dcera píše: (21. 4. 2008, 10.58)

Je mi 45 let a co mi paměť sahá nemám ráda své rodiče. Oni spolu žíjí již 47 let a nevzpomínám si, že bych je někdy viděla ve vzájemné harmonii. Ne že by se nějak zvlášť hádali, ale myslím, že matka se otce trochu bála a neodporovala mu,(Otec je o 12 let starší.)ale na druhou stranu si chtěla vybudovat nějaký prostor a tak to dělala takovým způsobem, že ho pomlouvala nám dětem, abychom stáli při ní. Stresuje mě každé setkání s nimi, a to je bohužel někdy i denně. Otec začíná být dementní a matka za mnou neustále chodí,abych jí poradila co má dělat. Já nevím co má dělat! Ale nejraději bych jí řekla, aby mě už konečně přestala otravovat. Vy byste mi, prosím, poradila, co mám dělat já?

Odpověď: (23. 4. 2008, 11.26)

Milá Dcero,
chování maminky nebylo rozumné a vy jako dcera máte právo "nevědět" jak je to mezi rodiči a hledat řešení vám nepřísluší. Nemít ráda své rodiče vám mnoho neprospívá, bylo by dobré k nim mít alespon neutrální vztah. Maminku můžete vyslechnout, říci ji, že je pro vás těžké tyto stezky poslouchat, že nevíte, co má dělat. Můžete říci, co vidíte, např.: že otci ubývá sil... že na ni je závislý... že chápete, že to neměla lehké, možná ani otec... nevím, co je vaše pravda...

Maltinetto5807 píše: (21. 4. 2008, 7.53)

Seznámila jsem se docela nedávno a příjemným a milým člověkem.Můj problém je ale v tom,že jsem chorobně žárlivá a vadí mi,že přesto,že se seznámil se mnou,dál chodí na seznamku.Když jsme spolu o tom mluvili,řekl mi, že se naprosto zbytečně trápím a že si takovými myšlenkami pouze přidělávám zbytečné starosti.Bojím se ale,že ho ztratím a proto bych potřebovala pomoct.Nevím,jestli je všechno způsobeno tím, jak moc si v tomto směru nevěřím a jak moc velký mám strach z toho, že by se mohl chtít seznámit s někým jiným, ale jedno vím určitě, chyba je ve mně a chtěla bych s tím něco udělat.Nevím ale co.Poraďte mi,prosím

Odpověď: (23. 4. 2008, 11.20)

Milá M.,
ano, žárlivost vztah otravuje jako jed. Chceš-li se se svou žárlvostí potkat, budeš muset na sobě zapracovat - doporučuji s psychoterapeutem - můžeš si k tomuto tématu vyhledat i literaturu (vyhledavač - žárlivost - ve zboží). Ale nemyslím si, že chování tvého přítele svědčí o jeho zralosti... co on si řeší tím, že chodí nadále na seznamku?

ABCDE píše: (20. 4. 2008, 20.46)

Mám před maturitou hodně učení... Tuhle jsem si povídala se sestrou a málem jsem jí odpověděla německy.. Na poslední chvíli mi to došlo.. Měla jsem úplně na jazyku německé přídavné jméno. Je to normální nebo jsem blázen? Díky za odpověď!

Odpověď: (20. 4. 2008, 21.21)

Uvedený fakt nesvědčí o tom, že jsi blázen :) to ale víš. (mozek je přehlcen informacemi a neustále pracuje :) znám holčinu, která v takovém stádiu lezla po čtyřech a mňoukala - forma hry, uvolnění)

Lenka píše: (20. 4. 2008, 16.50)

Dobrý den, je mi 15 let a žiju s bratrem a matkou a otcem. Otec jezdí s náklaďákem a tak je docela málo doma... před 14 dny jsme byli na fotbale a mě byla zima, tak jsem šla do auta. Tam jsem se nudila a ležel tam taťky pracovní mobil... Neměla jsem co na práci a tak jsem si s ním hrála... zabloudila jsem i do zpráv... a v odeslaných jsem našla tuhle zprávu... Lásko jestli budeš moct volej nebo piš mi dneska na tenhle telefon,mam vybito.Moc se mi stýská Jindřiško, ozvi se... miluju tě P... P jako Petr- můj otec a moje mamka se jmenuje Olina. napadlo mě, že by si od něj mohl jen někdo ten mobil půjčit... ale pak za týden tu nechal jeho vlastní mobil a mě to nedalo a přečetla jsem si jeho zprávy měl jech tam asi 50 a z toho 40 bylo od ní...a asi jen 3 od mamky.... píšou si spolu už určitě od října minulého roku a dokonce se i stýkají. Z těch smsek mi přijde, že jí táta fakt miluje a záleží mu na ní...Nevím co mám dělat a jak se mám k němu chovat, je mi z něj úplně špatně a nejhorší je, se koukat na mamku jak je šťastná, když je tatka doma. Prosím poraďte mi. Předem děkuji za odpověď.

Odpověď: (20. 4. 2008, 21.20)

MIlá Lenko,
dostala jsi se do situace "prekérka".  Doporučuji ti, aby jsi  s tátou promluvila a řekla mu své pocity, postoje... Můžeš se ho zeptat, čím si to máma zasloužila... Držím palečky a můžeš zase napsat.

aniki píše: (18. 4. 2008, 21.15)

ahoj,

manzelka ma zacina nenavidet, cim viac sa len hadame, byvame u jej rodicov v rodinnom dome, svokrovci sa do nas stale staraju a samozrejme, vzdy ked zaspim a zoberem si taxi aby som stihol prist do roboty nacas, tak jej to povedia, pretoze maju obavy ze ich dieta nebude nic nikdy v zivote mat, lebo jej partner sa rozvaza taxikom. pritom zarabam 30 tisic. moja manzelka vela veci posudzuje cez peniaze. a mne to vadi. myslim, ze to uz nie je praktickost a setrnost, myslim ze uz to trochu prehana. ale podla nej to je ok, a ja som pysny, a nicoho si vraj nevazim. je pravda ze som leniva svina, a malokedy maloco urobim, ale obcas sam od seba aj nieco spravim. samozrejme, asi nie dost z hladiska ostatnych clenov "rodiny". mam pocit, ze odjakziva sa nas jej rodicia snazili rozdelit, pretoze ja nie som zatko podla ich predstav. raz som dokonca svokru prichytil (nevsimla si ma ze som prisiel) ako stve zenu proti mne. reku ze som nevychovany, a ako ja nevychovanec chcem vychovavat deti (zatial ziadne nemame), a ze ona bude iba mojim otrokom, a ze ma zachvilu vykopnu z roboty a ona ma bude musiet zivit, a taketo kydy.

co mam robit?, nechcem sa rozviest, ale myslim ze to k tomu speje. ak mi viete helpnut, budem Vam zaviazany.

Dakujem,

aniki.

Odpověď: (20. 4. 2008, 21.14)

Milý Aniky,
žena, která není schopna odejít od rodičů a stát při svém manželovi není dobrá manželka...(jak že se to píše v bibli? žena opustí matku a otce svého a následuje muže - oni to nejsou jen slova, ale důležitý proncip) Vy v této rodiné situaci jste v roli dítěte a není tam pro vás místo... Jste šikovný mužský, máte i nadprůměrný příjem, zasloužíte si, aby si vás žena vážila... je třeba, abyste vy sám  sobě projevil dost lásky a úcty a dle toho se zachoval...

kurten píše: (18. 4. 2008, 9.46)

Dobrý den,
Je mi 15 a od jisté doby se nedokážu normálně chovat mám divné pocity(není to pubertou)...nebaví mě žít ale nemám odvahu to ukončit...někdy bych nejradši nic nedělala s nikým se nebavila a nebyla tady nebaví mě žít...už ani normálně chovat se nedokážu mám Problém ale newím jaký chtěla bych si o něm povyprávět s terapeutem nebo psychologem nebo někým ale nevím kam za ním zajít a jestli by mi to vůbec věřil nedokážu popsat moje Pocity...určitě by mě řekl je ti 15 to je puberta a ty si další hysterická holka ale tak to není opravdu bych potřebovala pomoct a začat normálně žít...

Odpověď: (20. 4. 2008, 21.03)

Milý "Kurte",
je fajn, že nemáš odvahu život ukončit (protože si tím fakt nepomůžeš, ale ublížíš!!!) odkud jsi? v každém okresním městě je pedagogicko psyhcologická poradna a také poradna pro mezilidské vztahy. Jsi-li z okolí, můžeš mne kontaktovat. Ano, potřebovala by jsi nalézt někoho, s kým budeš spolupracovat. Přeji vše dobré. Budeš-li i nadále bezradná v hledání kontaktu, napiš znovu (na mejl)

Jana píše: (17. 4. 2008, 14.19)

Dobrý den, je mi 50 let, navenek jsem úspěšná vysokoškolačka, matka a babička. Nikdy jsem neměla psychické problémy, ale před rokem jsem onemocněla očním herpesem, měla jsem strašný strach, že už nebudu vidět, že přijdu o zaměstnání atd. Bylo to čím dál horší,už jsem nejedla ani nespala, oči rudé, hrozně pálily, nakonec mě sestřenice "dotáhla" k psychiatrovi, po asi měsíci a půl braní Espritalu oční herpes zmizel a byla jsem schopná jít po 5 měsících neschopenky do práce. Po Espritalu jsem ale začalo hrozně jíst, přibrala jsem 15 kg, jsem naštvaná, jak vypadám, tak se zase najím. Žiju sama s 86letou matkou, o kterou se starám. Někdy jsem naštvaná na celý svět, závidím kolegům, co jezdí na dovolenou, mají auta a úspěšné manžele. Já jsem rozvedená a ani nikoho nescháním, nejsem seznamovací typ a taky bych si připadala nepatřičně, že ve svém věku a postavě chci někoho "ulovit". Dcera říká, abych se realizovala ve vnučce, snažím se, ale na hlídání mi zbývá hrozně málo času a sil. Dcera je už půl roku taky na Espritalu, její tchýně je na tom taky psychicky špatně, připadá mi, jako kdyby u nás vypukla depresivní nákaza. Nevím, jak z toho ven.

Odpověď: (20. 4. 2008, 20.51)

Milá Jano,
i vám doporučím knihu Miluj svůj život jako dobrý začátek změny pohledu na život. Bylo by dobré vážit si toho, co máte a učit se nové... Nemusíte "lovit známost", ale můžete se seznamovat s novými lidmi... Také spolupráce s psychoterapeutem by nebyla od věci. Důležité je nějak začít a pokračovat a né si říkat, to nejde, to nemá cenu, to není pro mne... máte dvě možnosti, bud zůstat v depresi nebo jít cestou aktivity, víry, změny  i sebepoznání...

zupka píše: (16. 4. 2008, 21.50)

Dobry den, velmi rada uvitam radu ako mam postupovat pri rieseni manzelskej krizy, ktora prameni v manzelovej nepritomnosti vo vecernych hodinach.Moze muz milovat svoju manzelku /ako tvrdi/ a pritom 24 rokov chodit s malymi vynimkami vecer co veder mimo domu.Podotykam ze sa nejedna ani o to , ze by holdoval alkoholu alebo mal milenku.Jednoducho sa venuje sportovaniu a potom vysedavaniu
v roznych zariadeniach s roznymi ludmi.Doma ma navarene, upratane, vyzehlene
ani sa nehadame, lebo nemame kedy.Po robote vzdy zduchne prec.Hadame sa priblizne raz mesacne , kedy som ja vacsinou uz v poriadnej depresii a nastme ma vsetko.Manzel si vzdy po takejto hadke nieco prizna,nacas sa chova inac, ale
o niekolko dni sa vsetko vrati do starych kolaji.Deti mame sikovne, dobre vychovane, robia nam radost,o nasich problemoch vedia a asi by aj pochopili keby som manzela opustila.Isti cas som sa pokusala s manzelom aj chodit na nejake sportove podujatia, ale ani tam sa mi nevenoval skor ma ignoroval.
Ak zorganizujem spolocne aktivity napr.tenis alebo kino a podobne tak ide nehovorim ale akoby tam ani nebol.Je dost velky skrob, vsetko prepocitava na peniaze.Nezdoveruje sa mi, ani nerad so mnou komunikuje o inych ludoch.Mna zase nezaujimaju jeho zaluby .Momentalne sa sportu venuje skor pasivne , ale dost intenzine sledovanim sport.prenosov a strankam so sportom na internete.Mam toho plne zuby.Vobec nevie kde su hranice normalneho zivota a kde sebecke zitie pre seba a svoje zaluby.Da sa vobec taky clovek zmenit.

Odpověď: (20. 4. 2008, 20.44)

MIlá Z.,
ve změnu manžela bych nedoufala. On vás může mít rád tak, jak nejvíce dovede. Schopnost milovat mají lidé různou. Myslím, že vaše manželství připomíná spíše spolubydlení. Doporučuji vám, zařídit si vlastní život tak, aby vám dělal radost, začněte se věnovat tomu, co chcete, můžete si najít i nové přatele...(předpokládám, že manžel již ví, co vám vadí, co vám chybí, tak již není třeba znovu a znovu ho informovat, ale zařídit se dle toho. Ke komunikaci o jiných lidech uvedu přístup Sokrata:
Staří Řekové věděli,  že si Sokrates  velmi váží znalostí.
 Jednoho dne ho potkal  jeden známý a  povídá:
 "Jestlipak víš, Sokrate, co jsem  se zrovna dozvěděl o tvém  příteli?"
 "Počkej chvilku,"  odpověděl Sokrates. "Než mi cokoli řekneš, rád  bych tě podrobil  zkoušce. Říká se jí zkouška tří sít."
 "Tří  sít?"
 "Přesně  tak," pokračoval Sokrates. "Než mi začneš vyprávět o  mém příteli, možná bude dobré na chvilku zkusit prosít to,  co mi řekneš.
 První síto se jmenuje Pravda.  Máš naprostou jistotu, že to, co mi  chceš říct, je pravda?"
 "Ne,"  odpověděl ten člověk, "vlastně jsem to jenom  slyšel a..."
  "Dobře,"  řekl Sokrates. "Takže ty opravdu nevíš, jestli je  to pravda nebo není.  Teď vyzkoušejme druhé síto.
  Druhé síto se jmenuje  Dobro. Chceš mi o mém příteli říct něco  dobrého?"
  "Ne,  naopak..."
  "Takže," pokračoval Sokrates, "chceš mi o  něm  říct něco špatného a nejsi si jist, jestli je to   pravda.  Ale pořád ještě  můžeš zkouškou projít,  protože zbývá  ještě jedno síto.
Třetí síto se jmenuje  Užitečnost.  Je mi to co mi chceš o mém příteli říct  užitečné?"
 "Ne,  moc ne."
 "Dobrá," uzavřel Sokrates, "to co mi chceš říct  není ani  pravdivé, ani dobré, dokonce ani užitečné, tak  proč bys mi to měl  vyprávět?"

Ivka píše: (16. 4. 2008, 9.23)

Dobrý den! Mám prosbu. Jsem ny MD se dvěma dětmi, 2,5 roku a 3 měsíce. Dcerka na nového sourozence žárlí, více se vzteká, odmlouvá,  více ale i pláče, i v noci, někdy je to v noci pláč téměř neutišitelný. I když se snažím, tak jsem v poslední době dost nervák. Každý večer si říkám, že budu trpělivější, že je to pro ní těžké a že na ní nebudu zvyšovat hlas. Ale ani jednou se mi to zatím nepodařilo, snad každý den mne něčím rozčílí tak, že to nezvládnu a zase vylítnu a potom mne to mrzí. Poraďte, jak to zvládnout a nerozčílit se... Děkuji...

Odpověď: (20. 4. 2008, 20.05)

Milá Ivko,
nejlepší by byla osobní návštěva - mohly bychom pomoci i dcerce. Ale obecně lze doporučit: 1. aby vám s dětmi někdo pomohl a vy měla čas alespon 1x týdně pro své lenošení (nejlépe pro meditaci)
2. uvědomit si svou vnitřní sílu mámy a dívat se na jednání dcery jako pozorovatel, jako shovívavá máma na dítě, zůstat klidná a místo křiku ji obejmout a počkat, až se uklidní, jindy je třeba jí říci: vím, že je to pro tebe těžké, ale já mám ráda tebe i sourozence, pojd, budeme se o nej starat společně...
3. narození sourozence mezi 2.-3. rokem patří k nejnáročnějším - v té době se staršímu sourozenci právě začíná tvořit vědomí vlastního já a egoismus patří k tomuto období, zároven není nervová soustava schopna přizpůsobit se měnícím se podmínkám...

Lyke píše: (15. 4. 2008, 0.57)

Dobrý večer,omlouvám se za tuto pozdní hodinu ale jsem v zoufalé situaci.Jsem 27let vdaná,nyní si manžel na inernetu našel jinou ženu.Minulý rok byl vážně nemocen ajá se starala,obávala se nejhoršího.Od té doby jsme intim.nežili,ne kvuli mně.Manžel o sebe nedbal,zanedbával i hygienu.A nyní si nechal udělat kerku. Vlídné slovo neslyším, pohlazení - prostě nic.Asi mám být pouze služka!Sama mam zdravotní problémy:Diab mel.+inzulín,artozaII-IIIst.,a­stma a psych.problémy.K tomu jsem 3rok bez práce. Můj část.důchod na domácnost nestačí,děti jsou dospělé,přispívají ale nyní to nezvládám.Manžel asi pomáhat nemíní,má jiné zájmy,byl vždy zvyklý mítvše a volnost-moje chyba za lásku se trestá.Ješte koncem měsíce jsem jej milovala.Co ted,chtěla jsem si ublížit ale tím bych nejvíc ublížila dětem a své mamince jež toto řešení neuznává.Prosím Vás o radu jak s této sitace?Ráda bych žila ane jen přežívala!Děkuji za pochopení               E-mail M.LYKE@seznam.cz

Odpověď: (20. 4. 2008, 19.55)

Milá L.,
někdy život přináší náročné situace a je těžké se v nich zorientovat. Sebevraždou byste ublížila velmi své duši - o tom existují svědectví (např. knihy R.Moodyho) Takže bych vám spíše doporučovala dělat to, co vám prospívá, co vám přináší radost. Bylo by dobré znovu se porozhlédnout po své životě a nalézt ty oblasti, které chcete rozvíjet - např. můžete s kamarády jezdit na výlety, na netu, chatu nalézt  skupinu, kterou zajímá to, co vás http://fora.babinet.cz/index.p… ... Služkou být rozhodně nemáte!!! a také bych vám doporučila vyhledat léčitele (můžete mne kontaktovat kvůli osobní schůzce a čerpání, obnovení síly)

Katush píše: (12. 4. 2008, 15.07)

No, ono to není tak lehké, když my se jich zeptáme, oni nám stejně nic neodpoví, a pak to stejně řeknou těm holkám, že se jich ptáme...já nevím. Já jenom chci...aby to bylo takové že se budou bavit i s náma, s něma...zase jim je nechci brát že..

Odpověď: (14. 4. 2008, 20.33)

Katuš,
to, co píšeš sem do poradny, můžeš říci jim... to je to nejlepší, co můžeš v tuto chvíli udělat, pak se dle toho chovat, samozřejmě je dobré projevit vstřícnost i k těm děvčatům. Jak zareagují chlapci, je jejich rozhodnutí, to nemůžeš ovlivnit. Věřím, že časem se to urovná...

Laura píše: (10. 4. 2008, 19.00)

Dobrý den,
 už delší dobu(asi tak 3 roky) mě nebaví tenhle život. Chtěla bych ho ukončit, ale protože nevím jak, stále na tomhle světě jsem. Dělá mi problém být mezi lidmi, jestli je něco, co opravdu nesnáším, tak je to tenhle život a lidi. Nevím jak dál. Byla bych ochotna tento problém řešit, ale nechci aby se to dozvěděli rodiče. Děkuji za radu Laura.

Odpověď: (11. 4. 2008, 22.13)

Milá Lauro,
myslíš-li vážně, že tento svůj stav vnímáš jako problém a chceš svůj vztah k životu a kvalitu jeho prožívání proměnit, vyhledáš psychoterapeuta a budeš s ním nějaký čas pravidelně spolupracovat.

Adéla píše: (10. 4. 2008, 1.31)

Dobrý den,nevím,jestli mi budete moci poradit,zkusím to.Je mi 20,odmala mám panickou hrůzu ze smrti.Jako malé dítě jsem se zajímala o to,co se děje s člověkem,když zemře,bylo to pro mě nepochopitelné.Babička mi řekla,jak to opravdu je,když zemřete,není nic.Pro mě to bylo hrozné zjištění,od té doby prakticky až do teď se nezajímám o nic jiného,jako dítě jsem chodila kontrolovat rodiče,jestli dýchají,stále jsem brečela,že jednou musím umřít,moji rodiče taky atd.Jako malé mi rodiče před usnutím museli slíbit,že nikdy nezemřu,ani nikdo z rodiny,abych mohla usnout.Celý život se u mě střídají pocity paniky,mám strach z "nicoty",přemýšlím nad tím,jaké to je umírat atd.Říkám si,jestli má život smysl,když jednou nic nebude,často mám kvůli tomu plačtivou náladu.V životě jsem přišla o dvě velmi blízké bytosti,nejsem schopná se s tím do teď smířit.Jsem mladá,ale neumím se bavit,jen sedím doma a přemýšlím o smrti.Vím,že to není normální,asi mám z toho trauma od dětství,malým dětem by se asi neměla říkat "celá pravda o smrti",nebo možná já nejsem normální...Každopádně bych se tohoto pocitu,té strašné panické hrůzy ráda zbavila,mám celý život před sebou,ale nedokážu si život užívat,když jsem někde na zábavě,u moři na pláži,kdekoliv,přepadne mě ten strašný pocit strachu.Prosím,poraďte,co mám dělat,jak to řešit,jak se z tohoto "vyléčit"?Díky,Adéla

Odpověď: (11. 4. 2008, 22.10)

Milá Adélo,
doporučuji knihy: Tibetská kniha o životě a smrti (nebo jinou knihu od Lati Rinpočhe), Osud jako šance, Život po životě, od Foučkové: Já jsem... Ohledně úmrtí blízkých osob by bylo dobré, poděkovat jim za to hezké, co jste prožili, nechat jim místo ve svém srdci a popřát jim štastnou cestu. Tyto věci je často lepší dělat s terapeutem než sama. Jsi-li z nedalake, můžeš mne kontaktovat.
A zkopíruji tu pro tebe jednu alegorii, kterou mi kdosi kdysi poslal:
> V bříšku těhotné ženy byla dvě miminka. První se druhého zeptalo:
> - Věříš v život po porodu?
> - Určitě. Něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně proto, abychom se
> připravili na to, co bude pak.
> - Blbost, žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat?
> - To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla, než tady. Třeba budeme
> běhat po svých a jíst pusou.
> - No to je přece nesmysl! Běhat se nedá. A jíst pusou, to je úplně směšné!
> Živí nás přece pupeční šňůra. Něco ti řeknu: Život po porodu je vyloučený -
> pupeční šňůra je už teď moc krátká.
> - Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme tady
> zvyklí.
> - Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život
> končí. A vůbec, život není nic, než vleklá stísněnost v temnu.
> - No, já přesně nevím, jak to bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme
> mámu a ta se o nás postará.
> - Máma? Ty věříš na mámu? A kde má jako podle tebe být?
> - No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom vůbec
> nebyli.
> - Tomu nevěřím! Žádnou mámu jsem nikdy neviděl, takže je jasné, že žádná
> není.
> - No ale někdy, když jsme zticha, můžeš zaslechnout jak zpívá, nebo cítit,
> jak hladí náš svět. Víš, já si fakt myslím, že tu jsme proto, abychom se vyvíjeli a vývoj nekončí...

Ani píše: (9. 4. 2008, 18.37)

Dobry den,
mam 26 rokov, dialkovo studujem na vyske, raz rocne chodim pracovat do zahranicia. Uz dlhsiu dobu, alebo mozno aj cely moj zivot ma trapi jeden moj problem, ktory som si ani nevedela zadefinovat. Som proste vztahovacna, ked komunikujem s ludmi, tak vnimam kazde jedno slovo. Ked sa mi nieco znepaci, hned to beriem na seba, rozmyslam, analyzujem, kde som urobila chybu. Velakrat si domyslam veci, ktore mozno ani nie su pravda, ale ja mam pocit, ze ano. Je to prejavom nizkeho sebavedomia? Som dost ticha, introvertna, cudzim ludom sa tazko otvaram... a neviem, ci sa mam snazit to zmenit, alebo to jednoducho prijat ako crtu svojej osobnosti. Aj pri komunikacii s vacsinou ludi som neustale pod sebakontrolou, kontrolujem si, co poviem, ako to poviem, spytujem sa, ci to bolo spravne... je to proste dost blbe. Neviete mi odoporucit nejaku literaturu? A da sa v tomto urobit nejaky viditelnejsi pokrok? Dakujem a prajem krasny den.

Odpověď: (11. 4. 2008, 21.57)

Milá Ani,
napadá mne spíše, že byste potřebovala nějaké prožitové semináře (např.­http://shangrila.sannyas-on.ne…­), kde byste mohla odblokovat svou stnulost a probouzet a přijímat svou divokost, prožít si důvěru mezi lidmi. Literatura např.: Miluj svůj život, Osobní síla... Přeji odvahu na stezce k síle...

Katush píše: (9. 4. 2008, 14.45)

Máme takový problém. Je nám 13, chodíme do sedmičky. V naší třídě je to tak, že holky jsou jakoby rozdělené na dvě skupiny. Neválčíme proti sobě, prostě se spolu jenom nebavíme. Naše skupina 4 holek byla ve třídě celkem oblíbená, bavili se s náma všichni kluci, a na tu druhou skupinu, kde byly 3 holky, jenom nadávali a nebavili se s nimi. Jednou odpoledne se ale ti kluci s nima potkali na hřišti, a ty holky jim asi něco nakecaly, protože se s náma už druhý den nebavili, a nebaví doteď, a s nima zase jo. Nevím, čím to je, ale chci poradit jak z toho. Díky

Odpověď: (11. 4. 2008, 21.49)

Milá Katuško,
věřím, že situace se už pozvolna změnila... doporučovala bych, abyste se navzájem dívčí skupinky nepomlouvaly, abyste se ctily a klukům třeba daly najevo, že vám nelíbí, když ty druhé pomlouvají... Kdo pomlouvá, často se i on stane tím, kdo je pomlouvaný... Taky by bylo dobré, kluků se zeptat, proč se s vámi nebaví...

bombička píše: (8. 4. 2008, 20.07)

Dobrý den,
potřebovala bych poradit co změnit ve svém životě,nebo jak se chovat, aby mě lidé lépe přijímali. V dosavadním životě se mi stává, že mě dost často už od prvního okamžiku hodně lidí, hlavně žen, začíná pomlouvat a kout jakési pikle. Při tom se to velmi častostává ještě dříve, než vlastně dojde k pořádnému kontaktu. O těchto snahách se většinou dozvídám od třetí osoby. Tenhle problém nemám u společností věkově více rozložených, jen u realtivně mladých lidí mého věku. Tím pádem těžko navazuji kontakty s lidmi v uzavřeném kolektivu, kde ještě často vládne jakási včelí královna, jako hvězda.. Co bych měla udělat pro větší toleranci, jak se zachovat při vstupu do kolektivu, aby člověka přijal a neodsoudil předčasně?
jinak jsem tedy naprosto normální co se týče vizáže, inteligence a zájmů. Samozřejmě mám přátele, ovšem mimo uzavřené kolektivy..
předem velice děkuji za odpověď

Odpověď: (11. 4. 2008, 21.46)

Milá Bombičko,
ráda bych ti poradila, ale opravdu nemám dostatek konkrétních indicíí ke konkrétní radě pro tebe. Každopádně ti přeji, abys i nadále mluvila o lidech hezky, sama nepomlouvala. Jaké to je nebýt včelí královnou? Važ si přátel, které máš... A budeš-li dál hledat odpověd na svůj problém, pak držím palce, abys nacházela efektivní cestu...

bulis píše: (8. 4. 2008, 13.59)

Dobrý den,potřebuji poradit jak mám pomoci manželce se zbavit úzkostí.Manželku jsem v loni v únoru odvezl do nemocnice.Motala se a bolela jí hlava až jí to vystřelovalo.To to se opakovalo skoro čtvr roku.V nemocnici přišly na to ,že má zablokovanou krční páteř(prodělala rehabilatace,dostala prášky na bolest).Od října začala docházet k psychologovi,který oznámil,že trpí úzkostmi a dostala léky.Po tomto se její stav zlepšil, ale bojí se chodit nakupovat do větších nákupních center,jezdit dopravníma prostředky a nejraději je zkrátka doma.Je na mateřské jelikož máme 2a8mletou dceru.Chodí na procházky okolo domu.Najednou jí poleje nevysvětlitelné horko a začne panikařit a bolet záda.Prosím o radu jak mám postupovat,aby dokázala sama začít chodit ven mezi lidi a překonala tu její úzkost.

Odpověď: (11. 4. 2008, 21.41)

Milý B.,
je hezké, že máte o svou ženu starost, ale bylo by dobré nalézt ji spíše kvalitního odborníka psycho- a léčitele k tomu. (mmj. mne můžete kontaktovat)
Na těchto stránkách http://cz.lundbeck.com/cz/publ…  vpravo najdete užitečné materiály...
(u vaší ženy se jedná o panickou poruchu, agorafobii)
Přeji vše dobré

Monča píše: (8. 4. 2008, 8.55)

Dobrý den,prosím o radu.Jsem v daná 19let.Manželství bylo celkem spokojené(občas ten mráček samozřejmě byl)Máme 4 děti ve věku 19,16,14 a 6let.V roce 2000 přišla manželova nevěra o 13let mladší slečnou.Trvalo to 3 měsíce(bydlel s námi, ale se slečnou se scházel a seznámil sní i naše děti)plánovaly společnou budoucnost.Nevěru jsem mu odpustila.Vše se u rovnalo až do letošního roku.Od ledna se začal měnit,říkal,že si připadá jako 20letý,puslouchal hity 80let a chtěl si dávat trvalou a neví co ho ještě čeká v životě.Z práce chodil tak jak měl,peníze mi dával o děti se staral,ale ke mě byl od tažitý(nechtěl se mnou spát,odsekával,mluvil jen z nutnosti se mnou).V únoru sondoval co říkám na rozvod a věco kolem něho.K únorovému výročí manželství mi sice koupil kytku.Vypadlo z něho ,že k nim do práce nastoupila někdy na podzim 25letá slečna.Platonicky se doní prý zamiloval a pořád po sobě pokukovaly.Začal si schovávat mobil,pořád si sněkým sms(netrpělivě čekal až mu odpoví a měl takový zamilovaný pohled) a volal a to odcházel jinam do pokoje a taky má její fotky v mobilu.Na začátku března mi oznámil,že mu řekla,že se jí taky líbí,ale rodinu rozbíjet nechce a dětem brát tátu.Že spolu nic neměly a nemají to opakoval pořád do kola.Ona dopráce dojíždí ze středočeského kraje.Našla jsem dobíjecí tikety na kterých jí dobíjel kredit.Pořídil si paušál a z výpisu stálo,že jí taky dobíjel kredit,ale děti si musely na kredit ušetřit.Před velikonocemi mi řekl,že se chce rozvést,že mu vadí to moje večné podezírání a samozřejmě,že tady bude bydlet dále.Starší dcera se ztoho zhroutila a volala jeho mámě.Pak nám oznámil,že se rozvádět zatím nebude, hlavně kvůli dětem.Ale lepší kamarádky se nevzdá.Dělá,že se na nic nepamatuje o nákém rozvodu nepadlo ani slovo z jeho strany.Teď je ke mě pozornej ve všech směrech.Ale ve mě se něco zpříčilo a já nevím, zda mu můžu věřit. S rozvodem se nežertuje.Chce začít podnikat v pohostinství a kamarádku(jelikož je číšnice)s tou do budoucna počítá,aby mu pomáhala.Děkuji za radu.

Odpověď: (11. 4. 2008, 21.31)

Milá Moniko,
radu - začít se věnovat sobě, pracovat na své soběstačnosti a brát manžela spíše jako spolubydlícího. Dětem jednoznačně řekněte, že je to vaše věc a vy si s ní poradíte a že si nepřejete, aby se do toho montovaly. Se spolubydlícím je dobré vycházet kolegyálně, slušně a domlouvat se na provozních věcech domácnosti a péče o děti. Můžete i sama pro sebe narhnout pravidla vašeho soužití. (můžete si zajít k manželskému terapeutovi) Vy sama dělejte, co vás baví...

dolik76 píše: (7. 4. 2008, 12.34)

> Dobrý den,mám na vás prosbu o názor na mou situaci.Žiji s
> přítelem,já mám z prvního vztahu 14 letého Lukáše a 12 letou
> Míšou,on 12 letého syna Jakuba a spolu dvouletou dceru Johanku.Je
> u nás veliký problém,že přítel protěžuje svého sny,může se ke mě i
> mým dětem chovat sprostě,lže mi,vysmívá se mi a přítel spíš nadá
> mě než by mu něco řekl.Situace se vyhrotila tak,že jsem přítele
> požádala,aby si syna bral jinam než do naší domácnosti.Ten to
> nerespektoval,prostě je pro něj důležitější syn než já a
> dcera.Tak jsem se sbalila i s dětmi,že pojedu na víkend k
> rodičům.Já už prostě nezvládám situaci být v bytě s 12letým
> klukem,který si na mě může dovolovat.To přítel nechtěl,tak sám
> navrhl,že syna odveze a nebudue k nám chodit.Jakubovi
> vysvětlil,že ho u nás nechci,že se ke mě nechová hezky a až si
> vše rozmyslí a srovná v hlavě,má zavolat a může zas k nám
> chodit.Bohužel,zase to řeší jinak.Jakub zavolá,tatínek si ho
> vezem k babičce a je to vyřešeno.Takže zase Jakub ví,že tatínka
> má a já jsme ta blbka,která je odkopnutá.Už takhle dál
> nemůžu.Včera jsem navštívila psychologickou poradnu,ale jsem z
> toho ještě horší.Paní doktorka mi dost ostře řekla,že jen Jakub
> má právo na přítele já ne,nejsem dítě a ke mě nemá
> povinnosti.Dokonce i mým dětem prý můžu jen vysvětlit,že jakub
> vše může,protože já protstě nemůžu s tím nic.Oni se musí chovat
> podle našich pravidel,ale Jakub bohužel ne.Jen podle pravidel
> tatínka,který mu stejnak dovolí vše.Jsem úplně na dně,tolik jsem
> si přála spokojený život,ay jsme všichni spolu vycházeli a přitom
> nic nefunguje.Jakub je svatý,mi všichni jsme někde vzadu.Jediné
> co prý můžu si prostě Jakuba nevšímat,když bude hnusný, tak
> odejít,když bude dětem nadávat,tak taky jen odejít.To přeci nejde
> abych jen mlčela, a protože můj přítel se bojí,že k němu syn
> nebude chtít a vidí se v něm,tak si vše nechat.přítel u mě úplně
> klesl,prostě je pro mě s prominutí blb,který skáče jak 12letý
> kluk řekne.Tati přijeď pro mě ve tři,za půl hoďky, tati ne raději
> až večer,za chvilku tel ne raději až zítra,pak zas tel víš co
> mamka mě doveze už teď.Já to tak chci.Po mých dětech přítel jen
> pořád něco chce,pořád na nich vše vidí a jeho rozmazlený syn může
> vše.Už spolu nespíme,vadí mi i že na mě šáhne,chce pusu,prostě u
> mě úplně klesl na hodnotě.

Odpověď: (11. 4. 2008, 21.23)

Milá D.,
situace v druhých manželstvích s: "moje děti, tvoje děti" nebývá jednoduchá. Váš příběh toho jen důkazem. Aby mohl takový manželský svazek dobře fungovat, je třeba vyspělosti dospělých jedinců. I když dítě má právo na svého rodiče, vy máte právo na manžela. Aby manžel vám stál poboku je opravdu žádoucí. Situaci prospívá i to, když děti jsou k novým partnerům vstřícní. Nefunguje-li to, řešení, aby se přítel stýkal se synem mimo vaši domácnost, je dobré. Samozřejmě, že ani osobnosti syna neprospívá to, že řídí situaci, že mu nejsou nastaveny hranice chování. Nevím, v jaké jste byla poradně ani s kým, ale doporučovala bych spíše společnou návštěvu s manželem rodinného či manželského terapeuta...

rolanda píše: (7. 4. 2008, 11.39)

Dobrý den,
 S přítelem spolu chodíme téměř 4roky, známe se již ze SŠ, ale chodit jsme spolu začli až asi půl roku po maturitě. Jsme oba stejně staří, narozeni ve stejném znamení...na první pohled ze stejných -rozvedených rodin. Oba jsme dost uzavření, já toho moc nenamluvím, jsem stydlivá, špatně se zapojuji do kolektivů-hlavně cizích lidí..Přítel je z Mostu, já z Prahy,já studovala v Olomouci a on v Praze. Vídali jsme se tak 1/týden, většinou víkendy, vzájemně jsme se navštěvovali. Postupně počet návštěv narůstal-čas, který jsme strávili spolu. Se svými rodinami jsme si víceméně rozuměli.Od začátku mi dost vadilo, že přítel dost pije..alespoň z mého pohledu (kdykoli, kamkoli..aspoň pivko denně, výlet bez alkoholu i tvrdého-nepředstavitelné). Mockrát jsem mu to říkala, nicméně dost pije i jeho nejstarší bratr, a pokud je přítel doma s maminkou tak za večer také dají tak 2lahve vína (maminka 2skleničky, zbytek přítel). Prvořadí jsou kamarádi..Postupem času jsem nabývala dojmu, že nějak dlouho hledá práci a údajně nemůže žádnou najít. Byť jen brigádu. Ve škole to také zrovna nehrotil a nehrotí..Také nabývám dojmu, že je na maminku dost vázaný a maminka na něj ještě víc..(po příletu z USA, kde jsme byli 4měsíce, se u nás nemohl ani najíst, protože maminka ho chtěla mít teď hned okamžitě doma).
 Rozhodli jsme se odjet na 4měsíce do USA..já to brala jako zkoušku vztahu. Téměř jsme se neviděli-oba jsme hodně pracovali a tak jsme po příchodu do pokoje vždy akorát hned usnuli a ráno zase do práce..Nicméně, už zde jsem nabyla dojmu, že se mnou přítel moc nekomunikuje. Po návratu, tak jak jsme se před tím dohodli, jsme začli hledat podnájem. Měla jsem pocit, jako už mnohokrát, že co nezařídím já to nebude..podnájem jsme nakonec sehnali. Já jsem byla nadšená..viděla jsem to jako důležitý krok v našem vztahu, který jsem od začátku brala vážně. Nicméně, věci jsou horší a horší:-( Máme problém spolu mluvit, nemáme spolu o čem mluvit. Já vidím čím dál větší vliv přítelovo maminky..a jelikož se neumím přetvařovat, ne vždy pak různé návštěvy dopadnou dobře.Přítel zase nemusí moji rodinu, ale umí se dokonale přetvařovat. Kritizujeme na sobě vlastně to, co dělá ten druhý a pak se dohadujeme, že to nebo ono, dělá ten druhý. Přítel také zvolil taktiku toho, že se úmyslně chová přesně tak, co mu vadí na mě..což dle mého není řešení. Neustále mu připomínám jeho věci..jestli už se objednal tam, jestli nezapoměl jít na pohovor atd...Tyto neshody, které sílý, jsou z mého pohledu jedním větším problémem.
 Druhým a pro mě asi i větším je fakt, že srdce a rozum mi říká rozdílné věci..vím, že ho mám moc ráda, jsem s ním ráda, prožili jsme spoustu hezkých věcí..na druhou stranu zaujímá postoje, které nedokážu pochopit. Ale hlavně, mám jako žena určitou představu o svém životě, jako snad každá žena..dobře bydlet, nejlépe ve svém, mít děti se svým panem dokonalým, o kterém budu vědět-budu mít jistotu, že se o mne postará. Nemyslím tím, že se nechám někým živit a budu puťka v domácnosti..Zkrátka chci se někde podívat, mít  a splnit si nějaké cíle, něčeho dosáhnout. Kdežto přítel, jak jsem se dnes dozvěděla po dlouhé "diskusi", má představu takovou, že si najde nějaké normální zaměstnání, za rozumný peníz, aby ho uplně nenudilo..a bude si užívat běžného života. Žádný kariérní postup, žádný vědec, žádné cestování, žádný byt ani dům..zkrátka, řadový občan (jestli vůbec). Nevím, jak se k tomu stavět, co si o tom myslet. Ve vztahu je třeba notná dávka tolerance..ale až tak, že i když bych ráda dosáhla více..spokojím se s tímto? Momentálně ještě studuje. Školu má 1x za týden,jinak má práci na poloviční úvazek, kam chodí tak 3-4x týdně..jinak sedí u PC, brouzdá inet, nebo hraje hry:-/
Při oné dnešní poslední diskusi jsem se dozvěděla, že mu na mě vadí dvě moje vlastnosti-to že toho moc nenamluvím,  a nejsem tolik společenská. Prý že myslel, že se změním, ale to bych musela chtít...opravdu nevím co s tím. Na jednu stranu si umím představit mít s ním děti, na druhou stranu je čím dál víc chvil, kdy mám chuť se okamžitě rozejít:-( Asi bych potřebovala psychologa i já sama..co jsem na VŠ, nejsem na tom psychicky zrovna nejlíp..další věc, která se mu nelíbí-že jsem byla usměvavá, veselá atd, ale poslední dva roky už to tak není...:-(Je pravda, že již od SŠ mívám různé černé myšlenky, dost mi kolísá nálada..z ničeho nic je mi smutno k nevydržení a připadám si naprosto k ničemu..od VŠ tyto stavy střídavě mizí, ale celkově bych řekla, že spíše sílí a jsou častější.
Děkuji za každou radu.Už jsem opravdu dost zoufalá:-(

Odpověď: (11. 4. 2008, 15.12)

Milá YZ.,
vaše zprávička je dost rozsáhlá a zahrnuje dvě oblasti, které spolu souvisejí i nesouvisejí. Jako důležité vidím, abyste skutečně věnovala pozornost sobě - tomu kdo jste, co chcete, co prožíváte, kam směřujete... byť je vaše psaní rozsáhlé, není z něj zřejmé, co je příčinou vašich rozlad. K tomu se snadněji dospěje při osobním rozhovoru. Ohledně vztahu s přítelem - myslím, že sama když jste si tento dopis psala, jste si uvědomovala, že se jedná o člověka, který nemá mnoho předpokladů pro fungování jako partner, manžel - projevuje se u něj sklon k alkoholismu, lenost, pohodlnost, neakceschopnost, mamánkovství a ne moc velká zodpovědnost - věřím, že si umíte představit mít s ním dítě, ale je to vaše představa - drobet naivní, nikoliv odhad reality. Přeji vše dobré a rozhodnutí k pravidelné spolupráci s psychoterapeutem.