Ajulka píše: (9. 6. 2008, 9.29)

Dobrý den, mám dotázek, dcera chodí do 1.třídy. Žádné problémy nemá, jen při opisování většinou vynechá háčky a tečky. Při diktování problém nemá. Nemůže to být projev dysgrafie nebo něcoho jiného? Já jen abychom jí neublížili, když s ní opisujeme aby to zvládla. Opisujeme hrou s ní, kdo to bude mít lepší.Děkuji za odpověď ája

Odpověď: (11. 6. 2008, 12.45)

Mílá Ájo,
může se jednat o oslabení zrakové diferenciace a vizuomotorické koordinace  -  na trénink těchto funkcí se zeptejte v Pedagogicko psychologické poradně ve vašem okresním městě...
nebo si vyhledejte KUPOZ - ve vyhledávači
např.: http://educozatec.cz/educo2.ht…
trénováním v přiměřeném časovém rozpětí ji jistě neublížíte
r.š.

Quintilianus píše: (9. 6. 2008, 0.34)

Dobrý den. Mám takový problém. Je mi 27 a Poslední dobou trpím nespavosti, zažívám pocity úzkosti, snažím se stranit velkému množství lidí, jsem přehnaně sebekritický, občas mě přepadá sebelítost, když se někde kolem mě vyskytne nějaký problém dávám si ho za vinu. Občas se na sebe nemohu podívat do zrcadla. Posledních pár přátel jsem od sebe odehnal jen pro to že jsem měl pocit, že se dokáží ozvat jen když něco potřebují. Zůstal jsem úplně sám. Nejsem schopen si najít přítelkyni a ztrácím schopnost komunikace mezi lidmi. Přemýšlel jsem nad návštěvou psychologa ale v místě mého bydliště žádný není a i kdyby byl asi bych se obával že se mi vysměje a řekne mi že si vše jen namlouvam a ve skutečnosti žádný problém není. Dokážete mi poradit?

Odpověď: (11. 6. 2008, 12.41)

Milý Q.,
popsal jste několik věcí k pořešení. Různě spolu souvisejí, ale každá záležitost by zasloužila zvláštní pozornost. Když víte, že byste rád udělal se sebou nějaké změny, doporučuji vám, abyste sebral odvahu a navštívil psychoterapeuta a postupně začal svůj život proměňovat tak, aby odpovídal vašim představám.   Rozhodně se vám nevysměje, protože ví, jak lidská duše je složitá. (Najděte si odpověď pro Ondru z 26.5.)Jste-li z okolí, můžete si samozřejmě schůzku dohovořit. Přeji vše dobré

dívka píše: (2. 6. 2008, 17.17)

Dobrý den Vážená paní Mgr. Štěpánková,
obracím se na Vás s dotazem, který už možná nebude aktuální, až jej budete číst, přesto by mě zajímal Váš názor.
Je mi 22 let a léčím se s poruchou osobnosti(hraniční, paranoidní, úzkostnou a závislou) již nějakou dobu. Osoba, které jsem nejvíce ve svém životě důvěřovala byla moje psychiatrině, jenže ta mě teď nechala dát do PL na uzavřené oddělení i přes moje opakované ujišťování, že si nehodlám nic udělat a že ji to klidně podepíšu, jestli mi nevěří. Nedovolila mi ani si jít pro věci,...Byla jsem tam jen 14 dní (velmi rychle jsem je přesvědčila, že tam nepatřím), ale i těch 14 dní mě strašně změnilo, trpím záchvaty paniky, strašně se bojím. Nevím, jak s lékařkou jednat. Já se na ni nezlobím, protože je víla, ale mám strašný strach ji cokoliv říct, aby to neudělala znova. Nejde mi se znova začlenit do normálního života. Připadám si jako někdo cizí, myslela jsem, že to hned přejde, ale už jsem doma 5 dní a nezvládám to. Já už tam zpátky nechci...Co mám dělat?
Děkuji

Odpověď: (6. 6. 2008, 15.27)

Milá dívko,
píšete, že vaše potíže jsou vcelku hluboké a trvalejšího charakteru. Bylo by dobré vyhledat adekvátní pomoc. Doporučuji, abyste se nebránila pobytu. Znáte http://www.kaleidoskop-os.cz/ ? Samozřejmě, že místo pobytu je dobré sama si vybrat. Doporučit mohu i http://www.firmy.cz/detail/232… . Přeji vše dobré.

Leňule píše: (2. 6. 2008, 13.40)

Ahojky,chtěla bych od vás radu,mám 5 letého syna a je s ním k nevydržení.Pořád nám jen nadává sprostě,neposlouchá,dělá si co chce,už si nevím s ním rady.Má ještě mladšího sourozence,kterého pořád mlátí.Poraďte prosím co s ním.děkuji

Odpověď: (6. 6. 2008, 15.17)

Milá L.,
z vašeho dotazu není patrný váš výchovný přístup ani okolní výchovné vlivy. K podrobnější analýze doporučuji návštěvu u rodinného terapeuta. Tím se upřesní, jaký je podíl vlivu vnějších a vnitřních faktorů. Najděte si někoho šikovného a konzultaci neodkládejte. (můžete nahlédnout i do nějaké odborné literatury - možná kniha Malý tyran, by vám poskytla cenné informace - není však samozřejmě všezahrnující)

Pražanda píše: (2. 6. 2008, 13.27)

Dobrý den,jsem s přítelem 4 roky.Na podzim plánujeme svatbu.Nikdy jsem neměla důvod žárlit.Občas chodíme do společnosti každý zvlášt,občas spolu.Letos přítel nastoupil do nové práce.Cca v dubnu se mi začalo zdát,že chodí s prací víc se bavit,sportovat apod. Vím,že jsem to neměla dělat,ale podívala jsem se do výpisu a zjistila jsem,že v dubnu jedné kolegyni napsal 80 sms.Je o 10 let starší, rozvedená.Když jsem se ho ptala na věrnost,řekl,že mi věrný je a ať nemyslím na blbosti.V pátek šel s kolegou na pivo.Že mu to prý dlužil a domluvili se přes sms.Nedalo mi to a podívala jsem se do mobilu.Zjistila jsem,že nepsal kolegovi a dotyčné kolegyni.Já jsem byla s kamarádkou na vínku, přítel byl cca 2 hodiny pryč.Nevím,co mám teď dělat.Jinak nám vše perfektně funguje.Máme spoustu plánů do budoucna.Přítel stále mluví o dítěti apod.Je pravda,že si vždycky více rozumněl s kolegyněmi a řešili spolu různé problémy.

Odpověď: (6. 6. 2008, 15.12)

Milá Pražando,
situace nelehká. Chápu, že vás zneklidnuje něco, co má přítel potřebu tajit. Můžete se ho zeptat, co ho vede k tomu, že to tají...? Dokážete-li toto téma udělat veřejné, dokážete-li  akceptovat, že toto se děje, bylo by dobré, kdyby vás s kolegyní seznámil.

britney píše: (2. 6. 2008, 11.11)

Dobrý den, žiju s přítelem už rok apůl.Chcem se brát.Ale já mám pořád v hlavě to co mu nikdy noedpustím a to že první půl rok bral drogy a věděl že to nemám ráda a řekl mi to uplne v pohodě a s usměvem na rtech.Sesypala jsem se z toho.Byla jsem na dně, a když už na to nechci myslet tak mě to chytne a zase cítím tu zradu a nenávist k němu.Jeho kamarádi jsou všichni fetáci za zády mu drogy nabízejí, a mě to štve.Pořád mi povídají jaké to je super být sfetovanej!!!Taky sem tam hulí a přitom ví že to nesnáším a že chceme dítě a máme s tím problem.Příjde mi to nezodpovědné!!!
Taky mám už asi měsíc pocit že musím utéct pryč.Nemám peníze protože dodělávám studia, a mamka bratrovi pujčuje peníze a po mě chce vše do koruny vrátit, vždy mi řekne všechno zpět!!!Mrzí mě to.Mám pocit že musím odjet daleko a sama a ten pocit stoupá a stoupá.Když o něčem mluvím pořád mi skáčou všichni do řečí, nikdo mě neposlouchá, a když něco řeknu tak mě vůbec neposlouchají,přítel mi dává najevo jako že jsem hloupá.Už to nezvládám.Říkají mi co mám děůlat pořád mě poučují.Už nevím jak dál.Prosím pora'ď te mi

Odpověď: (6. 6. 2008, 15.04)

Milá B.,
obtížně se radí, chybí několik podstatných detailů ve vašem příběhu. Obecně tedy: 1. vyčítat něco, co bylo a je pryč je nevhodné.
      2. mít dítě, když sama jste ještě nevyktročila do samostatnosti nejen ekonomické, ale ani psychické, není optimální
      3. je pro vás dobrý partner, který si vás neváží a najevo, že jste hloupá?
      4. na kolik procent jste si jista tím, že partner má vztah k drogám takový, že neohrozí jeho fungování v rodině?
      5. prožít si samostatnost a stát na vlastních nohách může být velmi dobrý a rozhodující krok.

lenty píše: (2. 6. 2008, 10.57)

Dobrý den .............mám 7 dní zpoždění menzesu a zajímalo by mě, jestli je možné ,že jsem v jiném stavu i když těhotenský test byl negativní?Jinak menzes mám každý měsíc pravidelně po 24 dnech.Lenty

Odpověď: (6. 6. 2008, 14.56)

Milá Lenty,
předpokládám, že dotaz již není aktuální, ale přesto - vyloučit to nelze. Těhotenský test je možné zopakovat, použít jiný... Nedostaví-li se menstruace, doporučuji vyhledat lékaře.

Majka píše: (2. 6. 2008, 10.37)

Paní Magistro,mám takovýto problém.V 54 letech jsem se provdala za Čecha, žijícího v Německu a odstěhovala se za ním.Opustila jsem dobrou práci, svoji rodinu a všechny přátele.Vůbec jsem si tehdy neuvědomovala, jak mi to všechno bude chybět.Byla jsem hrozně zamilovaná.Do Čech jsme jezdili asi 4 x do roka.Měla jsem tam rodiče, sestru, dospělé dcery, jednu vnučku.Zpočátku jsem byla životem v Německu nadšená, ale začalo se mi hrozně stýskat.Kvůli jazykové barieře jsem neměla žádné přátele, stýkala jsem se jen s rodinami dvou manželových dospělých dcer.Z tohoto důvodu jsem také musela začít pracovat jako uklizečka, na práci v kanceláři jsem musela zapomenout.V 54 letech se už dost těžko učí cizí jazyk i když jsem se snažila.Dnes, když je mi 61 let už obstojně mluvím německy, ale na nějakou pracovní karieru je už pozdě.Mezi tím se mi v Čechách narodilo druhé vnouče.Ten nejkrásnější miminkovský a batolecí věk jsem si moc neužila, vždycky když jsme po 2-3 měsících přijeli, byl už zase o kus větší a jiný a na mě si vždycky musel chvíli zvykat a to už jsme zase jeli domů.V 59 letech jsem přestala ze zdravotních důvodů pracovat a zůstala doma.Manžel pracuje celý týden od pondělí do soboty, od rána do večera.Myslela jsem, když jsem doma, mohu si zajet do Čech častěji než jednou za 2-3 měsíce.Ale to jsem narazila!Jeho názor byl, že když jsem se jednou za něj provdala,musím něco obětovat, nejezdit nikam bez něj, že mi musí stačit, když tam jedeme spolu.Zřídila jsem si internet, abych mohla děti a vnoučata vidět a slyšet alespoň přes Skype. Ale vyhrožuje, že mi počítač vyhodí z okna, že nám ten internet změnil život.Podotýkám, že zapínám počítač jen když je v práci.Večer, když je doma,ho mám vypnutý.A to i když se dívá celý večer na fotbal a já bych mohla koukat do počítače.Raději si čtu, aby byl klid.Kvůli internetu domácnost nezanedbávám!Vše vyvrcholilo, když se moje mladší dcera odstěhovala s manželem do Stuttgartu.Tam se jí mělo narodit první dítě.Protože oba mluví jen anglicky, německy se teprve učí, slíbila jsem jim, že přijedu k porodu, aby to měli v porodnici a potom první dny s miminkem doma snažší.Oznámila jsem to manželovi, ale opět jsem se se zlou potázala.Že to přeháním s tou pomocí dětem,že jsem na děti hrozně fixovaná atd.Přesto jsem k porodu jela, zažila jsem nádherný okamžik zrození a prvních 14 dní života mojí malé vnučky.Dcera byla hrozně ráda, že jsem s ní byla, zvláště když rodila v cizí zemi.Mezi tím můj muž obvolával všechny známé a příbuzné s tím, jak jsem ho zradila,co jsem mu provedla a že se se mnou rozvede.Denně mi k dceři volal a psychicky mě deptal.Když jsem se po 14 dnech vrátila, čekal s kyticí růží na nádraží s tím, jak mě miluje, ale když jsem mu řekla, že chci jednou za měsíc,za měsíc a půl, k dceři zajet a užít si vnučky jako miminka (je to od nás 200 km),začalo zase vyčítání, že jsem sobecká,hledím jenom na sebe a dělám si co chci.Vždycky, když chci manželovi oznámit,že pojedu za vnučkou, mám před tím žaludeční nervozu, nespím, co zase bude za vyčítání.Nechávám to na poslední chvíli před odjezdem.Objednal nás k psychologovi do Čech, asi ať nám dá rozhřešení, kdo má pravdu, ale odmítla jsem tam jet s tím, že mi nikdo nebude diktovat, jestli mohu jet za dětmi nebo ne.Ale asi jsem tam měla jet.Proto se teď obracím na vás s prosbou o názor, jestli jsem opravdu tak sobecká a fixovaná na svoji rodinu a musím se změnit, nebo se nemám nechat takhle citově vydírat.Ještě dodám, že s rodinami manželových dcer vycházím velmi dobře,občas hlídám jejich děti a jsou často našimi hosty, kdy nevím, co bych jim snesla a dělám to ráda.Manžel naopak rodinu mé mladší dcery ignoruje,vnučka jako kdyby neexistovala, nechce se podívat ani na její fotografii.Děkuji a zdravím Majka

Odpověď: (6. 6. 2008, 14.54)

Milá Majko,
vaši touhu být se svými potomky zcela chápu a připadá mi přirozená. Za nevhodné však považuji, že jste odmítla spolupráci s manželem - manžel vyhledal psychologa v Čechách, kde se vám bude lépe komunikovat, nikde není řečeno a  není tomu tak že psycholog diktuje, co má kdo dělat. Vy ode mne chcete rozhřešení? Záleží-li vám i na manželství, doporučuji vám, abyste společně rodinného terapeuta vyhledali - a doporučuji konzultací několik.

jaja píše: (2. 6. 2008, 9.03)

Neviem, či mi odpoviete, ale v súčasnosti skúšam všetko. Mám takýto problém, opíšem vám ho v skratke: Zistila som, že môj manžel mal dôverný vzťah s jeho bývalou priateľkou-partnerkou. Pri vysvetlovaní mi povedal, že sa jedného dna stretli a začali si písat SMS ky. Riešili tým obojstranné psychické problémy, k ničomu intímnemu nedošlo. Vyhľadala som pomoc v psychologickej poradni, len všetko je preplnené a ja potrebujem sa vyrovnať s tým teraz. Po opísaní rodinného stavu, že ja som dominantná osoba vo vzťahu, s tým že manžel bol v detstve psychicky a fyzicky týraný z otcovej strany, mi bolo povedané, že manžel sa predomno hanbil , lebo mal pocit, že ja som silná osobnosť a jeho vysmejem. Ja som ale v tvrdom obale citlivejšia ako on. Moj problém je nasledovný: ja musím chápať, čo on urobil, že jej sa zdôveril s tým, že pomýšľal na samovraždu, ja musím chápať, že stále prežíva dlhy minulosti, a kto pochopí mna? On sa nechce už o tom rozprávať, povedal mi, že preberali intímne veci, ktoré on  nebude vynášať. Slúbil, že s tým skončil, ale ja sa s tým neviem vyrovnať, vyhladávam pomoc, kde sa dá, pretože nikto ma nechápe. Objednala som sa do psychologickej ambulancie, ale až v júli, rozmýšľam či som zrelá na psychiatra. Jednoducho mám stavy úzkosti, pomýšľam na samovraždu, nejaké razantné riešenie, a on sa tvári :ved sa nič nestalo. Prosím odpovedzte mi, pretože sa neviem dočkať termínu u odborníka.

Odpověď: (6. 6. 2008, 14.45)

Milá Jajo, termín objednání na júl je opravdu pozde - porozhlédněte se v okolí, zda tam nenajdete jiného profesionála např. se soukromou praxí, který nabídne bližší termín (Bylo by vhodné do té poradny zajít spolu). Chápu, že narušení intimity  partnerem vás zabolelo, ale přetrvávající stavy úzkosti a sebevražedné myšlenky nejsou adekvátní reakcí. Patrně tato situace poukázala na nějakou vaši hlubokou nejistotu...tomu bude třeba se věnovat. A jedna obecná rada: dívejme se na to co je - partner je s vámi a dokonce slíbil, že intimitu s bývalou přítelkyní zruší. Držím palce a přeji vše dobré.

Inka píše: (2. 6. 2008, 8.39)

Dobrý den,
Užívám lék zyprexa, ale bohužel po něm dost přibírám na váze. Mám ho teprv tři týdny a přibrala jsem asi 7 kg. Dá se proti tomuto přibírání nějak bránit? Postačí zdravá strava a sport, nebo toto přibírání není způsobeno vlivem jídla a pohybu? Děkuji mockrát

Odpověď: (6. 6. 2008, 14.35)

Změna tělesné hmotnosti po některých antipsychotikách  u někoho nastává a není příliš ovlivnitelná zdravým životním stylem...Můžete požádat lékaře o vyzkoušení jiných léků, na které nebudete třeba takto reagovat. V případě, že tento lék vám byl předepsán na depresi, doporučuji přejít na antidepresiva - vnímáte-li hlasy apod. je třeba užívat antipsychotika.

KáŤa píše: (2. 6. 2008, 8.20)

Dobrý den, mám syna na VŠ v prvním ročníku. První semestr zvládnul úplně bez problémů (co se potřeboval naučit, tak se naučil)s výborným prospěchem.
Obrat nastal ve druhém semestru. Říká, že se nemůže soustředit a nic mu "neleze" do hlavy. Je z toho nervózní, ráno už nemůže ani dospat, protože má strach, že se to nestihne naučit, přemýšlí i nad úplně jasnými věcmi.
Začínám mít strach, aby se z toho nezbláznil.

Odpověď: (4. 6. 2008, 16.52)

Milá maminko,
váš dospělý syn k řešení problémů potřebuje nalézt cestu sám.

Ilona píše: (2. 6. 2008, 6.46)

Dobrý den, před 4 lety jsem se rozvedla s despotickým manželem. Máme spolu 14-ti letého syna. Bývalý manžel je ve věcech placení výživného a braní si syna zodpovědný, ale řeším problém jeho chování k synovi. Bývalý manžel je velmi movitý a zahrnuje syna dárky vysoké hodnoty, bohužel následně vyžaduje kontrolu věcí, jak syn s nimi zachází a zda je dostatečně využívá a používá. Pokud ne a věřte, že vždy si najde problém tak spustí lavinu výčitek a ponižování, že kolikrát dožene syna k slzám. Také kolikrát, když si ho vezme na víkend, tak se neshodnou, jelikož syn si už ne vždy vše nechá líbit, tak mi ho třeba během víkendu kdykoliv přiveze, že ho nechce. Pak si ho za 14 dní znovu vezme a dělá jakoby nic. Syn tvrdí, že s jeho chováním problém nemá, ale já to zažila na vlastní kůži a trvalo mi strašně dlouho než jsem našla původní sebevědomí a dokázala požádat o rozvod. Teď mám strach o syna a nevím jak problém řešit. Stále ho ponižuje, dává mu najevo svou nespokojenost s ním. Nikdy se mu syn ničím nezavděčí. Syn chodí na matematicko-fyzikální školu, učí se dobře, ale jemu to nestačí, protože málo sportuje, když už s ním sportuje, tak mu vyčítá nepořádek a pomalost ve sportu a další a další. Jelikož mi platí dohodnuté výživné, které je nízké, zvažuji soudní zvýšení s nadějí, že se urazí a přestane synovi kupovat věci a tím nebude mít tolik příležitosti k ponižování. Nebo dokážete mi poradit jak takto nemocného člověka separovat, nebo srovnat? Kdysi v manželské poradně s ním mi poradili rozvod, protože je skutečně narušený. Ale co dítě?
Díky za odpověď. Ilona

Odpověď: (4. 6. 2008, 16.48)

Milá Ilono,
vy svůj vztah s bývalým manželem jste si nějak pořešila a jsem přesvědčena, že vás to osobnostně proměnilo a obohatilo. Syn má jednoho tátu a jiného mít nikdy nebude. Není ve vaší moci  vyřešit vztah syn - otec. Syn sám se postupně bude muset vůči otci vymezit... To patří k jeho životu. Vy můžete pouze nestranně reflektovat to, co vidíte, popsat to a nechat na synovi, aby si to přebral...
Přeji vše dobré

XXX píše: (26. 5. 2008, 20.48)

Dobrý den,mám takový problém,je mi sice teprve 14 let,ale raději se chci zeptat.Poslední dobou je mi do breku i když k tomu nemám vůbec ale vůbec žádný důvod.Mívám chvilky kdy mi je nevolno,brečím a cítím =uzkost.Přitom mi nikdy nikdo nijak neublížil ani neubližuje,ve škole mi to jde ,rodina v pohodě.A taky mám strach za smrti svých blízkých.i když nemám vůbec proč,často cítím nervozitu v žaludku a bezmoc,často kvůli tomu nemůžu spát.nemůžu mít poruchu osobnosti ? :-(A dá se s tím něco dělat?Nevím trvá to asi tak 4 měsíce.

Odpověď: (28. 5. 2008, 22.57)

Bylo by fajn, kdyby jsi našla odborníka, se kterým se  tvým starostem můžete věnovat. Můžeš říci rodičům, že bys potřebovala konzultaci u profesionála v oblasti psycho (jsi-li z okolí - můžeš se ozvat, jsi-li odjinud napiš na mejl odkud a něco třeba dohledáme) Byla by škoda, kdyby jsi přehlédla volání své duše o pozornost - něco od tebe chce, tak je třeba nalézt to a dát ji to. Přeji vše dobré.

Hoňa píše: (26. 5. 2008, 19.45)

Prosím vás je mi 15 a važim 86 kg chtel bych s tim neco delat poradte mi kolik mám zhubnout a jak nebo se z okolí už zbláznim

Odpověď: (28. 5. 2008, 22.52)

Milý Hoňo,
hlavně neblázni :) Pro výpočet optimální váhy je důležitá výška - váhu si můžeš spočítat na http://www.promil.cz/eshop/cz/…­.
Neznám tvůj životní styl (pohyb, jídlo, zdraví) - proto ti nemohu dát konkrétní radu. Další zajímavé portály pro tebe: http://www.obezita.org/ , http://institut.metabolickysyn…
Každopádně měj své tělo i nadále rád - ono ti přecijen stále slouží - můžeš pro něj dělat s láskou další dobré věci - třeba chodit do posilovny nebo na kanojistiku.

flambovanyrizek píše: (26. 5. 2008, 19.38)

Nevím si rady s dcerou, její otec hodně pil a už spolu dlouho nežijeme.a hoka se začíná řezat na rukou,Je jí třináct a vůbec nekomunikuje někdy se zdá že je vše v pořádku a jindy je jak chcíplá mýš.S nikým se nebaví.Co s tím, aby mi řekla, jaký má problém a začala se se mnou bavit o svých problémech a tak.

Odpověď: (28. 5. 2008, 22.41)

Je možné s ní zajít k odborníkovi a říci ji, že tam s ní jdete proto, že si nevíte rady a máte o ni starost - třeba se podaří vytvořit důvěrnou atmosféru a nějak vaši starost uchopit... Přeji vám, abyste k tomuto kroku nalezla sílu a odvahu.

No swear píše: (26. 5. 2008, 18.11)

Dobrý den,

mám poměrně pro mě závažný problém..Kamarádím se s jednou holčinou, tedy velice důverně kamarádím,....jsme si velice blízcí...můj vztah, (zřejmě kvůli tomu, že jsem ještě o holku nezavadil a že ona byla sama, ale nyní už má přítele, takže už si nejsme tak podobní) bohužel přerost ve více než přátelský vztah...prostě už se na ni dívám jako na potenciální partnerku...hrozně jí vztah závidím, ale na druhou stranu jí ho přeji...chtěl bych s ní být něco víc, ale zárověn vím že to neni možné a navíc jí sám sebe nepřeji....potřeboval bych poradit, jak mám částečně vybruslit z této situace....jistě, asi nejjednodušší by bylo najít si taky partnerku, avšak mám zřejmě vysoké nároky, takže to nějak zatím nevychází....potřeboval bych se vzdát toho pocitu lásky k ní a aby zůstal pocit jen neposkvrněného a pevného přátelství....děkuji předem velice za odpověd...

Odpověď: (28. 5. 2008, 22.34)

Zmenšovat lásku ve svém srdci nebývá produktivní, rušit pouto je něco jiného. Takže ti touto cestou zkusím sdělit něco, o čem vím, že mejlem lze předat jen na 20%. Už 2x jsem smazala to, co jsem ti napsala - protože to nebude pochopeno... Můžeš si domluvit se mnou setkání a můžu tě nechat dotknout toho principu lásky...

Alena píše: (26. 5. 2008, 16.39)

Dobrý den,asi bych měla nejdřív napsat že jsem si prošla jedním manželstvím s agresivním alkoholikem kde facky a psychický teror byly na denním pořádku, rok po rozvodu( trápení v tomto svazku bylo do té doby než děti odrostli,nechtěla jsem jim rozbíjet rodinu)jsem si našla přítele,byl o 16 let mladší,nepil ale bohužel facky a týrání mě dohnaly až k psychiatrovi a zkončila jsem na antidepresivech.Bylo to o to težší proto,že má rodina-bratr s rodinou a rodiče- mého mladšího přítele nevzali na vědomí a to ještě v době kdy ho ani neznali a i já o něm měla to nejlepší mínění. Jenže když jsem pak zůstala sama bez podpory rodiny on ,výborný manipulátor zjistil že jsem celkem lehce manipulovatelná a využil toho do poslední špetky.Byla jsem s ním 4 roky než jsem se po mém totálním rozpadu psychiky odhodlala jít pro radu k odborníkům. Po téhle zkušennosti jsem si řekla,že už nikdy žádnému chlapovi nedovolím aby mi ubližoval a stahla jsem se do mé ochranné ulity. Jenže člověk míní a život mění.Za rok po rozchodu jsem potkala človíčka který začal můj názor na mužské pohlaví radikálně měnit,jenže nebyla bych to já aby tam nebylo nějaké ale... Byl ženatý a řekl mi to na rovinu.Pak se stalo to co změnilo můj i jeho život. Přišla osudová láska. On je ženatý se ženou o 20 let starší, potomky spolu nemají a jejich vztah co se nejen sexu týče nefungoval už přes dva roky.Po necelých 2 měsících ji řekl že odchází a po jejích slovech že mě zabije ji zdělil,že kdybych to nebyla já tak on by stejně odešel protože v tom vztahu pokračovat nechce. Od té doby žijeme spolu.Pro mě je to jako procházka růžovým sadem,nikdy jsem něco tak krásného nezažila.Kazí mi to jen jedna věc a to je to co mě trápí. Zatím ještě nejsou rozvedení,společná firma a ještě nějaké restíky jak to tak bývá . A to je právě ten problém,manželka je človíček který hojně popíjí pivo,mluví jako dlaždič a když ji v hospodě někdo naštve tak mu jednoduše namlatí. A tak vesele chodí a pomlouvá mě,jeho i jejich firmu,chodí za mými kamarády a roznáší jed i u nich a ze všech stran poslouchám jak zmlátí i mě.Nejsem majetnická,nehodlám přítele vlastnit a hlavně se už nechci vdávat,ale pocit že ona bohužel na pomluvy i nadávky má zatím stále právo jelikož já jsem pořád JEN milenka jejího muže,přestože ten mě všude představuje jako přítelkyni,tak tenhle pocit mě dusí a to tak že si někdy říkám proč nemůžu mít nic alespon na chvíli normálně,proč musím mít pokaždé nějakou né zrovna moc slavnou vyjímku a v tu chvíli mívám chut zbalit se a utéct někam hodně daleko.Vím že mě stejně plno lidiček odsoudí,protože krást manžela se nemá,ale byla bych moc ráda,kdyby ti kteří nesoudí jen podle toho co je morální a přemýšlejí o životě,mi alespon napsali své názory.Děkuji.

Odpověď: (28. 5. 2008, 22.29)

Milá Aleno,
tak nevím, od koho čekáte odpověď - v této odpovědně odpovídám jen já...
A já po vás kamenem házet opravdu nebudu :)
V tuto chvíli je na vašem příteli, aby dal řád figurkám na jeho šachovnici, (které jste součástí... )
Přeji vše dobré

ondra píše: (26. 5. 2008, 16.14)

kdy clovek pozna ze by mel navstivit psychologa,kam az jeho problemy musi zajit,ze se obrati na vas? Myslim, ze si muzu pomoc sam, ale obcas o tom i pochybuji.

Odpověď: (28. 5. 2008, 22.18)

Milý O.,
je dobré věřit sobě, ale lidi jsme uděláni tak, že druhé lidi k životu potřebujeme, učíme se i o sobě skrze druhé lidi... Je zajímavé, že když člověk studuje architekturu či matematiku, rád a bez pocitu selhání se učí od lidí, kteří se tomu oboru věnovali již před ním (např. konzultuje s učitelem Einstainovu teorii). Dokonce se lidé nepokoušejí sami sobě vyoperovat slepé  střevo.
Tak až uznáš, že existuje člověk, který tě může inspirovat a třeba i chvíli vést na cestě seberozvoje (protože přecijen ví v té věci více než ty), pak přišel čas, požádat toho člověka o čas...
Takže se nejedná o rozsah problémů, ale o... :)
Přeji vše dobré

Leník píše: (26. 5. 2008, 14.33)

Dobrý den,
asi pátým rokem trpím panickou poruchou a užívám Citalec. Před třemi lety jsem pravděpodobně v důsledku panické ataky spadla ze schodů a způsobila jsem si úraz hlavy, který odstartoval epilepsii. Celkem jsem měla 3 záchvaty a vždy byly tak silné, že jsem skončila na JIP. Panické ataky se výrazně omezily, ale téměř denně má potřebu se pozorovat, jestli se mi např. nemotá hlava, jestli mi není na omdlení apod. V létě se budu vdávat a mám z toho strach. Nejvíce se obávám obřadu, kde bude spousta lidí atd... Měla byste pro mě nějakou radu?
Leník

Odpověď: (28. 5. 2008, 21.59)

Milá L.,
sama víte, že vaše potíže jdou z vašeho nitra a že "ukecat" je neumíte... pak je tedy třeba pracovat na jiné než na racionální úrovni - a to mejlem nelze.
Chcete-li nalézat opravdu řešení pro své potíže, budete muset udělat více než napsat mejl (třeba mne navštívit). Přeji vše dobré.

BARA píše: (26. 5. 2008, 12.15)

Dobrý den,
> mám problém který mě opravdu trápí v posledních dnech na to musím
> pořád myslet a jen málokdo mi opravdu rozumí jak se cítím a co
> prožívám.
> Je mi 25 let a už jsem se dostala do období, kdy bych ráda
> miminko. Už jsem i vysadila prášky. Moc bych si přála holčičku a
> s manželem by jsme oba chtěli Natálku. A tady je ten problém. Mám
> kamarádka o 3 roky mladší, která nečekaně otěhotněla a když
> vybírali jsméno pro holčičku, bavili jsme se spolu že já bych
> chtěla Natálku a ona příště s přítelem přišla s tím, že chtějí
> taky Natálku....... to byl pro mě trochu šok, že mi chtějí to
> jméno sebrat, ale říkala sem si že třeba budou mít
> kluka.......nebo to změní..... nedokázala sem se jim přiznat jak
> moc mě to trápí, že mi chtějí vzít moje vysněné jméno. Jenže
> holčička se narodila a jméno nezměnili a na mě to teď dopadlo v
> celé váze. Možná že teď nechápete proč - budu se snažit to
> vysvětlit. Často se s nima vídáme -jako s přáteli a já si
> nedokážu představit, že poprvé oslovím "Natálko" cizí dítě a né
> to moje........ mám prostě v hlavě představu jak oslovuju svoji
> holčičku ...... a tohle mi nějak nejde - zatím jsme jí neviděli,
> a nemusela jsem to řešit, ale bojím se, že to ani nedokážu a hlavně
> jak jim to pak vysvětlit????? Navíc bydlíme hned ve vesnici vedle
> a všichni se známe se všemi..... až budu těhotná a všichni se mě
> budou ptát na jméno..... budou mi říkat - jééé Natálka jako
> ...... (moje kamarádka).....a já budu vysvětlovat - né ona mi to
> jméno sebrala i když věděla že ho chci já - a rázem z toho že
> budu mít Natálku nebudu mít ani radost - budou na mě koukat jako
> že já jsem ta kdo se opičí.... a pak taky co výchova??? jedna
> holčička něco udělá , její maminka na ní zakřičí a otočí se
> provinile obě...... Co mám dělat??? Přeci se svojí Natálky
> nevzdám, trvalo dlouho než jsem to jméno vybrala. Potřebovala
> bych znát váš názor jestli jsem nešťastná právem, nebo šílím
> neprávem a jak z toho ven. Ono se řekne - hoď to za hlavu a
> prostě měj taky Natálku, ale horší je poručit srdíčku to udělat.
> Taky se to mezi kamarádky podle mého tohle nedělá. Moc děkuji za
> odpověď.
> Bára

Odpověď: (28. 5. 2008, 21.52)

Milá Báro,
když jste o svých pocitech a svém vztahu k tomu jménu nehovořila s kamarádkou dříve, je třeba vzít tuto záležitost jako fakt - nehodnotit, co se dělá a co se nedělá a uznat právo kamarádky na výběr jména. Její dítě se narodilo dříve a to je fakt... S tím je třeba se smířit! Až se vaše dítě bude chystat narodit, otevřte své srdce i hlavu jménu, které s ním bude v harmonii. Je dobré umět nechat věcem volný průběh a nelpět na svých představách (je možné, že i pak budete mít pocit, že Natálka je to pravé jméno, pak dáte jméno natálka). Bylo by fajn, kdybyste k dceři kamarádky měla hezký vztah a to krásné jméno ji přála a viděla, že to jméno ji patří...