Limp píše: (10. 3. 2008, 21.16)

Dobry den je mi 29 let a mam v celku maly problem ale pro me je dost velkou zatezi.Mel jsem pritelkyni se kterou jsem mel 7 let vztah.Behem tech 7 let jsem ji jednou podvedl.Bylo mi odpusteno a ted jsem potkal starou znamou se kterou jsem davno neco maleho mel ale nikdy jsme spolu nechodily ani nemeli zadny vztah.Slo jen o neformalni schuzky typu jako kava a vychazky az to doslo k nezavislemu sexu.netrvalo dlouho a nasel jsem si tu pritelkyni se kterou jsem mel ten 7lety vztah.No a at se dostanu k jadru veci.Po setkani ze starou znamou jsem zjistil ze k ni neco citim ale zaroven citim neco i ke sve byvale pritelkyni.Momentalne nechodim ani ja ani jedna z nich s nikym a ja proste jen nevim pro kterou se mam rozhodnout nebo ja mam pokracovat.Je v tom jeden maly hacek a to ten ze ze svou byvalou pritelkyni podnikame takze ji mam stale na ocich.Pripada mi ze pokud bych se vratil ke sve byvale pritelkyni tak bych ji asi trapil tim ze bych sem tam napsal te zname a zase pokud bych mel mit vztah se znamou tak to podinkani v tom novem vztahu by asi nedelalo dobrotu.Nesrovnavam ani jednu s druhou nerikam si ktera by byla lepsi v tom nebo onom nebo ktra ma lepsi vlastnosti ja jen prodte nechci ublizit anio jedne ani druhe.Ja vim ze maji lide vetsi problemy nez ja s takovou hlouposti ale pro me to je problem a sam si proste nevim rady.Nemam rodice jen prarodice a ti jsou o dve generace jinde nez jsem ja.Dekuji a preji hezky den

Odpověď: (16. 3. 2008, 20.11)

Milý L.,
za povšimnutí stojí to, co v tomto vašem psaní vůbec není a tím je vývoj vašeho sedmiletého vztahu. Proč byl ukončen? Proč jste neudělali svatbu?  Každý vztah má  dynamiku... Takže spíše se ptám, nemůže se podobná situace opakovat...? Konzultace by jistě nebyla od věci. Bylo by dobré urovnat nejen některé myšlenky, ale i city. Co vaše srdce? Má dostatek vaší lásky a péče...? Přeji vše dobré.

aja píše: (10. 3. 2008, 19.10)

Dobrý den! Nevím zda můj problém zapadá do psychologie, ale myslím, že z části určitě. Mám bratra, který žije se mnou a s mými rodiči v jednom domě. Nepracuje a taky nepřispívá na živobytí. Rodičům dluží větší množství peněz, ale nevrací je a dluhy si dělá i jinde. Nic na něj neplatí. Stalo se i že otec platil dluhy za něj (aby neměl problémy např. s exekucí).. Rodičům stále říkám, že by měli situaci řešit. Vždy jsou na něj tvrdí jen jeden den a pak opět poleví a můj bratr pak ví, že si s nima může dělat co chce. Sama už nevím jak mým rodičům poradit, ale snad existuje něco co by jim otevřelo oči a uvědomili si jak daleko to už došlo. Nevím co jim říct, jakým způsobem to řešit atd... snad existuje něco co tento problém může vyřešit.

Odpověď: (16. 3. 2008, 20.04)

Milá Ajo,
chápu, že je pro vás náročné takové situaci přihlížet. V této situaci je vaším úkolem nechat tento problém těm, kterým náleží. Můžete rodičům max. předat některé informace – např. že můžou zrušit trvalé bydliště syna na jejich adrese (bude hlášen na MÚ) a tím se nebudou muset bát exekuce. Také můžete rodičům doporučit k přečtení knihu Matka Davida S.

Petr píše: (10. 3. 2008, 18.57)

Dobry den,
nevim kde zacit.Snad tim ze vam se mozna tahle vec muzes zdat banalni jenze me to strasne vadi a nikdo z mych kamaradu mi s tim nedokaze pomoct.Je mi uz 15 let a chtel bych si najit pritelkyni.Je celkem jednou jakou hlavne aby to klapalo a i chvili vydrzelo,jenze i kdyz hledam sebevic tak ,arne.Ted rci hi hop ktery ja soobne nemam rad a v tom je ten problem.Vsechny holky jen hledaji starsi ''hopery'' a ne takove jak jsem ja nebo kamaradi.Nejsme teda zadni slusnacci.Taky se oblikame znackove a stylove jenze ne tak jako to delaji prave hoperi.Nevim co mam delat...jelikoz holky poslouchaji HH a hlkedaji jen kluky kteri jsou to samy tak se zacinam bat ze snad nikdy zadnou nenajdu.Ze u nich nemam sanci prave protoze ze nejsem jako oni.Ja nevim co s tim mam delat a proste se toho bojim a bojim se taky ze se to nikdy nevyresi.

Odpověď: (16. 3. 2008, 19.59)

Milý Petře,
co si o své starosti popovídat s tátou nebo dědou nebo aspoň s mámou. Chápu, že hledáš a potřebuješ někoho, kdo tě bude mít rád a koho budeš mít rád ty, ale trochu mne zneklidnuje tvoje věta o tom, že je ti jedno jakou a že to, co své dívce chceš nabídnout je tvé značkové oblečení. Nevím, co znamená věta, nejsme slušnáci ani zda to považuješ za výhodu či nevýhodu. Taky vím, že holky nehledají jenom hopery. Mám pocit, že ohledně vztahu by bylo fajn, kdybys pár věcí si ujasnil...

katy1 píše: (10. 3. 2008, 18.23)

Dobrý den,potřebuji pomoc.Vždy jsem měla se svým otcem špatný vztah,ale v poslední době je to horší.Vždy mi všechno co si o mě myslel řekl do očí.Nebylo to milé ale vždy jsem to nějak snášela.Ale ted mě začal pomlouvat i před ostatními lidmi.Jsem z toho opravdu špatná...Nevím co mám dělat.Naposledy jsem se dozvěděla,že už se těší až vypadnu z domu prý ho jen otravuju...Hrozně to bolí se tohle dozvídat.Vždyt jsem jeho dcera.Já o něm špatně nikdy nemluvila proč to dělá???

Odpověď: (16. 3. 2008, 19.58)

Milá Katy,
někdy mají rodiče kus citové slepoty... a tím ti mohou nevědomě ubližovat... Dítě se rodičovské krutosti neumí moc bránit a tak se stává, že se to zapisuje do "softveru"... a postupně se tedy tvoji prací stává vyčištění a zhojení těchto ran...
To, co dítě potřebuje od rodičů - lásku, pochopení a bezpečí, se postupně holt musí naučit dávat sám sobě a taky při tom nezapomenout na ochranu sama sebe!
Sice nevím, zda to povede k řešení, ale doporučuji ti, tátovi říci své pocity a zeptat se ho na to, na co se ptáš mne.

sluníčko píše: (10. 3. 2008, 17.21)

Dobrý den,
chtěla bych Vás poprosit o radu,pokud to bude možné.Je mi 21 let,pracuji jako recepční,takže jsem v kontaktu s lidmi.Bohužel mi dělá problémy komunikace.Často se mi stává,že při rozhovoru se zákazníkem zčervenám v obličeji a na dekoltu se mi pak udělají rudé flíčky.Nestává se mi to ale jen v práci.Všimla jsem si že se mi to stává i při přechodu ze studeného do teplého prostředí,nebo když jsem nervózní.Už se to ale stává moc často a mě je to krajně nepříjemné.Začínám kvůli tomu pochybovat,že se jednou budu moct vdát,protože představa,že na mě bude koukat celá rodina a já budu flekatá jak dalmatin mě opravdu děsí.Stále ale přemýšlím,jakého by to mohlo být původu,jestli psychického,nebo jesli to souvisí se štítnou žlázou,se kterou se asi 6 let léčím.
Předem děkuji za odpověď.

Odpověď: (16. 3. 2008, 19.57)

Mílá sluneční,
 bylo by dobré zajít k profesionálovi, který vám s tímto problémem může pomoci – může to být i šikovný kineziolog. Mmj. by bylo dobré odhalit své nejvnitřnější pocity při komunikaci s lidmi a s nimi pak citlivě zacházet. Souvislost se štítnou žlázou konzultujte se svým lékařem.

mmisicka píše: (10. 3. 2008, 17.10)

dobry den.potrebovala bych pomoct a nechci nikam chodit protoze by se o tom dozvedeli moji rodice.uz od mala mi vsichni nadavaji protoze sem telnatejsi a nerozumim si se svymi vrstevniky.kdyz jsem prisla na 2stupen zacalo se to stupnovat a dokonce i ucitele me zacali ponizovat a davat moznost spoluzakum se na me vybit(slovne).vydrzela sem to do poloviny 8.rocniku a pak sem se zacala hroutit.chodila jsem k psychologovi ale moc mi to nepomohlo.presla jsem na jinou skolu ale stale se mi vraci vzpominky.kdyz jsem nasla konecne cloveka ktery mi zacal pomahat(muj pritel)tak jsem pak zjistila ze je to devce a ne chlapec.byl to pro me sok ale rozhodla jsem se byt bisexualni a s timto clovekem zustat i nadale ve vztahu.rodice mi ted delaji ze zivota peklo a ja uz dale nemuzu.je to cimdal horsi.chytaji me zachvaty vzteku a place.pomuzete mi nejak prosim?kazdemu se to zda jako blbost a prej se stim musim poprat sama ale ja uz nevim jak dal.dekuji

Odpověď: (16. 3. 2008, 19.57)

Milá Mišičko,  nejprve bych ti doporučila upravit vztah sama k sobě (inspirovat tě může kniha Miluj svůj život). Pak by bylo dobré rozumět sama sobě v oblasti mezilidských vztahů, co se v tobě děje ve vztazích s okolím na úrovni emocí, motivů, bolesti. Pak na této úrovni pracovat. Bez vedení profíka to bude dost náročné. Ale není jiné řešení, než cestu nacházet...

gabina píše: (10. 3. 2008, 15.55)

dobrý den,prosiim poradte co  mam delat, chodim na středni..ale jsem strasne ne stydlivá, ale nervozní..a kvuli vsemu se stresuju...vzdycky kdyz mam mluvit pred tridou nebo neco takoveho tak se mi rozklepe pusa...trva to asi rok...prosim poradte uz sem kvuli tomu chtela spachat sebevrazdu...a jsem strasne naladová..proste jak kdybych se bala mluvit s ostatnima nebo pred nima...poradte prosiim

Odpověď: (16. 3. 2008, 19.57)

Milá Gabino, celkově asi mnohé souvisí s tvým vztahem sama k sobě, je dobré nalézt a posilovat sebelásku (inspirovat tě může kniha Miluj svůj život). Když vyhledáš odbornou pomoc, může být tvá cesta ke zvládnutí tvých potíží rychlejší a efektivnější. Bylo by dobré, naučit se pracovat s emocemi.

aig píše: (10. 3. 2008, 13.07)

Dobrý den,
zanedlouho mi bude 18 let, a i když jsem se na plnoletost hodně těšila, mám pocit, že se mi všechno hroutí pod nohama... Prvním problémem je rodina, nemám matku a otec s babičkou mi dělají pravidelné scény vyloženě kvůli blbostem..a hlavně přehnané..nedávno dokonce kopal v noci do dveří a vzbudil tak celý panelák, abych vylezla ven..chápu, že jsem se měla ozvat, a navíc toho člověka nemají příliš v lásce, ale..i mé okolí jej naprosto nechápe..poslední rok byl navíc prosetý celý takovýmito scénami. Navíc bydlím na vesnici, jistě si dokážete představit jak to vypadá. Druhým problémem je škola..jsem na gymplu, a je to zrovna ten poslední rok co se mi rapidně zhoršil prospěch..pololetí jsem doklepla se 4 čtyřkami, ovšem dneska mi angličtinářka téměř s jistotou oznámila, že mě nechá dělat na konci roku komisionální přezkoušení, fyzikář mi  vzkázal, že se chovám jak svině a on teda bude taky..prostě mám pocit, že tu školu nejsem schopna zvládnout. K tomu všemu sem se prý změnila i chováním..má  "nejlepší kamarádka", jestli ji tak ještě vůbec můžu nazvat, mi po 4 letech co se známe, najednou oznámila, že se občas chovám arogantně, nesnesitelně apod., přestává se mnou prakticky  komunikovat, a když občas narazí na nějaký můj problém, slyším spíše výsměch, čímž mě srazí ještě víc na kolena.. Možná je i podstatná věc to, že jsme společně dříve hodně užívali marihuanu, dá se říct každý den, ovšem po tom co jsem se natrvalo přestěhovala na vesnici, jsem se více začala stýkat se zdejšími přáteli, kterým to hodně vadilo, navíc na to přišla i moje rodina a  tak jsem téměř přestala..a to občas jsou spíše víkendové záležitosti. Svůj osobní život jsem se tak nějak naučila zvládat a doufám, že ten rodinný se s mými osmnáctými narozeninami zlepší, ovšem velkým otazníkem zůstává škola.. Nevím jestli za to může to, že nemám talent na studium (oba rodiče vyučení, stejně jako většina rodiny), marihuana (zhruba od září s ní nemám téměř nic společného, tam začali ovšem nastávat první vážnější problémy) anebo právě osobní a rodinný život..hlavně mám pocit, že se nejsem schopna najednou soustředit, jakýkoli nátlak, že musím má spíše opačný výsledek.. O víkendech chodím na brigádu, většinou dvakrát a dohromady jsem tam každý týden tak 15hodin, hlavní příčinou bylo, že mi rodina často vyčítala peníze. Co si myslíte, že za tak velké zhoršení může a co bych s tím měla dělat..? Děkuji moc za vaši odpověď..

Odpověď: (16. 3. 2008, 19.56)

Milá Agi,
sama píšeš, že toho, co není v tvém životě v pohodě je více. Asi je třeba porozhlédnout se po svém vnitřním i vnějším království. Máte školního psychologa? Třeba by bylo vhodné vyhledat někoho takového (v každém okresním městě je poradna pro rodinu a mezilidské vztahy a tam by se ti také mohli věnovat) Přála bych ti, aby se domácí vztahy zharmonizovala a ty tam nalezla spojence. Také je možné, že jsi prožila něco, co lze intenzitou srovnat s psychický traumatem, které může mít i vliv na kognitivní funkce.  Mmj. dlouhodobé užívání marihuany má vliv na osobnost člověka. Třeba by bylo pěkné nalézt nějaký pobyt zaměřený na sebepoznávání. Jsi-li z okolí, můžeš mne kontaktovat (léčebné meditace mohou přinést harmonizaci emocí, energií...)

ola ver píše: (10. 3. 2008, 7.23)

prosím o radu -  syn si domu nastěhoval o12.let starší partnerku a ona i přesto že byla na léčení před půl rokem, o čemž jsme nevěděli opět pije každý den půl litru tvrdého alkoholu, synovi lže, že nepije a když mu to řekneme, tak nám nadává sprostě a je agresivní a vyhrožuje, nevíme co s tím máme dělat, syn je po těžké nemoci mozku a má mezery v paměti a ona toho zneužívá a dělá z něho hlupáka děkujeme za radu. ola

Odpověď: (16. 3. 2008, 19.56)

milá Olo, z dotazu není zcela jasné, zda žije syn u vás. Je-li syn svéprávný a má-li svou domácnost, mnoho dělat nemůžete. Jedná-li se o váš domov, pak je situace jiná. Nezapomente chránit sami sebe. Jinak můžete mluvit se synem spíše  jako s rovnoceným partnerem tzn. spíše se ptát než radit. Když cítí z vaší strany tlak, reaguje agresí. Můžete navštívit občanskou poradnu.

kivi píše: (10. 3. 2008, 2.04)

Dobrý den, již jednou jsem Vám psala,zatím jsem nedostala odpověď, tak to zkouším ještě jednou.
Můj problém se může zdát malicherný, ale já si s ním opravdu nevím rady. S manželem bydlím v zahraničí, kde také pracuje(Evropa). Bydlíme na bytě ještě se dvěma manželovými kolegy(je zde drahý nájem), kteří jsou většinu dne mimo byt, naštěstí. Přesto(jsem spíše samotář),a cítím se v určitém smyslu omezována, tím, že jaksi postrádám své osobní soukromí.
Předtím, než jsem se sem odstěhovala(zatím to není natrvalo), jsem v ČR dálkově studovala, proto jsem zde s manželemm nemohla být, a byla jsem zvykla na svůj klid. Po dokončení školy jsme se s oba těšili, že konečně budeme spolu, a on slíbil, že najde byt, jen pro nás dva, bohužel se tak nestalo( kvůli již zmíněnému nájmu).Na toto téma jsem s manželem mluvila mnohokrát, a to stylem:"po dobrémm i po zlém", leč neúspěšně.
Abych přešla k jádru věci: již několik let se s manželem snažíme o dítě(podstoupila jsem IVF-bezúspěšně), letos se chceme pokusit znovu. Abych mohla IVF absolvovat, měla bych být psychicky v pohodě, ale pociťuji naprostý opak, rozhodí mně každá maličkost, své city a emoce potlačuji v sobě-ty se pak ve mně hromadí, a já mám potřebu se s manželem hádat, i když se ničím neprovinil; naopak je na mne hodný, ohleduplný a má mě rád.Řekl mi, že se mnou zůstane i bez dětí. Já si ale život bez dětí nedokáži představit, po dítěti moc toužím, zároveň manžela miluji a nechci ho ztratit. S tím, že své emoce držím v sobě, mám problém i po sexuální stránce, nedokáži se uvolnit, cítím v sobě nějaký blok, který neumím přesně definovat. Zhruba 2 roky jsem brala antidepresiva 3.generace, ale po konzultaci s lékařkou jsem je kvůli negativním účinkům vysadila.
Zřejmě bych měla navštívit psychologa, ale tady to není možné, zatím neovládám jazyk natolik, abych se domluvila.
Prosím, poraďte mi, co mám dělat?
PS.Nevím, zda se při odeslání tohoto emailu nezobrazí celá moje email adresa, proto Vás prosím, o zveřejnění tohoto textu POUZE pod přezdívkou "kivi". Děkuji.

Odpověď: (16. 3. 2008, 19.55)

Milá Kivi,
váš pocit nepohody jistě není malicherný, jen není moc jasné, jak vám mohu pomoci.  Ani z mého pohledu antidepresíva nejsou řešení. Vy se z nějakého důvodu necítíte bezpečně. Co s tímto stavem dělat na vnitřní a co na vnější úrovni není v tuto chvíli zcela jasné. Na vnitřní úrovni  je třeba vaše práce, vaše sebepoznání a to korespondenční cestou není zvládnutelné. Potíž je dlouhodobějšího charakteru a tak není možné očekávat řešení ani po jedné konzultaci. Můžete si do Čech zajet alespoň na seminář rodinných konstelací, ale nevidím v něm komplexní řešení, můžete si při té příležitosti domluvit konzultaci se mnou, abychom váš problém uchopily na víceroúrovních. Ve vztahu k manželovi patrně hraje roli to, že vy jste kvůli němu opustila domov a pro vás zahraničí není domovem ...

Bedrunka píše: (9. 3. 2008, 12.07)

Dobrý den, mé problémy jsou na delší povídání. Nemáte prosím kontakt na nějakého psychologa z okresu Opava? Děkuji

Odpověď: (11. 3. 2008, 9.42)

Kontakt na psychologa z jiného regionu se vám jistě na internetu podaří nalézt...

kačena píše: (9. 3. 2008, 10.01)

Vážená ,můj problém spočívá v tom,že takřka po 20 letech soužití došlo k něčemu co nedokážu pochopit.Mně je 48 let a mé ženě 45 let.Asi před měsícem mi oznámila ,že náš vztah již nefunguje. Co však tomu předcházelo je chat  na internetu,kde si chatovala s muži  a pro mne bylo překvapení v tom jak s nimi komunikovala.Ty výrazy jak v pornografickém filmu ,já o tom ani nemohu psát ,neboť jsem od ní nikdy nic takového neslyšel. Až do toho uvedeného času byla má žena naprosto slušná ,hodná ,veselá prostě nebylo jí co vytknout.Nikdy jsme neholdovali alkoholu,peníze nám nescházeli,měla vše co chtěla.Nyní je vše jinak.Našla si známost  na chatu a je jak zbavená smyslu.Ten co jí zaujal je cizinec z Makedonie.Píše ji krásné sms  ale co je zarážející je ten fakt,že po ní požaduje peníze. A nyní  je to o čem chci psát.Posílá mu peníze /EURA/
A ty peníze získává tak že vybrala naše společné účty ,bere si úvěry,které nemůže bez mé pomoci  splatit.Toto mi však neříká a já se to dovídám z příchozí pošty.Nevím kolik už mu poslala ale v tomto je jak smyslu zbavená.Ani nereaguje na syna o mne píše že jí biju a terorizuji.Celá naše domácnost se rozpadla.Pod záminkou že jede s kolegy do Bulharska se chystá odcestovat za tím dotyčným. Nejsmutnější na tom je že přes SKYPE
A zapnutou kamerou se svléká a masturbuje a on tak činí taktéž. Jsme se synem z toho zdrceni a nevíme co s tím udělat.Pro nás nemá vlídného
slova. Jak z toho ?  Mohla byste poradit ?
Můžete tento obsah i zveřejnit ,třeba někdo něco takového taky prožil .

Odpověď: (11. 3. 2008, 9.37)

Milý Jaroslave,
smutný to příběh. Chápu vaši bolest a přeji vám, abyste udržel bezpečný domov pro sebe a syna (mmj. zajistil peníze na účtu - např. tím, že si založíte nový a peníze tam převedete). Změna chování vaší ženy je na hranici  duševní poruchy, ale to vám vaši situaci nevyřeší. Ona je svéprávná a ponese následky svého jednání. Snad by bylo dobré, ještě si popovídat s její kamarádkou...

silyne píše: (9. 3. 2008, 6.39)

Dobry den

Nevim jak zacit ,ale zkusim to.Pripada mi po tom vsem co se stalo za tech poslednich par dnu jako nula nebo nestvura,cvok atd.Jsem vdana nerozvedena bz manzela uz ale zijeme 4 roky a s mym snoubencem spolu zijeme dva roky.Ja mam jedno dite(7) s manzelem a on s prvni manzelkou jedno(17) a druhou druzkou dvojcata(13).Po celou tu dobu co jsme zacli spolu zit jsme zili jen ja,on a muj syn.Zili jsme si hezky a spokojene da se rici.Po 13-letech ho zacala hledat jeho prvni dcera.Po urcitych zkysenostech jsem na cizi lidi dosti neduveriva a tak mi to prirada tak trochu divne .Oba dva jsme se vratili ze zahranici tim spise mi to pripada divne.Zacalo ho hledat taky az po te co zjistili(dcera a matka)ze je zpet.Zijeme spolu ale tak trochu oddelene ja s rodici a on v byte.Pracuje a tak jezdi za nama ve svem volnem case vetsinou na vikendy.Cekame spolu miminko a tak se mi po nem moc styska kdyz je pryc.Mam ho moc rada a nechci ho ztratit.V pondeli mi zdelil ze ho hledala u brachy jeho dcera i s matkou a ze v utery maji uz spolu prvni setkani.Trochu me to zaskocilo nebyla jsem na to pripravena a jelikoz jsem neduverivy clovek rekla jsem ze to neni jen tak,Ze za tim neco bude po takove dobe.On se samozrejme urazil a rekl mi ze za vsim vidim jen penize.Od toho dne jsme se az do patku o tom nebavili.V patek prijel za nama dosti pozde a ja se na neho tesila jak male dide.Prectavovala jsem si ze si popovidame v klidu a bude fajn.Taky jsem si najivne myslela ze se mi bude venovat.Trochu me namichlo ze hned co prijel strcil mobil do nabijecky a posilal si SMS s derou a ja si pripadala jako ze me nevnima.Psali si az do jedne do rana.Pripada mi ze cokoli reknu ohledne tohoto problemu otoci to proti me.Dalsi den byla dalsi hadka.Meli jsme jit k jeho  neteri se podivat na narozene miminko.Samozrejme jeho bracha pozval i byvalou manelku s dcerou.Jeste nez jsme odesli rekl ze nevi co ma delat s tim kdyz tam pujdu ja.Ptala jsem se proc rikal ze kdyz se bude bavit s dcerou ja budu dotcena ze jsem sama a zase naopak ze kdyz se bude bavit semnou za zase ona.Tak se me to trochu dotklo a rekla jsem mu ze jestli mu tam mam vadit tak tam raci nepujdu.A tady od toho se odvijela dalsi napjata situace.Odjeli jsme vsichni i ja a vecer nastal dalsi problem.Radsi jsem byla zticha abych nerekla neco co by ho popudilo k urazeni.Ale bohuzel se stalo ptal se co mi je nalehal a tak jsem mu rekla jen jednu vec z vecera co mi vadilo a od toho vyustila dalsi hadka.Strucne receno na jeho celou rodinu nesmim rict nic spatneho urazi se a neni splachovaci jak rekl.Tak ted nevim jak se chovat,co rikat atd.Mamstrach abych neudelala neco co by ho urazilo.Moc me to trapi a nemuzu ani mlcet protoze to vidi.V noci tise placu aby o tom nevedel pripadam si jako stvura a taky mi rekl ze mam krkavci lasku vuci nemu.Jsem az tak spatny clovek jak mi rika? Poradte mi prosim co dal.

Odpověď: (11. 3. 2008, 9.29)

MIlá Silyne,
vstoupit do rodinného systému muže, který má děti se dvěmi ženami nebývá jednoduché. Jeho minulost skrze děti je ji jeho přítomností - ani pro něj to není jednoduché se v tom orientovat a má kapacitu na volné partnerství (oddělené žití beze svatby). Vy byste si patrně přála od partnerství něco jiného, není ale moc pravděpodobné, že vám to je schopen dát. Rozhodně nemám pocit, že byste byla tak špatný člověk, jen jste v situaci, ve které se cítíte velmi nejistě. Zvažte, zda příjem a výdej v tomto vztahu je v rovnováze... Přeji vše dobré.

asim píše: (9. 3. 2008, 0.40)

Dobry den je mi 16 a prihodila se mi necekana vec.Nevím proc ale ublizuju si a nevim,jak prestat.Staci me mala vec vynervovat a vezmu si nuz a zacnu se rezat ne spolikam nejake prasky a to jen proto abych se uklidnila.Rozhodne to neni kvuli tomu,abych se zviditelnila,jak si vsichni o nas divek myslite ba naopak nechapu svou situaci a nechci zpusobovat dalsi bolest mym rodicum.Me pocity jsou strasne zacnu byt litostiva,ze jsem stale sama,ale kdyz prijde nekdo tak si preji,aby ten dotycny hned odesel.Mam tu nutnost si pokazde ublizit a citit tu bolest,ktera neboli,nebot bolest kterou nosim uvnitr je 1000xbolestivejsi nez tu co si delam na svem predlokti.Nejhorsi je,ze se chcete vylecit a uvedomujete si,co delate ale na nic jineho nemyslim jen na to abych se uklidnila.potrebuji se vyzpovidat mym blizkym pratelum to nejde rict a moji rodice uz na to bohuzel prisly a ja se stydim za to co delam za svoje jizvy kter mam na ruce.Potrebuji si ublizovat a nechapu to!!!pomozte mi prosim ja nejem blazen!!!

Odpověď: (9. 3. 2008, 18.30)

milá míšo,
mejlikem toho asi mnoho nepořešíme. Jsi-li z okolí, můžeme spolu zapracovat na tvé vnitřní bolesti, která je příčinou...Odkud jsi? Můžeme ve tvém okolí najít někoho, s kým by bylo dobré spolupracovat. Nestyd se za to, co děláš. Napiš mi přímo na mejlik.

boobs píše: (24. 2. 2008, 12.04)

Dobrý den,

dostala jsem se do velice nepříjemné situace. Mám 18ti měsíčního syna, s jeho otcem jsem se před pár dny rozešla. Včera se předávkoval práškama, naštěstí se z toho dostane a bude v pořádku. Já ale nevím, co mám dělat, jak se mám chovat, jestli se k němu mám vrátit..

Odpověď: (8. 3. 2008, 21.17)

Milá B.,
o situaci vím příliš málo na to, abych se k ní mohla vyjádřit. Co vás vedlo k rozchodu s otcem vašeho dítěte?

mama píše: (24. 2. 2008, 9.36)

dobrý den,už mnoho měsíců přemýšlím,jak dál ve svém životě.mám pocit,že bych chtěla nebýt a přitom se stydím za svoji slabost.a obávám takového rouhání.mám děti a vím,že potřebují matku. nevidím však smysl své existence.nemám žádnou hodnotu.miluju své děti.a to je i důvod,proč se se svými pocity peru a funguju na pohled svého okolí"normálně".na Vaši stránku jsem se obrátila proto,že nechci nikoho ve svém okolí zatěžovat svými dlouhodobými a stále stejnými problémy.a to nejen proto,že by to nemohlo nikoho bavit a každý má svých "radostí a starostí" dost,ale i proto, že se za to,co cítím, stydím.

Odpověď: (8. 3. 2008, 21.15)

Milá mamko,
jsem ráda, že se s těmi pocity perete. Takovéto krize bývá dobré uchopit jako výzvu... např. ke studiu tajemství života... můžete nalézt zajímavé knihy, semináře... život je složitej, bolavej i kouzelnej... Najdete-li ke mně cestu, můžeme snadněji nalézt klíč k vaší starosti... A rozhodně není třeba se stydět... je třeba nalézt lidi, kteří vám budou inspirací na cestě hledání... Přeji vám, aby vaše kroky nálezaly směr...

katka píše: (23. 2. 2008, 17.25)

dobrý den,
mám problém a čím více o tom přemýšlím tím více se mi zdá jestli bych nemšla navštívit psychologa/psychiatra. Nesnáším děti a už vůbec nemůžu vystát přítelovo děti, které jsou malé, nic mi nedělají ale já si prostě nemůžu pomoct. Co mám dělat???Asi to není normální

Odpověď: (8. 3. 2008, 21.06)

Na psychiatra to nevidím - psycholog by se  hodil.

PAVLA píše: (23. 2. 2008, 13.48)

Dobrý den. Mám velký problém. Dostali jsme se s manželem do velkých dluhů,které nejsme schopni splácet.Jde to jen velmi těžko, i když jsme oba zaměstnaní a máme 2 děti, 8 a 5 let. Samozřejmě i exekuce na oba platy atd... A kdysi jsme podepsali smlouvu, které dodnes lituji. Byli jsme v tak tíživé situaci,že jsme s jistým obch.zást.jedné stav.spořitelny podepsali smlouvu na úvěr, který nebyl zcela legální. Tak jsme se dostali do problémů se zákonem, dostali jsme oba podmínku a moc nás to oba mrzí. Teď k nám pořád jezdí policie, nemůže sehnat manžela, aby mu doručila dopis, který mě už byl předán a já musím doma lhát, proč tady byli, se strachem, jestli se to "neprovalí". Nejsme žádní kriminálníci, jsme normální rodina, ale dostali jsme se ze zoufalství na scestí a já z toho mám strašné stavy.Splácíme poctivě, ale jde mi spíš o tohle... Mám depresivní stavy, hrozně se roztřesu při každém zazvonění zvonku u dveří, špatně spím atd. Mám hrůzu z toho,aby se to nedozvěděli rodiče- bydlíme s nimi v RD, ani sousedé, ani rodina. Vše co řeknu si musím pořádně rozmyslet, musím lhát, protože, kdyby se to "provalilo", vyhodí nás i s dětmi na ulici. Jsem nešťastná a nevím co mám dělat. Nemám odvahu jít se s tím někomu svěřit, protože jsme z malé vesnice, kde si všichni "koukají do talíře". Ty moje stavy jsou strašně ubíjející, nedokážu už nic řešit s chladnou hlavou a pořád mám strach, že se klepu jak osika. Už mě napadá i sebevražda,ale na to nemám sílu, protože mám děti a nemohu jim to udělat.I když píšu tyto řádky, klepou se mi ruce. Existuje pro mě nějaká pomoc? Moc prosím o radu.

Odpověď: (8. 3. 2008, 21.05)

Milá Pavlo,
kdyby se totéž přihodilo vaší kamarádce - odsoudila byste ji? Zkuste sobě poskytnout tolik pochopení a odpuštění jakobyste poskytla ji. Moc se mi nechce věřit tomu, že by vás rodiče vyhodiliDobré by bylo nestydět se před sebou a dokázat se k tomu postavit čelem a přiznat to třeba i druhým. I když je to situace nelehká, dobré je to, že jste zdraví, máte zdravé děti a věřím tomu, že se máte i rádi... Cítíte-li se opravdu psychicky vyštavená, je možné požádat psychiatra o antidepresíva - doporučuji k tomu i několik návštěv u psychoterapeuta.

ketka píše: (22. 2. 2008, 19.29)

Dobrý den!Mam hroznou paniku ale take stres ,jelikož jsem vždy připravená ve škole na příklad vždy se hrozně rozklepu a mám z toho obrovský strach a ani nevím jak je to možné .Avšak  stres je to to samé strach z toho co bude ,strach z písemky,strach jako starost o někoho.Myslím si že se vždy bojím zbytečně.A tak vás tedy žádám o radu pomoc.Děkuji moc  

Odpověď: (8. 3. 2008, 20.56)

Milá K.,
na těchto stránkách vpravo nalezneš dokumenty s radami
http://cz.lundbeck.com/cz/publ…
Kdybys přišla ke mně, naučili bychom se spolu léčebnými meditacemi harmonizovat na emoční úrovni některé spouštěče a postupně vyčistili některé bloky/strachy/úzkosti.
Přeji vše dobré.

krystina píše: (22. 2. 2008, 16.32)

Dobrý den,
potřebovala bych pomoct, poradit...nebo spise se nekomu sverit,jelikož na to nikoho nemam, ja už vlastně ani nevím,co potřebuji.
V poslední době jsem dost na dně.Jsem v prváku na vysoké škole, na kterou jsem velice chtěla jít.Byla jsem šťastná,když jsem tam nastupovala, jenže nyní nemám radot absolutne z ničeho.Příjde mi, že jde vše proti mě.Před VŠ jsem studovala gympl, se spolužáky jsem si moc nerozuměla, a tak tam odtaď nemám žádnýho oprvdovýho kamaráda.Na ZŠ jsem měla výbornou kamarádku,ale jelikož jsme šly každá na jinou školu, rozpadlo se tak nějak i naše kamarádství...chci říci-mam spoustu kamarádu,ale nemám ani jednoho tak dobého, kterému bych se mohla svěřit, vyplakat se mu na rameno apod. ...,proto mám nyní pocit, že vůbec nikoho nemám, že pro nikoho nic neznamenám.Mám přítele už téměř dva roky, jenže se vidíme bohužel jenom o víkendy a v týdnu se mi ani moc neozývá, což mě samozřejmě vadí, protože mi prostě chybí a chci s ním být v kontaktu alespon pres ten telefon...toto kdyz mu vzdycky reknu,tak me osoci,ze mu neco porad vycitam,vsechno to otoci proti me a udela ze me absolutni histerku...ted resime to, jestli se rozejdem nebo ne...a chova se ke mne hrozen,absolutne arogantne, jak kdyby v sobe nemel kousek citu... mne na me strasne zalezi, nedokazu si zivot bez nej predstavit...,a tak porad jenom brecim, ani nikam nechci chodit,kdyz nejsem s nim... a tak nejak jde celej muj zivot do pr...!Vsechno jsem si predstavovala jinak ....Omlouvam se, ze vas obtezuju,ale ja uz se opravdu nemam na koho obratit.Krystina

Odpověď: (8. 3. 2008, 20.50)

Milá Krystínko,
k odpovědi se dostávám teprve ted, jak se daří? už je lépe?
Rozchody bývají bolestné, je dobré, když nás něčemu naučí, dovedou nás k nějakému poznání - třeba k tomu, co chceme... taky k sebepéči (protože to za nás nikdo neudělá).  Rozhodně se neponižujte... a pokuste se porozhlédnout po svém okolí a určitě najdete nějakou dívku, dívky, kde se vám podaří z rozchodu lépe uzdravit.
R.š.