kalibrus píše: (27. 2. 2012, 21.02)

Dobrý den. I když mi je 15 let, tak mám už problém. Táhne se ve mně už od 5-6 let. Bojoval jsem s ním teď zhruba rok, a měl jsem pocit, že jsem nad ním už mnohokrát vyzrál a tím se i posílil. Ale vždy po nějaké době mě dostihne a já upadnu do depresí, studu a podobných nepříjemných stavů. Zkusím ho tady popsat:
Když jsem byl malý, věk v období konce školky a nástupu do školy, tak jsme si s kamarádem hráli na mámu a tátu, nebo na tkz. doktora. Vzpomínám si, že jsme si na sebe lehali jako máma s tátou. Jenže když jsem se odněkud dozvěděl, že by se to dělat nemělo, tak jsem si takhle hrát už nechtěl. Protože jsem byl ale malý prcek, tak jsem mu to neřekl na rovinu, ale choval jsem se tak, jako kdybych nevěděl, o čem je řeč, zkrátka byl jsem dítě. Podvědomě jsem se za to styděl, od toho kamaráda jsem se držel zpátky, a začal jsem se před ním i stydět. Asi díky tomu, že jsem potom šel na gympl a změnil úplně pobyyt, tak jsem se nějak od toho problému nevědomě oprostil. Ještě před zhruba dvěma roky přišla puberta, takže jsem začal mít zájem o holky a já se úplně změnil, jak chováním, tak i rozpoložením. Před tím rokem jsem začal ten můj problém řešit, odpustil jsem si a řekl si, že vlastně můžu být tím, čím chci. Moje tužby šli za tím, že chci být silný kluk, se sebevědomím, který by se cítil jako pořádný kluk. A tím, že jsem se takhle oprostil od minulosti, jsem se mohl začít utvářet. Za ten rok ze mně vyrostl úplně jiný kluk, než který je na fotkách. Jenže mám problém, že si teď začínám zase vzpomínat živě na tohle období, vidím se jako ten stydlivý kluk. Mám z toho deprese, probouzím se s potem, který mi teče po zádech a mám pocit, jako bych prožíval noční můry. Největší problém mi dělá ta představa, že jsem se líbal s klukem. Vevnitř sebe cítím, jak se mi ta představa obrací žaludkem, hnusí se mi a já nevím, co už s tím mám dělat. Muži mě nepřitahují, ale pořád mám před očima tu živou vzpomínku, že jsem to s kamarádem jako malí zkoušeli. Jsem v takovém stavu, že si nejsem jistý kdo jsem, žil jsem doteď v přesvědčení, že jsem líbal jen holky a teď se mi v hlavě objeví vzpomínka, kde to zkoušíme s kamarádem. Já vás proto moc prosím, jestli byste mi dokázala poradit, jak se z toho konečně dostat a nemít tyhle živé vzpomínky před očima. Nechci tomu věřit, ale hlava mi říká, že se to někdy hodně dávno stalo. Ještě jednou prosím.

Odpověď: (4. 3. 2012, 21.20)

Milý kali,
ve vašem psaní cítím rozpor, který se týká přijetí minulosti. Na jednu stranu popisujete odpuštění si, na stranu druhou podvědomí, nevědomí dělá něco jiného... Máte pravdu, řešením je přijetí minulosti i vztahu ke kamarádovi a uvolnění. Je tedy třeba sjednotit vědomí, podvědomí, nevědomí nejlépe v lásce srdce. Pokud s tím budeš chtít pomoci, je to možné, je třeba se za tím účelem  však sejít. (je třeba, aby jsi tu minulost přijal, aniž by se ti obracel žaludek) Přeji vše dobré a nezapomen, že jsi nikomu záměrně neublížil, proto není třeba cokoliv soudit jako špatné...

Lenka píše: (27. 2. 2012, 19.18)

Dobrý den,
měla bych dotaz k výchově dětí.Dcera 5let,syn 3roky.Dcera mezi 2,5-3,5 rokem prožívala obdobi vzdoru,žárlivost při příchodu sourozence,začala se počurávat přes den,šišlat,vymýšlet a komolit slova.Brali jsme to,že je to přechodné a časem vymizí.Ano zmírnilo se to,ale přetrvává stále.Dcera neposlouchá,nemá respekt z nás rodičů,nepomáhá slovní domluva,ani trest typu zakázaní pohádek apod.,plácnutí přes zadek...dost se vzteká,řve,pláče,sebemenší neúspěch řeší pláčem./př.přetahuje se s bráchou o to,kdo vypne televizi,kdo ovře první dveře../Rodinu máme kompletní,tatínek bývá dost čast pracovně vytížený,bývám s dětmi často sama.Poradte prosím,dcera pujde za rok do školy,potřebuji to řešit.Předem děkuji.LV

Odpověď: (4. 3. 2012, 19.49)

Doporučuji konzultaci s dětským psychologem - vám to pomůže. Obecně: klid, důslednost a nebrat to osobně...

anonym píše: (27. 2. 2012, 19.04)

Dobrý den. Kde bych měl začít mám spoustu problémů a už kolikrát jsem uvažoval i o sebevraždě.1 Mám přítelkyni jsem s ní šťastný až i když někdy se objeví i hádka , ale milujeme se. Problém je v tom,že bydlím v bytě se svým bratrema s jeho přítelkyní a ti vyvolávají neustálé problémy. Můj vlastní bratr mne udává za každou blbost mé matce.A žít v jednom bytě s ním a s jeho přítelkyní ye nedá. Přestěhovali jsme se tedy do bytu mé přítelkyně , kde žije její matka,ale tam zase nešlo vyjít s ní. Tak jsme se vrátili.Máme na obzoru byt,ale zkomplikovalo se to tak , že ani nevíme jestli to vyjde a už toho máme oba dost starší přítelkyně pracuje,ale já stále studuji.

2.Začala mně pronásledovat panická hrůza z onemocnění , kterým jsem stpěl ve 4 letech (od té doby nic 17let) je mi 21 a začal jsem se bát návratnosti onemocnění . Naprosto mně to jakoby skolilo bojím se kamkoliv vycházet atd..neustálé myšlenky na ní.Dělám druhou školu odešel jsem ve 3r.střední zdravotnické školy na jinou kvůli učetulům a delší dobu chybím ve škole kvůli mým depresem a fobii uvedené výše.

Odpověď: (4. 3. 2012, 19.46)

Milý anonyme,
klidné prostředí bych vám přála... Brigáda? Výživné od rodičů?
Vhodná kniha pro Vás: Uvědom si svůj strach a překonej ho;
a taky http://cz.lun­­dbeck.com/…/de­fault.asp – užitečné materiály ke stažení - vpravo nahoře. Budete-li mít chut, kontaktujte mne nebo někoho jiného ke spolupráci krok po kroku na vašem tématu. Držím palce.

Martin píše: (27. 2. 2012, 17.17)

Dobrý den. Asi tak před pěti měsíci se se mnou rozešla přítelkyně. Rozešli jsme se celkem v dobrém, ale nijak dobře se necítím ani necítil. Spíše jsem předstíral že mi to nevadí abych jí nijak neublížil nebo aby se necítila kvůli mně špatně. Od té doby mám neustále deprese a špatné nálady. Nemůžu spát, nedokážu se soustředit, nic nemá smysl, ani kytara na kterou hraju asi 10 let a vždycky mě bavila. Zkouším všechno abych na ní zapomněl ale nic nepomáhá. Ani sporty, malování obrazů, jiné dívky, knihy, ani nic jiného. Protože i po tom všem jí pořád nadevšechno miluju. Napsal jsem pro ní něco přes 300 písniček ale jí to je úplně jedno a jsem jí úplně "ukradený". Někdy mě napadá že i kdybych třeba skočil pod autobus tak by jí to všechno bylo úplně jedno. Nemůžu si pomoct prostě jí pořád miluju a nedokážu na ní přestat myslet. Netuším už co dělat.

Předem děkuju za odpověď

Odpověď: (4. 3. 2012, 19.42)

Milý Martine,
bylo by dobré psychoenergeticky rozvolnit pouta na všech úrovních. Martine, bylo by dobré, abys našel někoho, s kým se do toho pustíš...(můžeš kontaktovat třeba i mne). Zajímavé info v té věci můžeš nalézt v knihách: Vztahy v zrcadle aury; Jak se zbavit připoutanosti. Držím palce

eva píše: (27. 2. 2012, 13.51)

Dobrý den,
tak už nevím, co se svým životem. Mám polámanou krční páteř, kterou mi zlomil masér. Dostala jsem kvůli tomu přiznaný invalidní důchod, ale ze 3000 kč měsíčně se nedá vyžít. Práci s tímto sháním marně - nabízí mi jen manuální práci, kterou nemohu dělat a práci administrativní sehnat nemohu. Jsem už zoufalá. Kvůli úrazu mě opustil i přítel. Nemám žádný koníček, protože jediným mým zájmem byl vždy sport. Navíc teď ani nemám peníze na nějaký koníček. Přitom mám IQ přes 130. Tak nechápu, proč nemohu dostat práci. Začínám vše vidět černě - prosím, poraďte, co mám dělat.
Navíc mám pocit, že mě tento stát zradil. Vždyť jak je možné, že ten muž, který mi páteř zlomil a u soudu to i přiznal, tak mi měl zaplatit odškodné 60 000 kč a nedal mi dodnes ani korunu.  No a mezi námi - já jsem před úrazem vydělávala tuto částku měsíčně.
Uvažuji o sebevraždě. Vždyť nebýt rodičů, tak jsem už dávno zemřela hlady.
Děkuji za jakoukoliv radu.
Eva

Odpověď: (4. 3. 2012, 18.55)

Milá Evo,
nemohu než vyjádřit soucit. Také mne mrzí, že nefunguje sociálně solidární společnost. Poradit? Každopádně je třeba zachovat konstruktivní myšlení a důvěru v život. V té věci je užitečná kniha: Jak si správně přát. Nevím, jakými  následky se projevuje úraz, nevím, co umíte ani k čemu máte vzdělání - jsou profese, které lze dělat i doma, je třeba trochu štěstí a kontakty... Programování je taková vhodná profese z pohledu poptávky i fyzické náročnosti. Třeba se do toho oboru pustit a vzít to jako novou výzvu, kterou je třeba zdolat. Najít si člověka, který bude ochoten dát vám základy. A třeba se pustit do studia takového oboru. A že to je časově náročné? I cesta je cíl :)... Držím palce.

Míja píše: (27. 2. 2012, 13.13)

Dobrý den. mám problém. už nevím jak dál a tak se obracím na vás. Možná vám přijdu jako blázen nebo psychopat,ale prosím nepište mi ať si zajdu k doktorovi ,nebo začnu navštěvovat psychiatra.. To nechci. Jsem sedmnáctiletá a vidím duchy.. Nevím jestli to jsou duchové ,nebo prostě jen moje vyplody fantazie,ale ja už to nezvládám.. přes týden jsem na intru tam s tím problémy nemám,ale doma o víkendu každý večer usínám s hrůzou, že tam zase budou.. lehnu si do postele a oni jsou prostě všude.. většinou se mi zjevují jen pruhledné obrisy obličejů.. pokažde když zavřu a otevřu oči tak je to nový obličej, někdy vidím i celou postavu . Ve tvářích mají všichni skoro stejný váraz ,takový "nijaký" .. Posledná dobou se ,ale začínají mračit .. Někdy pláčou, někdy mají otevřenou pusu jakoby křičeli.. když se na ně dívám dýl a nezavřu ičo tak se jakoby přibližují.. Nic mi nedělají ,ale já z nich mám opravdu strašný strach.. bojím se jich vždy se mi strašně rozbuší srdce a někdy se mi strachem spustí i slzy.. mám vysoky pulz a nejde mi usnout.. až nad ránem usnu totální únavou a pak ce zase celý den obávám večera..Co mám dělat? Co když něco chtějí? a proč to chtějí zrovna ode me? Co když jsem blázen ? Já nechci žádné prášky a nebo se dostat někam do blázince ... Pomocte prosím.

Odpověď: (4. 3. 2012, 18.32)

Milá Míjo,
strach není dobrý rádce - je třeba stát v plné síle a odvést je, či jinak zpracovat - bude-li nutné, zjistit, co chtějí. Pokud v tom nemáte praxi, je lepší kontaktovat někoho,kdo s tím umí pracovat. Inspirace: http://www.andele.info/meditac… . Pokud člověk stojí ve svém středu, síle, lásce, spolupracuje se světlem pro lásku a dobro, není třeba se bát.... Další info třeba i na http://www.tetakaterina.cz/189…­. Pro nezkušeného a nejistého  je dobrá spolupráce s praktikem. Držím palce.

Vincent píše: (27. 2. 2012, 13.00)

Dobrý deň.Mám veľmi introvertnú povahu.Mám 17 rokov ale už približne od 7.ročníka základnej sa to snažím zmeniť,ovládať svoje chovanie (napríklad ak sa ma niekto na niečo opýta,snažím sa normálne odpovedať, nie len pokývať hlavou alebo povedať "uhm".)
Ale je to so mnou teraz tak,že ak sa mi niečo nepodarí viem si to ešte dlho pripomínať,som z toho deprimovaný a to už mi potom nejde naozaj nič.Snažil som sa o svojom probléme niečo prečítať na internete.Okrem iného som došiel až k vysvetleniu či nemôžem mať Aspergerov syndróm...niektore príznaky sú zrejmé napríklad sa nedokážem pozerať do očí,strašne mi vadia niektoré zvuky a vôňe (napr z uhoriek mi je až zle)
Viem že by som mal zájsť za psychológom ale bojím sa ľudí,hlavne osobného kontaktu.
Neviete mi prosím poradiť ako by som moju divnú povahu mal riešiť?
Začal som napríklad pozerať anime a podobne,aby som mal nápad ako sa zachovať v niektorých situáciach.Taktiež sú tam rôzne charaktery a tak som si tam našiel nejaké svoje vzory podľa ktorých sa snažím chovať,alebo si proste mením charakter podľa situácie v ktorej som.To mi síce dosť pomáhalo tie roky ale ja chcem existovať bez nejakého návodu.

Odpověď: (29. 2. 2012, 13.40)

Milý Vinci,
je sympatické, že o tom všem přemýšlíte a mám z vašeho psaní pocit, že Vám na lidech záleží a chcete žít s lidmi. To cením. Lidé se rodíme různí, máme i různé živ. zkušenosti, popisovat problém, určovat diagnózu může být užitečné pouze tehdy, když následuje cesta, kroky, jak z toho ven. Věř, nejsi v tom sám, znám několik mužů, kteří na tom v tvých letech byly podobně a vydaly se cestou poznávání, překonávání sebe a v současné době jsou to vcelku uvolněné, seberealizující bytosti, cestují, točí filmy a mají uspokojivé osobní vztahy. Dělali různé věci mnoha směry, jak psychoaktivity - hledání efektivních psychotechnik a psychopostojů, často i setkávání se s různými filozofiemi života, cestování, vyhledávání lidí a zkoušení a zkoušení... Tak třeba dobrá úvodní kniha je Miluj svůj život (v žádném případě se nebičovat výčitkami...) Správné, konstruktivní myšlení podporuje budhismus. Doporučuji  pracovat s vnitřním pocitem při setkání s lidmi - pojmenovat ho - strach z čeho? nejistota? -  meditace, focusingem . Konzultace s psyhcologem tě také může inspirovat. Držím palce.

Werča píše: (27. 2. 2012, 12.57)

Dobrý den, s přítelem jsme spolu necelých 5 let s jednou asi půlroční pauzou po 3 letech. Měla jsem pocit, že jsem až na posledním místě za koníčky a jeho aktivitami. Odešla jsem od něho, ale on mě stále přemlouval a sliboval, že se bude snažit,že bude všechno jinak. Jsme spolu zase zpátky necelé 2 roky zčehož rok pracujeme na společném bytě. Za týden jsme se měli nastěhovat. Bylo toho na nás hodně, práce, byt,jemu teď ještě umírá babička.Asi 3měsíce jsme spolu nespali, ani jeden jsme neměli tak nějak chuť. Trápilo mě to,ale veškerou naději jsem soustředila na to, až budeme spolu bydlet. Aby to bylo co nejdříve zařízené. Najednou mi teď řekl, že chce být sám, že mě má rád, ale asi ne tak jak by měl.Źe je toho na něj moc a že s ním stejně nejsem šťastná, že mu to dávám najevo. Že si to potřebuje srovnat v hlavě, že už ho nepřitahuju sexuálně.atd. Že si dáme "pauzu", nikdy na pauzy nevěřil.Teď, když jsme si mohli zkusit nový život úplně sami v bytě!!!Nový začátek! Nechápu to. Jeho sestra mi řekla, že je asi přesvědčený o rozchodu.Jsem teď na dně. Až teď mi došlo, jak strašně s ním chci být!!Že ho miluji a chovala jsem se někdy fakt hrozně!Od pátku nejím,je mi hrozně,pořád brečím.Sbalil si věci a je teď u jeho mámy než si ten byt úplně dodělá (uklidí atd..).Co mám dělat? Chci ho zpátky.Už 2 dny nejsme v kontaktu. Snažím se mu neozývat,ale je to těžký. Jinak jsme si staršně rozumněli, nechápu to. Nikdo 3. v tom prý není. Ale co já vím, měl ode mě dostatek volnosti..prosím poraďte, nechce se mi žít :o(

Odpověď: (29. 2. 2012, 13.09)

Milá Verčo,
chápu, že je to pro vás kruté, ale pokud ho nepřitahujete sexuálně, akceptujte rozchod - byla byste neštastná v dalších letech - jen málokdy se toto změní. Žít je třeba :), chápu, že si potřebujete posmutnit, rozchody bolí, je třeba proto uzdravit své srdce a s důvěrou vnímat a žít život, nové vztahy... Držím palce. (když si budete chtít dopřát http://rovena.info/lecebna-med… - můžete mne kontaktovat)
Přeji vše dobré a nezoufejte.

Petra píše: (27. 2. 2012, 12.34)

Dobrý den

Momentálně jsme s manželem v – pro nás – neřešitelné situaci.
Jsme spolu zhruba 5 let, pro oba je to druhé manželství, máme společné zájmy, máme se rádi.

Žijí s námi mé dvě děti – 8 a 17 let, se svými dětmi se manžel nestýká, tam jsou vztahy komplikované.
Manžel žije na „chalupě“, je velmi šikovný a pracovitý, má rád všude pořádek, „chalupa“ je plnohodnotný dům, kde jsme moc rádi a kde je vše vyloženě „vymazlené“.
Já jsem přes týden s dětmi v Praze, kde pracuji. S manželem se vídáme často, pracovně je zhruba dvakrát  týdně v Praze, já jezdím na víkendy na chalupu.
Finance máme oddělené, po počátečních problémech „kdo bude co platit“ se to ustálilo a více-méně funguje.
V létě bude dcera plnoletá, mám v plánu se se synem přestěhovat za mužem. Syn navštěvuje poradnu, je hodně hyperaktivní, má poruchy se soustředěním, ve škole má asistentku, jeho výchova je velmi náročná.

Naše soužití na chalupě je čím dál tím větší problém.
Manžel je trošku cholerik, léčí se s vysokým tlakem, těžce snáší každý drobek, papírek od bonbonu apod., hodně často křičí, mám pocit, že žijeme od scény ke scéně, bohužel, i když se opravdu snažíme, ani já, ani dcera nedokážeme dělat vše tak, aby to bylo v pořádku, syn už vůbec.
Hádky těžko snáším, faktem je, že v devadesáti procentech má manžel pravdu. Jeho urážky a „pruzení“ už jsou na mne ale moc. V klidu to řešit nedokážeme a dle muže to ani nejde.. Dětí se zastávám, obě už se snaží manželovi vyhýbat. Na druhou stranu podnikáme spoustu sportovních aktivit, kde se manžel dětem skvěle věnuje, naučil syna lyžovat, bruslit, lezeme po skalách apod.  Pokud nejsme na „vymazlené“ chalupě, kde pořád všichni všechno jen ničíme, jsme šťastný pár.
Marka (manžela) mám moc ráda a ráda bych s ním žila. I on chce, abychom žili už konečně spolu. Pro syna bude přestěhování na vesnici přínos – je velmi živý v potřebuje „lítat“ venku, nemluvě o zdravotních aspektech. Tolerance za strany manžela je ale čím dál menší, obzvlášť, když je unavený, zkusit to brát s humorem  nedokáže (výchova syna je občas „infarktová“ a on pevnou ruku opravdu potřebuje, já dostatečně důsledná nejsem – „radši to uklidím sama a potichu, ať je klid“)

Momentálně s manželem nemluvíme – po víkendových scénách, kdy dcera nechala otevřené dveře ke králíkům a zariskovala jejich zakousnutí naším praštěným psem, syn si neuklidil brusle kam měl (a ještě byl „chytrý“) a já vylila čaj ( a neutřela všechno pořádně hned) - manžel už příliš seřval mne i děti a použil  takové výrazy, že přes to „nejede vlak“.  Je býk a mluvit spolu tedy nebudeme asi hodně dlouho.  (sice je ticho, ale atmosféra taky nic moc..)
 Pokud manžel bude dál řešit vše křikem, za prvé bude mít problémy s tlakem čím dál větší, za druhé vytváří atmosféru, ve které nedokážu žít ani já, ani děti. Křik a scény se stupňují, mám trochu obavy, kde to může končit (buď Marka trefí šlak nebo malého nebo mne jednou přerazí).
Je pravda, že se bojím je nechávat spolu samotné, což by po mém přestěhování byl výrazný problém, do práce bych musela dojíždět do Prahy.

Prosím o radu, jinak je náš vztah moc hezký a chyba je možná opravdu v nás, manžel toho má v práci hodně a po nás nechce nic nestandardního. Radě či případně návštěvě poradny by byl určitě přístupný, stejně tak i já, zachování a zlepšení vztahu je zájmem nás obou.
Když o tom spolu o tom mluvíme, já prosím o toleranci a méně stresu, on prosí o mou důslednost při výchově syna  a „neničení věcí“, oba druhého chápeme, „neničení věcí“ a dodržování pravidel na chalupě ale reálně uhlídat nezvládám a on nezvládá křik a stres. Těžce se žije oběma.
Takže se obloukem vracím k naší neřešitelné situaci, kterou oba vyřešit chceme a neumíme.
Prosím o radu a pomoc, než se to zvrtne do něčeho, co už  půjde těžko vrátit.

Odpověď: (29. 2. 2012, 13.02)

Milá Petro,
nebudu tvrdit, že zcela rozumím situaci ve vašem vztahu. Co máte na mylsi tím, že je faktem, že manžel má pravdu? V čem měl pravdu při vytváření dusna o posledním víkendu? Proč se spory neřeší konstruktivně?
Váš problém je těžko řešitelný na webu. Záleží na Vás i manželovi, zda skutečně podniknete aktivní kroky ke spolupráci s manželským poradcem a zároveň se  rozhodnete oba učit novým přístupům k sobě, ke komunikaci a k druhému. Pokud ano - ráda Vás potkám. Jak píšete, každý se potřebuje něco naučit, budou tedy vhodné i oddělená setkání (práce s emocemi je věc individuální). Komunikační dovednosti můžeme pilovat společně.
Přeji vše dobré.

Lucka...nešťastná píše: (27. 2. 2012, 11.04)

Dobrý den,
Mám dotaz ohledně tohoto:Jsem nemocná a týden a jeden den jsem doma a jsem s rodinou.Zítra mám jít do školy a je mi z toho na nic,tím myslím že jsem nesvá,mám ze všeho strach ze špatných známek , že pujdu k tabuli , že něco nepochopím či zkazím a podobně.Chce se mi plakat je mi ze všeho zle.A proto prosím o odbornou radu.
      ... Děkuji předem

Odpověď: (27. 2. 2012, 16.10)

Milá Lucko,
jakou odbornou radu čekáš emailem.
Mohu doporučit, aby jsi se vydala na cestu práce svým smutkem i strachem - léčebná meditace bývá v té věci fajn http://rovena.info/lecebna-med…­, urovnat myšlenky např. s knihou: http://www.zbozi.cz/vyrobek/uv…
Pocit bezpečí je něco, co patří k tobě a je nezávislé na světě kolem, pokud je to jinak, je třeba naučit se to a to touto cestou moc naučit nejde.
Obecně: Ohrožuje tě špatná známka na životě? Nikoliv. Dokonce ani tvé zdraví neohrožuje. Tak o co jde?
Držím palce.

bip píše: (21. 2. 2012, 14.31)

Dobrý den,
můj přítel trpí obsedantně kompulzivní poruchou,
chtěla bych se zeptat jak mu můžu nejlépe pomoci.
Má strach ze špíny a nadměrně si umývá ruce.
Pomůže mu, když mu opakuji, že už je čistý a netrvá mu to tak dlouho, ale vím, že to je jen krátkodobé řešení, co je dobré udělat pro dlouhodobé řešení. Zakázat mu umývání? Přerušit ho po určité době?

Odpověď: (22. 2. 2012, 14.33)

Konzultujte situaci s jeho ošetřujícím lékařem.
http://cz.lundbeck.com/cz/publ… - vpravo materiály k poruše.

unkown píše: (21. 2. 2012, 7.46)

Dobry den
tak muj celej zivot da se rict je na ..... nic co bych chtel se nedari uz mne proste prestal bavit zivot nekolikrat jsem i uvazoval s takovym zivotem skoncovat je mi 23 let proste jak doma tak v praci treba .. muj tata totiz je muj mistr uz nekolikrat jsem s nim mluvil kdyz treba dostane nervi v praci se mu neco nepovede ... tak ty nervi si vyleva na mne beru taky jo do uvahy je to mistr ma taky svejch problemu dost ale stejne ja uz vseho mam po krk celej muj zivot je totiz mimo nic z toho cobych si predstavoval nesplnuje moje predstavy o zivote nejsem milionar mam na krku hypoteku atd.. nic velkeho v zivote jsem nedokazal potreboval bych poradit co dal? dekuji.

Odpověď: (22. 2. 2012, 14.31)

Uff , žádná malá potíž...
Když ti napíšu, že základ je mít rád svůj život, asi mi namítneš, že to nejde. Prostě jde a jít to musí. Jen cesta přijetí je cesta k proměně jak psychiky tak reality. Taky je to vztah k sobě samému - nauč se mít rád sebe - sebe v zrcadle, měj k sobě vztah jako ke svému kamarádovi, pečuj o něj, udělej pro něj to, co potřebuje, potřebuje pochopení a tvou lásku a péči.Pokud máš pocit, že spolupráce s tátou ti víc bere než dává, pak jdi jinam... třeba se vztah pročistí a až se vrátíš, bude to již jiné. Budeš-li mít chut, domluv si se mnou konzultaci - ona praktická péče má jinou "sílu" i efekt.

Koky píše: (20. 2. 2012, 21.27)

Dobrý den,
 ráda bych znala názor odborníka na náš problém. Jsem rozvedená a v péči mám svého 4.letého syna. Mám nový ale pevný vztah trvající rok, několik měsíců žijeme ve společné domácnosti a plánujeme společný život. Přítel mého syna přijal skvěle, stará se o něj, vychovává a miluje jako by byl jeho vlastní. Syn začal po dvou měsících tohoto soužití říkat příteli tatínku, vzhledem k tomu, že s tímto oslovením přišel sám, nechali jsme ho a nezakazovali mu to. Vysvětlila jsem mu, že má svého pravého tatínka kterého vídá 1x za 14dní ale mému příteli tak smí říkat také pokud to tak cítí. Jsou tomu teď už tři měsíce a bývalý manžel se proti tomu teď ohradil. Prý to není pro syna dobré a otec je vždy jen jeden. Já jsem zase názoru, že táta je ten kdo dítě vychovává, stará se a miluje ho. Nic méně jsme se s bývalým manželem dohodli, že je třeba to probrat s odborníkem abychom dítě nemátli. Může mít tedy na dítě negativní vliv když bude oslovovat "tatínku" dva muže?
Děkuji za odpověď

Odpověď: (22. 2. 2012, 14.24)

Ano, pokud to dítě tak cítí, může oslovovat dva muže "tati". Dítě si od každého vezme to, co potřebuje. Pokud by se na to oslovení Váš přítel necítil, bylo by lepší trvat na oslovení jménem.

Co to může zhruba být? píše: (20. 2. 2012, 21.27)

Zkusím tu holku popsat. Vyhýbá se komunikaci s lidmi. Podezírá je stále, že jí nenávidí, že jí chtějí uškodit, že jí mohou dělat naschvály, ublížit ji. Krom rodičů a pár přátel s nikým se nebaví. Je žárlivá a nedůvěřuje nikomu. Pořád přemýšlí, co proti ní kdo má. Od lidí očekává spiknutí, pomluvy, atd. Mezi lidmi se třese, mlčí spíš, má návaly úzkosti, pocity bezmoci. Někdy utíká od lidí, když jí není dobře. Prý jea v metru, měla nával úzkosti a zdálo se jí, jakoby se ti lidé na ni měli vrhnout a uškodit ji. Zdá se být chladná, bez emocí. Ale je rážlivá a rozpláče se, když jí někdo urazí. Urážky si pamatuje, pořád je vyčítá tomu člověku. Prý se jí vkrádají do mysli vzpomínky, kdy jí kdo urazil, situace kdy musela s někým jednat atd. Je samotářka, ráda je sama, maximálně s někým koho zná, ale stejně spíš mlčí nebo i mluví, ale ptá se, co proti ni ten člověk má atd. Nemá skoro žádné zájmy, prý si ráda představuje svůj svět, jakýsi ráj kde je sama, bez lidí, a že je tam jakoby víla atd. Víc než realita jí baví její fantazie. O komunikaci s lidmi skoro ani nejeví zájem. Je doma, pomáhá rodičům, občas se jde projít. Nikdo jí nedokáže změnit. Říká, že jí nemůžou všichni nutit mezi lidi. Ve vztahu je žárlivá, neumí moc dát najevo lásku, chladná, podezřívavá, klukovi na ulici nemůže dát skoro ani pusu přede všemi. Z jeho strany vyjádření lásce k ní se brání, prý je jí to trapné. Co to může zhruba být?

Odpověď: (22. 2. 2012, 14.22)

A kdopak mi to píše? ona? nebo milý? komu na ni záleží, že o ní píše... a jak rozumět, otázce? Je to to, co popisujete. Chcete diagnózu? Nedělám to ráda - je to často zavádějící. Důležité je to, co člověk chce řešit. Chce-li řešit svou nedůvěru k lidem, žárlivost, pak jistě cestu najde. Pokud je ve své stavu spokojená, jak píšete, pak nevidím důvod, více to zde pitvat. Máte totiž pravdu, že ji nikdo nedokáže změnit, jen ona sama, bude-li chtít (pak může nalézt pomocníky na té cestě změny)
Přeji vše dobré ji i Vám.

Majda píše: (20. 2. 2012, 18.05)

Dobrý den, píši Vám, protože jsem se rozhodla řešit svůj problém, týká se školi. Respektive, společnosti ve škole.
Můj problém začíná nejspíš na základní škole, kde jsem nikdy neměla ve společnosti dobré postavení, ale měla jsem tam lidi, které bych mohla považovst za kamarády.
Chyba se vyskytla ve chvíli, kdy jsem jednou dlouhodobě chyběla, a za tu dobu si o mě spolužáci vymyslely věci, které způsobily dle nich mou nepřítomnost, roznesli to po škole, a když jsem přišla, měla jsem z toho velký problém. Nejenže s učiteli, ale hlavně psychický, který jsem musela řešit hodně sama v sobě, velký psychický nátlak,... posléze přišly i deprese. Od té doby jsem ve škole nechyběla, ze strachu, aby se to neopakovalo, už ani hodinu. Měla jsem potřebu všude a u všeho být a případně zabránit tomu, aby se opět něco stalo.
Nějakým způsobem jsem prošla základkou a přešla jsem na střední. Na uměleckou střední, kde na oboru nás je 10, průměrně tam trávíme jedenáct hodin. Takže tam opravdu strávíme většinu svého času. Vztahy v té třídě jsou opravdu takové vcelku rodinné. Jak je nás málo, známe se dobře a je to o 80% jinačí než na ZŠ. Nicméně, můj problém stále přetrvává i tady, jsem ve třetím ročníku a od začátku střední jsem chyběla dohromady maximálně dvacet hodin. Absurdní. Mám asi tak dobrou imunitu, že prostě nemarodím. Nicméně, zde mi nikdo nic špatného neudělal, ale bojím se chybět proto, že kdybych tam nějakou dobu nebyla, nebudu už po návratu zapadat do tamní společnosti. Myslím si, že postavení tam mám dobré. Asi mám tu školu na nejvyšším žebříčku hlavně ze strachu, beru jí moc vážně - pouze tu společenskou část, co se učení a práce týče, to naopak neprožívám vůbec. Jenže, opravdu už mi přijde, že mám problém, když dám přednost mc donaldu se spolužáky po škole, místo Francie s matkou, jen proto, abych o něco nepřišla. Už mi to opravdu vadí, a nevím, jak mám docílit toho, abych tu školní společnost přestala brát tak smrtelně vážně, vždyť to za nedlouho skončí, tak proč mi o to tak jde. Jinak jsem celkem flegmatik, ale co se školního postavní a školních vztahů týče, asi to zbytečně moc řeším a prožívám. Oproti spolužákům, kterým nevadí chybět měsíc, a pak si v pohočice přijdou a zapadnou zpátky do kolektivu.
Děkuji za čas, který strávíte nad mým příspěvkem.

Odpověď: (22. 2. 2012, 14.14)

Milá Majdo,
Váš prožitek ze ZŠ má sílu traumatu - a tak s ním je třeba pracovat - tj. tuto emoční stopu psychoenergeticky zachytit a vyčistit léčebnou meditací. Lze také zvolit abreaktivní techniku, ale léčebná meditace je efektivnější. Dalším krokem by mělo být nahrazení tohoto emocionálního bloku konstruktivně prožitým postojem ke společenství, k pomluvám, k sobě (včt. důvěry v sebe). Opět nejlépe v léčebné meditaci. Pokud budete mít chuť, ráda Vás léčebnou meditací provedu. Přeji vše dobré.

Luk píše: (20. 2. 2012, 16.18)

Dobrý den.
Ja jsem asi strašně žárlivej teď má dlouholetá přítelkyně kterou moc miluji odjela na měsíc do lázní a já se doma topím v myšlenkách co tam asi tak vyvádí atd.
Co mám s těmi myšlenkami dělat jsem opravdu na dně a měsíc je dlouhá doba,nevim jak dál.Děkuji.

Odpověď: (22. 2. 2012, 14.01)

Milý Luky,
Vy vládnete svým myšlenkám nebo ony vládnou Vám?
V práci s myšlenkami mohu nabídnout spolupráci - mohu Vás naučit, jak se přeprogramovat (jak pracovat s emocemi a myšlenkami)
Pokud nechcete s nikým v té věci spolupracovat a přesto se žárlivosti chcete zbavit, můžete si obstarat knihy: Othelon - aneb Manuál o žárlivosti, autor Plzák; Žárlivost, autor Lomas de Pascale. Nebo jinou, která vás zaujme. Je potřeba vynaložit aktivní práci se svou psychikou vhodným způsobem.

Danča píše: (20. 2. 2012, 14.33)

Dobrý den,
mám malý problém s přítelovou ex. Bohužel je to jen můj problém. Když se rozešli, nikdy se spolu nesešli a téměř si nepsali. Rozešel se on a už se nechtěl nikdy vrátit. Ona asi taky ne, alespoň to nedávala najevo. Jenže já k ní cítím neuvěřitelnou nenávist. Když ji potkám, vidím, slyším o ní tak mám úplně zkaženou náladu. Pořád na ni myslím(ve zlým). Můžete mi poradit co to může být?? Děkuji

Odpověď: (21. 2. 2012, 12.27)

Milá Dančo,
doporučuji této nenávisti se postavit, rozhodnout se, že to chcete jinak. Přát ji vše dobré... Nenávist - cítíte se při tom dobře? Myslíte, že to vašemu zdraví prospívá? Držím palce v boji s tímto přízrakem.

Milan píše: (20. 2. 2012, 11.04)

Dobrý den,
Je mi 22 let. A díky stresu, který jsem zažíval doma nebo v práci mně už asi v 19 letech začali padat vlasy. Teď jsem i narazil na pár šedivých.. Což byl pro mne docela šok.. Poslední měsíc dva trpím i migrénami. Měl jsem za to , že je to změnou počasí byť v minulosti jsem to nikdy nezažil. Je to docela neúnosné. Poslední dobou se nemůžu ani pořádně soustředit. Jak za volantem tak i v práci. Řízení se snažím omezovat, protože jsem se už kolikrát přistihl,že jen tak koukám do „blba“. Hledám záminky abych se mohl s kýmkoliv hádat. Nejhorší je to doma. Zůstal jsem s Mámou sám. Kdy se hádáme kvůli banálním záležitostem. Je to příšerně vysilující. A upřímně už na to nějak nemám. Jsem věčně bez nálady naprosto vysílen. Volný čas trávím sám doma a nemůžu a upřímně ani nechci se nějak zabavit. Uzavřel jsem se do sebe a nevím jak z toho ven. Ani nevím na co se konkrétně zeptat. Mám v Hlavě takový „guláš“ že nevím.

Děkuji za případný názor/radu/pomoc.

Odpověď: (21. 2. 2012, 12.24)

Milý Milane,
otázka položení otázky je docela důležité. Důležité je, co vlastně chcete. Doporučuji, abyste chtěl nalézat harmonii ve vztahu k sobě, lidem a světu. Inspirativní kniha: http://knihy.abz.cz/prodej/tib…­. Existuje mnoho moudrých knih, seminářů... Základ je vědět, že chcete harmoni, zdraví a chcete na tom makat a to tak dlouho, dokud toho nedosáhnete. Budete-li chtít, můžeme se domluvit na konzultaci.... Držím palce.

Silvia píše: (20. 2. 2012, 7.01)

Dobrý deň.Moj problém sa týka snov,vraví sa,že vracajúcim snom by mal človek venovat pozornosť.Už niekolko rokov sa mi sníva,že mám pohlavný styk s vlastným otcom.V snároch spojitost tohto významu som nikde nenašla,preto sa obraciam o Vašu radu.Može mat toto snové sdelenie nejaký význam? Je pravda,že detstvo som nemala velmi príjemné,kedže moj otec je alkoholik.Už niekolko rokov nebývam s rodičmi a momentálne mám také obdobie,že tento sen sa mi sníva aj 2x do týždna.Može to súvisiet aj s tým,že ťažko nadviazujem dlhodobejší partnerský vzťah?Niekde som sa dočítala,že by sa mohlo jednat aj o Elektřin komplex,ale na internete som sa moc o tom nedozvedela.Ďakujem za odpoved a ostávam s pozdravom.

Odpověď: (21. 2. 2012, 12.18)

MIlá Silvie,
co čekáte za odpověd? Z mého pohledu by pro Vás byla vhodná psychoterapie. Věnovat pozornost vztahu s tátou (zranění, odpuštění, láska), vztahu k sobě a také vztahu k intimitě vztahu s mužem. Pozornost, porozumění, proměna... Držím palce v nalézání cesty...

Míša píše: (20. 2. 2012, 0.31)

Dobrý den,
potřebovala bych poradit, co se týče sexuality mého partnera.
S přítelem chodím skoro 4 roky. Na začátku bylo vše, co se týče sexu v pořádku, ale před rokem se mu zabil otec a on zůstal pouze s matkou, se kterou si nerozumí a neustále se hádali. Došlo to tak daleko, že ho vyhodila z bytu a bydlel u mě. Po třech týdnech jsme si našli podnájem a přestěhovali jsme se. Ale od doby, co jsme se přestěhovali, tak se náš sexuální život změnil. Spíme spolu tak jednou týdně, někdy ani to ne... Je mi 20 let a takový vztah mě přestává bavit. Mám pocity si najít někoho  jiného. Ale aby toho nebylo málo, tak jsem zjistila, že když nejsem doma, tak se partner dívá na porno a vyhledává fotky holek, co zdaleka nevypadají jako já. Cítím se špatně, nevím, co si mám myslet. Porno by mi nevadilo, kdybychom spolu spali. Ale nespíme, jen málo. A když příjdu na to, že se koukal, tak mi to ještě zapírá, ikdyž je to v historii. Určitě mě nepodvádí - jezdím včas domů a nikde jinde než se mnou není. A tím, že bych se mu nelíbila to taky není.. Neustále mě plácá po zadku, říká mi, že jsem krásná, roztomilá atak... Ale sex ho nějak nebere ... Není v tom žádná vášeň.
Prosím Vás moc o radu, co dělám špatně ???
Děkuji za odpověď

Odpověď: (21. 2. 2012, 12.13)

Milá Míšo,
mluvila jsi s ním o tom, že ti Váš sexuální život nevyhovuje? Že můžeš mít pochopení pro jeho trable, ale pokud on to za trable nepovažuje a nechce je řešit, pak že nemůžeš vyloučit svůj odchod ze vztahu... Taky bybylo dobré zanalyzovat si precizně, proč se cítíš špatně... A připomínka závěrem: kluk, který lže, tak to jako partner bude problematický... Držím palce.