Zde naleznete písemnou psychologickou poradnu. Odpovídá psycholog, psychoterapeut více; dotazy můžete pokládat, pokud je okénko otevřeno, odpovědi naleznete do týdne rovněž zde. Psychologická poradna online se uzavře po položení desátého dotazu v týdnu.
Pokud si přejete odpověď mimo psychologickou poradnu online, je třeba uhradit 100Kč na č.ú.: 2500034126/2010.
Pokud si přejete online kontakt s psychologem, ten naleznete zde online psycholog

  • Po internetu poskytuji všeobecné informace. Při osobní konzultaci jsou informace k Vaší osobě zcela konkrétní
  • Potřebujete-li dohovořit osobní konzultaci nebo konzultaci s psychologem online, kontaktujte mne telefonicky: +420 777 588 352 nebo emailem
  • Vše zde napsané bude zveřejněno

Vážený pisateli,

tento týden již bylo položeno mnoho dotazů a není v mých silách odpovědět na více. Máte-li zájem, vyčkejte, poradna se otvírá vždy v neděli o půlnoci pro 10 dotazů.
 Pokud máte zájem o zodpovězení dotazu mimo poradnu on-line, zašlete dotaz na email: radana@rovena.info a 100Kč na č.ú.: 2500034126/2010.

Na zodpovězení čeká: Jan

< novější | 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >

Kateřina píše: (31. 3. 2008, 14.39)

Dobrý den,
chtěla bych se Vás zeptat na radu. Maminka se podruhé vdala, po deseti letech šťastného manželství její manžel onemocněl rakovinou (na podzim 2006- podstoupil operaci, chemoterapii).Loni v létě vypadalo vše nadějně- dařilo se mu lépe, přibral- zase u nás bylo alespoň trošku veselo. Bohužel letos se nemoc opět vrátila- nyní má metastázy na játrech.., náplasti proti bolestem. Od samého začátku navštěvují psychologa, což mě nepřekvapuje, tato těžká nemoc a trápení, které s ní souvisí je velmi stresující i pro mě ( oba je mám velmi ráda a to co prožívají je hrozné).
Nevím jak se mám při kontaktu s nimi chovat, co říct. Snažím se být silná a nebrečet před nimi (nebydlíme ve spol. domácnosti)- zkrátka jak jim být oporou ??
Do poslední chvíle se snažím doufat, že to bude lepší, ale nevím. Mamince je 51 let, to co teď prožívá je strašné a moc se bojím, že se utrápí.
Děkuji moc za Vaši odpověď.

Odpověď: (4. 4. 2008, 17.30)

Milá Kateřino,
nebylo by dobré, abyste se identifikovala s bolestí maminky. Smrt patří k životu. Doporučuji literaturu na toto téma. Mmj. tam naleznete i praktická doporučení pro vás.

SABINA píše: (31. 3. 2008, 13.33)

DOBRÝ DEN,JE MI 30LET A POŘÁD NĚJAK HLEDÁM SAMA SEBE V OBLASTI PRACOVNÍ,POHYBUJI SE NĚKOLIK LET V OBCHODĚ ALE MOC MĚ TA PRÁCE NEBAVÍ ALE CO JE NEJHORŠÍ POŘÁD NENACHÁZÍM SAMA V SOBĚ NĚJAKEJ NÁZNAK TOHO CO BY MĚ VLASTNĚ BAVILO NA CO MÁM SCHOPNOSTI ZDA NENÍ VE MĚ UKRYT NĚJAKÝ TALENT KTERÉHO NEDOKÁŽU VYUŽÍT.BAVILA BY MĚ PRÁCE ZDRAVOTNÍ SESTRY ALE NESNESU POHLED NA KREV.NEVÍM CO MÁM VLASTNĚ DĚLAT POŘÁD V SOBĚ HLEDÁM SVÉ ŽIVOTNÍ POZNÁNÍ PRACUJI RÁDA S LIDMI JSEM KOLEKTIVNÍ ČLOVĚK.ALE NEDOKÁŽU VYSTOUPIT SAMA ZE SEBE.PŘEČETLA JSEM SPOUSTU ZAJÍMAVÉ LITERATURY O POZNÁVÁNÍ SÁM SEBE ATD..ALE NIC MOC MI TO NEPŘINESLO UŽ NEVÍM KAM SE OBRÁTIT TAK TO ZKOUŠÍM PŘES VÁS JAKO ON-LINE ODBORNÍKA. PŘEDEM DĚKUJI ZA RADU.

Odpověď: (4. 4. 2008, 17.16)

Důležité je být ukotvena ve svém životě, svých vztazích... vnímáte-li intenzivně svou nezakotvenost doporučuji www.konstelace.info . Důležité je tvořit, aktivně tvořit - můžete třeba pracovat jako dobrovolnice (vyhledejte si organizace, která uvítá spolupráci s dobrovolníky). A také nezapomeňte, že jako žena  v sobě talent k tvorbě života patrně máte... Přeji vše dobré

Antje píše: (31. 3. 2008, 9.58)

Dobrý den, prosím o radu. Mám stavy kdy jsem spokojená a najednou se to změní, je mi špatně stále pláču, bolí mě žaludek a třesou se mi ruce. Počátek všeho je v mé rodině. 30 let jsme byli normální rodina.Měla jsem syna velmi dobře se učil, byl hodný, vystudoval VŠ má zajímavou práci dobře placenou .Myslím, že jsme měli hezký vztah byl ke mně vždy pozorný.V roce 2005 se oženil jeho manželka rozhodla, že jí nemáme rádi tak on se rozhodl s námi ukončit vztahy. Byla to veliká rána a tak jsem se ponižovala a prosila za odpuštění, že jsem ho porodila a vychovala.po delším mém prošení se k nám jako na oko vrátil. Pokud já nezavolám nebo nenapíšu on nemá potřebu.Bydlíme jen 10minut od sebe, ale navštěvují nás jen o svátky a narozeniny.Narodil se nám vnouček, kterého nám za 1,5 roku půjčili dvakrát . Vnucuji se jednou tak za 14dní na návštěvu jen abych malého viděla a hlavně nechci zpřetrhat veškerá pouta. Jsem nemocná, mám práci, která mě neuspokojuje a ještě rodinné vztahy narušené. Moje sestra nemluví již roky s maminkou, a aby toho nebylo málo můj syn si vzal její nevlastní dceru. Prosím o radu jak se mám chovat. Mnoho přátel mi radí ať se nevnucuji , že jim nic nedlužím,  buď přijdou sami a nebo to opravdu nemá cenu.Moje maminka jim dala dva byty, ale  ani o ní se vůbec nestarají a já na to vše myslím a chtěla bych ty vztahy dát nějak do pořádku. Má to význam? Nevím zda nemám chodit do nějaké poradny někdy jsem opravdu na dně. Prosím poraďte mi. Děkuji

Odpověď: (31. 3. 2008, 21.08)

Milá Antje,
při čtení vašich řádek mi bylo smutno. Vím, že je těžké být nezávislá, když lidé, které máte ráda a "krví" k vám patří jednají proti principům Lásky. Ale já pro vás nemám jinou radu než tu, abyste obrátila pozornost k sobě, ke svému zdraví, k manželovi a vašemu vztahu... Sice tuším, že v 50letech již není snadné aktivně se pustit do sebepoznávacích záležitostí, do energetické práce
např.:­http://cestydusi.cz/forum/view…­, (osobně neznám) také je možné číst si knihu Miluj svůj život, ale doporučuji spolupráci s psycholéčitelkou. Můžete se objednat i ke mně. Držím palce, abyste dělala to, co je dobré pro vás...

Annie píše: (31. 3. 2008, 9.32)

Dobrý den, mám závažný dotaz, jen si nejsem jistá, zda mi na něj budete moci odpovědět. Mám 65 letého otce, u něhož se objevila maniodepresivní psychóza, která se začala projevovat po rozvodu cca v 50ti letech. Dozvěděla jsem se, že jde o nemoc dědičnou. Je fakt, že otec byl "divný" celý život (dělal různé divné věci, při odchodu z bytu kontroloval čtvrt hodiny kohoutky s vodou a sporák, jestli neteče voda, nebo nehoří hořáky, atd.). U nikoho jiného se v rodině toto onemocnění neobjevilo. Ráda bych věděla, jak vysoká je možnost, že i já touto nemocí onemocním, event. jak se tomu vyvarovat. Velmi děkuji za odpověď, pokud je možná.

Odpověď: (31. 3. 2008, 20.47)

Milá Anni,
dědičnost bývá často obgenerační - nebo ještě přesněji - v rodokmenech se nemusí vyskytovat zcela přímo, v rodech se např. vyskytuje alkoholismus, sebvražda či jiné psycho potíže (dle vašeho popisu otec otce měl obsedantně kompulzivní poruchu). Jak tomu předejít? zajímat se o to, co je duše, duševní energie... co je energoinformační pole - jak s ním pracovat... budete-li chtít, můžete si domluvit konzultaci.

chodec píše: (31. 3. 2008, 8.56)

Dobrý den,

jde o problém mé sestry, po několika letech se sní rozešel její přítel, velkou vinu na tom má ona, ale nechce si to připoustit (neustálé hádky a osočování, nesnášela jeho sezení s kamarády a rybaření). Po rozchodu s ním se zhroutila a byla dvakrát hospitalizovaná v PL, pobyt zde ji ale příliš nepomohl. Přizanala se mi, že před lékaři hrála pouze hru, aby se dostala brzy ven. Doma být nechce, není ale schopna žít sama. Všechnu vinu dává rodině, že jsme příčinou jejích problémů zdravotních i rozchodu s přítelem. Neustále nám vyhrožuje, že se zabije, když jsme ji po tomto sdělení znovu odvezli do PL, okamžitě to negovala ale jsem z toho již strašně vyčerpaná, protože mě s tím neustále děsí. Rodinu považuje za hrůzu, odmítá se čemukoliv věnovat a dokáže hodiny apaticky sedět. Pokud se jí na něco zeptám, odmítá se se mnou bavit se slovy, že jsem ten největší zrádce a že budu mít vinu na tom, až se zabije. K psychologovi chodit nechce, svého expřítele vydírá, že se zabije, mám pocit, že na něj i čeká u práce. Nevím, jak se chová k ostatním lidem, ale zejména mě nenávidí a nenechá si ujít příležitost, aby mi to řekla. Co máme dělat? Chtěla bych ji nějak pomoci, ona mou snahu ale bere jako útok proti své osobě a raději nás všechny ignoruje a pak nám vyčítá, že nás nezajímá.

Děkuji

Odpověď: (31. 3. 2008, 20.42)

Milá chodkyně,
nejste zodpovědná za problémy vaší sestry!!! - to si mockrát opakujte, nejste ani zodpovědná za to, sáhne-li si na život. Můžete si uvědomit to, že vás bolí pohled na sestřin život, možná u toho ukápne i slza, můžete si v duchu představit, jak sestře říkáte, je mi to líto, bolí mne ten pohled, ale tvůj osud náleží jen k tobě (a vy víte, jakými nekonstruktivními myšlenkami, činy, emocemi si život ničí - tak ji ten osud ponechejte, ona si ho z nějakého důvodu takový volí)

myška píše: (31. 3. 2008, 8.30)

Syn je epileptik, má před maturitou. Rozešla se s ním dívka. Chodili spolu téměř 3 roky. Syn je na dně. Jak mu mohu pomoci?

matka

Odpověď: (31. 3. 2008, 20.25)

Tím, že mu dáte najevo, že věříte, že to zvládne, že víte, že v něm je zdravý silný kořen - budete-li nad ním plakat, sílu mu vezmete. Chce-li se naučit on zvládat svou bolest, může vyhledat profesionála (kterého nemůžete nahradit)

Astra píše: (24. 3. 2008, 22.38)

Dobrý večer,
chtěla bych se Vás zeptat na radu, delší dobu pracuji a žiji v Evropě, poslední dobou jsem hodně přemýšlela o návratu do Čech, ale myšlenka mě děsí, protože si připadám na jednu stranu, že tam nepatřím, že mé zázemí je nikde jinde, v Čr mám své rodiče, kteří bohužel nemají nejlepší vztah a dva bratry, mám je všechny ráda, ale doopravdy nevím co dělat. Je normální mít takový vztah? Nevím vlastně kam patřím a kde bych měla zakotvit,mám z toho divný pocit a všechno mě to moc trápí.
Nevím, jestli je to normální, co si o tom myslíte vy? Děkuji

Odpověď: (29. 3. 2008, 12.29)

Milá Astro,
někdy se stává, že nevíme, kde jsme doma, ale vím o vás příliš málo na to, abych vám mohla dát jednoznačnou odpověd. Možná by pro vás mohly být zajímavé www.konstelace.info -  odpověd můžete hledat i jinak s jiným specialistou na psyché...

Ivi píše: (24. 3. 2008, 22.02)

Dobrý den!Chtěla bych se poradit,jak pomoci mému tátovi.V posledních letech ho potkalo mnoho ošklivých věcí a chápu,že mu to ublížilo a že ho to trápí.Ale dotýká se to celé naší rodiny a tak bych mu chtěla nějak pomoct,aby bylo zase všechno dobré.Začalo to jeho onemocněním rakovinou.Zázrakem se z toho po delším boji dostal,ale vzali mu žaludek a za tu dobu co byl v nemocnici mu na pokoji zemřelo hodně lidí.Potom měl ošklivý výstup se svým bratrem,který ho podvedl s rodiným majetkem.Pokračovalo to smrtí jeho druhého bratra.Taky zestárl a má zdravotní potíže,které k tomu patří,už není tak schopný.Nevím,co ho trápí nejvíc,protože se o tom nechce bavit.Začal hodně pít,ja podrážděný,nic ho nebaví a nezajímá.Hádají se s mamkou a celý jeho život je se opít a usnout.Poradíte mi co dělat a jak mu pomoct.Díky

Odpověď: (29. 3. 2008, 12.26)

Milá Ivi,
pomáhat můžeme jen tomu, kdo o to stojí.  Chápu, že je těžké pro vás, dívat se na bol vašeho blízkého, ale není jiné řešení, než vzít na vědomí, že je to tátova volba, tátův osud... a patří k jeho důstojnosti to nést. Vaše lítost není na místě a mmj. oslabuje i vás. Můžete se ho zeptat, jak mu můžete pomoci, co by si od vás přál...

Sim... píše: (24. 3. 2008, 21.22)

Dobrý večer chtěla jsem se zeptat jestli je možné změnit své negativní vlastnosti kvůli člověku na kterém mi moc záleží...Jsem s přítelem přes dva roky a čim dál tim víc na sobě pozoruji že jsem přehnaně žárlivá, nevěřím mu, podezírám ho...následně jsem i náladová,vztahovačná...ublíží mi každý druhý slovo,který přítel řekne.Jsem prostě k "nakopnutí" a chci to změnit. Přítele už to kolikrát vytáčí a mě taky. Jsem na něj moc fixovaná...nemám moc přátel a proto s nim chci být co nejčastěji a když s nim nejsem tak je to se mnou k nevydržení. A tohle chci změnit...Předem děkuji za odpověď

Odpověď: (29. 3. 2008, 12.22)

Milá Sim,
určitě je dobré se měnit k lepšímu, je to ale práce vyžaduje cílevědomost, vytrvalost a pracovitost. Viděla bych to mmj. i na práci s vlastní nejistotou. Doporučuji spolupráci s psychoterapeutem.

GDI píše: (24. 3. 2008, 20.03)

Dobrý den,jak to tady tak čtu,tak asi nejsem sama,co má problémy a tak se taktéž přidávám k dotazu o poradu či pomoc.Jsem matka dvou dcer 7,3 .Jde o moji starší dceru.Než se rozepíši,tak jen chci přiblížit situaci.Když měla moje dcera 3 roky našla jsem si přítele.Po několika měsících jsem se k němu nastěhovala.Vychovával dceru 10 let,což znamenalo,že moje dcera se s tím jen tak nesmíří,že mám jak nového přítele,tak dalšího člena v rodině.Snažila jsem jí to vysvětlovat,ale byla ještě malá na to aby něco takového ji mohlo ovlivnit život.V dnešní době žijem s přítelem a druhou dcerou,co se nám spolu narodila všichni dohromady(jeho dcera nakonec žije u matky) a problém je v tom,že starší dcera je strašně závislá na mě.Neumí si hrát-sama,neumí se něčím zabavit,nebaví ji skoro vůbec nic,na co si vzpomenu.Ani pohádky.Když přítel odjede někam na víkend,musí spát se mnou-což bych pochopila,vzpomínám na sebe,ale poté,jakmile přijede,nedá pokoj a chce alespoň usínat a tak to jde každý den-podáte prst a ona vám sebere celou ruku.Mám takový pocit,že vymýšlí jen blbosti ,jak mě rozčílit a dělá mi hodně naschvály.Tak si říkám,že je to možná i moje chyba,ale nevím ,kde ty chyby dělám.Snažím se jí vyjít vstříc co nejvíc,víc než té mladší dceři,aby nebylo peklo a ona se mi odvděčí tím,že se na mě škaredě podívá a nebaví se se mnou.Jsem docela zoufalá,potřebovala bych poradit,jak takové dítě zabavit,když ji nic nebaví a není vděčná vůbec za nic.Možná je to trochu složitější na vysvětlení,možná by to potřebovalo i nějakou tu poradnu,ale ptám se ,jestli je to vůbec v dnešní době normální,aby se dítě nedokázalo naučit se samo se zabavit.Někdy mi řekne-což mě až překvapuje- "kdyby jsme neměli (..... tu druhou dceru),tak bych byla hodná,hlava mi říká ,že mám zlobit,mě se nechce,ale když mi to hlava řekne,tak ji poslechnu"
Pokud by mi někdo poradil,byla bych moc ráda,za jakoukoliv odpověď moc děkuji.S pozdravem E.

Odpověď: (29. 3. 2008, 12.20)

Milá E.,
doporučuji přečíst si knihu malý tyran. Závěr vašeho psaní je opravdu znepokojivý, doporučuji, abyste nalezli profesionále, se kterým nějký čas budete spolupracovat. Nedoporučuji v této věci ped.psych. poradny, nebot tam pro tento typ práce není příliš prostoru. Můžete mi zavolat pro bližší info.

Anda...- píše: (24. 3. 2008, 19.59)

Dobry vecer,nevim zda se sem ta otazka hodi,ale za zeptani nic nedam.prave se semnou rozesel kluk a to kvuli tomu,ze si mysli,ze se do me  nezamiluje.a nechce me trapit byli jsme spolu 6 mesicu..nevim jak mu mam vysvetlit,ze chapu to ze se boji zamilovat..predtim mu totiz ublizila holka se kterou byl 5 let..co mam delat?jak se mam chovat?dekuji za obpověd..

Odpověď: (29. 3. 2008, 12.14)

Milá Ando,
doporučuji vzít jeho sdělení zcela vážně, ošetřit své citové zranění a jít dál... (hlavně nikomu nevysvětlujte, že o něm víte víc, než on sám o sobě... mmj. taky se můžete pěkně plést)

Daniela.cz píše: (24. 3. 2008, 17.01)

Dobrý den,
mé problémy souvisejí s mým vlastním já. Nevím z jakého důvodu se to děje, ale všimla jsem si na sobě, že neumím vyjádřit své city a myšlenky někomu jinému. Když mi je smutno, někdo mě naštve nebo mi něco vadí, neumím nikomu říct, co se ve mě děje. Např. když s přítelem o něčem podstatném mluvíme, tak spíš mluví on než já a když se mě ptá na můj názor nebo co mi je, najednou se prostě zablokuju a nevymáčkne ze mě ani slovo. Nebo když mám v hlavě špatné myšlenky, neumím říct co se mnou je ani proč mám takový stav... Stává se mi taky, že se rozpláču nad úplnou prkotinou a celý den mám kvůli tomu zkažený, nemůžu na to zapomenout. Co se se mnou děje?
Když mi bylo 9let, rodiče se rozvedli, žila jsem jen s matkou, ale bydlení s ní pro mě bylo občas utrpení. Když mi nebylo zrovna nejlépe, třeba ze školy, a bylo mi do breku, tak se mě ani nezeptala co se mnou je nebo s čím potřebuju pomoct, řekla mi jen, že jsem trapka a odešla. To mě samozřejmě zabolelo ještě víc. A když se jednou za čas zeptala, co mi teda je, neodpověděla jsem jí. Myslíte, že to může nějak souviset? Že se o sobě bojím někomu něco říct, aby se mi nevysmál?
Vadí mi to hlavně, když se o něčem bavíme s přítelem a já nejsem schopná mu odpovědět. On si myslí, že na něho kašlu nebo tak něco a nechápe, že to tak není. Co mi doporučujete? děkuji moc za odpověď

Odpověď: (29. 3. 2008, 12.10)

Milá Danielo,
analýzu provádíte dobře, souvislost tam určitě je, proto by třeba mohlo být cestou k řešení to, že v té situaci si vzpomenete na to, co je příčinou, že v současné době je situace již jiná a vaše reakce je tedy neadekvátní a můžete zkusit své jednání změnit, zapamatovat si, že i reakce okolí je jiná, že mluvit je tedy samozřejmostí a příště to půjde snadněji. Nebo ještě pro kvalitnější práci na vlastním duševním rozvoji doporučuji emočně-kognitivní terapii s profesionálem. Takže myslíte-li vážně, že chcete své duši věnovat pozornost, že ji chcete zušlechťovat a udržovat ve zdraví, ráda vás na této cestě budu osobně provázet.

www píše: (24. 3. 2008, 14.33)

potřebuju pomoct

Odpověď: (29. 3. 2008, 12.04)

s čím?

i.k. píše: (24. 3. 2008, 14.03)

dobrý den,mam problém s 15-letou dcerou.krade nám peníze.Začalo to malými částkami vloni to již bylo 2tisíce kč.Dostala výprask a trest že nebude dostávat kapesné.Musela si o peníze požádat když potřebovala.Vše jsme jí vysvětlovali jak špatná je to záležitost slíbila že se to již nebude opakovat.Uplynul ani ne rok a ta situace je zde opět.Nejsou to koruny ale eura.Sebrala je po dovolené.Byli jsme na lyžích v Rakousku samozřejmě sní jelikož jsme jí začali věřit že se nad tím zamyslela.Když jsem to zjistila oznámila jsem jí že dál nebude dostávat kapesné ruším jí její prázdniny a musela to sama oznámit svému chlapci.Sdělila jsem jí že jí předám policii a budu souhlasit s odebráním do výchovného ústavu.Jsem z toho moc neštastná a nevím co dál.Nechci jí ublížit ale ani v této činnosti podporovat.Proto Vás žádám o radu co bych měla udělat.Předem děkuji

Odpověď: (29. 3. 2008, 12.04)

Milá i.k.,
situace náročná, ale mám o ní příliš málo znalostí, především o emočních proudech ve vešem rodinném systému. Doporučuji zmapování tohoto stavu ve spolupráci s profesionály. Principiálně nejsem proti represi, ale je potřeba vidět problém v co nejširších souvislostech a díky takovému poznání hledat cestu k řešení.  Samozřejmě, že v 15letech je dcera zodpovědná za své činy, jistě ví, že krádež i doma je špatná a určitý trest by jistě měl přijít (např.jednání s kurátorkou či policistou - s kým se lépe domluvíte... může působit výchovně.)

Ája píše: (24. 3. 2008, 10.11)

Dobrý den, jen bych se ráda zeptala, zda existuje něco jako čtenářská závislot a případně, kde bych se mohla dozvědět něco bližšího. Za odpověď děkuji.

Odpověď: (29. 3. 2008, 11.54)

Milá Ájo,
jako se samostatným fenoménem jsem se s tím nesetkala (neznamená, že neexistuje). Ptala bych se, jak se dotyčnému daří udržet pozornost na jeho vlastní prožívané realitě.

fdd píše: (24. 3. 2008, 8.44)

DObrý den, nalezl jsem Vaše stránky a byl bych moc rád, kdybyste mi mohla poradit ohledně mého problému.
 Jedná se zřejmě o komplex problémů, které spolu zřejmě souvisí (ale nemusí) a nevím, kde je problém prvostní a jak ho začít řešit.
 Je mi momentálně 24 let (spíše 25). Mám problémy si zorganizovat svůj život. Bydlím ještě s rodinou (matka, ..) a mám střední školu ekonomickou.
 Mám tendenci utíkat před svými problémy, dost se nakupily a já nevím, jka z toho ven.
 Trpím (trpěl jsem) depresemi, ale už je to lepší. Mám dojem, díky nadhledu, který jsem časem získal, že to vše souvisí s nevyřešenými problémy z dětství ohledně prosazování se, přijmutí odpovědnosti a snahy zařídit si svůj život. Byl jsem laxní a víceméně jsem se nikdy moc nezapojoval, dokud jsem nebyl přímo pod stresem problému. Nevím, zda je to lenost (možná bych zasloužil pár facek !!!), nebo úzkostlivá porucha, neoddělení se v dětství od svých "pečovatelů".
 Momentálně mám špatnou situaci.
Nemyslím vůbec do budoucna, řeším pouze momentální potřeby, nic jiného nejsem schopný řešit. Možná je to ochrana před onou depresí, vážně nevím.
Vím, že bych měl studovat, vím, že bych se měl učit a ne zabrat, a pak zase "polevit" a nechat se bezmyšlenkovitě unášet proudem (mám tendenci nechávat si hledat práci, na které nemusím myslet). Teď už vidím, jak špatné to bylo, rpotože díky tomu jsem se do ničeho neponořil, nic neumím pořádné a do hloubky, abych v tom byl specialista v oboru. Volím vždy útěk a mám problém s tím, abych byl neustále pod tlakem, jakmile není, povolím a nic nedělám, nemůžu se dokopat k ničemu, a zároveň si nemůžu uvědomit, že to tak nebude navždy, dokud to nepocítím, i když mi to ostatní říkají !! A je už pak většinou pozdě, pokud už začíná zatékat do bot. Pak se objeví deprese a zase se zahladí, rpotože není člověk schopný s tím něco dělat.
 Chtěl jsem jít na vysokou školu (ČZU), od malička mám rád přírodu a navíc není moc těžká (možná zase ona lenost, nemuset nic dělat a moci po čase vypnout), ale nevím. V tu chvíli mi bylo jedno, co bude ... /19-20 let
 Chodil jsem do práce a z práce, skoro žádný volný čas. Moc se mi líbily a lákaly mě holky, navíc vzhledově docela ujdu, ale jako kdyby všechny vycítily, co prožívám a nic nebylo. Nikdy. Člověka pak jen bolí pohled na ty krásné holky (90%) kolem sebe všude. Proto jsem raději žádnou neviděl, aby člověk neměl bolest. A tak jsme ani na tu zemědělku nešel. Nechtěl jsem za nic na světě dát najevo, že něco neumím nebo jsem slabší, rpotože holka by takového kluka nikdy nechtěla. Člověk musel mít image schopného. Ale opravdu jen image, která se rozpustí v průběhu času ... a to se stalo.
 Momentálně nemám do ničeho chuť. MOžná to, že bych šel na školu, by mi dalo trošku naději a svěžesti, smyslu k novému počínání, než "paběrkování" v odpadcích.
 Ale vím, že chci a když tam přijdu, udělám přijímačky, stejně mi nic do hlavy nepoleze, a nemohu s tím skoro nic dělat. Rozbolí mě hlava. Musím opravdu pomaloučku, nehledě na to, že všechno, co se naučím, hned zapomenu. Jkao kdyby mi v hlavě z toho nic nezůstalo a já se zase vrátil do stavu "prázdné hlavy" a přemýšlení ... To nebolí ... Nezvolit žádnou cestu.
 JInak ještě nastíním trošku mé dětství.
Ve společnosti jsem se cítil odtažený, s nikým jsem se moc nebavil, držel jsem spíše zpět a také jsem se moc nebavil, jen se známými.
 nikdy jsem do ničeho nešel naplno a ani jsem se moc nesmál. Neměl jsem rád kolektiv lidí.
 Co se týče věcí v dětství, měl jsem vždy hodně pozornosti a i třeba hraček, neměl jsme nikdy nouzi. Možná v tom byla chyba.
 Zároveň jsem nikdy nechtěl být jako ostatní.
 Byl jsem kritický a hodně negativní, byť mě spousta věcí mrzela, ale právě proto, že jsme byl "jiný". A myslím, že nejsem hloupý.
 Stydím se ve společnsoti, že tu vysokou školu nemám. Můj věk mi nedovoluje jí zkusit, musím se snažit s tím vzděláním, které mám.
 Nemám skoro žádné záliby. Ale bavilo mě fotografování, zříceniny a hrady, příroda a tak dále. Ale vše na osobní úrovni, ne na úrovni společnosti (asi mi rozumíte).
 Byl bych moc rád, kdybyste, přestože tento článek je delší než ostatní, si našla čas a odpověděla mi.

Děkuji moc a s pozdravem  

P.S. Jeslti je to opravdu lenost, tak si to zasloužím. Vždy, když jsem cítil, že mám ještě naději, nic jsem neudělal ...

Odpověď: (29. 3. 2008, 11.50)

Milý Neznámý,
je vidět, že jste přemýšlivý, také jste si již z části dokázal poradit s depresemi a pokračujete dál v  urovnávání myšlenek. Dalším krokem bude učinění závěrů, poučení se a kroky k nápravě, které budou vyžadovat sebekázeň... na této cestě je dobré mít "kauče" ... najděte si profesionála, kterému bude důvěřovat a spolupracovat na své cestě...vaše duše zaslouží pozornost, přestože si na ni nemůžete sáhnout,  je to ona, která určuje kvalitu našeho života. Duše/psyché není jednodušší orgán než tělo/soma. To, že vás o tom ve škole mnoho nenaučili, neznamená, že to tak není. Takže myslíte-li vážně, že chcete své duši věnovat pozornost, že ji chcete zušlechťovat a udržovat ve zdraví, dejte se do toho.

Ja píše: (17. 3. 2008, 18.53)

Dobrý den.
S přítelem sme se už nejednou bavili o tom, že budeme mít miminko. Jde o to, že přítel je alergik, tzn. doktorka alergoložka nám doporučila počít miminko v zimních měsích, aby se narodilo po alergické sezoně. Když jsem se to dozvěděla, tak jsem si v první chvíli řekla no nic, tak se bude plánovat... hlavně ať se narodí zdravé. Jenže později mi začalo docházet, že plánovaně bych teda měla otěhotnět nějaké určité tři měsíce v roce a když se nezadaří, tak počkat další rok. Jsem v tomhle ohledu až příliš pesimistická a bojím se, že neotěhotním. Dokážu si představit, jak se asi cítí můj přítel, který si vyčítá to, že nemůžeme mít "spontánní" početí. Hrozně se bojím, že se vysněného děťátka nedočkám. Je to jen pocit úzkosti, ale přítelovi tím ubližuji.
Můžete mi prosím poradit, jak se s tím sama vnitřně vypořádat a být oporou přítelovi?

Děkuji mockrát

Odpověď: (18. 3. 2008, 16.46)

Dítě narozené z lásky, radosti má největší předpoklad k tomu, aby bylo zdravé. Zkuste si dovolit ten přepych a řídit se svým pravým instinktem. Můžete zajít na kurz rozvoje intuice...

už ani nevim kdo jsem.. píše: (17. 3. 2008, 12.46)

Dobrý den,už nejakou dobu hledám odpovědi na otázky a tak mně napadlo pokusit se je najít zde....chtěl bych jen znát objektivni nazor na mou momentální situaci slyset ji od nekoho nezavilseho kdo by mne pomohl najit sam sebe zase..Je mi 20 let,mám přítelkyni jsme spolu skoro rok,naše seznámení bylo velice náhodné krásné,tehdy jsem citil že je to člověk kterého jsem hledal..nemyslím to prvotní pomatení smyslu, kterému říkáme láska, ale opravdu pocit že před sebou mam vše po čem jsem vždy toužil, nejkrásnější bylo to, že druhá strana na tom byla zcela stejně...do tehto krásných chvilek však přišlo zranění při sportu, ktere trošku změnilo muj zdravotni stav a vse uz tak ruzove nebylo, nejedna se o zadne trvale zraneni jen docasne, da se rict vcelku bezne...zacli nejake neshody a vse vyvrcholilo tim, ze me pritelkyne podvedla.....toto pro men byla strasliva rana....nevim jak slovy popsat to, co jsem citil, co citim i dnes....podlomene nohy, ztrata vlastni osobnosti...neumim byt statsny mam pocit, ze uz to nejsem ja....vztah nadale udrzujem nebo spis udrzuju...pac kdyz sem toto pritelkyni prominul po strastiplnem zatinani zubu a prekonavani sama sebe bylo vse chvilku vporadku a pak zacli problemy nanovo...pritelkyne mi rika ze uz to neni jako drive,ze uz ze me neni natolik nadsena,ze je pozivacny typ a chce si uzivat, i presto jsme stale spolu...jen sam v jistych situacich vidim ze by se zachovala jinak kdyby vse bylo jak bylo,jde citi znacna sila apatie nezajmu,ja jen nevim jak z toho pac je to vec, ktera mne moc uvolnila a udelala me stastnym to ze jsem narazil na tohoto cloveka...rikal sem si ze kdyz maji mit lide v zivote stetsi tak ja ho mam prave ted,a ze vic k zivotu nepotrubuju snad jen vzduch ktery tady dycham...proto moje prezdivka uz ani nevim kdo jsem...nevim mam pocit ze moje osobnost se ztratila nekde v prostoru...dkyz rano vstavama mam divny pocit....hned kdyz clovek rozlepi oci...se boji...ma strach...nechce prijit o cloveka sobe blizkeho natolik ze je schopen mu odpustit vse co dela a co em tak moc boli...vyckavam....cekam a nevim na co...dekuji za jakekoli reakce.

Odpověď: (18. 3. 2008, 16.36)

Milý rozbolavělý,
to se občas stane, že po čase zjistíme, že jsme u milovaného člověka neviděli něco podstatného, něco, co je s harmonickým vztahem neslučitelné... a to bolí... Podle všeho to působí tak, že vy ji milujete více než ona vás - ale také to připomíná citovou závislost... takové chvíle tu jsou od toho, abychom uviděli svoji slabinu - např. to, že neumíme vyživovat (plnit láskou, radostí a pohodou) sami sebe. Přeji vám, abyste našel cestu k tomu, jak sám sebe zahojit a mít víru v sebe, v lásku a budoucnost se ženou, která si vás bude vážit a mít shodné hodnoty s vašimi.

Blanka píše: (17. 3. 2008, 12.44)

Dobrý den, před třemi týdny jsem se rozešla s přítelem, který byl na mě vulgární. Vrátit se nechci, ale špatně jsem to snášela a tak jsem rozhodla dojít k lékaři a ten mi naordinoval Cipralex, který beru 3 týden a 4 dny k němu beru Neurol, moje stavy se zatím moc nezlepšily, po Neurolu se chvíli cítím dobře, ale pak se moje smutné a depresivní stavy zase vracejí. Chtěla bych vědět, jestli mi tyto léky do budoucna pomužou, nerada bych si s nimi ublížila ješle víc. Děkuji

Odpověď: (18. 3. 2008, 16.23)

Milá Blanko,
vaše počínání je typickým příkladem toho, že lidé hledají pilulky na štěstí, na život - myslím, že v tom případě by háčko  mohlo posloužit lépe k vymazání vědomí (mmj. neurol je návykový). Takže, milá dívko, vezmi na vědomí, že rozchody bolí, beze slz se neobejdou... Životní krize člověk může využít k tomu, aby se dozvěděl něco o sobě, o vztazích a naučil se sebou nějak zacházet... Nebo se dál potácet uličkou bezvědomí... Chtělo by to nalézt jiné otázky...

Lucie píše: (17. 3. 2008, 12.35)

Chtěl bych napsat vzkaz pro Loanu - mám podobný problém, pokud by se mnou chtěl spojit - loflerova.h@seznam.cz - ráda bych jí pomohla

Odpověď: (18. 3. 2008, 16.12)

třeba si to zde přečte - mejl tazatelů, pokud jej neuvedou v dotazu, nemám.

< novější | 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >