Kkk píše: (19. 1. 2008, 13.08)

Dobrý den, je mi 18 let a našla jsem si o 10 let staršího opřítele s 5ti letou dcerou, kterou má z manželství, ze kterého už se teď půl roku rozvádí. Bydlíme od sebe 250km,vidíváme se málo a díky tomu, že má teď svůj vlastní byt a není s dcerou přes týden, tak se vídáme ještě méně. dělí svůj život mezi nás dvě. asi jsem žárlivá a pěkně velký sobec, protože bych si s ním přála trávit většinu volných víkendů,bohužel vím, že to nejde, ale pořád se s tím nedokážu srovnat. na malou žárlím, když jí někam vezme, něco ji koupí apod.. a když jsme spolu všichni tři, tak malá je upnutá jenom na tatínka, asi proto, že ho vidí jenom o víkendech a já si ho vůbec neužiju, spíš zuřím, že veškerou péči věnuje jenom jí, do té doby než malá usne. ale jinak svého přítele miluju nadevše, klape nám to, ta dálka taky není takový problém, akorát ten čas, který musí dělit. nikde na internetu jsem podobný problém neobjevila ani neznám nikoho, kdo podobný problém řeší, že žárlí na malé pětileté dítě.. vím, že chyba je ve mně, ale nevím jak se tomu všemu postavit.
Děkuji za odpověď

Odpověď: (20. 1. 2008, 12.06)

To, co prožíváte ohledně vztahu k dceři partnera, není tak ojedinělé, jak vám v tuto chvíli připadá. Tuto problematiku zachycuje již pohádka o popelce, kde macecha upřednostňuje své děti. Stále se jedná o variaci na stejné téma - pro ženu je náročné hledat vztah k dětem partnera, vysvětlením snad může být, že chce plně partnerovu pozornost, protože opravdu v době "vyvedení vlastních mládat" potřebuje jeho péči, práci... Víte, spíše se ptám, proč taková mladá, chytrá (a určitě hezká) si komplikuje život vztahem, jehož kulisy dávají tušit velmi náročný příběh. Asi vám v závěru napíšu větu, kterou nechcete slyšet a to: rozumem zanalyzujte příběh vašeho vztahu a postupně dle toho jednejte...
Vy jste mladá bez závazků, zasloužíte si muže také bez závazků...

anerka píše: (18. 1. 2008, 17.12)

Dobrý den
děkuji za odpověd. Vůbec nechápu jak mi můžete jako psycholog radit vyrovnat skore. Jak bych se mohla cítit potom. Mohla bych se zeptat co jste radila carymukovi?  To je totiž můj manžel
Děkuji

Odpověď: (18. 1. 2008, 20.52)

Dobrý den,
cítila byste se stejně jako on (ne tedy bez poskvrny a to je to vyrovnání).
Myslím, že ani vy ani já nenacházíme korespondenci s čárymukem...
A co druhá rada? - misto korespondence jít k profesionálovi pro osobní informace...

Anerka píše: (18. 1. 2008, 13.16)

Dobrý den
Je mi 35 a manžel je o 3 roky mladší.Jsme manželé 7 let a máme spolu dvě děti 6 a 2 roky.Jeho matka se nám od začátku pletla do života a samozřejmě z toho plynuly i naše věčné hádky a neshody.
Loni na jaře si našel manžel milenku na kterou jsem přišla na začátku srpna díky anonymnímu telefonátu že si mám dávat na manžela pozor. Poprvé jsem se mu podívala do mobilu a tam měl docela drsný zprávičky od ní. Když jsem se ho na to zeptala zapíral ale nakonec mi řekl že s ní spí a co má být že má taky nějaký závazky. Vuči mě mi to přijde nespravedlivý.Doma vařím peču uklízím peru vařím a dělám i věci které v jiných rodinách dělá chlap a je to ničím. Byla jsem rozhodnutá že to jinak asi nepůjde než rozvodem ale nakonec jsme se dali zpátky dohromady. Manžel mi slíbil že to skončil a že miluje jen mě. Že je rád že jsem s ním a jiné. Ve mě ale zůstává pocit nejistoty a nemůžu se toho zbavit. mám strach že mě pořád podvádí a já si jen hraju na hloupou kačenu. Po dvou měsících jsem v mobilu náhodou našla přijatý hovor od ní. pořád mi opakuje že to skončil a já nevím zda mu můžu věřit. Mám ho moc ráda ale nevím zda to je z jeho strany pravda a nebo lež.Řekl mi že nechce o mě přijít a že ho trápilo černý svědomí, ale proč by měl chtít být se mnou když si musel nikoho najít. Mám pěkný chaos v hlavě. Když je doma je to fain ale jak jde pryč nikdy nevím. Co mám dělat abych mu mohla zpátky věřit tak jak dřív a dá se to vůbec. děkuji za odpověd

Odpověď: (18. 1. 2008, 14.19)

Milá A.,
buď je třeba vyrovnat skóre, což se na povel neděje moc snadno a je to hra s ohněm (ale vnáší rovnováhu). Nebo je třeba opravdově odpustit a znovu věřit... Můžete si promyslet otázku, co byste potřebovala od něj, aby si zase získal důvěru, něco přiměřeného, co když se naplní, vy můžete opět důvěřovat. Můžete o tom s ním pohovořit, můžete vyhledat manželského poradce, který vás tímto úskalím provede. Sama víte, že nedůvěra způsobuje trápení vám a není to něco, co vám život zpříjemňuje a v konečném důsledku může ohrozit manželství...

Veronika 17 píše: (18. 1. 2008, 0.20)

Dobrý den,
mám docela složitý problém. Už mě to trápí delší dobu a nevím co s tím! Začalo to tak, že v polovině minulého roku jsme se s mojí maminkou museli kvůli osobním důvodům rozdělit (bydlely jsme spolu 5 let), já musela jít zpátky k otcovi a ona se odstěhovala za přítelem hodně daleko ode mě. Byla jsem na ni hrozně fixovaná, je to pro mě vlastně maminka a přítelkyně v jednom. S otcem moc nevycházím, protože si do domu nastěhoval přítelkyni, která otce štve proti mě. Mám tady svůj vlastní pokoj, na což jsem si už odvykla, protože jsme s mamkou spávali spolu na letišti. Ke konci minulého roku umřel něco jako můj "děda" (nebyli manželé s babičkou). Jezdil kamionem po světě, takže jsme se tu smutnou zprávu dozvěděli po telefonu a já samozřejmě u všeho byla, byla jsem u babičky, prožila jsem si ten smutek, stres, probdělé noci plné hrozných myšlenek a výčitek, všechno se točilo pořád dokola, pořád se to připomínalo a rozebíralo, proč vlastně umřel atd. a hodně mě to poznamenalo. Aspoň si to tedy myslím. U babičky jsem zůstala nadále, abych jí mohla být v takové chvíli oporou, aby ji měl kdo držet za ruku a uklidňovat ji. Nedávala jsem svůj smutek nějak najevo, protože by to babičce moc nepomohlo, ale jakmile jsem byla někde sama, rozbrečela jsem se jako malé dítě. Asi po měsíci jsem se vrátila domů k otcovi. První noc byla hrozná! Nemohla jsem vydržet ten pocit, že tam jsem sama, všude ticho a tma. Dostala jsem hrozný strach. Navíc se trochu zabývám  duchovnem, tak jsem si představovala, co by se stalo, kdyby za mnou "děda" v noci přišel. Myšlenky jsem měla hrozné a tu noc jsem nemohla vůbec spát. Od babičky jsem si potají vzala pár prášků na uklidnění, tak jsem si jeden téhož večera vzala. Od té doby se to se mnou nějak vleče, každá noc je pro mě utrpením, jakmile se setmí, začnu se bát. V noci spávám při rožnutém světle, ale to mi hází na zeď stíny a to mě ještě víc děsí. Ležím v posteli, rozhlížím se po pokoji a nevím co dál. Slyším různé zvuky, různá praskání, vidím nějaké světýlka.Vím, že si to všechno asi ale namlouvám, ale je to prostě silnější než já a nedokážu se tomu nějak ubránit. Nedokážu se soustředit a myslet na něco pěkného, nějaké příjemné vzpomínky atd. Mám strach zavřít oči, že až je zase otevřu, uvidím něco zlého. Mám strach, že se mi něco stane. Byla jsem zvyklá žít s maminkou, a teď jsem tu sama zavřená v pokoji a mám tu vlastně jenom počítač, jediný prostředek pro rozptýlení a zábavu. V noci se mi zdávají noční můry, v noci se často budím. Snažím se chodit spávat dřív než všichni v domě, ale jakmile lehnu do postele a přeji si usnout, stejně se mi to nedaří, protože nejsem unavená. Zkoušela jsem už různé prostředky. Začínám už z toho pomalu bláznit. Všechno mě tady děsí. Už mi nestačí ani rožnuté lampičky v pokoji. Jsem z toho úplně zoufalá. Proto se obracím nejprve na Vás, jestli pro mě nemáte nějakou radu, jak byste mi mohli pomoci.
Děkuji moc za odpověď.
Veronika

Odpověď: (18. 1. 2008, 14.06)

Milá Veroniko,
pro slečnu, která se začíná zajímat o duchovno, psychično, není důstojné, aby žádala jednoduchou radu po internetu. Největší alchynmií života je  svůj vnitřní svět na základě poznání řídit... U tebe nejistotu, úzkost způsobuje několik faktorů... Pomohli by ti např. u mne léčebné meditace, které vedou  k vnitřnímu poznání a také k práci s tímto světem... Ke studentům v tíživé fin. situaci bývám vstřícná...

Helena píše: (17. 1. 2008, 17.46)

Dobrý den,
prosím můžete mi poradit jak pomoci manželovi, který často upadá do deprese? Žijeme v relativně spokojeném manželství 25 let, máme 2 dospělé syny, jsme existenčně zajištěni, ale manžel velmi rychle a často upadá do trudnomyslnosti,má pocit,že se na něj neustále valí problémy a starosti, často říká,že by chtěl někam utéct nebo dokonce odejít ze světa.Žijeme denně vedle sebe doma, oba zde podnikáme i když máme každý vlastní firmu - určitě zde hraje roli i ponorková nemoc, přestože sportujeme a máme vlasní i spol. koníčky.Podle mě nám nic nechybí, někteří přátelé říkají, že manžela pálí dobré bydlo.Mě je to moc líto, protože si život neužívá a stále se něčím trápí. Nevím zda se mám snažit ho něčím rozptýlit nebo pobavit nebo dělat, že se nic neděje.Vyzkoušela jsem všechno, ale zdá se mi ,že to nějak není v mé moci.Před několika lety byl u psychologa,ale je to stále stejné.Vím že příčina bude někde hlouběji.Jak se k němu chovat,když upadne do tohoto stavu, mohu mu nějak pomoci?
Velice děkuji za odpověd.
Helena  

Odpověď: (18. 1. 2008, 13.55)

Milá Heleno,
sama píšete, že jste již vyzkoušela vše, co umíte...opravdu mu pomoci tedy nemůžete. Doporučuji vám, abyste si pro porozumění depresivního stavu přečetla knihu od William Styron: Viditelná temnota. Tam naleznete kus odpovědi na své otázky. Setkání s depresí a její léčba bývá běh na delší trať, ale může mít své výsledky. Sice upřednostnuji spolupráci s psychoterapuetem/léčitelem, ale za určitých okolností je možné i sáhnout po antidepresívech. Chce-li manžel své psychično řešit, měl by usilovněji hledat cestu... Může mne třeba kontaktovat.

matama píše: (17. 1. 2008, 5.31)

Prosím o radu.Po mnoha zklamáních,kdy už jsem nevěřila,že můžu někomu zase důvěřovat,jsem opět na dně.Asi jsem nenapravitelná.Před rokem a půl jsem potkala člověka,který mi ukázal,že vše může být zas krásné.Měli jsme harmonický vztah a nikdy jsme se ani nehádali a neměli žádné problémy.Protože nejsme z jednoho města,tak jsme se vídali jen o víkendech.I přítel byl po velmi bolestném rozchodu(i když to byl už rok)a věděla jsem,že mě nebude milovat nějakou velkou láskou,ale já byla šťastná,že mě má rád,záleží mu na mě a vždycky se na mě těší.Já se bohužel zamilovala více a asi jsem mu to dávala moc znát.Má teď toho moc,protože má náročnou práci,staví domek a dodělává školu(zkouškový období).V prosinci mi oznámil,že se chce rozejít,protože mě prý nemůže dát tolik lásky,co já mu dávám a že si zasloužím potkat člověka který mě bude milovat a ne mít jen rád.Ale chce zůstat přítel a vídat se dál na přátelské úrovni.Nakonec jsme si dali pauzu a příští týden prý proberem ,jak dál.Já se trápím,protože o toho človíčka nechci přijít,protože je jeden z mála lidí,kteří mi rozumí a jemu se můžu svěřit se vším.Tak to fungovalo oboustraně.Já mu tvrdím,že nezáleží v partnerském vztahu tolik na nějakém velké lásce,která stejně časem vymizí,ale že je důležitější mít rád,důvěřovat si a vážit si jeden druhého.Bolí mě to o to víc,že jsme si oba i rozumněli s našimi dětmi i když už jsou docela dospělé.Tak nevím co mám čekat od našeho setkání,protože mě má pořád rád,ale nedokáže prý milovat a mě na něm moc záleží.Díky

Odpověď: (18. 1. 2008, 13.39)

Milá M.,
nevím, co můžete čekat... jinou otázku ve vašem psaní nečtu... Můžete třeba společně zajít na seminář rodinných konstelací. Mmj. to co mu vysvětlujete o vztahu neříkám že je špatně, ale také si uvědomte, že vy tu lásku cítíte...a i on chce milovat...

Veronika píše: (16. 1. 2008, 23.17)

Dobrý den.
mám problém s přítelem. mně je 25 a příteli 30. jsme spolu 4,5 roku a před týdnem, bez jakékoliv příčiny, hádky apod. se mi rozplakal. že nutně musí odejít, že už nemůže dál, že už to není on. že mě má moc rád, ale že mu chybí málo a začne mne nesnášet. ptala jsem se ho, co se děje. opakoval pořád to samé. nechce prý rozchod, jen čas, aby si všechno urovnal v hlavě. i po týdnu se nic nemění. je to pořád totéž. "sám nevím co chci, nejsem si jistý, ale mám tě rád - netlač na mne". vůbec nevím co mám dělat, ta nejistota mne pomalu sžírá. málo spím, hubnu. Miluju ho, chci být s ním, ale on mne v tuto chvíli odmítá. prosím poraďte.

Odpověď: (18. 1. 2008, 13.32)

Milá Veroniko,
chápu, že je to pro vás velmi náročné období. I při čtení vašich řádku si vzpomenu na moudrá slova Dr.Plzáka: Snoubenci by si po půl roce nejpozději po roce měli uzavřít manželství nebo se rozejít. V současnosti sice nepopulární názor, ale ne neopodstatněný. To je jedna část vašeho příběhu, další souvisí s individuálním vnitřním stavem vašeho přítele, který si musí uchopit on (pro něj by bylo vhodné zajít na konzultaci k psychoterapeutovi...) Vám mohu poradit, abyste přenesla pozornost k sobě, využila čas na činnosti, které vás baví, péči o sebe... a nějaký čas vyčkala...mmj. nepřehlédla, co vše se ve vás odehrává... a dál...?...

Peťula 27 píše: (16. 1. 2008, 17.29)

Dobrý den,

můj problém spočívá v tom, že partnerova matka, matka jedináčka, se stále nedokázala vyrovnat s tím, že on je 1,5 roku se mnou. Rok spolu žijeme - starám se o domácnost... a vařím. Protože přítelova matka pracuje nedaleko našeho bytu, kde jsme jen my dva, stále mu nosí jídlo, které uvařila. Ale vždy mu přinese porci pouze pro něj. Mě tohle chování nepřijde moc normální. Připadám si hloupě, když mu vařím, tak proč mu ještě podstrojuje ona? Pokud bych chtěla svému synovi "přilepšit" donesla bych mu asi dvě porce nebo nic! Nevím, možná je problém ve mně, ale vážně mě to trápí. Tohle je nás obou první vážný trvalý vztah. Od tohoto problému se pak i odvíjí nevelká spokojenost v int.životě nás obou. Prosím poraďte!

Děkuji mockrát

Petra

Odpověď: (16. 1. 2008, 21.34)

Milá Peťko,
nevím, co bych vám mohla poradit.
Jen vám mohu potvrdit, že chování vaší potenciální tchýně opravdu není
optimální. Je ale na vašem partnerovi, aby v této situaci maminku odkázal do
patřičných mezí... (slušně, pozvlně, ale srozumitelně)
Nedokáže-li to, není vedle vás zralý partner, ale chlapec s nevyřešeným
vztahem k mámě...a s takovým lze očekávat nevelkou spokojenost v int.
životě...

martin píše: (15. 1. 2008, 17.01)

vazena pani Radano.obracim se na vas s ocekavanim aspon nejake pomoci z moji nastale situace.chtel bych se rozvest s moji manzelkou ktera me podvedla jiz opakovane a nechce nastalou situaci resit zadnym zpusobem.presto ze na ni apeluju a snazim se o vsem mluvit nema zajem cokoliv resit.tvrdi ze se rozvest nechce ze by toho mohla litovat a neustale opakuje ze me ma rada a neciti ke me nenavist ale sexualne se mnou zit nechce presto ze jsem ochoten na celou vec zapomenout a zacit znovu od zacatku i kdyz je nas vztah v takove situaci ze zarlive sceny plne podezirani a neduvery jsou pomalu na dennim poradku a hlavne oboustrane.nevim jak mam v takove situaci postupovat protoze me neustale udrzuje tento stav v nejake nadeji a doufani ze se to urcite musi zlomit a bude to lepsi a my budeme zit jako cela rodina ktera miluje sveho syna a dela vse pro to aby z nej vychovala lepsiho cloveka nez jsou jeho rodice.omlouvam se ze me psani vypada chaoticky ale me pripada ze cely muj zivot je posledni dobou chaoz ze ktereho se nemohu dostat a proto vas zadam o radu.dekuji

Odpověď: (16. 1. 2008, 11.54)

Milý Martine,
jak uvádím, pomoc skrze odpovědnu obsahuje spíše obecné informace... Kroky k řešení bychom nalezli lépe při osobním  setkání...
Tak několik tezí: Do partnerského vztahu patří sexuální život. Dítě má právo (a prospívá mu) život s oběma rodiči. Žít v konfliktním vztahu plném nedůvěry není dobré pro žádného ze zúčastněných. Takže se nabízí
1. varianta: v manželství setrat pokud se obě strany dohodnou na tom, že chtějí žít v harmonickém vztahu a udělají k tomu jasné kroky (a protože se opakovaně ukazuje, že vlastními silami se to nedaří, vyhledáte manželskou psychoterapii)
2. varianta: nedohodli jste se na variantě č. jedna, tak se nabízí rozvod. I zde doporučuji abyste sám vyhledal psychoterapeuta, se kterým si urovnáte myšlenky, zklidníte své rozjitřené emoce a připravíte si rozumný rozvodový proces a dáte svému životu nový řád...

Iriska píše: (14. 1. 2008, 16.29)

Zamiloval se do mě kolega z práce,nevím co ho k tomu vedlo,ale byla jsem na něj milá a lehce jsem s ním flirtovala jako s každým mě sympatickým člověkem.Naše kontakty probíhají v podstatě pouze telefonicky a viděli jsme se všudy všeho dvakrát.Mě i jemu je pár let přes čtyřicet on má jistý vzhledový handicap,ale je v celku přitaživý muž, o mě většina lidí tvrdí, že vypadám líp, než mi ve skutečnoti je. On má stabilní rodimu a dospělé děti, já jsem podruhé rozvedená, ale žiju také v celkem funkčním dlouhodobém vztahu. Problém je v tom,že on po té, co mě podruhé potkal, a po roce si se mnou potykal, aniž by mi cokoli naznačil, oznámil své ženě, že od ní odejde, protože chce žít se mnou.Velice se divil, že o vztah, který mezi námi vznikl, nechci víc bojovat a nehodlám odejít od svého přítele. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě s ním jisté eroticky zaměřené dobrodružství nenapadlo, ale nikdy jsem mu to neřekla. Jeho žena dělá scény vzkazuje mi po něm, že si se mnou chce promluvit, nutí ho, měnit zaměstnání, nevím, co si o tom mám myslet, ani co dělat.Sejít se sní nechci myslím, že by se tím nic nevyřešilo. Co si o tom myslíte vy?

Odpověď: (16. 1. 2008, 11.42)

Milá Irisko,
jednání kolegy se jeví jako iracionální... to je pravda... ale ptáte-li se mne na to, co si myslím, tak si myslím, že není dobré zahrávat si "s ohněm", tzn. s city druhého člověka, což dlouhodobé flirtování může způsobit.

Tawi píše: (14. 1. 2008, 0.57)

Dobrý večer. Omlouvám se, že Vás obtěžuji, ale snad mi poradíte. Studuji prvním rokem na vysoké škole, vybrala sem si dost náročný, ale i velmi lukrativní obor a bydlím se svými rodiči. Zde nastává kámen úrazu. Jsem jedináček, první člověk v rodině na vysoké. Bohužel jsem nedala žádnou zkoušku na první termín, ač jsem se učila opravdu svědomitě. Mí rodiče to nezvládli a nastalo psychické vydírání: Proč chodím na takovou školu, co ze mě bude, ať se podívám na ně, jak dopadli, že nic nedělám, že mě ještě stále živí a že jsem jim tedy zavázaána a povinna plnit jejih přání. Co se týče toho živení, mohu jen napsat, že od začátku semestru mám dobrou brigádu a tudíž se živím sama, snad kromě elektřiny a užívání jejich bytu, to jim ani nepřipomínám. Dnes jsem to opravdu nezvládla a šla se svým přítelem na procházku, co jsem ovšem neměla dělat, protože večer nastalo opravdové peklo...Matka pronesla skrz zuby, kdy se jako míním učit...Nereagovala sem a ona to pronesla hlasitěji, abych zareagovala a ona se mohla do mě pustit, tak sem ji odpovedela, že sem se učila celý den...samozřejmě sme se pohadali a matka začal brečet. že co  ze života má, že sem jí ho zkazila a že já si ho skazím taky, když nebudu mít titul. Nezkazím, vím to, protože život má každý takový, jaký si ho udělá...Pochopila sem, že můj žebříček hodnot je jinde, ale oni o tom nechtějí ani slyšet.Samozřejmě mě tato hádka rozhodila natolik, že nejsem schopna se učit a pokud v úterý zkoušku neudělám, tak se asi půjdu někam zahrabat, než jít domů. Vím, jaké řešení by tato situace měla a to odstěhovat se pryč. Bohužel přítel také bydlí v podnájmu, takže to nejde,jsme ale domluveni, že od září si najdem něco sami a pak že půjdu. Nechci ale rodičům ublížit, když mají jen mě, ale čeho je moc, toho je příliš...Sliby, že už nikdy mi nic o škole neřeknou, jsem slyšela už tolikrát...Poraďte, prosím, co dál...Děkuji mnohokrát

Odpověď: (16. 1. 2008, 11.35)

Milá T.,
tak dnes už máte po zkoušce. Jak dopadla? Líbí se mi, že vnímáte: život má každý takový, jaký si ho udělá..., tzn. přijímáte zodpovědnost, nestavíte se do role oběti... Pak je také třeba zvážit, co je v našich silách a co není... V tom vám takto na dálku nemohu poradit... Rodičům je dobré poděkovat za to, co vám dali, ale také je třeba svůj život žít sama... Řešení postupně sama vidíte - zcela se osamostatnit a k rodičům chodit na návštěvu (mmj. to je přirozená cesta k dospělosti)Do té doby je dobré nerozvíjet neplodné dialogy, opakující se výčitky pokud možno nebrat osobně (je to jeden z pohledů rodičů...) Držím palce.

monca píše: (12. 1. 2008, 22.44)

vazena pani radano. libi se mi vase poradna a taky bych vas moc chtela poprosit o radu nebo se vám alespon sverit. vypada to, ze se mi rozpada manzelstvi. je nam 35, zname se 14 let  a mazele jsme 11. mame 2 uzasne a zdrave deti. samozrejme i nase manzelstvi prochazelo krizemi,ale podle me ne nejak hroznymi. ja manzela kritizovala hlavne zato, ze travi s rodinou malo casu  a nema moc pochopeni pro moje starosti se 2 detmi. on ale byl  a je velmi pracovne vytizeni, k cemuz patrili i ruzne spolec akce, pracovni cesty atd... ja vse tolerovala, starala se o deti - v podstate bez pomoci nekoho jineho a hodne toho co se mi nelibilo omlouvala manzelovou prepracovanosti. ted slysim, ze vse  bylo jinak, ze on tu krizi vnima uz velmi dlouho - nekolik let - ja zpetne odhaduji od narozeni 1. ditete.  povazuji za normalni, ze s prichodem deti se hodne meni a vlastni zajmy jdou  stranou. nebudu se rozepisovat, co jsme si vyrikali, ze kdo udelal spatne i ja sebekriticky uznavam toho dost, co bych dnes resila jinak.  manzeluv zaver, je ze uz je pozde cokoliv resit, ze podstatne u nej je, ze jeho city uz vyprchali -  byt brali jsme se opravdu  z obrovske lasky a to neni fraze..., ze ho uz nepritahuji, ze chce jeste neco zkusit, co jeste nezazil, ze mame malo spol konicku - manzel ma narocne konicky , ktere opravdu nesdilim. ze mame malo spolecnych akci, ja se nabranila ale taky nemyslim, ze kvuli zazitkum musim letet na druhy konec sveta, mne staci spokojena rodina. to nejsem opravdu zadna putka domaci ale normalni pomerne aktivni zena, ktera o sebe primerene  pecuje.
 a ze uz je pozde  z jeho strany cokoliv resit, i kdybych se sebevic snazila..
2. cast. prominte. je toho vice. manzel tvrdi, ze uz je se mnou jen kvuli detem, stehovat  se zatim nema v umyslu. deti miluje a ty na nem taky lpi, byt si myslim, ze jim muze venovat i vice casu. a ze mi uz nechce davat marne nadeje, ze  z jeho strany se neco zmeni.  je mi z toho smutno.  videla jsem i jeho nedostatky ale hlavne klady a porad myslela, ze nas toho vice spojuje nez deli.  jsem duchovne zalozena  a verim, ze to co prozivam jednou pochopim, ale jak se momentalne zachovat? nechat zatim vse plynout  a tvarit se , ze se nic nedeje, starat se o deti, domacnost. brzo se mam vratit do prace, jinak ziju pomerne aktivnim zivotem  s detmi  a budu  fungovat  samostatně a vzorně  tak jak doposud, jen uz  s vedomim, ze ziju pod jednou  strechou  s muzem, ktery jak rika si me jako cloveka vazi ale ktery me uz nemiluje? dovolim si tvrdit, ze zrejme nikdo treti  v tom zatim  neni, ze jsem si byli verni, manzel taky neni typ, co se ohledne za kazdou sukni.
3. cast doufam posledni... moc jsem se rozepsala, na zaver chci jen dodat, ze vidim jak se i on casto  trapi, nekdy mam pocit, ze ho to i mrzi,ale on slovo nikdy zpet nebral,  ze tam treba ta jiskricka je. fyzickemu kontaktu se vyhyba a nechce ani abychom chodili na spolecne akce. Mam na nich vubec momentlne  trvat nebo na spolecnych dovolenych?  stanovovat  v teto fazi pravidla fungovani mezi nami  i  s detmi? nechci nic unahlit ani tlacit na pilu... ale jak se mam  chovat? volny cas ted travi v praci nebo  s kamarady u piva. myslim, ze neni  uplne psychicky vyrovnany, je naladovy, mozna i depresivni, sam hleda smysl zivota, v praci dosahl maxima, cestoval, jsme financne zajisteni... pomocnou ruku odmita i rady odborniku, tvrdi, ze nikdo jeho city ke mne uz nezmeni. nekdy mi ho je lito a nekdy ani nevim, jestli chci jeste bojovat jen kvuli detem... ale chci jen nevim jak, jinak bych vam nepsala...  mejte se moc hezky a dekuji i za to, ze jsem to mohla nekomu rict...

Odpověď: (13. 1. 2008, 23.23)

Milá Moniko,
děkuji za ocenění mé práce. Váš příběh je tak, obyčejně, lidsky smutný. Jsem ráda, že píšete, že jste duchovně orientovaná a tak věřím, že neustanete v seberozvoji. Ale zpět k vaší aktuální situaci, k tomu, na co se mne ptáte. Moniko, nemá smysl druhého k něčemu "znásilnovat", to by se otočilo proti vám, a vy to tušíte. Nezbývá nic jiného, než respektovat rozhodnutí druhého člověka a podle toho se zařídit. Vím, že to je pro vás moc těžké a bolestné, ale jak chcete něco rozvíjet ve vztahu, spolupracovat, když druhý se odvrací a nespolupracuje? To opravdu nejde. Pak stojíte před otázkou, co dál...? Děti si zasouží žít s oběmi rodiči... vy si zasloužíte partnera/milence... Moniko, nezapomínejte na všechny své klady a přednosti (podle psaní jich máte docela dost) Ptáte-li se mne na radu, odpovídám takto: postupně se smířit s koncem mileneckého partneství, zařídit si vlastní aktivity, radosti a potěšení, spolupracovat s manželem při péči o děti včt. časového harmonogramu, bavit se i s jinými muži a potkáte-li jiného, milého muže... Čtivá a moudrá kniha je: Kde jsi můj princi? (aneb rozprava o partneství - kniha zvláštního názvu, komerčního obalu, ale kvalitního obsahu) Přeji dost lásky a síly...

sdx global píše: (12. 1. 2008, 18.53)

....problemu, kterych mne trapi je milion, stezuji normalni zivot a mohl bych o nich povidat do nekonecna ale nikdy bych je nevyresil... i kdyz bych docela nekdy chtel a domov na ten sem zanevrel uz pred nekolika lety...s tema technikama, to je zajimave, precetl uz jsem mnoho knizek,ale stejne to pomaha jenom na chvili ...... dilema takovy nastvanost a zkalamani nad svetem a nad druhou stranu je tu tolik moznosti uspet, ta prvni ale silne prevazuje, ... jak uz jsem mozna napsal ci nenapsal, psychologum moc neverim, protoze ti by mi rikali, ze jsem nemocny, jelikoz uz bych ale mohl byt zdravy, a berou jen prachy, ti statni za moc nestoji, alespon dle mych zkusenosti.../upraveno/

Odpověď: (13. 1. 2008, 22.37)

Obecné rady z knih mají obdobné úskalí jako tato odpovědna - nejsou osobní (viz.minulá odp. tobě). Z tvého psaní si nejsem moc jistá tvou připraveností, odhodláním svůj bol řešit. Věřím, že jsi udělal zkušenosti, které nevedly k řešení (vážím si toho, že jsi něco zkusil a jen doufám, že jsi to nezkusil proto, abys mohl říci: "Stejně mi nic a nikdo nepomůže.")To opravdu není důkaz toho, že řešení pro tebe neexistuje. Jaké jedno slovo v tvém psaní má největší sílu? Myslíš, že tě někdo může provázet bludištěm vnitřnho světa, někdo, kdo se v něm umí orientovat, pracovat a tvořit v tom prostoru? Přeji ti Lásku, víru, naději...

Otylka píše: (12. 1. 2008, 17.30)

Mám problém a nevím jak DÁL ho řešit.Moji rodiče bydleli až do smrti otci spolu.Matka je ID od 40 let a od 51 roků je vdovou.Bydleli ve velkém domě na vesnici,pokud bylo možné pomáhali jsme jak jen to šlo i finančně.Ale po 5 letech dluhy došli tak daleko,že jsme s bratrem apelovali na to ,ať se barák prodá.Během 5-ti let,co byla vdovou začala intenzivně píti a k těm práškům co bere to nedělalo dobrotu - byla úplně mimo i po 1 dcl vína(agresivní,neschopna komunikace,neschopna žádného řešení,nepamatovali si a zapomínala i věci z běžného života.Barák se prodal,poplatili se dluhy,jí se koupil byt nedaleko mě i bráchy,zrekonstruoval se celý,nový nábytek....Vše jsme zařídili já s manželem a bratrem.Pořád to bylo málo,že jsme ji odlužili,že teď nemá žádné problémy,které jsou spojeny s barákem.Fyzicky nestačí ani na zametení dvora,má vidinu,že si vezme půjčku,zase si koupí barák ...ale ,že to nebude moci splácet,na to ani nepomyslí.Pití pokračuje ve velkém,já se s ní hádám až do krve,nestačí ji peníze,nakupuje blbosti,utrácí...Jen sedí doma,pije a kyne,ani k jednomu nejde na návštěvu,dožaduje se ,že musíme chodit jen k ní.Já už nevím kudy kam,asi jsem před zhroucením,spala bych vždy a všude,jsem pořád unavená.U manžela a syna je vše úplně v pořádku,ale nevím jak to s ní zvládnout,o léčení nechce ani slyšet,o ničem nechce slyšet.Dělá jen samou ostudu,když i přes den chodí venku v podnapilém stavu nebo pod práškami.Já ji už nemůžu ani nic zařídit,někde ji objednat,protože nedodržuje žádné termíny,pořád se přeobjednává,protože na něco pořád zapomíná,nebo protože den před tím měla více pod parou a ráno nebyla schopna vstát.Tak jsem jí řekla,že už jí nikde objednávat nebudu,nebudu si dělat ostudu a něco si za ní pořád vymýšlet.Ale já můžu za to,že otec umřel (IM),že my jsme jí dotunili prodat barák,my na ní něco pořád vidíme a vyčítáme ji i trochu toho pití.Nevěřila by jste, když náhodou se zastavila u nás po 2 měsích( měla vypito), jak mi poroučela a přikazovala,ať ji sakra naleju nebo uvidím,zač je toho loket(že prodá byt a peníze rozfofruje,já řekla,že mi na penězích nezáleží,ať jen přestane pít a dobře si rozmyslí si udělá).Manžel ji trochu rozebral,(já byla nepříčetná) a potom mi řekl,že být to jeho máti,tak s ní vyrazí dveře,ale jeho nebyla.Nevím JÁ už jak dál,jestli se už nenám jít léčit,protože moje averze k ní je taková,že vůbec nevím jestli jsem schopna toho,že kdyby se s ní něco stalo a já si ji měla vzít domů,jestli bych si ji vzala.Začímám se i já měnit,jsem zlá,podrážděná až agresivní,nesoustředěná...Soci­ální citění je taky nulové.Já pití nenávidím.Co mi poradíte,mám se jít léčit já?

Odpověď: (13. 1. 2008, 22.00)

Milá Otylko,
vztah rodiče a děti. To je vztah jeden z nekomplikovanějších. Od rodičů jsme dostali život a my cítíme, že je to něco, co jim nikdy nebudeme moci vrátit, že ho leda můžeme poslat dál. To je dobré vědět. Život jsme dostali, protože nám ho chtěli dát a my jim děkujeme. Další život přináší různé peripetie... Když je rodič i dítě dospělý, je každý zodpovědný za sebe.... z toho plyne např. to, že  když se někdo chová jako vaše mamka, je nutné chránit sebe a svou rodinu. Chápu, že je bolestné dívat se na smutný "konec" mamčina života, ale bolest je poctivější než vztek a skrze ni je možné se dostat do role pozorovatele. Nemyslím, že byste se měla jít "léčit" (mmj.podobné problémy řeší mnoho lidí), ale několik konzultací u důvěryhodného odborníka, který vám může pomoci, toto břímě nést, bych doporučovala...

sdx global píše: (11. 1. 2008, 22.08)

já se nacházím v situaci, ze sem upne v prdeli,.....to mi asi uplne zamotava hlavu, a v podstate pak nemuzu ani cist, nebo treba chci spocitat jehlici na smrku, ale proste pritom premyslim, jestli cas nevyuzit efektivneji,jo mimochosdem jsem ve zkouskovém,.....,  uz vubec ani neverim tomu, ze lidi chtej pomohahat, mam jen pocit, ze kdyz se proste zrovna vysvihnu na nejankou uroven, tak mi to lidi hrozne zavidi, ale jinak na me kaslou, to by mi nevasdilo ,stejne to asi nic nema cenu, ..... pod prezdivkou sdx global

Odpověď: (12. 1. 2008, 15.18)

Milý X - pod přezdívkou sdx globale,
myslím, že Ti nebude vadit, když zde ponechám pouze úvod a závěr tvého psaní. Mám pocit, že to podstatné, co tě trápí, jsi nenapsal.  Vnímám, že se to týká nějakého smutku, bolesti, ztráty...a myslím, že je toho víc. Dobré je umět najít a ukotvit pocit bezpečí a domova v sobě, není to vždy  snadné. Když  budeš cítit, že třeba  hlava se zamotává a myšlenky podivně točí, tak si v klidu sedni, polož si jednu dlaň na solar (nad bříško) a  druhou na srdce a věnuj pozornost svému dotyku a  dechu. Odpovědi on-line nikdy nemůžou nahradit spolupráci v živém setkání. Informace jsou spíše obecnějšího charakteru a chybí jim zcela osobní informace a kontext a také energie, která léčí.
Uznáš-li za vhodné, můžeš mne kontaktovat.

Jana píše: (9. 1. 2008, 17.36)

Dobry den,

rada bych Vas pozadala o radu, nachazim se ted v situaci, kdy vubec nevim, co delat. Mam pritele, jsme spolu dva a pul roku.Vsechno vypadalo na dobre ceste, snad i na pevny vztah a vloni v lete jsme spolu zacali bydlet. Rikal, ze to vyzkousime, na vetsi polovinu tydne (zbytek byval u sve sestry, se kterou bydlel drive). Myslela jsem si, ze to jde dobre, az do te doby, kdy u mne pobyval tak dva dny v tydnu. Pomalu mi zacalo dochazet, ze vsechno ohledne spolecne domacnosti zajistuji ja, ze pro to, aby dosel nakoupit nebo jednou za tyden jen vysal, je potreba usili nadlidskeho (meho). Navic si myslim, ze jeho nechut cokoli resit ma souvislost i s jeho stylem zivota, chaoticky neuklizeny pokoj, studuje treti vysokou skolu, zadnou jeste nedokoncil, uci na volne noze jazyky, je nespokojeny,ale jinou praci si nehleda. Podotykam, ze jde o cloveka nadmiru inteligentniho a velmi spolecenskeho, kreativniho. Chtela jsem mu pomoci, nosila mu i ty inzeraty, doma vse delala sama, prestoze taky pracuji a dokoncovala jsem vysokou skolu a ted se ucim na jeste jednu zkousku.
Presto jsem s nim byla rada, meli jsme krasne Vanoce, dal mi diamantovy prsten, predtim nikdy nic takoveho neudelal. Nemám pocit, ze mne nemiluje. Ja uz jsem ale na zacatku roku neunesla, ze pod ruznymi zaminkami v nasem byte skoro neni, nemyslim si ale, ze ma nekoho jineho, az vse vyvrcholilo diskuzi a posleze hadkou o tom, jestli se mnou vubec chce zit. Nejdriv rekl, ze nevi. Pak z neho vypadlo, ze ted ne, jednou mozna, ale ze po nem porad neco chci (z meho pohledu pouze chci, aby vedel, co chce a sel za tim, at uz ve vztahu, nebo v zivote). Je mu 27, mne 25. Aby toho nebylo malo, pred tri ctvrte rokem, ve stejne dobe, kdy se rozhodovalo o spolecnem bydleni mne nechal vzit si hypoteku na tri miliony na dum za Prahou, ktery bude hotovy za rok. Ted tvrdi, ze by radsi bydlel v byte ve meste (na ktery, realisticky, ale nikdy mit nebudeme).
Prijde mi to vsechno jako zrada, prestoze vim, ze to tak asi neplanoval, pry si myslel, ze se mnou bude umet zit. V posledni dobe ma i velke problemy s rozhodovanim se o beznych zivotnich malickostech (cist si nebo psat povidky, jit do kina nebo do divadla), zajima ho tolik veci, ze chce vsechno zacit, ale nic nedotahne do konce. Ironii je, ze pusobi na lidi jako inteligentni rozhodny clovek, ktery si vi rady. Vysledkem je, ze budeme ted bydlet zase kazdy zvlast, zatim. Miluji ho a nevim, co bude dal. Nevim, jak se k nemu chovat. Nevim, jestli to ma nejakou perspektivu, dala jsem do toho vztahu vsechno, lepe uz to neumim. Mozna to neumim s muzi. Poradte, prosim.
Dekuji mnohokrat.

Jana
Jana

Odpověď: (11. 1. 2008, 12.05)

Milá Jano,
Chápu vaše zklamání a rozčarování.
Zkuste si představit, že čtete svůj dopis, jako kdyby byl od vaší kamarádky.
Co byste jí poradila?  Ještě vám připomenu vaši větu: dala jsem do toho
vztahu vše - víc neumím, nemůžu... Já si dovoluji přidat otázku, z kolika
procent naplňuje tento vztah vaše očekávání (oblast - sexuálně-emoční,
hmotné zajištění, trávení volného času, životní styl a směřování...). Jsou
vaše očekávání reálná? Domnívám se, že z velké části ano. Proto doporučuji,
seznámit ho s tím, co chcete - co opravdu chcete, dále mu říci, že víte, že
ho nemůžete k ničemu nutit a že ani nechcete, ale  že pro vás není dobré ve
vztahu pokračovat, přestože  rozchod je  pro vás bolestný... Držím palce.

Aneta píše: (9. 1. 2008, 13.33)

Dobrý den,
jsem 19 let spokojeně vdaná,mám 3 děti a v loni-srpnu jem se zamilovala do muže taktéž ženatého s rodinou.Byla a je to vzájemná láska na první pohled.Občas se vídáme,téměř pravidelně si voláme.Oba s tím bojujeme,protože rodina je pro nás důležitá,avšak toto je pro nás opravdu silné.Navíc se fyzicky moc přitahujeme a rozumíme si.Jsme tak zvaně stejně naladěni.Nikdy jsem si nemyslela,že mě něco takového potká,navíc jsem nic takového nikdy nevyhledávala.On je na tom úplně stejně.Musím na něj stále myslet a nemůžu se pořádně na nic soustředit.Mám neustále takové vlny,kdy si uvědomuji ,že to není správné,avšak proti tomu bez něj nemůžu být.I v sexuálním životě se mi ten vztah promítl.Když jsem s manželem,myslím na jiného a vůbec nic z toho nemám.Stále jen předstírám.
Zatím jsme spolu nic důvěrnějšího neměli,avšak to je zřejmě pouze otázka času a příležitosti.Hrozně mě to vyčerpává.Asi mi moc neporadíte,ale pomohlo by mi alespoň znáš váš názor.Předem děkuji!Zdravím Vás.

Odpověď: (11. 1. 2008, 12.04)

Milá Aneto,
nedávno jsem s jednou paní řešila něco velmi podobného. Její přání bylo, aby
to pouto ke svému milenci necítila, protože nechce zrušit svu rodinu a sama
si nedokáže pomoci.
Toto pouto, které do současné situace nepatří,  se nám společně podařilo
rozpustit. To je ode mne k vaší situaci vše, protože slova zde bývají málo
platná, jak sama na koci svého psaní uvádíte.

Bohdana píše: (8. 1. 2008, 12.38)

Dobrý den...potřebovala bych poradit co dělat s manželem který je na mě závislý? Jsme spolu dvacet let,odstěhovala jsem se za ním z města na dědinu,začala dělat ve stejném zaměstnání a trávím s ním věškerý čas.Když jsem začala v poslední době jezdit za svými kamarádkami z rodného města,protože jsem opravdu potřebovala změnu a doslava na chvilku "vypadnout" z toho stereotypu,začal mi můj přítel vyčítat,že jsem s ním málo,že ho nemiluji a různě mě psychicky vidírat jen abych zase trávila všechen čas s ním.Tolikrát jsem s ním o tom hovořila,že potřebuji taky čas pro sebe,ale jeho dopověd byla vždy záporná..nevím, co mám dělat,jak mu to vysvětlit? děkuji moc za radu

Odpověď: (9. 1. 2008, 13.19)

Milá Bohdano,
vaše  jednání, které jste popsala je v pořádku. Vy jste vyčerpala všechny své možnosti, jak partnerovi situaci vysvětlit. Můžete mu navrhnout, aby s vámi zašel k psychoterapeutovi/mediátorovi, protože byste ráda, aby vám manžel/druh pomohl s vaším problémem. Psychoterapeut by patrně do celé situace pomohl vnést projasnění, zviditelnění emocionální roviny, věcné roviny, pravděpodné následky této situace. Také můžete  jet na seminář o konfliktu  a tam se inspirovat (partner může jet s vámi) Přeji světlo do vašeho vztahu.

Michaela píše: (7. 1. 2008, 15.46)

Dobrý den,
je mi 29 let a před necelými dvěma lety jsem se v bývalé práci sblížila s kolegou (28) a začali jsme spolu chodit. Oba jsme brzy na to firmu opustili a našli si nová zaměstnání. Po třech měsících jsem přišla o svůj podnájem, a tak jsem přijala nabídku přítele a přistěhovala se k němu. Tím začalo spoustu problémů, než jsme si na sebe zvykli. Jsme totiž dost odlišní, já jsem introvert a domácí typ, on velmi společenský a rád si zajde na pivo. Zatímco já nemám kamarády téměř žádné a nesnadno se seznamuji, přítel jich má spoustu, bohužel jsou to lidé, s kterými si nemám moc co říct, ač velmi vzdělaní a inteligentní, většinou rádi také vysedávají po hospodách, které já nenávidím stejně jako pivo. Díky bytu jsem na něm začala být závislá nejen citově a on mi časem začal vyčítat, že se ve vztahu dusí. Po roce a čtvrt jsme si na hypotéku každý pořídili byt s tím, že v jednom budeme bydlet a druhý pronajímat. Následně jsme ale řešili krizi a já se odstěhovala do svého bytu. Řekli jsme si, že si dopřejeme více prostoru, vztah jsme ale neukončili. Jenže po půl roce od sebe se přítel začal chovat divně. Nakonec řekl, že bude lepší, když se rozejdeme a zůstaneme přáteli. Pak jsem zjistila, že se už pár týdnů stýká s o 7 let mladší kolegyní z práce.  Jenže pak mi začal opět posílat sms, že mu chybím a že by chtěl být se mnou přítel. Když jsem mu dala 2. šanci, nadšeně souhlasil a slíbil, že s tou druhou vše okamžitě ukončí. Za pár dní jsem zjistila, že s ní byl opět v hospodě. Lhal mi, že to nebyla ona. Rozešla jsem se s ním, ale on mě opět začal bombardovat smskama, že mě miluje a že udělal chybu atp. Vztah s NÍ nakonec přece jen skončil, ale podle toho, co mi říkal, jsem pochopila, že z její iniciativy. Najednou si totiž začal stěžovat, že ho jen využila a už se s ním nechtěla stýkat ani jako kamarádka. (Nutno dodat, že s první ani druhou dívkou nedošlo na sex) To mě strašně ponížilo a chtěla jsem to ukončit potřetí. Byla jsem totiž přesvědčená, že v době, kdy si nebyl mnou jistý, začal chodit znovu za ní. Řekla jsem mu, ať mi ukáže mobil, abych měla jistotu, že s ní už opravdu není v kontaktu. Nebyl. Místo toho v něm ale bylo nespočet zpráv od jiné 17-ti leté! externistky od nich z práce, kterou sice odmítal, ale na sms jí odpovídal prý proto, že od chvíle co jsem se odstěhovala se cítí opuštěný. Skončila jsem to definitivně znovu, ale on mě znovu bombarduje textovkama, do schránky mi hází dopisy a básně a tvrdí, že mě pořád miluje a já kvůli nedorozumění zahodím dva roky vztahu. Navíc přítel vydělává méně, než já a neustále je bez peněz. Jen zřídka jsme někam šli - většinou chtěl jít jen do hospod a za kamarády. Další dilema pro mě byly jeho kamarádky, má jich na můj vkus spoustu a on s nimi rozebírá i naše soukromí. Některé v době, kdy jsem se odstěhovala si dokonce zval domů na víno a nechával je u sebe do rána přespat. Vadilo mi to, což on nedokázal pochopit a tvrdí, že jsem patologicky žárlivá a paranoidní. Chci ten vztah ukončit, ale on mne pořád kontaktuje a já se v tom stále plácám. Je to hrozné, protože k němu pořád chovám city a nedokážu se od něj vnitřně odprostit. Nevím co s tím a jsem zoufalá i naštvaná sama na sebe. Bojím se, že to nedokážu nikdy ukončit a vymanit se z jeho vlivu. Navíc bydlíme jen kousek od sebe. Děkuji moc za jakoukoli radu...

Odpověď: (8. 1. 2008, 14.49)

Milá Míšo,
popisujete dost pádných důvodů, proč ve vztahu nechcete pokračovat. Přeju vám, abyste našla sílu a víru v sebe. To pomáhá oprostit se od vztahů, které nám do života nepřinášejí mnoho pozitivního. K ukončení vztahu patří: rozloučení se, bolest/slzy a vykročení na další cestu samostatně každý sám... můžete si tuto situaci vizualizovat a prožívat... Chcete-li se naučit práci s těmito technikami, můžete se ozvat...

Jana píše: (7. 1. 2008, 12.37)

Dobrý den, miluji ženatého muže, který má 11-letého syna. Moc mě miluje a já jeho. Ale neustále se nemůže rozhodnout mezi mnou a rodinou. Před 14 dny se už chtěl rozvádět, ale nakonec to včera ukončil se mnou. Přesto mi píše, že mě strašně miluje a vidím na něm, jak nerad to dělá. Domnívám se, že je to jen pod tlakem jeho ženy, která mu dává ultimáta i co se týká syna. Manželství už více než rok nefungovalo.Podle jeho slov mám pocit, že manželku bere spíš jako hospodyni.Sám mi řekl, že ji nikdy moc nerespektoval a sám vidí, že se mnou se chová jako jiný člověk. Věří, že bychom spolu byli šťastní, ale slíbil prý synovi, že postaví dům a bude v něm mít svůj pokoj. Manželka mu byla několikrát nevěrná.Před půl rokem ji vzal k sobě zpátky a teď říká, že když ji dal naději, tak ji nemůže "odkopnout".Mám pocit, že chce nyní zkusit napravit to, co celých těch 11 let nedělal. Má strach, že by za ním syn nešel, kdyby se rozvedl, protože jde kluk víc za mámou.On na kluka neměl nikdy moc čas.Chci o něho bojovat, ale nevím, jestli to k něčemu bude a hlavně jak. Prosím o radu, nechci ho ztratit. Nejhorší je, že se oba milujeme.A podle mého jen neví kudy kam.Děkuji.

Odpověď: (8. 1. 2008, 14.26)

Milá Jano,
když žena  vstupuje do vztahu s člověkem, který je ženatý a má rodinu, měla by si být vědoma, že vstupuje do živého organismu, systému, který má svou magnetickou sílu. Zamilování patrně neplánoval ani on ani vy a je asi pravda, že tak trochu neví kudy kam, protože má rád i svou ženu i syna. Snaží se asi vyřešit situaci tak, aby se mohl dívat do zrcadla.  Nevím, jak o něj chcete bojovat, ani k čemu to bude dobré. Když k vám přijde po zralé úvaze, může váš vztah dál fungovat, chce-li to jinak, akceptujte to. Doporučuji však, nepřistoupit na věčné rozchody a návraty. Můžete poděkovat za to hezké, co vám do života přinesl a popřát si navzájem šťastnou cestu...