Zde naleznete písemnou psychologickou poradnu. Odpovídá psycholog, psychoterapeut více; dotazy můžete pokládat, pokud je okénko otevřeno, odpovědi naleznete do týdne rovněž zde. Psychologická poradna online se uzavře po položení desátého dotazu v týdnu.
Pokud si přejete odpověď mimo psychologickou poradnu online, je třeba uhradit 100Kč na č.ú.: 2500034126/2010.
Pokud si přejete online kontakt s psychologem, ten naleznete zde online psycholog

  • Po internetu poskytuji všeobecné informace. Při osobní konzultaci jsou informace k Vaší osobě zcela konkrétní
  • Potřebujete-li dohovořit osobní konzultaci nebo konzultaci s psychologem online, kontaktujte mne telefonicky: +420 777 588 352 nebo emailem
  • Vše zde napsané bude zveřejněno

Zapomenout

Skákal přes oves

Na zodpovězení čekají: Jan, Jan, jana, Klára, jirina, Martina, panda

< novější | 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >

Lucie píše: (29. 6. 2011, 0.18)

Paní Radano,
prosím, jak to vidíte Vy. Manžel je spoluvlastníkem chalupy se sestrou a bratrem. Tráví tam svůj veškerý čas. Chci po něm, aby se domluvil a buď je vyplatil, nebo chalupu prodali a vyrovnali se. Začala jsem z toho mít nedobrý pocit a přemýšlím, že bych měla svoji vlastní energii soustředit na něco, co má i pro mě budoucnost, takto se cítím velice omezeně.Chci mít soukromí a ne, že někdo přijede kdykoliv a dělá tam cokoliv. My to máme v místě, oni bydlí dál a nejsou tak na této chalupě  závislí, jako můj manžel. On se k žádné řeči nemá, spíš to naše vztahy narušilo. Mám to s němi nakousnout já, nebo jak dál? Doma neudělá skoro nic, honem utíká jen do svého "ráje". Děkuji za odpověď.

Odpověď: (2. 7. 2011, 15.50)

Milá Lucie,
hmmm... proč utíká? to mi připadá jako důležité téma Vašeho vztahu... vadí Vám nevyjasněné vlastnictví, nebo to, že se manžel  nevěnuje Vám nebo že se nevěnuje tomu, co je podle Vás pro něj důležité? Doma soukromí máte?

Scooby píše: (29. 6. 2011, 0.06)

Dobrý večer.
Mám problém, s kterými si dlouho dobu lámu hlavu. Týká se mého psychického stavu. Jsem mladý 25-letý kluk, bez vzdělání se zaměstnáním, do kterého docházím něco málo přes 5 let. Začínal jsem jako montér na lince a postupně se vypracoval na teamleadera. Tuto pozici jsem musel zhruba po roce opustit, protože jsem jaksi nezvládal. Nával povinností, zodpovědnosti a stresu udělal své. V době, když jsem s touto pozicí končil jsem byl tak psychicky rozlazen, že jsem nedokázal nadřízeným vysvětlit úplnou banalitu. Nešlo o to, že by tam bylo něco špatně a já byl nervózní, jak to dopadne, ale o to, že toho na mne bylo prostě moc. Problém je v tom, že po téměř třech letech mám panickou hrůzu z vysvětlování. Zapomněl jsem zmínit, že naši firmu vede vysoce ambiciózní manažér, takže když se někde něco pokazí, hned se k vám nahrne s polovinou kanceláře a ptá se co se stalo (už ten nával lidí mi nedělá dobře). Takže kombinace vědomostí, že jsem bez vzdělání se závazky a s minimální úspěšností sehnat v tuto dobu práci ve mě vyvolává panickou hrůzu, že kvůli svému problému nedokážu obhájit mnohdy banální problémy a o práci příjdu. Zkoušel jsem duševní přípravu (v duchu si vykládat krok po kroku), ale jak vím, že má přijít na řadu "ta osudná chvíle", nejsem schopen se soustředit a jsem neskutečně nervózní. Už nevím jak dál a příjde mi, že každý den v práci je pro mne těžší a těžší. Tak vás prosím o radu, nebo pár typů, jak se připravit,nebo co si říct abych nebyl tak nervózní, jak se správně koncentrovat, apod. Mnohokrát děkuji

Odpověď: (2. 7. 2011, 15.46)

Milý Scooby,
doporučuji práci s koučem, psychoterapeutem. Kdybychom se sešli spolu, každopádně bych Vás učila rozpoznat, pojmenovat a proměnit pocity, které prožívate..., nalézt vnitřní centrum síly a také  bychom probrali "vzdělání"... (mmj. píšete kultivovaně:) - a post jste si jistě zasloužil pro svůj um, možná je potřeba doplnit to, kde cítíte oslabení...).
Držím palce.

Lulucíííííííííík píše: (28. 6. 2011, 20.16)

Dobrý den mám velký problém se spaním jdu si lehnou o pul 10. a usínám až ve 2 někdy ani to ne děkuji za radu

Odpověď: (2. 7. 2011, 15.25)

téma minulé otázky jsi již pořešila?

Kuba píše: (28. 6. 2011, 19.33)

Dobrý den, je mi 18 a nevím, jaký si vybrat obor pro studium na vysoké škole. Nyný jsem na gymnáziu se všemi předměty v angličtině a tak chci pokračovat a studovat vysokou školu v zahraničí. Baví mě politika, z části i ekonomie a poslední dobou mě chytla psychologie. Už od základky však toužím po managmentu a pořád sem se toho nezbavil. Nemáte nějaký nápad, jak to skloubit? Budu se těšit na odpověď Kuba

Odpověď: (2. 7. 2011, 15.24)

Milý Kubo,
nemám znalosti o oborech na zahraničích školách, ani o Vašich životních prioritách a hodnotách. Dobrý manager by měl být i solidní znalec lidských duší a skupinové psychologie (sociální psychologie, sociologie) Co chcete, aby Vaše práce přinášela lidem, Vám, v jaké oblasti lidské společnosti chcete pracovat? Přeji vše dobré.

Lucie píše: (27. 6. 2011, 22.45)

Dobrý den,
potřebuji odbornou radu, 10ti letá dcera ( již dříve se u ní objevovali určité neurotické projevy a nutkavé chování) se nám svěřila s problémem nutkavé potřeby nakupovat. Kupuje pravidelně papírnické potřeby a tzv. tetovačky, začalo to potřebou sbírat tyto věci. Peníze si obstarává tajně v naší peněžence. Jde o docela velké částky, dělá to ale tak, abychom si toho nevšimli, takže naprosto chytře a promyšleně. Večer ji pak trápí svědomí a obava z vyzrazení jejího nákupu a nemůže usnout. Dlouho jsme tento její problém s nespavostí nemohli odhalit, podávali jsme po poradě s neurologem uklidňující kapky přírodního charakteru. Samotnou ji tato zkušenost trápí a požádala nás o pomoc, že to nechce dělat, ale že si nemůže pomoct a že to sama nezvládá. Co s tím, jak jí lze pomoct a předejít případným dalším závislostem. Děkuji za odpověď.

Odpověď: (2. 7. 2011, 15.19)

Milá Lucie,
homeopatii kombinujte s kineziologií a psychoterapií... Držím palce.

Šárka píše: (27. 6. 2011, 12.12)

dobrý den
je mi 21 a několik let trpím depresemi nikomu jsem otom neřekla,když to příde tak se radči někam zavřu a tam se v kliiidu užírám tím, jak jsem neschopná nešikovná a že mně nic v budoucnu nečeká.chtěla bych se s toho něak dostat jenže to nejde a uvědomuji si že to takhle dokonce života nejde.jenže se bojím jít k doktorovy mám strach že mně nepochopí...šárka

Odpověď: (2. 7. 2011, 15.17)

Milá Šárko,
psychiatr může předepsat antidepresiva, psycholog-psychoterapeut by Vám měl rozumět. Knihu Miluj svůj život byste si mohla přečíst již nyní... Přeji vše dobré.

Apolona píše: (27. 6. 2011, 9.46)

Vazena pani doktorko,

     rada bych vam alespon nastinila me psychicke rozpolozeni, stav, ktery me jiz delsi dobu trapi.
     Jiz 7 let bydlim v Recku se svym pritelem, pred 5 mesici se nam narodila krasna dceruska.Tesne pred jejim narozenim prislo spousta zmen. Stehovani, novy dum, sousedici s pritelovo sestrou a jen o kousek vzdalenejsimi rodici. Do te doby jsme zili 20 km daleko a casto jsme je navstevovali.. Vztahy s nimi mam hezke, problem je v tom, ze mi vadi.. Nejprve jsem to pripisovala novym zacatkum, byla jsem v novem prostredi, po porodu, neustale nas navstevovali, prichazeli si, kdy se jim zachce. Tchyne je prehnane starostliva, jako vsechny recke maminky, nejradeji by za nas vsechno delala, varila prala...  Od zacatku jsem si zacala jasne vyznacovat svoje hranice, protoze uz jsem to opravdu nezvladala, uz jsem z nich zacinala byt otravena. Momentalne je situace takova, ze vsichni respektuji nase soukromi a snazi se ho nenarusovat. Nejvetsi problem je 5lety synovec, ktery vlastne me zaporne pocity odstartoval je nevychovany, neposlusny... Na dcerku zarli, byl doposud jedine vnouce.. osklive vsem zakazoval kupovat ji darky, nebo ji chovat, nekdy , aby nebyl protivny ho i poslechli a treba si ji nepochovali..Porad na ni saha a na jeji hracky , cely den beha venku, hraje si s kockami je cerny od hlavy az k pate a me v tu chvili vstavaji vlasy na hlave. Byli jsme mu hodne blizko, videli jsme ho vyrustat, hrali si s nim, me pocity k nemu se hodne zmenily ,asi je to tim, ze je nesmirne egoisticke dite... vsechno bude jako ja chci.., coz pronasi nekolikrat denne. Je mi to protivne, okrikuji ho, neustale napominam.. Na jednu stranu je mi ho lito, vychovavali ho prarodice, coz je tady bezne a vidim jake skody byly napachany..Prominte je tezke v par radcich popsat problem a pocity, mozna to vypada vsechno malicherne, ale me pocity k nim se opravdu zmenily, drazdi me, rozciluji, vadi... nedokazu tohle mysleni zmenit, ac se o to snazim a rikam si,ze o nic nejde. Abyste lepe pochopila napisu priklad- parkrat se mi stalo, ze jsme na zahrade a kdyz si odbehnu pritelovo sestra si dcerku sama vynda z kocarku i kdyz vi,ze to nechci...prijde mi to jako nerespektovani... nebo maminka vecne mi nosi nejake kvetiny na zahradu a rika mam pro tebe to a to ukazes mi kam a ja to zasadim.. je dosti dominantni, hlava rodiny, neustale nam chtela varit, po dlouhem domlouvani pochopila,ze mame svoji rodinu a ja varim, tak jsem ji s radosti prenechala nedele .. pritel se k tomu vsemu stavi skvele, nejprve jsem ho nechtela zatezovat, ale potrebovala jsem se sverit a vysvetlila mu, jak se veci maji.. chape to a rodicum spoustu veci citlive vysvetlil. Take mi vadi, tchynina kazdodenni zpoved, co se dcerky tyce, vim je to zajem, laska... ale nekdy nemam uz chut ani odpovidat pripadam si jako pod scanem, ja chci svuj zivot zit s pritelem, kvuli kteremu tady vlastne ziji... jeho rodinu miluji, ale ta kazdodenni starostlivost me unavuje a rozciluje.
Doufam,ze jsem vam spravne popsala situaci a budete mi moci poradit co delat, hlavne sama se sebou, abych zila stastne a spokojene.
Preji vam krasny den a predem dekuji

Odpověď: (2. 7. 2011, 15.16)

Milá Apolonko,
odkaz v odpovědi pod Vámi může být užitečný i pro Vás... jste si vědoma práva na vlastní hranice... K určitému pročištění bych vám doporučovala naučit se léčebné meditace... ty by Vám pomohly některé děje přijímat jako Vás neohrožující vás ani dceru... možná pomůže tento  mechanismus obyčejně uvidět... klidné a vyrovnané rozhovory se členy rodiny, rozhovor, kde si vyjádříte vzájemnou úctu, respekt by taky mohl být nosný... Přeji vše dobré...

Luci píše: (27. 6. 2011, 9.39)

Dobrý den,též jsem přemýšlela zda napsat,protože jak to pročítám, tak můj problém je asi malichernost, ale přeci....
To co nebo kdo mě trápí je moje tchýně.
všechno začalo svatbou s manželem, kdy asi pochopila, že už nebude stále doma u ní.
Jsou to denodenní neustálé telefonáty i 17 krát denně v kteroukoliv denní dobu. Pořád mu sděluje své zážitky a já mám pocit, že tu žiju i s tchýní.
Dále jsem otěhotněla, celé těhotenství mi radila co si mám na miminko koupit, respektive nekoupit si nic, protože nic není potřeba, všechno jsou zbytečnosti protože před 40 lety ona to taky neměla.
No a vrcholí všechno teď když máme miminko, kdy já si připadám jak úplný pitomec, protože ze mě dělá úplného hlupáka, a chová se jak kdyby naše miminko bylo její.
Někdy mám pocit, že já jsem byla jen ta která ho porodila, a teď jsem už zbytečná.Má pořád tendence rozhodovat o něm a to mi vadí.
Nevím jestli mám jí mám pěkně od plic říct co mi vadí.protože se bojím, že to odstartuje už celoživotní válku s ní, nebo mám být potichu a brát to jedním uchem sem druhým tam.
Každopádně po každe její návštěvě já jsem úplně hotová a to si myslím, že jsem psychicky silný jedinec.Vydržela jsem mnohem větší stresy, ale tohle mě vždycky dostane.Děkuji za odpověď

Odpověď: (2. 7. 2011, 14.33)

Milá Luci,
škoda, že tu nepíšte o tom, jak k tomuto tématu přistupuje manžel - na těch telefonech nutně musí asi spolupracovat... to od něj není hezké... podívejte se všichni na: http://www.ceskatelevize.cz/iv…
Držím palce

zuzana píše: (21. 6. 2011, 21.31)

Dobrý večer,jsem skoro rok vdaná a na mateřské..a mám pocit,že jsem pro manžela vzduch.Máme 18měs.kluka a spíše mě přijde,že se těší jen na syna.Celý den nekomunikuje a když si jdem někam sednout,tak se tam rozpovídá i s barmankou.Někdy závidím synovi i ty barmance,nebo spíše žárlím?

Odpověď: (23. 6. 2011, 13.21)

MIlá Zuzko,
když se Vám muž nevěnuje, je to jako když zahradník nezalévá květinku - ta pak zákonitě vadne - nepodezírala bych ji ze žárlivosti, ale ze smutku... Přeji vše dobré.

Mirusia píše: (21. 6. 2011, 20.16)

Potřebuji poradit se svou 7 letou dcerou-Učitelka si na ni pořád stěžuje,že ji neposlouchá.Nevím,jestli mám být naštvaná na svou dceru víc než na učitelku.Samozdřejmě dcera má učitelku poslouchat-to beze sporu,ale ona má na to školu,jak si s takovýma dětma poradit.Co myslíte vy?

Odpověď: (23. 6. 2011, 13.19)

Milá M.,
jj - a dál?
analýza problému? změna učitelky? jiná opatření? domácí učitel?
držím palce

Monika píše: (21. 6. 2011, 20.13)

Dobrý den.
Dlouho jsem přemýšlela, jestli mám vůbec napsat, ale nakonec nemám co ztratit.
Možná moje problémy nic neznamenají oproti ostatním, ale cítím, že to všechno ovlivňuje můj postoj k životu a k lidem. Ale k věci...
Je mi skoro 21 let, jsem vcelku úspěšná ve škole, nikdy jsem s nikým neměla problémy, pocházím z celé rodiny (rodiče jsou dá se říci v harmonickém vztahu). Nicméně už roky se ve mně odehrává hodně věcí. Mám o malinko (11 měsíců) mladšího bratra, který je můj přesný opak. Drzý, typický maminčin mazánek, škola mu nejde a přesto měl vždy větši pozornost rodičů. Dlouho jsem to trpěla a snažila se také pomáhat, aby to měl v životě "lehčí". Bohužel jak jsme dospívali začalo z jeho srany až napadání a nešel si daleko pro ránu. Rodiče z toho takřka pořád obviňovali mě a ztrapňovali mě před kamarády. Navíc za vše jsem mohla vlastně v rodině já - za problémy mezi rodiči, problémy s prarodiči, atd. Vždy jsem se to snažila urovnat a brát na sebe aspoň trochu těch starostí, aby byl doma klid. Dokonce i třeba v 10ti letech. Vím, že jsem částečně přišla o dětství, ale mně to přišlo samozřejmé.
Můj vzah s rodiči nebyl nikdy ideální, ale vždy jsem je omlouvala, že mají hypotéku, snaží se pro nás udělat maximum,... Mám rodiče ráda, vážně mám. Jenže mamka je tak trochu "hysterická" a posedlá penězi i za cenu toho, že netrávila s námi jako dětmi čas. Nechce s ničím pomoci a když něco stejně doma za práci udělám, je to špatně a automaticky mě ztrapňuje a pomlouvá před taťkou a opravuje to. Řekněme, že je někdy v pořádku a dá se s ní mluvit, pak to je třeba 2 dny vše bez následků, ale následně je schopná vše otočit proti mě a citově mě vydírat. Když jsem si před 4 lety našla přítele, byl to první člověk pro kterého jsem byla na prvním místě. Měl mě rád a já najednou měla tu přednost, kterou jsem nikdy neznala. Viděla jsem, že muž může taky ženě pomáhat v domácnosti a žena nemusí dělat doslova služku za cenu svého zdraví. I přesto, že si s přítelem dlouho nerozumíme jsem s ním dál. Asi ze strachu z něčeho nového, i že se budu muset téměř po 5 letech vrátit domů (jsem první rok na VŠ kdy domů jezdím jen na víkendy a předtím jsem byla také na internátě, takže jsem doma skoro nebyla). Sama nevím.
Vím, že to rodiče nedělali úmyslně, ale jejich věčné posměšky mě hodně ubližují. Dokonce to došlo až tak daleko, že jsem asi před 5-6 lety byla hodně nemocná a skončila v nemocnici s anorexií a závěr psychologa i psychiatra - problém se sebou, že se nemám ráda a mám v sobě blok vůči rodině. Samozřejmě jak se to rodiče dozvěděli, tak místo aby se mě snažili pochopit a zamyslet se, tak nastal šílený teror. Nechci tady rozebírat, co se všechno mezi námi stalo. Asi to nebude jen jejich vina.
Jen bych potřebovala vědět názor někoho nezaujatého. Mezi lidmi mám problém si k sobě někoho pustit, proto to vypadá asi tak, že všichni se mi svěřují a já radím, ale sobě to nedokáži. Bylo by možné si s vámi třeba domluvit schůzku a probrat to? Říkám, možná je to dětinské chování, ale... hodně lidí říká, že na svůj věk jsem mnohem vyspělejší a nechci dělat stejné chyby. Chci začít konečně žít s čistým štítem a bez minulosti.

Moc vám děkuji za odpověď

Odpověď: (23. 6. 2011, 13.17)

Milá Moni,
jak píšete, je toho naskládáno ve vašem emočním batohu mnoho, bylo by fajn domluvit si tedy schůzku, jak navrhujete - nejlépe telefonicky (777-588352).
Přeji vše dobré.

Hana píše: (21. 6. 2011, 17.49)

Dobrý den, dlouho jsem váhala, zda svůj "problém" zveřejnit či ne. Je mi 19 a mám asi problémy se sebepoškozováním. Nechci vyhledávat žádného psychologa nebo tak něco, rodiče také nic netuší, nikdo nic neví. Problém je v tom, že v rozčílení mám potřebu se potrestat, ublížit si.. říznout se do stehna, bouchnout do něčeho.. uklidní mě to, ale pak lituji následků na svém těle, které zpátky už nevezmu. Už jsem přemýšlela nad nějakým adrenalinovým sportem, který by mě ze všech "výbuchů" dostal, ale nevím... prostě si s tím nevím rady..
Děkuji za jakoukoliv odpověď H.

Odpověď: (23. 6. 2011, 13.13)

"sousedka má asi zánět slepého střeva, nechce jít k doktorovi..."
možná, když si koupí knihu o anatomii, o zánětu a pak o chirurgii - možná se pustí do operace... - to je taky možnost.

ppetr píše: (21. 6. 2011, 17.25)

nedávno sem vám psal že mam problém s poruchou erekce a předčasnou ejakulací 20 sekund. a byl sem u p. mayzlíkove rekla ste že to není ta prava a že je blbost brát si život kvůli temto problémům nachvíli to vy padalo že mate pravdu jak sem vam psal o te kamožce pornoherecce co mi poradila.a že to mám zkusit přes vztah.moc se to nepovedlo na erotické seznamce sem nasel ženu ktera odpovídala mym požadavkum ale vtah netrval ani tyden a na normalních seznamkach jsem nenašel ženu odpovidajici mam požadavkum.je mi 31 let a hledal sem ženu okolo40 sexualně náročnou jen ty mě přitahují a pouze z ostravy ale když jsem vzdeli že mam tyto problemy  byl konec.rozhodl sem se a to definitivne ze takovy život nema pro me smysl a že ho ukončím.kdysi sem važil 76kg ted mam 63 kg lekaří me nedokažo pomoct urolog androlog sexuolog psichiatr nikdo rekli že sem naprosto zdráv a je to jen v psichice.a ja nechci vztah chlap ktery nedokaze osouložit 200žen od 15 do 30 let není chlap drív sem vydržel 15-20 min v kuse opily i pul hodky a treba i 5 za den ted poslední sex jsem mel 4.8 2008 atrval 20 secund.pokud do konce leta nebudu važit tech76kg a nevydržím v sexu tech 15-20 min v kuse atreba idyl podle potreby život pro me namá smysl.léky nechci ani kondomy a ruzne masti na znecitlivení nechci chci to to zvládnout prirozene karon injekce do penisu nefungují nenavozují vzrušeni ani chut na sex.poradte mi poslední moznost jak to zachranit do konce leta.rekl sem si pokud za mnou nepríde ne kdo kdo se zaručí ze to zvládnu a bude odpovidat mym požadavkum maslím ženu nebo neco proste neudela končím.pomohla ste mnoha lidem ale budu asi jedíny u koho se to nepovedlo ale takovy už je udel lekaře nekomu pomuze nekdo proste skončí a neda se udelat nic dekuji predem že ste mi aspon tehdy trošku pomohla oddalit konec a trochu me nakopla chvilku sem byl rad. dečkuji za odpoved s pozdravem petr. at se daří a pomůžete sposte lidí.

Odpověď: (23. 6. 2011, 13.12)

Milý Petře,
máte chybu v myšlení: "chlap ktery nedokaze osouložit 200žen od 15 do 30 let není chlap" + měření sexuálního výkonu... Taky se tomu říká sexuální závislost (= závislost na sexu)
Pokud nezměníte náhle na sexualitu v životě, klidu nedojdete...
(doufám, že si ty řádky přečtete :))

Marcela píše: (21. 6. 2011, 8.47)

Dobrý den,
potřebovala bych poradit ohledně mého 19.ti měsíčního syna.Nechce vůbec mluvit(říká jen máma a pes).Nechce se učit části těla.Když se mu snažím ukázat nos,oči atd,tak odchází.A to samé je i u zvířátek.Když mu postavím umělá zvířátka a pojmenovávám je a říkám mu,jak dělají,tak je schodí a odchází.Jinak je moc šikovný.Chodí do schodů,ze schodů,běhá,pomáhá mi při oblékání a svlékání,čmárá po papíře,leze na klouzačku,sedá si na bobek,pije z hrnečku,jí lžící atd.
V roce jsme byli na magnetické rezonanci,kvůli kývavým pohybům a asi týden se bouchal do hlavičky.Hned po magnetické rezonanci,která dopadla negativně,pohyby i bouchání přestalo.Malý má za sebou EEG a ušní vyšetření,která dopadly dobře a nic doktoři nezjistili.
Jen paní doktorka na ušním do zprávy napsala sysp.syndrom ADHD.Na vyšetření jsme byli 5 minut a malý,jelikož se dost bojí doktorů,plakal a nechtěl se nechat vyšetřit.Prosím poraďte mi,co mám s malým dělat a jaký máte na to názor.
Moc děkuju Marcela

Odpověď: (23. 6. 2011, 13.05)

Milá Marci,
nechala bych to plynout...
Chlapci se často rozmluví až později.
A dál se mu věnujte, ale netrapte se tím, že je to jinak, než byste si představovala... Můžete si dojít na konzultaci psychologovi, abyste pracovala se svou nejistotou... Přeji vše dobré.

anonym píše: (20. 6. 2011, 23.08)

Dobry den
Strasne mi vadi myslenka na smrt. Libi se mi zivot, mam ho rad a kdykoliv si uvedomim, ze vlastne jednou umru a stim i cela moje rodina, dostanu se do spatne nalady az do uzkostnych stavu. Co stim?
Dekuji.

Odpověď: (23. 6. 2011, 13.02)

pár dotazů před tebou jsem odpovídala Tomášovi na podobné téma...

Marcela píše: (20. 6. 2011, 14.48)

Dobrý den,
moc Vás žádám o pomoc tohoto problému. Mám tři děti (13,11,1). Ty nejstarší jsou s jedním partnerem, nejmenší je s dalším, se kterým jsem již osm let. Od předchozího partnera jsem odešla před deseti lety kvůli fyzickému a psychickému násilí. Zájem o děti utichl tak před pěti lety, bral si je pouze na prázdniny, jeden rok vůbec. Dluží mi alimenty za tři měsíce. Nezajímá se o to, jak děti prospívají, jestli něco nepotřebují. S nynějším partnerem si děti rozuměli od začátku, i když jsme měli sebou (mnou a jím) pár neshod. Poslední rok však syn (13) začal lumpačit, jak ve škole, tak doma. Byl i obviněn ze šikanování, krádeže, lží. Když jsme se ho ptali, jestli se něco děje, tak odvětil, že nic, že to udělal z blbosti. Jednou, když se měl učit na písemku, byl na mě sprostý (lituju toho, žes mě porodila) a to z toho důvodu, že chtěl jít ven. Příteli už došla trpělivost a prostě synovi dal na zadek.  Zároveň jsme se domluvili, že se to nebude opakovat.Všimla jsem si, že od té doby syn má vůči příteli výhrady a vyhýbá se mu. Myslela jsem, že je to kvůli tomu, že má respekt. Dobré chování mu vydrželo to tak 14 dní. Pořád nás zkouší, co vydržíme. Vyhrožuje, že uteče apod. Teď se stala nemilá věc. Zase se nepohodl s přítelem kvůli blbovině, nedostal, prostě jen nedorozumění. Vyhrožoval mi, že uteče, že jde pryč. Nechala jsem ho. Za chvíli se vrátil a já mu říkala, že mi to nesmí dělat, vyhrožovat mi útěkem. On odpověděl, že nevyhrožoval, že má sbalený věci (měl). Nechtěla jsem riskovat, že to udělá, tak mě nic jiného nenapadlo, než zavolat jeho otci, aby si ho na pár dní vzal, aby si to srovnal v hlavě no a abych neriskovala jeho útěk. Já bláhová si myslela, že přes víkend vychladne a bude se chtít vrátit, ale ani omylem. Dal mi na vybranou: vrátí se, pokud se rozejdu s přítelem. Já jsem mu navrhla, že ať se vrátí, že všichni půjdeme do poradny. Nevěří, nechce slyšet. Navíc otec nelení a byl už na sociálce zažádat o předběžné opatření....Jsem teď nemocná, nemůžu nikam chodit, ale prosím o pomoc co nejdříve. Jak se mám zachovat, nechci o něj přijít. Co když si to nerozmyslí. Přece nebudu opouštět přítele, když jsme v pohodě, máme dítě. Dcerka (předch.přítel) si s nynějším taky rozumí, chápe, že musí dodržovat určitý pravidla. Syn donedávna taky neměl problém, ještě v zimě spolu jezdili na hory, plavat...vždycky nastal problém, když jsme po něm něco chtěli (uklidit pokoj, pomoci, učit se)... Určitě, jak to jen půjde navštívím osobně psychologa...prosím o radu co nejdříve.
Děkuji moc
Marcela

Odpověď: (23. 6. 2011, 13.01)

Milá Marci,
dopřejte synovi tátu.
Přejte mu to, co pro svůj život potřebuje.
Pokud budete stát mezi jím a tátou, vše jen zhoršíte. A jen nedopustte, aby synek k vám utekl, až bude mít s tátou konflikt. Je prima, že táta chce fungovat.
Pro zajímavost: http://radanastepankova.blog.i…
O tom, že chybějící otec, je velkou slabinou pro vývoj v muže naleznete jistě i další články a pojednání...  Pro to, aby se syn stal mužem je nutné, aby přešel z matčiny sféry vlivu do sféry vlivu otce. To, že záminkou je konflikt s přítelem, neberte osobně, ale jen jako jeho cestu k otci.
Držím palce

Dana píše: (20. 6. 2011, 7.14)

Dobrý den,
poslední dobou trpím samomluvou, někdy si vůbec vůbec neuvědomuji, že mluvím, někdy mi t dojde později. Nekprve to byly jen nesrozumitelné bláboly, myšlenky, které jsme nevědomky i vyslovovala, nyní už jsou docela srozumitelné. Obtěžuje mě to, protože to nemám pod kontrolou. Asi je to tím zmatkem co mám hlavě, nedokáži si utřidit myšlenky, je to takový vnitřní boj. Jsem zmatená a někdy mám pocit, že z toho bouchnu. Což se vlastně stává. Dřívě jsem se nedokázala rozčílit. Neznalala jsem vztek, vždycky mi to bylo spíš líto. Teď mě vytočí kdejaká malichernost. Problém je, že tahle emoce je pro mě nová a nedokážu ji ovládat. Co si o tom myslíte, je třeba to řešit?

Odpověď: (23. 6. 2011, 12.46)

Milá Dano,
ano, myslím si, že by bylo dobré lépe se poznávat a pracovat se sebou. Držím palce.

Tomáš píše: (20. 6. 2011, 0.00)

Dobrý den, je mi 15 a od začátku května mě tíží strach ze smrti, přitom 2. víkend v květnu jsem propadal až do psychických záchvatů. Na přelomu měsíce se strach zmírnil, ale nyní pozoruji, že strach ze smrti opět nabývá na síle. Nevím co s tím, máte nějaké nápady? Děkuji za odpověď…

Odpověď: (23. 6. 2011, 12.45)

Milý Tome,
smrt je přirozená součást vývoje a života. Přečti si třeba Tibetskou knihu mrtvých nebo Egyptskou knihu mrtvých... To, že smrt zakomponujeme do vnímání života, neznamená ztratit radost ze života tady a ted. Strach je pocit, že nezvládneme situaci, která přijde, že hodnotíme danou situaci jako Hroznou. Nehodnotit, jen vnímat, že to je plynutí, že věci se dějí... Bez smrti by nebylo filosofie, mladý filosofe :)

Marvik píše: (14. 6. 2011, 12.04)

Dobrý den,
chci se zeptat,jak vysoké IQ má mít 5leté dítě?když má IQ 104 je to v normě?Děkuji

Odpověď: (18. 6. 2011, 13.24)

Mil M,
IQ 104 je v pořádku v každém věku (IQ = mentální věk děleno biologický věk krát 100 )
Jaký typ synovi měřili? http://www.zdravi4u.cz/view.ph…
O IQ také: http://cs.wikipedia.org/wiki/I…
Pěkné dny

merci píše: (14. 6. 2011, 12.04)

Dobrý den,potřebovala bych poradit.Mám 3,5 letého syna,který chodí od prosince do školky.Nikdy nebyl nějak větší problém,až teď.Paní učitelka si na něj stěžuje,že za poslední měsíc se strašně zhoršil,zlobí a někdy ublíží i dětem.Nechce se zapojovat do společných aktivit,raději si hraje sám.Moc se mě to nezdá,protože když jsme s dětmi v parku tak tohle nedělá,a pěkně si hraje.Prý mu vadí to prostředí,že je tam moc rušno. Učitelka si s ním prý neví rady a posílá nás k psychologovi.
V březnu se nám narodil druhý syn,tak jestli to nemá souvislost.Děkuji Marcela

Odpověď: (18. 6. 2011, 13.17)

Milá Merci,
pravděpodobně to s narozením sourozence souvisí, konzultaci s psychologem Vám též doporučuji, sama se třeba v situaci lépe zorientujete. (pokud si učitelka neví rady, najděte tu, která má pedagogický cit a um  pro širší spektrum dětí).
Držím palce.

< novější | 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >