Čendule píše: (31. 3. 2008, 19.53)

Dobrý den,
chtěla bych poradit jak se vyrovnat se svou kolegyní v práci. Byla jsem skoro rok bez zaměstnání a teď když jsem našla práci, o které jsem nepochybovala, že je naprosto skvělá, zaučuje mě holka, která se mnou jedná velice povýšeně. Poukazuje pouze na to, co jsem udělala špatně, pokud mi něco vysvětluje a já se pak k dané věci na něco zeptám, velmi nepříjemně mi tedy odpoví, ale já už začínám mít i strach se na něco zeptat. Začínám do zaměstnání chodit s nechutí a s obavou co zase určitě bude špatně. Když udělá nějakou chybu ona, tak to nijak nekomentuje, když já, hned to hlásí vedoucí. Nejradši už bych tam ani nechodila, jsem z toho jen zdeptaná, jenže nechci být zase jen ta nezaměstnaná. Nemáte nějaký recept na to, jak se nad její jednání povznést?

Odpověď: (31. 3. 2008, 20.21)

Milá Č.,
přeju vám, abyste si práci udržela a chodila do ní ráda. Doporučuji vám zajít za vedoucí, být při tom v klidném, přiměřeně sebejistá a říci ji, že si vážíte toho, že si vás pro tuto práci vybrali, že opravdu chcete svou práci vykonávat dobře a proto ji jdete požádat o pomoc, protože vás mrzí způsob jednání kolegyně...(který stručně a výstižně popíšete) a řeknete, že vás to znejistuje, znervoznuje a pak se vám nepracuje příliš dobře. A že tedy nevíte, jak si s tou situací poradit. Není-li vedoucí zaujatá, nabídnete ji jiný úhel pohledu na vaši situaci a  je pravděpodobné, že ji získáte i ke spolupráci. Nebojte se tento krok udělat. Přikrčený člověk si nezaslouží nic jiného, než aby s ním tak bylo zacházeno, nechcete-li jím býti, jednejte důstojně. Nemáte co ztratit a sebeúcta může povyrůst. Rozhovor si můžete s někým (nejlépe znalým asertivity) natrénovat.

Francesca píše: (31. 3. 2008, 19.48)

Dobrý den,
už delší dobu mám problém. Zatím jsem všechny mé problémy zvládala, až na tento. Kde bych začala?
Nejdříve trošku nastíním minulost. Dětství jsem prožívala v rozvedené rodině, mamka si poté ale někoho našla. Na základní škole bylo vše v pořádku, až do chvíle kdy jsme se přestěhovali.Začali mě v nové škole šikanovat, což zahrnovalo sprosté nadávky kvůli mému velmi dobrému prospěchu a mé “vivinutosti”. Trpěla jsem tehdy něčím co by se mohlo nazvat depresí, sem tam jsem se přistihla jak stojím u okna a přemýšlím, že skočím. Díky tomu jsem si okolo sebe vybudovala “beriéru”,která mě “ochraňovala” před ostatními.
Teď chodím druhým rokem na velmi težkou střední školu,našla jsem si své první opravdové kamarády. První rok jsem byla šťastná, sice jsem měla horší průměr, ale nikdo mě nešikanuje a plně mi to vyhovovalo. Byla jsem prostě vyrovnaná se vším. Také jsem meditovala (a stále medituji). Tento rok se ale něco změnilo. Nevím přesně co. Jsem nervózní a ve stresu,nezvládám své výkyvy nálad , má flegmatická povaha se vytrací. Je to možná způsobeno tím, že jsem měla vždy potřebu vynikat, aspoň v jedné jediné věci.
 Mám přítele se kterým už jsem rok, moc ho miluji, chodíme spolu do stejné třídy. Je to třídní “premiant”a ve všem mě předčí. Ne, že bych mu záviděla,to ne, ale prostě je mi to líto. Mockrát jsem se o tom s ním bavila a zkoušela nahlížet na to z různých úhlů, ale můj postoj k věci se nezměnil. Ještě bych chtěla podotknout, že jsem vždy měla blíže k pesimismu a ke kritickému nahlížení na život. Takže mám opět stavy podobné depresím, propukám z nenadání v pláč a má psychická “bariéra” díky níž jsem byla tak trošku imuní se zbortila.
Pokouším se zde vše vylíčit bez žádného zkreslení a zveličovani, ale obavám se, že potřebuji odbornou pomoc. Pokud si to i Vy myslíte, pokusím se ji vyhledat. Ale obávám se reakce rodiču, neví o mě co prožívám. Vědí, že jsem intelektuálního rázu a že nad vším přemýšlím, ale obávám se, že mi pouze odpoví, že je to pubertou a to se spraví.
Děkuji velmi za odpověd.

Odpověď: (4. 4. 2008, 17.39)

Milá Francesco,
doporučuji specialistu, který bude schopen zapracovat s tebou na tém rozbouřeném emocionálním životě. Doporučuji přístup např. přes abreaktivní terapii, cílenou léčebnou meditaci. Jste-li z okolí, můžete mne kontaktovat.

Evča píše: (31. 3. 2008, 17.12)

Dobrý den.
Brzy mi bude 17 let a dost mě trápí, že se mezi některými lidmi nedokážu chovat uvolněně. Když jednám s některými lidmi, tak jsem hrozně nervózní, napjatá,nedokážu normálně komunikovat a hlavně nejsem sama sebou a občas se přistihnu, že říkám věci, které bych normálně neřekla. To mě pak hrozně mrzí. S přáteli se ale chovám normálně a dokážu bavit jak sebe, tak je. A jsem absolutně v pohodě. Ale než najdu někoho s kým je mi fajn, tak mi to dlouho trvá. Taky si myslím, že jsem tímto pocitem dříve netrpěla, nevím tedy, co se stalo. Hrozně mě to trápí, protože mi to brání v navazování nových přátelství. Většina lidí totiž nechce kamarádit s někým, kdo je z něj nervózní. Tak například, když jsem přišla první den do nové třídy na ekonomku, tak jsem si slibovala, že konečně začnu znova, a budu taková, jaká chci být a ne jen ta tišší hodná holka, se kterou  není žádná sranda, ALE po půl roce jsem byla ve starých kolejích a z toho pěkně nešťastná. Už dva roky chodím tancovat, chodíme tam samé holky a já jsem z některých (asi 3) stále ještě nervózní a nedokážu se s nimi přirozeně bavit, proto si už radši plánuji, abych s některou z nich nemusela jít sama a aby zase nenastala ta trapná situace, kdy si nebudeme mít co říct, protože budu zaražená. Doma se chovám taky úplně přirozeně, ale to asi každý. Zkoušela jsem hodně věcí, abych se uvolnila, ale nic mi na dlouho nevydrželo. Někdy to ze mě spadne a já se pak cítím lehká a štěstím bez sebe, vždy si říkám, co jsem řešila? Na tom nic není, ale pak jdu třeba spát a ráno je to pryč, to mě pak nejvíc štve. Taky se začnu chovat sebejistě, když mám depku, to asi naberu novou sílu a vyrazím do boje,nebo co. Taky když jsem opravdicky šťastná – to se ze mě ta nejistota úplně odplaví, ale jinak jsem na tom pořád stejně(většinu času). Asi taky proto jsem s nikým nikdy nechodila, přitom nejsem šeredná, dokonce si myslím, že po mně kluci koukají, ale nejsem sebejistá a klidná a to je odrazuje.
Některé dny je to horší a někdy se to dá docela zvládnout, ale v těch slabších dnech to prostě nezvládám a někdy se mi dokonce zdá, že mám nějaký blok.
Mohla byste mi prosím poradit?: ))
Moc děkuji!!

Odpověď: (4. 4. 2008, 17.37)

Milá Evčo,
upravit svůj vztah k sobě je jeden z úkolů dospívání... doporučuji např. knihu Miluj svůj život, ale třeba i několik konzultací se specialistou...

Roman píše: (31. 3. 2008, 14.44)

Dobrý den,mám problém s mojí přítelkyní.Sice ve vším si rozumíme,máme společné zájmy.Dobře se o mě stara jako žádná jiná,kterou jsem měl dřív.
Jenomže na začátku našeho vztahu prodělala rakovinu děl.čípku a od té doby k ní cítím nechutenství se milovat a nevím jestli ji miluju,protože na ni absolutně nežárlím i kdyby šla na večeři s jiným.Ale záleží mi na ni.
Nevím jestli s ní mám zůstávat nebo ne.
Děkuji za odpověď

Odpověď: (4. 4. 2008, 17.34)

Milý Romane, tak to já taky nevím, zda s přítelkyní máte zůstat. Ale doporučuji vám, abyste vyhledal specialistu, se kterým zapracujete na hlubším emocionálním prožívání ohledně vnímání řítelkyně. Můžete kontaktovat mne, ale třeba i Studio H.

Kateřina píše: (31. 3. 2008, 14.39)

Dobrý den,
chtěla bych se Vás zeptat na radu. Maminka se podruhé vdala, po deseti letech šťastného manželství její manžel onemocněl rakovinou (na podzim 2006- podstoupil operaci, chemoterapii).Loni v létě vypadalo vše nadějně- dařilo se mu lépe, přibral- zase u nás bylo alespoň trošku veselo. Bohužel letos se nemoc opět vrátila- nyní má metastázy na játrech.., náplasti proti bolestem. Od samého začátku navštěvují psychologa, což mě nepřekvapuje, tato těžká nemoc a trápení, které s ní souvisí je velmi stresující i pro mě ( oba je mám velmi ráda a to co prožívají je hrozné).
Nevím jak se mám při kontaktu s nimi chovat, co říct. Snažím se být silná a nebrečet před nimi (nebydlíme ve spol. domácnosti)- zkrátka jak jim být oporou ??
Do poslední chvíle se snažím doufat, že to bude lepší, ale nevím. Mamince je 51 let, to co teď prožívá je strašné a moc se bojím, že se utrápí.
Děkuji moc za Vaši odpověď.

Odpověď: (4. 4. 2008, 17.30)

Milá Kateřino,
nebylo by dobré, abyste se identifikovala s bolestí maminky. Smrt patří k životu. Doporučuji literaturu na toto téma. Mmj. tam naleznete i praktická doporučení pro vás.

SABINA píše: (31. 3. 2008, 13.33)

DOBRÝ DEN,JE MI 30LET A POŘÁD NĚJAK HLEDÁM SAMA SEBE V OBLASTI PRACOVNÍ,POHYBUJI SE NĚKOLIK LET V OBCHODĚ ALE MOC MĚ TA PRÁCE NEBAVÍ ALE CO JE NEJHORŠÍ POŘÁD NENACHÁZÍM SAMA V SOBĚ NĚJAKEJ NÁZNAK TOHO CO BY MĚ VLASTNĚ BAVILO NA CO MÁM SCHOPNOSTI ZDA NENÍ VE MĚ UKRYT NĚJAKÝ TALENT KTERÉHO NEDOKÁŽU VYUŽÍT.BAVILA BY MĚ PRÁCE ZDRAVOTNÍ SESTRY ALE NESNESU POHLED NA KREV.NEVÍM CO MÁM VLASTNĚ DĚLAT POŘÁD V SOBĚ HLEDÁM SVÉ ŽIVOTNÍ POZNÁNÍ PRACUJI RÁDA S LIDMI JSEM KOLEKTIVNÍ ČLOVĚK.ALE NEDOKÁŽU VYSTOUPIT SAMA ZE SEBE.PŘEČETLA JSEM SPOUSTU ZAJÍMAVÉ LITERATURY O POZNÁVÁNÍ SÁM SEBE ATD..ALE NIC MOC MI TO NEPŘINESLO UŽ NEVÍM KAM SE OBRÁTIT TAK TO ZKOUŠÍM PŘES VÁS JAKO ON-LINE ODBORNÍKA. PŘEDEM DĚKUJI ZA RADU.

Odpověď: (4. 4. 2008, 17.16)

Důležité je být ukotvena ve svém životě, svých vztazích... vnímáte-li intenzivně svou nezakotvenost doporučuji www.konstelace.info . Důležité je tvořit, aktivně tvořit - můžete třeba pracovat jako dobrovolnice (vyhledejte si organizace, která uvítá spolupráci s dobrovolníky). A také nezapomeňte, že jako žena  v sobě talent k tvorbě života patrně máte... Přeji vše dobré

Antje píše: (31. 3. 2008, 9.58)

Dobrý den, prosím o radu. Mám stavy kdy jsem spokojená a najednou se to změní, je mi špatně stále pláču, bolí mě žaludek a třesou se mi ruce. Počátek všeho je v mé rodině. 30 let jsme byli normální rodina.Měla jsem syna velmi dobře se učil, byl hodný, vystudoval VŠ má zajímavou práci dobře placenou .Myslím, že jsme měli hezký vztah byl ke mně vždy pozorný.V roce 2005 se oženil jeho manželka rozhodla, že jí nemáme rádi tak on se rozhodl s námi ukončit vztahy. Byla to veliká rána a tak jsem se ponižovala a prosila za odpuštění, že jsem ho porodila a vychovala.po delším mém prošení se k nám jako na oko vrátil. Pokud já nezavolám nebo nenapíšu on nemá potřebu.Bydlíme jen 10minut od sebe, ale navštěvují nás jen o svátky a narozeniny.Narodil se nám vnouček, kterého nám za 1,5 roku půjčili dvakrát . Vnucuji se jednou tak za 14dní na návštěvu jen abych malého viděla a hlavně nechci zpřetrhat veškerá pouta. Jsem nemocná, mám práci, která mě neuspokojuje a ještě rodinné vztahy narušené. Moje sestra nemluví již roky s maminkou, a aby toho nebylo málo můj syn si vzal její nevlastní dceru. Prosím o radu jak se mám chovat. Mnoho přátel mi radí ať se nevnucuji , že jim nic nedlužím,  buď přijdou sami a nebo to opravdu nemá cenu.Moje maminka jim dala dva byty, ale  ani o ní se vůbec nestarají a já na to vše myslím a chtěla bych ty vztahy dát nějak do pořádku. Má to význam? Nevím zda nemám chodit do nějaké poradny někdy jsem opravdu na dně. Prosím poraďte mi. Děkuji

Odpověď: (31. 3. 2008, 21.08)

Milá Antje,
při čtení vašich řádek mi bylo smutno. Vím, že je těžké být nezávislá, když lidé, které máte ráda a "krví" k vám patří jednají proti principům Lásky. Ale já pro vás nemám jinou radu než tu, abyste obrátila pozornost k sobě, ke svému zdraví, k manželovi a vašemu vztahu... Sice tuším, že v 50letech již není snadné aktivně se pustit do sebepoznávacích záležitostí, do energetické práce
např.:­http://cestydusi.cz/forum/view…­, (osobně neznám) také je možné číst si knihu Miluj svůj život, ale doporučuji spolupráci s psycholéčitelkou. Můžete se objednat i ke mně. Držím palce, abyste dělala to, co je dobré pro vás...

Annie píše: (31. 3. 2008, 9.32)

Dobrý den, mám závažný dotaz, jen si nejsem jistá, zda mi na něj budete moci odpovědět. Mám 65 letého otce, u něhož se objevila maniodepresivní psychóza, která se začala projevovat po rozvodu cca v 50ti letech. Dozvěděla jsem se, že jde o nemoc dědičnou. Je fakt, že otec byl "divný" celý život (dělal různé divné věci, při odchodu z bytu kontroloval čtvrt hodiny kohoutky s vodou a sporák, jestli neteče voda, nebo nehoří hořáky, atd.). U nikoho jiného se v rodině toto onemocnění neobjevilo. Ráda bych věděla, jak vysoká je možnost, že i já touto nemocí onemocním, event. jak se tomu vyvarovat. Velmi děkuji za odpověď, pokud je možná.

Odpověď: (31. 3. 2008, 20.47)

Milá Anni,
dědičnost bývá často obgenerační - nebo ještě přesněji - v rodokmenech se nemusí vyskytovat zcela přímo, v rodech se např. vyskytuje alkoholismus, sebvražda či jiné psycho potíže (dle vašeho popisu otec otce měl obsedantně kompulzivní poruchu). Jak tomu předejít? zajímat se o to, co je duše, duševní energie... co je energoinformační pole - jak s ním pracovat... budete-li chtít, můžete si domluvit konzultaci.

chodec píše: (31. 3. 2008, 8.56)

Dobrý den,

jde o problém mé sestry, po několika letech se sní rozešel její přítel, velkou vinu na tom má ona, ale nechce si to připoustit (neustálé hádky a osočování, nesnášela jeho sezení s kamarády a rybaření). Po rozchodu s ním se zhroutila a byla dvakrát hospitalizovaná v PL, pobyt zde ji ale příliš nepomohl. Přizanala se mi, že před lékaři hrála pouze hru, aby se dostala brzy ven. Doma být nechce, není ale schopna žít sama. Všechnu vinu dává rodině, že jsme příčinou jejích problémů zdravotních i rozchodu s přítelem. Neustále nám vyhrožuje, že se zabije, když jsme ji po tomto sdělení znovu odvezli do PL, okamžitě to negovala ale jsem z toho již strašně vyčerpaná, protože mě s tím neustále děsí. Rodinu považuje za hrůzu, odmítá se čemukoliv věnovat a dokáže hodiny apaticky sedět. Pokud se jí na něco zeptám, odmítá se se mnou bavit se slovy, že jsem ten největší zrádce a že budu mít vinu na tom, až se zabije. K psychologovi chodit nechce, svého expřítele vydírá, že se zabije, mám pocit, že na něj i čeká u práce. Nevím, jak se chová k ostatním lidem, ale zejména mě nenávidí a nenechá si ujít příležitost, aby mi to řekla. Co máme dělat? Chtěla bych ji nějak pomoci, ona mou snahu ale bere jako útok proti své osobě a raději nás všechny ignoruje a pak nám vyčítá, že nás nezajímá.

Děkuji

Odpověď: (31. 3. 2008, 20.42)

Milá chodkyně,
nejste zodpovědná za problémy vaší sestry!!! - to si mockrát opakujte, nejste ani zodpovědná za to, sáhne-li si na život. Můžete si uvědomit to, že vás bolí pohled na sestřin život, možná u toho ukápne i slza, můžete si v duchu představit, jak sestře říkáte, je mi to líto, bolí mne ten pohled, ale tvůj osud náleží jen k tobě (a vy víte, jakými nekonstruktivními myšlenkami, činy, emocemi si život ničí - tak ji ten osud ponechejte, ona si ho z nějakého důvodu takový volí)

myška píše: (31. 3. 2008, 8.30)

Syn je epileptik, má před maturitou. Rozešla se s ním dívka. Chodili spolu téměř 3 roky. Syn je na dně. Jak mu mohu pomoci?

matka

Odpověď: (31. 3. 2008, 20.25)

Tím, že mu dáte najevo, že věříte, že to zvládne, že víte, že v něm je zdravý silný kořen - budete-li nad ním plakat, sílu mu vezmete. Chce-li se naučit on zvládat svou bolest, může vyhledat profesionála (kterého nemůžete nahradit)

Astra píše: (24. 3. 2008, 22.38)

Dobrý večer,
chtěla bych se Vás zeptat na radu, delší dobu pracuji a žiji v Evropě, poslední dobou jsem hodně přemýšlela o návratu do Čech, ale myšlenka mě děsí, protože si připadám na jednu stranu, že tam nepatřím, že mé zázemí je nikde jinde, v Čr mám své rodiče, kteří bohužel nemají nejlepší vztah a dva bratry, mám je všechny ráda, ale doopravdy nevím co dělat. Je normální mít takový vztah? Nevím vlastně kam patřím a kde bych měla zakotvit,mám z toho divný pocit a všechno mě to moc trápí.
Nevím, jestli je to normální, co si o tom myslíte vy? Děkuji

Odpověď: (29. 3. 2008, 12.29)

Milá Astro,
někdy se stává, že nevíme, kde jsme doma, ale vím o vás příliš málo na to, abych vám mohla dát jednoznačnou odpověd. Možná by pro vás mohly být zajímavé www.konstelace.info -  odpověd můžete hledat i jinak s jiným specialistou na psyché...

Ivi píše: (24. 3. 2008, 22.02)

Dobrý den!Chtěla bych se poradit,jak pomoci mému tátovi.V posledních letech ho potkalo mnoho ošklivých věcí a chápu,že mu to ublížilo a že ho to trápí.Ale dotýká se to celé naší rodiny a tak bych mu chtěla nějak pomoct,aby bylo zase všechno dobré.Začalo to jeho onemocněním rakovinou.Zázrakem se z toho po delším boji dostal,ale vzali mu žaludek a za tu dobu co byl v nemocnici mu na pokoji zemřelo hodně lidí.Potom měl ošklivý výstup se svým bratrem,který ho podvedl s rodiným majetkem.Pokračovalo to smrtí jeho druhého bratra.Taky zestárl a má zdravotní potíže,které k tomu patří,už není tak schopný.Nevím,co ho trápí nejvíc,protože se o tom nechce bavit.Začal hodně pít,ja podrážděný,nic ho nebaví a nezajímá.Hádají se s mamkou a celý jeho život je se opít a usnout.Poradíte mi co dělat a jak mu pomoct.Díky

Odpověď: (29. 3. 2008, 12.26)

Milá Ivi,
pomáhat můžeme jen tomu, kdo o to stojí.  Chápu, že je těžké pro vás, dívat se na bol vašeho blízkého, ale není jiné řešení, než vzít na vědomí, že je to tátova volba, tátův osud... a patří k jeho důstojnosti to nést. Vaše lítost není na místě a mmj. oslabuje i vás. Můžete se ho zeptat, jak mu můžete pomoci, co by si od vás přál...

Sim... píše: (24. 3. 2008, 21.22)

Dobrý večer chtěla jsem se zeptat jestli je možné změnit své negativní vlastnosti kvůli člověku na kterém mi moc záleží...Jsem s přítelem přes dva roky a čim dál tim víc na sobě pozoruji že jsem přehnaně žárlivá, nevěřím mu, podezírám ho...následně jsem i náladová,vztahovačná...ublíží mi každý druhý slovo,který přítel řekne.Jsem prostě k "nakopnutí" a chci to změnit. Přítele už to kolikrát vytáčí a mě taky. Jsem na něj moc fixovaná...nemám moc přátel a proto s nim chci být co nejčastěji a když s nim nejsem tak je to se mnou k nevydržení. A tohle chci změnit...Předem děkuji za odpověď

Odpověď: (29. 3. 2008, 12.22)

Milá Sim,
určitě je dobré se měnit k lepšímu, je to ale práce vyžaduje cílevědomost, vytrvalost a pracovitost. Viděla bych to mmj. i na práci s vlastní nejistotou. Doporučuji spolupráci s psychoterapeutem.

GDI píše: (24. 3. 2008, 20.03)

Dobrý den,jak to tady tak čtu,tak asi nejsem sama,co má problémy a tak se taktéž přidávám k dotazu o poradu či pomoc.Jsem matka dvou dcer 7,3 .Jde o moji starší dceru.Než se rozepíši,tak jen chci přiblížit situaci.Když měla moje dcera 3 roky našla jsem si přítele.Po několika měsících jsem se k němu nastěhovala.Vychovával dceru 10 let,což znamenalo,že moje dcera se s tím jen tak nesmíří,že mám jak nového přítele,tak dalšího člena v rodině.Snažila jsem jí to vysvětlovat,ale byla ještě malá na to aby něco takového ji mohlo ovlivnit život.V dnešní době žijem s přítelem a druhou dcerou,co se nám spolu narodila všichni dohromady(jeho dcera nakonec žije u matky) a problém je v tom,že starší dcera je strašně závislá na mě.Neumí si hrát-sama,neumí se něčím zabavit,nebaví ji skoro vůbec nic,na co si vzpomenu.Ani pohádky.Když přítel odjede někam na víkend,musí spát se mnou-což bych pochopila,vzpomínám na sebe,ale poté,jakmile přijede,nedá pokoj a chce alespoň usínat a tak to jde každý den-podáte prst a ona vám sebere celou ruku.Mám takový pocit,že vymýšlí jen blbosti ,jak mě rozčílit a dělá mi hodně naschvály.Tak si říkám,že je to možná i moje chyba,ale nevím ,kde ty chyby dělám.Snažím se jí vyjít vstříc co nejvíc,víc než té mladší dceři,aby nebylo peklo a ona se mi odvděčí tím,že se na mě škaredě podívá a nebaví se se mnou.Jsem docela zoufalá,potřebovala bych poradit,jak takové dítě zabavit,když ji nic nebaví a není vděčná vůbec za nic.Možná je to trochu složitější na vysvětlení,možná by to potřebovalo i nějakou tu poradnu,ale ptám se ,jestli je to vůbec v dnešní době normální,aby se dítě nedokázalo naučit se samo se zabavit.Někdy mi řekne-což mě až překvapuje- "kdyby jsme neměli (..... tu druhou dceru),tak bych byla hodná,hlava mi říká ,že mám zlobit,mě se nechce,ale když mi to hlava řekne,tak ji poslechnu"
Pokud by mi někdo poradil,byla bych moc ráda,za jakoukoliv odpověď moc děkuji.S pozdravem E.

Odpověď: (29. 3. 2008, 12.20)

Milá E.,
doporučuji přečíst si knihu malý tyran. Závěr vašeho psaní je opravdu znepokojivý, doporučuji, abyste nalezli profesionále, se kterým nějký čas budete spolupracovat. Nedoporučuji v této věci ped.psych. poradny, nebot tam pro tento typ práce není příliš prostoru. Můžete mi zavolat pro bližší info.

Anda...- píše: (24. 3. 2008, 19.59)

Dobry vecer,nevim zda se sem ta otazka hodi,ale za zeptani nic nedam.prave se semnou rozesel kluk a to kvuli tomu,ze si mysli,ze se do me  nezamiluje.a nechce me trapit byli jsme spolu 6 mesicu..nevim jak mu mam vysvetlit,ze chapu to ze se boji zamilovat..predtim mu totiz ublizila holka se kterou byl 5 let..co mam delat?jak se mam chovat?dekuji za obpověd..

Odpověď: (29. 3. 2008, 12.14)

Milá Ando,
doporučuji vzít jeho sdělení zcela vážně, ošetřit své citové zranění a jít dál... (hlavně nikomu nevysvětlujte, že o něm víte víc, než on sám o sobě... mmj. taky se můžete pěkně plést)

Daniela.cz píše: (24. 3. 2008, 17.01)

Dobrý den,
mé problémy souvisejí s mým vlastním já. Nevím z jakého důvodu se to děje, ale všimla jsem si na sobě, že neumím vyjádřit své city a myšlenky někomu jinému. Když mi je smutno, někdo mě naštve nebo mi něco vadí, neumím nikomu říct, co se ve mě děje. Např. když s přítelem o něčem podstatném mluvíme, tak spíš mluví on než já a když se mě ptá na můj názor nebo co mi je, najednou se prostě zablokuju a nevymáčkne ze mě ani slovo. Nebo když mám v hlavě špatné myšlenky, neumím říct co se mnou je ani proč mám takový stav... Stává se mi taky, že se rozpláču nad úplnou prkotinou a celý den mám kvůli tomu zkažený, nemůžu na to zapomenout. Co se se mnou děje?
Když mi bylo 9let, rodiče se rozvedli, žila jsem jen s matkou, ale bydlení s ní pro mě bylo občas utrpení. Když mi nebylo zrovna nejlépe, třeba ze školy, a bylo mi do breku, tak se mě ani nezeptala co se mnou je nebo s čím potřebuju pomoct, řekla mi jen, že jsem trapka a odešla. To mě samozřejmě zabolelo ještě víc. A když se jednou za čas zeptala, co mi teda je, neodpověděla jsem jí. Myslíte, že to může nějak souviset? Že se o sobě bojím někomu něco říct, aby se mi nevysmál?
Vadí mi to hlavně, když se o něčem bavíme s přítelem a já nejsem schopná mu odpovědět. On si myslí, že na něho kašlu nebo tak něco a nechápe, že to tak není. Co mi doporučujete? děkuji moc za odpověď

Odpověď: (29. 3. 2008, 12.10)

Milá Danielo,
analýzu provádíte dobře, souvislost tam určitě je, proto by třeba mohlo být cestou k řešení to, že v té situaci si vzpomenete na to, co je příčinou, že v současné době je situace již jiná a vaše reakce je tedy neadekvátní a můžete zkusit své jednání změnit, zapamatovat si, že i reakce okolí je jiná, že mluvit je tedy samozřejmostí a příště to půjde snadněji. Nebo ještě pro kvalitnější práci na vlastním duševním rozvoji doporučuji emočně-kognitivní terapii s profesionálem. Takže myslíte-li vážně, že chcete své duši věnovat pozornost, že ji chcete zušlechťovat a udržovat ve zdraví, ráda vás na této cestě budu osobně provázet.

www píše: (24. 3. 2008, 14.33)

potřebuju pomoct

Odpověď: (29. 3. 2008, 12.04)

s čím?

i.k. píše: (24. 3. 2008, 14.03)

dobrý den,mam problém s 15-letou dcerou.krade nám peníze.Začalo to malými částkami vloni to již bylo 2tisíce kč.Dostala výprask a trest že nebude dostávat kapesné.Musela si o peníze požádat když potřebovala.Vše jsme jí vysvětlovali jak špatná je to záležitost slíbila že se to již nebude opakovat.Uplynul ani ne rok a ta situace je zde opět.Nejsou to koruny ale eura.Sebrala je po dovolené.Byli jsme na lyžích v Rakousku samozřejmě sní jelikož jsme jí začali věřit že se nad tím zamyslela.Když jsem to zjistila oznámila jsem jí že dál nebude dostávat kapesné ruším jí její prázdniny a musela to sama oznámit svému chlapci.Sdělila jsem jí že jí předám policii a budu souhlasit s odebráním do výchovného ústavu.Jsem z toho moc neštastná a nevím co dál.Nechci jí ublížit ale ani v této činnosti podporovat.Proto Vás žádám o radu co bych měla udělat.Předem děkuji

Odpověď: (29. 3. 2008, 12.04)

Milá i.k.,
situace náročná, ale mám o ní příliš málo znalostí, především o emočních proudech ve vešem rodinném systému. Doporučuji zmapování tohoto stavu ve spolupráci s profesionály. Principiálně nejsem proti represi, ale je potřeba vidět problém v co nejširších souvislostech a díky takovému poznání hledat cestu k řešení.  Samozřejmě, že v 15letech je dcera zodpovědná za své činy, jistě ví, že krádež i doma je špatná a určitý trest by jistě měl přijít (např.jednání s kurátorkou či policistou - s kým se lépe domluvíte... může působit výchovně.)

Ája píše: (24. 3. 2008, 10.11)

Dobrý den, jen bych se ráda zeptala, zda existuje něco jako čtenářská závislot a případně, kde bych se mohla dozvědět něco bližšího. Za odpověď děkuji.

Odpověď: (29. 3. 2008, 11.54)

Milá Ájo,
jako se samostatným fenoménem jsem se s tím nesetkala (neznamená, že neexistuje). Ptala bych se, jak se dotyčnému daří udržet pozornost na jeho vlastní prožívané realitě.

fdd píše: (24. 3. 2008, 8.44)

DObrý den, nalezl jsem Vaše stránky a byl bych moc rád, kdybyste mi mohla poradit ohledně mého problému.
 Jedná se zřejmě o komplex problémů, které spolu zřejmě souvisí (ale nemusí) a nevím, kde je problém prvostní a jak ho začít řešit.
 Je mi momentálně 24 let (spíše 25). Mám problémy si zorganizovat svůj život. Bydlím ještě s rodinou (matka, ..) a mám střední školu ekonomickou.
 Mám tendenci utíkat před svými problémy, dost se nakupily a já nevím, jka z toho ven.
 Trpím (trpěl jsem) depresemi, ale už je to lepší. Mám dojem, díky nadhledu, který jsem časem získal, že to vše souvisí s nevyřešenými problémy z dětství ohledně prosazování se, přijmutí odpovědnosti a snahy zařídit si svůj život. Byl jsem laxní a víceméně jsem se nikdy moc nezapojoval, dokud jsem nebyl přímo pod stresem problému. Nevím, zda je to lenost (možná bych zasloužil pár facek !!!), nebo úzkostlivá porucha, neoddělení se v dětství od svých "pečovatelů".
 Momentálně mám špatnou situaci.
Nemyslím vůbec do budoucna, řeším pouze momentální potřeby, nic jiného nejsem schopný řešit. Možná je to ochrana před onou depresí, vážně nevím.
Vím, že bych měl studovat, vím, že bych se měl učit a ne zabrat, a pak zase "polevit" a nechat se bezmyšlenkovitě unášet proudem (mám tendenci nechávat si hledat práci, na které nemusím myslet). Teď už vidím, jak špatné to bylo, rpotože díky tomu jsem se do ničeho neponořil, nic neumím pořádné a do hloubky, abych v tom byl specialista v oboru. Volím vždy útěk a mám problém s tím, abych byl neustále pod tlakem, jakmile není, povolím a nic nedělám, nemůžu se dokopat k ničemu, a zároveň si nemůžu uvědomit, že to tak nebude navždy, dokud to nepocítím, i když mi to ostatní říkají !! A je už pak většinou pozdě, pokud už začíná zatékat do bot. Pak se objeví deprese a zase se zahladí, rpotože není člověk schopný s tím něco dělat.
 Chtěl jsem jít na vysokou školu (ČZU), od malička mám rád přírodu a navíc není moc těžká (možná zase ona lenost, nemuset nic dělat a moci po čase vypnout), ale nevím. V tu chvíli mi bylo jedno, co bude ... /19-20 let
 Chodil jsem do práce a z práce, skoro žádný volný čas. Moc se mi líbily a lákaly mě holky, navíc vzhledově docela ujdu, ale jako kdyby všechny vycítily, co prožívám a nic nebylo. Nikdy. Člověka pak jen bolí pohled na ty krásné holky (90%) kolem sebe všude. Proto jsem raději žádnou neviděl, aby člověk neměl bolest. A tak jsme ani na tu zemědělku nešel. Nechtěl jsem za nic na světě dát najevo, že něco neumím nebo jsem slabší, rpotože holka by takového kluka nikdy nechtěla. Člověk musel mít image schopného. Ale opravdu jen image, která se rozpustí v průběhu času ... a to se stalo.
 Momentálně nemám do ničeho chuť. MOžná to, že bych šel na školu, by mi dalo trošku naději a svěžesti, smyslu k novému počínání, než "paběrkování" v odpadcích.
 Ale vím, že chci a když tam přijdu, udělám přijímačky, stejně mi nic do hlavy nepoleze, a nemohu s tím skoro nic dělat. Rozbolí mě hlava. Musím opravdu pomaloučku, nehledě na to, že všechno, co se naučím, hned zapomenu. Jkao kdyby mi v hlavě z toho nic nezůstalo a já se zase vrátil do stavu "prázdné hlavy" a přemýšlení ... To nebolí ... Nezvolit žádnou cestu.
 JInak ještě nastíním trošku mé dětství.
Ve společnosti jsem se cítil odtažený, s nikým jsem se moc nebavil, držel jsem spíše zpět a také jsem se moc nebavil, jen se známými.
 nikdy jsem do ničeho nešel naplno a ani jsem se moc nesmál. Neměl jsem rád kolektiv lidí.
 Co se týče věcí v dětství, měl jsem vždy hodně pozornosti a i třeba hraček, neměl jsme nikdy nouzi. Možná v tom byla chyba.
 Zároveň jsem nikdy nechtěl být jako ostatní.
 Byl jsem kritický a hodně negativní, byť mě spousta věcí mrzela, ale právě proto, že jsme byl "jiný". A myslím, že nejsem hloupý.
 Stydím se ve společnsoti, že tu vysokou školu nemám. Můj věk mi nedovoluje jí zkusit, musím se snažit s tím vzděláním, které mám.
 Nemám skoro žádné záliby. Ale bavilo mě fotografování, zříceniny a hrady, příroda a tak dále. Ale vše na osobní úrovni, ne na úrovni společnosti (asi mi rozumíte).
 Byl bych moc rád, kdybyste, přestože tento článek je delší než ostatní, si našla čas a odpověděla mi.

Děkuji moc a s pozdravem  

P.S. Jeslti je to opravdu lenost, tak si to zasloužím. Vždy, když jsem cítil, že mám ještě naději, nic jsem neudělal ...

Odpověď: (29. 3. 2008, 11.50)

Milý Neznámý,
je vidět, že jste přemýšlivý, také jste si již z části dokázal poradit s depresemi a pokračujete dál v  urovnávání myšlenek. Dalším krokem bude učinění závěrů, poučení se a kroky k nápravě, které budou vyžadovat sebekázeň... na této cestě je dobré mít "kauče" ... najděte si profesionála, kterému bude důvěřovat a spolupracovat na své cestě...vaše duše zaslouží pozornost, přestože si na ni nemůžete sáhnout,  je to ona, která určuje kvalitu našeho života. Duše/psyché není jednodušší orgán než tělo/soma. To, že vás o tom ve škole mnoho nenaučili, neznamená, že to tak není. Takže myslíte-li vážně, že chcete své duši věnovat pozornost, že ji chcete zušlechťovat a udržovat ve zdraví, dejte se do toho.