KáŤa píše: (2. 6. 2008, 8.20)

Dobrý den, mám syna na VŠ v prvním ročníku. První semestr zvládnul úplně bez problémů (co se potřeboval naučit, tak se naučil)s výborným prospěchem.
Obrat nastal ve druhém semestru. Říká, že se nemůže soustředit a nic mu "neleze" do hlavy. Je z toho nervózní, ráno už nemůže ani dospat, protože má strach, že se to nestihne naučit, přemýšlí i nad úplně jasnými věcmi.
Začínám mít strach, aby se z toho nezbláznil.

Odpověď: (4. 6. 2008, 16.52)

Milá maminko,
váš dospělý syn k řešení problémů potřebuje nalézt cestu sám.

Ilona píše: (2. 6. 2008, 6.46)

Dobrý den, před 4 lety jsem se rozvedla s despotickým manželem. Máme spolu 14-ti letého syna. Bývalý manžel je ve věcech placení výživného a braní si syna zodpovědný, ale řeším problém jeho chování k synovi. Bývalý manžel je velmi movitý a zahrnuje syna dárky vysoké hodnoty, bohužel následně vyžaduje kontrolu věcí, jak syn s nimi zachází a zda je dostatečně využívá a používá. Pokud ne a věřte, že vždy si najde problém tak spustí lavinu výčitek a ponižování, že kolikrát dožene syna k slzám. Také kolikrát, když si ho vezme na víkend, tak se neshodnou, jelikož syn si už ne vždy vše nechá líbit, tak mi ho třeba během víkendu kdykoliv přiveze, že ho nechce. Pak si ho za 14 dní znovu vezme a dělá jakoby nic. Syn tvrdí, že s jeho chováním problém nemá, ale já to zažila na vlastní kůži a trvalo mi strašně dlouho než jsem našla původní sebevědomí a dokázala požádat o rozvod. Teď mám strach o syna a nevím jak problém řešit. Stále ho ponižuje, dává mu najevo svou nespokojenost s ním. Nikdy se mu syn ničím nezavděčí. Syn chodí na matematicko-fyzikální školu, učí se dobře, ale jemu to nestačí, protože málo sportuje, když už s ním sportuje, tak mu vyčítá nepořádek a pomalost ve sportu a další a další. Jelikož mi platí dohodnuté výživné, které je nízké, zvažuji soudní zvýšení s nadějí, že se urazí a přestane synovi kupovat věci a tím nebude mít tolik příležitosti k ponižování. Nebo dokážete mi poradit jak takto nemocného člověka separovat, nebo srovnat? Kdysi v manželské poradně s ním mi poradili rozvod, protože je skutečně narušený. Ale co dítě?
Díky za odpověď. Ilona

Odpověď: (4. 6. 2008, 16.48)

Milá Ilono,
vy svůj vztah s bývalým manželem jste si nějak pořešila a jsem přesvědčena, že vás to osobnostně proměnilo a obohatilo. Syn má jednoho tátu a jiného mít nikdy nebude. Není ve vaší moci  vyřešit vztah syn - otec. Syn sám se postupně bude muset vůči otci vymezit... To patří k jeho životu. Vy můžete pouze nestranně reflektovat to, co vidíte, popsat to a nechat na synovi, aby si to přebral...
Přeji vše dobré

XXX píše: (26. 5. 2008, 20.48)

Dobrý den,mám takový problém,je mi sice teprve 14 let,ale raději se chci zeptat.Poslední dobou je mi do breku i když k tomu nemám vůbec ale vůbec žádný důvod.Mívám chvilky kdy mi je nevolno,brečím a cítím =uzkost.Přitom mi nikdy nikdo nijak neublížil ani neubližuje,ve škole mi to jde ,rodina v pohodě.A taky mám strach za smrti svých blízkých.i když nemám vůbec proč,často cítím nervozitu v žaludku a bezmoc,často kvůli tomu nemůžu spát.nemůžu mít poruchu osobnosti ? :-(A dá se s tím něco dělat?Nevím trvá to asi tak 4 měsíce.

Odpověď: (28. 5. 2008, 22.57)

Bylo by fajn, kdyby jsi našla odborníka, se kterým se  tvým starostem můžete věnovat. Můžeš říci rodičům, že bys potřebovala konzultaci u profesionála v oblasti psycho (jsi-li z okolí - můžeš se ozvat, jsi-li odjinud napiš na mejl odkud a něco třeba dohledáme) Byla by škoda, kdyby jsi přehlédla volání své duše o pozornost - něco od tebe chce, tak je třeba nalézt to a dát ji to. Přeji vše dobré.

Hoňa píše: (26. 5. 2008, 19.45)

Prosím vás je mi 15 a važim 86 kg chtel bych s tim neco delat poradte mi kolik mám zhubnout a jak nebo se z okolí už zbláznim

Odpověď: (28. 5. 2008, 22.52)

Milý Hoňo,
hlavně neblázni :) Pro výpočet optimální váhy je důležitá výška - váhu si můžeš spočítat na http://www.promil.cz/eshop/cz/…­.
Neznám tvůj životní styl (pohyb, jídlo, zdraví) - proto ti nemohu dát konkrétní radu. Další zajímavé portály pro tebe: http://www.obezita.org/ , http://institut.metabolickysyn…
Každopádně měj své tělo i nadále rád - ono ti přecijen stále slouží - můžeš pro něj dělat s láskou další dobré věci - třeba chodit do posilovny nebo na kanojistiku.

flambovanyrizek píše: (26. 5. 2008, 19.38)

Nevím si rady s dcerou, její otec hodně pil a už spolu dlouho nežijeme.a hoka se začíná řezat na rukou,Je jí třináct a vůbec nekomunikuje někdy se zdá že je vše v pořádku a jindy je jak chcíplá mýš.S nikým se nebaví.Co s tím, aby mi řekla, jaký má problém a začala se se mnou bavit o svých problémech a tak.

Odpověď: (28. 5. 2008, 22.41)

Je možné s ní zajít k odborníkovi a říci ji, že tam s ní jdete proto, že si nevíte rady a máte o ni starost - třeba se podaří vytvořit důvěrnou atmosféru a nějak vaši starost uchopit... Přeji vám, abyste k tomuto kroku nalezla sílu a odvahu.

No swear píše: (26. 5. 2008, 18.11)

Dobrý den,

mám poměrně pro mě závažný problém..Kamarádím se s jednou holčinou, tedy velice důverně kamarádím,....jsme si velice blízcí...můj vztah, (zřejmě kvůli tomu, že jsem ještě o holku nezavadil a že ona byla sama, ale nyní už má přítele, takže už si nejsme tak podobní) bohužel přerost ve více než přátelský vztah...prostě už se na ni dívám jako na potenciální partnerku...hrozně jí vztah závidím, ale na druhou stranu jí ho přeji...chtěl bych s ní být něco víc, ale zárověn vím že to neni možné a navíc jí sám sebe nepřeji....potřeboval bych poradit, jak mám částečně vybruslit z této situace....jistě, asi nejjednodušší by bylo najít si taky partnerku, avšak mám zřejmě vysoké nároky, takže to nějak zatím nevychází....potřeboval bych se vzdát toho pocitu lásky k ní a aby zůstal pocit jen neposkvrněného a pevného přátelství....děkuji předem velice za odpověd...

Odpověď: (28. 5. 2008, 22.34)

Zmenšovat lásku ve svém srdci nebývá produktivní, rušit pouto je něco jiného. Takže ti touto cestou zkusím sdělit něco, o čem vím, že mejlem lze předat jen na 20%. Už 2x jsem smazala to, co jsem ti napsala - protože to nebude pochopeno... Můžeš si domluvit se mnou setkání a můžu tě nechat dotknout toho principu lásky...

Alena píše: (26. 5. 2008, 16.39)

Dobrý den,asi bych měla nejdřív napsat že jsem si prošla jedním manželstvím s agresivním alkoholikem kde facky a psychický teror byly na denním pořádku, rok po rozvodu( trápení v tomto svazku bylo do té doby než děti odrostli,nechtěla jsem jim rozbíjet rodinu)jsem si našla přítele,byl o 16 let mladší,nepil ale bohužel facky a týrání mě dohnaly až k psychiatrovi a zkončila jsem na antidepresivech.Bylo to o to težší proto,že má rodina-bratr s rodinou a rodiče- mého mladšího přítele nevzali na vědomí a to ještě v době kdy ho ani neznali a i já o něm měla to nejlepší mínění. Jenže když jsem pak zůstala sama bez podpory rodiny on ,výborný manipulátor zjistil že jsem celkem lehce manipulovatelná a využil toho do poslední špetky.Byla jsem s ním 4 roky než jsem se po mém totálním rozpadu psychiky odhodlala jít pro radu k odborníkům. Po téhle zkušennosti jsem si řekla,že už nikdy žádnému chlapovi nedovolím aby mi ubližoval a stahla jsem se do mé ochranné ulity. Jenže člověk míní a život mění.Za rok po rozchodu jsem potkala človíčka který začal můj názor na mužské pohlaví radikálně měnit,jenže nebyla bych to já aby tam nebylo nějaké ale... Byl ženatý a řekl mi to na rovinu.Pak se stalo to co změnilo můj i jeho život. Přišla osudová láska. On je ženatý se ženou o 20 let starší, potomky spolu nemají a jejich vztah co se nejen sexu týče nefungoval už přes dva roky.Po necelých 2 měsících ji řekl že odchází a po jejích slovech že mě zabije ji zdělil,že kdybych to nebyla já tak on by stejně odešel protože v tom vztahu pokračovat nechce. Od té doby žijeme spolu.Pro mě je to jako procházka růžovým sadem,nikdy jsem něco tak krásného nezažila.Kazí mi to jen jedna věc a to je to co mě trápí. Zatím ještě nejsou rozvedení,společná firma a ještě nějaké restíky jak to tak bývá . A to je právě ten problém,manželka je človíček který hojně popíjí pivo,mluví jako dlaždič a když ji v hospodě někdo naštve tak mu jednoduše namlatí. A tak vesele chodí a pomlouvá mě,jeho i jejich firmu,chodí za mými kamarády a roznáší jed i u nich a ze všech stran poslouchám jak zmlátí i mě.Nejsem majetnická,nehodlám přítele vlastnit a hlavně se už nechci vdávat,ale pocit že ona bohužel na pomluvy i nadávky má zatím stále právo jelikož já jsem pořád JEN milenka jejího muže,přestože ten mě všude představuje jako přítelkyni,tak tenhle pocit mě dusí a to tak že si někdy říkám proč nemůžu mít nic alespon na chvíli normálně,proč musím mít pokaždé nějakou né zrovna moc slavnou vyjímku a v tu chvíli mívám chut zbalit se a utéct někam hodně daleko.Vím že mě stejně plno lidiček odsoudí,protože krást manžela se nemá,ale byla bych moc ráda,kdyby ti kteří nesoudí jen podle toho co je morální a přemýšlejí o životě,mi alespon napsali své názory.Děkuji.

Odpověď: (28. 5. 2008, 22.29)

Milá Aleno,
tak nevím, od koho čekáte odpověď - v této odpovědně odpovídám jen já...
A já po vás kamenem házet opravdu nebudu :)
V tuto chvíli je na vašem příteli, aby dal řád figurkám na jeho šachovnici, (které jste součástí... )
Přeji vše dobré

ondra píše: (26. 5. 2008, 16.14)

kdy clovek pozna ze by mel navstivit psychologa,kam az jeho problemy musi zajit,ze se obrati na vas? Myslim, ze si muzu pomoc sam, ale obcas o tom i pochybuji.

Odpověď: (28. 5. 2008, 22.18)

Milý O.,
je dobré věřit sobě, ale lidi jsme uděláni tak, že druhé lidi k životu potřebujeme, učíme se i o sobě skrze druhé lidi... Je zajímavé, že když člověk studuje architekturu či matematiku, rád a bez pocitu selhání se učí od lidí, kteří se tomu oboru věnovali již před ním (např. konzultuje s učitelem Einstainovu teorii). Dokonce se lidé nepokoušejí sami sobě vyoperovat slepé  střevo.
Tak až uznáš, že existuje člověk, který tě může inspirovat a třeba i chvíli vést na cestě seberozvoje (protože přecijen ví v té věci více než ty), pak přišel čas, požádat toho člověka o čas...
Takže se nejedná o rozsah problémů, ale o... :)
Přeji vše dobré

Leník píše: (26. 5. 2008, 14.33)

Dobrý den,
asi pátým rokem trpím panickou poruchou a užívám Citalec. Před třemi lety jsem pravděpodobně v důsledku panické ataky spadla ze schodů a způsobila jsem si úraz hlavy, který odstartoval epilepsii. Celkem jsem měla 3 záchvaty a vždy byly tak silné, že jsem skončila na JIP. Panické ataky se výrazně omezily, ale téměř denně má potřebu se pozorovat, jestli se mi např. nemotá hlava, jestli mi není na omdlení apod. V létě se budu vdávat a mám z toho strach. Nejvíce se obávám obřadu, kde bude spousta lidí atd... Měla byste pro mě nějakou radu?
Leník

Odpověď: (28. 5. 2008, 21.59)

Milá L.,
sama víte, že vaše potíže jdou z vašeho nitra a že "ukecat" je neumíte... pak je tedy třeba pracovat na jiné než na racionální úrovni - a to mejlem nelze.
Chcete-li nalézat opravdu řešení pro své potíže, budete muset udělat více než napsat mejl (třeba mne navštívit). Přeji vše dobré.

BARA píše: (26. 5. 2008, 12.15)

Dobrý den,
> mám problém který mě opravdu trápí v posledních dnech na to musím
> pořád myslet a jen málokdo mi opravdu rozumí jak se cítím a co
> prožívám.
> Je mi 25 let a už jsem se dostala do období, kdy bych ráda
> miminko. Už jsem i vysadila prášky. Moc bych si přála holčičku a
> s manželem by jsme oba chtěli Natálku. A tady je ten problém. Mám
> kamarádka o 3 roky mladší, která nečekaně otěhotněla a když
> vybírali jsméno pro holčičku, bavili jsme se spolu že já bych
> chtěla Natálku a ona příště s přítelem přišla s tím, že chtějí
> taky Natálku....... to byl pro mě trochu šok, že mi chtějí to
> jméno sebrat, ale říkala sem si že třeba budou mít
> kluka.......nebo to změní..... nedokázala sem se jim přiznat jak
> moc mě to trápí, že mi chtějí vzít moje vysněné jméno. Jenže
> holčička se narodila a jméno nezměnili a na mě to teď dopadlo v
> celé váze. Možná že teď nechápete proč - budu se snažit to
> vysvětlit. Často se s nima vídáme -jako s přáteli a já si
> nedokážu představit, že poprvé oslovím "Natálko" cizí dítě a né
> to moje........ mám prostě v hlavě představu jak oslovuju svoji
> holčičku ...... a tohle mi nějak nejde - zatím jsme jí neviděli,
> a nemusela jsem to řešit, ale bojím se, že to ani nedokážu a hlavně
> jak jim to pak vysvětlit????? Navíc bydlíme hned ve vesnici vedle
> a všichni se známe se všemi..... až budu těhotná a všichni se mě
> budou ptát na jméno..... budou mi říkat - jééé Natálka jako
> ...... (moje kamarádka).....a já budu vysvětlovat - né ona mi to
> jméno sebrala i když věděla že ho chci já - a rázem z toho že
> budu mít Natálku nebudu mít ani radost - budou na mě koukat jako
> že já jsem ta kdo se opičí.... a pak taky co výchova??? jedna
> holčička něco udělá , její maminka na ní zakřičí a otočí se
> provinile obě...... Co mám dělat??? Přeci se svojí Natálky
> nevzdám, trvalo dlouho než jsem to jméno vybrala. Potřebovala
> bych znát váš názor jestli jsem nešťastná právem, nebo šílím
> neprávem a jak z toho ven. Ono se řekne - hoď to za hlavu a
> prostě měj taky Natálku, ale horší je poručit srdíčku to udělat.
> Taky se to mezi kamarádky podle mého tohle nedělá. Moc děkuji za
> odpověď.
> Bára

Odpověď: (28. 5. 2008, 21.52)

Milá Báro,
když jste o svých pocitech a svém vztahu k tomu jménu nehovořila s kamarádkou dříve, je třeba vzít tuto záležitost jako fakt - nehodnotit, co se dělá a co se nedělá a uznat právo kamarádky na výběr jména. Její dítě se narodilo dříve a to je fakt... S tím je třeba se smířit! Až se vaše dítě bude chystat narodit, otevřte své srdce i hlavu jménu, které s ním bude v harmonii. Je dobré umět nechat věcem volný průběh a nelpět na svých představách (je možné, že i pak budete mít pocit, že Natálka je to pravé jméno, pak dáte jméno natálka). Bylo by fajn, kdybyste k dceři kamarádky měla hezký vztah a to krásné jméno ji přála a viděla, že to jméno ji patří...

Marťas píše: (26. 5. 2008, 11.22)

Dobrý den, mám problém se svojí 15-letou dcerou. S jejím otcem jsem již osm let rozvedená, na ni ani na její starší sestru neplatí. Nyní jsem tři roky vdaná, mám malé dítě.Až do doby než nastoupila na střední školu s ní nebyly větší potíže. Nyní dokončuje první ročník s velmi špatnými známkami. Nechce s námi komunikovat, doma krade peníze a poslední týden i alkohol. Jediné co mi sdělila, je, že chce bydlet u táty a nechat školy.Nevím co dál, byla bych ráda aby si dodělala školu i maturitu.Jsou to jenom tři roky a potom si může jít kam chce.Mám souhlasit se změnou školy ? Není to chyba? A co stěhování k otci? Nemá trvalé zaměstnání a v součastnosti žije v podnájmu. Děkuji za odpověď.

Odpověď: (28. 5. 2008, 21.37)

Milá M.,
chápu vaši starost o dceru, ale v 15ti letech je dcera zodpovědná za své jednání. Budete-li na ni stupnovat tlak, patrně to povede spíše ke stupňování odporu k vašim návrhům. Můžete s dcerou zajít např. do SVP nebo k nějakému jinému psychologovi, kterému se může podařit navázat s ní vztah a situaci rozebrat tak, aby si byla plně vědoma toho, jaké následky bude mít její počínání (mám pocit, že z vašich úst to nechce vnímat) Přeji vše dobré.

katja píše: (26. 5. 2008, 9.14)

Dobrý den paní magistro,
Můj manžel má jak tvrdí jen kamarádku, se kterou se vidí občas v práci a většinou každý den si píši sms zprávy, které mi nechce ukazovat a tvrdí, že je to jeho soukromí. Zná ji asi tři roky a přátelit se podle jeho slov začali v září loňského roku. Také tvrdí, že mezi nimi nic není, prý si hned na začátku řekli, že mezi nimi nic nebude. Když mu říkám ať s tím přestane tak nechce. Touto cestou prosím o radu.
Děkuji.

Odpověď: (26. 5. 2008, 21.56)

Milá Katjo,
odpověď ode mne bude víceméně obecná, protože neznám vaše manželství, ani vás a  ani vašeho manžela. Je třeba si uvědomit, že i když člověk žije v manželství, zůstává zároveň individualitou s potřebou soukromí a je třeba to ctít. Důležitou součástí partnerství je vzájemná důvěra a úcta.
Zákazy a příkazy obvykle partnerství nerozvíjí, ale spíše ničí. Láska je dobrovolné sdílení a výměna hezkého...
Svým způsobem vaše znepokojení chápu, možná si manžel hraje s ohněm, ale nevidím jiné řešení, než manželovi důvěřovat... Bylo by hezké, kdyby s vámi manžel alespoň částečně sdílel to kamarádství....ale vynucovat to nelze. Když se vám podaří naladit na strunu důvěry, můžete položit nevtíravě nějakou otázku na kamarádku ... zlehka... můžete navrhnout, aby přišla na nějakou vaši akci s jinými kamarády...(ale to až když by okolo tohoto tématu vládl mezi vámi klid a pohoda)

anonym píše: (19. 5. 2008, 19.36)

Dobrý den také mám problém ale nerada bych aby to četl někdo další daly by se zaslat podrobnější informace soukromou poštou?

Odpověď: (25. 5. 2008, 17.30)

co za to?

DeBi píše: (19. 5. 2008, 18.38)

Dobrý den,napadlo mě že když mám strach zajít k lékaři tak si najdu nějakou stránku, kde mi třeba pomůžete..takže můj problém spočívá v tom že už delší-nebo spíše dlouhou dobu pociťuju nevolnost..celkem často..ale vždy to nějak prešlo..často když jsem byla mezi lidmi, se kterými je mi dobře..teď už je mi však nevolno pořád..mám strach jíst..dříve jsem strašně ráda chodívala do školy,těšila jsem se na každý den s mými spolužáky a lidmi ze školy..ale teď je to prostě uplně naopak..tak by me zajímalo, je-li možné že je to způsobené psychikou?vsugerováváním nevolnosti a různých podobných pocitů?předem děkuji za odpoveď.

Odpověď: (25. 5. 2008, 17.28)

Milá DeBi,
nemyslím, že by šlo přímo o vsugerování nevolnosti... vy nějak vnímáte, že s psychikou váš problém souvisí, tak by bylo dobré, nalézt nějakého šikovného profesionála ve vašem okolí... Ale bylo by dobré, kdybys k lékaři zašla ...

Míla píše: (19. 5. 2008, 17.27)

Dobrý den,chtěla bych začít od začátku. Vyrůstala jsem v rodině, kde mamka byla má nejlepší kamarádka, ale otec byl alkoholik, zahýbal jí a mlátil jak mě, tak jé...jen mého bratra bral nás ne. Na základní škole jsem byla kopací míč a všichni mě šikanovali a já si to nechala líbit a uzavřela se do sebe. Pak zavraždili moji příbuzní bratra mého táty a nedostali ani žádný trest a z toho jsem se složila a chodila k psychologovi.Žilo se  mi od té doby špatně, protože táta ppořád brečel, vyhrožoval, že udělá kdo ví co a hodně pil. Už nás nemlátil, ale blbeček a NIC jsem byla pořád. Hledala jsem utočiště ve vztahu s mužem, ale buď jsem měla alkoholika,zloděje nebo proutníka, což jsem samozřejmě zjistila až později a nechala je být. Vdala jsem se a myslela,že budu šťastná, ale omyl, po 3 letech jsme si přestali rozumnět a chtěla jsem se rozvést, jenže u toho jak jsme se dohodli nezůstal a poslal na mě žalobu, přivedl si mámu která na mě řvala, že mi nic nepatří a dělal vše proti mě. Po roce jsem se rozvedla a dělal problémy s majetkovým vyrovnáním.Připadá mi jako když je všechno proti mě, celý život jen trpím a nevím proč. Dnes jsem měla zkoušky v autoškole na které jsem se opravdu připravovala a stejně dvě nezvládla a pak na mě instruktor řval, že jsem se na to vykašlala a já se rozbračela.Když na mě někdo řve, uzavřu se do sebe a jsem hrozně smutná a vrací se mi minulost, nedokážu se stím vůbec poprat a ještě k tomu mám hrozně malý sebevědomí i když všichni říkají, že jsem pěkná holka, komunikativní, pracovitá, ale co z toho, když si nevěřím a pořád se na mě valí jen to nejhorší. Už nemám ani sílu s tím vším bojovat.....Prosím o radu, co mám ze sebou udělat abych žila normálně

Odpověď: (25. 5. 2008, 17.22)

Milá Mílo,
zde jednoduchá rada nestačí. Je třeba  mnoho energo/emocionálně-informačníc­h očist. Bylo by dobré, abyste alespoň jednou přijela a já vás konkrétněji nasměrovala dál (jste-li z blízka, byla by vhodná pravidelná spolupráce)

mirek píše: (19. 5. 2008, 15.06)

Předem vás chci pozdravit a poděkovat za to, že se mohu zeptat.
Ani nevím, jak mám začít. bydlím se svyým  strýcem na vesnici ve Slezsku, kde jsem se narodil. Předtím, když žila ještě babička a děda, jsme tu v našem domě žili společně - babička, děda, máma, strejda Bohuš a moje sestra. S otcem jsme nežili. Po nějaké době se máma s námi od ostatních odstěhovala na jižní Moravu. Já jsem se v 18 letech přestěhoval zpět. Situace už byla jiná. Babička s dědou už byli po smrti a dům zdědil strejda. Konkrétně to bylo tak, že strejda Bohuš se o babičku a dědu staral až do jejich smrti. Nikdo mu nepomohl - jeden kvůli tomu, že bydlel daleko, druhý zase, protože neměl čas a ostatní dali přednost alkoholu. Když se řešilo dědictví, nakonec strejdovi Bohušovi dům s pozemkem, ve které bydlel se svými rodiči, nechali a podepsali, že nic nechtějí.
Takže do této situace jsem se tu nastěhoval zpět. Protože strejda je dlouhou dobu rozvedený a žil sám a protože dům je veliký, tak sám chtěl, abych tu bydlel. To jsem chtěl napsat na úvod, aby byla situace jasná.
Po 5 letech propustili z vězení strýce Josefa, který neměl kam jít a tak se ho ujal strýc Bohuš a vzal ho k sobě. Po nějaké době mu nechal napsat trvalé bydliště. Strýc Josef je alkoholik, zloděj, gambler a problémový člověk. Sám má 2 syny, kteří mají kolem 14 let a toho staršího si vzal k sobě, protože se ho matka zřekla, čili tu bydlíme všichni 4. Já studuji v Opavě a tak nejsem přes týden doma. Za tu dobu , co tu bydlí strýc Jozef, vzniklo mnoho problémů. Každy rok pěstuje marihuanu na zahradě, mám strach co se stane až na to příjdou. Strýc Josef každý den chodí domů opilý a když mu někdo něco řekne, je velmi agresivní, takže máme strach mu něco vytknout, vlastně ho tu trpíme. Několikrát ukradl peníze z domu, strhnul plechovou střechu na kůlně a prodal plechy, taky příbory a kotel na zabijačku a dalom by se toho jmenovat mnoho.Jednou v hospodě se nepřiměřeně bránil a srazil člověka na zem a ten zůstal v komatu. veškeré náklady ve zdravotnictví s tím spojené mu naúčtovali. Dluží zdravotnictví mnoho peněz, dluží peníze za řadu soudních výloh a celkem dluží asi 150.000kč Nechodí do práce, asi je veden a UP a říká, že nemůže pracovat, jinak mu vše strhnou kvůli dluhům. Strýci Bohušovi na žádné výlohy s bydlením a inkasem nepřispívá. O svého syna se nestará a nic mu nekoupí, ten kluk je fakt chudák. Už je v pubertě a nemá žádný řád. Jeho otec žije z jeho přídavků, které propíjí a prohazarduje. 3krát byla u nás sociálka a nikdo jsme o tom nevěděli.nebyli jsme doma. Chtěli vidět jak kluk žije. Kdyby viděli ten neskutečný nepořádek a puch, v jejich pokojích, tak by ho dávno vzali do dětského domova. Jenže Strýc Josef jim ukázal můj pokoj, strejdův a společnou kuchyn  soc. pracovníci po třetí usoudili, že už nebudou otravovat. Když něco strýc Bohuš řekl, tak mu strýc Josef vyhrožoval, že mu např. podpálí barák - to bylo tehdy, když mu řekl, že mu tu marihuanu poseká, protože ji nechce v domě. V opilosti je toho schopen. Strýc Josef řekl, že pije, protože chce co nejdřív umřít. Je to rodina a i když je to už neúnosné, nemáme sílu ani odvahu něco proti němu udělat. Já nemám sílu jít na policii a něco hlásit, bojím se, že se nic nevyřeší a že mě strýc umlátí. Možná je to těžko pochopitelné co tu píšu, ale chtěl jsem se někomu svěřit a požádat o radu. Díky Mirek

Odpověď: (25. 5. 2008, 17.16)

Milý Mirku,
neveselé čtení...působí to, jako by černota strýce Josefa vládla nad vaším domem a obyvateli v něm. Jedna z věcí, která to umožňuje, je strach. Strach má také barvu tmavou - víte, jaký byl příběh ČR v r. 1938/39 - kdy se ustupovalo uzurpátorovi v naději, že se nasytí a mír zůstane zachován... ?
Vím, situace nelehká, bylo by dobré hledat spojence a do celé kauzy postupně vnášet světlo... bez spolupráce s policíí a sociálkou to asi mnoho nepůjde. V té věci je třeba postupovat velmi systematicky - tzn. vše protokolovat..., neustále žádat písemně úřady o spolupráci, o řešení této svízelné situace... (je třeba každý kontakt s úřady mít zaznamenán a kopii mít u sebe - dle správního řádu na to máte nárok)(synovec může být svěřen do péče jinému členu rodiny a nemusí do DD) Máte zkušenost s násilím strýce na vlastní kůži? Ohledně konkrétního postupu mi můžete zatelefonovat a můžeme to probrat přesněji...

Blanča píše: (19. 5. 2008, 14.16)

Dobrý den, je mi 30 let. Mám několik problémů a zatím jsem to s nikým neřešila. To, že nedokážu udržet slzy, když je v televizi nějaká romantika nebo něco smutného, to není jen můj problém, ale já nedokážu ani někomu popřát k svátku nebo k narozeninám, ani nedokážu zvládnout situaci, když někdo přeje k svátku nebo k narozeninám mě. Je to něco hrozného, protože v tu chvíli nikdo netuší, proč začnu brečet a co se se mnou děje. Další věc je ta, že se mi vymazalo z paměti vše, co jsem tam kdy měla. Vystudovala jsem střední školu a maturitu udělala s vyznamenáním. Vím, že to není nic zvláštního, ale já dnes vůbec nic nevím. Nepamatuji si nic ze školy, neznám naše dějiny, zeměpis, nevím hlavní města různých států, nic si nepamatuji z dětství - prostě mám prázdno. Největší problém mi dělá i to, že se vlastně v práci něco naučím a to, co si nenapíšu, to si nezapamatuji. Nevím, jak dál. Je to hrozně stresující a zničující. Přemýšlela jsem, jestli by to všechno nemělo souvislost se stresujícími podmínkami v rodině, ve kterých od dětství žiji. Předem děkuji za odpověď. Blanča

Odpověď: (20. 5. 2008, 20.46)

Milá Blančo,
působí to na mne jako následek silného šoku..., ale nejenom. Na dálku se vaše  řešení opravdu nenajde. Doporučuji nalézt někoho, kdo bude umět navázat kontakt s vaším emocionálním světem... Budete-li chtít, ráda se vám budu věnovat osobně.

Evelin píše: (19. 5. 2008, 11.30)

Dobrý den,
netuším, jak bych měla začít, dalo by se to shrnout asi tak do dvou vět, jedná se o mého přítele, již 14 dní mluví o tom jak by se zabil, už dříve se o tom zmíňl, ale tentokrát už se mi to nelíbí. nevím jak bych ho přiměla jít do poradny. nechce o tom se mnou mluvit, je ni řekne je toho na mě moc nechci tě tím zatěžovat. já tuším, kde by mohl být problém, všude kolem něj se jen probírají peníze a navíc má násup do výkonu. On je cholerik někdy až agresivní, ale  je velmi citlivý.
Prosím o radu.
Děkuji
S pozdravem Evelin

Odpověď: (20. 5. 2008, 20.42)

MIlá Evelin,
asi vás moc nepotěším, ale vy pro něj nemůžete udělat více než co děláte... a vy se fakt snažíte..., kříž za druhé nést nemůžeme, můžeme jen být u toho... (řešení musí hledat sám a po té cestě jít)
Přeji vše dobré

Kiki píše: (19. 5. 2008, 10.27)

Dobrý den, syn chodí do třetí třídy a poslední dobou řešíme problémy s posmíváním mezi spolužáky. Problém je, že když se synovi posmívají, tak on se vždy začne vztekat, takže se mu posmívají často. Důvodem posmívání je po každý něco jinýho(třeba jen, že se někam díval). Učitelka mi říkala, že o problému ví, že se poslední dobou děti ve třídě posmívají navzájem, že se jim snaží domluvit. Ale problém je, že syn na posměch ostatních dětí reaguje agresivně. Snažím se synovi vysvětlit, že čím víc se bude rozčilovat, tak tím víc se mu budou spolužáci posmívat, ale zatím neúspěšně.Někdy mi připadá, že chvíli vydrží zachovávat klid, ale pak se to v něm nashromáždí a vybuchne.Nevím, jak synovi nejlépe pomoci. Prosím o radu a předem děkuji.

Odpověď: (20. 5. 2008, 20.13)

Milá Kiki,
Je vidět, že vy i p.uč. jste vyzkoušeli všechny vám známé možnosti, bez většího úspěchu, proto by bylo by dobré nalézt vhodného terapeuta, který se bude synovi věnovat. Je třeba, aby i on uviděl svou situaci, problém, z nového úhlu pohledu a na základě toho na sobě zapracoval v oblasti emocionální. Je možné, že na terapii se odhalí i pro vás nové důležité aspekty... Přeji vše dobré...

Barča píše: (19. 5. 2008, 9.48)

Dobrý den, prosím Vás o radu, loni v létě jsem se sesypala ze závěrečných zkoušek, měsíc jsem nejedla, nechodila jsem ven, měla jsem pocity úzkosti a byla jsem strašně unavená pořád jsem ležela. Pořád jsem měla pocity na omdlení prostě mi nebylo dobře. Ted když mám stres třeba z nějaké zkoušky nebo z něčeho jiného (škola, autoškola, doma), vrací se mi tyto pocity. Nevím co už s tím mám dělat, jsem z toho unavená, a i můj přítel si stěžuje, že jsem strašně citlivá a všechno řeším i maličkosti a vždycky vidím tu nejhorší věc co se může stát.
Poradíte mi prosím, co mám dělat abych byla v klidu a nebyla tolik vystresovaná i z maličkostí?

Odpověď: (20. 5. 2008, 20.03)

Milá Barčo,
je třeba naučit se pracovat se svou vnitřní energií, rozvíjet ji... můžete např. vyzkoušet http://zivotni-energie.cz/deek…­, nebo cvičit šchi-kung nebo třeba přijít na individuální výuku šitou na míru pro vás...
Také se můžete inspirovat v zajímavých knihách (např. Čtyři dohody) a moudré myšlenky v sobě postupně zakotvovat (výše uvedená cvičení to však nenahradí, ale vhodně je to doplní)