Katush píše: (12. 4. 2008, 15.07)

No, ono to není tak lehké, když my se jich zeptáme, oni nám stejně nic neodpoví, a pak to stejně řeknou těm holkám, že se jich ptáme...já nevím. Já jenom chci...aby to bylo takové že se budou bavit i s náma, s něma...zase jim je nechci brát že..

Odpověď: (14. 4. 2008, 20.33)

Katuš,
to, co píšeš sem do poradny, můžeš říci jim... to je to nejlepší, co můžeš v tuto chvíli udělat, pak se dle toho chovat, samozřejmě je dobré projevit vstřícnost i k těm děvčatům. Jak zareagují chlapci, je jejich rozhodnutí, to nemůžeš ovlivnit. Věřím, že časem se to urovná...

Laura píše: (10. 4. 2008, 19.00)

Dobrý den,
 už delší dobu(asi tak 3 roky) mě nebaví tenhle život. Chtěla bych ho ukončit, ale protože nevím jak, stále na tomhle světě jsem. Dělá mi problém být mezi lidmi, jestli je něco, co opravdu nesnáším, tak je to tenhle život a lidi. Nevím jak dál. Byla bych ochotna tento problém řešit, ale nechci aby se to dozvěděli rodiče. Děkuji za radu Laura.

Odpověď: (11. 4. 2008, 22.13)

Milá Lauro,
myslíš-li vážně, že tento svůj stav vnímáš jako problém a chceš svůj vztah k životu a kvalitu jeho prožívání proměnit, vyhledáš psychoterapeuta a budeš s ním nějaký čas pravidelně spolupracovat.

Adéla píše: (10. 4. 2008, 1.31)

Dobrý den,nevím,jestli mi budete moci poradit,zkusím to.Je mi 20,odmala mám panickou hrůzu ze smrti.Jako malé dítě jsem se zajímala o to,co se děje s člověkem,když zemře,bylo to pro mě nepochopitelné.Babička mi řekla,jak to opravdu je,když zemřete,není nic.Pro mě to bylo hrozné zjištění,od té doby prakticky až do teď se nezajímám o nic jiného,jako dítě jsem chodila kontrolovat rodiče,jestli dýchají,stále jsem brečela,že jednou musím umřít,moji rodiče taky atd.Jako malé mi rodiče před usnutím museli slíbit,že nikdy nezemřu,ani nikdo z rodiny,abych mohla usnout.Celý život se u mě střídají pocity paniky,mám strach z "nicoty",přemýšlím nad tím,jaké to je umírat atd.Říkám si,jestli má život smysl,když jednou nic nebude,často mám kvůli tomu plačtivou náladu.V životě jsem přišla o dvě velmi blízké bytosti,nejsem schopná se s tím do teď smířit.Jsem mladá,ale neumím se bavit,jen sedím doma a přemýšlím o smrti.Vím,že to není normální,asi mám z toho trauma od dětství,malým dětem by se asi neměla říkat "celá pravda o smrti",nebo možná já nejsem normální...Každopádně bych se tohoto pocitu,té strašné panické hrůzy ráda zbavila,mám celý život před sebou,ale nedokážu si život užívat,když jsem někde na zábavě,u moři na pláži,kdekoliv,přepadne mě ten strašný pocit strachu.Prosím,poraďte,co mám dělat,jak to řešit,jak se z tohoto "vyléčit"?Díky,Adéla

Odpověď: (11. 4. 2008, 22.10)

Milá Adélo,
doporučuji knihy: Tibetská kniha o životě a smrti (nebo jinou knihu od Lati Rinpočhe), Osud jako šance, Život po životě, od Foučkové: Já jsem... Ohledně úmrtí blízkých osob by bylo dobré, poděkovat jim za to hezké, co jste prožili, nechat jim místo ve svém srdci a popřát jim štastnou cestu. Tyto věci je často lepší dělat s terapeutem než sama. Jsi-li z nedalake, můžeš mne kontaktovat.
A zkopíruji tu pro tebe jednu alegorii, kterou mi kdosi kdysi poslal:
> V bříšku těhotné ženy byla dvě miminka. První se druhého zeptalo:
> - Věříš v život po porodu?
> - Určitě. Něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně proto, abychom se
> připravili na to, co bude pak.
> - Blbost, žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat?
> - To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla, než tady. Třeba budeme
> běhat po svých a jíst pusou.
> - No to je přece nesmysl! Běhat se nedá. A jíst pusou, to je úplně směšné!
> Živí nás přece pupeční šňůra. Něco ti řeknu: Život po porodu je vyloučený -
> pupeční šňůra je už teď moc krátká.
> - Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme tady
> zvyklí.
> - Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život
> končí. A vůbec, život není nic, než vleklá stísněnost v temnu.
> - No, já přesně nevím, jak to bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme
> mámu a ta se o nás postará.
> - Máma? Ty věříš na mámu? A kde má jako podle tebe být?
> - No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom vůbec
> nebyli.
> - Tomu nevěřím! Žádnou mámu jsem nikdy neviděl, takže je jasné, že žádná
> není.
> - No ale někdy, když jsme zticha, můžeš zaslechnout jak zpívá, nebo cítit,
> jak hladí náš svět. Víš, já si fakt myslím, že tu jsme proto, abychom se vyvíjeli a vývoj nekončí...

Ani píše: (9. 4. 2008, 18.37)

Dobry den,
mam 26 rokov, dialkovo studujem na vyske, raz rocne chodim pracovat do zahranicia. Uz dlhsiu dobu, alebo mozno aj cely moj zivot ma trapi jeden moj problem, ktory som si ani nevedela zadefinovat. Som proste vztahovacna, ked komunikujem s ludmi, tak vnimam kazde jedno slovo. Ked sa mi nieco znepaci, hned to beriem na seba, rozmyslam, analyzujem, kde som urobila chybu. Velakrat si domyslam veci, ktore mozno ani nie su pravda, ale ja mam pocit, ze ano. Je to prejavom nizkeho sebavedomia? Som dost ticha, introvertna, cudzim ludom sa tazko otvaram... a neviem, ci sa mam snazit to zmenit, alebo to jednoducho prijat ako crtu svojej osobnosti. Aj pri komunikacii s vacsinou ludi som neustale pod sebakontrolou, kontrolujem si, co poviem, ako to poviem, spytujem sa, ci to bolo spravne... je to proste dost blbe. Neviete mi odoporucit nejaku literaturu? A da sa v tomto urobit nejaky viditelnejsi pokrok? Dakujem a prajem krasny den.

Odpověď: (11. 4. 2008, 21.57)

Milá Ani,
napadá mne spíše, že byste potřebovala nějaké prožitové semináře (např.­http://shangrila.sannyas-on.ne…­), kde byste mohla odblokovat svou stnulost a probouzet a přijímat svou divokost, prožít si důvěru mezi lidmi. Literatura např.: Miluj svůj život, Osobní síla... Přeji odvahu na stezce k síle...

Katush píše: (9. 4. 2008, 14.45)

Máme takový problém. Je nám 13, chodíme do sedmičky. V naší třídě je to tak, že holky jsou jakoby rozdělené na dvě skupiny. Neválčíme proti sobě, prostě se spolu jenom nebavíme. Naše skupina 4 holek byla ve třídě celkem oblíbená, bavili se s náma všichni kluci, a na tu druhou skupinu, kde byly 3 holky, jenom nadávali a nebavili se s nimi. Jednou odpoledne se ale ti kluci s nima potkali na hřišti, a ty holky jim asi něco nakecaly, protože se s náma už druhý den nebavili, a nebaví doteď, a s nima zase jo. Nevím, čím to je, ale chci poradit jak z toho. Díky

Odpověď: (11. 4. 2008, 21.49)

Milá Katuško,
věřím, že situace se už pozvolna změnila... doporučovala bych, abyste se navzájem dívčí skupinky nepomlouvaly, abyste se ctily a klukům třeba daly najevo, že vám nelíbí, když ty druhé pomlouvají... Kdo pomlouvá, často se i on stane tím, kdo je pomlouvaný... Taky by bylo dobré, kluků se zeptat, proč se s vámi nebaví...

bombička píše: (8. 4. 2008, 20.07)

Dobrý den,
potřebovala bych poradit co změnit ve svém životě,nebo jak se chovat, aby mě lidé lépe přijímali. V dosavadním životě se mi stává, že mě dost často už od prvního okamžiku hodně lidí, hlavně žen, začíná pomlouvat a kout jakési pikle. Při tom se to velmi častostává ještě dříve, než vlastně dojde k pořádnému kontaktu. O těchto snahách se většinou dozvídám od třetí osoby. Tenhle problém nemám u společností věkově více rozložených, jen u realtivně mladých lidí mého věku. Tím pádem těžko navazuji kontakty s lidmi v uzavřeném kolektivu, kde ještě často vládne jakási včelí královna, jako hvězda.. Co bych měla udělat pro větší toleranci, jak se zachovat při vstupu do kolektivu, aby člověka přijal a neodsoudil předčasně?
jinak jsem tedy naprosto normální co se týče vizáže, inteligence a zájmů. Samozřejmě mám přátele, ovšem mimo uzavřené kolektivy..
předem velice děkuji za odpověď

Odpověď: (11. 4. 2008, 21.46)

Milá Bombičko,
ráda bych ti poradila, ale opravdu nemám dostatek konkrétních indicíí ke konkrétní radě pro tebe. Každopádně ti přeji, abys i nadále mluvila o lidech hezky, sama nepomlouvala. Jaké to je nebýt včelí královnou? Važ si přátel, které máš... A budeš-li dál hledat odpověd na svůj problém, pak držím palce, abys nacházela efektivní cestu...

bulis píše: (8. 4. 2008, 13.59)

Dobrý den,potřebuji poradit jak mám pomoci manželce se zbavit úzkostí.Manželku jsem v loni v únoru odvezl do nemocnice.Motala se a bolela jí hlava až jí to vystřelovalo.To to se opakovalo skoro čtvr roku.V nemocnici přišly na to ,že má zablokovanou krční páteř(prodělala rehabilatace,dostala prášky na bolest).Od října začala docházet k psychologovi,který oznámil,že trpí úzkostmi a dostala léky.Po tomto se její stav zlepšil, ale bojí se chodit nakupovat do větších nákupních center,jezdit dopravníma prostředky a nejraději je zkrátka doma.Je na mateřské jelikož máme 2a8mletou dceru.Chodí na procházky okolo domu.Najednou jí poleje nevysvětlitelné horko a začne panikařit a bolet záda.Prosím o radu jak mám postupovat,aby dokázala sama začít chodit ven mezi lidi a překonala tu její úzkost.

Odpověď: (11. 4. 2008, 21.41)

Milý B.,
je hezké, že máte o svou ženu starost, ale bylo by dobré nalézt ji spíše kvalitního odborníka psycho- a léčitele k tomu. (mmj. mne můžete kontaktovat)
Na těchto stránkách http://cz.lundbeck.com/cz/publ…  vpravo najdete užitečné materiály...
(u vaší ženy se jedná o panickou poruchu, agorafobii)
Přeji vše dobré

Monča píše: (8. 4. 2008, 8.55)

Dobrý den,prosím o radu.Jsem v daná 19let.Manželství bylo celkem spokojené(občas ten mráček samozřejmě byl)Máme 4 děti ve věku 19,16,14 a 6let.V roce 2000 přišla manželova nevěra o 13let mladší slečnou.Trvalo to 3 měsíce(bydlel s námi, ale se slečnou se scházel a seznámil sní i naše děti)plánovaly společnou budoucnost.Nevěru jsem mu odpustila.Vše se u rovnalo až do letošního roku.Od ledna se začal měnit,říkal,že si připadá jako 20letý,puslouchal hity 80let a chtěl si dávat trvalou a neví co ho ještě čeká v životě.Z práce chodil tak jak měl,peníze mi dával o děti se staral,ale ke mě byl od tažitý(nechtěl se mnou spát,odsekával,mluvil jen z nutnosti se mnou).V únoru sondoval co říkám na rozvod a věco kolem něho.K únorovému výročí manželství mi sice koupil kytku.Vypadlo z něho ,že k nim do práce nastoupila někdy na podzim 25letá slečna.Platonicky se doní prý zamiloval a pořád po sobě pokukovaly.Začal si schovávat mobil,pořád si sněkým sms(netrpělivě čekal až mu odpoví a měl takový zamilovaný pohled) a volal a to odcházel jinam do pokoje a taky má její fotky v mobilu.Na začátku března mi oznámil,že mu řekla,že se jí taky líbí,ale rodinu rozbíjet nechce a dětem brát tátu.Že spolu nic neměly a nemají to opakoval pořád do kola.Ona dopráce dojíždí ze středočeského kraje.Našla jsem dobíjecí tikety na kterých jí dobíjel kredit.Pořídil si paušál a z výpisu stálo,že jí taky dobíjel kredit,ale děti si musely na kredit ušetřit.Před velikonocemi mi řekl,že se chce rozvést,že mu vadí to moje večné podezírání a samozřejmě,že tady bude bydlet dále.Starší dcera se ztoho zhroutila a volala jeho mámě.Pak nám oznámil,že se rozvádět zatím nebude, hlavně kvůli dětem.Ale lepší kamarádky se nevzdá.Dělá,že se na nic nepamatuje o nákém rozvodu nepadlo ani slovo z jeho strany.Teď je ke mě pozornej ve všech směrech.Ale ve mě se něco zpříčilo a já nevím, zda mu můžu věřit. S rozvodem se nežertuje.Chce začít podnikat v pohostinství a kamarádku(jelikož je číšnice)s tou do budoucna počítá,aby mu pomáhala.Děkuji za radu.

Odpověď: (11. 4. 2008, 21.31)

Milá Moniko,
radu - začít se věnovat sobě, pracovat na své soběstačnosti a brát manžela spíše jako spolubydlícího. Dětem jednoznačně řekněte, že je to vaše věc a vy si s ní poradíte a že si nepřejete, aby se do toho montovaly. Se spolubydlícím je dobré vycházet kolegyálně, slušně a domlouvat se na provozních věcech domácnosti a péče o děti. Můžete i sama pro sebe narhnout pravidla vašeho soužití. (můžete si zajít k manželskému terapeutovi) Vy sama dělejte, co vás baví...

dolik76 píše: (7. 4. 2008, 12.34)

> Dobrý den,mám na vás prosbu o názor na mou situaci.Žiji s
> přítelem,já mám z prvního vztahu 14 letého Lukáše a 12 letou
> Míšou,on 12 letého syna Jakuba a spolu dvouletou dceru Johanku.Je
> u nás veliký problém,že přítel protěžuje svého sny,může se ke mě i
> mým dětem chovat sprostě,lže mi,vysmívá se mi a přítel spíš nadá
> mě než by mu něco řekl.Situace se vyhrotila tak,že jsem přítele
> požádala,aby si syna bral jinam než do naší domácnosti.Ten to
> nerespektoval,prostě je pro něj důležitější syn než já a
> dcera.Tak jsem se sbalila i s dětmi,že pojedu na víkend k
> rodičům.Já už prostě nezvládám situaci být v bytě s 12letým
> klukem,který si na mě může dovolovat.To přítel nechtěl,tak sám
> navrhl,že syna odveze a nebudue k nám chodit.Jakubovi
> vysvětlil,že ho u nás nechci,že se ke mě nechová hezky a až si
> vše rozmyslí a srovná v hlavě,má zavolat a může zas k nám
> chodit.Bohužel,zase to řeší jinak.Jakub zavolá,tatínek si ho
> vezem k babičce a je to vyřešeno.Takže zase Jakub ví,že tatínka
> má a já jsme ta blbka,která je odkopnutá.Už takhle dál
> nemůžu.Včera jsem navštívila psychologickou poradnu,ale jsem z
> toho ještě horší.Paní doktorka mi dost ostře řekla,že jen Jakub
> má právo na přítele já ne,nejsem dítě a ke mě nemá
> povinnosti.Dokonce i mým dětem prý můžu jen vysvětlit,že jakub
> vše může,protože já protstě nemůžu s tím nic.Oni se musí chovat
> podle našich pravidel,ale Jakub bohužel ne.Jen podle pravidel
> tatínka,který mu stejnak dovolí vše.Jsem úplně na dně,tolik jsem
> si přála spokojený život,ay jsme všichni spolu vycházeli a přitom
> nic nefunguje.Jakub je svatý,mi všichni jsme někde vzadu.Jediné
> co prý můžu si prostě Jakuba nevšímat,když bude hnusný, tak
> odejít,když bude dětem nadávat,tak taky jen odejít.To přeci nejde
> abych jen mlčela, a protože můj přítel se bojí,že k němu syn
> nebude chtít a vidí se v něm,tak si vše nechat.přítel u mě úplně
> klesl,prostě je pro mě s prominutí blb,který skáče jak 12letý
> kluk řekne.Tati přijeď pro mě ve tři,za půl hoďky, tati ne raději
> až večer,za chvilku tel ne raději až zítra,pak zas tel víš co
> mamka mě doveze už teď.Já to tak chci.Po mých dětech přítel jen
> pořád něco chce,pořád na nich vše vidí a jeho rozmazlený syn může
> vše.Už spolu nespíme,vadí mi i že na mě šáhne,chce pusu,prostě u
> mě úplně klesl na hodnotě.

Odpověď: (11. 4. 2008, 21.23)

Milá D.,
situace v druhých manželstvích s: "moje děti, tvoje děti" nebývá jednoduchá. Váš příběh toho jen důkazem. Aby mohl takový manželský svazek dobře fungovat, je třeba vyspělosti dospělých jedinců. I když dítě má právo na svého rodiče, vy máte právo na manžela. Aby manžel vám stál poboku je opravdu žádoucí. Situaci prospívá i to, když děti jsou k novým partnerům vstřícní. Nefunguje-li to, řešení, aby se přítel stýkal se synem mimo vaši domácnost, je dobré. Samozřejmě, že ani osobnosti syna neprospívá to, že řídí situaci, že mu nejsou nastaveny hranice chování. Nevím, v jaké jste byla poradně ani s kým, ale doporučovala bych spíše společnou návštěvu s manželem rodinného či manželského terapeuta...

rolanda píše: (7. 4. 2008, 11.39)

Dobrý den,
 S přítelem spolu chodíme téměř 4roky, známe se již ze SŠ, ale chodit jsme spolu začli až asi půl roku po maturitě. Jsme oba stejně staří, narozeni ve stejném znamení...na první pohled ze stejných -rozvedených rodin. Oba jsme dost uzavření, já toho moc nenamluvím, jsem stydlivá, špatně se zapojuji do kolektivů-hlavně cizích lidí..Přítel je z Mostu, já z Prahy,já studovala v Olomouci a on v Praze. Vídali jsme se tak 1/týden, většinou víkendy, vzájemně jsme se navštěvovali. Postupně počet návštěv narůstal-čas, který jsme strávili spolu. Se svými rodinami jsme si víceméně rozuměli.Od začátku mi dost vadilo, že přítel dost pije..alespoň z mého pohledu (kdykoli, kamkoli..aspoň pivko denně, výlet bez alkoholu i tvrdého-nepředstavitelné). Mockrát jsem mu to říkala, nicméně dost pije i jeho nejstarší bratr, a pokud je přítel doma s maminkou tak za večer také dají tak 2lahve vína (maminka 2skleničky, zbytek přítel). Prvořadí jsou kamarádi..Postupem času jsem nabývala dojmu, že nějak dlouho hledá práci a údajně nemůže žádnou najít. Byť jen brigádu. Ve škole to také zrovna nehrotil a nehrotí..Také nabývám dojmu, že je na maminku dost vázaný a maminka na něj ještě víc..(po příletu z USA, kde jsme byli 4měsíce, se u nás nemohl ani najíst, protože maminka ho chtěla mít teď hned okamžitě doma).
 Rozhodli jsme se odjet na 4měsíce do USA..já to brala jako zkoušku vztahu. Téměř jsme se neviděli-oba jsme hodně pracovali a tak jsme po příchodu do pokoje vždy akorát hned usnuli a ráno zase do práce..Nicméně, už zde jsem nabyla dojmu, že se mnou přítel moc nekomunikuje. Po návratu, tak jak jsme se před tím dohodli, jsme začli hledat podnájem. Měla jsem pocit, jako už mnohokrát, že co nezařídím já to nebude..podnájem jsme nakonec sehnali. Já jsem byla nadšená..viděla jsem to jako důležitý krok v našem vztahu, který jsem od začátku brala vážně. Nicméně, věci jsou horší a horší:-( Máme problém spolu mluvit, nemáme spolu o čem mluvit. Já vidím čím dál větší vliv přítelovo maminky..a jelikož se neumím přetvařovat, ne vždy pak různé návštěvy dopadnou dobře.Přítel zase nemusí moji rodinu, ale umí se dokonale přetvařovat. Kritizujeme na sobě vlastně to, co dělá ten druhý a pak se dohadujeme, že to nebo ono, dělá ten druhý. Přítel také zvolil taktiku toho, že se úmyslně chová přesně tak, co mu vadí na mě..což dle mého není řešení. Neustále mu připomínám jeho věci..jestli už se objednal tam, jestli nezapoměl jít na pohovor atd...Tyto neshody, které sílý, jsou z mého pohledu jedním větším problémem.
 Druhým a pro mě asi i větším je fakt, že srdce a rozum mi říká rozdílné věci..vím, že ho mám moc ráda, jsem s ním ráda, prožili jsme spoustu hezkých věcí..na druhou stranu zaujímá postoje, které nedokážu pochopit. Ale hlavně, mám jako žena určitou představu o svém životě, jako snad každá žena..dobře bydlet, nejlépe ve svém, mít děti se svým panem dokonalým, o kterém budu vědět-budu mít jistotu, že se o mne postará. Nemyslím tím, že se nechám někým živit a budu puťka v domácnosti..Zkrátka chci se někde podívat, mít  a splnit si nějaké cíle, něčeho dosáhnout. Kdežto přítel, jak jsem se dnes dozvěděla po dlouhé "diskusi", má představu takovou, že si najde nějaké normální zaměstnání, za rozumný peníz, aby ho uplně nenudilo..a bude si užívat běžného života. Žádný kariérní postup, žádný vědec, žádné cestování, žádný byt ani dům..zkrátka, řadový občan (jestli vůbec). Nevím, jak se k tomu stavět, co si o tom myslet. Ve vztahu je třeba notná dávka tolerance..ale až tak, že i když bych ráda dosáhla více..spokojím se s tímto? Momentálně ještě studuje. Školu má 1x za týden,jinak má práci na poloviční úvazek, kam chodí tak 3-4x týdně..jinak sedí u PC, brouzdá inet, nebo hraje hry:-/
Při oné dnešní poslední diskusi jsem se dozvěděla, že mu na mě vadí dvě moje vlastnosti-to že toho moc nenamluvím,  a nejsem tolik společenská. Prý že myslel, že se změním, ale to bych musela chtít...opravdu nevím co s tím. Na jednu stranu si umím představit mít s ním děti, na druhou stranu je čím dál víc chvil, kdy mám chuť se okamžitě rozejít:-( Asi bych potřebovala psychologa i já sama..co jsem na VŠ, nejsem na tom psychicky zrovna nejlíp..další věc, která se mu nelíbí-že jsem byla usměvavá, veselá atd, ale poslední dva roky už to tak není...:-(Je pravda, že již od SŠ mívám různé černé myšlenky, dost mi kolísá nálada..z ničeho nic je mi smutno k nevydržení a připadám si naprosto k ničemu..od VŠ tyto stavy střídavě mizí, ale celkově bych řekla, že spíše sílí a jsou častější.
Děkuji za každou radu.Už jsem opravdu dost zoufalá:-(

Odpověď: (11. 4. 2008, 15.12)

Milá YZ.,
vaše zprávička je dost rozsáhlá a zahrnuje dvě oblasti, které spolu souvisejí i nesouvisejí. Jako důležité vidím, abyste skutečně věnovala pozornost sobě - tomu kdo jste, co chcete, co prožíváte, kam směřujete... byť je vaše psaní rozsáhlé, není z něj zřejmé, co je příčinou vašich rozlad. K tomu se snadněji dospěje při osobním rozhovoru. Ohledně vztahu s přítelem - myslím, že sama když jste si tento dopis psala, jste si uvědomovala, že se jedná o člověka, který nemá mnoho předpokladů pro fungování jako partner, manžel - projevuje se u něj sklon k alkoholismu, lenost, pohodlnost, neakceschopnost, mamánkovství a ne moc velká zodpovědnost - věřím, že si umíte představit mít s ním dítě, ale je to vaše představa - drobet naivní, nikoliv odhad reality. Přeji vše dobré a rozhodnutí k pravidelné spolupráci s psychoterapeutem.

Čendule píše: (31. 3. 2008, 19.53)

Dobrý den,
chtěla bych poradit jak se vyrovnat se svou kolegyní v práci. Byla jsem skoro rok bez zaměstnání a teď když jsem našla práci, o které jsem nepochybovala, že je naprosto skvělá, zaučuje mě holka, která se mnou jedná velice povýšeně. Poukazuje pouze na to, co jsem udělala špatně, pokud mi něco vysvětluje a já se pak k dané věci na něco zeptám, velmi nepříjemně mi tedy odpoví, ale já už začínám mít i strach se na něco zeptat. Začínám do zaměstnání chodit s nechutí a s obavou co zase určitě bude špatně. Když udělá nějakou chybu ona, tak to nijak nekomentuje, když já, hned to hlásí vedoucí. Nejradši už bych tam ani nechodila, jsem z toho jen zdeptaná, jenže nechci být zase jen ta nezaměstnaná. Nemáte nějaký recept na to, jak se nad její jednání povznést?

Odpověď: (31. 3. 2008, 20.21)

Milá Č.,
přeju vám, abyste si práci udržela a chodila do ní ráda. Doporučuji vám zajít za vedoucí, být při tom v klidném, přiměřeně sebejistá a říci ji, že si vážíte toho, že si vás pro tuto práci vybrali, že opravdu chcete svou práci vykonávat dobře a proto ji jdete požádat o pomoc, protože vás mrzí způsob jednání kolegyně...(který stručně a výstižně popíšete) a řeknete, že vás to znejistuje, znervoznuje a pak se vám nepracuje příliš dobře. A že tedy nevíte, jak si s tou situací poradit. Není-li vedoucí zaujatá, nabídnete ji jiný úhel pohledu na vaši situaci a  je pravděpodobné, že ji získáte i ke spolupráci. Nebojte se tento krok udělat. Přikrčený člověk si nezaslouží nic jiného, než aby s ním tak bylo zacházeno, nechcete-li jím býti, jednejte důstojně. Nemáte co ztratit a sebeúcta může povyrůst. Rozhovor si můžete s někým (nejlépe znalým asertivity) natrénovat.

Francesca píše: (31. 3. 2008, 19.48)

Dobrý den,
už delší dobu mám problém. Zatím jsem všechny mé problémy zvládala, až na tento. Kde bych začala?
Nejdříve trošku nastíním minulost. Dětství jsem prožívala v rozvedené rodině, mamka si poté ale někoho našla. Na základní škole bylo vše v pořádku, až do chvíle kdy jsme se přestěhovali.Začali mě v nové škole šikanovat, což zahrnovalo sprosté nadávky kvůli mému velmi dobrému prospěchu a mé “vivinutosti”. Trpěla jsem tehdy něčím co by se mohlo nazvat depresí, sem tam jsem se přistihla jak stojím u okna a přemýšlím, že skočím. Díky tomu jsem si okolo sebe vybudovala “beriéru”,která mě “ochraňovala” před ostatními.
Teď chodím druhým rokem na velmi težkou střední školu,našla jsem si své první opravdové kamarády. První rok jsem byla šťastná, sice jsem měla horší průměr, ale nikdo mě nešikanuje a plně mi to vyhovovalo. Byla jsem prostě vyrovnaná se vším. Také jsem meditovala (a stále medituji). Tento rok se ale něco změnilo. Nevím přesně co. Jsem nervózní a ve stresu,nezvládám své výkyvy nálad , má flegmatická povaha se vytrací. Je to možná způsobeno tím, že jsem měla vždy potřebu vynikat, aspoň v jedné jediné věci.
 Mám přítele se kterým už jsem rok, moc ho miluji, chodíme spolu do stejné třídy. Je to třídní “premiant”a ve všem mě předčí. Ne, že bych mu záviděla,to ne, ale prostě je mi to líto. Mockrát jsem se o tom s ním bavila a zkoušela nahlížet na to z různých úhlů, ale můj postoj k věci se nezměnil. Ještě bych chtěla podotknout, že jsem vždy měla blíže k pesimismu a ke kritickému nahlížení na život. Takže mám opět stavy podobné depresím, propukám z nenadání v pláč a má psychická “bariéra” díky níž jsem byla tak trošku imuní se zbortila.
Pokouším se zde vše vylíčit bez žádného zkreslení a zveličovani, ale obavám se, že potřebuji odbornou pomoc. Pokud si to i Vy myslíte, pokusím se ji vyhledat. Ale obávám se reakce rodiču, neví o mě co prožívám. Vědí, že jsem intelektuálního rázu a že nad vším přemýšlím, ale obávám se, že mi pouze odpoví, že je to pubertou a to se spraví.
Děkuji velmi za odpověd.

Odpověď: (4. 4. 2008, 17.39)

Milá Francesco,
doporučuji specialistu, který bude schopen zapracovat s tebou na tém rozbouřeném emocionálním životě. Doporučuji přístup např. přes abreaktivní terapii, cílenou léčebnou meditaci. Jste-li z okolí, můžete mne kontaktovat.

Evča píše: (31. 3. 2008, 17.12)

Dobrý den.
Brzy mi bude 17 let a dost mě trápí, že se mezi některými lidmi nedokážu chovat uvolněně. Když jednám s některými lidmi, tak jsem hrozně nervózní, napjatá,nedokážu normálně komunikovat a hlavně nejsem sama sebou a občas se přistihnu, že říkám věci, které bych normálně neřekla. To mě pak hrozně mrzí. S přáteli se ale chovám normálně a dokážu bavit jak sebe, tak je. A jsem absolutně v pohodě. Ale než najdu někoho s kým je mi fajn, tak mi to dlouho trvá. Taky si myslím, že jsem tímto pocitem dříve netrpěla, nevím tedy, co se stalo. Hrozně mě to trápí, protože mi to brání v navazování nových přátelství. Většina lidí totiž nechce kamarádit s někým, kdo je z něj nervózní. Tak například, když jsem přišla první den do nové třídy na ekonomku, tak jsem si slibovala, že konečně začnu znova, a budu taková, jaká chci být a ne jen ta tišší hodná holka, se kterou  není žádná sranda, ALE po půl roce jsem byla ve starých kolejích a z toho pěkně nešťastná. Už dva roky chodím tancovat, chodíme tam samé holky a já jsem z některých (asi 3) stále ještě nervózní a nedokážu se s nimi přirozeně bavit, proto si už radši plánuji, abych s některou z nich nemusela jít sama a aby zase nenastala ta trapná situace, kdy si nebudeme mít co říct, protože budu zaražená. Doma se chovám taky úplně přirozeně, ale to asi každý. Zkoušela jsem hodně věcí, abych se uvolnila, ale nic mi na dlouho nevydrželo. Někdy to ze mě spadne a já se pak cítím lehká a štěstím bez sebe, vždy si říkám, co jsem řešila? Na tom nic není, ale pak jdu třeba spát a ráno je to pryč, to mě pak nejvíc štve. Taky se začnu chovat sebejistě, když mám depku, to asi naberu novou sílu a vyrazím do boje,nebo co. Taky když jsem opravdicky šťastná – to se ze mě ta nejistota úplně odplaví, ale jinak jsem na tom pořád stejně(většinu času). Asi taky proto jsem s nikým nikdy nechodila, přitom nejsem šeredná, dokonce si myslím, že po mně kluci koukají, ale nejsem sebejistá a klidná a to je odrazuje.
Některé dny je to horší a někdy se to dá docela zvládnout, ale v těch slabších dnech to prostě nezvládám a někdy se mi dokonce zdá, že mám nějaký blok.
Mohla byste mi prosím poradit?: ))
Moc děkuji!!

Odpověď: (4. 4. 2008, 17.37)

Milá Evčo,
upravit svůj vztah k sobě je jeden z úkolů dospívání... doporučuji např. knihu Miluj svůj život, ale třeba i několik konzultací se specialistou...

Roman píše: (31. 3. 2008, 14.44)

Dobrý den,mám problém s mojí přítelkyní.Sice ve vším si rozumíme,máme společné zájmy.Dobře se o mě stara jako žádná jiná,kterou jsem měl dřív.
Jenomže na začátku našeho vztahu prodělala rakovinu děl.čípku a od té doby k ní cítím nechutenství se milovat a nevím jestli ji miluju,protože na ni absolutně nežárlím i kdyby šla na večeři s jiným.Ale záleží mi na ni.
Nevím jestli s ní mám zůstávat nebo ne.
Děkuji za odpověď

Odpověď: (4. 4. 2008, 17.34)

Milý Romane, tak to já taky nevím, zda s přítelkyní máte zůstat. Ale doporučuji vám, abyste vyhledal specialistu, se kterým zapracujete na hlubším emocionálním prožívání ohledně vnímání řítelkyně. Můžete kontaktovat mne, ale třeba i Studio H.

Kateřina píše: (31. 3. 2008, 14.39)

Dobrý den,
chtěla bych se Vás zeptat na radu. Maminka se podruhé vdala, po deseti letech šťastného manželství její manžel onemocněl rakovinou (na podzim 2006- podstoupil operaci, chemoterapii).Loni v létě vypadalo vše nadějně- dařilo se mu lépe, přibral- zase u nás bylo alespoň trošku veselo. Bohužel letos se nemoc opět vrátila- nyní má metastázy na játrech.., náplasti proti bolestem. Od samého začátku navštěvují psychologa, což mě nepřekvapuje, tato těžká nemoc a trápení, které s ní souvisí je velmi stresující i pro mě ( oba je mám velmi ráda a to co prožívají je hrozné).
Nevím jak se mám při kontaktu s nimi chovat, co říct. Snažím se být silná a nebrečet před nimi (nebydlíme ve spol. domácnosti)- zkrátka jak jim být oporou ??
Do poslední chvíle se snažím doufat, že to bude lepší, ale nevím. Mamince je 51 let, to co teď prožívá je strašné a moc se bojím, že se utrápí.
Děkuji moc za Vaši odpověď.

Odpověď: (4. 4. 2008, 17.30)

Milá Kateřino,
nebylo by dobré, abyste se identifikovala s bolestí maminky. Smrt patří k životu. Doporučuji literaturu na toto téma. Mmj. tam naleznete i praktická doporučení pro vás.

SABINA píše: (31. 3. 2008, 13.33)

DOBRÝ DEN,JE MI 30LET A POŘÁD NĚJAK HLEDÁM SAMA SEBE V OBLASTI PRACOVNÍ,POHYBUJI SE NĚKOLIK LET V OBCHODĚ ALE MOC MĚ TA PRÁCE NEBAVÍ ALE CO JE NEJHORŠÍ POŘÁD NENACHÁZÍM SAMA V SOBĚ NĚJAKEJ NÁZNAK TOHO CO BY MĚ VLASTNĚ BAVILO NA CO MÁM SCHOPNOSTI ZDA NENÍ VE MĚ UKRYT NĚJAKÝ TALENT KTERÉHO NEDOKÁŽU VYUŽÍT.BAVILA BY MĚ PRÁCE ZDRAVOTNÍ SESTRY ALE NESNESU POHLED NA KREV.NEVÍM CO MÁM VLASTNĚ DĚLAT POŘÁD V SOBĚ HLEDÁM SVÉ ŽIVOTNÍ POZNÁNÍ PRACUJI RÁDA S LIDMI JSEM KOLEKTIVNÍ ČLOVĚK.ALE NEDOKÁŽU VYSTOUPIT SAMA ZE SEBE.PŘEČETLA JSEM SPOUSTU ZAJÍMAVÉ LITERATURY O POZNÁVÁNÍ SÁM SEBE ATD..ALE NIC MOC MI TO NEPŘINESLO UŽ NEVÍM KAM SE OBRÁTIT TAK TO ZKOUŠÍM PŘES VÁS JAKO ON-LINE ODBORNÍKA. PŘEDEM DĚKUJI ZA RADU.

Odpověď: (4. 4. 2008, 17.16)

Důležité je být ukotvena ve svém životě, svých vztazích... vnímáte-li intenzivně svou nezakotvenost doporučuji www.konstelace.info . Důležité je tvořit, aktivně tvořit - můžete třeba pracovat jako dobrovolnice (vyhledejte si organizace, která uvítá spolupráci s dobrovolníky). A také nezapomeňte, že jako žena  v sobě talent k tvorbě života patrně máte... Přeji vše dobré

Antje píše: (31. 3. 2008, 9.58)

Dobrý den, prosím o radu. Mám stavy kdy jsem spokojená a najednou se to změní, je mi špatně stále pláču, bolí mě žaludek a třesou se mi ruce. Počátek všeho je v mé rodině. 30 let jsme byli normální rodina.Měla jsem syna velmi dobře se učil, byl hodný, vystudoval VŠ má zajímavou práci dobře placenou .Myslím, že jsme měli hezký vztah byl ke mně vždy pozorný.V roce 2005 se oženil jeho manželka rozhodla, že jí nemáme rádi tak on se rozhodl s námi ukončit vztahy. Byla to veliká rána a tak jsem se ponižovala a prosila za odpuštění, že jsem ho porodila a vychovala.po delším mém prošení se k nám jako na oko vrátil. Pokud já nezavolám nebo nenapíšu on nemá potřebu.Bydlíme jen 10minut od sebe, ale navštěvují nás jen o svátky a narozeniny.Narodil se nám vnouček, kterého nám za 1,5 roku půjčili dvakrát . Vnucuji se jednou tak za 14dní na návštěvu jen abych malého viděla a hlavně nechci zpřetrhat veškerá pouta. Jsem nemocná, mám práci, která mě neuspokojuje a ještě rodinné vztahy narušené. Moje sestra nemluví již roky s maminkou, a aby toho nebylo málo můj syn si vzal její nevlastní dceru. Prosím o radu jak se mám chovat. Mnoho přátel mi radí ať se nevnucuji , že jim nic nedlužím,  buď přijdou sami a nebo to opravdu nemá cenu.Moje maminka jim dala dva byty, ale  ani o ní se vůbec nestarají a já na to vše myslím a chtěla bych ty vztahy dát nějak do pořádku. Má to význam? Nevím zda nemám chodit do nějaké poradny někdy jsem opravdu na dně. Prosím poraďte mi. Děkuji

Odpověď: (31. 3. 2008, 21.08)

Milá Antje,
při čtení vašich řádek mi bylo smutno. Vím, že je těžké být nezávislá, když lidé, které máte ráda a "krví" k vám patří jednají proti principům Lásky. Ale já pro vás nemám jinou radu než tu, abyste obrátila pozornost k sobě, ke svému zdraví, k manželovi a vašemu vztahu... Sice tuším, že v 50letech již není snadné aktivně se pustit do sebepoznávacích záležitostí, do energetické práce
např.:­http://cestydusi.cz/forum/view…­, (osobně neznám) také je možné číst si knihu Miluj svůj život, ale doporučuji spolupráci s psycholéčitelkou. Můžete se objednat i ke mně. Držím palce, abyste dělala to, co je dobré pro vás...

Annie píše: (31. 3. 2008, 9.32)

Dobrý den, mám závažný dotaz, jen si nejsem jistá, zda mi na něj budete moci odpovědět. Mám 65 letého otce, u něhož se objevila maniodepresivní psychóza, která se začala projevovat po rozvodu cca v 50ti letech. Dozvěděla jsem se, že jde o nemoc dědičnou. Je fakt, že otec byl "divný" celý život (dělal různé divné věci, při odchodu z bytu kontroloval čtvrt hodiny kohoutky s vodou a sporák, jestli neteče voda, nebo nehoří hořáky, atd.). U nikoho jiného se v rodině toto onemocnění neobjevilo. Ráda bych věděla, jak vysoká je možnost, že i já touto nemocí onemocním, event. jak se tomu vyvarovat. Velmi děkuji za odpověď, pokud je možná.

Odpověď: (31. 3. 2008, 20.47)

Milá Anni,
dědičnost bývá často obgenerační - nebo ještě přesněji - v rodokmenech se nemusí vyskytovat zcela přímo, v rodech se např. vyskytuje alkoholismus, sebvražda či jiné psycho potíže (dle vašeho popisu otec otce měl obsedantně kompulzivní poruchu). Jak tomu předejít? zajímat se o to, co je duše, duševní energie... co je energoinformační pole - jak s ním pracovat... budete-li chtít, můžete si domluvit konzultaci.

chodec píše: (31. 3. 2008, 8.56)

Dobrý den,

jde o problém mé sestry, po několika letech se sní rozešel její přítel, velkou vinu na tom má ona, ale nechce si to připoustit (neustálé hádky a osočování, nesnášela jeho sezení s kamarády a rybaření). Po rozchodu s ním se zhroutila a byla dvakrát hospitalizovaná v PL, pobyt zde ji ale příliš nepomohl. Přizanala se mi, že před lékaři hrála pouze hru, aby se dostala brzy ven. Doma být nechce, není ale schopna žít sama. Všechnu vinu dává rodině, že jsme příčinou jejích problémů zdravotních i rozchodu s přítelem. Neustále nám vyhrožuje, že se zabije, když jsme ji po tomto sdělení znovu odvezli do PL, okamžitě to negovala ale jsem z toho již strašně vyčerpaná, protože mě s tím neustále děsí. Rodinu považuje za hrůzu, odmítá se čemukoliv věnovat a dokáže hodiny apaticky sedět. Pokud se jí na něco zeptám, odmítá se se mnou bavit se slovy, že jsem ten největší zrádce a že budu mít vinu na tom, až se zabije. K psychologovi chodit nechce, svého expřítele vydírá, že se zabije, mám pocit, že na něj i čeká u práce. Nevím, jak se chová k ostatním lidem, ale zejména mě nenávidí a nenechá si ujít příležitost, aby mi to řekla. Co máme dělat? Chtěla bych ji nějak pomoci, ona mou snahu ale bere jako útok proti své osobě a raději nás všechny ignoruje a pak nám vyčítá, že nás nezajímá.

Děkuji

Odpověď: (31. 3. 2008, 20.42)

Milá chodkyně,
nejste zodpovědná za problémy vaší sestry!!! - to si mockrát opakujte, nejste ani zodpovědná za to, sáhne-li si na život. Můžete si uvědomit to, že vás bolí pohled na sestřin život, možná u toho ukápne i slza, můžete si v duchu představit, jak sestře říkáte, je mi to líto, bolí mne ten pohled, ale tvůj osud náleží jen k tobě (a vy víte, jakými nekonstruktivními myšlenkami, činy, emocemi si život ničí - tak ji ten osud ponechejte, ona si ho z nějakého důvodu takový volí)

myška píše: (31. 3. 2008, 8.30)

Syn je epileptik, má před maturitou. Rozešla se s ním dívka. Chodili spolu téměř 3 roky. Syn je na dně. Jak mu mohu pomoci?

matka

Odpověď: (31. 3. 2008, 20.25)

Tím, že mu dáte najevo, že věříte, že to zvládne, že víte, že v něm je zdravý silný kořen - budete-li nad ním plakat, sílu mu vezmete. Chce-li se naučit on zvládat svou bolest, může vyhledat profesionála (kterého nemůžete nahradit)