Zde naleznete písemnou psychologickou poradnu. Odpovídá psycholog, psychoterapeut více; dotazy můžete pokládat, pokud je okénko otevřeno, odpovědi naleznete do týdne rovněž zde. Psychologická poradna online se uzavře po položení desátého dotazu v týdnu.
Pokud si přejete odpověď mimo psychologickou poradnu online, je třeba uhradit 100Kč na č.ú.: 2500034126/2010.
Pokud si přejete online kontakt s psychologem, ten naleznete zde online psycholog

  • Po internetu poskytuji všeobecné informace. Při osobní konzultaci jsou informace k Vaší osobě zcela konkrétní
  • Potřebujete-li dohovořit osobní konzultaci nebo konzultaci s psychologem online, kontaktujte mne telefonicky: +420 777 588 352 nebo emailem
  • Vše zde napsané bude zveřejněno

Zapomenout

Skákal přes oves

Na zodpovězení čekají: Jan, Pavel Bornfleth, kokino

< novější | 181 180 179 178 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >

nika píše: (27. 3. 2012, 8.41)

Dobrý den,nevím si rady se svojí psychikou...jsem vdaná,mám jedno malé dítě,pěknou práci,dům...a přesto si toto vše neužívám,jak bych asi měla..Mám problém s tím,že jsem si vsugerovala,že manžel zemře na rakovinu(mají tuto dg v rodině),kdykoli má nějaké i banální příznaky některé nemoci,já se vnitřně dokážu rozhodit až tak ,že si začnu představovat,jaké to bude,když zůstaneme s derou samy,jak budu zvládat výchovu,finanč.záležitosti atd....je to pro mě velmi vyřerpávající,dělá mi problémy cokoli plánovat,vzhledem k těm obavám z budoucnosti...přemýšlela jsem o návštěvě psychiatra,ale nevím,zda psychofarmaka dokáží toto potlačit...děkuji za jakoukoli radu

Odpověď: (29. 3. 2012, 22.20)

Milá Niky,
důvěřovat životu a vypustit strach je někdy vskutku náročné, ale mám pocit, že bez toho bychom umřeli za živa - princip tedy: prožívejme každý přítomný okamžik pohody jako dar. Dále je třeba si uvědomit, že myšlenky si nevybírají nás, ale my je. A taky myšlenky spojené s prožitkem tvoří...  Proto si tvořme myšlenky konstruktivní a důvěřujme, že vše, co nastane zvládneme.
Jak pracovat s nutkavými myšlenkami: materiály vpravo nahoře:
http://cz.lundbeck.com/cz/publ… -
obsedantně kompulzivní porucha....
A také technika neurolingvistické programování (NLP) pohledejte na netu...
Přeji vše dobré.

Renata píše: (27. 3. 2012, 1.47)

Milá Radano,
otec zůstal doma sám, matka má zdravotní problémy a je na LDN. On je soběstačný, ale místo aby se staral kolem sebe a domácnost, rád vymýšlí a úkoluje druhé prací kolem domu, zahrady a pole. Nevím do jaké míry mu mám pomáhat s domácností, když je sám schopný, jen ho to nějak nebaví a uspokojuje ho jiná práce. Kdyby aspoň neotravoval druhé, ale pořád něco potřebuje a vymýšlí a trvá to už léta. Domácnost jde mimo něj. Chtěla jsem ho naučit prát v pračce,ale to on nemá snahu, prý zatelefonuje a já mu ji přijedu zapnout.Poradíte,prosím,jak s ním nějak vyjít, do jaké míry mu pomáhat? Děkuji.

Odpověď: (29. 3. 2012, 9.25)

Milá Renatko,
vy si nastavte, kolik mu chcete věnovat času a energie týdně, či měsíčně, seznamte ho s tím, že tam třeba přijedete každý lichý čtvrtek na 2,5h a jednu sobotu v měsíci...Více nemůžete, protože máte svůj program. Není třeba brát jeho domácnost za svou. Přeji vše dobré.

Nitunah píše: (26. 3. 2012, 19.11)

Zdravim,

chcem sa spytat ako by ste nazvali stav, ked voci otcovi citim, ze ziadny jeho čin alebo akykolvek typ spravania nie je schopny zmenit moj vztah k nemu...pozitivny alebo negativny... zmenu mojho postoja voci nemu moze sposobit jedine moj stav ci uz pokoja alebo vyrovnanosti. ak sa dostanem do stavu pokoja, som schopna ho mat rada. btw. predtym to bolo horsie, mali sme priserny vztah

Odpověď: (29. 3. 2012, 9.20)

Omlouvám se, ale nerozumím otázce. A není mi jasné, zda vás něco trápí, nebo hledáte jen slovo.

Dana píše: (26. 3. 2012, 17.59)

Dobrý den, ráda bych znala Váš názor na svojí matku. Od dětství jsemm jí nikdy nevoněla, i když si myslím, že moc výchovných problému se mnou neměla.Vystudovala jsem VŠ, mám 1 dítě a jsem rozvedená. Ihned po svatbě se naše vztahy ještě přiostřily, když mě začala pomlouvat mezi přáteli a známými, že jí chci vystěhovat z jejího bytu, což jsem se vždy dozvídala oklikou, ona nidy na přímý dotaz, proč to děla, neodpověděla a šla se dívat z okna. Tak jsem omezila návštěvy u ní a následovaly pomluvy typu, že jsem feťačka, alkolička i ještě hrubšího zrna. Ráda se baví tím, že mě neustále zkouší, jak bych reagovala na nové životní skutečnosti, třeba že umře. Léta už tyto zkoušky znám a tak na ně ani nereaguji, což jí popouzí snad nejvíce. Trpělivě jsem to přecházela hodně dlouho (přes 20 let)s tím, že toho jednou nechá, ale ani to mi moc nepomohlo, protože prostřednictvím drbů a intriků pokračuje pořád stejně, hodně moc mi tímto taky ublížila, ale i to jí nechává v klidu, zato je pravda, že po tom všem už jí vůbec nevěřím. Ráda bych ještě dodala, že před cizími lidmi se chová jako lidumilná bábinka. Co mám dělat, na práškách bych nerada skončila, protože ty přeci nemohou změnit druhou osobu, která se ani nemá zájem změnit.

Odpověď: (29. 3. 2012, 9.19)

Milá Dani,
vaše  pravá otázka je naznačena v závěru vašeho psaní - jak se mám vyrovnat s tím, že mě máma nemá ráda tak, jak bych si přála.
Vyrovnat se s tím zpravidla zahrnuje kus cesty. Kus jste ušla statečně sama, nyní doporučuji spolupráci s psychoterapeutem. Obecně: je třeba přijmout realitu, uzdravit své zranění, její jednání nebrat osobně a jen ho pozorovat a střihnout pouto...
Přeji vše dobré

APR píše: (26. 3. 2012, 15.26)

Dobrý den,
mám partnerský problém. S přítelem jsem tři roky, bydlíme spolu v jeho novém bytě 9 měsíců. Předtím jsme byli nejlepšími přáteli 8 let. Řešili jsme vše i partnerství. On byl do mě prý 2krát zamilovaný, já měla vždy partnera. Jiskra přeskočila až později. On neměl téměř žádný vztah, nemá zkušenosti a je tvrdohlavý a nepřizpůsobivý. Na začátku vztahu se styděl mě vzít za ruku, pohladit - i v soukromí. Postupně k tomu našel cestu, ale je to spíše jak láska z první třídy - pošťuchování, vymýšlení kravinek. Je to milé stále, ale není to proloženo opravdovým vážným citem, vyjádření lásky slovem, gestem. Jen dětské hry. Bohužel, ač ho miluju, nejsem v tomto vztahu šťastná. Nemyslím si, že požaduji moc. Když mu o tom povídám, rozčiluje se, že to zas a znovu probírám, ať mu nechám klid. Zkoušela jsem to nevytahovat a na nic nereagovat dva měsíce vkuse - nic. Jsem unavená. Sama jsem studovala psychologii, ale tohle je na mě moc. Jsme oba vysokoškoláci z úplných rodin a s hezkým vztahem k nim. Jen nám to spolu nějak nejde. Zkusila jsem od něj odjet, po jedné hádce. Jednou zavolal a pak usnul. Pak jsem utekla na tři dny ke kamarádce - jen jsme na sebe řvali do telefonu, ale on nepřijel. Mám pocit, že mu na mě nezáleží, ale on tvrdí opak. Pramení to vše snad z té nezkušenosti? Nebo je vina u mě? Prosím o radu. Díky.

Odpověď: (29. 3. 2012, 9.13)

Milá APR,
z psaní  jsem nepochopila, proč jste rozchod nedotáhli - jak vás tedy dostal zpět. Máte pravdu, ve vztahu, když jste unavená, je to signál toho, že vám to spolu moc nejde. Vám nestačí to, co vám nabízí a nevypadá to, že by byla možná změna. On pro vás prostě nemá to, co potřebujete. Není třeba hledat viníků, jen to zkonstatovat a popřát si svobodu... Vím, že je těžké udělat takové rozhodnutí, když se máte rádi, ale přát jeden druhému štěstí, je také součástí lásky. Držím palce.

Ája píše: (26. 3. 2012, 15.08)

Dobrý den,
procházím složitou životní situací.... Po 8 letech se znovuobjevil otec mé dcery a navázali spolu pěkný vztah... Bohužel jsme spolu navázali vztah i my dva - problém je v tom, že je ženatý.. Ač jsme si oba vědomi, že to není v pořádku, stále nás k sobě něco přitahuje a čas od času "zhřešíme"... Myslím, že jsme si oba vědomi, že tudy cesta nevede, jenže se z toho nedokážeme vymanit. Teď mi "partner" opět napsal, že s tím chce definitivně skončit... Už jsme to ale párkrát takto zkoušeli a nakonec se to po čase zase zlomilo... Je mi, jako bych stále dokola prožívala rozchody a návraty... Jak se z toho ale mám dostat,když ho mám stále moc ráda? Jak mám na něj zapomenout, když se s ním potkávám přes dceru ( nemluvě o tom, že je mu malá hrozně podobná... ). Připadám si jako v kruhu... už se to tak táhne čtvrtý rok... Zpočátku to vypadalo, že k rozvodu opravdu dojde, ale jeho žena přišla o práci, pak onemocněla...tak s ní zůstal. Mají spolu společné dítě. Je mi jasné, že už se rozvádět zřejmě nebude...přesto se s tím nedokážu srovnat... Možná proto, že se ta "naděje" vleče už tak dlouho...a že i on sám v tom není jednoznačný. Prosím poraďte mi, co můžu udělat proto, abych se s tím srovnala a zase nalezla klid a mír ve svém srdci. Děkuji.

Odpověď: (29. 3. 2012, 9.03)

Milá Ájo,
situace skutečně nelehká. Zapomenout nelze. Máte pravdu - nejednaznočností a nadějí vytváří partner pružinu, na které vás drží. Sama uvidte tu pružinu a rozhodněte se, že tak to nechcete a chcete svou erotickou lásku přetransformovat v lásku kamarádskou. To skutečně lze a tím se stanete svobodná. Netvrdím, že je to snadné. Lásku v sobě ponecháte a popřejete ze srdce druhému jinou ženu... a sobě svobodu, samostatnost a třeba i jiného partnera. Držím palce.

jajinka píše: (26. 3. 2012, 11.37)

Milá poradno, mám takový velký problém, můj manžel mě podvádí s mojí kamarádkou, já jsem něvěru odhalila, a manžel se mi přiznal, napsal mi že mě i syna má rád , a že nas nechce opustit. Ale  nedokáže vztah s mojí kamarádkou ukončit, jezdíme dokonce na společné výlety a můj manžel chodí hrát tenis s jejím manželem. Její manžel ten nic netuší. Je to pro mě hrozná situace nevím co mám dělat já manžela miluji a opustit ho nechci , ale milenku mu také trpět nechci. nevím jak z toho trojůhelníku ven

Odpověď: (27. 3. 2012, 22.47)

Milá Jájinko,
takřka čtyřúhelník. Důležité je, že se všichni máte rádi, a že máte s manželem stejný vkus ;). Snad vás trochu odlehčení nezranilo. Důležité, krom uvedeného je, abyste se všichni cítili dobře. Mluvila jste o tom s kamarádkou? Co navrhuje? Jste statečná, že jste zjištěná fakta nesdílela s jejím manželem. Považuji to v tuto chvíli za seriozní, ale s kamarádkou by se to probrat mělo. A pokud nebude mít pocit, že je třeba do vztahů uvést trochu jiný řád než je nyní, pak ji řekněte, že považujete tedy za férové situaci otevřít i jejímu manželovi. Totéže navrhněte i svému manželovi... Když otevřené vztahy, tak se vším všudy... Jáji, nezapomente, že nevím, co vašeho manžela vede k takovému jednání... a jak by reagoval, kdyby měl pocit, že o vás může přijít... To by bylo spíše na osobní konzultaci s vámi a manželem. Přeji vše dobré a držím palce.

Veu píše: (26. 3. 2012, 11.31)

Dobrý den, potřebovala bych radu. Jsem už ze své situace zoufalá. Pracuji v zemědělství a k tomu dálkově studuji vyšší školu, je to dost nápor, jsem přepracovaná, tři měsíce jsme neměli v práci volno a další dva nás čekají. Doma mám samé nezaměstnané ( matka, bratr, přítel ), a tak se musím hodně otáček, abych rodinu uživila. V důsledku zkoušek ve škole a neustálé práci jsem nyní strašně vznětlivá, skoro bych byla schopna "vraždit". Členům rodiny se do práce nechce, matka je těžce závislá na internetu, bratr požívá velké množství alkoholu, přítel mi neustále vyčítá, že jsem z práce unavená, v práci mě neustále shazují ( nutno podotknout, že už jsou to lidé předdůchodového věku ), máma doma nic neudělá a v podstatě na mě závisí výchova malé sestry ( 5 let ) a k tomu mě čekají dlaší zkoušky. Nějak už to nezvládám a při každé sebemenší reakci "vyletím". Chci se tedy zeptat, než zajdu k lékaři, jestli se to dá zmírnit nějakými léky. Protože odstěhování od rodiny bohužel nepřichází v úvahu, ale v blázinci taky skončit nemohu.
Děkuji

Odpověď: (27. 3. 2012, 22.36)

Milá Veru,
to je teda "porce" na jednu křehkou dívku... To, že to nezvládáte, se nedivím. Řvala bych taky. Spoluzodpovědnost, kterou cítíte vy, cítí ještě někdo z té povedené partičky? Kdyby každej alespon cítil zodpovědnost za sebe... Mno, nevím, jestli vaše rozhodnutí se neodstěhovat, není sebezničující. Jste si jistá tím, že vám funguje pud sebezáchovy? Já úplně ne. Antidepresíva vám mohou trošku pomoci, ale něco je našišato... Kdybyste si chtěla urovnat možnosti, ozvěte se, telefonicky je spolu můžeme probrat (zavolám vám...) Držím palce.

Lenka píše: (26. 3. 2012, 0.33)

Dobrý den, mám takový plíživý problém...
Je mně 45 let a podle všeho jsem už v přechodu. Nemám žádné problémy typu - návaly, pocení, bušení srdce, jen se prostě přestala dostavovat menstruace...velmi mě to zaskočilo, o to víc, že jsme s manželem před dvěma lety uvažovali, že si ke dvěma starším dětem pořídíme ještě mimi..Tehdy jsem obešla všechny lékaře, byla jsem v pořádku, jen jsem pak prostě nenašla odvahu. Byla jsem srab, ani jsme to nezkusili. A teď, když už to nejde, mě to neskonale mrzí a trápí. Něco mi chybí, je to jako bych o něco přišla. Čtu si o starších matkách, o pozdním těhotenství, atd. Vím, že bych se tomu neměla podvolovat, ale pořád na to myslím. Mohla jsem být doma s děťátkem, nemusela jsem být v práci...vÍm, že se s tím musím vyrovnat sama, ale je to těžké, plíživé..
Děkuji za odpověď.

Odpověď: (27. 3. 2012, 22.26)

Milá Leni,
předpokládám, že jste tentokrát vynechání menstruace konzultovala s lékařem, pokud ne, doporučuji. Máte pravdu, někdy přijmout to, co nelze změnit, je bolestné...Nechte ten smutek projít a odejít.  Snadněji se taková zkušenost přijme, když ji nějak zužitkujeme. Můžete si slíbit, že když příště budete mít chut udělat něco ze srdce, tak se nebudete bát. Můžete se přihlásit o pěstounství... Přeji vše dobré.

Zoe píše: (19. 3. 2012, 20.19)

Dobrý den , mám kamarádku která v blízké době omdlela z neznámých důvodu v šalině. Dostala otřes mozku a nyní říká že jsi nepamatuje věci od začátku roku. Všichni jsme jsi mysleli že se jí ta paměť navrátí ,ale ona neustále tvrdí že jsi nic nepamatuje a že dokonce jsi nepamatuje věci které se nyní učí.Mě to přijde opravdu zvláštní a dokonce nemožné po uraze má už asi měsíc.V dřívějších na tom psychicky také nejlépe nebyla. Mohla bych se zeptat zda její paměť je příčinou psychickou  ?

                                            Děkuji

Odpověď: (22. 3. 2012, 21.20)

Milá Zou,
je hezké, že se staráš o kamarádku. Jen nechápu, že to neřeší někdo jiný jinak. Prosím tě, zkus na někoho apelovat, aby tomu věnoval pozornost a šla na neurologii a jiná vyšetření. http://www.pcp.lf3.cuni.cz/pcp… - tento člověk se věnuje kognitivním funkcím psychiky a jejich precizní diagnóze. Ten kontakt se může hodit, ale měla by nejprve projít přesným vyšetřením neurologickým na všechny možné nemoci ... Jsi prima :).

Jana píše: (19. 3. 2012, 19.19)

Dobrý den, chtěla bych pomoci s manželovou nevěrou, zjisťila jsem to minulý týden, přiznal se ale myslím že mi neřekl všechno, teď jsem hrozně podezřívavá, máme spolu dvě děti a hrozně to bolí, jestli spolu spali jednou nebo stokrát ale spali a nevím co mám dělat, chtěla bych mu odpustit,ale je to hrozně těžké, mám to pořád před očima. Nevím jak dál postupovat??

Odpověď: (22. 3. 2012, 21.14)

Milá Jano,
vy si volíte myšlenky. Vy se rozhodujete, zda budete podezřívat. Ano, přijměte jako fakt, že manžel s tou ženou něco měl a víc vědět nechcete, protože kvalitu vašeho manželství to nevyřeší. Jestli se budete utápět ve fantaziích a pod. pak svůj stav budete zhoršovat, jestli se budete dívat na sebe jako na obět a na manžela jako na hříšníka, pak manželství zabijete. Ano, tato situace vás zabolela u srdce, tak si srdce pohladte a uzdravte - můžete se objednat i na léčebnou meditaci. Důležité je to, co máte spolu vy dva. (mmj. jste nenapsala, jak se manžel staví k vám a manželství) Přeji vše dobré.

Pavel píše: (19. 3. 2012, 17.28)

Dobrý den, bohužel se nám doma objevil velmi nepříjemný problém. Zjistili jsme, že náš 11ti letý syn nám vzal doma 2000 Kč. Po půlhodinovém rozhovoru s ním, bez jakékoliv facky, se nám k tomu přiznal. Proč to udělal nám však nebyl schopen vysvětlit. Domníváme se, že se tak stalo kvůli tomu, že od malička měl v podstatě skoro všechno co chtěl. Naše současná situacec nám však nedovoluje toto mu poskytovat a tak se domníváme, že to řešil "po svém". Nevím, jak s ním dále pokračovat, abychom neudělali nějakou další chybu a abychom podbným dalším případům zabránili.

Děkuji

Odpověď: (22. 3. 2012, 21.07)

Milý Pavle,
ano - příčinu, kterou tušíte, je pravděpodobná (nikoliv jediná možná). Průběžně s dětmi mluvte o tom, jak fungují peníze - kde se v domácnosti berou, jak se s nimi nakládá a že je přirozené, že nemůžeme mít všechno... že to tak je a je to tak přirozené a že něco mají lidé kolem, neznamená, že já to musím mít taky - podívejte se třeba společně na Homolkovi, nebo  na Zítra to roztočíme, drahoušku - jak je to vlastně vtipné a ubohé, když napodobujeme ostatní... i když dřív to byla pračka a ted je to mobil nebo něco jiného... Taky ho učit pracovat - odpracovat si peníze... Mluvte o tom, že vy taky nemáte vše... a netrápí vás to... Držím palce.

macek píše: (19. 3. 2012, 15.51)

Dobrý den,chěla bych pomoci při řešení problému.Mám 7 letou neteř.Je velmi zaostalá proti svým vrstevníkům a protože jsem si ji pro její velmi milou povahu oblíbila,trávím s ní velmi  času.Učím ji mluvit a ukazovatcokoli co ji rozvíjí.Bydlí s rodičim kousek od mého domu a chodí ke mě.Její rodiče jsou invalidní důchodci a celý den sledují TV.Bohužel její rodiče to cítí jako příkoří a začali se na ni zlobit.
Když se jich zeptát tak to nepřiznají a tvrdí mi,že jim to nevadí,ale opak je pravdou.Nevím jak se k tomu postavit,abychom mohli trávit společný čas aniž by ji potom doma vyčítali moji společnost.Má v hlavě potom dokonalý maglajz.
Děkuji

Odpověď: (22. 3. 2012, 21.00)

Milá M.,
ocenuji vaši snahu a péči, kterou ji věnujete. Jestli tomu dobře rozumím, tak máme na výběr: s neteří se stýkat a nechat volně plynout chování jejích rodičů, kteří otevřeně s návštěvami souhlasí (zaplat pánbůh za ty dary - to myslím vážně) a nebo návštěvy ukončit, přestože neteř je s vámi ráda. Takže volím variantu č.1. Pokud by neteř nechtěla, bylo by to jiné. Vy vyjadřujte úctu a respekt k jejím rodičům - upřímně, právě proto, aby cítila co nejvíce bezpečí ve vztazích mezi dospělými.

Pavlína píše: (19. 3. 2012, 14.36)

Dobrý den,  potřebuji poradit: Měla jsem úžasného přítele:pozorného a starostlivého. Byl všechno,co jsem kdy chtěla.Plánovali jsme spolu budoucnost. Pak ale přišel o práci, nějaký čas to šlo. Posléze se se mnou rozešel po telefonu kv. hlouposti, cca měsíc.Každý máme vlastní byt,takže to bylo bez problémů. Nyní jsem ho viděla na oslavě jeho sestry. Uvědomila jsem si,že s rozchodem není stejně jako já smířený, chtěla jsem s ním promluvit.Nejprve mi lhal do očí, že mám nový vztah ( o čemž by jeho sestra vědela), pak plakal a nakonec se mě pokusil na oslavě ztrapnit. Řekla jsem tedy, že je opravdu konec, ale trápí mě to. Vím, že se se mnou rozešel z důvodů, že má strach, že by nebyl schopen mě zabezpečit. Poradíte mi, jak dále s touto situací naložit? Díky  Pavla

Odpověď: (22. 3. 2012, 20.53)

Milá Pavli,
ufff... a tady bych nejraději odpověd ukončila. Je třeba přijmout, že je to smutné a smutek nechat odplynout - popřát expartnerovi cestu, kterou si vybral. A sobě důvěřovat, že vaše cesta jde ruku v ruce se štěstím. Přeji vše dobré :).

Majča píše: (19. 3. 2012, 14.23)

Dobrý den, mám partnera kterého miluji a nechtěla bych ho ztratit kvůli svému výbuchu vzteku. Někdy mi stačí velmi málo, stačí jen nějaká hloupost a já vybouchnu a nedokážu svůj vztek ovládnout. Dokážu se rozčílit až do nepříčetna a pořád dokola jen mluvím a mluvím. Většinou jsou to jen samé výčitky a hlavně abych mu v té chvíli co nejvíc ublížila. V tu chvíli mám v sobě hrozně moc vzteku a nedokážu se ovládnout. V tu danou chvíli nic nedokážu řešit v klidu. Jsem z toho nešťastná a nevím co s tím mám dělat. Prosím poradíte mi? Předem vám moc děkuji.

Odpověď: (22. 3. 2012, 20.46)

Milá Majčo,
pokuste se, prosím, v sobě ukotvit: "Z MYCH UST NIKDY NEVYJDOU SLOVA, KTERÁ BY UBLÍŽILA. TO JE MOJE ROZHODNUTÍ, KTERÉ BUDE PLATIT I TEHDY, KDYŽ BUDU NAŠTVANÁ A I KDYŽ BUDU MÍT POCIT, ŽE MI NĚKDO UBLÍŽIL, PROTOŽE VÍM, ŽE ZLO PLODÍ JEN ZLO." Tak to je začátek, to si zapište do celého vědomí, do včech buněk. Třeba stokrát do deníčku a na domácí nástěnku. Pak je další krok, jak pracovat se svým vztekem, poznat, k čemu všemu se váže... k tomu je dobrá např.:­http://rovena.info/lecebna-med… - taky knihy, jejichž téma je práce s emocemi. Pohledejte v knihkupectví, knihovně... objednejte se a spolupracujte s psychoterapeutem... Můžete se seznámit i s http://rovena.info/lecebna-med… - i když tam není uvedeno, i vaše téma je tak možné řešit. Držím palce - cíl stojí za to :)

Jirka píše: (19. 3. 2012, 13.57)

Dobrý den.Chci se zeptat jesti se mi dá pomoct s tímto problemem.Měl sem přítelkyni kterou miluju a udělal bych pro ní první poslední,jenže...Dřív sem jí několikrat podved když sem byl pod vlivem alkoholu,když na to přišla odpustila mi.Vážil sem si toho ani sem nedokázal popsat slovy jako moc.Po čase sem ale ovšem na sobě zpozoroval,že prostě musím psát ostatním holkám a bavit se snimi například o sexu.Když moje bývalá přítelkyně se mě zeptala,jestli nemám něco co bych jí měl říct,několikrat za sebou jsem jí opakovaně lhal.Sám moc dobře vím,že sem neměl vést s nikym debaty o takovejch tematech a už vubec sem neměl zapírat o poslední chvíle.Prostě jsem na sobě zpozoroval,že sem chorobný lhář a partner který si žádnou nezaslouží,při tom bych pro svojí přítelkyni udělal první poslední a nikdy sem nikoho upřímě nemiloval víc.Uvědomuju si že je to hloupe,usměvné a nevíc co ještě,ale přál bych si aby mi aspoň někdo poradil jak na to vyzrát.Děkuji za odpověď případně za nějakou radu,podle ktere bych se mohl aspoň ze začátku řídit

Odpověď: (22. 3. 2012, 20.38)

Milý Jirko,
je třeba provést několik kroků - přijít na kloub, proč potřebuju komunikovat s dalšími dívkami např. o sexu - co ti to přináší, co skutečně ti to přináší. Tu pohnutku přijmout a zpracovat. Pak je třeba odhalit ten velký strach a stud, který tě vedl k zapírání. A pak přijmout odvahu k pravdě (tím můžeš klidně i začít). Cítíš se na to? Z mé zkušenosti je dobré na cestě sebepoznání spolupracovat s profesionálem - člověk člověku je spolupracovníkem, pomocníkem a není se zač stydět (viz. můj úvod na www.rovena.info ) Držím palce na cestě k pravdě na všech úrovních.

Alena píše: (19. 3. 2012, 10.24)

Dobrý den,
mám 31letou dceru, VŠ-učí na univerzitě, "našlápnuta" dobrá kariéra- pracovně velmi úspěšná, s vlastním bytem, finančně zabezpečená. Už 4 roky chodí s svobodným mužem - sezónním dělníkem, zatížen hypotékou na svůj dům.Vztah je jako na kolotči, scházení x rozcházení, on je k ní nechová nikterak pěkně, na dovolenou jezdí každý zvlᚍ-no divné. Přestože jemu jen 34 let...do pevného vztahu jít nechce a dítě taky ne. Dcera tuší, že jí tikají biolog. hodiny, ale neudělá rázný řez- rozchod a hledání nového partnera.
Můj problém je v tom, že se tímto trápím, jak to dcera "vede",,,že nemyslí na normální vztah, rodinu apod. jako každá v jejím věku. Ať si 100x říkám, že je dospělá a sama si věci řeší .....pořád mi to leží v hlavě. Manžel radí ať jí svůj názor neříkám, ale ráda bych ji na rovinu řekla, cosi o vztahu myslím - otevřela jí oči(což by ona slyšet asi nechtěla).Co vy na to? Děkuji za odpověď.

Odpověď: (22. 3. 2012, 20.31)

Milá Álo,
tak, vaše hlava ví, že každý svůj řídí sám. Vy samozřejmě můžete dceři říci, co si o tom myslíte, ale taky dodejte, že respektujete její rozhodnutí a její způsob života, protože si ho vybírá. Svým způsobem je to vaše bolest z toho, že dcera žije jinak, než byste si přála... Pustte tu představu a přejte ji ze srdce to, co si ona vybírá. Kdyby to ona chtěla jinak, bude to jinak. Pokud ona tápe a sbírá odvahu, podpořte ji. Držím palce.

Emilka píše: (19. 3. 2012, 8.50)

Dobry den, pred necelymi 14 dny mi zemrela maminka,bylo ji 65let a mela chronicke onemocneni plic, ale smrt prisla neocekavane, i kdyz si myslim, ze na smrt svych nejblizsich neni clovek pripraven nikdy, zazila jsem to jiz pred sedmi lety, kdy zemrel muj manzel. Prvni dny jsem automaticky delala, co bylo potreba v souvislosti s umrtim, a tak mi mozna uplne nedoslo, co se vlastne stalo. Ale ted jiz nekolik dni nemuzu vubec spat, jist, mam v sobe strasnou uzkost, stazeny zaludek a kdykoli jsem sama, placu a nemuzu to zastavit, nezvedam telefony nikomu krome svych nejblizsich, ani pratelum.  V praci nejsem schopna se vubec soustredit. Tak bych chtela poprosit o radu, zda mam vyhledat odbornou pomoc?Nebo mam pockat, zda tento stav odezni sam? Dekuji . Emilka , 48let.

Odpověď: (22. 3. 2012, 20.28)

Milá Emilko,
truchlení je proces - je dobré jím procházet vědomě. Jde-li člověk do sebedestrukce - že nejí a nespí - je vhodné spolupracovat s odborníky - psychiatr - antidepresíva, taky doporučuji urovnání myšlenek a léčebnou meditaci s psychoterapeutem. Budete-li mít chut, můžete mne kontaktovat. Přeji vše dobré a vězme, že naše bolest po smrti blízkých je naší bolestí ze ztráty, nikoliv bolestí zemřelého...

Renata píše: (19. 3. 2012, 7.41)

Dobrý den.Píši  vám s prosbou o radu,protože jsem v celkem zoufalé situaci.Nejde ani tak o mne jako o mého přítele.Můj přítel je 18 let ženatý.Z tohoto manželství má dvě děti 18 a 14 let.V manželství se nikdy nějak zvlášť šťastně necítil,ale respektoval ho a bral spíš jako samozřejmost.Asi před pěti měsíci poznal mně.Poznal někoho s kým je mu hezky a někoho s kým zažil něco co nikdy s nikým.zamilovali jsme se do sebe.Začali jsme přemýšlet o našem budoucím společném životě,ale byl tam ten problém,že on je ženatý.Nevěděl jak má tuo situaci řešit,ale nakonec se rozhodl,že půjde za manželkou a vše jí řekne.Ještě než to udělal dověděl se že jeho manželka má také delší dobu milenecký vztah a tak už to pro něj žádný problém nebyl a řekl jí to na rovinu.Manželka přesto že se jí to moc nelíbilo ho pochopila a řekla mu ať je teda semnou a že se domluví co dál s majetkem,dětmi atd.V ten moment byl můj přítel šťastný,mohl být semnou a nemuseli jsme se skrývat,prostě jsme prožívali nádherné období,plné plánů,lásky...až teď asi před měsícem se jeho manželka se svým milencem rozešla a na mého přítele,jejího manžela začala útočit a psychicky ho vídírat.například telefonáty,že dcera chce k vůli jejich rozvodu vyskočit z okna,že se všichni trápí atd.Přítel věděl,že tohle není pravda,ale trápilo ho to,přesto,že i s dětmi o tom všem mluvil a ty ho v celku pochopili,ona je dokáže ovlivnit,tak že děti ze dne na den mluví jinak a pak je zase vše v pořádku.Ze začátku to přítel nějak neřešil,protože ji zná a ví že taková je,ale postupem času to je pořád horší a přítel se z tohoto nátlaku téměř psychicky zhroutil.Nezbylo nic jiného než si o těchto problémech vážně promluvit,co bude dál.Mluvili jsme i o možnosti,že se rozejdeme a on se k rodině vrátí,ale tohle on nechce a já také ne.Miluje mně a je si jistý že už by manželství ani klapat nemohlo a navíc je pro něj celkem těžké smířit se spředstavou,že vše to krásné co jsme spolu prožili a plány na naši společnou budoucnost jsou najednou pryč.Přítel je teď na tom psychicky hodně špatně a já mu navrhla ať si o těchto problémech o všem co ho trápí promluví třeba s kamarádem,že tohe trápení ze sebe potřebuje dostat ven a navíc že by potřeboval nejspíš slyšet i názor někoho jiného,že to pomáhá.On sám uznal že tu potřebu nejspíš má,ale řekl,že vlastně ani nikoho takového s kým o těchto věcech mohl mluvit v podstatě nezná.Proto sám navrhl,že vyhledá psychologa který by mu v tomhle problému který ho tak moc tíží poradil.Je zoufalý a já taky.Poslední týden je náš vztah spíš takový smutný a nevím jak to všechno vůbec dopadne.Vím jen jedno a to,že on miluje mne a já miluji jeho.A že by potřeboval nějak povzbudit,nějak poradit co a jak má dělat.Proto vás touhle cestou žádám o radu o něco,co by si můj přítel mohl přečíst o něco co by mu znovu vrátilo chuť do života..o něco co tak moc potřebuje,ale není kdo by mu v tomhle pomohl.Moc vám děkuji.. s pozdravem Renata V.

Odpověď: (22. 3. 2012, 20.19)

Milá Renatko,
ptáte se za přítele - on, nechž najde pomoc pro sebe - doporočuju nejlépe konzultaci s psychologem, psychoterapeutem - třeba i po nějaký čas pravidelnější. K tématu jeho mne napadá Kniha od J. Klimeše: Partneři a rozchody. Četba jeho prožívání ovlivní pravděpodobně jen nemnoho. Vaše téma je, jak žít s mužem, který prožívá smutek z rozvodu... Můžete navrhnout i společnou návšťevu u psychoterapeuta. Budete-li mít chut, můžete se samozřejmě objednat. Držím palce.

Slávka píše: (12. 3. 2012, 21.06)

Dobrý den,jsem 6 let rozvedená, mám 2 roky přítele, se kterým jsme si koupili a opravili dům. Přes týden jsem sama s dětmi, na víkend za námi přítel přijíždí. Mám ho moc ráda, jsem s ním šťastná. Až na pár věcí - moc bych si přála "normální" vztah tzn. rodinu, která s každodenně schází večer doma, ne jen o víkendu. Chtěla bych mít také děťátko... A přitom se musím vyrovant s tím, že přítel dítě již nechce a přes týden bude stále mimo. Již v době, když jsme se seználili měl spolupracovnici, která je zároveň i blízkou kamarádkou. Myslela jsem si, že časem "upraví" pravidla svého vztahu tak, aby mě to nezraňovalo. Ale on si naopak myslel, že jak se náš vztah prohluboval, budu mít pro jejich kamarádství větší pochopení. Po tu dobu 2 let se setkávají celkem pravidelně na 2 dny v měsíci, kdy spolu řeší pracovní záležitosti a kdy u něj přespává. Mimo to spolu jezdí na různé firemní akce, školení a teambuldingy. Věděla jsem o tom od začátku a jak jsem již psala domníval jsem se, že jim dojde, že je to vůči mě netaktní - ty společné večery a noce, v době, kdy já jsem 90 km daleko a svých dětí a povinností a nemohu být s tím, koho miluji a stýská se mi po něm. Ona je vdaná, když je mimo domov o dětí se stará manžel...Přitel ani jeho kamarádka nechtěli situaci řešit, ikdyž jsem řekla, že mi to vadí a že bych byla ráda, kdyby u něj kolegyně nepřespávala.Situace je taková, že příteli to připadá normální a moc nechápe, proč by mě to mělo vadit, že bych mu měla věřit. Já mu věřím, ale přesto mě situace znepokujuje - zejména nedostatek taktu a férového jednání (když zjistil, že nejsem ráda, že má večer u sebe kamarádku, když jsme si volali, tak začal své setkání zatajovat a maskovat tak, abych nabyla dojmu, že jejich styky jsou čistě pracovní - když jsem letos v létě zjistila, že je to jinak a že mě uváděl v omyl, byla jsem velmi zklamaná a rozlobená). Následující měsíce jsem se od toho snažila odpoutat, netušila jsem, jak to mezi nimi je ani jsem po tom nepátrala. Musím říc, že jinak je náš vztah skutečně hezký a neměla jsem potřebu to "pitvat" a trápit se tím.Situace je však neměnná, s tím, že můj přítel mi řekl, že to sice snažil nějak řešit, ale že to nejde, že mají hodně práce. Vím však a nakonec si to přiznal i on, že mejde o práci, ale o to, že je to pro ně důležité a proto to něchtějí měnit. Zajímal by mě Váš názor na tuto situaci a případně rada, jak si o tom pohovořit se svým přítelem, nebo co by mě mohlo pomoci, abych mě to nezneklidńovalo. Děkuji.

Odpověď: (16. 3. 2012, 22.13)

Milá Slávko,
jediné, o co se můžete opřít je o důvěru v sebe a důvěru ve váš exkluzivní vztah. Přejte příteli, co potřebuje. Ze srdce mu to přejte a důvěřujte, že jeho srdce je natolik velké, že si může dovolit lásku kamarádskou i lásku mileneckou k Vám. Tzn. užívejte to hezké, co je mezi vámi a jemu přejte, co potřebuje a nepovažujte to za ohrožující... Držím palce.

< novější | 181 180 179 178 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >