Ivana, Praha píše: (28. 7. 2008, 12.10)

Dobrý den. Mám kamaráda který je fetišista-nosí dámské silonky. Řeším s ním tento problém dlouho a často takže chápu že se mu s touto diagnózou od dětství nežije snadno. Vzhledem k tomu že tím nikoho jiného v okolí neomezuje ani neobtěžuje nevidím v tom až takový problém. Problém je v tom že jeho manželka má jiný názor, považuje ho za úchylného a jedná s ním jako by byl méněcenný a horší než ona a ostatní "normální" lidé. Neustálé neshody se bohužel rozhodla řešit tím že se do nich snaží zatáhnout i děti (1 a 6 let) Navrhla, aby když mu jeho počínání připadá normální chodil oblečený pouze v silonkách před dětmi a pak jim to vysvětloval. Připadá mi tento navržený způsob dost drastický, předpokládám že šestileté dítě by z toho bylo jen zbytečně zmatené. Tímto se dostávám ke svému dotazu: Zajímalo by mne v kolika letech by se o tom měly děti dovědět (pokud vůbec) a jakým způsobem jim vše podat a vysvětlit? Myslím si že pokud by měly problém vyřešený rodiče mezi sebou, děti by to brali jako zcela přirozené a nebylo by třeba žádné vysvětlování, takto mám obavu že jim budou podsouvat rodiče každý své, tedy rozdílné názory.

Odpověď: (2. 8. 2008, 16.03)

Milá Ivano,
mohu  vyjádřit souhlas s vaším postojem, že manipulativní zatahování dětí do konfliktu mezi rodiči je opravdu neetické. Řešení však není ani na mne ani na vás...

Kamila píše: (26. 7. 2008, 12.18)

Dobrý den, moc bych chtěla poradit co to vlastně se  mnou je. Nemám odvahu jít k psychiatrovi na vyšetření, protože si říkám že to ještě asi nepotřebuju :-) Nějakou dobu se mi dělalo špatně, závratě, bolesti hlavy, žaludku, špatné spaní, když jsem byla venku měkly mi nohy, to mě za následek že jsem se pořád pozorovala a měla strach že jsem nějak vážně nemocná. O psychice jsem ani neuvažovala, pak mi řekli že by to mohla být úzkostná porucha, při zmínce o psychice jsem si vybavila hned že jsem blázen a skončím v blázinci, no prostě se pořád pozoruji a mám o sebe docela velký strach. Potřebovala bych vědět, jestli to je hypochondrie, nebo mi něco je nebo jak to mám zjístit, setkáváte se i s takovými případy ve své praxi?? byla by u mě vhodná terapie??

Odpověď: (2. 8. 2008, 15.57)

Milá Kamilo,
potýkáš se se svým předsudkovým myšlením...
doporučuji ti přečíst si odpověd pro Ondřeje ze dne 28.5.

Ashley píše: (26. 7. 2008, 11.14)

Dobry den,je mi 18 let a pred  necelymi 4mi mesici jeste v 17 letech jsem prisla o miminko (10+4) nemuzu se s tim do dnes vyrovnat.Pritel mi rika ze to bude dobre,ale myslim ze nebude,porad mam v ocich krev,ktera byla na zemi,nevim co delat...

Odpověď: (2. 8. 2008, 15.52)

Milá A.,
bylo by dobré s nenarozeným miminkem se rozloučit, můžete mu udělat hrobeček.
Vše se stalo tak, jak bylo třeba. Přeji vše dobré.

betule píše: (25. 7. 2008, 22.30)

Dobrý den paní doktorko,

mám problém se svojí osobností, zřejmě to nebude otázka na netovou poradnu, ale přeci jen to zkusím..... Nedokážu trpět nějakou nespravedlnost, takže občas narážím, protože dokážu v nějaké dlouhodobější situaci mlčet /např. když slyším cca 3 měsíce dokola povzdechy našeho rodinného kamaráda na chování manželky, které je opravdu hrozné/, zpočátku jsem chápává, dokážu vyslechnout obě strany najednou, ale jakmile vidím, že jedna strana začíná tak trochu "machrovat", otevřeně řeknu svůj názor, i když mi do celé věci ve finále nic není....... , a rázem udělám zle. Další problém vidím v tom, že jsem v poslední době značně nervní, podrážděná. I když se snažím dělat nějaké uvolňovací meditační techniky - 5Tibeťanů, má dobrá vůle se zlepšit vydrží jen do té doby, než mi nějaký problém vklouzne pod nohy. Vadí mi a rozčiluje mne samolibost některých lidí a sebevědomí lidí, u kterých si myslím, by byla pokora na místě. Dost často slýchám - zvláště od manžela - že se mne nemůže NIKDY zastat, protože ví, jaká jsem. S tím ale nemohu absolutně souhlasit, protože stále špatně nejednám. V poslední době už jaksi nevím, zda opravdu za všechny problémy, které se ukážou, nemůžu já???? Jsem nerozhodná, bez špetky sebevědomí a trpím snad všemi mindráky, co existujou. V první řadě cítím tak trochu ponížení za to, že mne manžel nikdy nedokázal dost dobře obhájit před svým o 12 let starším bratrem a jeho neustálými výpady. Cítím to jako zásadní věc, opora a aspoň nějaká víra v mé dobro, je pro mne zkrátka to nejdůležitější, cítím totiž, že pak bych se určitě aspoň trochu dokázala nahodit na tu lepší notu. Manžel mi vyčítá, že dost kvalitně nezvládám domácnost /jsem na RD s 2 letou dcerou, na kterou jsem ve finále sama - co se výchovy týče/, a zřejmě mi můj mozek neprodukuje dostačující množství serotoninu, protože ihned se cítím unavená, bez zájmu o cokoli, i když jsem jinak po fyzické stránce fit. Je to začarovaný kruh. Kdybyste mi mohla prosím poradit, budu Vám vděčná.  Děkuji

Odpověď: (2. 8. 2008, 10.44)

Milá B.,
hledám ve vašem psaní konkrétní otázku. Opravdu popisujete několik starostí které vás trápí. 1. snadná unavitelnost, 2. pocit nedostatečné opory od manžela
3. konfliktní prožívaní některých situacích v mezilidských vztazích. 4. pocit vlastní méněcennosti??  Určitě se shodneme, že každá oblast zaslouží samostatnou pozornost a její řešení nepřijde s několika řádky. Ráda se s vámi budu vám a těmto oblastem věnovat osobně. Konkrétní dotazy mohu zodpovědět nejlépe osobně nebo telefonicky.

Peťa píše: (22. 7. 2008, 8.12)

Dobrý den, ráda bych znala Váš názor nebo zkušenosti s hádkami ve vztahu a zda je lze nějakým způsobem odstranit?
Můj problém spočívá v tom, že jakmile přítel řekne něco, co se mi nelíbí, začnu být zlá a vztek narůstá pokud z jeho strany vidím nezájem, jako by mu to bylo jedno. Dokážu být velice nepříčetná. Dalo by se říct, že se v té chvíli nedokážu ovládat, vyčteme si dost věcí a řešíme ty jsi řekl tohle a já tohle a měl jsi to říct jinak. Je to hrozné a strašně nás to unavuje a vysiluje. Mám pocit, že se dost snažím, aby jsme se dohodli, ale zatím neúspěšně. Je pravda, že velký podíl na tom nesu sama, ale nedokážu se přes tyto věci jen tak přenést a mávnout rukou. I když si říkám, že musím, dokáže mě snadno vyprovokovat i maličkostí. Prosím poraďte, zda se s tím dá něco dělat???

Odpověď: (25. 7. 2008, 22.19)

Milá Péto,
váš dotaz nejprve vypadá jednoduš, ale při druhém pohledu se ukazuje, že problém má několik rovin. Jedna z nich je vaše stereotypní dysfunkční reakce, ale pak je důležitá i vztahová rovina - i zde jste se již nyní dostali do streotypu - bylo by dobré zajít ke zkušenému psychoterapeutovi a nalézt vztahově emoční vzorce - pojmenovat je a hledat cestu ke změně. Jedná se opravdu o věcný problém nebo o rovnováhu ve vztahu v některé z jeho oblastí? Třeba vaše nejistota, zda vás partner dostatečně miluje? Samozřejmě, bylo by dobré, abyste šli oba, ale můžete i sama, abyste sama za sebe odvedla to nejlepší. (Na závěr pro vás mne napadá, abyste někdy příčinu konfliktu poměřila např. s poraněním páteře :)). Přeji vše dobré na cestě k moudrosti :)

angelinah píše: (21. 7. 2008, 21.42)

Ahoj nevím jak začít tak tedy mám přítele jsme spolu 4 roky.Ze začátku
byl do mě blázen ale pak začal stále o něčem přemýšlet seděl a díval
se do neznáma a když jsem se zeptala co se děje tak se mu to vůbec
nijak nezdálo a kolikrát se rozčílil.
Říkal to člověk musí pořád na něco myslet?
Tak to šlo dál měl tendence se mi stranit začala jsem o nás hodně pochybovat.
Bála jsem se že mě už nemá rád jsem totiž starší o 7 let.
Mě je 37 let a jemu 30 let. Začal hodně pokukovat po ženách já nejsem
proti tomu když se muž podívá na pěknou ženu já se také podívám na pěkného
muže ale tím to končí.On je jiný vždy se zadívá a pak nepřestane nežli ta
žena odejde vůbec mu nevadí že jsem vedle něj dokonce se v autobuse dívá
do skla a pozoruje.
Jsem zoufalá když mu to říkám tak se pak jen hádáme, miluji ho ale tohle mě
strašně ponížuje. Když jsem chtěla odejít, tak nechtěl o tom ani slyšet,
řekla jsem mu co se mi nelíbí, ale stále mi tvrdí své.
Jeden čas jsem s ním bydlela u jeho mamky a sestry je jí 21let.
Asi si budete myslet že jsem blázen ale doopravdy se to stalo.
Hledala jsem přítele volal mu kamarád nemohla jsem ho najít ale slyšela
jsem hlasy z koupelny stál tam nad vanou své nahé sestry a dokonce byl
nahnutý přímo nad ní.Otočila jsem se a utekla na chodbu, nevím mě se to dost
příčilo on mi jen řekl že nejsem normální, když mi takové věci vadí.
Často se před ním svlékala a obnažovala stále pupík. On jí pozoroval a ona
byla přitom taková rudá v obličeji, vždycky když věděl, že někde je, tak tam
pospíchal.On má velkou rodinu sourozence jen jednoho ale sestřenice a bratranci. Nevím co si mám o všem myslet jsem zoufalá jsem opravdu blázen
že se mi takové věci příčí, je to normálni? Prosím o radu a předem velmi
děkuji.

Odpověď: (25. 7. 2008, 22.09)

Milá Angelo,
co je normální? z jakého úhlu pohledu... Odpověď na otázku normality tedy nebudeme hledat :). Důležité je, jak se cítíte vedle přítele - jestli milovaná, pak je vše v pořádku... já mám spíše pocit, že si připadáte vedle něho poněkud navíc - to je důležíté!  Milá A., zvažte, co do vztahu dáváte vy, co dostáváte - jsou tyto položky v rovnováze? Jakou roli hraje závislost? a na čem vlastně? Přeji dost odvahy a poctivosti ke svému životu a k sobě.

radek píše: (21. 7. 2008, 14.35)

Ahoj, mám takový problém,je mi 23 a se svou partnerkou VERONIKOU jsem od roku 2003, všechno bylo ok, az do konce roku 06 kdy jsme se casto hadali a neklapalo nam to, protože jsem si začal psat s jednou holkou jmenem LENKA, kterou jsem poznal přes net. Vyústilo to tím že jsem s ni šel do kina a druhý den se rozešel se svou partnerkou, se kterou jsem měl az na ty hadky skvely vztah. S tou LENKOU jsem byl jenom v tom kině a pak už jsme se neviděli, protože se vrátila ke svýmu bývalymu, tzn. zůstal jsem sám a tak začal dolejzat za svou byvalou VERONIKOU. Ted jsme zase spolu.

Hlavním problémem je ale to že jsem ted zjistil, že v těch 3 týdnech co jsme nebyli spolu spala s kamaradem, se kterym (chodila,jen sex) prede mnou.
Já jsem si to myslel a ona me v tom vcera utvrdila, když jsem se ji na to zeptal.

A já ted nevím co mám dělat, miluji ji, ale nedokazu to prekousnout.

Děkuji za odpoved.
Radek

Odpověď: (25. 7. 2008, 17.11)

Milý Radku,
promiň - ale připadá mi tvoje zápletka taková - mno, jak to říci... chtělo by to získat trochu nadhled nad situací - nedokážeš-li to sám, můžeš přijít...
Pokus se trochu odpoutat od svého ega a s láskou pochopit jednání své partnerky - dopřát ji to...pokus se, aby tvá láska nebyla tak majetnická (mmj. to totiž není láska) Radku, doufám, že se z tebe postupně stává zodpovědný muž ... přečti si knihu Malého prince a zvláštní pozornost věnuj rozmluvě prince s liškou... Věřím, že svět budeš zdobit svou láskou... :)

katka píše: (21. 7. 2008, 13.34)

hezký dobrý den, mám problém sama se sebou - mám dvouapůl letého synka a od jeho půl roku je s námi můj přítel (vlastní otec nemá zájem) všechno nám nádherně klapalo ale posledního půl roku je to hrozné, mám pořád špatnou náladu každá maličkost mě naštve jsem nervozní a úplně na dně psychicky. brala jsem prášky na hubnutí ( adipex retard) a vysadila je, myslela jsem že je to jimi nejím je už týden ale nic se nezměnilo, myslela jsem jestli to třeba není antikoncepcí, ale tu jím od porodu a až do teď se nic nedělo.Strašně moc přítele miluju on miluje mě a hlavně mého syna jako by byl jeho vlastní, prosím o radu, co dál nechci ho ztratit.

Odpověď: (25. 7. 2008, 17.05)

Milá Katko,
doporučuji nalézt psychoterapeuta, který vám "sedne" a spolupracovat po nějaký čas s ním (tak 10sezení) - jste.li z nedaleka, ráda se s vámi sejdu... Přeji vše dobré

martina píše: (21. 7. 2008, 11.41)

dobry den,potrebovala bych prosim poradit ohledne meho 4 roky a 2 mesice stareho syna.Zda jej poslat od zari 08 do skolky ci nikoliv,jelikoz ja sama budu doma s jeho mladsim bratrem pulrocnim.Starsi syn je velice hodny,vyhraje si zcela sam,vubec me "nepotrebuje"takzvane "mit za zadkem".Sice zacal ted po narozeni brasky trochu pozlobivat,asi trochu zacal zarlit,casteji odmlouva,ale jinak kdyz se mu venujem-ctu mu pohadky,jdeme k dedovi a babicce aj.,tak je hodny.Puvodne jsem ho do skolky zapsala,protoze jsem mela nastoupit do prace,ale nakonec budu jeste doma,tak nevim zda ho nechat s nama taky.Do skoly pujde az v 7 letech-jelikoz byl jednak nedonoseny a trochu mame zadrhel v mluveni,mluvi hrozne rychle a pro mnohe z vetsi casti nesrozumitelne.Chodime sice jiz pul roku na logopedii,ale efekt zatim minimalni.Taky mam obavy jestli by se mu tam deti neposmivali nebo mu nerozumeli a on pak mel z toho nejake trauma.Uz dedecek s babickou mu porad rikaji,ze mu neni vubec rozumet i nektere starsi deti uz ho na to upozornily,ale on se snazi,ale zatim nic moc.Tak take nevim zda kvuli tomu radeji jeste rok nepockat do jeho peti let.Sam nevi jestli tam chce,nekdy pofnukava,ze chce byt s nama jeste doma,jindy jak mu vykladam kolik tam maji krasnych hracek,tak rekne,ze by tam tedy sel(ale musim ho na neco vzdy nalakat).Sam kolektiv extra nevyhledava,je spise introvert po me.Ale kdyz nejake deti potkame neostycha se a po chvilce se zapoji.Dalsi vec ktera hraje proti jsou samozrejme nemoci,ktere  domu donese a nejvic by to samozrejme odnesl prcek.Manzel je pro skolku,ja proti.Tak prosim o radu zda jej dat ci zda o nic neprijde,kdyz pujde az pristi rok a bude tam pak chodit 2 roky nez pujde do skoly.Moc dekuji za radu ,martina

Odpověď: (25. 7. 2008, 17.01)

Milá Martino,
jste milá, vnímavá, starostlivá maminka se schopností sebekorekce - prima :). Na základě vámi sdělených informací se spíše přikláním k variantě ponechat synka ještě jeden rok doma. Bylo by dobré, kdyby v té době chodil přibližně 2x týdně  do dětského kolektivu - např. na nějaký kroužek... Zvažte také hru na flétnu - zobcovou - kvůli dechu - plynulosti řeči... Přeji vše dobré.

vek píše: (21. 7. 2008, 9.20)

Dobry den.Jsem 4 roky rozvedena a z manzelstvi mam dve dcery.Starsi zije
po rozvodu u otce mladsi zije od svych tri mesicu semnou.Po dvou letech se
mi narodila jeste treti dcera.Do te doby co mam nejmladsi dceru se maruska
hodne zmenila.Je agresivni ke svym sestram,neposloucha.Je tu jeste dalsi
pripad.Jdeme s ni na hriste a z niceho nic zacne ublizovat cizim
detem. Nechce pujcovat hracky atd. Porad te mi, prosim, co mame delat.Dekuji za odpoved.

Odpověď: (25. 7. 2008, 16.48)

Milá V.,
přeji hodně trpělivosti, vytrvalosti, laskavosti a důslednosti. Doporučuji mluvit o lásce, o tom, co  přináší do srdíčka radost, co bolí... můžete se objednat ke konkrétnější konzultaci. Samozřejmě je třeba, aby vnímala, že ji máte ráda, že její místo ve vašem srdci malá sestřička neohrozí. Přeji vše dobré.

Lucie píše: (21. 7. 2008, 8.49)

Dobry den,poznala jsem pred mesicem meho dosavadniho partnera ktereho moc miluju a chtela bych mu pomoct. vedela jsem ze je to podivin a i on se mi snazil celou dobu vysvetlit jak se citi,jen jsem to spravne nechapala.Az ted vim, ze trpi poruchou nalad bez somatickych priz.Chtela bych poradit, co delat jak se chovat, abych mu mohla pomoci a vsechno jsme mohli zvladnout.Vim ze to asi nebude jednoduche,ale budu opravdu rada za kazdou radu i vysvetleni teto choroby. predem diky za odpoved.

Odpověď: (25. 7. 2008, 16.40)

Milá Lucie,
velký dar bude, když nebudete jeho výkyvy nálad brát osobně a dokážete je akceptovat. Dobré je také vědět, co v tu chvíli partner očekává - proto si to vykomunikujte. Chce-li pozvolna přítel své nálady řešit, bude muset on hledat svou cestu k řešení... Každý člověk je originál a není možné touto cestou vystihnout podstatu potíží vašeho přítele. Pravděpodobně se jedná o hluboce uloženou bolest související se ztrátou ... bez pomoci druhého jen obtížně nalezne uzdravení ...
Přeji vše dobré.

Tomas1s píše: (14. 7. 2008, 21.47)

Ahoj potrebuju pomoc ale nechci aby to vedelo me okoli hlavne nechci zatezovat sve rodice mama ma nemocne srdce a to by neprezila :( mam takovy mensi proble zamiloval jsem se do holky ktera me nechce. Trva to uz hrozne dlouho cca 8 let a ja na ni nemohu prestat myslet ona ma pritele a tvrdi ze by ho nikdy nepodvedla a pritom soulozi s mým nejlepsim kamaradem. Okradl jsem kvuli ni svoje rodice protoze jsem byl mladej a blbej lhal jsem a delam vse proto abych sni mohl byt a nakonec mi to nebylo nic platny.Od 15 let co jsem ji poznal celych 8 let jsem nemel ani 1 vaznej vztah protoze vsechny holky porovnavam s ni a zadna neni takova.Nevedel jsem co dal tak jsem zacal pit ale piti neprineslo utechu ba naopak v opilosti jsem si udelal dluhy na hracich automatech prohral jsem celou vyplatu :( a nejvic se bojim toho ze v poslednich 3 tydnech me prepadavaj myslenky na sebevrazdu napred jsem to bral jen jako blbej napad ale ono je to cim dal silnejsi napada me to cim dal casteji a bojim se ze moje myslenky zvitezi nad rozumem.Bydlim na malem meste kde je hrozna nuda a kazdy den delam to same a zadna zmena neprichazi potkavam ty same lidi a kazdy se den se bavi o tom samem a me to uz vazne leze na nervi .Sedivy mi vlasy kazi se mi zuby a jeden znamej mi rek ze to mam od nervu stava se ze me troska a vazne bych potreboval radu:( Jak se mam zbavit pocitu ze muj zivot neni dulezitej a kdybych tu nebyl tak by se nic nestalo a ja bych aspon nemel deprese ?

Odpověď: (18. 7. 2008, 11.12)

Milý Tomáši,
tvůj prblém nemá korespondenční řešení, je třeba alespoň po nějaký čas  pravidelná spolupráce s profesionálem a bude třeba i tvé vnitří spolupráce. Jsi-li z okolí, kontaktuj mne, jsi-li z jiného regionu, napiš mi na mejl odkud jsi a pomohu ti někoho najít. Najít třeba skupinku, která cvičí Tai-chi, by mohlo být přínosem.
Přeji vše dobré.

zakaraki15 píše: (14. 7. 2008, 19.56)

Dobrý den . Mám problém rodiče mě nutí chodit do práce . Jakmile jsem tam přišla bylo to docela ok ale potom se vsechno zvrtlo nestíhala jsem odnášet plechy počítat výrobky . Vůbec se mi nedařilo . A ke všemu teďkom mi rodiče neveri co jsem prozila a nutí me tam stále chodit oni si snad mysli ze já to mam lehke už celých 8 let snáším urážky . Ale tyto prázdniny jsem si chtěla užít . Já už tam nechci pracovat je to uplně stejné jako ve škole a já trpím . pomoc te mi prosím

Odpověď: (18. 7. 2008, 11.07)

Milá Zaraki,
bohužel o tvé rodinné situaci a tobě  vím z psaní příliš málo. Můžeš mi napsat na mejl a můžeme se sejít např. na ICQ.

Simona píše: (14. 7. 2008, 16.49)

Dobrý den, mám šestiletého syna,letos půjde do první třídy. Je velmi inteligentní, bystrý a rychlý. Ovšem lže. Není to jen takové dětské vymýšlení, on cíleně lže aby si polepšil. Je ochoten cokoli co provedl svést na svého mladšího bratra, jen aby on z toho vyšel jako nevinný. Co mě trochu děsí je to, že i když se na jeho lež přijde a v podstatě jej důslednou argumentací usvědčíme ze lži, on lže dále. Včera jsem již použila nátlaku,na který nejsem moc pyšná, ale již jsem si nevěděla rady - věděli jsme, že lže ale on stále tvrdil, že mluví pravdu, tak jsem mu řekla, že pojedeme do nemocnice a že tam dostane injekci,po které se mluví pravda. Teprve poté řekl pravdu. Když jsem mu vysvětlovala, že není hrozné to, co udělal, ale to, že tak tvrdošíjně lhal,a ptala jsem se ho jak by se měl správně zachovat, on vůbec nevěděl jak. V podstatě vymýšlel, co by měl říci, abych ho už nechala na pokoji, ale ne, že je nejlepší říci pravdu.Snažím se mu to neustále vysvětlovat po dobrém. Ovšem bojím se, že se ve lhaní opravdu velmi zdokonaluje a že už ani nepoznám, že lže, také se bojím, že už mu nemohu věřit. Vůbec nevím, jak se chovat,prosím poraďte. Díky Simona

Odpověď: (18. 7. 2008, 11.02)

Milá Simona,
nelehká potíž. To, co popisujete děláte dobře. Držím palce k trpělivosti, systematičnosti a síle hledat cestu k řešení. Hledala bych šikovnou psycholéčitelku a s ní pravidelně tak 2-3 roky spolupracovala.

Eva píše: (14. 7. 2008, 14.52)

Dobrý den, ráda bych se poradila v záležitostech týkajících se výchovy patnáctiletého syna. Od září bude studentem střední školy a tak bych chtěla znát názor odborníka ohledně výše kapesného, do kolika hodin je vhodný pobyt venku s kamarády a do kolika hodin sledování pořadů v televizi( během týdne a ve volnu)  
Syn operuje tím, co všechno mohou spolužáci, tak abych nebyla moc přísná nebo naopak. Jen pro vaši informaci, zatím žádné výchovné problémy(myslím ty závážné) jsme nemuseli řešit, syn se věnuje koníčkům, venku se netoulá, ale občas si domlouvají se spolužáky nějaké akce a podle něj je mnou stanovená doba návratu domů oproti druhým brzy. Děkuji za Váš čas a odpověď. Eva

Odpověď: (18. 7. 2008, 10.55)

MIlá Evo,
pravda je, že společenské normy života se v posledních desetiletích velmi změnily. Zákon sice dovoluje klasifikovat pohyb dětí a mladistvých za potulku a obžalovat zákonného zástupce za zanedbání mravní výchovy dítěte, ale v praxi se tato možnost běžně nepoužívá. Zvyklosti v komunitě nezletilých se částečně liší i dle místa bydliště.
Obecně připomenu - 15letý člověk je již osobou velmi rozvinutou a vědomou, důležitější než vnější výchova je v tomto věku již sebevýchova. Vy jste synovi dala jistě dobrý základ, ted je na čase důvěřovat tomu, že váš vklad se zúročí... Píšete, že se synem nebyly výchovné potíže, proto doporučuji opravdu důvěřovat jeho zdravému jádru. Důležité je rozvíjet komunikační důvěru mezi vámi, aby si s vámi povídal o tom, co prožívá... tato důvěra je důležitější, než striktně stanovené normy. Budte více kamarádkou než vychovatelkou, dávejte více dotazy než poučení, dávejte dotazy, které stimulují jeho sebereflexi... Držím palce. (můžete se objednat ke konkrétnější konzultaci)

sharik píše: (14. 7. 2008, 13.55)

Dobrý den,
je mi 30 let a máme s manželem 2leté dítě. V poslední době si s manželem nerozumíme. Vydržel měsíc se mno unehovořit a když už se mnou mluvil, tak velice jedovatě a dělal mi naschvály, které zašly až, tak daleko, že když měl malý úraz a řekla jsem, že s ním jedeme na pophotovost (úraz oka), tak řekl, že to nic není a že nikam nejede. Po dlouhém přemlouvání jsme jeli, ale zase mi neřekl, jak se to stalo... Nedávná hádka vyvrvcholila tak, že mě dokonce vláčel po bytě a položil mě na zem a sedl si na mě, mám ještě na pažích modřiny. Omlivul se, ale když jsem chtěla slib, že se to nebude již opakovat, tak mi odpověděl, že nemůže, že by mi lhal, že to ani on sám neví. Dále jsem zjistila, že musí mít stále věci pod kontrolou a prohlíží mi i věci (v kabelce atd.), dokonce i co vyhodím.
Jelikož to už začíná mít i vliv na našeho syna, přemýšlím o rozvodu.
Myslíte, že má cenu ještě pokračovat či ne. Ani už nevím jak dál?
Moc děkuji za odpověď.

Odpověď: (18. 7. 2008, 10.43)

Milá S.,
můžete navrhnout návštěvu rodinného poradce a u něj absolvovat několik setkání. Jinak pokračujte ve svém jednání tak, abyste zajistila bezpečnost vám i synovi.
Přeji vše dobré.

Niki píše: (14. 7. 2008, 12.06)

Dobrý den,potřebovala bych radu. Mám 5 letého syna,který je už od narození problémový.Poslední dobou je zlý a agresivní-i vůči rodině.Může na to mít vliv trauma,které prožil? Odmítá chodit na doporučená vzšetř.-psycholog. Je to s ním opravdu těžké,už ani radši nikam nechodíme.Přijde mi psychicky labilní. Je toho daleko více,ale nelze všechno popsat,byly by to romány. Jak dále postupovat ? Být důsledná,přísná,či tolerovat a odpouštět? Mohlo by pomoci nějaké homeopatikum? Syn je jinak moc chytrý-pamatuje si např.do detailu,co bylo před 3 roky,naučil se sám číst a psát,ale to chování !!!!!Občas už mi docházejí síly,je to opravdu těžké. Předem děkuji za odpovědˇ,hezký den.

Odpověď: (18. 7. 2008, 10.40)

Milá Niky,
chápu, že je to velmi závažný problém. Jste-li z okolí, kontaktujte mne k jedné konzultaci. Můžete mi napsat na mejl, odkud jste a pokusím se nalézt někoho ve vašem okolí, s kým byste mohla toto zkonzultovat. Přeji vše dobré, doporučuji systematicky se věnovat výchově srdce.

Lucka píše: (14. 7. 2008, 12.00)

Dobrý den. Mám menší problém, týká se mého partnera. Partner nikdy nepoznal svého otce (opustil jeho matku a staršího bratra těsně po tom, co se narodil), v dětství nikdy neměl žádný mužský vzor, jeho matka zůstala sama. Mám strach, jestli by se po případném narození našeho potomka nezachoval stejně. Dokážete mi poradit?? Možná jsou moje obavy zbytečné, ale dost mě to trápí. Děkuji

Odpověď: (18. 7. 2008, 10.37)

Milá Lucko,
to opravdu nevím...Můžete navrhnout partnerovi, abyste společně prožili víkend na http://www.familyconstellation… ... tam dostanete lepší náhlad na své partnerství a rodiny, z kterých pocházíte.

KaZ píše: (14. 7. 2008, 11.29)

Dobrý den,
mám takový problém, nevím jak postupovat. Partner má z bývalého vztahu dvě děti. S dětmi má velmi pěkný vztah a moc mu na nich záleží.Jeho bývalá žena se znovu vdala, založila si novou rodinu. Od té doby k nám odmítá pouštět jedno z dětí.Je to to mladší dítě - 6letá holčička. Působí to na nás, jakoby staršího chlapce( 13 let) již "odepsala", ale s mladší holčičkou, druhým manželem a miminkem chtěla vytvořit novou rodinu. A tak holčičkou manipuluje, neumožňuje nám s ní komunikovat, v době, kdy mají jít děti k nám na víkend jí nabídne velmi atraktivní program, holčička je pak tímto programem zmanipulovaná a nechce k nám jít ( místo dvou víkendů v měsíci s námi tráví již jenom jeden a je to čím dál horší). I my se velmi snažíme, aby se dětem u nás líbilo, během společných víkendů jsou pro nás to nejdůležitější, nabízíme jim spousty činností, mohou si vybrat, co chtějí dělat, hrajeme s nimi hry, vyrábíme věci, chodíme do ZOO... Když jsou u nás obě, rozhodně nemluví o mamince, netvrdí, že by chtěly domů. Holčička často v něděli večer poplakává, že domů nechce, že se jí u nás líbí... Proto si myslím, že není pravda, že by k nám nechtěla ze své vůle, myslím, že se jedná o manipulaci ze strany její matky. Jak máme postupovat, co máme dělat? Nechceme holčičce ublížit,ale nechceme o ni ani přijít.
Děkuji

Odpověď: (18. 7. 2008, 10.32)

Mila Kaz,
bylo by dobré, aby problém řešil otec a matka holčičky. Předpokládám, že komunikační neúspěšné pokusy již mezi nimi proběhly, pak navrhuji, aby požádali o vedení dialogu zkušeného mediátora. Také je možné, aby se otec obrátil na OSPOD při MÚ, kam patří a právě navrhl třeba setkání s profesionální zkušeným, rodinným mediátorem dříve, než by se podstupovalo dalšími úředními postupu. Také můžete nahlédnout http://www.iustin.cz/art.asp?a…­....

Candy píše: (14. 7. 2008, 11.12)

Dobrý den,
už se delší dobu trápím s nechopností navázat plnohodnotný partnerský vztah a tak se chci poradit, jestli už opravdu není na čase vyhledat psychologickou pomoc. Je mi třicet let, mám za sebou tři dlouhodobější vztahy, ale po posledním rozchodu před pěti lety, nejsem sto navázat hlubší vztah s mužem. Sice na schůzky chodím, ale po pár dnech či týdnech, začnu pociťovat odpor, začnu se mu vyhýbat a chci z toho vztahu okamžitě utéct, což taky následně udělám. Poslední rozchod byl hodně bolestivý a tak mám dojem, že to s  tím nějak může souviset. Trochu nastíním situaci. Do posledního přítele jsem byla zamilovaná až do morku kostí, ten cit byl velmi silný a já si představovala, že už s ním zůstanu. Jenže jsem ho přistihla v posteli s mojí nejlepší kamarádkou a v ten den se mi zhroutilo všechno co jsem chtěla. Navenek jsem to sice vzala rozumně, zvláště pak to, že spolu začali žít, ale uvnitř mě zžírala nenávist, žárlivost a naprostá bezmoc. Noci jsem probrečela, ve dne se chovala jako robot bez citů, až všechny udivovalo, jak snadno jsem se s tím srovnala. Trvalo mi dlouhé tři roky, než jsem byla s to se na bývalého přítele podívat bez jakýchkoliv pocitů lásky nebo nenávisti. Přesto se cítím jako zablokovaná, už nikdy bych nechtěla cítit takovou strašnou bolest. Nyní jsem potkala muže, který o mě stojí, máme spolu mnoho společného a máme si stále o čem povídat, ale přesto už zase začínám cítit ten známý odpor, který sílí a já nevím jak se s tím vyrovnat, nejradši bych z onoho muže udělala jen mého kamaráda. Opět. Poradíte mi? Děkuji.

Odpověď: (18. 7. 2008, 10.21)

Milá C.,
bylo by opravdu dobré vyhledat psycholéčitelskou pomoc. Bylo by dobré rozkrýt podvědomé programy a na nich zapracovat. Touto cestou pro vás více udělat nemohu a vy to správně tušíte.
Přeji vše dobré.