Kmotra píše: (9. 11. 2010, 14.05)

Dobrý den,
chtěla bych vás poprosit o radu, jak vyřešit můj problém, nebo kdo by mi s ním mohl pomoci.
Můj problém spočívá v tom, že jsem trochu lítostivá povaha (a trochu taky cholerik) a když na mě někdo pokárá, něco mi vytkne nebo na mě křičí, hrnou se mi do očí slzy, které prostě nejdou zastavit, zejména když se mě pak někdo vyptává, co se děje, proč brečím.Hrozně mě to štve, protože kolikrát to jsou hlouposti a já si pak ještě navíc připadám trapně. Hlavně třeba v práci je to problém.
Předem děkuji za odpověď.
Irena

Odpověď: (14. 11. 2010, 16.52)

Milá Irenko,
a) přijměte stav takový jaký je tzn. nepřipadejte si trapně - tím se to celé zhoršuje - prostě vám je líto, že na vás někdo útočí.
Ke snížení citlivosti ve smyslu: schopnost ošetřit si zranění - doporučuji osobní setkání.

Vevejuška píše: (9. 11. 2010, 11.53)

Dobrý den. Jsem 3 roky vdaná. Před půl rokem jsem manželovi přišla na nevěru. Máme 2 leté dítě.K milence se manžel odstěhoval na 14 dní a pak se s prosíkem vrátil domů. Odpustila jsem mu, jenže od té doby mám v hlavě pořád to, že mě podvádí...jak se zbavit podezíravosti a začít manželovi znovi věřit? Už si připadám jako paranoidní blázen...Děkuji mnohokrát za odpověď

Odpověď: (14. 11. 2010, 16.49)

Milá V.,
je třeba na situaci se dívat s vděčností, vše, co se děje, je dobré, manželovi přejete vše dobré i zkušenost, kterou potřeboval... chápu, že tato věta se vám obtížně prožívá, ale jinak to nejde. Vycházejte z toho, že kdyby manžel nechtěl s vámi být, tak s vámi není, až k tomu dojde, odejde - do té doby si užívejte to hezké, co je mezi vámi. Individuální konzultace by pro vás mohl abýt užitečná.
Držím palce

fialenka píše: (9. 11. 2010, 10.12)

Dobrý den měla bych na vás dotaz.Jsem s manželem 14 let před rokem jsem zjistila že má milenku pořád jsme něco řešili.Já chtěla, aby s ni skončil on navrhoval abych si take nekoho našla a že on se nezmeni a tak.Rok jsem pořád nevěřila tomu že on se vážně nezmění ,ale ted jsem již měsíc smířená s tím že spolu asi budem jen bydlet.Bohužel naš vztah už nějak nejde vrátit do starých koleji ,protože manžel mi řekl toliš ošklivých slov že to nejde jen tak odpusti.Máme dvě děti a nerada bych je brala z prostředí, na které jsou zvykli,ale nevim jak dlouho to takhle muže vydržet náš vztah?Do ktereho už ani jeden z nás své city nedává.Prosím o nějakou malou radu jak dál.Děkuji Jana

Odpověď: (14. 11. 2010, 16.45)

Milá Fialenko,
můžete se stát spolubydlícími. Vaší situaci moc nerozumím. Myslím, že by bylo dobré, abyste společně zašly k psychoterapeutovi, abyste redefinovali svůj vztah tak, abyste se v něm oba cítili dobře.

Daniela píše: (9. 11. 2010, 10.01)

Dobrý den, prosím Vás o radu pro mou kamarádku. Je ročník 1958, její syn 1992. Bydlív Mostě. Minulý týden zemřel kamarádce bývalý manžel a otec zmiňovaného syna, který situaci těžce zvládá. Obvodní lékařka mu předepsala léky na zkildnění, ale nepomáhají. Dítě je apatické, stále pláče, dále má dlouhodobé problémy ve škole, které se tímto vyhrocují.

Kamarádka na tom není lépe, přestože s partenerem několik let nežijí. Vztah syna s otcem byla relativně v pořádku, syn na něj vzpomíná v odbrém.

Poradíte, prosím, telefonní či jiný kontakt, kde by oběma co nejdříve poskytli pomoc?

Děkuji Vám, Daniela Svobodová, 725 745 688

Odpověď: (14. 11. 2010, 16.42)

Věřím, že jste ve Vašem bydlišti kontakt již našly. http://www.obcanskeporadny.cz/… - tady by měly mít kontakty pro pomoc v regionech.

Jana Š. píše: (9. 11. 2010, 1.50)

Hezký večer.Mám problém se svým 3,5 letým synem.Nevím jak nazvat to co mi dělá.Jsem s dětma dva roky sama,(mám ještě holčičku 2 roky)a malý Kubík se chová naprosto hrozně.Jeho celodenní chování je takové.Ráno se vzbudí,chvíli si ještě v pyžamku hraje,než vylezeme všichni z postelí.Jdeme do obyváku,že se převlékne,ale to hned napoprvé narazím.Sedne si na zem a prostě mě neslyší.Můžu mu to říkat 10x,ale marně.Pak se rozčílím,a on se rozbrečí.Sám se neolékne,ne že by to neuměl,ale prostě nechce.Celé oblékání probrečí a já vůbec nevím proč.Pak připravím snídani a on si ani nekousne.Hrají si,je oběd,ale on ani neochutná,nesvačí,a ani nevečeří.Jen pije.Nevím jak ho donutit aby něco snědl.Na Kristýnku je hrozně agresivní,pořád jí tahá za ruce,strká do ní,že i někdy spadne tak ošklivě,že jí teče krev.Pořád jí mlátí po hlavě,přez záda a přez zadek.Ona si to nenechá líbit a kouše,ale pobrečí si a za minutu je klid.Ale Kubík ne,ten řve,třeba i hodinu,že ho musím vyhodit do pokojíčku,aby se uklidnil.Pak najednou přijde a chová se tak,jako by se nic nestalo.Neposlechne,když mu něco řeknu.To se urazí,a zase třeba hodinu brečí,i když na něj třeba jen zvýším hlas.Neměl kolem sebe žádné děti,bydlíme skoro na samotě,ale teď od září chodí do školky a to chování se ještě zhoršilo.V noci se třeba 5x vzbudí a pláče,někdy dokonce vříská,i když sedí a je vzbuzený.Také je spí s plenou,nedokážu ho onaučit aby se nepočurával.Do školky chodí rád už kvůli dětem,ale neposlechne už vůbec a neudělá nic.Vždy mu řeknu Kubíku ukliď si hračky,a on mi řekne-ne ty.To samé mi říká když se má obléknout atd.Snažím se dětem věnovat oboum stejně,ale stejně to nepomáhá.Nevím jak s ním mluvit,aby poslechl,jak ho přesvětčit.Malá začíná pomalu dělat všechno po něm,a jestli to po něm pochytí,tak se z nich asi zblázním.Prosím poraďte mi jak na něj.Děkuji

Odpověď: (14. 11. 2010, 16.40)

Milá Jano,
každopádně dbejte o své psychické zdraví. Udílet rady k výchově malých dětí není moc optimální. Trpělivost je základ. Můžete začít studovat záležitosti spojené s výchovou - knihy od Matějčka, Marie Vágnerové (nakl. Portál), můžete se zabývat kineziologií..., rodinými konstelacemi...
Držím palce

Vesna píše: (8. 11. 2010, 21.15)

Dobrý den,
je mi 39 let, 8 let žiji se stejně starým přítelem, oba jsme podnikatelé. Já prosperuji celé roky dobře, on nikoli, živím ho a dotuji,rovněž jeho koníček a vzdělávání, které by mělo směřovat k jeho budoucí lepší práci. Můj problém je ale někde jindy - nazývá se ženy.
Přestože je můj drahoušek zaneprázdněný, na nějakou tu tajnou milenku si čas vždycky najde. Teď jsem zrovna jednu objevila, přes internet zjistila, kde pracuje a v obchodě jí navštívila. Můj přítel tam byl také, prý tam na mě čekal a přišel se s ní rozloučit. Po vzájemném rozhovoru, kdy jsem řekla, že i já chci ukončit náš vztah, jsem odešla. On mě pak dohonil a po půlhodinovém přemlouvání a odprošování jsme odjeli domů. Pro něj je to uzavřená kapitola, pochybil, omluvil se, bude se snažit, aby k takové situaci už nikdy nedošlo. Ale já už mu nevěřím, je už to po několikáté... Nevěřím tomu, že se změní. Mluvila jsem o tom s jeho skvělými rodiči (nebýt jich, tak bych už od něj určitě odešla), bohužel jsou stejného názoru. Kdybych mohla odejít já, tak už to dávno udělám, ale on bydlí v mém domě.
Prosím o nezávislou poradu - je možné takovému člověku, který se i v běžném životě nechová ke mě vždy slušně ještě někdy věřit? Já už mu vlastně nevěřím roky, ale takhle žít do konce života nechci...
Děkuji za odpověď

Odpověď: (14. 11. 2010, 16.06)

Milá Vesno,
nemám pocit z Vašeho psaní jasného dotazu.
Pokud ještě nejste 100% rozhodnuta k realizaci rozchodu (nebo i když jste rozhodnuta) doporučuji návštěvu partnerské poradny.

Desperate píše: (8. 11. 2010, 20.32)

Dobrý den, předem bych chtěla podotknout, že nevím, jestli se sem můj dotaz hodí (je možná asi spíš pro psychiatra), ale opravdu už nevím, co jiného dělat.
Je mi 18 let a mám podezření, že trpím depresemi. Měla jsem vážnější problémy už před rokem, přibližně ve stejnou dobu jako letos, ale tehdy to samo odeznělo. Teď to vypadá tak, že když ráno vstanu, mám absolutní nechuť cokoli dělat a nejradši bych se někam ztratila. Skoro nic mě nebaví, mám velký problém udržet pozornost, mám zpomalené reakce. Jsou to hrozné stavy a rozhodně v nich nechci zůstat. Poslední týden trochu inklinuju k sebepoškozování a alkoholu. Večer se opiju, abych nemusela nic cítit a ráno se budím s bolestí žaludku a s pocitem nanic. Začala jsem užívat přírodní antidepresiva (třezalku), ale nevím, jestli to k něčemu je. Prosím o radu, chci se z toho dostat.
Děkuji

Odpověď: (14. 11. 2010, 16.03)

Milá neznámá,
máte několik možností, které můžete realizovat a taky kombinovat:
1. požívat alkohol =) vypěstovat si závislost =) ničit se fyzicky, psychicky i sociálně
2. studovat zákonitosti psychického života a ktivně pracovat na jeho proměně - součástí je i praktikování léčebných meditací
3. brát antidepresíva (lepší než alkohol)
S bodem 2. Vám mohu pomoci.
Držím palce na cestě

Nadine píše: (8. 11. 2010, 16.36)

Dobrý den, ráda bych Vaším prostřednictvím získala radu a objektivní názor na jistou situaci týkající se partnerského vztahu. Můj velice dobrý přítel se snaží přijít na nejlepší cestu, jak se dohodnout se svou manželkou na rozvodu a péči o děti. Manželka je velice citlivá a po psychické stránce to sama nezvládá - nemá kamarádku, se kterou by to mohla probrat či se jen svěřit, je velice uzavřená a samotářka. On se jí snaží pomoci jak jen může - stále žijí v jednom domě a on se jí snaží uklidnit slovy, že jí i nadále bude se vším pomáhat. Ona se bojí budnoucnosti a má strach z každého dalšího dne, což je pochopitelné. Ale po několika rozhovorech s ním si nejsem jistá, zdalá jí tím, že zůstává v domě, pomáhá nebo jí tím naopak ubližuje. City z její strany tam stále jsou, on je pevně rozhodnutý, že v jejich vztahu pokračovat nechce, nemůže. Proto se obávám, že tím, že je jí stále na očích co se osobního života týká, ubližuje mnohem více než kdyby definitivně odešel s tím, že každý den se bude vracet za dětmi. To je můj názor. Budu ráda za jakoukoli radu. Předem děkuji za odpověď.

Odpověď: (14. 11. 2010, 15.59)

Svým způsobem máte pravdu, ale nedoporučuji do jejich příběhu zasahovat. On má důvod dělat to takto... Můžete mu doporučit, aby zašly do poradny, kde třetí osoba může manželku konfrontovat s realitou...a taky jí tam může být nabídnuta psychická podpora.

sněhuláček píše: (8. 11. 2010, 16.34)

Dobrý den.
Četla jsem si pár komentářů a myslím že byste mi mohli pomoct.Jsem úplně normální holka a tento problém se už asi stává,přestupovala jsem na novou školu a je mi tam fajn ale jedna paní učitelka je moc zlá ztrapnuje vás a je přísná a mám z ní stres,strach a někdy přemýšlím jesli se mám zabít nebo pokračovat v tomto životě už nejde tento pocit vydržet.

děkuji za odpověď

Odpověď: (14. 11. 2010, 15.56)

Milá Sněhulko,
prosím tě, pokračuj v tomto životě :) - nějaká nablblá učitelka snad nemůže zničit tvůj život - zkus si představit, že jsi ve svém vajíčku, její negativní energie, její agrese vůči tobě do něj nemůže. Řekni si, že až vyjdeš ze školy, tak její kecy nebudou mít žádnou váhu. Můžeš poprosit někoho (rodiče, třídní) , aby ti pomohli problém řešit.

Alena píše: (2. 11. 2010, 11.00)

Dobrý den,
chtěla bych se Vás zeptat na názor na osmiletá gymnasia.
Mám 10  letého syna a v současnosti řeším problém, zda jej na gymnasium přihlásit, či ne. Snažila jsem se získat názor od třídní učitelky, která mého syna po studijní stránce zná nejlépe a má též možnost srovnání, ale bohužel jsem žádnou odpověď nedostala.
Můj syn je velmi inteligentní, ve třídě,patří mezi nejlepší. Jedná se však o třídu s velmi špatným prospěchem, což je také důvod, proč chci, aby se dostal mezi děti,kde se může lépe rozvíjet. Můj syn je na druhé straně velmi dětský, nesamostatný se sklonem k lenivosti. Nejsem schopna posoudit, zda pro něj bude gymnasium přínos, či utrpení. Uvažovala jsem i o vyšetření u dětského psychologa, ale nechci ho zbytečně traumatizovat. Máte s tímto tématem nějaké osobní zkušenost?
Velmi děkuji
Alena

Odpověď: (7. 11. 2010, 18.35)

Milá Álo,
kloním se ke studiu na gymnáziu (když bude nad jeho síly pro lenivost, může se vrátit na zš...), ale podnětní spolužáci mohou být motivací... lenost je nectnost a pokud ovládá život...

jahudka píše: (2. 11. 2010, 9.07)

Stále se cítím v nějakých depkách je mi stále do pláče,je mi většinou po ránu na zvracení někdy i přes den.Mám prima manžela i prima syna.Stresuji se z něčeho a přitom nevím z čeho?Zjišťuji ,že ten svůj stres pomalu přenáším i na svojí rodinu a přitom si to vůbec nezaslouží.Dřív jsem tak nějak vše zvládala teď si připadám, že nezvládám vůbec nic ani v domácnosti ani v práci.Tento stav mám asi už rok přes léto se to trochu srovnalo a teď jsem opět v pasti a je to čím dál horší.Nemám chuť se s někým bavit s někým se stýkat.

Nevím jestli mám vyhledat psychologa či psychiatra?

Odpověď: (7. 11. 2010, 18.32)

Milá Jahudko,
doporučuji spolupracovat s psychoterapeutem + léčivé meditace. Můžete se rozhodnout tuto spolupráci kombinovat s antidepresivy od psychiatra. Pokud jste z okolí, ráda Vás potkám.

Ilona píše: (2. 11. 2010, 9.02)

žiji s manželem 21 z toho 4roky chození.Teď do našeho manželství každému z nás vstoupila další osoba trvá to už 2 roky,manžel se k te ženě na dva 2měs.nastěhoval a teď se vratil.Já mám taky přítele, vídáme se malo ,je s jineho okresu.Chceme se zmanželem rozvést ,ale trápi nás to že ani jeden to nejsme schopni udělat.nemužu mluvit za manžele jak on to citi ke mě,ale povim vám co já.Když ho nevidim je mi po něj smutno ,když se objevi mam hrozny strach,bojim se ho.nevim proč ,ale je to tim že cely ten život řidil jen on ja zůstala s dětmi takže jsem 20 let v domacnosti.On pracoval jezdil domu až večer kolem 22:00hod celych 15let(ja sveho muže neznala až teď poznavam jaky je)).(jak se řika měl si mě jistou)teď se v našem vztahu něco zlomilo a nevíme jak stoho kola ven.nevím jak si mám pomoci.po sexualni strance mě už bohužel nic neřika ,poněvadž mam v sobě to že nas opustil .

Odpověď: (7. 11. 2010, 18.30)

Milá Ilonko,
vidím to na osobní konzultaci a krátkodobou terapii. Po netu vám mohu říci obecné: poděkujte si za to hezké - odpustte si a popřejte si navzájem hezkou další cestu... ale nemyslím, že vám tato slova v tuto chvíli pomohou.

Tess píše: (1. 11. 2010, 19.28)

Dobrý den, již delší dobu jsem zamilovaná do kamaráda. Myslím si, že on by mne klidně vyděl i jako víc než jen kamarádku, ale problémem je, že je již nějakou dobu ve vztahu s někým jiným. Asi ji má rád a rozumějí si, protože vypadá štastně. Faktem zůstává, že mi stále píše, ale občas píše i trochu jinak než jen jako kamarád. To mi na čas vylepší náladu, ale teď jsem se dostala do depresí (celý den mám špatnou náladu, rozbrečí mne každá maličkost a brečím i docela často, nic mi nejde a nic mne nebaví) a nevím jak je zvládnout. Nedokážu se soustředit na něco, co by mi pomohlo se odreagovat a už vůbec se nedokážu odmilovat nebo si najít někoho jiného. Nechci již být sama, ale nedokážu se seznámit s někým jiným. Co s tím? Předem děkuji za odpověď.

Odpověď: (7. 11. 2010, 18.27)

Milá Tess,
kamarádovi by jsi měla o svých citech říci a být připravena na odmítnutí. Ale věř, že člověk lituje věcí, které neudělal... takhle budeš vědět, že ty jsi mu řekla a dál to je jeho volba... Až tento krok  uděláš, napiš znovu...

Martina píše: (1. 11. 2010, 15.50)

Dobrý den. Každý den jsem ve stresu, Když jsem doma, tak to není tak hrozné, ale jakmile příjdu do školy, tak jsem čím dál víc nervózní a ndes jsem se málem složila...nevím, proč mám nervy před skoušením nebo testy, když se na ně učím. Doma se naši hádají,tak to také není procházka růžovým sadem. Prosím poraďte, nevím, co mám dělat. Do školy chodit musím, ale bojím se, že to takhle dál nepůjde. Jsem jediná nebo se to stává ještě někomu:(? Nechci se stále klepat a být nervózní a žádné léky brát nechci.Neexistuje nějaká přirozenejší cesta? Díky za radu, nashle.

Odpověď: (2. 11. 2010, 12.49)

Milá Marti,
podobné starosti prožívá hodně mladých lidí (starších). Přirozená cesta, jak zvládat život v klidu je např. naučit se meditovat, praktikovat budhistické inspirace. Pokud jste z okolí, ráda s Vámi projdu i léčebnou meditaci k řešení problémů, které již běží... Držím palce

erika píše: (1. 11. 2010, 13.32)

krasny dobry den preji. chtela bych se poradit mam problem s dcerou. porad se mi snazi ve vsem lhát, bere mi doma penize, jde oto, ze je zajistena pro zivot, ma byt, auto, teda auto uz ne, protoze napalila 140 do fordu mondeo. ale to je neco jineho. jde oto, ze dene, u ni na byte, bylo dost lidi, a ja mam pocit, ze bere drogy, a tak jsem ji zbalila veci, z bytu, a odvezla jsem ji ksobe na vilu test na drogy, vysel negativni. nevim si sni vubec rady. jeji byvaly pritel, se ji vcera vloupal do bytu, a ukradl ji tam DVD a klavesy, od kamaradky. jde oto, ze se vloupal pres ventilacku. prijde mi to jako strasna pitomost. sice bydli v prvni patre, a od zeme,je okno  asi dva metry, ale i tak. prosim , zkuste mi poradit, jak mam zabranit tomu, aby se moje osmnactileta dcera, dostala do nejake party, ktera ji svede k uplne nejhorsimu. uz tak mi mizeji doma penize. cekala jsem, ze to ma na ty drogy. ale asi ne. nechapu nic. jsem proste uplne bezradna dekuji predem, za rychlou odpoved. Erika

Odpověď: (2. 11. 2010, 12.47)

Milá Eriko,
v osmnácti je v podstatě ona zodpovědná sobě, jak se svým životem naloží, vy ji můžete být kamarádkou, ale nemůžet za ni život odžít. To nejlepší, co pro ni můžete udělat je, aby nesla následky svého jednání...

sarka píše: (1. 11. 2010, 8.15)

Dobrý den, prosím o radu. Sama už nevím co mám dělat. mám problémy v manželství a určitě za vše může má velká žárlivost. Ale na druhou stranu si myslím, že mě manžel k té žarlivost hodne vede. máme rok a půl staré dítě. Nový dům, vše super. ale jednou jsem slyšela jak manžel telefonuje a říká tak broučku papa. když jsem se ho ptala co to mělo být, prý bývalá kamáradka, která má problémy. těžko jsem se tím prokousávala. když se zdálo, že je vše u nás v pořádku, tak jsem prozmenu zjistila, že si tajně píše se skoro budou švagrovou. také jsem je našla jak se objali a dali si pusu. opět jsem udělala scénu, že ojedju z domu, ale manžel mě nepustí, protože nechce přijít o syna. a mě moc mrzí, že si s tou budou švagrovou píšou furt stále. vadí to mě, vadí to i mému bratrovi. ale oba tvrdí, že na tom není nic špatného, že si píšou. ale já mám pocit, že mezi nima je víc než jen přátelské psaní. je chyba v mé žárlivosti nebo v manželovi? mám pořád chut odejít,protože náš vztah už nebude takový hezký,jako býval. už asi nedokážu manželovi věřit. chci odejít, ale zas nechci aby syn přišel o otce, a taky se mi nechce odejít z domu, na kterém jsme se nadřeli. máme dítě a kupa závazků. vážně nevím co mám dělat. moc se tím vším trápím. poradíte mi. je to moje chyba??protože jsem žárlivá nebo je chyba na jiné straně. ?? předem moc děkuji za radu. šárka

Odpověď: (2. 11. 2010, 12.44)

Milá Šárko,
na problému se podílíte oba - bylo by dobré, abyste k tomu tak oba přistupovali a společně zašli do manželské poradny.

Janina píše: (1. 11. 2010, 8.11)

Dobrý den,
mám takový problém a zatím mě nikdo nedokázal pomoci. Mám pořád hlad, tedy skoro každé dvě hodiny. Po lékařské stránce jsem v pořádku. Vše začalo loni okolo vánoc. V březnu 2009 mi zemřela maminka, která mi byla i tou nejlepší kamarádkou a poté v prosinci 2009 dědeček. Maminka měla rakovinu, takže i nějaké 2-3 roky před její smrtí  jsem byla ve stresu z její nemoci a také jsem vše prožívala s ní, skoro všude jsme chodily spolu, nákupy,s mojimi dětmi ven, atd. Někde jsem četla, že z dlouhodobého stresu se dosti jí, ale já potřebuji zhubnout a to je další věc, která mě dosti stresuje. Mám nadváhu asi 30 ti kil. Jsem v začarovaném kruhu a nevím jak z něj ven. Když jdu někam ven, tak musím počítat jak dlouho tam budu, protože po dvouch hodinách budu mít hlad a to takový, že se klepu hlady.Už to trvá dlouho, vlastně skoro rok. Moc prosím o radu. Jana 30 let.

Odpověď: (2. 11. 2010, 12.41)

Milá Jano,
doporučuji kombinovat psychoerapii a dietologií. (hladinu cukru máte v pořádku?)
Držím palce.

Jana píše: (1. 11. 2010, 0.40)

Dobrý den paní Radano,
potřebovala bych poradit, jak dál žít. Pracovala jsem 15 let u jednoho zaměstnavatele. Jsem pečlivá, pracovitá, svědomitá, žádné přestupky. Přesto jsem se stala obětí šikany – mobbingu. Moje nejdříve kolegyně, později vedoucí mně vyřazovala z kolektivu 10 let, ostatní to přijímaly, neřešili. Přemístila mě do jiné kanceláře, jakoby do izolace, abych byla mimo dění oddělení a nevěděla, co se děje v rámci oddělení s tím důvodem, že jsem nesnášenlivá, což není pravda. Nesnáším její šikanu, její namyšlenost, chování i jí. Nejsem sama, komu  vadí taková osoba. Postupně mně odebírala práci a snižovala plat. Snažila se o zničení mého sebevědomí, mé osoby. Jsem svobodná matka, dcera ještě studuje VŠ. Od ledna letošního roku byla tato paní ještě povýšena na nejvyšší pozici a po návratu z dovolené letos v létě mně byla předána výpověď z pracovního poměru – důvod organizační změna. Mou práci předala jiné pracovnici. To vše se odehrává v prostředí školy, kde by člověk očekával inteligenci, výchovu nové generace. Všichni  mlčí, bojí se o svá místa. Je mně 52 let, těžko hledám práci, protože není. Ráda bych pracovala v administrativě, kde jsem od 18 let, nic jiného neumím. Bojím se, že práci neseženu. Nechápu,  že někdo, kdo ubližuje se dočká  povýšení místo trestu. Vidím svět okolo sebe úplně naruby. Vidím, že je všude okolo nás jen plno nespravedlnosti, proto už neposlouchám televizi ani rádio, nezajímá mě, kdo co zase způsobil a potrestání žádné.  Myslím si, že moje úloha v životě už skončila a nemám chuť tady už být dál. Myslím si, že život je zbytečně dlouhý a není vůbec pěkný.  Můj úkol už je splněn a nechci tady už  nic řešit, protože to nemá žádný smysl ani význam. Už mně to stačilo, i když jsem to všechno zvládla. Z různých očekávání přišlo v důležitých věcech nakonec zklamání. Šikanu neumím vyřešit, když ostatní nepomohli. Vedoucí pro mě není autorita, jak by taky mohla. Musela jsem to v sobě ale potlačovat. S lidmi, které respektuji, mám jinou opačnou zkušenost. Neuznávám takovou ubohou paní, která se propracovala pomocí falše a přetvářky do nejvyšší pozice. Mohla bych na ni napsat stížnost, ale předpokládám, že mně to stejně  k ničemu nepomůže. Co mně vlastně ale pomůže? Odpustit jí? Tak to mně  moc nejde. Asi bych na ni hodně rychle zapomněla, kdybych našla nové zaměstnání za zcela opačných lepších podmínek. Jenže to se mi asi nepodaří, doba je těžká. O můj věk už není zájem. Možná práci ani nenajdu.  Nezaměstnanost s námi udělala své, zlo přitvrdilo v mezilidských vztazích. Spousta lidí se drží nějakého zaměstnání, co to jde i za cenu falše, podlézání a přetvářek,  nikdo nechce přiznat pravdu, být otevřený a mít důvěru.  Vedoucí svou sobeckostí dosáhla konečně svého. Výpovědí zničila i jiné lidi, asi je to teď moderní, tak aby nebyla jiná. Proč se musím na ten hnus dívat, nechat si ubližovat a  mlčet? Kdybych se ozvala dříve, byla bych vyloučená už dříve. Pokud je můj dotaz širší a vyžaduje širší odpověď, uhradím poplatek na č. účtu. Děkuji moc za odpověď.
S pozdravem a přáním pěkného dne Jana

Odpověď: (2. 11. 2010, 12.39)

Milá Jano,
chápu, že prožíváte nelehké životní období a že na vás doléhají myšlenkové a emocionální negace. Mmj. jste udělala důležitou zkušenost, že odvaha patří k lásce a pravdě (bez odvahy nezvítězí) Dobře děláte, že už nesledujete zprávy... Toto období bych nazvala: Každý sám za sebe na všech úrovních - záleží na tom, jak se s tím kdo vypořádá. Vám doporučuji k nahlédnutí www.mujuspech.cz - např. knihu Tajemství a Zákon přitažlivost - můžete v tom duchu pohledat nějakého psycholčitele. Jste-li z okolí, můžete mne kontaktovat. Můžete vzít toto období jako výzvu naučit se nové např. jak pracovat sama se sebou a se svými emocemi, jak odpouštět.  Práci možná najdete úplně jinou, než si nyní myslíte - otevřte se co nejvíce... Držím palce.

amálka píše: (26. 10. 2010, 0.09)

Dobrý den,
jsem studentkou vysoké školy a mým problémem je, že se bojím lidí, res.
toho, co si o mě myslí. Ne všech, ale hlavně co se týká spolužáků, mých
učitelů, lidí co se mnou cestují autobusem apod - neustále mám pocit, že si
musí myslet, že jsem hloupá, neschopná, že mě od pohledu nenávidí. Kvůli
tomu se bojím chodit na hodiny ve škole, kde se musím nějak projevovat,
chodit na konzultace k učitelům a nebo vůbec vyjít z bytu vynést odpadky.
Mám dny, kdy je to lepší a uvědomuju si, že takový strach je neopodstatněný
a v takových dnech se chovám a cítím naprosto normálně. Ale občas mám tak
špatný pocit, že nechci ani nikam jít. Pak se mi například ve škole stane,
že když mám jít k tabuli a vyřešit nějaký problém, všechno kolem mě se zatmí
a ve vzpomínkách mám pak takovou chvíli jako rozmazanou.
Hodně mých rozhodnutí je tímto problémem ovlivněno a později lituji, že jsem
se nechovala víc odvážně a cítím se ještě hůř, nenávidím se.
Mám celkem dost přátel a s nimi se cítím v pořádku, ale nemůžu se s nimi o
tomto problému bavit - nechci je s tím zatěžovat a nebo mi ani nevěří, že
mám takový problém - v jejich přítomnosti se chovám sebevědomě - navíc ani
nechápou, jak velký problém to pro mě představuje. Mám také přítele, který o
mém problému ví, nepodceňuje ho a snaží se mi pomoct, ale poslední dobou
cítím, že ztrácí trpělivost a já se bojím, že kvůli mě se náš vztah
rozpadne. Také se bojím, že ztratím takto všechny přátele, protože už se
nedokážu ani normálně bavit. Nejvíc mě ale mrzí, že nedokážu být sebevědomá
ve škole - studuji matematiku a velice mě baví, a i když mi nejde tak dobře
jako ostatním, vím že mám na víc, ale nedokážu přemýšlet o matematice, když
mi pořád hlavou běhají myšlenky o tom, jak jsem neschopná.
Prosím Vás o radu, jak bych mohla tento problém řešit. Předem děkuji za Vás
čas.

Odpověď: (2. 11. 2010, 12.16)

Milá Amálko,
i pro Vás platí odpověď jako pro Viky (cca 2dotazy pod Vaším dotazem). Psychoterapii vřele doporučuji. Držím palce.

marťan píše: (25. 10. 2010, 23.30)

dobrý den, dostala jsem velmi nepříjemný a konkrétní anonymní dopis, který se týká mého manžela a jisté dámy.Nechci manžela konfrontovat, protože máme velmi hezký vztah a já nechci vnést do našeho vztahu nedůvěru. Někdy jsem v pohodě, někdy tomu skoro věřím a trápím se.nevím, Jak se k tomu postavit. Poradíte mi?

Odpověď: (2. 11. 2010, 12.14)

Milá marťanko,
nevím, k čemu se mám vyjadřovat. Nechcete manžela konfrontovat - v tom máte jasno. Věnujte pozornost tomu, že je to mezi vámi hezké, že to, co přichází od manžela Vám dělá hezky a to je to podstatné.