Odpovídá psycholog, psychoterapeut více ; dotazy můžete pokládat, pokud je okénko otevřeno, odpovědi naleznete do týdne rovněž zde. Poradna se uzavře po položení desátého dotazu.

  • Po internetu poskytuji všeobecné informace. Při osobní konzultaci jsou informace k Vaší osobě zcela konkrétní
  • Potřebujete-li dohovořit osobní konzultaci nebo konzultaci s psychologem online, kontaktujte mne telefonicky: +420 777 588 352 nebo emailem
  • Vše zde napsané bude zveřejněno

Vážený pisateli,

tento týden již bylo položeno mnoho dotazů a není v mých silách odpovědět na více. Máte-li zájem, vyčkejte, poradna se otvírá vždy v neděli o půlnoci.
 Pokud máte zájem o zodpovězení dotazu mimo poradnu on-line, zašlete dotaz na email: radana@rovena.info a 100Kč na č.ú.: 2500034126/2010.

Na zodpovězení čekají: kači, Jana, Jakub, LUCKA, Lucka, Netečna, Petra, Nicolle, slunečnice, Neya

< novější | 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >

ifka píše: (14. 7. 2008, 8.31)

Dobrý den,
obracím se na Vás s problémem s 9-ti letým synem. Manželovi jsem přišla na nevěru o Velikonocích. 1.5. se od nás odstěhoval. Klukovi jsme řekli, že máme nějaké problémy, které si musíme vyřešit každý zvlášť. Ho se to netýká, máme ho pořád moc rádi a budeme mít. Kluk se s tím nějak smířil. Táta si ho bral každých 14 dnů k sobě, volá mu, někdy přijede i přes týden. V kontraktu se synem mu nijak nebráním. Po cca 6-ti týdnech si uvědomil, že chce být s náma a jak mu chybíme. Přijala jsem ho, že se s tím nějak poperu a zvládneme to. Kluk z toho byl zmatený, bylo mu řečeno, že se taťka vrátil. Za 3 dny se rozhodl, že to byla špatná volba a zase odešel. Syn to opět obrečel. Manžel vymyslel, že kluka vezne na dovolenou k moři společně s jeho přítelkyní a s jejími dětmi a další partou lidí. Z představy, co tam kluk uvidí, jsem mu říkala, ať si to rozmyslí, ať s ním jede někam sám, ať si to užijí spolu. Syn chtěl ať jedu i já. Tak to neprošlo :-)
Po několika telefonátech s choťem jsem řekla, že ho nepustim. Přicházely výhružky, že s ním pojede a že udělá vše proto, aby s ním jel. Klukovi jsem řekla, že nechci ať jede s cizími lidmi na dovolenou, s pláčem to přijal. Připadá mi, že teď na vše říká ano. Je neskutečně poslušný, zmatený, neví co bude, je toho na něho příliš.
Dosáhla jsem svého, kluk s ním nepojede. Vyslechla jsem si kázání, jak klukovi ubližuju, když ho nechci s ním pusti. Jenže já to vidím jinak. Já ho chráním před ještě větší bolestí a to manžel nechce slyšet. Prý se mstím přes kluka. Není to pravda.
Mezi námi je konec. Již jsem to přijala a beru to jako výhru, život jde dál. Ale nevím co se synem. Myslím, že říkat mu vše po tak krátké době je předčasné. Spoustu věcí se může změnit. Manžel se odláskuje a bude se třeba chtít vrátit a já ho vlastně chráním před tím, aby neztratil synovu důvěru,kdyby ho viděl s jinou paní. Nechce to pochopit. Nevím, jestli je dobré tak brzy vše synovi říkat. Jaké problémy mezi námi jsou, co je příčinou rozpadu manželství. Jenže kluk tápe a neví. Lhát mu nechci, nevím co na otázku:"A proč nechceš abych tam jel s cizími lidmi" odpovědět.
Děkuji

Odpověď: (18. 7. 2008, 10.12)

Milá ifko,
váš dopis působí dojmem, že vše je opravdu velmi čerstvé a teprve se hledají funkční mechanismy v novém rodinném uspořádání. Dále mám pocit, že před synem jste oba dost mlžily a syn v novém uspořádání tápe, protože je to pro něj pravděpodobně nečitelné, nerozumí prbíhajícím emočním vztahům a neví, co to pro něj znamená. Doporučuji, abyste si sedli všicni tři (vy, syn a jeho otec) a situaci pojmenovali srozumitelně pro devítiletého kluka. Mělo by z rozhovoru být patrné, že vy oba jste se situací vyrovnáni a srozuměni, že přestáváte být manželi, ale nikoliv rodiči, že ho máte oba rádi a že se může kdykoliv na kteréhokoliv obrátit, a také to, že vy dva dospělí budete ohledně jeho výchovy spolu komunikovat a dpmlouvat se.

Janca píše: (7. 7. 2008, 17.06)

Dobry den.Mam takovy problem jsem bulimicka!Teprve zacinam merim 167 a vazim 54kg a potrebuju zhubnout!Uz jsem se z toho jednou dostala kvuli pratelum,ale ted jsem v tom znova bud vubec nejim a nebo snim vsechno a pak to zase vyzvracim!!Ja uz nevim jak dal co mam delat...Ja potrebuju hodne rychle zhubnout!Dekuji za odpoved Janca

Odpověď: (8. 7. 2008, 17.05)

Milá Jančo,
1. srovnejte své myšlení ve vztahu k tělu - můžete začít na http://www.promil.cz/eshop/cz/…
2. srovnejte vnímání svého těla - to by bylo lepší s odborníkem
3. pomoc by se vám mohla hodit, ale ne s hubnutím - http://www.anabell.cz/
Tělo je chrámem duše a je dobré, když se o něj s láskou budete starat a ono vám může pak velmi dobře sloužit.
Přeji vše dobré a lásku k sobě samé i ve své hmotném projevu...

KOKOSKA píše: (7. 7. 2008, 14.48)

Zdravím všechny.Mám problém se svým 3,5letým synem.Dostali jsme se do psychiatrické ambulance,zhruba před 3/4 rokem.Vylezli jsme s diagnózou,která se nyní v Praze nepotvrdila.Bude mi končit MD,školka mi ho odmítá bez asistenta,přestože se o sebe postará.Je adhd.Nemohu ho dát do školky a jít do práce,nárok být doma do sedmi let zřejmě nevýjde,podle diagnózy a do spec.školky ho nedám,jsou to další náklady,které bez příjmu nemohu táhnout.A kdo za mě bude platit sociální a zdravotní,to taky nevím.Kam se mám obrátit??Kdo mi v této věci poradí?Celá situace je složitá,oběhala jsem snad všechno,ale nevyřešila jsem to./Celý příběh mohu popsat./

Odpověď: (13. 7. 2008, 13.53)

Milá K.,
sociální a zdravotní za vás bude platiti ÚP, pokud se na něj zaregistrujete. Ohledně komplexnějšího řešení vám doporučuji kontaktovat Pedagogicko psychologickou poradnu ve vašem okresním městě a požádat ji o pomoc. Ona je v kontaktu se školskými zařízeními v okrese a tvoří posudky např. při zdůvodnění asistenta.

symanska píše: (7. 7. 2008, 14.26)

Dobrý den, vlastně už si nevím moc rady, moje dcera má vrozenou vadu, svalovou atrofii. Má slabé nohy, ale není to příliž viditelné. Je jí 13let, je to velmi hezká dívka, ale.....často zakopává a padá. Její sebevědomí se každým pádem snižuje a já nevím, jak jí mám povzbudit a podpořit. Nedokáže se se svou slabostí vyrovnat, na venek se vzteká, ale já vím, že tím dost trpí, nechce moc ani chodit ven, bojí se, že někde upadne .......  je mi jí tak líto,ale nelituju jí, snažím se k těm pádum přistupovat tak, že to není nic tak hrozného, že se to stává každému, ale nevím, jestli je to správné. Neumím jí říct, že to asi k tomu postižení patří a že možná bude hůř.... Vím, že odpověď nebude nijak jednoduchá, zdravé sebevědomí je těžké vybudovat u zdravého člověka, ale co u handicapovaného?   děkuji

Odpověď: (13. 7. 2008, 13.49)

Milá S. ,
asi by bylo vhodné dceru s diagnozou seznámit. Takový těžký osud se snáší lépe, pokud je člověk v kontaktu s duchovním. Víra učí pokoře a smíření. Sebeláska je přijetí se takový, jaký jsem.

Melitea píše: (7. 7. 2008, 14.16)

Dobrý den,
obracím se na Vás s prosbou o radu. Jsem 3 roky vdaná a s manželem máme 2,5 letého syna. Náš vztah tedy trvá něco přes tři roky.
Měli jsme bezproblémové manželství až do dne, kdy na naše dveře zaklepal exekutor. O dluhách mého manžela z dřívejšího podnilání jsem do té doby neměla tušení. Na mé otázky týkající se naší fin. situace manžel reagoval tím, že začal " více pracovat" a tím došlo k prvnímu oddálení. Od té doby jezdil domů víceméně na víkendy.Uzavřel se do sebe a se mnou téměř nic neřešil. Po třech měsících jsem zjistila, že má milenku. Říkala jsem si, že u ní jen hledal útěchu a rozhodla se mu odpustit.Přesto jeho vztah doteď trvá a pravděpodobně ho neukončí. Když jsme spolu,fungujeme jako "rodina", ale vím, že si denně píší a že ji navštěvuje.
Byla to pro mě rána z čistého nebe a na rozchod se necítím připravená.
Jde mi také o syna,ikdyž vím, že by kontakt rozhodně neztratili.
Chci se zeptat, jaký máte na setrvání v tomto vztahu názor. Manželovi vyhovuje, že nic nemusí řešit, prostě si přelétá z jedné na druhou.
Synovi odchodem od manžela vezmu nejen otce, ale i fin. zázemí, které mu jako samoživitelka těžko poksytnu takové, jako má dosud.Děkuji za odpověď. M.

Odpověď: (13. 7. 2008, 14.02)

Milá M.,
nevím, jaký typ rady ode mne v tuto chvíli očekáváte. Vím, situace je to nelehká, lepší by bylo, kdybyste společně, nebo alespoň vy sama zašla na konzultaci k psychoterapeutovi. Přeji vše dobré.

RAMANA píše: (7. 7. 2008, 14.11)

Dobrý den,chtěla bych se zeptat, jestli je chování mého partnera normální nebo jestli nepotřebuje odbornou pomoc, a já vlastně také.Jde o to, že se s partnerem hádáme kvůli věcem, které mne přijdou normální a partnerovi ne.Třeba mu vadí,že se na mě dívají jiní kluci nebo se nemůžu svléknout do podprsenky, ikdyž není nic vidět.Mně vadí že mi má sahat na moje nošené spodní prádlo a při mém ohrazení se urazí a chce omluvu.Potom mě uráží, že se takto chovají rajdy, ale kyž jsem se ho ptala na názor, kdy je žena nahá s dětmi u vody, tak to mu nevadí. Opravdu to už nechápu, přijde mi, že mě chce vlastnit a manipulovat mnou.Už od patnácti jsem zcela nezávislá, neboť nemám rodiče, takže jsem se musela postavit na vlastní nohy.Prosím poraďte mi, jak mám jednat v takových situacích a jestli tento vztah má budoucnost.A jestli bychom měli navštívit psychologa. Já už to psychicky nezvládám. A to už jsme spolu dva roky, Zatím stále odolávám a doufám, že se to časem změní.Mám ho ráda, ale nedokážu už tolerovat jeho výlevy. Děkuji.

Odpověď: (13. 7. 2008, 13.10)

Milá Romano,
neznám vás ani vašeho partnera, proto nemohu zodpovědně říci, zda má váš vztah budoucnost. Mohu říci jen několik obecných informací. Bez vědomé práce partnera samého se chování asi nezmění. Bylo by dobré, abyste navštívili profesionála (1setkání nebude stačit). V případě, že vám vadí manipulativní, mocenské, uzurpátorské chování od partnera a on ho nechce změnit, doporučuji ukončení vztahu dříve, než s ním založíte rodinu. Přeji vše dobré.

andilek0404 píše: (7. 7. 2008, 13.23)

dobry den mam problem muj otec mi umira uz 5let ma rakovinu slinivky  a je silny diabetik ted prestal jist tak je v nemocnici na kapackach a ma jit na operaci slinivky ale doktor rikal ze muze pri ni umrit je oslabeny a ma 34kg je velmi povyziveny bojim se 21.cervence jde na operaci mam dceru ale vubec se ji nemohu venovat jsem myslenkama u tatinka jsem na nem od malicka zavisla prosim poradte mi jak se s tim trosku vyrovnat a fungovat trochu dekuji moc

Odpověď: (13. 7. 2008, 13.02)

Milý andílku, bude třeba rozvázat pouto svazující, které je mezi vámi a tatínkem. Je třeba mu popřát šťastnou cestu...

Hana píše: (7. 7. 2008, 12.35)

Dobrý den. Nevím, kam se obrátit a na koho je můj dotaz určen, tak to zkouším tady. Mám 16ti měsíční dceru.  Při usínání leží na bříšku, ruce má mezi nožičkama a pohupuje celým tělíčkem. Samozřejmě ještě nosí plenky. Mám pocit, jako by se uspokojovala. Dnes v noci (protože má horečky a nemohla spát, tak jsme ji měli u nás v manželské posteli) jsem se vzbudila a ona to zase dělala, tak jsem ji převalila na záda a ona zase na bříško a zase...a tak pořád dokola asi hodinu a půl. Neplakala, ale ani nespala.
Jde mi o to, jak se k tomu s manželem máme postavit? Vlastně ani nevím, jestli je to v pořádku nebo ne? Když jsem byla malá, tak jsem to taky dělala a moji rodiče to nijak neřešili a nevysvětlili mi to a až v dospělosti jsem pochopila, co jsem dělala a doteď se za to stydím. Proto se tak bojím. Nechci, aby dcera prožila něco podobného.
Prosím, poraďte, jak postupovat a jaký postoj máme zaujmout. Děkuji

Odpověď: (13. 7. 2008, 12.53)

Milá Hanko,
dobré by bylo odpustit sama sobě počínání, za které se stydíte (nikomu a ničemu jste tím jednáním neubližovala, není tedy důvod stydět se za prožívané pěkné tělesné pocity!!!) Dobré by bylo i dcerce dopřát činnost, která ji přináší uspokojení těla. Nechte věci plynout... bude-li třeba o tom později hovořit, můžete.

Melis píše: (7. 7. 2008, 10.10)

Dobrý den.
Mám zvažný problém. Jsem v 5. měsíci těhotenství a manžel si miminko moc přál. Ale najednou obrátil o 180 stupňů. Vyprovokovala to věc, na které jsme se neshodli a já jsem mu řekla svůj názor, že s tím nesouhlasím. Od té doby se začal chovat jako hulvát, psychicky mě trýzní, nebaví se se mnou, spíme odděleně, lže mi, vysmívá se mi do obličeje a nejeví absolutně zájem ani o mě ani o dítě. Nikdy jsme neměli tak závažnou krizi a dost mě překvapuje, že právě teď je schopen se takto ke mě chovat. Já už mám nervy v háji, mám výtok, průjem a zhubla jsem za víkend to, co jsem za poslední měsíc přibrala. Myslím, že toto jeho chování a narušování mého psychického stavu dost škodí miminku. Snad jen potrat by mu otevřel oči, ale snažím se držet a být co nejvíc v klidu, aby k tomu nedošlo. Dost se bojím. Potřebovala bych poradit nějaký závažný krok, který by ho probral a dokázal mu, že mě nemá tak jistou, jak si myslí a že si nemůže dělat, co chce, že má zodpovědnost za mě i za dítě. Máme zaplacenou dovolenou, myslíte, že je dobré abych tam místo s ním odjela s kamarádkou nebo sestrou nebo se mám raději odstěhovat nebo jak ho donutit, aby si závažnost svého chování uvědomil. Ani se už nezdravíme, je to peklo. Předem děkuji za radu.

Odpověď: (13. 7. 2008, 12.48)

Milá Melis,
druhého nemůžeme k ničemu donutit. Nevím, jak podstané téma bylo předmětem vašeho nesouladu, ale chování vašeho muže je opravdu nedobré...vám přeji dost síly a odvahy k zachování sebeúcty a chování, které vám prospěje. Oba návrhy, které dáváte v závěru vašeho psaní, mi připadají dobré - jen bych vám přála, abyste pozměnila motiv těchto kroků - abyste je udělala kvůli sobě. Vím, že je to životní etapa velmi náročná a beze slz se asi neobejde. Najděte si v okolí útočiště, kde se budete cítit dobře a bezpečně.

Karel píše: (7. 7. 2008, 9.33)

Dobrý den, mám takový problém. Mám velký problém s agresí ze začátku to bylo tak že když mě něco naštvalo tak jsem si parkrát do něčeho praštil ale poslední dobou je to čím dál horší,teď už do něčeho třískám tak dlouho dokud mi třeba nezačne téct z ruky krev nebo dokud je ta bolest ještě snesitelná. Měl bych s tím něco dělat zajít k lékaři ? Děkuji Karel

Odpověď: (13. 7. 2008, 12.27)

Milý karle, sám tušíš, že tvé počínání není zcela optimální. Co čekáš od návštěvy u lékaře? Doporučuji ti spolupráci s psychoterapeutem, se kterým byste našli zdroj agrese a zároveň by tě naučil ji rozpouštět, je-li to tvým přáním. Přála bych to tobě i světu, protože agrese nepřináší štěstí ani lásku. Je třeba poznat její původ...

Borčik píše: (7. 7. 2008, 9.33)

Dobrý den. Chtěla bych vás poprosit o pomoc. Mám strach o manžela, je apatický, nic ho nebaví, nemá prý pro koho žít. Měli jsme doma menší krizi. Našel si milenku, řekl mi o tom, dlouho se rozhodoval mezi ní a dětmi. Rozhodl se být dále se mnou kvůli dětem. Asi po měsíci, co se rozhodl se dozvěděl, že se milenka zabila v autě. Týden na to mu zemřela maminka. Nemůže se z toho vzpamatovat. Je to tvrdý osud. Do toho se zamotal do různých půjček a dluží peníze, které teď nezvládá splácet, hrozí mu soud. Snažím se mu pomáhat ze všech sil, on však odmítá, že si to vše zavinil sám a že se z toho musí sám dostat. Myslím, že bez něčí pomoci to nezvládne. Mám o něho strach, aby něco neprovedl. Chodí jako tělo bez duše. Co byste mi poradila? Měl by asi navštívit poradnu? Nevím, jestli ho tam přinutím jít. Ani ty děti ho nedrží, je mu vše jedno. Prosím o radu. Děkuji.

Odpověď: (13. 7. 2008, 12.21)

Milá B.,
jsou situace, potíže, se kterými nemůže manželka manželovi pomoci jinak, než tím, že vedle něj je a projeví vstřícnost. Své problémy by mohl řešit s někým z okolí, kdo není jeho manželka - např. spolehlivý kamarád, bratr... Aby návštěva u profesionála mohla být přínosem, musel by on chtít (a jedna návštěva by byla málo). Přeji vše dobré.

Monika píše: (1. 7. 2008, 14.21)

Dobrý den, mam takový zvlaštní problem. Ze začátku to neovlivňovalo můj život ale ted uz ano. Jako malá jsem zažila tzv. šok. Můj problém se  týká zvracení, jako malá jsem zvracela  často  a  od ted se toho bojím, je mi již 20 let a mám neustálý strach ze zvraceni, ja vim je to zvlastni, ale ovlivnuje to cely muj zivot, premyslela jsem ze bych kvuli zvraceni nechtela ani deti. Nejak se toho nemuzu zbavit, pokazde kdyz je mi na zvraceni se modlim abych nezvracela. Nevim jestli jste se s timto problemem nekdy setkal, ale byla bych rada za vasi odpoved nebo radu. Jen abych se toho zbavila. Dekuji Monika

Odpověď: (4. 7. 2008, 17.12)

Milá Moniko,
rada na dálku to nevyřeší, bylo by dobré, kdybyste ke mne zašla na léčebnou meditaci. Přeji vše dobré.

silva píše: (1. 7. 2008, 13.36)

Dobrý den, prosím,nevím jak se mám chovat k synovi v situaci před kterou mně postavil. Jsem rozvedená,mám dvě děti 22 a 15 let. Jedná se o syna (15 let),který utekl aníž by mi o tom řekl,ke svému otci. Je to alkoholik a kouří trávu. Nemyslím si, že tam syna čeká něco dobrého. Syn ve škole propadl a má dělat reparát.Nevím jak se mám zachovat,na telefon mi neodpovídá a otec je hrubý.Syna ve všem podporuje.Můžete mi prosím poradit?Děkuji Silva N.

Odpověď: (4. 7. 2008, 17.11)

Milá Silvo,
i váš syn je již ve věku, kdy si o sobě rozhoduje sám... Budete-li jednat z pozice moci, mnohého dobrého nedosáhnete. Dobré je zachovat vůči němu vstřícnost. Zároveň doporučuji kontaktovat OSPOD a nahlásit tam změnu pobytu syna a požádat pracovnici o spolupráci - tím zainteresujete nestranou instituci, která má výkonnou moc a může do vaší rodinné situace postupně vnášet řád - OSPOD by vás všechny měla poslat k psychoterapeutovi. Přeji vše dobré.

Veronika píše: (1. 7. 2008, 9.28)

Dobrý den, potřebovala bych poradit (ale to bych asi jinak nepsala, že). Jsem se svým manželem již 10 let (tři roky jako manželé), ale před měsícem se stalo něco co náš vztah změnilo od základů. Byla jsem 14 dní služebně mimo (nebylo to poprvé) a po mém návratu můj manžel ztratil o mne jakýkoliv zájem. Nemluví se mnou a když už tak pouze ryze praktické věci týkající se nákupu nebo oprav na domě a to ještě takovým tím „úžasně“ naštvaným hlasem. Jakmile však přijdou jeho kamarádi (nebo stačí aby mu zavolali) je samý vtip, legrácka…...Nemluvě o sexu, ten se stal tabu v naší domácnosti. Nevím co se doma stalo během těch 14 dní a on mi to nechce říct. Ať se ho zeptám na cokoliv, odpoví, že žádný problém není a že vidím problémy tam kde nejsou….ve finále naše debata končí tím, že já jsem paranoidní. Abych pravdu řekla jsem už hrozně unavená, stres v práci, stres doma…..
Po mém návratu jsem udělala obrovskou chybu svého života, vlezla jsem svému manželovi do telefonu a našla sms od přítelkyně našeho kamaráda, kde mu psala, že ji chybí (můj manžel), že ho má ráda a že musela svého přítele poslat pryč, aby mu to mohla napsat. Nedokážu vám popsat jak jsem se v tu chvíli cítila a ani nedokážu popsat stud, který cítím pokaždé když si vzpomenu, že jsem narušila jeho soukromí, ale stalo se a já to nejsem schopná vzít zpátky (a nechci to brát zpátky kvůli tomu co tam bylo, ale že jsem to udělala). Nicméně jsem se svého manžela na to zeptala a řekl mi, že s ní nic nemá (ačkoliv ona po něm „jede“). Věřím mu. Sice mu už třikrát od té doby volala o půl druhé ráno (vím to, protože manžel spal a já viděla jméno na displeji) a také vím, že si spolu dopisují (manžel mi to řekl sám od sebe), ale i přesto mu věřím. Možná teoreticky by byl schopný mne podvést, ale nevěřím, že by podvedl svého kamaráda se kterým chodí na tenis a na pivo.
Nevím zda změna souvisí s tím, že jsem narušila jeho soukromí, i když jsem se mu omluvila (vím, že to není mnoho, ale víc toho stejně udělat nejde) nebo zda za těch 14 dní zjistil, že je mu beze mne lépe (ale na služební cestě jsem nebyla poprvé) nebo zda dostal strach, protože před mým odjezdem jsme začali (oba dva) mluvit o dítěti, protože baráček máme takřka hotový a mně bude brzy 30. Jedno, ale vím určitě, mi dva nežijeme spolu, ale vedle sebe. On si plánuje své volno beze mne, neptáme se mne zda tam či onam chci jet s ním, prostě mi oznámí: jedu tam a tam, ten a ten den a je na mne zda pojedu s ním nebo zůstanu doma. A i když už se náhodou na něčem dohodneme, své plány klidně změní podle své nebo kamarádovi potřeby a mne to jenom oznámí.
Nechci přijít o svého manžela, ale tak nějak již nemám sílu bojovat o tento vztah. Prosím poraďte nebo mi aspoň řekněte názor nezaujatého člověka na tuto situaci.
Předem mockrát děkuji.
Veronika

Odpověď: (4. 7. 2008, 17.06)

Milá Veroniko,
opravdu nevím, v čem je potíž - lépe se obrátit na : http://www.magickekarty.myster…
(jak máte vyřešeno potomstvo? - mám pocit, že to souvisí s tím)

Markéta píše: (30. 6. 2008, 23.19)

Mám problém, protože mi přerůstají přes hlavu zdravotní problémy a jsem na to sama. Moje matka mi svou "péčí" zesiluje pocit úzkosti, který bych měla i bez ní, ale zvládla bych to. Torpéduje mě telefonátama a vyjadřuje se ve smyslu, že se o mě bojí, takže má právo to dělat. Nemám energii a ještě ji ztrácím když se bráním. Moje zdravotní problémy jsou s páteří, která se sype, protože mám vybočený obratel a to chce psychicky zpevněného jedince. Navíc jsem měla poslední dobou silné problémy s bolestí zubů a dalšími záněty v těle. Imunolog zatím nic, odkázal mě na praktickou lékařku, takže žádný odběr krve na boreliózu, či protilátky, sedimentaci, nic, jen ze mně udělal blbce, bylo mu už nejmíň 70 let. Asi moje špatná volba. Jsem najednou strašně sama. Drtí mě i nevšímavost společnosti, jako bych měla být mnohem důraznější v žádosti o vyšetření, ale doktoři mě radši utřou než vyšetří. Kde je najdu a jak je poznám? A hlavně včas? Moje matka mi kvílením do telefonu neposiluje sebedůvěru. Mám pocit, že se nezpevním. Narůstá ve mě úzkost, kroutí se mi noha, bolí vaziva pod koleny, asi zánět,nevím jak to řešit a kde a hlavně důsledně a doopravdy. Ne že si jen hrajeme na doktory a pacienty a přitom je to na prodejce a hloupé zákazníky, které je třeba zastrašit a prodat jim celou lékárnu. Minimum péče a já cítím, že už hoří, potíže mám od února.Bojím se, že mám opravdu problém a je ho třeba řešit. Zánět, nebo virovou infekci. Jsem unavená, vyčerpaná a objevují se nové potíže.Psychicky mě otřásl ten týten bolesti zubů a překvapivá zkušenost se zdravotnictvím. Nečekala jsem, že je to tak špatné.  Jsem špatná já? Už mi z toho straší ve věži, ale to mě nevyléčí z infekce. Jak se prosadit?

Odpověď: (4. 7. 2008, 17.03)

Milá Markéto,
s povrchní zdravotní péčí se ve svém okolí setkávám. Na vašem místě bych asi vyhledala lékaře celostní medicíny. Nevzdávejete se a najděte si třeba i na internetu toho, o kom budete mít pocit, že vám bude moci pomoci. Můžete se také poptat, který obvodní lékař ve vašem okolí věnuje dobrou péči pacientům a pozeptat se ho, zda by vás přijal do péče a poslal na vhodná vyšetření. (Dozvěděla jsem se, že od ledna pro  lékaře je finančně nevýhodné poslat pacienta ke specialistovi - nevím přesně) Nevzdávejte se - s páteří není dobré si zahrávat - také doporučuji kombinovat klasickou medicínu s energetickou léčbou - pak je léčba nejefektivnější.

fidalka píše: (30. 6. 2008, 15.46)

Dobrý den, obracím se na Vás s prosbou o radu. Jsem 8 let rozvedená ( manžel alkoholik) a z prvního manželství mám 2 děti. Dcera je již dospělá a synovi je 16. Hned po rozvodu jsem si našla přítele, se kterým stále jsem a máme spolu 2 děti ( 6 a 2,5 roku). Zpočátku jsme měli velké problémy s dospívající dcerou,která se nesnesla s přítelem. Ale vše jsme ustáli a teď když je dospělá vše se urovnalo. Nyní má přítel zase konflikty se synem, ale není to tak intenzivní takže to jakž takž ukočírujeme. Děti se mezi sebou snáší dobře a mají se moc rády. Přítel je strašně paličatý a urážlivý a je schopný se mnou kvůli konfliktu nemluvit dokud já nepřijdu a nezačnu vše urovnávat.Už mě to unavuje, ale mám takouvou pitomou povahu, že nakonec si myslím, že je to moje chyba a jdu se mu omluvit.Poslední dobou také moc žárlím i když vím, že nemám důvod. Je dost oblíbený a rád rozdává ostatním ženám komplimenty, baví se s nimi a to já dost špatně snáším. Občas mu to vyčítám, on se urazí a já mám pak pocit, že se ztrapňuji a  lituji, že jsem s tím zase začala a mám strašné výčitky vůči sobě. Pokaždé si říkám, že se musím ovládat a vydýchat to, ale nějak se mi to nedaří. On mě nechá dusit,  nemluví se mnou i když vidí, že mě to mrzí.Mám pocit, že mnou pohrdá. Možná to souvisí i s tím, že se nijak nehrne do manželství i když jsem to párkrát nadhodila. Myslím, že mám komplexy méněcennosti a že si nevážím sama sebe. Kdybych měla více sebevědomí, určitě bych některé situace brala více s nadhledem, ale ptám se jak to mám dokázat? Neexistuje nějaký návod jak se naučit mít sám sebe rád? Vím, že pokud si nevážím sama sebe tak si mě nemůžou vážit ani moji blízcí. Prosím napište mi jak to zvládnout. Děkuji

Odpověď: (4. 7. 2008, 16.45)

Milá F.,
schema vaši rodiny je náročné...  Dospívající syn prochází konfrontací s mužskou autoritou... v případě doplněné rodiny je to období obzvláště náročné a zátěžové. Ohledně vašeho partnerského vzahu bych doporučovala vědomou snahu obou vylepšit váš vztah při vzájemné spolupráci. Může to být i návštěvou partnerské, rodinné  poradny. Nebude-li partner chtít, bylo by vhodné, abyste vy sama párkrát došla k psychoterapeutovi a s ním si dorovnala své sebepřijetí... Inspirovat vás může i kniha Miluj svůj život, ta ale nenahradí kontakt s živým člověkem. Přeji vše dobré.

Pavlína píše: (30. 6. 2008, 15.42)

Dobrý den,
je mi 29 let a mám problém se svými rodiči. Vztahy mezi mými rodiči nebyly
nikdy ideální, hádky, otec se k matce moc pěkně nechoval, občas fyzické
ublížení od otce matce. Otec byl vždy více dominantnější, matka spíše
submisivní. Kolem mých 10 let matka začala pít alkohol, pila doma tajně, ze
začátku sem tam, především, když otec nebyl doma, když měl třeba odpolední
nebo noční službu v práci. My jsme se sestrou matku kryly, pokud otec volal
domů, že není opilá. Nechtěly jsme aby byly mezi nimi neshody kvůli tomuto.
Postupem času se matčino pití začalo zhoršovat, už jí bylo jedno kdy a před
kým. Několikrát jsme měli rodinné sezení, na kterém se defacto nic
nepořešilo, matka svůj problém nikdy nebyla ochotná přiznat, nebyla ochotná
nastoupit léčení. Ve slabých chvilkách slibovala, že toho nechá, ale
samozřejmě tak se nikdy nestalo. Rodinná situace nás se sestrou donutila, co
nejdříve z domu odejít. Obě jsme se brzy kolem 20 let vdaly. Nejvíc mi na
matce vadilo, že když jsem ji já nebo sestra potřebovala, s alkoholem
nepřestala. Jednu dobu matka přistoupila na užívání antabusu, ale bez
účinku, pila i přesto. Potom začala docházet do psychologické poradny (to je
asi 8 let), ale to také nemělo valný účinek. Chodila tam asi rok, po tu dobu
se její pití mírně omezilo, ale pak přestala docházet a šlo to z kopce.
Vydírala nás, že si sáhne na život. Já jsem byla na konzultaci u její
psycholožky, abych jí osvětlila, jak to s matkou vypadá, že nepřestává pít,
slíbila, že na matku přitlačí s léčením, ale matka tam už přestala chodit.
Ze začátku matčina pití jsme se její problém snažili tajit i s otcem před
ostatními, před rodinou. Asi to byla chyba a asi jsme nebyli nikdy moc
důslední. Možná kdybychom na ni více tlačili.. Ale postupem času jsem už
neměla sílu, byla jsem unavená ze všech nedodržených slibů z její strany..
Je to asi 4 roky, co měl otec úraz a dostal se do nemocnice. V té době matka
potřebovala pomoc s domácími účty a při té příležitosti jsme zjistili, že
otec prohrává velké částky peněz na automatech. Něco jsme tušili i dříve,
ale netušili jsme, že to jsou tisíce. Do této doby jsme jakžtakž fungovali
jako rodina, vídali jsme se, komunikovali spolu. Po tomto zjištění, jsem se
se sestrou a našimi manželi domluvili, že to takhle nejde dál zavírat přede
vším oči. S otcem jsme si promluvili, nabídli mu pomoc, že víme, jaký má
problém s automaty. Otec je hrdý a tvrdohlavý člověk, takže samozřejmě žádný
problém nepřiznal a postavil se k tomu tak, že si vymýšlíme a že to není
pravda. Řekli jsme jim, že pokud chtějí takhle žít dál, matka alkohol, otec
automaty, že s tím se nehodláme smířit a nechceme se s nimi kontaktovat. Od
té doby já nejsem s otcem v kontaktu, s matkou ano, protože ta to
nerespektovala a kontaktuje se se mnou (přijde za mnou do práci,
telefonicky), ale z mé strany je to spíše kontakt ze slušnosti. Nikdy
neuznala, že něco udělali špatně a že jsme jednali oprávněně. Dokud jsme
byli s rodiči v kontaktu, tak matka, pokud byla opilá, tak vykládala po
rodině smyšlené věci - jaké mám problémy v manželství, že se rozvádíme, jaký
je můj manžel hrozný člověk apod. Nechci si tím nechat narušovat manželství.
Tvrdí mi, že otec už automaty nehraje, že dluhy splatil.. a ona že už
nepije.. Je pravda, že pokud za mnou přijde do práce, není opilá, ale to tak
poslední rok. Ale já už nemám důvěru ani v jednoho z nich. Nevěřím tomu, že
tolik roků nemohla přestat pít a teď to jde? Otec je samozřejmě uražený, že
jsme si dovolili něco mu říct. Už mi ani tak nevadí, že prohrál tolik peněz
na automatech, ale to, že se k matce škaredě choval a ubližoval jí. Matka na
mě tlačí, ať se s otcem usmířím, že ho to trápí. Ale neměl by udělat první
krok on, uznat chybu, když ho to tak trápí? Samozřejmě, že mě to také trápí,
mrzí mě to všechno kolem, chtěla bych mít fungující rodinu, o kterou se můžu
opřít. Ale když se nad tím zamyslím, je to hrozné, ale je mi bez nich lépe.
Abych byla upřímná, moc mi nevadí, že se s nimi nevídám, za ty roky problémů
a trápení, nemám k nim důvěru a nechci donekonečna řešit jejich problémy.
Možná je to sobecké, ale chci mít už ve svých skoro 30 letech klid a
soustředit se na svůj život. Protože pořád to byli jejich problémy, kolem
kterých se točil náš život. Neříkám, že bylo vše špatné, ale cítím ze svého
dětství a hlavně dospívání především tohleto. Hodně to mám pořád v sobě a
nejde mi špatné věci jen tak přejít a dělat jakoby nic. Sestra je s matkou
více v kontaktu, protože má dítě a nechce, aby nemělo babičku a dědečka. I
přesto, že matka třeba šla vyzvednout svého vnuka opilá do školky apod. To
já bych netolerovala. S otcem se jen pozdraví, jinak s ním také nekomunikuje
kvůli jeho špatnému chování k matce. Ale já to takhle necítím. Zatím děti
nemám, ale nechtěla bych aby mé dítě mělo alespoň "nějakou" babičku a dědu,
když je jejich chování proti mým zásadám. Nechtěla bych, aby mé dítě
prožívalo takovou atmosféru jako já. Rádi bychom si s manželem pořídili
rodinu a nevím, jak se k tomu mám postavit. Zda dovolit kontakt s mými
rodiči nebo raději ne. Poraďte, co dělat, zda se k tomu stavím příliš
rezolutně a nebo správně. Jaký mám zaujmout postoj k mým rodičům? Děkuji moc
za odpověď a omlouvám se za tak dlouhý e-mail.

Odpověď: (4. 7. 2008, 14.41)

Milá Pavlíno,
chápu, že vaše duše se setkala s bolestí během dětství a dospívání, kdy rodiče pro vás nebyly k dispozici... Tuto bolest by bylo dobré ošetřit...
Jediný přístup, který přináší do života mír je smíření se světem, takový, jaký je ve všech jeho aspektech... a milá P., je paradox, že matka s otcem zůstává a má ho ráda, ale vy dvě dcery jste se rozhodly, že mu "ukážete" ... čeho tím chcete dosáhnout? (to, co je mezi rodiči vám nepřísluší hodnotit) Bylo by dobré, kdybyste ke mne párkrát zašla, abychom dorovnali pár momentů ve vašem životě nebo si alespoň zajedte na www.konstelace.info . Přeji vše dobré.

Karolina píše: (30. 6. 2008, 14.39)

Dobrý den,prosím o radu má osmnáctiletá dcera se odstěhovala za svým přítelem.Po poradě s psycholožkou jsem ji to umožnila(studuje ještě střední školu).Udělaly jsme si pro sebe jeden den v týdnu,přijde popovídáme ,jdeme ven,atd.No a v tom je u mě problém,dcera když mi vypráví tak pokaždé trochu jinak.Má k tomu sklony náš jeden velký konflikt byl lhaní.Když jí upozorním,že minulí týden to bylo jinak,tak to buď přejde ,nebo se nějak vymluví.Také mě trápí ,že se nechá od svého chlapce "živit".Má domluvenou brigádu,ale když má finance tak do práce zavolá omluví se,podle mě se ji prostě nechce.Nevím jak se k ní mám chovat ,když z 80% s jejím chováním nesouhlasím.Také nevím co ji k tomu chování vede vždy byla bezproblémová nebo mi alespoň tak připadala.Od mala jsem ji vedla aby nebyla lhostejná vůči ostatním.Teď když není doma tak se mi po  ni stýská i s těmi negativy.Ale když přijde a začne si vymýšlet,tak tiše trpím.Děkuji za opověď a přeji hezké léto.

Odpověď: (4. 7. 2008, 10.51)

Milá maminko,
v 18letech je dítě již natolik samostatně uvažující bytostí, že pro vás je nutné uvědomit si, že ona je zodpovědná za svůj život a vy už nemůžete výchovně nic. Chápu, že je to těžké, ale jiná cesta není. Pokud mezi vámi zůstane zachována přátelská komunikace, můžete ji občas říci v klidu a míru svůj pohled na její počínání, ještě lépe je s ní vést dialog, ve kterém budete klást více otázek, než dávat odpovědi a názory... Vám přeji, abyste si uměla zařídit svůj život, který vám bude přinášet radost.

sváťa píše: (30. 6. 2008, 14.25)

Mám velký problém, před 2 lety jsem se zamiloval do jedné dívký,
u který jsem zjístil, že trpí anorexií, její váha je ca38kg, už
byly pokusy o léčbu před tím než jsme spolu začali chodít,ale
marně. Rodina o ní nestojí,ale ona k ní jo. Otec i matka bydlí
odděleně v jednom baraku, otec matku často byl a ona to
viděla,myslím,že z toho ty problémy začaly. Má strach ze
zvýšeného hlasu,stale si chce něco dokazovat,ale nemyslí na své
zdraví! Její příznaky, není, padání vlasů, modřiny po celém těle
jen se trošku bouchne, suchá kůže, unava, polesti hlavy,nechut k
sexu,problém s dýcháním a srdcem,různé exemy... Už s ní o tom
problému nemohu mluvy,protože byly časté hádky. Tolik bych jí
chtěl pomoci? Momentálně jsem si našel novou práci a nevím jestli
je trest či co,ale začala se scházet s někým jiným a už se jednou
stalo? Flirtuje do jeji hranice a pak to utne,ale ničí mě to?
nevím,co stím mám dělat,nedokážu se soustředit a myslím na to,že
je s někým jiným? Nechci jí stratit,ale trapí mě to? řekla,že na
mě nubude čekat až přijdu z práce? Nevím proč to dělá a
neuvědomuje si jak tím ublížuje. Prosím můžete mi poradit?

Odpověď: (30. 6. 2008, 14.27)

Milý S.,
1. pomáhat můžeme pouze tomu, kdo o to stojí
2. nedostáváš od ní to, co do vztahu vkládáš - nerovnováha - ....
3. život s psychicky labilním člověkem - je náročný -
doporučuji, aby jsi sám sobě stanovil limity - věz, že člověk potřebuje i
dostávat - nelze se jen radovat z toho, že dáváš...
udělej, co myslíš, že udělat můžeš a pak je nutno říci: "já víc nemůžu... (a
třeba i je mi to líto, ale nemůžu víc)."
4. důležité pro tebe - přijmout svou bezmoc (jediné, co můžeme měnit a
proměnovat jsme my osobně - a to je nutné přijmout)
Přeji vše dobré

Sarka píše: (30. 6. 2008, 14.12)

Dobry den!
Mam otazku za sebe a za svou mamku. Potrebovaly bychom poradit, jak donutit meho bratra (25 let-podnika v oblasti fotbalu), aby prestal lhat nejen nam, ale i kamaradum a obchodnim partnerum(ti uz si chodi stezovat nam, jake starosti a problemy s nim maji). Mame pocit, ze si vytvari nejaky svuj svet, ve kterem by chtel zit a realita je na nej asi trosku drsna. Se lhanim samozrejme vznikaji dalsi problemy - jeho dluhy, dluzi vsude a vsem. Bratr je typ metrosexuala, vsechno musi mit tu nejlepsi znacku (Armani, Boss...), pro slecny musi vypadat, jak kdyby mel miliony, ale penize na tyto vsechny veci nema... Pokud z podnikani neco ma, okamzite to utrati a pak si pujcuje. Ja uz mu neverim 7 let a on vi, ze me pozadat o penize nemuze, zadne mu nepujcim. Vim, ze by je nevratil. Ale moje mamka se necha nekdy uprosit, on slibi, ze do tehdy a tehdy to vrati a pak se nic nedeje. Takhle uz ji dluzi za posledni 3 roky 150 tis.! Najem doma samozrejme plati tak jednou za 3 mesice a to jen na mesic. Uz si nevime rady. Jak uz jsem psala, nedluzi jenom ji, ale treba i bankam atd.. Mame strach, ze jeden den prijde exekutor a my se nebudeme stacit divit.. Je nejaka moznost jak bratrovi otevrit oci a naucit ho zodpovednosti? Vseho uz zaciname mit plne zuby. Snazime se mu vse realne vysvetlovat, ze takhle to nejde, ale je to jak kdybychm hazely hrach na zed.
Dekuji za pomoc. S pozdravem

Odpověď: (30. 6. 2008, 14.51)

MIlá Sárko,
výchova vašeho bratra není ve vaší kompetenci a v současné době to není práce nikoho jiného, než jeho samého. Neznám majetkové poměry vaší rodiny - jedná se mi především o to, kdo kde žije a kde má hlášený trvalý pobyt - doporučuji, aby bratr neměl stejný trvalý pobyt jako vy čí vaši rodiče - trvalý pobyt je možné mu zrušit - nemá na něj žádné právo - bude pak hlášen na MÚ a exekuce vás nemůže ohrozit. Je třeba smířit se s tím, jaký život si bratr vybral... je to jeho volba a vám i rodičům nezbývá nic jiného, než ji respektovat a zařídit se podle toho. Přeji vše dobré.

< novější | 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >