Zde naleznete písemnou psychologickou poradnu. Odpovídá psycholog, psychoterapeut více; dotazy můžete pokládat, pokud je okénko otevřeno, odpovědi naleznete do týdne rovněž zde. Psychologická poradna online se uzavře po položení desátého dotazu v týdnu.
Pokud si přejete odpověď mimo psychologickou poradnu online, je třeba uhradit 100Kč na č.ú.: 2500034126/2010.
Pokud si přejete online kontakt s psychologem, ten naleznete zde online psycholog

  • Po internetu poskytuji všeobecné informace. Při osobní konzultaci jsou informace k Vaší osobě zcela konkrétní
  • Potřebujete-li dohovořit osobní konzultaci nebo konzultaci s psychologem online, kontaktujte mne telefonicky: +420 777 588 352 nebo emailem
  • Vše zde napsané bude zveřejněno

Vážený pisateli,

tento týden již bylo položeno mnoho dotazů a není v mých silách odpovědět na více. Máte-li zájem, vyčkejte, poradna se otvírá vždy v neděli o půlnoci pro 10 dotazů.
 Pokud máte zájem o zodpovězení dotazu mimo poradnu on-line, zašlete dotaz na email: radana@rovena.info a 100Kč na č.ú.: 2500034126/2010.

Na zodpovězení čeká: Jan

< novější | 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >

důchodce 71 let. píše: (23. 1. 2012, 14.53)

Mám dvě dcery.Jedna   má dvě děti.Obě děti milují babi i dědu a  těší se k nám a jsou u nás velmi často. Jejich matka i zeť pomáhají vše co potřebujeme.Dá se říct dokonalé vztahy.Druhá dcera nás ale doslova nechce znát, zničeho nic přerušila veškeré styky s námi a to potom, co jsem si pracně zjistil, co vlastně dělá.Jezdila k nám asi dvakrát měsíčně, k narozeninám dostala zaplacenou autoškolu a zdánlivě byla spokojená.Za nic nechtěla ale povědět,kde a co vlastně dělá. Už jsme pomalu začínali mít černé myšlenky,že je to přinejmenším něco nečestného.Podařilo se mi díky internetu zjistit, že pracuje na      jedné severočeské faře, jako pastorační asistentka.Doslova nám spadl kámen se srdce. Našel jsem na netu její fotku,kde pracuje s dětmi. Moc se nám to líbilo.Na zjištěnou adresu jsem jí poslal mail s tím, že se nám to moc líbí.Přišla odpověď, že si nepřeje                                                         abychom jí cokoliv psali, navíc jakoby nic mezi řádky,že jsem ji zneužil!!!Není to pravda!!! Je absolventkou konzervatoře a snažila se učit hudbu,moc se ale nechytla-téměř dvacet let/je jí čtyřicet/    jsme jí neustále dost dotovaly, jak finančně,tak tím,že přijela z práce a měla od maminky jídlo na talíři. Od té doby jsem se doslova sesypal, jak duševně, tak tělesně,nemohu se zbavit té strašné pomluvy a křivdy.Přitom dceru stále                          vidím jako malé dítě a mám ji rád,necítím k ní zášť.Stále znovu             se dostávám do stavu,kdy se díky ohromné lítosti,nad jejím chováním doslova nemohu ani pohnout,a i přes nádherné dvě vnoučata                                 a dobrého zetě druhé dcery začínám uvažovat o skončení života. Je to vůbec možné, aby byl někdo tak rafinovaně rozhodnut zničit rodičům stáří? Stále tomu nějak nemohu uvěřit.Mám z toho ohromné stálé trápení a velikou lítost.Před půlrokem jsem denně půl hodiny běhal, byl zdravý.Teď jsem téměř troska.V životě jsem nikdy neměl nevyřešené věci.Dcera ale nereaguje na cokoliv co by ji vybízelo k vysvětlení jejího chování.Poradí mi někdo zda se vůbec dá něco dělat?

Odpověď: (24. 1. 2012, 12.45)

Milý otče,
chápu, že chování dcery je pro Vás dýkou v srdci. Z lásky k sobě, k ostatním členům rodiny, k životu si ji vytáhněte a jizvu uhladte, ošetřete a propustte dceru z té rány. Vydýchejte bolest. Vy jste ji rád dal to, co jste uměl, jak ona s tím naložila, je její věc. Opravdu, začněte se starat o sebe at neuchřadnete. Držím palce.

Dokonalosť píše: (23. 1. 2012, 13.23)

Dobrý deň. Dlho som váhala či napísať... ale stají za to skúsiť to. Som posadnutá dokonalosťou, a som z toho už zúfalá, neustále vystresovaná a nervózna. Nedokážem sa uvolniť a relaxovať. Potrebujem mať veci upratané podľa seba, inak ich nepovažujem za upratané. Nemôžem si sadnúť k telke pokiaľ nie sú ovládače zoradené podľa veľkosti... Ak je nakrivo váza, rozčuľuje ma to. Neznášam neporiadok, bacily, prach... rada upratujem, ale nie vždy to stíham a potom som nervózna a vystresovaná. Chcem mať dokonalú postavu, stále sa kontrolujem, veľa cvičím,no nie som zo sebou spokojná. Stále si pripadám tučná a bojím sa toho. Neviem sa ovládať pri jedení, prejedám sa a následne veľa cvičím, aby som nepribrala. Všetko si plánujem, každý jeden krok mám napísaný na papieri a ak sa mi to nepodarí som nervózna. Napríklad si naplánujem povysávať, ozmývať sa, navariť, cvičiť, ísť von so psom a ak jedno z toho nestihnem mám pocit, že som zlyhala. Chodím do školy aj do práce. Nestíham každý deň cvičiť, nemám samé A-čka,nemám perfektnú postavu... nie som dokonalá. Ale prečo? Ja taká chcem a potrebujem byť.Mnoho ľudí toto všetko má, prečo ja nie? Prečo to nedokážem dosiahnuť aj ja? Som neschopná?

Odpověď: (24. 1. 2012, 12.38)

Milá dokonalá,
tak přemýšlím, koho dokonalého znám ;), Brad Pittovo tělo v určitém čase ? a on nemívá rýmu ?. Je důležitější dokonalost nebo Láska a pohoda. Podle toho se rozhodněte ve vztahu k sobě i okolí. Jen člověk, který se přijímá a přijímá svět, takový jaký je, může dělat změny k Lásce. Doporučuji metodu EFT.
Držím palce v sebepřijetí se.
 

Olina píše: (23. 1. 2012, 12.06)

Dobrý den jsem 4 měsíce po mozkové mrvici stále se nemohu zbavit pocitu,že se mi to vrátí,mám strach,že umřu.Ty myšlenky mě stále pronásledují.Pořád se pozoruji.Někdy jsem z toho dost nepříjemná na ostatní kolem sebe,mám dvě malé děti.Prosím poradte

Odpověď: (24. 1. 2012, 12.26)

Milá Oli,
doporučuji spolupráci s psychologem a život, který máte prožívat, dokud ho máte. V podstatě máte na výběr: strach z budoucnosti nechat ničit přítomnost nebo přijmout budoucnost nejistou (ono nějak bude)a přítomnost plně prožívat.
Přeji vše dobré.

Dana píše: (23. 1. 2012, 11.09)

Dobrý den, prosím o radu. Moje 20 letá dcera chodila 4 roky s přítelem.On se mi zdál od začátku psychicky labilní, neboť při jakémkoli problému se rozbrečel a pořád jí psal a říkal, jak strašně jí miluje. Přiznám se, že mě rovněž přišel až přehnaně džentlmenský, neboť ceři nosil i kabelku. Při tom měl ale neustálé "bokovky". Moje dcera je na toto velmi citlivá a zásadová, takže jakmile to zjistila, vztah ukončila. Bohužel spolu ale chodí do jedné třídy na gymnázium, takže to bylo velmi težké. Po několika měsících přišel s prosíkem o odpuštění, dcera mu nakonec odpustila . Trvalo to půl roku, vše v nejlepším pořádku a najednou se provalila další bokovka, tentokrát udělala dcera definitivní rozhodnutí. Konec. Je to půl roku a tento dnes již bývalý přítel dceři neustále píše sms zprávy, od té doby desítky možná stovky, ve kterých jí buď jen píše co právě dělá a nebo velmi často jí v nich slovně napadá, jak je ubohá, co dělá apod.Komentuje negativně veškeré její počínání, například i to, když si nechá ostříhat ofinu. Dcera ne jeho smsky nereaguje, bojí se, že když mu odpoví negativně, že jeho ve svém osočování ještě přitvrdí. Jednou po prvním rozchodu už to tak bylo. Ještě já jsem se do toho vložila a on jí ještě více napadal a urážel, že to řeší přes maminku.Dceru to deptá, mám strach, že skončí na práškách a já taky. Nevím co dělat? Dcera mě prosí, ať to neřeším, že to do maturity vydrží a pak, že se snad uklidní. Poraďte prosím, co dělat. Děkuji

Odpověď: (24. 1. 2012, 12.22)

Milá Dano,
přání dcery byste měla respektovat. Měli byste však spolu mluvit o psychických dopadech na ni i na Vás. Doporučuji konzultace u psychoterapeuta.  Zákon je na Vaší straně http://www.trosky.cz/stalking/… . Pokud by se dospělá dcera rozhodla pro tento způsob řešení (třeba i přes výchovnou poradkyni na škole), je třeba, aby na to byla psychicky připravená.
Držím palce.

Lea píše: (23. 1. 2012, 10.57)

Dobrý den, obracím se na Vás ještě jednou.

Navrhla jste otázky, a ano, měla bych si je položit. Co chci zachránit? Sebe? Jeho?  Je to od Vás dobrý postřeh, nepopírám, že na těch slovech je kus pravdy. Pokud cítím, že jsem neuspěla já, tak ano. Je tedy pravděpodobně, že průběh vztahu pro mne může znamenat jakousi odezvu toho, jakým jsem člověkem. Ale to je přeci přirozená zpětná vazba. Není mi jedno, jakým jsem člověkem. Problém v mnoha vztazích a u mnoha lidí je možná ten, že často míváme více chladné srdce a horkou hlavu, místo srdce hřejivého a hlavy chladné… Ani nepopírám, že jsem u sebe párkrát narazila na situaci, kdy jsem si musela položit otázku, zda netrpím „spasitelským komplexem“.  Na druhou stranu, když o tom přemýšlím, tak myslím, že spíše bych si přála vidět rozvoj Jeho osobnosti. Chtěla bych být součástí toho celého v rámci rozvoje Našeho přátelství. Ale, spíš je možná lepší, pokud ta skutečná touha po růstu vychází z člověka samotného. Je pak jakousi stvrzenkou a oporou pro člověka samotného.  Zda chci být součástí té strategie? Ano chci, nedomnívám se, že se věci budou nějak hýbat, když já budu sedět a jen koukat. Věřím, že skutečnou hnací silou tohoto světa jsme zrovna my lidé. Ano, ten vztah není jen o mně nebo o něm, je o Nás. Proto bych měla být součástí. Stejně tak si i uvědomuji, že vztah je interakční dyáda, triáda, atd. Jenže jen těžko mohu popřít, že v tomto vztahu jsem zrovna já, ta která je starší. Nejmenší věkový rozdíl v Naší skupině, je skutečně mezi mnou a tímto chlapcem. Ale jsou mezi námi téměř čtyři roky.  Jeden řekne, to není žádný problém. Ale kdo z nás by jen tak zahodil 4 roky života? Každý, osobně, tento čas prožijeme. I během jednoho roku se můžeme naučit tolik věcí. Ten čas neplynul mimo nás, ale my jsme byli jeho přímou součástí. Každý ten den jsme nějak mysleli, museli vykonat různá rozhodnutí, později třeba nést následky. V tomto čase jsme nebyli mimo, ale stávali jsme se součástí různých sociálních vztahů. Tím chci říct, že rozdíl to je. Možná i proto pořád cítím, že jsem to mohla kočírovat lépe já. Zkusila jsem mu tedy položit otázku, zda mohu udělat něco pro Náš vztah. Zde je odpověď: „Ano, můžeš ... zapomenout a nechat čas časem.“  Jenže já se trochu obávám, že Čas spíše naučí, jak žít bez toho druhého. Přinese jakési otupění a ukáže, že to lze. Myslím, že čas a odloučení nám neukazuje, jak milovat druhé, jak k nim najít cestu… Nyní možná jednoho napadne, zda tedy opravdu není lepší situaci přijmout a prostě se smířit s tím, že to tentokrát nevyšlo. Ale nějak cítím, že v mém životě není místo na „ zapomenout na přítele“. Nejsem tak bláhová, abych si myslela, že dokážu růst jen sama na sobě. Myslím, že všechno, co umím, mne naučili druzí. Na rozličné věci si přijdeme v kontaktu s druhými, ale i v tichu. Obojí je zapotřebí. Ale možná už taky přišel čas, abych i já začala druhým dávat to, co oni investovali do mne. Věřím, že cestu lze nalézt, ale teď a tady to prostě nějak nefunguje. Proto prosím ještě jednou o jakýkoli postřeh, podnět, impuls.  

Děkuji Vám mnohokrát. Lea

Odpověď: (24. 1. 2012, 12.15)

Milá Leo, přemýšlivá dívko :),
upřímně ocenuji, jak hloubáte. Mnohé perfektní. Bohužel Vám asi nemohu dát to, co byste ráda. Bud je něco, co chlapec vůči vám vysílá, co jste mi nesdělila a vám to dává důvod domnívat se, že je od vás nějaká aktivita, strategie žádoucí, nebo chybí umění smířit se s tím, co je, byt se nám to nelíbí. Dávat je fajn, ale je třeba dávat tomu, kdo to chce.

Romana píše: (23. 1. 2012, 9.38)

Dobrý den mám tří letou dceru a nastoupila do školky a těšila se ale hned první den nechtěla si lehnout a tak paní učitelka vytahla vařechu a že když nebude spinkat tak ji ta vařecha kousne a to byl kamen urazu dcera do školky nechce a v noci brečí a zase se začala počůravat ráno to jsou hotové muka jako by byla školka za trest teď navím co stím všichni říkají že si zvykne ale nevím jestli ji to neublíží . Děkuji za radu .

Odpověď: (24. 1. 2012, 12.04)

Milá Romano,
dojděte si k někomu, např.kineziologovi, kdo dceři pročistí tento traumatický zážitek. Iterapeuticky je možné napomoci zpracování. Poznání té vařečky v bezpečném zázemí s paní učitelkou. Změna paní učitelky, která vytvoří pro dceru bezpečný prostor, by také mohla býti nápomocna.
Držím palce.

Lenka píše: (17. 1. 2012, 12.03)

Dobrý den,1,5roku jsem se vídala s mužem který žil se svojí partnerkou.Mně to tajil a lhal že ženské věci které jsou u něj jsou jeho sestry. Po půl roce jsem to ale zjistila mně říkal že je s ní jen ze zvyku a spí jen se mnou.Milovala jsem ho tak jsem se s ním i přesto scházela,ikdyž jsem už bývala díky tomuto dost urýpaná, jelikož jsem chtěla být s ním jen já.Po roce a půl se s ní rozešel (tvrdil že on) a chtěl abych u něj bydlela,vařila,prala..To ovšem v tom bytě po tom všem nebylo z mé strany přes tyto dva měsíce možné.Necítila jsem se tam a bývala jsem i nepříjemná,sem cítila dost nátlak.On se se mnou po tomto období 2měs rozešel přes sms.Po tomto mi pár měsíců psával že má na mě chuť a at to prý zkusíme celý znova atd.. Viděli jsme se,byla jsem sice naštvaná skrz lži..Skončilo to ale sexem ale já i on věděl že to pro mě úlet nebyl.Po pár dnech mi napsal že miluje jinou a že se s ní několik měsíců schází(dle všeho i spí),že to byla chyba to se mnou posledně.Podvedl mě i ji.Řekla sem jí to,ale ona s ním je.Může se změnit a nepodvádět už?Nebo je to vněm?

Odpověď: (21. 1. 2012, 16.46)

Milá Lenko,
jakoby si ženy nevážily sami sebe a tím dovolují mužům být křiváky... Nepřipadá Vám?

Martina píše: (17. 1. 2012, 9.22)

Dobrý den, je mi 16 let a jsem strašně zamilovaná do kluka kterému je 19...mám strašné deprese, protože on jeden den milí a píše, zdraví, usmívá se. Na další den ani nenapíše nic...v noci jenom bečím a moc nejím...a bojím se, kdybych mu cokoliv řekla...dozví se to všichni jeho kamarádi...a to by asi bylo ještě horší to odmítnutí..opravdu nevím co mám dělat ....

Odpověď: (21. 1. 2012, 16.42)

Milá Marti,
napadl mne citát, který mne zaujal v tvých letech:
STENDHAL: "LÁSKA JE LÍBEZNÝ KVĚT, ALE JE TŘEBA ODVAHY, ABYCHOM SI JEJ ŠLI UTRHNOUT NA KRAJ STRAŠNÉ PROPASTI."
Ano, unést odmítnutí, to chce kus síly a lásky k sobě a realitě. Vše je cesta. Proč se lidé stydí za lásku a za hnusárny nikoliv?
Držím palce.

zuzka píše: (16. 1. 2012, 21.00)

Dobrý den je mi 25 a už teď mám strašné problémy se spánkem. Nedokážu vypnout mozek,večer mám najednou pocit že jsem sama a taky začnu mít strašný strach z budoucna..přejde to až na strach ze smrti..nakonec z toho třeba ve 3hodiny ráno chytnu prujem a mám žaludeční neurozu..nejvíce to mám z neděle na pondělí nebo když je úplněk, o víkendu problém nemám. obvodní mi předepsala lexaurin 3, ale nekdy mi ani cela tableta nepomuže..nevím co mám dělat jsem zoufala z toho že asi budu muset celý život jíst prášky abych se uklidnila. Každý den tak po 18hodině už mám zase strach že neusnu, dokonce už i nesnáším moji postel:( ráno mi je z toho vždy do breku..

Odpověď: (21. 1. 2012, 16.37)

Milá Zuzko,
pokud nezměníte myšlení a přístup k životu, budete muset jíst více a více prášků. To máte pravdu.

Miyu píše: (16. 1. 2012, 17.40)

Dobrý deň.Potrebovala by som pomôcť lebo sama si už neviem rady.Nikdy som nemala kamarátov,myslela som že je to pre skazené ľudstvo atd,a popritom je chyba vo mne.Mala som 2 akože kamarátky ale naposledy sme sa pohádali a vyčítali mi že som povrchná,neprispôsobivá,na všetkom a každom hľadám len chyby a chcem aby všetko bolo podľa mňa.Onedlho budem mať 18.A zisťujem že všetko je to pravda.Prosím poradte mi ako sa zmeniť.Samej si prídem ako hrozná osoba.Snažím sa viac baviť so spolužiakmi a tak,ale ked niekto povie niečo čo sa mi nepáči hned už aj ja zmením sposob komunikacie a hned som odpornejšia aatd...

Odpověď: (21. 1. 2012, 16.35)

Milá Miyu,
vážím si toho, že o sobě přemýšlíš a chceš být lepší. Měnit se je práce a obvykle se to děje pozvolna tréninkem. Píšeš, že hledáš chyby (mmj asi proto, že to dělají i lidé kolem tebe, hodnotí a soudí), cítíš, že lidé potřebují býti hlazeni a chceš jim to dát (jen proto, abys to dostala zpátky nebo i proto, aby byl svět hezčí?) To je důležité si uvědomit a rozhodnout se pro to, pak trénovat hledání toho hezkého v lidech (a to je ta práce), říkat to i nahlas. Kontrolovat své myšlenky. Píšeš, že měníš způsob komunikace, když se ti něco nelíbí, to je běžné, pokud chceš být lepší, je to fajn, i touha se cení, ale touto cestou ti více neporadím, protože by byla potřeba konkrétní analýza situace, pocitů... A nesud se :). Držím palce.

cece píše: (16. 1. 2012, 16.42)

Dobrý den, na rodinné oslavě jsem to trochu víc přehnala s alkoholem a opila jsem se. Nevím co všechno se ten večer stalo a to mě trápí asi nejvíc. Sestra mi něco trochu naznačovala (mluvila jsem sprostě, nadávala...). Byla tam celá moje rodina tím myslím i babička, tety, mladší sestřenice a já nevím jak se mám teď před nimi tvářit. Mám se před nimi cítit trapně nebo dělat jakoby se nic nestalo ?

Odpověď: (21. 1. 2012, 16.19)

Milá Cece,
tím, že se budeš cítit trapně se vyřeší co? To někomu pomůže? Jaké poznání a rozhodnutí jsi na základě této skutečnosti udělala?

Jan píše: (16. 1. 2012, 12.32)

Dobrý den
Je mi 14 let a mám takové divné myšlenky, o Zemi a tak, jak je možné že vnikl život, ale že jen tak vyrostem a hned umřem a takhle další generace. připadá mi že čas velmi rychle utíká, nebo  jestli něco bude posmrti? Jestli existují Paranormální jevy. Když na to myslím tak se mi dělá blbě, zvracím, bolí mě hlava a nemůžu na to přestat myslet. Někdy když mi to "VEJDE DO HLAVY" tak potom přestane, ale o víkendu jsem na to myslel čím dál víc a ted na to nemůžu přestat myslet. když se kouknu na fotky když jsem byl malý tak se mi chce brečet že je to vůbec možné, že najednou zemřeme a lidé žijou dál. co bude se mnou mou postavou myslí.
prosím vás pomozte mi děkuji

Odpověď: (21. 1. 2012, 16.17)

Milý Jene,
odpovím za hodku.

Alena píše: (16. 1. 2012, 12.20)

Dobrý den,
není lehké popsat můj problém v pár řádcích, i přes to věřím, že mě alespoň z části pochopíte. Včera jsem si poprvé v životě přiznala jednu smutnou věc. To, že jsem nejspíš prolhala pět let svého života. Určitě se s podobnými případy setkáváte často. S případy patologických lhářů, "baronů prášilů", pseudologia phantastica...Všichni ale mají jednu společnou vlastnost - nedokáží si přiznat, neuvědomují si, že lžou. Já ano. I tak už si ale nejsem zcela jistá, kde končí realita a začíná můj vymyšlený svět. Chci se Vás jen zeptat (potřebuji se v tom utvrdit), jestli je s takovýmto případem vhodné zajít k psychologovi, popř. k psychiatrovi? Ráda bych slyšela, že je to způsobené psychickou poruchou, já se bojím toho, že mi pouze "diagnostikují" chronického lháře a pošlou mě domů... Předem děkuji za ochotu...

Odpověď: (21. 1. 2012, 16.15)

Milá Alo,
jste statečná :), doporučuji psychologa - psychoterapeuta, právě proto, aby nešlo jen o hru na diagnózu :). Držím palce.

Hana píše: (16. 1. 2012, 8.38)

Dobrý den, před půl rokem jsem přešla v práci do kolektivu.Kde zažívám šikanu,proto na sobě hodně pracuji.čtu o asertivitě atd.V poslední době je můj největší problém,ten,že když šikana trvá několik hodin,zezačátku odolávám,nesu vše statečně,sebejistě.Ale na konci směny mě dochází síly a já se rozbrečím a nejsu schopna se ubránit,mlčím.
Nejhorší je,že tato šikana je hlavně od vedoucí.
Poraďte mě prosím co dělat,abych vydržela celou směnu a nebrečela.Moc děkuji Za odpověď.

Odpověď: (21. 1. 2012, 16.13)

Milá Hani,
šikana na pracovišti - téma velmi citlivé... Zákon Vás sice chrání, ale uplatnění není snadné, přesto můžete situaci prokonzultovat ve vaší http://www.obcanskeporadny.cz/ . Svůj střed je třeba si hlídat a jed nechat u toho, kdo ho pouští, Vás se netýká - zrušit veškeré emoční vazby s dotyčnými osobami na všech úrovních. Přeju Vám nalezení kolektivu, kde budete dobře kooperovat :).

Jaru (21) píše: (16. 1. 2012, 0.54)

Dobrý den, mam problém s přecitlivělostí. mam přítele necelé 2 měsíce, znám ho dlouho a věřím mu. ale poslední 4 měsíce jsem velice plačtivá. a co mam toho přítele tak to souvisí všechno s ním. například, když se den nevidíme je mi do breku. když mi neodepisuje pár hodin, brečím. brečím kvůli nepodstatným věcem. uvědomuji si to, ale nejde to zadržet. nerada bych tímto "hysterickým" chováním pokazila vztah. dělá mi i velké obtíže překousnout minulost, i když nedělal nic špatného, ale například me naprosto rozhodily fotografie jeho bývalé přitelkyně. dlouho jsem si nikoho nepustila takhle blízko (asi 4 roky) může to být tím? je to do určité míry normální. zklídní se to časem? děkuji za odpověď

Odpověď: (21. 1. 2012, 16.06)

Milá Jaru,
asi je to výzva k tomu, umět přijímat své smutky a konejšit sama sebe. Chcete se to naučit? Objednejte se. Přeji vše dobré.

Lea píše: (16. 1. 2012, 0.00)

Dobrý den,
Obracím se na Vás s prosbou o názor. Vysvětlit situaci bude možná lehce komplikované. Navíc, je mi jasné, že vše, co sděluji, je pouze můj úhel pohledu, a tak se zde vytrácí i objektivní náhled. Bohužel osoba, o které bych ráda hovořila, se mnou ukončila veškerou komunikaci a není možné nikterak získat druhý pohled.
Mám kamaráda, nebo měla jsem. Já jsem 22 letá a on 19 letý. Nemohu zde vypisovat všechny okolnosti, jelikož by z toho byla slohová práce. Ale uvědomuji si, že vše hraje svou roli, pokusím se tedy říct základní informace. Seznámili jsme se skrz web společně s jeho kamarádem. Později jsme kruh rozšířili ještě o dalšího hocha, dnes je nás celkem pět. Všichni hoši jsou mladší. Nezůstali jsme jen u skype komunikace, ale několikrát jsme společně strávili den, obvykle v místě jejich bydliště, dvakrát u mne. Naše přátelství se prohloubilo a přirostli jsme si k srdci. Před několika měsíci jsem pravděpodobně udělala zásadní chybu, když jsem hochy opustila se slovy, že si nejsem jistá, kolik dobrého jim mohu předat, a jelikož jako nejstarší nechci přistupovat nezodpovědně, tak se na čas stáhnu, abych o tom mohla přemýšlet. Následovala vlna proseb, kdy hoši tento fakt nechtěli přijmout. Přiznávám, že i já jsem byla nešťastná z odloučení. Vrátila jsem se. Bylo však pochopitelné, že se ode mne čekalo nějaké vyjádření. Snažila jsem se vysvětlit, jak věci vidím já (ano, velmi subjektivní). Vznikl prostor k volnému projevu na toto téma a sesypala se na mne vlna nadávek a nesouhlasu. Rozumím tomu, vím, že se báli a nechtěli přijít o naše společné přátelství. Proto jsem to mlčky vzala, jako přirozenou reakci či obranu. Hádali jsme se i před tímto incidentem, po mém návratu také. Časem jsem udělala rozhodnutí, že lidi v bázi příliš nezměníme, ale můžeme změnit svůj přístup. Proto jsem přijala věci, jaké jsou a začala je brát se vším, co přicházelo. Dále jsem vyjadřovala svá stanoviska a snažila se předávat všechno, co považuji za dobré. Hoch, o kterého mi zde jde unikát, ostatně jako každý. Je zde několik faktů, které je asi dobré říct. Zhruba v deseti letech přišel o svého otce (smrt).  Navíc bych řekla, že ztrát v rodině měli víc. Strýc, babička, pes. Konstatovala bych, že nejspíš nebyl postaven do role otce, má staršího bratra. O dalších partnerstvích matky nevím, ale v domácnosti další muž nežije. S hochem jsme poslední měsíce často trávili na skypu písemnou komunikaci. Řešili jsme spoustu věcí, ale tady zapírat nemá smysl. Velká spousta těch věcí měla zvláštní charakter. Špatně se to vysvětluje. Já i on jsme laděni tak, že věříme a asi i chceme věřit, že věci kolem nás jsou velké a je dobré mít oči, mysl i srdce otevřené. Z toho, co jsem zjistila, nyní vím, že tento druh debat vedl pouze se mnou.  Řekněme, že mnohokrát to byly debaty plné bytostí, které v běžném světě neexistují, debaty na téma elementů, smyslu existence, přijímáni světa… Přiznávám se, že mnohokrát jsem plně nerozuměla obsahu jeho vět, pátrala jsem. Mnohdy to bylo zbytečné, protože se trochu obávám, že je to člověk zahleděný do své pravdy, do světa, kterému věří, je tajnůstkař a myslím, že se mu líbí působit tajemně a vševědoucně. Je pevně přesvědčen o svých pravdách a nejspíš si tím vytváří zdi, které ho chrání. Mnohokrát jsem byla nařčena, že nerozumím tomu, co říká. Subjektivně bych podotkla, že mnohdy jsem i chápala, ale nechtěl to vidět. Později se začalo stávat koloritem naši konverzace prohlášení „raději budu mlčet“. Pak následovalo mé motivování, aby tak nečinil, že tím se nic nevyřeší. Vztah byl jako na horské dráze. Jednou jsem ze svých úst vypustila, že třeba jsem omezená, ale chci pochopit a najít cestu.  Často si protiřečil, když jsem vyrokovala se smysluplným argumentem, stáhl se, jelikož byl zahnán do kouta. Několikrát jsem jej postavila před dotaz, zda o Naše přátelství stojí, ale odpověď nikdy nebyla jasná, ač vnitřně cítím, že ano, tak potřeba být dobýván a tajemný zvítězila. Vše se rozpadlo dva dny zpět, kdy se on a ještě další klučina rozhodli, že bude dobré mít nějaký společný symbol, který budeme nosit. Jsem vůči tomu chápavá, jelikož rozumím potřebě se někam začlenit, získat jakousi identitu i pocit ochrany, který jedinec získává příslušenstvím v určité skupině. Nemluvě o pocitu výjimečnosti, že každý do skupiny patřit nemůže. Hoch sestavil několik symbolů. Vím, že se snažil, vím, že to byla jeho práce, ale já jsem prostě musela konstatovat, že symbol klidně nosit budu, ale pouze tehdy, pokud se za něj mohu postavit a hájit jej. Načež následovalo jeho zdlouhavé vysvětlování, že ničemu nerozumím, a že ty symboly mají význam atd. Pak mi řekl, že už mne nikdy nebude zatěžovat ničím, co bych nepřijala, a omezil diskuzi na téma počasí. Ať jsem se snažila vysvětlovat, jak jsem mohla, neprošlo to. Dramaticky se rozloučil a smazal mne ze všech společných kontaktů. Myslím, že by bylo dobré říct, že má velká vina tkví v mém prvním odchodu, tehdy mi řekl, že se přede mnou zavřel a cestu dovnitř budu hledat jen složitě, totéž si myslím, že se stalo i podruhé s jeho výše uvedeným konstatováním. Subjektivně si myslím, že je to sebestředný člověk, někdo, kdo si vybudoval určitou image tajemného člověka, občasně i manipulátor. Pro mne je to však i přítel, rozhodla jsem se jej přijmout a mít ráda i za těchto okolností. Dal mi mnoho dobrých impulsů. Neodmyslitelně se otiskl do mého srdce. Za sebe myslím, že také není šťastný, ale holt síla identity a image je prokletí. Jsem odhodlaná čekat a být zde, pokud se bude chtít vrátit. Nejsem plná zášti, spíše pro mne pochopitelného žalu. Nedokázala jsem najít cestu, nedokázala jsem to ukočírovat. Mrzí mne, že jsem neuspěla, ale mnohém více ztráta. Zde se na Vás obracím s prosbou o názor. Zda je vůbec tato situace zachranitelná? Jakou strategii zvolit? Jak komunikovat? Jak dlouho čekat? Obvykle dokážu nalézat řešení a úspěšně je aplikovat, ale tentokrát se cítím podivně bezradná a potřebuji zevní názor, nadhled.                                                              Děkuji mnohokrát za jakýkoli postřeh.
Lea

Odpověď: (21. 1. 2012, 16.03)

Milá Leo,
podle psaní jste kultivovaná a strukturovaná žena-dívka. To je prima. Nepochybuji o tom, že Vy jste jasně řekla, že On je pro Vás důležitý, že komunikaci jste otevřena. Postoj "čekání" není o.k.:"Oba jsme svobodní, a pokud bude vhodný časoprostor, můžeme se sejít, každý se svobodně rozvíjíme.". Co chcete zachranovat - vztah? jeho? sebe? Volit strategii? Taky byste chtěla být předmětem strategie? Můžete se ho zeptat, zda je něco, co by pomohlo pročištění vztahu a jestli může být co nejkonkrétnější. A není ok hodnocení "nezvládla, neuspěla" - byli jste na to dva - a odpovědnost je oboustranná. Jen si pojmenujte, co jste se z toho naučila vy a vězte, že vše, co se děje je dobré. Držím palce.

kateřina píše: (10. 1. 2012, 10.57)

Dobrý den .je mi 30 let a jsem 7 let vdaná a máme dvě malé děti.manžel mě ale nedávno podvedl.poprvé a lituje toho.nejprve jsem chtěla rozvod ale pak jsme se dohodli že začneme znova.s tou druhou to skončilo prý to byla kamarádka a stalo se a ted už je úplný konec.chce být s námi a mrzí ho to.jenže čím víc času uběhlo tím víc se trápím.(stalo se to před měsícem).v noci se budím s pláčem,zdají se mi zlé sny a pořád přemýšlím PROČ.a taky ještě jeden problém-nevím jak to popsat,prostě ted víc vyžaduji aby si mně všímal a věnoval se mi a tak.on se snaží ale třeba včera mi řekl že potřebuje i dýchat.chápu ho že to nejde pořád ale prostě to tom co se stalo když si mně chvíli nevšímá tak už to dávám zavinu té věci a zase jsem s nervama tam kde jsem byla....miluju ho nechci o něj přijít ,ale nevím jak se s tím vyrovnat a mám strach že ho tím chováním spíš odpudím .

Odpověď: (14. 1. 2012, 14.30)

Milá Kači,
v psaní mi chybí otázka;). Meditace na srdce, bolest, uzdavení a lásku by pro Vás mohly být užitečné. To se řádky přenést nedá. Přej a bude ti přáno. Důvěřuj sobě i životu. "Začít znova", "tlustá čára" - obvykle to jsou klišé nepotkávající se s realitou... Máte-li chuť se objednat, můžete. Přeji vše dobré.

Bereny píše: (9. 1. 2012, 22.29)

Dobrý den, potřebovala bych poradit. Mívám strašné změny nálad, hlavně vůči příteli. Jsme spolu něco  málo přes rok, a já mívám pocity, že mě strašně štve, že mě nepřitahuje sexuálně a že se mi už ani nelíbí. Potom zase spolu strávíme pár dní, a zas e se cítím zamilovaná a že o něj nechci přijít. Jen že, když mám ty své nálady, tak mu říkám, že už se mi nelíbí, že by se sebou měl něco dělat, že se chová jak "blb" a tak, a pak toho zas lituji. Mám problémy s psychikou a úzkostné stavy. V týdnu se některé dny probouzím, strašně se deptám všemi problémy, které mám a nedaří se mi usnout, až v časně ranních hodinách (probouzím se okolo 3, i když nechci tak se stresuji, a usnu okolo 6 hod.) Je mi 24 let. Sem v posledním ročníku na vysoké škole a nezvládám,často myslím na bývalého přítele a moc se k němu chci vrátit, kamarádky mě opouštějí (stěhují se do bytů ke svým chlapcům), tátovi přišli na rakovinu,nejsem příliš oblíbená ani upovídaný člověk. Pokoušela jsem se s těmi nálady bojovat relexací, ale to už moc nepomáhá. Potřebovala bych poradit alespoň slabší antidepresiva. Je toho na mě prostě už moc.

Odpověď: (10. 1. 2012, 8.16)

Milá Bery,
bylo by dobré v sobě zakořenit přesvědčení, že se chcete k lidem i k příteli chovat slušně, kontrolovat, co říkáte.
Antidepresíva vám předepíše psychiatr.
Přeji vše dobré.

Honza píše: (9. 1. 2012, 21.24)

Dobrý den, nevím jestli mi dokážete s mým problém pomoci. Zkrátka mám problém s adaptabilitou. Byl jsem na testování ve společnosti Mensa a ukázalo se, že mám řekněme nadprůměrné IQ. Výsledek vyšel zaokrouhleně 150. Domnívám se, že problém pramení zde. A velkou měrou se podepisuje na mém chování vůči "ostatním" spolužákům a přátelům. Zkrátka si s nimi nemám o čem promluvit a když už najdeme společné téma, tak se často stává, že si nerozumíme. Všechny tyhle problémy vedou k samotě. Ne že by mi nějak vadila (zvykl jsem si), ale být pořád sám také není ono. A často to vede k ignoraci okolí a začínají tím i zbytečné spory. Existuje nějaká pomoc? Děkuji Honza

Odpověď: (10. 1. 2012, 8.13)

Milý Honzo,
nemyslím, že IQ je příčinou samoty. Co od lidí chcete? Co jim nabízíte? Jakou pomoc, v čem byste si přál? Odpovědět můžete na email.

Fredy píše: (9. 1. 2012, 19.30)

Dobrý den.Rozved jsem se kůli jiné ženě která mě po určité době nechala.Litoval jsem toho ale vrátit už to nešlo.Další tři vztahy mi taky nevyšli.Mojí vinou.Pořád jsem utíkal k bejvalé rodině ale ta mi dávala najevo že už o mě nestojí.Mám ale jiný problém.Nazval bych ho výkyvy pocitů nebo nálad jak chcete.Asi poslední rok se rozbrečím při sledování dojemnýho filmu nebo vzpomínce ale nevím proč.Prostě to přichází úplně samo.Snad podvědomě jim závidím to štěstí.Spustí se to jak rýma. Často se dostávám do stavu kdy už nevím kudy kam.Chci si vzpomenout na něco pěknýho co mě čeká třeba příští den ale nic mě nenapadá a tak se sám sebe ptám proč jsem vlastně tady,co múžu ještě čekat.Odpověd je nic.Jsem strášně sám a toho jsem se vždycky bál.Vím že ostatní lidi maj daleko větší trápení,jsou na tom daleko hůř.Ale já tohle překonat nedokážu.
To jsem ještě jednou já.Ještě jsem chtěl říct že nemůžu koukat na psychologický filmy ve kterých hlavní hrdina umírá.Myslím úmírá na nějakou nemoc,ne když ho zabijou,a loučí se s ostatními.Při romantických se mi hrnou do očí slzy a nevím proč a při výše jmenovaných, když vidím v mým životě jen pusto a prázdno, ztrácím sílu TU být taky.Děkuju za odpověd.Fredy.

Odpověď: (10. 1. 2012, 8.09)

Milý Fredy,
to, že pláčete u filmů je projev bolesti a smutku vaší duše. V životě nás čeká to, co si vytvoříme, naleznete v něm to, co  něj dáte. Potřebujete se naučit pracovat se svou myslí a duší, dělat věci, které jste doposud nedělal, otevřít srdce i život novému i novým lidem, radovat se z kamarádství...Dokážete, pro co se rozhodnete. Máte-li chut, můžete se objednat.
Držím palce.

< novější | 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >