Zde naleznete písemnou psychologickou poradnu. Odpovídá psycholog, psychoterapeut více; dotazy můžete pokládat, pokud je okénko otevřeno, odpovědi naleznete do týdne rovněž zde. Psychologická poradna online se uzavře po položení desátého dotazu v týdnu.
Pokud si přejete odpověď mimo psychologickou poradnu online, je třeba uhradit 100Kč na č.ú.: 2500034126/2010.
Pokud si přejete online kontakt s psychologem, ten naleznete zde online psycholog

  • Po internetu poskytuji všeobecné informace. Při osobní konzultaci jsou informace k Vaší osobě zcela konkrétní
  • Potřebujete-li dohovořit osobní konzultaci nebo konzultaci s psychologem online, kontaktujte mne telefonicky: +420 777 588 352 nebo emailem
  • Vše zde napsané bude zveřejněno

Zapomenout

Skákal přes oves

Na zodpovězení čekají: Jan, Jana, Dada, Reny, Iveta, jandule13, Jana, Petra, Pavel

< novější | 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >

petka 30 píše: (18. 10. 2010, 0.29)

Dobrý den,je mi 30 a nevím si rady se svými stavy, potřebuji poradit, jak jim předcházet, nebo nějaké přípravky - léky, ale nechci navštěvovat žádné lékaře...
Mívám "fobiové stavy"- strach z lidí, kdy mívám pocit, že se všichni na mne dívají a já nevím, co dělat.
Bojím se vyřizování věcí (komunikace s lidmi) a představa, že mluvím před více lidmi, mě děsí.
Když mám něco vyřizovat telefonicky, mám stav úzkosti a třepe se mi hlas, nedokážu být klidná.
Při nakupování, než dojdu na řadu, mívám také stavy úzkosti, buší mi srdce a opakuji si co říct a tím je to horší a horší.
Tyto stavy mám již několik let a nevím kdy jsem se z ničeho nic začla bát i jen telefonovat. děkuji za odpověď

Odpověď: (20. 10. 2010, 13.15)

Milá Petko,
co to znamená, že nechcete navštěvovat žádné lékaře? Psychoterapeuta jste ochotná navštívit. Analogie: "Chci se naučit dobře hrát tenis. Nechci trenéra... jdu do knihkupectví a najdu si učebnici tenisu... jj je to dřina."
Každé řešení problému předpokládá vlastní práci. (může se vám hodit jeden odkaz na mém webu uvedený na stránce odkazy a partneři)

bert píše: (16. 10. 2010, 17.13)

dobrý den, již pátým rokem hraji na violoncello. Většinou mi vše jde bez velkého cvičení, v poslední době jsem se dostal na úroveň, kde mi ne všechno jde. Nedokážu se přinutit cvičit a jsem zoufalý. Je zde způsob, jak se přinutit cvičit? Prosím pomozte

Odpověď: (19. 10. 2010, 21.06)

Milý Berte,
asi Vás nepotěším, mnohé je o sebekázni. Pokud máte pocit, že ve Vás funguje blok, odpor, pak by bylo možné zajít na léčebné meditace. Mějte se hezky.

naďa píše: (11. 10. 2010, 17.40)

potrebuji poradit o tom jak se mam vyhnout tomu aby mi tata nedal nejaky trest za to ze jsem mela mit na sobe mikinu a vestu a nemela jsem a tata me u toho videl ja to nak sobe nemam a rek mi ze doma uvidim a toho jse bojim ze mi neco zatrhne prosimvas poradte mi ja se strasne bojim

Odpověď: (16. 10. 2010, 16.26)

Milá Nado,
předpokládám, že dotaz je nyní již pasé, mrzí mne to, ale dříve jsem ho nečetla. Protože v tuto chvíli jsi na tátovi závislá, nezbývá nic jiného, než na vnější formě trest přijmout - ale asi bych se ho zeptala, jestli má pocit, že se mu ulevilo a že tě předělá (a že ty víš, že jsi nic špatného neudělala, že jsi nikomu neublížila) Tak držím palce - jak to dopadlo - můžeš napsat na email.

2 zmatené holky píše: (11. 10. 2010, 17.14)

prosím že píšem po 2. ale my se to bojíme rodičům říci nechci je s těmito záležitostmi obtěžovat a přidělávat jim starosti.mimochodem na email jste mi nepsala a chodíme do 6.třídy

Odpověď: (16. 10. 2010, 16.21)

Milá holky,
to si myslíte, že rodiče neunesou vaši starost? Já myslím, že rodiče to ustojí :) a že by je to docela zajímalo. Můžete to říci školnímu psychologovi, pokud ho máte, můžete to říci jinému dospělému, kterému věříte, že může pomoci zvládnout tento problém. Nejlepší mi přijde, říci to rodičům a zajít za psychoterapeutem. Strach není dobrý rádce. Držím palce.

Ivana píše: (11. 10. 2010, 16.56)

Dobrý den, můj problém vyplývá z mého vztahu s matkou. Hůře to snáším nyní, když už bych sama měla uvažovat nad založením rodiny. Mám dojem, že dokud se nějak k minulosti alé také k současnosti nepostavím, nemůžu jít sama dál. Tak tedy:
dětství nebudu zlouhavě popisovat, nyní mě trápí závislost mé matky na mé osobě, její neschopnost mne uznat jako dospělého (je mi 29 let), její neustálé citové vydírání. Přítel má podobně založenou matku, pomohlo že se odstěhoval na druhý konec republiky. Já zatím bydlím s matkou ve stejném městě. Nevím jak se zachovat, ona je dost nemocná (hlavně psychicky), je v invalidním důchodu, kamarády jen na telefonu, nikam nechodí jen po doktorech,, nikdy neuměla žít a neměla důvod žít - jen pro děti, kterým nakonec stejně nic nedala, má velký problém vyjádřit city a neměla na nás vůbec čas ani náladu. Je velmi přísná a toho čím umí zranit by bylo mnoho. Nyní mě neustále vtahuje do svých problémů. Velmi se snažím, ale hrozně mě to vyčerpává a na oplátku mám velmi často jen výčitky.
Jaké je řešení? Odstěhovat se, přestat se zajímat, rodinná terapie, vyříkat si to? Mnohé z toho si neumím představit, matka vidí vše jen ze své strany a bojím se ukázat jí, že se ONA chová špatně. často měla pokusy o sebevraždy.

děkuji moc za odpověd,

Odpověď: (16. 10. 2010, 16.17)

Milá Ivano,
podle všeho by Vám prospěla psychoterapie nebo účast na semináři rodinných konstealcí... Princip řešení je nastíněn ve větě:
"Mami, děkuji ti za svůj život, co jsi mi nemohla, neuměla či nechtěla dát, o to se postarám sám/sama. Vždy tě budu ctít jako svou mámu a vždy budeš mít místo v mém srdci. Teď je ale čas, abych šel/šla svojí cestou. Tvůj osud patří k tobě, nechávám ho u tebe."

Beruška píše: (11. 10. 2010, 11.55)

Dobrý den,prosím o radu,protože nevím, co mám dělat.S manželem jsme spolu chodili 7 let,než jsme se vzali.Nyní to je 10 let,co jsme manželé.Máme spolu 2 děti.Není to ani měsíc,co jsme byli na oslavě narozenin.Bohužel jsem svého manžela přistihla,jak mě málem podvedl.Kdybych nepřišla včas,tak se to stalo.Musím podotknout,že byl v silně podnapilám stavu a že dotyčná s ním dost flirtovala.Tím ho samozřejmě nechci omlouvat.Moc ho miluji a nechci o něj přijít.Společně jsme si o tom promluvili.Prý za ty roky se v něm cosi nahromadilo a tímto způsobem to "bouchlo".Manžel všeho moc lituje.Tvrdí,že ho to moc mrzí,jak mi ublížil.Že se to už nikdy nebude opakovat,že raději nebude pít a nikam beze mě chodit,abych se zbytečně nestresovala.Teď jsem se dostala do stavu,že mám strach,jestli se to někdy nebude opakovat.Někdy mám takové stavy,že je mi úzko a chce se mi brečet.Stále se mi to vrací.Ráda bych se z tohoto stavu dostala,ale nevím jak.Chtěla bych už zase normálně žít.Jsem totiž hrozně citlivé povahy a vše moc řeším.Předem děkuji za odpověď.

Odpověď: (16. 10. 2010, 16.12)

Milá Beruško,
doporučuji přijetí reality, odpuštění jemu, sobě... Pokud máte zájem, můžete se objednat na léčebnou meditaci.

Eva Petrásová píše: (11. 10. 2010, 11.07)

Dobrý den mám problem s mojí 3 letou dcerkou chodila už přes rok na nočník normálně bez problému a ted posledních ár týdnu už to trvá že se začla počurávat a zadrhavat.Nevím čim by to mohlo být mohla by jste mi poradit??Děkuji moc za vaší odpověd

Odpověď: (16. 10. 2010, 16.11)

Milá Evo,
bylo by dobré, abyste vyhledala šikovného kineziologa.

paja píše: (11. 10. 2010, 10.11)

Dobrý den,
prosil bych o nějakou pomoc, jmenuji se Pavel, je mi 20 let a jsem homosexuál. Ocitl jsem se na dně v mém partnerském vztahu. Nevím už kudy kam, pohádali jsme se s pítelem a on mi řek, že si dáme pauzu ve vztahu, aby si vše v hlavě srovnal. Přiton jsem vůbec netušil, že si našel někoho jiného to bych třeba snesl ale té dotyčné osobě je 14 let a to mě zaráží. Přestal mi říkat vše narovinu, chybí mi pohlazení, a láska od něj. Řekl mi že hledá ke mě zpět cestu. Dal jsem mu vše co on potřebuje, aby měl čas sám na sebe a nijak ho neomezuji. Dříve jsem ho utlačoval do rohu, ale vše se závratně změnilo. Dnes jsem omylem narazil na zprávu, kterou odeslal dotyčné osobě a myslel jsem, že se složím jelikož to byl velmi citlivý obsah fotografií. Řekl mi at počítám se všemi možnostmi a včera mi žekl že mi dává ještě jednu šanci. Že mám možnost napravit co jsem pokazil, ale nyní si nejsem vůbec vědom co mohu očekávat. Velice mě zaráží jeho chování, jelikož s dotyčnou osobou si píše, ale to by mi nevadilo, ale dávat mi naději a za rohem tvrdit něo jiného. Já ho neustále miluji a pouta co k němu cítím nelze zpřethat z mě strany. Jsem opravdu zoufalý, co si počnu, když Vám to píši chce se mi strašně plakat, dnes jsem proplakal celý den. Neustále jsem v napětí co mohu očekávat. V poslední době mu opravdu věřím ve všem, má spoustu času i sám pro sebe. Ale on jaksi ztratil důvěru ke mě, přitom jsem takový že když miluji jednu osobu tak se jí věnuji a nezklamu, a hlavně nikdy nepodvedu

Odpověď: (16. 10. 2010, 16.10)

Moc nevím, co pro Vás mohu udělat - nenalezla jsem ve vašem psaní otázku.
Nevím, co máte napravovat - Vy to víte?
To, že se Vám chce plakat chápu - nabídl jste srdce na dlani a nevrátilo se Vám to... rozchody bolí - je třeba své srdíčko hladit - pokud to neumíte, je dobré se to naučit, - obejměte se... medvěda, polštář...
I když to bolí, je třeba udržovat rovnováhu - nestante se hračkou partnera...
Možná porozumíte:
 Miluji Tě - miluješ mne
 Odpouštím Ti - odpusť mi
 žehnám Ti - žehnáš mi
 Propouštím Tě ze svých polí v zájmu veškerenstva

- více jsou rituálky popsány v knize Egyptská magie lásky

Honula píše: (11. 10. 2010, 8.45)

Dobrý den, měla bych 2 dotazy ohledně svého 2,5 letého syna.
Je od narození dost živý, vše mu jde moc dobře, je šikovný, bystrý až se ostatní lidi diví, co všechno zvládne sám a automaticky... nic se ho nemusí učit atd...ale zhruba od 2 let se pěkně vzteká pokud není po jeho, na vše odpovídá ne, poslechne jen když to on uzná za vhodné, je hádavý...vím, že v tomto období děti procházejí obdobím vzdoru a taky asi bude vznětlivější po manželovi, ale kolikrát si říkám, zda je to ještě v normě, protože ikdyž se snažím být důsledná, tak poslechne málokdy. Mám sociální vzdělání, proto něco vím o hyperaktivitě, myslíte, že by mohlo o ní v našem případě jít nebo je to pouze taková „komplikovaná“ povaha?Je velice rychlý, např. u jídla nevydrží sedět jako jiné děti apod...,ale zase naopak, když dělá něco co ho zajímá, tak u toho vydrží poměrně dlouho.

Ale ještě jeden problém mě trápí - zlobí ostatní děti, jak menší, tak i větší. On je má hrozně rád, těší se na ně, ale pak je bouchá, šťouchá do očí apod. a na zákazy moc nereaguje (usmívá se pokud napomínám, vzteká se, pokud zasáhnu rázně (zavřu do pokojíčku, plácnu přes ruku, křiknu apod...). Nyní se nám narodila dcera a tu zlobí taky (ikdyž k ní také dokáže být také neuvěřitelně hodný a starostlivý). Prosím poraďte, jak na něj, kolikrát jsem z něj zoufalá, vysvětluji mu, že ho nebudou mít děti rády apod...vypadá, že to chápe, ale pak je stejně zlobí...Nejsem zastánce fyzických trestů a křiku (ikdyž se tomu kolikrát také neubráním, ale to bych se musela zlobit od rána do večera a strašně mě to psychicky vyčerpává), protože si myslím, že si na to děti zvyknou a pak to stejně nezabírá...

Předem moc díky za odpověď a za rady, jak na jeho vztekání, neposlouchání a zlobení dětí.

Odpověď: (16. 10. 2010, 16.09)

Milá Honulo,
v tomto období doporučuji trpělivost, lásku. Můžete sama dojít na konzultaci k psychologovi, kde se budete věnovat Vašim nejistotám. Až bude syn starší, můžete zajít na biofeedback.

Martin píše: (11. 10. 2010, 6.02)

Dobrý den, potřeboval bych jen poradit, už delší dobu nevím jak mám dál žít, dá se říci, že pouze přežívám. Je mi 20 let, ztratil jsem smysl svého života. Když jsem byl mladý (cca 15-17 let) tak jsem marně hledal, ale s jistou nadějí nesmyslnost tohoto světa což je nesmrtelnost. Měl jsem dívku, společně jsme věřili, že najdeme nesmrtelnost těla a budeme zde navěky spolu. Ovšem nic jsem nenacházel, byl jsem dosti naivní, po čase jsem si začal zvyšovat své ego na ostatních, psychicky jsem je týral, když musím být přímý. Avšak zanechal jsem v nich určité podklady, hrál jsem si s nimi, ale to mne vlastně netrápí. Spíše jsem zjistil, že neexistuje nesmrtelnost těla. Mám moc rád život, ale.... Vzdal jsem se všeho, jsem sám doma, bez přátel za rodinou nejezdím a zatím mne stačí peníze z mé předchozí práce. Trpím depresemi, je to strašná bolest. Jistě přijdu k věci, jen.. Jak se zbavit strachu ze smrti? Neustále myslím jen na smrt, všechno mi ji připomíná. Dále mám strach z nemocí, či ztráty zraku, končetin, strašně moc se bojím toho, že mne to někdy potká. A poslední věc, vše beru jako pouhou biologii, chemii a fyziku.. Tedy pro mne nemá žádný vyšší smysl život. Nedokáži se smířit s tím, že jsem jen kus hmoty.. Že jsem jen pouhá chemická reakce, že vše nedokáži celé své tělo ovládat vlastní vůli. Vážně už nevím jak dál.. Uvažuji o konci, protože tohle, už prostě nejde.

Odpověď: (16. 10. 2010, 16.06)

Milý Martine,
vidím, že otázky tu jsou dnes vskutku Hamletovské:). Bez smrti by nebylo filosofie, bez vztahu k transcendentnu se těžko žije, bez poznání není vývoje, bez práce nejsou koláče a z mé zkušenosti bez psychické práce není vnitřní harmonie. Bez otázek nejsou odpovědi, takže je skvělé, že máš otázky :). Taky se mi moc líbí věta: "mám moc rád život". Odpověď na tvé otázky přesahuje rámec této poradny. Několik vět pro tebe:
1. tělo je smrtelné, tělo je chrámem duše, tělo je zrcadlem duše, chceme-li, aby nám sloužilo, je třeba o něj pečovat a milovat ho.
2. je třeba milovat svou duši, je třeba si odpouštět, je-li třeba, je vhodné své viny odčinit
3. ve vesmíru funguje zákon karmy - cokoliv uděláš proti druhému člověku, 50% z toho zůstane v Tvých polí (cesta z toho je bod č.2.) a je to tvůj vnitřní nepřítel (výsledkem je deprese). Pokud sobě vezmeš život, v dalším životě budeš muset tuto negaci řešit...
4. pokud máš pocit, že jsi zamotán v negativní energii a chceš z ní ven, objednej se.
5.smrt těla je třeba akceptovat
6. žádný fyzik ani jiný vědec nebyl schopen doložit, že vědomí je produktem hmoty, ale pouze to, že vědomí působí na hmotu.
7. máš-li se alespon trochu rád, budeš svůj život tvořit a vyjdeš ze svých stěn.
Držím palce.

Zuzka píše: (11. 10. 2010, 4.28)

Dobrý den paní Radano,
zajímal by mě Váš  názor na osobní horoskopy od zkušeného astrologa. Myslíte si, že by to taky mohla být cesta k vyřešení mnoha otázek? Měla jste s tímto nějakou zkušenost a radila byste si jej udělat nebo se vydat jinou cestou? Děkuji za odpověď a mějte se hezky.

Odpověď: (16. 10. 2010, 15.48)

Milá Zuzko,
děkuji za hezkou otázku, která je spíše na osobní rozhovor. Zkusím stručně odpovědět. Individuální horoskop je mapa, zrcadlo naší duše, našeho života. Učíme-li se mu rozumět, poznáváme různé životní principy, můžeme se učit s nimi zacházet. Poznání je cesta k harmonii. Cesta poznání je široká, konzultace u astrologa může být kamínkem v mozaice na té cestě. Mějte se hezky :).

Tereza píše: (5. 10. 2010, 18.59)

Dobrý den, mam problém a už nevím jak z toho ven. Každý den trpím nevolnostmi. Z ničeho nic se mi udělá na zvracení a trvá to dlouho. Jakmile se to dostaví nemužu ani promluvit aby mě nezaskočil dávicí reflex. Dříve se mi to stávalo jen ráno a tak jsem si myslela, že mam jen obyčejné nervy, ale postupem času se to stupňuje a trvá to i celý den. Mám pocit že nervy nemám. Všechno se mi zdá být v pořádku.Už jsem o tom mluvila s rodiči, ale jen částečně, takže si myslí, že už mi je fajn. Nevím jestli s tím mám vyhledat odbornou pomoc nebo se pokusit se s tím vypořádat,což bych ráda, pak ale nevím jak...???Děkuji za radu

Odpověď: (10. 10. 2010, 21.34)

Milá Terezko,
zkuste to s tou odpbornou pomocí - najděte si kvalitního psychoterapeuta (vyhněte se psychiatriím apod.)Inspirovat se a naučit se něco od lidí, kteří se tématu věnují může být docela fajn. Přeji vše dobré.

2 zmatené holky píše: (5. 10. 2010, 16.42)

dobrý den.jsem jedna obyčejná holka která dosud žila normální život.Ale teťka každé ráno než vyrazím do školy,sedím u snídaně a pláču ale už to trvá asi měsíc a půl nevím jestli je to tím že jsem přestoupila na novou školu a stejný problém je i s mou kamarádkou nemůžeme si zvyknout.moje kamarádka někdy sedí ve škole v lavici a pak z ničeho nic uteče na WC.a hrozně moc pláče.říkala mi, že si něco udělá, řekla jsem jí ať nic takového nedělá že si určitě časem zvykneme ale vážně to nejde.také se bojíme některých učitelů.
Prosíme o radu a moc děkujeme za odpověď.    
                               

                               děkuji

Odpověď: (10. 10. 2010, 21.32)

Milá zmatená,
neodpovídala jsem vám na emailu? Do které třídy chodíte? Máte školního psychologa? Řekněte to rodičům a proberte s nimi možnosti ... (včt. spolupráce s psychoterapeutem, včt. touhy vrátit se zpět...) Jsem ráda, že jsi rozumná holka a víš, že je to jen náročné období a že si kvůli tomu nebudeš ubližovat. Je dobré hledat pozitiva na situaci, neutápět se v minulosti a sebelítosti. Přeji vše dobré.

radek píše: (5. 10. 2010, 16.23)

Dobrý den, mám problém se svým bratrem. Je mi 22 let a bratrovi 25. Já jsem mu nikdy nic špatného neudělal, ale v poslední době se s ním nedá vydržet(bydlíme s rodiči v rodinném domě) neustále mě ( a mojí přítelkyni, která to dost špatně nese)terorizuje psychicky i fyzicky- vyhrožuje zbitím. Včera me držel pod krkem a přítelkyni také. Myslím si že mu vadí a nemůže přežít to, že já mám "všechno" tzn. motorku, auto, pc, přes rok přítelkyni-on nikdy žádnou neměl možná 1 asi měsíc, našetřené peníze, přijaly mě na školu- jeho ne atd... skoro spokojený život.A on za těch svých 25 let nemá vůbec nic jenom dluhy kam se podívá! Hledá vůči mě sebenší záminku aby mi (nám) mohl nadávat a vyhrožovat. Došlo to až tak daleko že třeba schválně uráží a nadává mámě i přítelkyni(před tátou ani nepípne a radši jede pryč) a čeká až se jich zastanu, aby mi mohl něco udělat nebo provést.Poslední případ byl že když jsme uvařily jídlo tak všechno vyhodil asi aby mě naštval a aby měl záminku nám něco provést- říkal že to udělal proto že se neumíme chovat(nikdo mu nic nedělá!!!). Už mi to je hrozně otravné to jak se mi snaží zkazit život. Prosím dokážete mi poradit jak s takovým člověkem vycházet?? V čem je chyba?? Jak se s ním "usmířit" nebo aspoň jak s ním jednat aby tento teror vůči celé rodině přestal?? Mám podezření že bere drogy. Předem velice děkuji za každou radu, protože je to, to nejcennější co mohu dostat.

Mějte úspěšný den,
     
          s pozdravem Radek

Odpověď: (10. 10. 2010, 21.29)

Milý Radku,
je hezké, že chcete smír, ale mne napadá, že by bylo vhodné omezit kontakt, odstěhovat se. Každý holt sám za sebe. pokud se rodina usnese, že již nehcce terorizování snášet, můžete požádat o spolupráci policii, vykázání z bytu..., zrušení bydliště (to ale, myslím, nechcete). Není to jednoduché. Držím palce.

Tyna píše: (5. 10. 2010, 14.09)

Dobry den,
mam takovy drobny problém! Zhruba pred dvěma lety jsem měla dost drastické období s otcem. Měl problém s alkoholem. Nadával mi, vyhrožoval a podobné věci. Měsíc po jeho smrti jsem si našla přítele jsme spolu doopravdy šťastní ale já mu řekla takovou nemilou věc. To ,že mě můj otec znásilnil,popsala jsem mu i to jak to mělo probíhat! Jenže problém je v tom ,že to není ani v nejmenším pravda ale mam pořád pocit ,že to pravda je. Kdykoliv se o tom spřítelem začneme bavit hrozně se rozklepu ajsem hrozně nervozní. Když rozhovor skončí je mi tak hrozně divně a nepříjemně nevím co s tím! Občas na to i myslím a skoro se musím přemlouvat ,že se to nestalo. Je to vůbec normální? Potřebuju poradit co s tím.
Předem děkuji za odpověď.

Odpověď: (10. 10. 2010, 21.25)

Milá Tyno,
standartní to vskutku není, ale dějí se různé věci v psychice člověka. Pro bližší porozumění sama sobě Vám doporučuji spolupráci s psychoterapeutem nebo třeba seminář rodinných konstelací. Dopřejte si to - potřebujete to. Držím palce.

Andrea píše: (5. 10. 2010, 12.30)

Dobry den,prosim poradte mi...Otec mi zemrel ve 3 letech a po smrti babicky to me bylo asi 8let si nasla matka pritele ktery me od detstvi zneuzival,cele ty roky jsem mlcela,ani uz nevim proc,asi sem se bala nebo stydela.Pak sme se prestehovali i s matcinym pritelem k dedeckovi a tam se to zmenilo...Jenze sem poznala sveho soucasneho pritele a hrozne se zamilovala a najednou sem mela odvahu jako nikdy pred tim,jednou kdyz sem prisla ze schuzky s pritelem sme se doma hrozne pohadali a ja pak vsechno matcinymu pritelovi pred matkou vycetla a ta me vyhodila...A proc vam vlastne pisu?do te doby co jsem bydlela s matkou jsem byla pres to vsechno vesele devce,radovala sem se z maliskosti a kdyz sem byla venku nebo s pritelem uzivala sem si zivota a stale se smala.S matkou sme se po nejake dobe usmirili ale pritel uz nechtel abych se odstehovala,jenze se to tak zmenilo:( zacali jsme se kazdy den hadat a ja vim ze sem ty hadky vyvolavala ja,mela sem a stale jeste obcas mam hrozne nalady ze se mi chce cely den jen plakat,uz ani nejsem to mile a usmevave devce kterym jsem byla.Najednou sem hrozne vybusna a rozzlobi me malickosti,porat mi chybi laska i kdyz mi ji pritel dava i kdyz prijde z prace...Ja si to uvedomuju ale ve vzteku se nedokazu ovladnout...Uz nevim co mam delat,asi uz nedokazu normalne zit a byt vubec nekdy stastna.Pritele stale miluji a vim ze on mne taky,minuly tyden jsem zase kvuli malickosti vybouchla a jeho matka mi rekla ze sem psychicky labilni a ze jesli to neprestane(nase kazdodenni hadky) budu se muset odstehovat,ja ji ale chapu uz je starsi a potrebuje mit svuj klid,a ja od te doby se snazim.Cely tyden sem byla v klidu,kdyz me neco rozzlobilo tak sem si to nechala pro sebe a dale to jiz neresila,jenze me to zzira uvitr,tvarim se ze sem v pohode a pritel je z toho ted cely stastny ale nevi ze uvnitr vedu hrozny boj.Bojim se ze to jednou nevydrzim a vybouchnu:(.Poradte mi co mam delat abych v sobe nemela tolik zla a zlobi a byla alespon trochu stastna.Kdyby byl konec s pritel pak uz bych asi dale nemohla zit...

Odpověď: (8. 10. 2010, 10.10)

Milá Andejko,
je hezké, jak umíte situaci popsat a že máte chut být lepší. Tu proměnu, kterou si přejete však nelze provést touto cestou. Doporučuji osobní setkání a naučit se práci  se sebou a svou emocí. Cestou by mohla být individuální léčebná meditace, focusing. Přeji vše dobré

žaža píše: (4. 10. 2010, 19.55)

Dobrý večer jmenuji se Žaneta je mi 15.let.Rozhodla sem se vyhledat vaší pomoc protože si myslim že se mi posledni doubou kazí vše co může.Trápí mě můj bejvalý přítel.Chodili jsme spolu 7.měsíců a pořád jsme se rozchazeli dřív mi to tak nevdilo jako ted.Ted vim ze uz ho asi zpatyk nezískám.A stále na něj musím myslet a stále ho i pořad strašně moc miluji.Každej večer dostavám nevim jestli se tomu da říct depky ale podle mě možná i jo.Kdždý večer se rozklepu a brečima  vzpominam a nejradši bych vrátila čas.A byla s nim a prožívala zase nějake hezké chvíle.Rozešli jsme se proto že on si píše s jinýma holkama a mě to štve.Ale nemužu bez něj žít!Je to bez něj težký a nic mi bez nej nejde nejsem vůbec štastná!Kamošky se me ptaji co se stalo že sem smutna ale já se o tom nedokažu ani bavit a vždy se rozbrečím.Už nevím co mám dělat proto sem vám zkusila napsat.Nashledanou.

Odpověď: (8. 10. 2010, 10.01)

Milá žažo,
to víš, že můžeš a musíš žít bez něj. Vím, že jsi smutná, že ten rozchod bolí, ale je třeba naučit se být samostatná. Čím dříve se to naučíš, tím pro tebe lépe. V knize Egyptská magie lásky jsou inspirace, jak uvolnovat pouto mezi milenci. Pokud bys k tomu potřebovala konzultaci, ozvi se.
Držím palce.

Klarka píše: (4. 10. 2010, 13.28)

Dobrý den,
Mám takový problém, jsem druhým týdnem na VŠ na kolejích a stále si nemohu zvyknout na odloučení od rodiny, i přesto, že jezdím každý pátek domů a odjíždím až v pondělí. Neustále mne přepadají stavy úzkosti a je mi smutno. Chci se zeptat co mám v takových stavech dělat, aby mi bylo lépe, Děkuji.

Odpověď: (8. 10. 2010, 9.58)

Milá Klárko,
jedná se psychomentální práci, kterou touto cestou není možné realizovat.

Lenka píše: (4. 10. 2010, 9.26)

Dobrý den, mám problém se svou mamkou :-(
Je jí 54 let a od té doby, co se rozvedla (r. 2002) s tátou a začala žít sama, je jak vyměněná. Zabředla do sebelítosti bez chuti do života. Přetvařuje se, že se nic neděje a že je vše v pořádku, ale sedí stále zavřená doma (krom cesty z práce a do práce), sleduje se, kde ji co píchne, stále ji bolí hlava, dle jejího názoru se jí zhoršuje astma, přidal se zelený zákal, jenom se lituje, že je na hov.., vytahuje staré rány z dětství a obviňuje ze všeho svou matku (mou babičku), nemá žádné přátele, nezajímá se o nic a nikoho. Když se náhodou ocitne ve společnosti (stačí více než 3 lidé), uzavře se, sedí bez jakékoliv konverzace a zájmu. Našla si i přítele, ale ženatého z daleka, který ji dle mého názoru jen využívá, kdy má "chuť" (na sex, dobrou večeři či vyprané a vyžehlené prádlo...a pak zas zmizí). Pomůže jí odborník? Jak ji přesvědčit, aby ho navštívila? Předem moc děkuji a přeji vše dobré! Lenka

Odpověď: (8. 10. 2010, 9.57)

Milá Lenko,
mamka je řidičkou svého života. Vy můžete pouze říci svůj názor, poskytnout informace, ale přesvědčovat někoho o něčem není vhodné.

Kristýna píše: (4. 10. 2010, 9.16)

Dobrý den, mám již 3. rokem přítele, který si prošel za mojí pomoci dost svízelným obdobím - problémy s alkoholem, nezaměstnanost, dluhy. Je mu 31 let, mně 38 let, jsem rozvedená a mám 1 dítě. Za mojí pomoci absolvoval odvykací léčbu na alkohol, nyní má práci, sl. auto,  je bez dluhů, má byt. Všechny problémy, které jsme měli byly způsobeny tím, co jsem vyjmenovala nahoře, jinak jsme společně fungovali - doma i ve společnosti. Nyní již rok abstinuje a funguje bez jakýchkoliv problémů. Ale nám to společně nefunguje. Mám pocit, že mě zanedbává, řadí mě až na konec svých zájmů, upřednostňuje přátele a druh zábavy, která mě předem vyřazuje z účasti (sport, pánské akce). Víkendy neplánujeme, pokud něco vymyslím já - dá mi velkou práci to prosadit, protože většinou u toho nejsou přátelé, ale jen my 2, popř. můj syn. Jsem také velmi společenská, mám spoustu přátel, chodím na koncerty a rozumím si s mladšími lidmi, navíc neskromně musím říct, že vypadám dobře a mladě, takže se za mě přítel nemusí stydět, ale on v poslední době preferuje oddělenou zábavu - posílá mě s kamarádkami na párty a koncerty, aby on mohl jít se svými kamarády třeba na jiný druh koncertu, ale já chci být s ním, v chození po barech nevidím něco co přispívá vztahu, navíc musím při plánování zábavy myslet na dítě. Společné diskuze nepomáhají, končí hádkou - vymýšlím si a hledám prý zbytečně problémy. Citelně ubylo pohlazení, polibků, objetí i sexu. Nedokážu se s tím vyrovnat, protože ho miluji a chci být s ním. Nechci si to vynucovat, tak jen mlčím a čekám, občas se s ním snažím o tom promluvit, ale bez výsledku. A tak se jen trápím a neumím se radovat ze života. Děkuji za radu, i když vím, že je to složité.

Odpověď: (8. 10. 2010, 9.55)

Milá Kristýnko,
ve vztahu musí být rovnováha dávání a přijímání na všech úrovních - jestli to dobře chápu, tak jste v hlubokém deficitu. Výměna ve vztahu může probíhat na té úrovni člověka/do té míry, který dává méně. Takže děláte dobře, že na úrovni intimity se mu nevnucujete. Pravděpodobně je nutné, abyste míru milování utlumila - v knize Egyptská magie lásky můžet najít inspiraci, jak pouto uvolňovat. Držím palce.

< novější | 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >