Astra píše: (24. 3. 2008, 22.38)

Dobrý večer,
chtěla bych se Vás zeptat na radu, delší dobu pracuji a žiji v Evropě, poslední dobou jsem hodně přemýšlela o návratu do Čech, ale myšlenka mě děsí, protože si připadám na jednu stranu, že tam nepatřím, že mé zázemí je nikde jinde, v Čr mám své rodiče, kteří bohužel nemají nejlepší vztah a dva bratry, mám je všechny ráda, ale doopravdy nevím co dělat. Je normální mít takový vztah? Nevím vlastně kam patřím a kde bych měla zakotvit,mám z toho divný pocit a všechno mě to moc trápí.
Nevím, jestli je to normální, co si o tom myslíte vy? Děkuji

Odpověď: (29. 3. 2008, 12.29)

Milá Astro,
někdy se stává, že nevíme, kde jsme doma, ale vím o vás příliš málo na to, abych vám mohla dát jednoznačnou odpověd. Možná by pro vás mohly být zajímavé www.konstelace.info -  odpověd můžete hledat i jinak s jiným specialistou na psyché...

Ivi píše: (24. 3. 2008, 22.02)

Dobrý den!Chtěla bych se poradit,jak pomoci mému tátovi.V posledních letech ho potkalo mnoho ošklivých věcí a chápu,že mu to ublížilo a že ho to trápí.Ale dotýká se to celé naší rodiny a tak bych mu chtěla nějak pomoct,aby bylo zase všechno dobré.Začalo to jeho onemocněním rakovinou.Zázrakem se z toho po delším boji dostal,ale vzali mu žaludek a za tu dobu co byl v nemocnici mu na pokoji zemřelo hodně lidí.Potom měl ošklivý výstup se svým bratrem,který ho podvedl s rodiným majetkem.Pokračovalo to smrtí jeho druhého bratra.Taky zestárl a má zdravotní potíže,které k tomu patří,už není tak schopný.Nevím,co ho trápí nejvíc,protože se o tom nechce bavit.Začal hodně pít,ja podrážděný,nic ho nebaví a nezajímá.Hádají se s mamkou a celý jeho život je se opít a usnout.Poradíte mi co dělat a jak mu pomoct.Díky

Odpověď: (29. 3. 2008, 12.26)

Milá Ivi,
pomáhat můžeme jen tomu, kdo o to stojí.  Chápu, že je těžké pro vás, dívat se na bol vašeho blízkého, ale není jiné řešení, než vzít na vědomí, že je to tátova volba, tátův osud... a patří k jeho důstojnosti to nést. Vaše lítost není na místě a mmj. oslabuje i vás. Můžete se ho zeptat, jak mu můžete pomoci, co by si od vás přál...

Sim... píše: (24. 3. 2008, 21.22)

Dobrý večer chtěla jsem se zeptat jestli je možné změnit své negativní vlastnosti kvůli člověku na kterém mi moc záleží...Jsem s přítelem přes dva roky a čim dál tim víc na sobě pozoruji že jsem přehnaně žárlivá, nevěřím mu, podezírám ho...následně jsem i náladová,vztahovačná...ublíží mi každý druhý slovo,který přítel řekne.Jsem prostě k "nakopnutí" a chci to změnit. Přítele už to kolikrát vytáčí a mě taky. Jsem na něj moc fixovaná...nemám moc přátel a proto s nim chci být co nejčastěji a když s nim nejsem tak je to se mnou k nevydržení. A tohle chci změnit...Předem děkuji za odpověď

Odpověď: (29. 3. 2008, 12.22)

Milá Sim,
určitě je dobré se měnit k lepšímu, je to ale práce vyžaduje cílevědomost, vytrvalost a pracovitost. Viděla bych to mmj. i na práci s vlastní nejistotou. Doporučuji spolupráci s psychoterapeutem.

GDI píše: (24. 3. 2008, 20.03)

Dobrý den,jak to tady tak čtu,tak asi nejsem sama,co má problémy a tak se taktéž přidávám k dotazu o poradu či pomoc.Jsem matka dvou dcer 7,3 .Jde o moji starší dceru.Než se rozepíši,tak jen chci přiblížit situaci.Když měla moje dcera 3 roky našla jsem si přítele.Po několika měsících jsem se k němu nastěhovala.Vychovával dceru 10 let,což znamenalo,že moje dcera se s tím jen tak nesmíří,že mám jak nového přítele,tak dalšího člena v rodině.Snažila jsem jí to vysvětlovat,ale byla ještě malá na to aby něco takového ji mohlo ovlivnit život.V dnešní době žijem s přítelem a druhou dcerou,co se nám spolu narodila všichni dohromady(jeho dcera nakonec žije u matky) a problém je v tom,že starší dcera je strašně závislá na mě.Neumí si hrát-sama,neumí se něčím zabavit,nebaví ji skoro vůbec nic,na co si vzpomenu.Ani pohádky.Když přítel odjede někam na víkend,musí spát se mnou-což bych pochopila,vzpomínám na sebe,ale poté,jakmile přijede,nedá pokoj a chce alespoň usínat a tak to jde každý den-podáte prst a ona vám sebere celou ruku.Mám takový pocit,že vymýšlí jen blbosti ,jak mě rozčílit a dělá mi hodně naschvály.Tak si říkám,že je to možná i moje chyba,ale nevím ,kde ty chyby dělám.Snažím se jí vyjít vstříc co nejvíc,víc než té mladší dceři,aby nebylo peklo a ona se mi odvděčí tím,že se na mě škaredě podívá a nebaví se se mnou.Jsem docela zoufalá,potřebovala bych poradit,jak takové dítě zabavit,když ji nic nebaví a není vděčná vůbec za nic.Možná je to trochu složitější na vysvětlení,možná by to potřebovalo i nějakou tu poradnu,ale ptám se ,jestli je to vůbec v dnešní době normální,aby se dítě nedokázalo naučit se samo se zabavit.Někdy mi řekne-což mě až překvapuje- "kdyby jsme neměli (..... tu druhou dceru),tak bych byla hodná,hlava mi říká ,že mám zlobit,mě se nechce,ale když mi to hlava řekne,tak ji poslechnu"
Pokud by mi někdo poradil,byla bych moc ráda,za jakoukoliv odpověď moc děkuji.S pozdravem E.

Odpověď: (29. 3. 2008, 12.20)

Milá E.,
doporučuji přečíst si knihu malý tyran. Závěr vašeho psaní je opravdu znepokojivý, doporučuji, abyste nalezli profesionále, se kterým nějký čas budete spolupracovat. Nedoporučuji v této věci ped.psych. poradny, nebot tam pro tento typ práce není příliš prostoru. Můžete mi zavolat pro bližší info.

Anda...- píše: (24. 3. 2008, 19.59)

Dobry vecer,nevim zda se sem ta otazka hodi,ale za zeptani nic nedam.prave se semnou rozesel kluk a to kvuli tomu,ze si mysli,ze se do me  nezamiluje.a nechce me trapit byli jsme spolu 6 mesicu..nevim jak mu mam vysvetlit,ze chapu to ze se boji zamilovat..predtim mu totiz ublizila holka se kterou byl 5 let..co mam delat?jak se mam chovat?dekuji za obpověd..

Odpověď: (29. 3. 2008, 12.14)

Milá Ando,
doporučuji vzít jeho sdělení zcela vážně, ošetřit své citové zranění a jít dál... (hlavně nikomu nevysvětlujte, že o něm víte víc, než on sám o sobě... mmj. taky se můžete pěkně plést)

Daniela.cz píše: (24. 3. 2008, 17.01)

Dobrý den,
mé problémy souvisejí s mým vlastním já. Nevím z jakého důvodu se to děje, ale všimla jsem si na sobě, že neumím vyjádřit své city a myšlenky někomu jinému. Když mi je smutno, někdo mě naštve nebo mi něco vadí, neumím nikomu říct, co se ve mě děje. Např. když s přítelem o něčem podstatném mluvíme, tak spíš mluví on než já a když se mě ptá na můj názor nebo co mi je, najednou se prostě zablokuju a nevymáčkne ze mě ani slovo. Nebo když mám v hlavě špatné myšlenky, neumím říct co se mnou je ani proč mám takový stav... Stává se mi taky, že se rozpláču nad úplnou prkotinou a celý den mám kvůli tomu zkažený, nemůžu na to zapomenout. Co se se mnou děje?
Když mi bylo 9let, rodiče se rozvedli, žila jsem jen s matkou, ale bydlení s ní pro mě bylo občas utrpení. Když mi nebylo zrovna nejlépe, třeba ze školy, a bylo mi do breku, tak se mě ani nezeptala co se mnou je nebo s čím potřebuju pomoct, řekla mi jen, že jsem trapka a odešla. To mě samozřejmě zabolelo ještě víc. A když se jednou za čas zeptala, co mi teda je, neodpověděla jsem jí. Myslíte, že to může nějak souviset? Že se o sobě bojím někomu něco říct, aby se mi nevysmál?
Vadí mi to hlavně, když se o něčem bavíme s přítelem a já nejsem schopná mu odpovědět. On si myslí, že na něho kašlu nebo tak něco a nechápe, že to tak není. Co mi doporučujete? děkuji moc za odpověď

Odpověď: (29. 3. 2008, 12.10)

Milá Danielo,
analýzu provádíte dobře, souvislost tam určitě je, proto by třeba mohlo být cestou k řešení to, že v té situaci si vzpomenete na to, co je příčinou, že v současné době je situace již jiná a vaše reakce je tedy neadekvátní a můžete zkusit své jednání změnit, zapamatovat si, že i reakce okolí je jiná, že mluvit je tedy samozřejmostí a příště to půjde snadněji. Nebo ještě pro kvalitnější práci na vlastním duševním rozvoji doporučuji emočně-kognitivní terapii s profesionálem. Takže myslíte-li vážně, že chcete své duši věnovat pozornost, že ji chcete zušlechťovat a udržovat ve zdraví, ráda vás na této cestě budu osobně provázet.

www píše: (24. 3. 2008, 14.33)

potřebuju pomoct

Odpověď: (29. 3. 2008, 12.04)

s čím?

i.k. píše: (24. 3. 2008, 14.03)

dobrý den,mam problém s 15-letou dcerou.krade nám peníze.Začalo to malými částkami vloni to již bylo 2tisíce kč.Dostala výprask a trest že nebude dostávat kapesné.Musela si o peníze požádat když potřebovala.Vše jsme jí vysvětlovali jak špatná je to záležitost slíbila že se to již nebude opakovat.Uplynul ani ne rok a ta situace je zde opět.Nejsou to koruny ale eura.Sebrala je po dovolené.Byli jsme na lyžích v Rakousku samozřejmě sní jelikož jsme jí začali věřit že se nad tím zamyslela.Když jsem to zjistila oznámila jsem jí že dál nebude dostávat kapesné ruším jí její prázdniny a musela to sama oznámit svému chlapci.Sdělila jsem jí že jí předám policii a budu souhlasit s odebráním do výchovného ústavu.Jsem z toho moc neštastná a nevím co dál.Nechci jí ublížit ale ani v této činnosti podporovat.Proto Vás žádám o radu co bych měla udělat.Předem děkuji

Odpověď: (29. 3. 2008, 12.04)

Milá i.k.,
situace náročná, ale mám o ní příliš málo znalostí, především o emočních proudech ve vešem rodinném systému. Doporučuji zmapování tohoto stavu ve spolupráci s profesionály. Principiálně nejsem proti represi, ale je potřeba vidět problém v co nejširších souvislostech a díky takovému poznání hledat cestu k řešení.  Samozřejmě, že v 15letech je dcera zodpovědná za své činy, jistě ví, že krádež i doma je špatná a určitý trest by jistě měl přijít (např.jednání s kurátorkou či policistou - s kým se lépe domluvíte... může působit výchovně.)

Ája píše: (24. 3. 2008, 10.11)

Dobrý den, jen bych se ráda zeptala, zda existuje něco jako čtenářská závislot a případně, kde bych se mohla dozvědět něco bližšího. Za odpověď děkuji.

Odpověď: (29. 3. 2008, 11.54)

Milá Ájo,
jako se samostatným fenoménem jsem se s tím nesetkala (neznamená, že neexistuje). Ptala bych se, jak se dotyčnému daří udržet pozornost na jeho vlastní prožívané realitě.

fdd píše: (24. 3. 2008, 8.44)

DObrý den, nalezl jsem Vaše stránky a byl bych moc rád, kdybyste mi mohla poradit ohledně mého problému.
 Jedná se zřejmě o komplex problémů, které spolu zřejmě souvisí (ale nemusí) a nevím, kde je problém prvostní a jak ho začít řešit.
 Je mi momentálně 24 let (spíše 25). Mám problémy si zorganizovat svůj život. Bydlím ještě s rodinou (matka, ..) a mám střední školu ekonomickou.
 Mám tendenci utíkat před svými problémy, dost se nakupily a já nevím, jka z toho ven.
 Trpím (trpěl jsem) depresemi, ale už je to lepší. Mám dojem, díky nadhledu, který jsem časem získal, že to vše souvisí s nevyřešenými problémy z dětství ohledně prosazování se, přijmutí odpovědnosti a snahy zařídit si svůj život. Byl jsem laxní a víceméně jsem se nikdy moc nezapojoval, dokud jsem nebyl přímo pod stresem problému. Nevím, zda je to lenost (možná bych zasloužil pár facek !!!), nebo úzkostlivá porucha, neoddělení se v dětství od svých "pečovatelů".
 Momentálně mám špatnou situaci.
Nemyslím vůbec do budoucna, řeším pouze momentální potřeby, nic jiného nejsem schopný řešit. Možná je to ochrana před onou depresí, vážně nevím.
Vím, že bych měl studovat, vím, že bych se měl učit a ne zabrat, a pak zase "polevit" a nechat se bezmyšlenkovitě unášet proudem (mám tendenci nechávat si hledat práci, na které nemusím myslet). Teď už vidím, jak špatné to bylo, rpotože díky tomu jsem se do ničeho neponořil, nic neumím pořádné a do hloubky, abych v tom byl specialista v oboru. Volím vždy útěk a mám problém s tím, abych byl neustále pod tlakem, jakmile není, povolím a nic nedělám, nemůžu se dokopat k ničemu, a zároveň si nemůžu uvědomit, že to tak nebude navždy, dokud to nepocítím, i když mi to ostatní říkají !! A je už pak většinou pozdě, pokud už začíná zatékat do bot. Pak se objeví deprese a zase se zahladí, rpotože není člověk schopný s tím něco dělat.
 Chtěl jsem jít na vysokou školu (ČZU), od malička mám rád přírodu a navíc není moc těžká (možná zase ona lenost, nemuset nic dělat a moci po čase vypnout), ale nevím. V tu chvíli mi bylo jedno, co bude ... /19-20 let
 Chodil jsem do práce a z práce, skoro žádný volný čas. Moc se mi líbily a lákaly mě holky, navíc vzhledově docela ujdu, ale jako kdyby všechny vycítily, co prožívám a nic nebylo. Nikdy. Člověka pak jen bolí pohled na ty krásné holky (90%) kolem sebe všude. Proto jsem raději žádnou neviděl, aby člověk neměl bolest. A tak jsme ani na tu zemědělku nešel. Nechtěl jsem za nic na světě dát najevo, že něco neumím nebo jsem slabší, rpotože holka by takového kluka nikdy nechtěla. Člověk musel mít image schopného. Ale opravdu jen image, která se rozpustí v průběhu času ... a to se stalo.
 Momentálně nemám do ničeho chuť. MOžná to, že bych šel na školu, by mi dalo trošku naději a svěžesti, smyslu k novému počínání, než "paběrkování" v odpadcích.
 Ale vím, že chci a když tam přijdu, udělám přijímačky, stejně mi nic do hlavy nepoleze, a nemohu s tím skoro nic dělat. Rozbolí mě hlava. Musím opravdu pomaloučku, nehledě na to, že všechno, co se naučím, hned zapomenu. Jkao kdyby mi v hlavě z toho nic nezůstalo a já se zase vrátil do stavu "prázdné hlavy" a přemýšlení ... To nebolí ... Nezvolit žádnou cestu.
 JInak ještě nastíním trošku mé dětství.
Ve společnosti jsem se cítil odtažený, s nikým jsem se moc nebavil, držel jsem spíše zpět a také jsem se moc nebavil, jen se známými.
 nikdy jsem do ničeho nešel naplno a ani jsem se moc nesmál. Neměl jsem rád kolektiv lidí.
 Co se týče věcí v dětství, měl jsem vždy hodně pozornosti a i třeba hraček, neměl jsme nikdy nouzi. Možná v tom byla chyba.
 Zároveň jsem nikdy nechtěl být jako ostatní.
 Byl jsem kritický a hodně negativní, byť mě spousta věcí mrzela, ale právě proto, že jsme byl "jiný". A myslím, že nejsem hloupý.
 Stydím se ve společnsoti, že tu vysokou školu nemám. Můj věk mi nedovoluje jí zkusit, musím se snažit s tím vzděláním, které mám.
 Nemám skoro žádné záliby. Ale bavilo mě fotografování, zříceniny a hrady, příroda a tak dále. Ale vše na osobní úrovni, ne na úrovni společnosti (asi mi rozumíte).
 Byl bych moc rád, kdybyste, přestože tento článek je delší než ostatní, si našla čas a odpověděla mi.

Děkuji moc a s pozdravem  

P.S. Jeslti je to opravdu lenost, tak si to zasloužím. Vždy, když jsem cítil, že mám ještě naději, nic jsem neudělal ...

Odpověď: (29. 3. 2008, 11.50)

Milý Neznámý,
je vidět, že jste přemýšlivý, také jste si již z části dokázal poradit s depresemi a pokračujete dál v  urovnávání myšlenek. Dalším krokem bude učinění závěrů, poučení se a kroky k nápravě, které budou vyžadovat sebekázeň... na této cestě je dobré mít "kauče" ... najděte si profesionála, kterému bude důvěřovat a spolupracovat na své cestě...vaše duše zaslouží pozornost, přestože si na ni nemůžete sáhnout,  je to ona, která určuje kvalitu našeho života. Duše/psyché není jednodušší orgán než tělo/soma. To, že vás o tom ve škole mnoho nenaučili, neznamená, že to tak není. Takže myslíte-li vážně, že chcete své duši věnovat pozornost, že ji chcete zušlechťovat a udržovat ve zdraví, dejte se do toho.

Ja píše: (17. 3. 2008, 18.53)

Dobrý den.
S přítelem sme se už nejednou bavili o tom, že budeme mít miminko. Jde o to, že přítel je alergik, tzn. doktorka alergoložka nám doporučila počít miminko v zimních měsích, aby se narodilo po alergické sezoně. Když jsem se to dozvěděla, tak jsem si v první chvíli řekla no nic, tak se bude plánovat... hlavně ať se narodí zdravé. Jenže později mi začalo docházet, že plánovaně bych teda měla otěhotnět nějaké určité tři měsíce v roce a když se nezadaří, tak počkat další rok. Jsem v tomhle ohledu až příliš pesimistická a bojím se, že neotěhotním. Dokážu si představit, jak se asi cítí můj přítel, který si vyčítá to, že nemůžeme mít "spontánní" početí. Hrozně se bojím, že se vysněného děťátka nedočkám. Je to jen pocit úzkosti, ale přítelovi tím ubližuji.
Můžete mi prosím poradit, jak se s tím sama vnitřně vypořádat a být oporou přítelovi?

Děkuji mockrát

Odpověď: (18. 3. 2008, 16.46)

Dítě narozené z lásky, radosti má největší předpoklad k tomu, aby bylo zdravé. Zkuste si dovolit ten přepych a řídit se svým pravým instinktem. Můžete zajít na kurz rozvoje intuice...

už ani nevim kdo jsem.. píše: (17. 3. 2008, 12.46)

Dobrý den,už nejakou dobu hledám odpovědi na otázky a tak mně napadlo pokusit se je najít zde....chtěl bych jen znát objektivni nazor na mou momentální situaci slyset ji od nekoho nezavilseho kdo by mne pomohl najit sam sebe zase..Je mi 20 let,mám přítelkyni jsme spolu skoro rok,naše seznámení bylo velice náhodné krásné,tehdy jsem citil že je to člověk kterého jsem hledal..nemyslím to prvotní pomatení smyslu, kterému říkáme láska, ale opravdu pocit že před sebou mam vše po čem jsem vždy toužil, nejkrásnější bylo to, že druhá strana na tom byla zcela stejně...do tehto krásných chvilek však přišlo zranění při sportu, ktere trošku změnilo muj zdravotni stav a vse uz tak ruzove nebylo, nejedna se o zadne trvale zraneni jen docasne, da se rict vcelku bezne...zacli nejake neshody a vse vyvrcholilo tim, ze me pritelkyne podvedla.....toto pro men byla strasliva rana....nevim jak slovy popsat to, co jsem citil, co citim i dnes....podlomene nohy, ztrata vlastni osobnosti...neumim byt statsny mam pocit, ze uz to nejsem ja....vztah nadale udrzujem nebo spis udrzuju...pac kdyz sem toto pritelkyni prominul po strastiplnem zatinani zubu a prekonavani sama sebe bylo vse chvilku vporadku a pak zacli problemy nanovo...pritelkyne mi rika ze uz to neni jako drive,ze uz ze me neni natolik nadsena,ze je pozivacny typ a chce si uzivat, i presto jsme stale spolu...jen sam v jistych situacich vidim ze by se zachovala jinak kdyby vse bylo jak bylo,jde citi znacna sila apatie nezajmu,ja jen nevim jak z toho pac je to vec, ktera mne moc uvolnila a udelala me stastnym to ze jsem narazil na tohoto cloveka...rikal sem si ze kdyz maji mit lide v zivote stetsi tak ja ho mam prave ted,a ze vic k zivotu nepotrubuju snad jen vzduch ktery tady dycham...proto moje prezdivka uz ani nevim kdo jsem...nevim mam pocit ze moje osobnost se ztratila nekde v prostoru...dkyz rano vstavama mam divny pocit....hned kdyz clovek rozlepi oci...se boji...ma strach...nechce prijit o cloveka sobe blizkeho natolik ze je schopen mu odpustit vse co dela a co em tak moc boli...vyckavam....cekam a nevim na co...dekuji za jakekoli reakce.

Odpověď: (18. 3. 2008, 16.36)

Milý rozbolavělý,
to se občas stane, že po čase zjistíme, že jsme u milovaného člověka neviděli něco podstatného, něco, co je s harmonickým vztahem neslučitelné... a to bolí... Podle všeho to působí tak, že vy ji milujete více než ona vás - ale také to připomíná citovou závislost... takové chvíle tu jsou od toho, abychom uviděli svoji slabinu - např. to, že neumíme vyživovat (plnit láskou, radostí a pohodou) sami sebe. Přeji vám, abyste našel cestu k tomu, jak sám sebe zahojit a mít víru v sebe, v lásku a budoucnost se ženou, která si vás bude vážit a mít shodné hodnoty s vašimi.

Blanka píše: (17. 3. 2008, 12.44)

Dobrý den, před třemi týdny jsem se rozešla s přítelem, který byl na mě vulgární. Vrátit se nechci, ale špatně jsem to snášela a tak jsem rozhodla dojít k lékaři a ten mi naordinoval Cipralex, který beru 3 týden a 4 dny k němu beru Neurol, moje stavy se zatím moc nezlepšily, po Neurolu se chvíli cítím dobře, ale pak se moje smutné a depresivní stavy zase vracejí. Chtěla bych vědět, jestli mi tyto léky do budoucna pomužou, nerada bych si s nimi ublížila ješle víc. Děkuji

Odpověď: (18. 3. 2008, 16.23)

Milá Blanko,
vaše počínání je typickým příkladem toho, že lidé hledají pilulky na štěstí, na život - myslím, že v tom případě by háčko  mohlo posloužit lépe k vymazání vědomí (mmj. neurol je návykový). Takže, milá dívko, vezmi na vědomí, že rozchody bolí, beze slz se neobejdou... Životní krize člověk může využít k tomu, aby se dozvěděl něco o sobě, o vztazích a naučil se sebou nějak zacházet... Nebo se dál potácet uličkou bezvědomí... Chtělo by to nalézt jiné otázky...

Lucie píše: (17. 3. 2008, 12.35)

Chtěl bych napsat vzkaz pro Loanu - mám podobný problém, pokud by se mnou chtěl spojit - loflerova.h@seznam.cz - ráda bych jí pomohla

Odpověď: (18. 3. 2008, 16.12)

třeba si to zde přečte - mejl tazatelů, pokud jej neuvedou v dotazu, nemám.

Hanka píše: (17. 3. 2008, 12.23)

Dobrý den, chtěla bych se na vás obrátit s prosbou. Chodila jsem 6 měsíců s mužem, který byl na mě na jednu stranu hodný, ale na druhou stranu byl na mě sprostý, používal vulgární výrazy a křičel na mě. Vyhrožoval mi, že se zabije, vyčítal mi všechno co mi kdy koupil. Od jeho bývalé manželky jsem se dozvěděla, že ji i bil a to se údajně opakovalo i u jeho další přítelky, kterou měl přede mnou. Rozhodla jsem pro rozchod, pořád mě přemlouvá k návratu, ale nevěřím, že  by se něco změnilo. Už jsem se s ním chtěla rozejít jednou, ale sliboval, že se to už nebude opakovat, což se samozřejmě nestalo a nadávky a křičení přilo znova. Jsem přesvědčená, že mé rozhodnutí je správné, jen to špatně citově snáším a nevím co dál. Za vaši radu bych bych byla vděčná.

Odpověď: (18. 3. 2008, 16.05)

Milá Hanko,
ohledně toho, jak se cítíte prozkoumejte: zda se jedná o citovou závislost nebo pocit falešné zodpovědnosti či viny či o lásku ... Zrekapitulujte, co vám vztah dával, co jste dávala vy. Jak vychází tato bilance? Mužete se ho zeptat, co udělá pro to, aby se své agrese vůči ženám zbavil (sliby a přání nestačí - to už je vyzkoušené). Vaše rozhodnutí je spíše správné.

Zuzka píše: (17. 3. 2008, 12.02)

Dobrý den, Vám se může jevit můj problém jako nicotný, ale pro mě je to hodně velký problém. Chodím do prvního ročníku na vysokou školu. Když jsem v říjnu nastoupila, tak mě to hodně bavilo a ráda jsem chodila na všechny přednášky a cvičení a zkoušky jsem zvládla celkem úspěšně. Teď ale k tomu hlavnímu. Když začal letní semestr, jakoby se ve mě všechno obrátilo. Ne že by mě to přestalo bavit, ale najednou jsem začala vynechávat přednášky i některá cvičení. Prostě ráno vstanu a rozhodnu se že do školy nepůjdu, mám z toho špatný pocit a večer si to vyčítám a říkám si, že další den už půjdu. Ale když se ráno probudím, tak se celá situace opakuje. Je teprv polovina semestru a já už mám vybrané skoro všeny povolené absence. Chodím do školy když už mi opravdu teče do bot. Povinnosti se mi za tu dobu dost nakupily a já mám teď pocit že se mi všechno sype na hlavu. Vždy jsem odhodlaná že si doma sednu k počítači abych napsala aspoň kousek seminárky, nebo přečetla nějakou knihu ke zkoušce, ale vždycky to dopadne stejně, najdu si nějakou aktivivitu která mě baví. Myslím si že je to moje lenivost, ale nechápu, kde se najednou vzala, když minulý semestr vypadal jinak....

Odpověď: (18. 3. 2008, 15.57)

Milá Zuzko,
nikdo neříkal, že život je projíždka výletní lodí... budte ráda, že zimní semestr tuto jízdu připomínal a ted přišel čas zkoušky vaší píle a vytrvalosti... nezbývá nic jiného, než si zavelet. Obvykle bývá nejhorší ten první krok k akci a pak již to nějak jde.
Držím palce ke zvládnutí této životní zkoušky.

petra píše: (17. 3. 2008, 11.57)

dobry den potrebovala bych poradit ohledne manzela. postupne prestava mit zajem o me i o syna. kazdy vikend chodi do hospody a vraci se vzdy opily az rano. ptala jsem se ho zda ma milenku nebo nejaky problem co se tyce naseho vztahu ,ale odpovi ,ze ne. patecni vecer je pro mne vzdy velkou katastrofou prosim ho ,aby zustal ,ale vzdy jen slibuje ,ze jde na dve piva coz nikdy nedodrzi.dokonce v noci utika ,kdyz ho nasilim nepustim. zkousela jsem mu to nezakazovat, ale spise mu to jen vyhovovalo rika ,ze mam chodit take, kdyz mu talik zavidim parkrat jsem sla ,ale ani to ho neodradilo libi se mu takovy zivot. kdyz mu reknu ,ze se s nim rozvedu rekne tak rozved nepomaha ani domluva ze strany jeho matky, na kterou vetsinou dal. jsem uz na pokraji svych sil nevim co mam delat, aby mel zase zajem o maleho a o me driv si parkrat do hospody zase sice dosel opily ,ale nebylo to tak casto . jezdili jsme na vylety a kazdy vikend nam pripravil nejaky vylet nebo zabavu. poradnu odmita zije. prijde mi ,ze zacal zit v uplne jinem svete

Odpověď: (18. 3. 2008, 15.54)

Milá Petro,
doporučuji vám vyhledat informace o alkoholismu, jeho vývoji a doporučení pro členy rodiny. Podle všeho se vás to týká a je třeba, abyste přitom řešila sebe.
Držím palce a přeji dost síly a sebelásky.

Jendísek píše: (17. 3. 2008, 11.28)

Dobrý den, ptořebovala bych od Vás malou radu. Nevím jestli je to problém, ale mě a mému příteli to začíná dosti vadit a začínám se nám tento problém vážně navážet do vztahu. Pokaždé když sme na nějaké párty nebo akci, tak se napiji trošku alkoholu a mám strašný pocit, že mému partnerovi musím říct jaký problémy máme v našem vztahu atd. Většinou to skončí pořádnou hádkou. Náš vztah je jinak nadmíru spokojený, a k hádkám nedochází. Ale asi největší problém je že většinou vynadám i lidem, kteří za to nemohou. Poznamnávám, že nejsem žádná alkoholička, piji jen příležitostně. Dříve jsem s tím neměla vůbec žádný problém a vše bylo v pořádku. Ale potřebovala bych poradit, jak se mám s tímto problémem vypořádat. Nejraději bych zůstávala doma, aby k těmto komlikacím nedocházelo. Prosím poraďte mi!!!! Předem Vám děkuji.

Odpověď: (18. 3. 2008, 15.39)

Milá J.,
věřím, že nejste alkoholička, ale jak vidno, vám komplikuje život i toto množství alkoholu, které požíváte. Doporučuji stát se v podstatě abstinentkou nebo se vydat na cestu sebepoznání a nalézt ohnisko/ohniska vaší nespokojenosti, ukřivděnosti, agrese... k tomu je však třeba více než mejlíku.

kuzko píše: (17. 3. 2008, 9.45)

mám strašný strach ze školy,a nevím co mám dělat abych se nebála.poradíte mi prosím.

Odpověď: (18. 3. 2008, 15.36)

bylo by dobré vyhledat psychoterapeuta, který s tímto umí pracovat (ani kineziolog nemusí být od věci) Můžeš mne kontaktovat.

Zuzu píše: (17. 3. 2008, 7.16)

Dobrý den, je mi 27 let a žiju s přítelem, který je o 9 let starší a má dvě děti, kluky 9 a 14 let. Kluci jsou kluci, ale jsou ke mně hodní a berou mě. Problémem však je, že já je neumím přijmout (trvá to již 3 roky). Kluky míváme pravidelně každý týden 1-3 dny. Snažím se to nedávat najevo, s přítelem máme moc pěkný vztah, tak to nechci pokazit. Ale já jim nedokážu láskyplně připravovat jídlo, neumím se jich zeptat, co by chtěli k jídlu, spíš to beru tak, že to, co pro ně dělám je pro mě povinnost, ale "bližší" kontakt nevyhledávám, prostě asi nechci. Nejradši jsem, když jsme s přítelem sami, často mívám zhoršenou náladu, když se blíží den, kdy mají přijít...Stydím se za ty pocity, ale nedokážu s tím bojovat...Před 3 lety jsem si prožila dost těžké období a od té doby mívám psych. potíže (teď už je to zase lepší, brala jsem prášky), ale včera mi přítel řekl, že v pátek kluci přijedou v 18h, ale on až ve 22h večer a mně už se zase špatně dýchá, mám zalehnuté uši a jsem smutná a není mi do řeči a to jen kvůli tomu, že budu muset být s klukama 5h večer sama!!! Připadám si hrozně. Přitom stejně budou koukat na telku nebo budou na pc...Vůbec nevím, jak to udělat, aby mi přítomnost kluků nevadila... Předem Vám moc děkuji za Váš čas. S přáním pěkného dne, Z.

Odpověď: (18. 3. 2008, 15.34)

Milá Z.,
kdybyste četla i starší dotazy, zjistila byste, že toto téma řeší mnoho žen v různých "odstínech". Zvládnout takovou situaci je težší než se jeví (ona macecha v Popelce je vypozorovaným archetypem)Co brání ženám v lásce k dětem partnera? Bývá to potřeba mít muže jen pro sebe (aby mohl péči věnovat ji a jejím mládatům), u ženy bezdětné žárlivost bývá o to větší, že ona sama ještě své geny nerozmnožila, někdy je za tím žárlivost na jeho první ženu (pocit ohrožení z její strany), nejistota vlastním místem v rodině ... v této oblasti bývá důležité, když dětný partner si je vědom svého místa vedle druhé ženy - tzn. prokazuje ji úctu a vděk za to, že miluje jeho a prokazuje službu i jeho dětem (postará se, uvaří...) Váš vztah by měl pokročit - svatba, děti... Vám doporučuji vážit si partnera za to, že své děti neodložil a také vážit si toho, že děti vás "berou" a situaci nekomplikují. Kdybyste chtěla zapracovat na lepším porozumění situaci  a na emončí úrovni v této věci, ráda s vámi budu spolupracovat.