm... co si pod tím kdo představuje... obecně pauzy nefungují... lépe nazvat přerušení vašeho vztahu rozchodem... ano, to bolí...

Srdicko.01 píše: (28. 7. 2008, 23.40)

Dobry den, rada bych chtela poradit jak zapomenout na sveho byvaleho partnera s kterym sem byla pred rokem a pouhe 2mesice.Mam už jineho pritele s kterym jsem už 7mesicu a ktereho miluji a dost mi už vadi že si casto vzpomenu na byvaleho ktereho sem nemilovala!prosim o radu.Dekuji Srdicko.01

Odpověď: (2. 8. 2008, 16.35)

Milé zmatené srdíčko,
vztahy jsou složitá záležitost, existují mezi lidmi různá pouta a často nezmizí tím, že se rozhodneme... Vztahy, láska mají své zákonitosti... Chceš-li je poznat, budeš muset pro to udělat více, než napsat dotaz do poradny. Ten dřívější partner ti měl v životě něco ukázat a ty jsi to uviděla, ale odmítla.
Můžeš se objednat.

japonika píše: (28. 7. 2008, 20.06)

Ahoj, jsem fixovaná na partnera, jsme spolu už 16 let, stále žárlím a uvnitř se trápím. Co mě ale vyděsilo, že mám malého syna(7) a poprvé jsme ho dali rodičům manžela na dovolenou a mě je tak šíleně smutno, nemůžu to ovládnout, mám o něj úplně hrozný strach. Před malou chvilkou jsem mu volala a brečím. Mám pocit, že se stále snažím na někoho upnout a nevím, jak z toho ven. Poradíte mi??Děkuji

Odpověď: (2. 8. 2008, 16.30)

Milá J.,
vaše potíž je dlouhodobější a má hlubší kořeny. Není možné je řešit po internetu. Můžete se objednat a udělat pro řešení něco aktivního.

Lenka píše: (28. 7. 2008, 16.28)

Dobrý den,potřebuji poradit s mým vztahem. Jsme s přítelem spolu 5 let,nebydlíme spolu, ale vidíme se každý den. Oběma nám je kolem 40 let,jsem rozvedení.Ve spoustě věcí si rozumíme,problém nastává,když spolu se spolu jdeme bavit někam, kde má on hodně známých. Většinou se chová, jako kdybych tam vůbec nebyla,přesune se za kamarády k baru,někdy i za kamarádkami,když jdu za ním, považuje to za špehování. Pokaždé se kvůli tomu pohádáme, on má pocit, že nedělá nic špatného, že se můžu taky bavit po svém, vysmívá se mi, že žárlím. Nevím, asi je chyba na mé straně, ale jak mu mám vysvětlit, že když někam jdu s ním, že chci aby se mi trochu věnoval.Nevisím mu na krku, mám taky spoustu známých, ale na tohle jeho chování mám už alergii a nedokážu se ovládnout, vždycky potom doma ztropím scénu.Prosím poraďte,jak se mám v takové situaci chovat.

Odpověď: (2. 8. 2008, 16.27)

Milá Lenko,
doporučuji se popisovným siutacím vyhnout tak, že s ním nebudete chodit do společnosti jeho kamarádů.

Martina píše: (28. 7. 2008, 15.57)

Dobrý den, budeme se s manželem rozvádět. Chtěla bych Vás poprosit o radu, jak mám vysvětlit 6ti leté dceři tuto situaci. Manžel si našel novou přítelkyni a já jsem zůstala s dvěma dětmi (Pavlínka 6let, Péťa 16 měsíců)sama. Pavlínka již jezdí (asi 3krát) s manželem a novou přítelkyní na společné výlety, ale zatím nic netuší. Novou tetu má ráda a vždy se k ní těší. Mě to velice trápí, ale zatím jsem se vždy překonala a Pavlínčiny poznámky jsem nijak nekomentovala. Zkrátka dělám, že je to teta, jako každá jiná. Bojím se, že to v tomto věku ještě nepochopí a nechci také ovlivňovat její vztah k otci. Manžel je pro Pavlínku "skvělý" táta, který ji všude vezme a všechno koupí. Já mám zatím s malým Péťou omezené možnosti, co se týká cestování a zábavy, a nemohu tak Pavlínce poskytnout to, co táta s tetou. Prosím poraďte mi, co mám dělat? Děkuji předem za radu.

Odpověď: (2. 8. 2008, 16.21)

Milá Martino,
oceňuji vaši moudrost a láskyplnost v této náročné situaci. Na vysvětlení situace by se měl podílet i manžel. Obvykle doporučuji dětem říci přibližně toto: s tatínkem jsme se domluvili na tom, že bude lepší, když každý budeme žít zvlášť. Oba vás i nadále máme rádi a ohledně vaší výchovy spolu budeme spolupracovat.  (A manželovi vzkazuju, že je dost lehkovážný - jako rozvedený rodič již nikdy nemůže dát dětem to, co může dát táta v rodině úplné...)

Luciee píše: (28. 7. 2008, 15.19)

Dobrý den, potřebovala bych poradit. Poslední dobou se ocitám v jakési depresi. Vlastně už to trvá déle. Jednou jsem nahoře (spokojené manželství, krásná dcera, dům se zahradou, o které jsem snila), jednou dole (nic mne nebaví, na všechno a všechny mám vztek, vše vidím černě a hodně se bojím, co bude, nejsem spokojená se svým vzhledem, stále mne něco bolí).Tohle asi zažívá každý, ale já už si s tím nevím rady, protože výsledkem je to, že se uzavírám před světem. Můj problém je hlavně to, že nenesu, když mne někdo neakceptuje jako dospělou (25) osobnost s vlastními názory a nebo mi narušuje soustavně mé soukromí (tchán s tchýní k nám chodí téměř denně jako domu a také se tu tak chovají). Ať si s manželem rozumím sebelépe, co se týká jeho rodiny, oni jsou na prvním místě a dle jeho slov kdykoliv vítáni (což ale já nesnesu). Vždycky mne to namíchne a protože to trvá již 7 let, jsem z toho už velice unavená a řekla bych "psychicky vyšeptalá". Navíc mí rodiče mi dali najevo, že je svými problémy nemám zatěžovat. To mi přišlo líto, protože když mají oni problém (a že jich není málo), tak je vždy vyslechnu, pokud to jde, poradím, pomůžu a ještě pak si ještě za ně dělám starosti. Takhle je to vlastně i s ostatními příbuznými i známými, že jsem taková jejich psychologická poradna. Jenže když mam pak problém já, tak to třeba i zlehčují nebo si dělají srandu (moji rodiče) a to mne uráží a cítím se být nepochopena. Pak to zase hodím za hlavu a uzavřu se do sebe. Snažím se na vše chny své problémy nahlížet "zvenčí" a říkat si, že jsou horší věci (zdravotní problémy, existenční problémy), ale jak už to psychicky neunáším, tak už se taky někdy ozvu a možná to i nemístně. Když to popisuji např. kamarádkám, tak  říkají, že to chápou a že už bylo načase se taky ozvat a nenechat si všechno líbit. Musím zdůraznit, že nejsem žádná "mouchy, snězte si mě", vždy jsem se dokázala o vše postarat a všechno si zařídit a i v práci se mnou byli spokojeni, jak vše dokážu vyřešit.
Ovšem nikoliv své nitro. Prosím, poraďte. Děkuji.

Odpověď: (2. 8. 2008, 16.14)

Milá Lucie,
uvědomujete si, že pracovat jen v hlavě nestačí. Je potřeba naučit se propojovat rozumové centrum s emočním. Toto umění je třeba se učit, doporučuji spolupráci s někým, kdo vás tento způsob práce bude učit. Přeji vše dobré.

Michaela píše: (28. 7. 2008, 14.34)

Dobrý den mám velkej problém je mi 15 a nemám pocit že bych byla až nejaka velka baculka ale v oblasti pupiku a dolu k podbrisku mam strasen siroky pas neco kolem 86cm a pritom normalni pas nad tim mam 66cm  a vypada to peken blbe nevite jak s tim pryc?

Odpověď: (2. 8. 2008, 16.11)

Doporučuji svůj dotaz směřovat jinam - např.:
http://www.zena-in.cz/poradny/…

jarka píše: (28. 7. 2008, 12.25)

Dobry den,potrebovala bych poradit co mam delat,kdyz syn je agresivni aneustale dela problemy.Je mu 18 let a ma dojem,ze muze vsecno na svete.Kdyz mam jiny nazor hned vybuchne a je sprosty.Vyhrozuje,ze nam to vsechno vrati,dokonce uz vystartoval fyzicky na manzela.Prestala jsem mu davat penize,kdyz je tak chytry at si je vydela.A zacalo to byt jeste horsi.Uz se opravdu nekdy obavam co provede.Myslim,ze ma nejakou poruchu,ale nevim jak pomoct.Sam si to neprizna a nikam nezajde.Manzel mu uz rekl at se zbali  a odejde,kdyz nas tak nenavidi.Jenze on nikam nechce,protoze nema kam jit.Nevim jestli to ma hlavu patu,ale jsem zoufala.Jestli muzete poradte,dekuji.J

Odpověď: (2. 8. 2008, 16.09)

Milá Jarko,
opravdu náročná situace. Od 18 let je syn plně zodpověný za sebe. Zákon o rodině praví, že vy máte vůči němu vyživovací povinnost pokud nedokončil přípravu na povolání, v případě, že jeho chování narušuje však běžné mravy, tuto povinnost vůči němu nemáte. Je třeba, abyste uchránili svou bezpečnost. Pokuste se poradit s OSPOD při MÚ. Postupně můžete volat policii, chtít protokolovat přestupky... a o dalším postupu se poradte s právníkem...