Odpovídá psycholog, psychoterapeut více ; dotazy můžete pokládat, pokud je okénko otevřeno, odpovědi naleznete do týdne rovněž zde. Poradna se uzavře po položení desátého dotazu.

  • Po internetu poskytuji všeobecné informace. Při osobní konzultaci jsou informace k Vaší osobě zcela konkrétní
  • Potřebujete-li dohovořit osobní konzultaci nebo konzultaci s psychologem online, kontaktujte mne telefonicky: +420 777 588 352 nebo emailem
  • Vše zde napsané bude zveřejněno

Vážený pisateli,

tento týden již bylo položeno mnoho dotazů a není v mých silách odpovědět na více. Máte-li zájem, vyčkejte, poradna se otvírá vždy v neděli o půlnoci.
 Pokud máte zájem o zodpovězení dotazu mimo poradnu on-line, zašlete dotaz na email: radana@rovena.info a 100Kč na č.ú.: 2500034126/2010.

< novější | 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >

Romana píše: (13. 7. 2010, 10.53)

Dobry den,
Mela bych dotaz ohledne meho pritele. Mozna dulezity fakt, je o 24 let starsi nez ja. Kdyz jsme se poznali, vazil 125kg. Pak jsem otehotnela, do porodu bylo vse v pohode, jak se rika "jedl se mnou". Kdyz mel maly pul roku, prisel pritel o praci v CR a jako on, cesky spatne mluvici nemec praci v CR nesehnal. Takze jsem nastoupila do prace ja, abych nas udrzela aspon trochu nad vodou a on byl doma s malym. To trvalo pul roku. A v tu dobu zacalo to jeho hrozny ubirani na vaze. Kdyz byl malymu rok, vazil neco pres 100kg. Myslela jsem si, dobre, je starsi a a chce byt pro me atraktivni, tak zhubnul, i kdyz nikdy nepadlo ani slovo ohledne jeho vahy nebo postavy. Ale brala jsem to.
V prosinci jsem v praci skoncila a prestehovali jsme se do Nemecka, odkud pochazi, aby si nasel nejakou praci. Takze se role otocila. Praci poradnou nesehnal, prvne jezdil u silnicaru, prohrnovat snih. To znamena vyjel kdyz mu zavolali, treba ve 2 v noci, nektery dny vubec. Kdyz skoncila zima, nastoupil do firmy, kde rozvazi baliky(balikova sluzba, neco jako PPL) Ale rano odjede, a prijede az vecer, nekdy az kolem 22h. Takze cely dny probeha s balikama a to 6 dni v tydnu. Volno ma pouze v nedeli a tu vetsinou prospi. Ale co je problem, nema chut k jidlu, hodne malo ji a uz opravdu vypada nezdrave. Nyni je na 87kg na 190cm. Uz 2x(co tedy o tom vim) omdlel. Jednou doma a jednou pri roznaseni baliku. Mam o nej strach a nevim, jak ho "donutit" neco jist. Jsou dny, kdy za cely den neji vubec nic, jen pije tekutiny a KOURI! Ted za 4-6 tydnu nastupuje(konecne) do nove prace, zpet do kancelare jako reditel v jedne firme. Myslite ze se to zase zlepsi, kdyz bude mit zase praci kterou vzdycky delal a na kterou je zvykly a zacne zase s chuti jist? Mam o nej velky obavy, protoze uz opravdu nevypada zdrave, ma hrozne vyhubly nohy a kdyz ke me sedi zady, mohla bych mu spocitat zebra. Co se tyce zdravotni stranky tak je vse v poradku.
Dekuju moc za odpoved, Romana

Odpověď: (13. 7. 2010, 20.30)

Milá Romano,
nějak z vašeho psaní nevím, co vlastně on, proč to dělá... pokud je to apatií, depresí, bylo by třeba, aby začal spolupracovat s psychoterapeutem na sebelásce a sebeúctě.

Bára .... píše: (13. 7. 2010, 10.34)

tady máte můj problém ze kterým se trápím.Mé sestře se narodilo miminko a já se bojim že už si mě nebude všímat co mám dělat

Odpověď: (13. 7. 2010, 20.25)

Milá Baru,
ano, v životě sestry je najednou někdo moc důležitý, přejte jim to, mějte ráda svou neteř či synovce. Sestrou budete stále a když budete přející sestrou, bude to fajn.

Martina píše: (13. 7. 2010, 8.18)

Dobrý den, mám velký problém, který poslední dobou ničí můj vztah s přítelem, a tím je moje žárlivost na to, že přítel (45) už nechce děti. Z manželství má dceru (15), nechce se ani teď rozvést,protože se s  manželkou dohodli, že se rozvedou, až dcera bude plnoletá a je mu  jedno, že mně to strašně vadí! Místo toho, aby byl na mé straně, tak raději vychází vstříc své bývalé ženě kvůli dceři! Se mnou už společné dítě nechce, ačkoli na začátku vztahu mluvil jinak, říkal, že mi dva bychom spolu měli nejkrásnější dítě pod sluncem, že podruhé už by si dítě vychutnal víc než to první...atd., a když jsem o tom začala před cca půl rokem mluvit, tak řekl, že dítě je pro něj uzavřená kapitola, že už žádné nechce. (Jsme spolu 4 roky). Pro mne je rodina všechno, smysl života! A já se nedokážu smířit s tím, že jeho manželka s ním tohle štěstí měla a já ne, že s ní on tohle štěstí v podobě rodiny jako takové (svatba, dítě) zažívat chtěl a se mnou to odmítá. Žárlím v tomto na jeho ex a neumím si s tím poradit. Pomalu, ale jistě tím ničím náš vztah. Zapoměla jsem napsat, že já sama mám dvě děti, ale touha po společném je veliká, je to pro  mne něco jako třešnička na dortu. Mám příteli za zlé i to, že se mnou dítě nechce, ale pro svou dceru udělá první poslední, když jí nevidí týden, je celý nešťastný, když mu dcera odjede na tábor, tak jí každý druhý den volá, je na ní abnormálně fixovaný a další už nechce. Začínám ho za to až nenávidět. Poraďtě prosím co mám dělat. Předem děkuji.

Odpověď: (13. 7. 2010, 20.23)

Milá Martino,
to, co vy dáváte partnerovi, váš partner vám nedává a dávat nebude. Nejste pro něj první, ale on pro vás ano. Z toho vaše žárlivost. Takže bud se smiřte s tím, že první nejste a nebudete a nebo mu dejte vale. Držím palce.

Pampeliška píše: (13. 7. 2010, 8.16)

Dobrý den, obracím se na vás s dotazem, protože už si pomalu nevím rady. Je mi 20 let. Nevím, co se se mnou děje. V poslední době trpím nevysvětlitelnými stavy skleslosti, nedostatku energie, nedostatku chuti něco dělat, přecitlivělostí atd. Příčinou toho je nejspíš tlak všeho, čím jsem v poslední době procházela. Možná zčásti stres z maturity a přijímacích zkoušek, možná to, že jsem se nedostala na vysněnou vysokou školu-psychologii, ačkoli jsem se přípravě věnovala již dlouho předem. Namísto toho jsem se dostala na školu, kterou jsem volila jen jako krajní možnost a ještě je celkem dost daleko. Ale s tím už jsem se nějak vyrovnala a pomalu se začínám i těšit. Trápí mě však můj současný psychický stav, který jsem popisovala na začátku. Moje sestra to charakterizovala dokonale, že mě cosi takového přepadne pokaždé, když jsem déle ja týden doma. A má pravdu, protože se to skutečně stále opakuje. Snad je to tím, že mám odjakživa silnou potřebu bý alespoň část dne sama, což jde doma těžko, obzvláště když každý svůj krok musím nejdříve ohlásit, vysvětlit a když jedu někam dále, tak se to neobejde bez telefonování několikrát denně. Ale rodiče mám moc ráda, jen jsem od prváku byla radši na intru, což pro mě teď skončilo a nemohu se s tím asi vyrovnat. Na intru jsem byla šťastná, konečně jsem měla několik přátel. Jen jedna věc není asi normální, totiž že jsem se velice silně upínala na vychovatelky, obzvláště na jednu, která mi na začátku hodně moc pomáhala.Teď vidím že je všechno pryč. Navíc se mi začali vracet myšlenky na bývalého přítele, první a zatí mjedinou lásku, se kterým jsem se rozešla před rokem a teď si uvědomuju, že toho stále lituju, mám výčitky svědomí vůči němu, protože pro něj byl rozchod asi nepochopitelný. Pro mě vlasně teď už taky, mohlo za to, že jsem nevydržela jakési zesměšňování vztahu od rodičů, hlavně od mamky a snad jsem ho na krátkou dobu přijala za své. Teď má nutkání přítelovi poslat dopis, všechno mu vysvětlit, ale na druhou stranu o něm od té doby nic nevím, nechci se mu plést do života.
Omlouvám se za tak dlouhý popis, vím že zde na to není místo, ale asi jsem se potřbovala ze všeho alespoň vypsat. Předem Vám děkuji za jakoukoli radu nebo doporučení. Pampeliška

Odpověď: (13. 7. 2010, 20.34)

Milá Pampeliško,
zminujete několik témat. Doporučuji, abyste vyhledala psychoterapeuta a s ním ta témata řešila na emoční úrovni. Jedno z témat: něco nezdravého na vztahu s rodiči... V reálu vyhledat přítele a do rozchodu vnést světlo mi připadá jako vcelku vhodné...
Držím palce

MONIKA píše: (12. 7. 2010, 20.19)

Dobrý večer mám syna 2 roky. Je namě zcela fixovaný,nemohu bez něj prakticky nikam, nechce jít sám ani s tatínkem na procházku. Je nato nějaké řešení nebo máme čekat až z toho vyroste?? Děkuji za odpověď. Monika

Odpověď: (13. 7. 2010, 20.27)

Milá Moniko,
můžet vyzkoušet rodinné konstelace, občas se tam ukáží zajímavé souvislosti.

jajina píše: (12. 7. 2010, 17.50)

Dobrý den, mám problem s manželem. Jsme spolu 28 let mame dve dospele deti.
ale nasla jsem na pocitaci spoustu fotek a filmu s tematem zabijeni lidi, jejich porcovanim a kounzumaci. Zapatrala jsem houbeji a nasla mnoho CD a DVD s touto tematikou. Muzete mi poradit co mam delat? Zacinam se take bat aby to nechtel vyzkouset realne. Nikdy na me ruku nevstahl a byl na me hodny , ale uz 2x mel milenku . Jsem bezradna  dekuji za odpoved

Odpověď: (13. 7. 2010, 20.20)

Milá Jáji,
každopádně bych se ho na to zeptala... bez afektu, bez emocí... nechat ho volně reagovat a vyprávět...jak se při tom cítí... co ho napadá, když se na to dívá... jestli si představoval... :(

Anežka píše: (12. 7. 2010, 17.31)

je to 15 let co me manžel chodil za jednou děvenkou když se vrátil tak jsem mu odpustila byly tady děti a měla jsem ho moc ráda za ty roky jsem mu to vyčetla asi 3x. Dnes spolu nemluvíme když musí odovědět tak mluví usekačně odmítá jist co uvařím a důvod protož nedokážu sedět bez čině a musím něco dělat,pomáhat.Já byla doma on chodil do práce tak jsem mu chtěla pomoct aby si mohl odpočinout tím myslím že třeba vymaluji natřu okna dvěře a mě to baví. Je tak naštvaný že mě dokonce řekl že si hldá podnájem neví kdy to bude jestli za rok měsíc nebo půl roku.Dům prý napíše na syna a on půjde.Nechápu to prý mě mockrát říkal že nemám tyto práce dělat že to nechce.Má svýho koníčka hraje přes internet hru dobře se při tom baví dokonce se schází na srazech.Nedávno se nam polámala postel tak jsme se domluvily že koupíme novou tak jsem ji objednala mezítím jsme se synem vymalovaly a se starším synem přestěhovaly nábytek protože jsme jim daly větší pokoj.Postrel dovezly první noc spal v obyváku a v sobotu tam přespal když jsem přišla s práce tak mě na to řekl že ta postel je na hovno že se na ní nedá spát protože je tvrdá přitom ta původní je stejně tvrdá ale jenom proležená,že chce tu starou tak jsem uděla jedinou věc která šla udělat po hadce která byly před tím postel se donesla teď máme v ložnici 3 postel nemůžem se tam hnout ale on je spokojen.
Vrátí se k té hadce nebo spíše v´ýměně názorů ja mluvila klidně a on hučel
začlo to tou postelí pak přešel na to že něco doma dělám to co by měl on.Prosila jsem ho ať nikam neodchází a dá mě ještě šanci abych mu dokázala že to nebudu to co má dělat on.Budu se věnovat jenom domácnosti a zahrádce tak mě na to řekl že tu šanci mám ale že chce pryč tak jsem to nevydržela a řekla jsem mu že on před 15 lety dostal šanci a že si myslím že tenkrát on mě ublížil víc něž já jemu a taky dostal šanci.Zeptala jse se ho se strachem jestli někoho má když chce odejít tak řekl že ne věřím mu protože kromě práce je doma.Další otázka byla jestli mě má vůbec ještě rád tak m odpověděl že neví a teď nevím co si o tom mám myslet mám ho moc ráda ale strašně mě to deptá prosím poraďte mě .děkuji

Odpověď: (13. 7. 2010, 20.17)

Milá Anežko,
budu stručná - kdo chce kam ... Nemůžeme nikoho držet násilím... a taky nemáte zapotřebí neuctivé jednání... Můžete navrhnout návštěvu poradny. Dělejte si  hezky.

charllota píše: (12. 7. 2010, 13.15)

Dobrý den, můj partner a já máme problém s jeho babičkou.Nejhůře celou situaci nesu já. S manželem jsme již 9 let, z toho 2 roky svoji a skoro tyto dva roky bydlíme v RD u jeho rodičů, kde "bohužel" nyní přebývá již 3tím rokem jeho babička, která tu měla být jen na nějaký čas. Situace se vyvinula tak, že jsem ze zdravotních důvodů musela co nejdříve počít, nyní jsem v polovině 7. měsíce. Těhotenství mám od začátku rizikové, před 1-2 měsíci se můj stav zhoršil a musím být v naprostém fyzickém a psychickém klidu kvůli předčasnému porodu! Po fyzické stránce se uhlídám, ale manželovo babička mě (manžela, tchýni) psychicky deptá a vyvíjí šílený nátlak. Jelikož přespává na své posteli v kuchyni (je jediná v domě, pro všechny společná a uprostřed domu), je velmi těžké se jít třeba napít či vůbec najíst. Neustále sleduje, co si berete z ledničky, kolik toho sníte, co si můžete vzít k jídlu, proč si vůbec tuto potravinu berete, proč do té kuchyně lezete (např. večer nebo brzy ráno),vadí jí když se odloží použité nádobí na linku, že ten snědl to a druhý zase ono, neustále nadává (velmi často dosti nevybíravě) úplně na cokoli, stačí jen projít a hned vám něco vmete do obličeje, psovi nadává někdy tak nahlas do "hajzlů zasranejch" (promiňte mi ten výraz)  že to slyším až do patra kde s manželem bydlíme, nikam nikdo pomalu nemůžeme jet, protože nám vyčítá že tam bude sama a pak sem jezdí příbuzenstvo jak do hotelu se o ní "jako starat" (střídají se třeba po 2 dnech, pak přijede zase někdo jiný). Nejhorší je, že babička má 4 děti, mou tchýni a další 3. Nikdo se nemá k tomu aby si jí načas vzal (protože ví jaká je), tchán se do toho nechce asi vměšovat, protože jeho matka to není, a tchýně se nechce rozhádat se sourozenci.Oba chodí do práce, zatím co sourozenci tchýně jsou v důchodu. Navíc tchýni teď přidělávám starosti já, protože jak už jsem řekla musím jen ležet a nikam moc nechodit. Já mám veliký strach o malé, aby se nanarodilo předčasně a nemělo nějaké trvalé následky, jelikož už druhé dítě mít asi nebudeme moct. Jsem úplně bezradná, nevím co dělat  na koho se obrátit. Manžel to včera už také neunesl a na babičku začal křičet a vše jí vyčítat, atmosféra je tu tedy docela hustá. Je skoro půl 2 hod. odpoledne a já ještě nejedla, protože nevím co mě čeká až přijdu do kuchyně (a to mám brát 4x denně léky po "jídle"). Nevím zda vyhledat odborníka, či se třeba svěřit mému lékaři či gynekoložce, nevím totiž jestli jako rizikově těhotná nějaké léky na nervy mohu užívat.Pak mě ještě napadlo se nechat hospitalizovat v nemocnici abych nebyla tady tak vystavená tomu stresu (má gynekoložka mi doporučila pobyt v nemocnici kdyby se můj zdravotní stav do budoucna zhoršil). Zrovna jsme začali se stavbou RD, ale protože jej budeme stavět víceméně svépomocně, stěhovat se odsud budeme za 1,5 - 2 roky! Nejraději bych obvolala sama příbuzné aby si babičku vzali, ale bojím se že mě zavrhnou, já budu ta která jí odsud chce vystrnadit, já budu ta zlá a nejhorší je, že se bojím aby si nemysleli že svou situaci jen předstírám a že mi fyzicky trochu něco je ale po psychické stránce to hraju a nic mi není. Předem děkuji za radu, Ch.

Odpověď: (13. 7. 2010, 20.13)

Milá Charlloto,
při čtení Vašeho psaní se mi líbilo, když jste začala uvažovat o tom, že půjdete jinam. Nevím, zda do nemocnice nebo ke svým rodičům, ale někam pryč. Pokud byste se k tomu odhodlala, připadá mi to jako dobré řešení. Ano, rodina tchýně má své problémy, rodinné propletence, které nechává tímto způsobem běžet, pro Vás je to nepřijatelné, proto si jdete zajistit klid jinam. Je na nich, jak se s tím kdo popasuje. Pak bych Vám doporučila naučit se pracovat se sebou tak, abyste udržela svůj klid a stabilitu a její keci nebrala osobně, aby "chodily" kolem Vás. To by bylo fajn, ale nemyslím, že ted se to sama nenaučíte. Ani starý člověk nemá právo terorizovat rodinu, takže jednání vašeho manžela bylo v pořádku... Klidně ji můžete odpovědět, že to není její starost apod. Nedejte se vykolejit jednou bábou :).

martina píše: (12. 7. 2010, 9.34)

dobré dopoledne,
 je mi 37 let a jsem rok a půl vdaná, Můj problém spočívá, že mám extrémně žárlivého manžela, má své názory a dokonce dnes už i myšlenky, že mám nějakého milence. Je pak agresivní, jak slovně tak poslední dobou vychyluje i v násilí , jakože chytání za bradu, ruce,... Dnes a denně se kvůli domu dohadujeme, samozřejmě žádný milenec není, svému muži jsem věrná a oddaná, jenomže, ale on mé odpovědí či vysvětlení nebo i debatu nevnímá, nebere na vědomí a stále dokola mluví jako že, vy.... ) jako já plus vymyšlený člověk)Mě to pochpitelně uráží a ponižuje. Chtěla bych poprosit o radu, jak s manžele mluvit, aby už konečně pochopil a otevřel oči a viděl jako každý jiný a i ostatní, že jsem věrná žena mu oddána. Děkuji

Odpověď: (13. 7. 2010, 20.00)

Milá Martino,
doporučuji, abyste si nalezla knihy a kapitoly  o žárlivosti. Najdete je třeba v knihovně v poličce o partnerství, vztazích apod. Vypadá to, že manžel je chorobně žárlivý, takže by bylo dobré, aby vyhledal pomoc, což asi nechce, proto doporučuji, abyste mu navrhla, že už si s Vaším vztahem nevíte rady a proto byste ráda, aby s Vámi zašel do poradny... uvidíte, zda při konzultaci s nezávislou osobou alespoň trochu změní úhel pohledu... pak by měla následovat další spolupráce. Jinak Vám doporučuji vnímat jeho řeči neosobně, jen ho pozorovat a nereagovat.
(dost často se stává, že žárlivý partner dříve či po letech dožene partnera k nevěře)

Martin píše: (7. 7. 2010, 10.29)

Dobrý den,je mi 24 let,mám bipolární afektivní poruchu, s depresí se léčim od 17ti let, ve 20ti jsem měl první mánii, podruhý jsem ji měl teď od prosince do března, byla hodně psychotická, trápí mě to že mám hrozně prázdno v hlavě, často mám úplně bezmyšlenkový stavy, mám hrozné problémy si něco představovat, fantazie zkrátka selhává, zapomínám, citově jsem oploštěl, dřív jsem depresi dost zapíjel alkoholem a kouřil jsem trávu,doktorka říká že mozek poškozenej není,ale já dost dobře nechápu co je v hlavě špatně při takové poruše myšlení,myslim že depresi mám hlavně z téhle otupělosti,mám plný inval. důchod,nechodim kvůli tomu ven,vyhýbám se lidem aby to na mě nepoznali,při mánii tohle zmizí,ale jinak takhle trpim od 20ti let s tim že to prázdno je letos už fakt šílený,antidepresiva mi nepomáhají, nevim co to způsobuje a jak stav zlepšit.Jestli k tomu něco víte, nebo co s tím dělat tak poraťe. Díky Martin

Odpověď: (10. 7. 2010, 13.50)

Milý Martine,
osobní konzultace by byla výrazně nosnější. Bylo by třeba pracovat na energoinformační úrovni. Prosím Vás, přijměte se takový jaký jste, nestydte se za sebe, chodte ven. Držím palce.

Konvalinka píše: (6. 7. 2010, 21.40)

Dobrý den,jsem doma s 6letou holčičkou která je často nemocná.Asi jsem ji trochu rozmazlila.Je celkem hodná ale stále vyžaduje moji přítomnost.Nechce být delší dobu doma s otcem a ani k jeho rodičům nechce.Já už rodiče nemám.Nikam radši nechodím protože vím že bude doma brečet.Ráno vstávám v půl šesté a celý den kmitám až do půl desáté.Někdy už sotva koukám.Snažím se jí věnovat ale musím také zvládnout ostatní.Ona vyžaduje abych s ní chodila všude,třeba i na záchod.Prý se sama bojí.Nechci ji odmítat vždyť jsem její matka.Chtěla bych ale také trochu klidu pro sebe.Někdy mám pocit že se z toho zblázním a zakřičím v nesprávný čas.Nejhorší je že kolem sebe stále poslouchám jaké mám štěstí že nemusím do práce a že můžu zůstat doma.Já bych přitom klidně zmizela na celý den a šla klidě i k lopatě.Kde dělám chybu?
Děkuji za odpověď.

Odpověď: (10. 7. 2010, 13.40)

Milá Konvalinku,
chybu neděláte. Doporučuji navštívit seminář rodinných konstelací např. www.rodinnekonstelace.cz nebo www.konstelace.info . Na klid pro sebe máte právo. Na záchod s ní nechodte a pozornost postupně omezujte.

Myja píše: (6. 7. 2010, 18.28)

Ex milenka ako "kamaratka"?
  mojim priatelom sa pozname 19 rokov, za tento cas sme nejaky cas boli spolu, nejaky cas sme boli rozideni a mali inych partnerov, najdlhsi cas sme mali "vztah na dialku", pretoze ja som dlhy cas pracovala v zahranici. V tomto case, ked som bola v zahranici, sme sa ani nerozisli, ani si nedohodli "volny vztah". Boli sme oficialne stale par. Moj partner mal ale v tom case vzdy nejake vztahy pomimo, tvrdil, ze len "na sex", ze on je "normalny muz, ktory potrebuje sex". Na viac tychto vztahov som prisla a mali sme s tym nemale problemy. Vzdy som sa to ale snazila tolerovat/ospravedlnit tym, ako mi to vysvetloval. Nakoniec, vidali sme sa naozaj zriedka. Teraz som uz doma a moj/nas problem je, ze on stale udrzuje vztahy s tymito zenami. Tvrdi, ze su to len vztahy priatelske, preto nevidi v tom problem. Telefonuju si, zrejme sa aj stretavaju, pomaha im s vecami, napr. kupou auta, dokonca od jednej objednaval okna do svojho bytu a pod. Podla neho to je ok, a ja nie som "normalna", ak mi to vadi. Ja to citim tak, ze su to zeny, s ktorymi ma "podvadzal", tak to pokladam za velmi nevhodne, aby sa on s nimi, hoci len priatelsky, stykal.
Moze mat muz za kamaratku zenu, s ktorou svoju terajsiu partnerku podvadal? Nevieme najst vychodisko v tejto veci, tak Vas prosim o Vas nazor.
Dakujem.

Odpověď: (10. 7. 2010, 13.36)

Milá Myjo,
váš vztah byl vždy provázen maximální svobodou a akceptací druhého, takový jaký je. To je cenné. Příběh nestandardní, měl svá pravidla a tak najednou váš požadavek je nepochopen. Zvažte, zda od partnera dostáváte pocit, že jste pro něj jedinečná nebo-li královna harému, zda se na partnera můžete spolehnout. Pokud ano, máte možnost se rozhodnout, zda situaci přijmete tak jak je a kamarádky mu budete přát nebo zda  se budete trápit a vztah dusit a nebo ze vztahu odejdete. I Vám doporučuji vnitřně se vyvážit na všech úrovních a pak se rozhlédnout. Cháp, že k takové práci potřebujete "trenéra".

evelinka píše: (6. 7. 2010, 17.45)

Dobrý den.Chtěla bych poradit,jsem s manželem už 25 let,máme dvě dospělé děti,našla jsem si přítele ,je ode mne 150km,jezdím za ním každý víkend,miluji ho,ale bojím se doma vše zpřetrhat a začít někde mezi cizími lidmi a v cizím prostředí,říká,že ,mne miluje,je svobodný,také mi vadí jeho návštěvy maminky,které musí být stále při ruce,protože má nemocného manžela,svůj vztah už tajím rok,doma už berou samozřejmě moje odjezdy o víkendu,neptají se kam jedu,když jsem tam ,chci domů a když jsem doma ,chci tam,mám dané datum přítelem,když se nerozhodnu pro odstěhování se od rodiny,tak se se mnou přítel rozejde,každé naše loučení nás bolí,toužíme po sobě,nevím,co mám dělat,vše nechávám nějak plynout,nedovedu si představit,že ho ztratím,je to moje opravdová láska,doma ale nechci ublížit,mají mne rádi,jak se zachovat?Děkuji za odpověď....

Odpověď: (10. 7. 2010, 13.30)

Milá E.,
odpovědnost za rozhodnutí musíte nést sama. Neznám váš život, vaše manželství, zda si manžel zaslouží, abyste od něj odešla... S klienty v podobné situaci pracujeme v první řadě na tom, aby stáli ve svém středu a pak se svobodně po svém království rozhlédli.

Jana píše: (6. 7. 2010, 16.52)

Dobrý den, mám poněkud zvláštní problém a nevím, kam se s ním obrátit. Studuju vysokou školu a celý rok bydlím na kolejích. Mám tam kamarády i přítele. V létě všichni odjíždí domů a i když se s nimi vídám, musím se též přestěhovat k rodičům (nebo zůstat na koleji sama). Rodiče bydlí v malé vesničce, kde nemám žádné přátele a ani v okolí nikdo mě blízký, kromě rodičů, není. Nemám možnost úniku a připadám si tu jako ve vězení. Brigáda ani studijní praxe mi nijak nepomáhají. Navíc mám problémy s otcem. Asi 7 let spolu prakticky nekomunikujeme, naše hovory se omezují na čistě praktické věci. Už minulý rok mě začal sledovat, jeho oplzlé pohledy na má prsa či zadeček jsou velmi nepříjemné a snaha vyhýbat se mu je vyčerpávající. Mimo domov jsem spokojená sama se sebou a mám radost ze života. Tady se měním na zamlklou zamračenou osobu která nechce vylézt ze svého pokoje a odpočítává dny do odjezdu. Děkuju vám za radu.

Odpověď: (10. 7. 2010, 13.27)

Milá Jano,
je prima, že máte už částečně svůj svět. Sama cítíte, že návrat domů vám neprospívá. Dělejte si program co nejvíce mimo domov a domů se chodte raději jen vyspat. S přítelem nemůžete pobývat?
Kdybyste chtěla řešit složité vztahy v rodině, přihlašte se na seminář rodinných konstelací.
Držím palce.

tryskomyš píše: (6. 7. 2010, 16.14)

Dobrý den,máme s manželem problémy ohledně výchovy dětí.On jim málo,kdy řekne jmény a říká jim třeba opice.Co mám s tím dělat....všichni mu říkají at jim,tak neříká když mají jít v září do školky.Mě taky názývá všelijak jen málokdy jménem.Už jsem volala i tchýni at mu domluví ale se ho ještě div nezastane,tak mi prosím poradte co s tím...jsem z toho neštastná.Málo kdy poslechne je jako malé dítě,je nepořádný a když po něm něco chci,tak mě pošle někam a at držím hubu.Díky za odpověd

Odpověď: (10. 7. 2010, 13.22)

Milá tryskomyško,
ono pro něj užívání těchto oslovení může být vyjádřením hezkého vztahu k Vám, že vás a děti má rád.  A nechováte se k němu jako k malému dítěti? Ano, hrubý by na Vás být neměl. Můžete se objednat na konzultaci, kde se budeme věnovat tréninku asertivní partnerské komunikace.

katarinka píše: (6. 7. 2010, 14.19)

dobrý den, mám problém, táhne se to od Vánoc.
byli jsme u manželovy rodiny a došlo k hádce mezi mnou a tchyní. tedy spíš tchyně nadávala mě,ptž s ejí nelíbilo,že jsme se s manželem pohádali u nich v domě. Zavrhla mě a zakázala mi vstup k nim. Smí tam jezdit jen manžel s dcerkou. A nastává problém,že já se nedovedu smířit s tím,že jeho rodina mě k smrti nenávidí a odsoudili mě k věčnému zavržení. Připojila se k ní komplet celá rodina.
Manžel svou rodinu miluje i když ví ,že způsobili něco co bylo uplně zbytečné,dalo se to snadno vyřešit bez dramatických nadávek na mou osobu.
Nyní nám to ve vztahu velmi skřípe, ptž já se s to situací nedovedu srovnat. To že budu ochuzena o to, stýkat se s manželovými přáteli,známými i rodinou,kterou jsme měla vcelku ráda.Na druhou stranu, kdybych manželovi zakázala tam jezdit,tak by byl neštattsný on. Ale nevidím jiné východisko než rozvod, i když muže miluji a on mě. Ale rodiny se nevzdá a já se budu věčně trápit tím,že oni mu dirigují život- jezdi sem,ale bez ní., Nechci k nim pouštět dcerku-2 roky.
Co byste mi poradili? je z toho nějaká cesta ven?

Odpověď: (10. 7. 2010, 13.19)

Milá Katrin,
je vidět, že děláte rázná rozhodnutí. Manžel s rozvodem souhlasí? Manžel by se Vás měl zastat, to je pravda. Pak je také možné komunikovat přímo, jet třeba za tchýní a zhruba to, co píšete mně, říci jí a zeptat se jí, zda byste společně nenašli cestu k odpuštění...

pan M píše: (5. 7. 2010, 9.16)

Dobrý den už od dětsví sem procházel dost velkým stresem.Nyní ale nedokážu unýst stresové situace a věc se mnou postupuje až k psychickým záchvatům.Mám strach že v takovéto situaci bych mohl udělat i věci kterých bych litoval.Rozhodně přemýšlím o tom že bych se s někým poradil, ale mám práci ve které si toto nemohu dovolit.

Odpověď: (10. 7. 2010, 13.09)

Milý M.,
moc Vám nerozumím, obzvláště nerozumím poslední větě. Připadá mi, že sám sobě roztáčíte kolo, utahujete smyčku... Přeju Vám, abyste se rozhodl, vyhledat pro sebe to, co potřebujete.

I. píše: (5. 7. 2010, 1.05)

Dobrý den,
je mi 18 let a mám problém sama se sebou. Je to pro mě strašné přiznání ale trpím tím asi od narození. Bojím se cizích lidí, nebo mám strach projevit svůj názor i třeba u lidí které znám. Když přijdu do neznámého prostoru, najednou se uzavřu a nevím co říkat,jak se projevovat a vlastně co dělat. I třeba když sem doma a dojde někdo cizí tak najednou nevím jak se bavit. Chci už to jednou pro vždy vyřešit, ale nevím jak. Jako malá sem byla taková tichá, lidi mě brali jako že nemluvím, někteří říkávali i že neumím mluvit. Pamatuju si že mamka mě vzala i k psychologovi, ale tam sem taky nemluvila, moc nevím jak to tehdy řešili ale ne nijak závažně. Přála bych si aby mi to bylo jedno, na druou stranu jo u některých sem podle mě v pohodě a mají mě rádi ale já se cítím méněcenná. Zažívala sem i super časy, mám kamarády, už se mi podařilo to překonat, byla sem i spokojená, bavila sem se a kašlala sem na lidi a říkala si ať si o mě říkaj co chcou, byla jsem taková oprsklá, hodně "kamarádů", prostě jsem si užívala, někteří mě neměli rádi, ale bylo mi to jedno, to bylo asi před rokem. Jenže pak se všechno začalo kazit a já šla zase ke dnu. Když tak vzpomínám tak těch časů bylo víc co sem si užívala, ale problémy s cizíma lidma jsem měla vždycky, možná míň, i to v tu danou chvilu třeba vymizelo úplně, ale teď mám pocit že mě to pronásleduje celej život. Doufám že mi aspoň trochu rozumíte a napíšete mi nějakou radu...

Odpověď: (8. 7. 2010, 14.30)

Milá I.,
je prima, že máš se sebou zkušenost, že to dokážeš. Je dobré naučit se vedomě pracovat se svými pocity a proměnovat je. Můžeš se inspirovat v knize Miluj svůj život a také Focusing. Tak jako naučit se tancovat je dobré s trenérem doporučuji i tobě spolupráci s psychoterapeutem, protože s ním snadněji nalezneš tvoje individuální bloky a v meditaci proměníš. Jsi-li z okolí, můžeme se domluvit na setkání.

Dáša píše: (30. 6. 2010, 10.03)

Dobrý den.Chtěla bych se zeptat co mam dělat,když mam na prsou čárky....bojim se vzít tryčka s velkým výstřihem aby se mi jikdo nesmál....
U nikoho jinýhojsem to ještě neviděla...

Odpověď: (2. 7. 2010, 20.51)

Nerozumím.

P. píše: (29. 6. 2010, 23.01)

Dobrý den,
už od malička trpím přehnanými obavami. Bojím se, že se něco stane mým blízkým. Když jsem nervozní, mám různé zlozvyky, které mě "uklidňují". Píši v uvozovkách, protože když je provádím, tak se na sebe zlobím, že jsem slaboch a musím to dělat. Například, několikrát zkontroluji, zda jsem vypojila konvici ze zásuvky, zda jsem zavřela dveře. Opakuji to třeba 6krát. Vždy, když mám provést svůj zlozvyk, a vnitřně si říkám, že ne - neni to racionální, tak začnu myslet na to, že se něco stane mým blízkým, když to neudělám, a tím se vlastně donutím to provést. Je to strašně vyčerpávající. Trpím i nízkým sebevědomím. Mám strach, když mám jít mezi větší skupinu cizích lidí. Bojím se toho, že mě odmítnou, že se nějak ztrapním. Poslední dobou se bojím jít i do krámu. Když se na mě lidé dívají, tak si hned myslím, že si o mě myslí něco negativního. Není mi příjemné chodit ani kolem skupinek lidí, kteří sedí např. na lavičce. Mám strach, že na mě budou něco říkat. Nevím,jestli to vše neberu příliš vážně a osobně. I jako malé dítě jsem se necítila dobře mezi cizími lidmi, ale přijde mi, že čím jsem starší, tím se to zhoršuje. Je mi 22let. Jsem z toho už vynervovaná. Kdokoliv na mě někdo řekně něco kritického (i oprávněně) tak je mi hned do breku a mám pocity méněcennosti.
Moc vás prosím o radu.

Odpověď: (2. 7. 2010, 20.53)

Milá P.,
skutečně doporučuji začít spolupracovat pravidelně s psychoterapeutem, krok po kroku pracovat na vlastní sebeproměně.
http://cz.lundbeck.com/cz/publ…  užitečné materiály vpravo, spolupráci s terapeutem však nenahradí.

< novější | 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >