Zde naleznete písemnou psychologickou poradnu. Odpovídá psycholog, psychoterapeut více; dotazy můžete pokládat, pokud je okénko otevřeno, odpovědi naleznete do týdne rovněž zde. Psychologická poradna online se uzavře po položení desátého dotazu v týdnu.
Pokud si přejete odpověď mimo psychologickou poradnu online, je třeba uhradit 100Kč na č.ú.: 2500034126/2010.
Pokud si přejete online kontakt s psychologem, ten naleznete zde online psycholog

  • Po internetu poskytuji všeobecné informace. Při osobní konzultaci jsou informace k Vaší osobě zcela konkrétní
  • Potřebujete-li dohovořit osobní konzultaci nebo konzultaci s psychologem online, kontaktujte mne telefonicky: +420 777 588 352 nebo emailem
  • Vše zde napsané bude zveřejněno

Vážený pisateli,

tento týden již bylo položeno mnoho dotazů a není v mých silách odpovědět na více. Máte-li zájem, vyčkejte, poradna se otvírá vždy v neděli o půlnoci pro 10 dotazů.
 Pokud máte zájem o zodpovězení dotazu mimo poradnu on-line, zašlete dotaz na email: radana@rovena.info a 100Kč na č.ú.: 2500034126/2010.

Na zodpovězení čekají: Jan, Pavel Bornfleth, Katty, Blanka, Eva, Jan, anie, Dan, radek, Lucie, lucka, Jana T., Lucka, Eliska

< novější | 179 178 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >

Myja píše: (6. 7. 2010, 18.28)

Ex milenka ako "kamaratka"?
  mojim priatelom sa pozname 19 rokov, za tento cas sme nejaky cas boli spolu, nejaky cas sme boli rozideni a mali inych partnerov, najdlhsi cas sme mali "vztah na dialku", pretoze ja som dlhy cas pracovala v zahranici. V tomto case, ked som bola v zahranici, sme sa ani nerozisli, ani si nedohodli "volny vztah". Boli sme oficialne stale par. Moj partner mal ale v tom case vzdy nejake vztahy pomimo, tvrdil, ze len "na sex", ze on je "normalny muz, ktory potrebuje sex". Na viac tychto vztahov som prisla a mali sme s tym nemale problemy. Vzdy som sa to ale snazila tolerovat/ospravedlnit tym, ako mi to vysvetloval. Nakoniec, vidali sme sa naozaj zriedka. Teraz som uz doma a moj/nas problem je, ze on stale udrzuje vztahy s tymito zenami. Tvrdi, ze su to len vztahy priatelske, preto nevidi v tom problem. Telefonuju si, zrejme sa aj stretavaju, pomaha im s vecami, napr. kupou auta, dokonca od jednej objednaval okna do svojho bytu a pod. Podla neho to je ok, a ja nie som "normalna", ak mi to vadi. Ja to citim tak, ze su to zeny, s ktorymi ma "podvadzal", tak to pokladam za velmi nevhodne, aby sa on s nimi, hoci len priatelsky, stykal.
Moze mat muz za kamaratku zenu, s ktorou svoju terajsiu partnerku podvadal? Nevieme najst vychodisko v tejto veci, tak Vas prosim o Vas nazor.
Dakujem.

Odpověď: (10. 7. 2010, 13.36)

Milá Myjo,
váš vztah byl vždy provázen maximální svobodou a akceptací druhého, takový jaký je. To je cenné. Příběh nestandardní, měl svá pravidla a tak najednou váš požadavek je nepochopen. Zvažte, zda od partnera dostáváte pocit, že jste pro něj jedinečná nebo-li královna harému, zda se na partnera můžete spolehnout. Pokud ano, máte možnost se rozhodnout, zda situaci přijmete tak jak je a kamarádky mu budete přát nebo zda  se budete trápit a vztah dusit a nebo ze vztahu odejdete. I Vám doporučuji vnitřně se vyvážit na všech úrovních a pak se rozhlédnout. Cháp, že k takové práci potřebujete "trenéra".

evelinka píše: (6. 7. 2010, 17.45)

Dobrý den.Chtěla bych poradit,jsem s manželem už 25 let,máme dvě dospělé děti,našla jsem si přítele ,je ode mne 150km,jezdím za ním každý víkend,miluji ho,ale bojím se doma vše zpřetrhat a začít někde mezi cizími lidmi a v cizím prostředí,říká,že ,mne miluje,je svobodný,také mi vadí jeho návštěvy maminky,které musí být stále při ruce,protože má nemocného manžela,svůj vztah už tajím rok,doma už berou samozřejmě moje odjezdy o víkendu,neptají se kam jedu,když jsem tam ,chci domů a když jsem doma ,chci tam,mám dané datum přítelem,když se nerozhodnu pro odstěhování se od rodiny,tak se se mnou přítel rozejde,každé naše loučení nás bolí,toužíme po sobě,nevím,co mám dělat,vše nechávám nějak plynout,nedovedu si představit,že ho ztratím,je to moje opravdová láska,doma ale nechci ublížit,mají mne rádi,jak se zachovat?Děkuji za odpověď....

Odpověď: (10. 7. 2010, 13.30)

Milá E.,
odpovědnost za rozhodnutí musíte nést sama. Neznám váš život, vaše manželství, zda si manžel zaslouží, abyste od něj odešla... S klienty v podobné situaci pracujeme v první řadě na tom, aby stáli ve svém středu a pak se svobodně po svém království rozhlédli.

Jana píše: (6. 7. 2010, 16.52)

Dobrý den, mám poněkud zvláštní problém a nevím, kam se s ním obrátit. Studuju vysokou školu a celý rok bydlím na kolejích. Mám tam kamarády i přítele. V létě všichni odjíždí domů a i když se s nimi vídám, musím se též přestěhovat k rodičům (nebo zůstat na koleji sama). Rodiče bydlí v malé vesničce, kde nemám žádné přátele a ani v okolí nikdo mě blízký, kromě rodičů, není. Nemám možnost úniku a připadám si tu jako ve vězení. Brigáda ani studijní praxe mi nijak nepomáhají. Navíc mám problémy s otcem. Asi 7 let spolu prakticky nekomunikujeme, naše hovory se omezují na čistě praktické věci. Už minulý rok mě začal sledovat, jeho oplzlé pohledy na má prsa či zadeček jsou velmi nepříjemné a snaha vyhýbat se mu je vyčerpávající. Mimo domov jsem spokojená sama se sebou a mám radost ze života. Tady se měním na zamlklou zamračenou osobu která nechce vylézt ze svého pokoje a odpočítává dny do odjezdu. Děkuju vám za radu.

Odpověď: (10. 7. 2010, 13.27)

Milá Jano,
je prima, že máte už částečně svůj svět. Sama cítíte, že návrat domů vám neprospívá. Dělejte si program co nejvíce mimo domov a domů se chodte raději jen vyspat. S přítelem nemůžete pobývat?
Kdybyste chtěla řešit složité vztahy v rodině, přihlašte se na seminář rodinných konstelací.
Držím palce.

tryskomyš píše: (6. 7. 2010, 16.14)

Dobrý den,máme s manželem problémy ohledně výchovy dětí.On jim málo,kdy řekne jmény a říká jim třeba opice.Co mám s tím dělat....všichni mu říkají at jim,tak neříká když mají jít v září do školky.Mě taky názývá všelijak jen málokdy jménem.Už jsem volala i tchýni at mu domluví ale se ho ještě div nezastane,tak mi prosím poradte co s tím...jsem z toho neštastná.Málo kdy poslechne je jako malé dítě,je nepořádný a když po něm něco chci,tak mě pošle někam a at držím hubu.Díky za odpověd

Odpověď: (10. 7. 2010, 13.22)

Milá tryskomyško,
ono pro něj užívání těchto oslovení může být vyjádřením hezkého vztahu k Vám, že vás a děti má rád.  A nechováte se k němu jako k malému dítěti? Ano, hrubý by na Vás být neměl. Můžete se objednat na konzultaci, kde se budeme věnovat tréninku asertivní partnerské komunikace.

katarinka píše: (6. 7. 2010, 14.19)

dobrý den, mám problém, táhne se to od Vánoc.
byli jsme u manželovy rodiny a došlo k hádce mezi mnou a tchyní. tedy spíš tchyně nadávala mě,ptž s ejí nelíbilo,že jsme se s manželem pohádali u nich v domě. Zavrhla mě a zakázala mi vstup k nim. Smí tam jezdit jen manžel s dcerkou. A nastává problém,že já se nedovedu smířit s tím,že jeho rodina mě k smrti nenávidí a odsoudili mě k věčnému zavržení. Připojila se k ní komplet celá rodina.
Manžel svou rodinu miluje i když ví ,že způsobili něco co bylo uplně zbytečné,dalo se to snadno vyřešit bez dramatických nadávek na mou osobu.
Nyní nám to ve vztahu velmi skřípe, ptž já se s to situací nedovedu srovnat. To že budu ochuzena o to, stýkat se s manželovými přáteli,známými i rodinou,kterou jsme měla vcelku ráda.Na druhou stranu, kdybych manželovi zakázala tam jezdit,tak by byl neštattsný on. Ale nevidím jiné východisko než rozvod, i když muže miluji a on mě. Ale rodiny se nevzdá a já se budu věčně trápit tím,že oni mu dirigují život- jezdi sem,ale bez ní., Nechci k nim pouštět dcerku-2 roky.
Co byste mi poradili? je z toho nějaká cesta ven?

Odpověď: (10. 7. 2010, 13.19)

Milá Katrin,
je vidět, že děláte rázná rozhodnutí. Manžel s rozvodem souhlasí? Manžel by se Vás měl zastat, to je pravda. Pak je také možné komunikovat přímo, jet třeba za tchýní a zhruba to, co píšete mně, říci jí a zeptat se jí, zda byste společně nenašli cestu k odpuštění...

pan M píše: (5. 7. 2010, 9.16)

Dobrý den už od dětsví sem procházel dost velkým stresem.Nyní ale nedokážu unýst stresové situace a věc se mnou postupuje až k psychickým záchvatům.Mám strach že v takovéto situaci bych mohl udělat i věci kterých bych litoval.Rozhodně přemýšlím o tom že bych se s někým poradil, ale mám práci ve které si toto nemohu dovolit.

Odpověď: (10. 7. 2010, 13.09)

Milý M.,
moc Vám nerozumím, obzvláště nerozumím poslední větě. Připadá mi, že sám sobě roztáčíte kolo, utahujete smyčku... Přeju Vám, abyste se rozhodl, vyhledat pro sebe to, co potřebujete.

I. píše: (5. 7. 2010, 1.05)

Dobrý den,
je mi 18 let a mám problém sama se sebou. Je to pro mě strašné přiznání ale trpím tím asi od narození. Bojím se cizích lidí, nebo mám strach projevit svůj názor i třeba u lidí které znám. Když přijdu do neznámého prostoru, najednou se uzavřu a nevím co říkat,jak se projevovat a vlastně co dělat. I třeba když sem doma a dojde někdo cizí tak najednou nevím jak se bavit. Chci už to jednou pro vždy vyřešit, ale nevím jak. Jako malá sem byla taková tichá, lidi mě brali jako že nemluvím, někteří říkávali i že neumím mluvit. Pamatuju si že mamka mě vzala i k psychologovi, ale tam sem taky nemluvila, moc nevím jak to tehdy řešili ale ne nijak závažně. Přála bych si aby mi to bylo jedno, na druou stranu jo u některých sem podle mě v pohodě a mají mě rádi ale já se cítím méněcenná. Zažívala sem i super časy, mám kamarády, už se mi podařilo to překonat, byla sem i spokojená, bavila sem se a kašlala sem na lidi a říkala si ať si o mě říkaj co chcou, byla jsem taková oprsklá, hodně "kamarádů", prostě jsem si užívala, někteří mě neměli rádi, ale bylo mi to jedno, to bylo asi před rokem. Jenže pak se všechno začalo kazit a já šla zase ke dnu. Když tak vzpomínám tak těch časů bylo víc co sem si užívala, ale problémy s cizíma lidma jsem měla vždycky, možná míň, i to v tu danou chvilu třeba vymizelo úplně, ale teď mám pocit že mě to pronásleduje celej život. Doufám že mi aspoň trochu rozumíte a napíšete mi nějakou radu...

Odpověď: (8. 7. 2010, 14.30)

Milá I.,
je prima, že máš se sebou zkušenost, že to dokážeš. Je dobré naučit se vedomě pracovat se svými pocity a proměnovat je. Můžeš se inspirovat v knize Miluj svůj život a také Focusing. Tak jako naučit se tancovat je dobré s trenérem doporučuji i tobě spolupráci s psychoterapeutem, protože s ním snadněji nalezneš tvoje individuální bloky a v meditaci proměníš. Jsi-li z okolí, můžeme se domluvit na setkání.

Dáša píše: (30. 6. 2010, 10.03)

Dobrý den.Chtěla bych se zeptat co mam dělat,když mam na prsou čárky....bojim se vzít tryčka s velkým výstřihem aby se mi jikdo nesmál....
U nikoho jinýhojsem to ještě neviděla...

Odpověď: (2. 7. 2010, 20.51)

Nerozumím.

P. píše: (29. 6. 2010, 23.01)

Dobrý den,
už od malička trpím přehnanými obavami. Bojím se, že se něco stane mým blízkým. Když jsem nervozní, mám různé zlozvyky, které mě "uklidňují". Píši v uvozovkách, protože když je provádím, tak se na sebe zlobím, že jsem slaboch a musím to dělat. Například, několikrát zkontroluji, zda jsem vypojila konvici ze zásuvky, zda jsem zavřela dveře. Opakuji to třeba 6krát. Vždy, když mám provést svůj zlozvyk, a vnitřně si říkám, že ne - neni to racionální, tak začnu myslet na to, že se něco stane mým blízkým, když to neudělám, a tím se vlastně donutím to provést. Je to strašně vyčerpávající. Trpím i nízkým sebevědomím. Mám strach, když mám jít mezi větší skupinu cizích lidí. Bojím se toho, že mě odmítnou, že se nějak ztrapním. Poslední dobou se bojím jít i do krámu. Když se na mě lidé dívají, tak si hned myslím, že si o mě myslí něco negativního. Není mi příjemné chodit ani kolem skupinek lidí, kteří sedí např. na lavičce. Mám strach, že na mě budou něco říkat. Nevím,jestli to vše neberu příliš vážně a osobně. I jako malé dítě jsem se necítila dobře mezi cizími lidmi, ale přijde mi, že čím jsem starší, tím se to zhoršuje. Je mi 22let. Jsem z toho už vynervovaná. Kdokoliv na mě někdo řekně něco kritického (i oprávněně) tak je mi hned do breku a mám pocity méněcennosti.
Moc vás prosím o radu.

Odpověď: (2. 7. 2010, 20.53)

Milá P.,
skutečně doporučuji začít spolupracovat pravidelně s psychoterapeutem, krok po kroku pracovat na vlastní sebeproměně.
http://cz.lundbeck.com/cz/publ…  užitečné materiály vpravo, spolupráci s terapeutem však nenahradí.

Lili píše: (29. 6. 2010, 22.33)

Dobrý den, potřebuji poradit. Bydlím s přítelem, již to bude dva roky. On má rád pořádek, a mě zase nevadí, když někdě leží mikina či talíř. Pořád si stěžuje, jak je doma neuklizeno, jak nejsem schopná nic udělat. Já už jsem z toho na nervy, jak mi pořád říká, že jsem neschopná uklidit. Já se snažím uklízet, ale když pak jednou není uklizeno, tak mi to hned vmete, a já tenhle nátlak prostě špatně snáším. Pořád jakoby mi naznačoval, že to není to co čekal, a já prostě to, že sem nedosáhla "jeho představy" nesu špatně. Cítím se neschopně. Někdy mi připadá, že má radši pořádek než pohodu domova. Dále si ze mě pořád dělá srandu. Myslí to ve srandě, ale mě to legraní nepřipadá. Například když mi říká, že jsem tlustoprdka (jsem štíhlá, sice trochu nezpevněné tělo mám, ale nic hrozného). Na mě to působí špatně, on si zřejmě neuvědomuje, že mě tím shazuje sebevědomí, a legrační mi to rozhodně nepřijde. Když mu řeknu, že se mi to nelíbí, tak se urazí, že nemám smysl pro humor, a nakonec je to vlastně moje vina. Co jsem s ním, tak mám sebevědomí o mnoho nižší než dříve. Přijdu si neschopná.
Moc vám děkuji za radu.

Odpověď: (2. 7. 2010, 20.50)

Milá Lili,
přítel prověřil, jak to s vaší sebejistotou skutečně je. Samozřejmě je třeba žít tak, abyste se cítila přirozeně, nelze se znásilnovat. Přítelovy narážky neberte osobně - můžete mít podobné úsměvné věty na jeho pořádkumilovnost. (to nevylučuje, že když vás to napadne, můžete mikinu uložit)

Honza píše: (29. 6. 2010, 21.20)

Dobrý den,
v poslední době jsem začal mít problém s koktavostí. Na logopedii se shodli na tom, že to bude problém spíše psychologického rázu. Dříve jsem byl ve společnosti dosti výrečný a vtipný, zvláště po pár drincích. Nyní se bojím už i jít posedět s přáteli někam do restaurace, protože již po prvním pivu, začínám koktat a bojím se něco říkat. Tato situace se v poslední době zhoršuje a už mám strach vystupovat slovně na veřejnosti i bez užití alkoholu. Tato situace u mě nastala až v posledním půlroce. Díky za radu. Také by mě zajímalo, zda by problém šel odstranit například hypnozou. Díky.

Odpověď: (2. 7. 2010, 20.45)

MIlý Honzo,
s podobnými problémy se na mne občas obrací klienti, prací na emoční úrovni jsme tento problém obvykle zvládli během několika setkání. Budu se na Vás těšit.

Klára píše: (29. 6. 2010, 18.55)

Dobrý den,
psycholožka mi doporužila ventilační terapii a zajímalo by mě co to znamená?

Odpověď: (2. 7. 2010, 20.42)

Pravděpodobně správné dýchání, ale zeptejte se jí, co měla na mysli...

jk píše: (29. 6. 2010, 18.15)

Dobry den,
 mohu se vas zeptat jak se oznacuje stav "nemoc", ktera ma tyto priznaky. Neco udelam "praci" a pak se vy myslenkach stale k tomu vracim (jak jsem to udelal, zda sem to udelal dobre ...) nejsem si jist a musim vec opet zkontrolovat .... "trva dlouho nez me myslenky opusti"

Odpověď: (29. 6. 2010, 18.16)

Milý Jk.,
nutkavé myšlenky jsou součástí obsedantně kompulzivní poruchy. Hledáte kromě
pojmenování i řešení?

E. píše: (28. 6. 2010, 17.59)

Dobrý den,
chtěla bych se zeptat, zda v mém případě návštěvy u psychologa by mi prospěly? Můj problém nastal už v dětství... Moji "rodiče" se rozvedli přibližně, když mi byli 3 roky... Postupem času, co jsem vyrosla, tak jsem se začínala od každého dovídat "pravdu".Matka mi tvrdila, jak otec přijel denně z prácem, místo toho, aby jí pomohl se mnou či s úklidem, odešel do hospody... Otec mi zase řikal, že má matka jen a jen flámovala. V pátek se sebrala a odjela a vrátila se až v neděli večer. On si po víkendech přivydělával a po "melouchách" mě brával s sebou a někdo se o mně vždy postaral. Řádově 5 let jsem svého otce neviděla. Má matka se mezi tím vdala a pořídila si dítě. Já mezitím začala komunikovat se svým otcem, a každý víkend, kdy si pro mě má matka společně se svým manželem přijeli, tak otec vždy udělal scénu v podobě, že z matčinýho manžela tekla krev. Já vždycky seděla v autě a brečla..:-( Ve svých 13 letech, jsem začínala mít konflikty s matčiným manželem. Začal si na mě dovolovat ve smyslu, že schválně chodil a vrážel do mě atp..., s mou matkou jsme se hádaly, protože mi nevěřila, co si ke mně její manžel dovoluje... Vždycky na mě jen řvala, že si nevážim toho, jak je na mě její manžel hodnej a pozornej... Jednou mě kvůli tomu zmlátila, tak že jsem měla naraženej nos..Abych upřesnila situaci, po tom, co mě má matka zmlátila a já se odstěhovala k otcovi, tak jsme se neviděly okolo třičtvtě roku...Matka na mě nic neplatila otcovi... Soudem jsem byla svěřena matce, tenkrát v té době otec tvrdil,že si mě uživí...a tenkrát jsem se odstěhovala k mému otci... S tím to nebyl taky žádnej "medík".. Když mi bylo 15 let, tak mě vyhodil, protože jsem si našla kluka, který se mu nelíbil... Respektivě mě vyhodil k matce, která mě dala na intr... otcovi... Soudem jsem byla svěřena matce, tenkrát v té době otec tvrdil,že si mě uživí... Nicméně tak jsem byla přes půl roku na intru... Kde jsem opravdu jen přežívala... Pak se mi otec ozval a já se vrátila k němu, páč s matkou a tím jejím jsem být nechtěla... Dny utíkali a já se seznámila s jedním klukem... Byl ženatej a měl dvě děti... Jenže manželství mu nefungovalo a s ženou nežil... Byli jsme spolu kamarádi... Po několika měsících jsme spolu začli chodit... A já se s tím svěřila matce, nevím, proč mě to tenkrát napadlo, myslela jsem si, že mi bude nejbližší osobou,bude mít radost, že já mám radost...Sekla jsem se..:-( Řekla to otcovi, a ten opět jen na mě řval...:-( Opět mě vyhazoval, jenže má matka řekla,že když bydlíme spolu, tak ať si veškeré spory řešíme spolu a jí do toho netaháme...Tenkrát jsem matce dlouho dobu vyčítala, že se mě a mýho štěstí a radosti nezastane... Dalši zklmání:/ V té době mě otec sledoval, jak ráno jezdím do školy, jak se vracím ze školy, kde a s kým trávím volný čas a nesměla jsem pomalu nikam chodit...Říkala jsem mu,že ho mám moc ráda, ale jak já se mu nepletu do jeho soukromý, tak to samý bych chtěla od něho...Aby mě respektoval a dal mi šanci na svůj vlastní život...Moje matka za mého dětství a do dnes měla neskutečně mnoho milenců a já v tom vyrůstala..:-( a proto vím, že je strasně důležité opora a láska a to mi dal "můj přítel, který se našim nelíbíl"..Můj přitel se snažil o jakoukoliv komunikaci s našima..Psal dopisy, psal e-maily a naši ho stále zavrhovali a odsuzovali...Tajně jsme se vídali, třeba jen jednou za týden na 10 min...a to jsme bydleli 50 metrů od sebe...Na konci ledna mě otec vyhodil z baráku a já šla k příteli... Půl roku spolu bydlíme, od rodičů jsem neviděla ani korunu.. Nekomunikojou se mnou, jen slýchávám, jak otec na mě nadává těma nejhoršíma slovama, měla jsem možnost ho vidět, když mi vyházel mé věci před dům a já si tam musela dojít, řval na mě z okna ty nejhnusnější nadávky. Po půl roce mi má matka poslala 1 100,-, co bylo určený před 15 lety jako alimenty, které otec musel posílat. Otec mi psal zprávy, jak mě vydědí, jak mě nechce znát, ať mou matku neobtěžuju e-mailama ať ho i mou matku neotravuji, měla jsem snahu s ní komunikovat, když jsem jí volala, nechávala se zapírat jak jejím manželem, tak mym bráchou.Bydlím na malé vesničce, a otec nemohl zkousnout názor ostatních lidí, že jsem se zamilovala do "ještě ženatého chlapa" Když jsem volala otcovi a chtěla jsem se domluvit na schůzce, tak ten mi pro změnu řikal, jaký má známý, jak mě zničí. Nevim, jak si počít... Zdává se mi o obou rodičích, ze spaní prý křičim a brečím.. Strašně mě to trápí. Zjišťovala jsem si potřebné informace, jaký nároky můžu jako studentka uplatňovat, co se týče finanční stránky. Můžu podat trestní oznámení, za zanedbání povinné výživy... Mám z toho strach, co bude, jak to bude.... Po tom všem mám "rodiče" ráda a nechci, aby to tím soudem zkončilo... Má matka se mě nikdy zastala před otcem, protože mám mnoho dluhů a je naučená, že když nemá peníze, že řekne otcovi, a ten jí vždycky půjčí, proto se za mě nikdy v životě nepostavila, aby měla přisun peněz od mého otce. To u soudu budeme řešit, že mě rodiče vyhodili, jen proto, že mám ty hodnoty, které mi naši nedávali? Jako lásku, pochopení a podporu?Naši mě jen a jen podceňovali, že nedodělám školu(mám ještě rok do maturity), když se mi stal úraz, byla jsem na operaci s okem a měla jsem půl obličeje sešitej, tak mi otec řikal, že vypadám strašně a musela jsem na týden k matce, co mě pustili z nemocnice, aby se o mně postarala....První věta po mém příchodu z nemocnice od mého otce zněla, že vypadám příšerně... Ani jednou za mnou do nemocnice nepřišel..:-( Mimochodem ten úraz, mi udělala jedna opilá slečna a řešilo se to u soudu a podmínkou... Na oko špatně vidím a obličej mám bohužel poškozenej jizvama:-( do dneška mám z toho "mindráky":-( a kterýma mi otec nepomohl..Jen jsem slýchávala, jak špatně vypadám:-(, že jsem měla krásnej obličej a teď vypadám, jak kdybych se vrátila z druhé světové:-( Píši zmateně, páč je toho moc s čím mě naši zklamali a co všechno mě bolí:-( v§bec nemám tušení, co v této situaci mám dělat.... Jsem přecitlivělá a skoro při každém podnětu, co mi připomíná rodiče se rozbrečím...Můj přítel mi neskutečně pomáhá, ale stejně to není ono, možná to pochopíte, možná ne... Ještě bych chtěla dodat, že než mě otec vyhodil, tak díky tomu, jak se ke mně choval tak jsem se natolik zhoršil můj prospěch, že jsem málem propadla, teď jsem opět ve škole v pohodě a uteklo mi o pár vyznamenání...Poradíte mi, prosím Vás?
Díky za odpověď...E.

Odpověď: (2. 7. 2010, 20.41)

Milá E.,
příběh smutný... Evo, je třeba, aby jsi se uměla za sebe postavit, aby jsi se mohla dále připravovat na povolání. Rodiče vůči tobě mají vyživovací povinnost, v této věci ti mohou pomoci na oddělení péče o děti při městském úřadu. Určitě by pro tebe bylo dobré i nalézt nějakou osobu, se kterou budeš třeba i příležitostně spolupracovat při udržování životní rovnováhy. Držím palce.

Alena Novotná píše: (28. 6. 2010, 12.05)

Dobrý den,
je mi 21 a v poslední době trpím depresemi. Často se mi rychle zkazí nálada, jsem podrážděná a je mi i do breku. Stává se to hlavně nejvíce, když jsem s přítelem ve společnosti, kde jsou dívky, které jsou hezčí a hlavně sebevědomější, než jsem já. Připadám si ošklivá, často si prohlížím na interneut fotky přítelovi ex přítelkyně a porovnávám se s ní. Přitom vím, že jsem pohledná, muži se o mě zajímají, spousta dívek a žen mi závidí. Ale bohužel vím, že je to problém v hlavě. Cítím se méně cenná a mám hrozně malé sebevědomí.. Měla bych zájem o terapii u Vás, chtěla bych se také opatat, jaké máte ceny. Předem děkuji za odpověď.

Odpověď: (2. 7. 2010, 20.21)

Milá Aleno,
ráda s Vámi budu pracovat, objednání je nejlepší telefonické. Obvyklá cena je 500Kč za setkání v rozsahu 1,5h. Je to pro Vás přijatelné?

Leoš píše: (28. 6. 2010, 9.47)

Dobrý den, mám ženu a 2děti jsme spolu 8 let.Moje manželka zřejmé trpí nějakou psychickou poruchou možná schizofrenii.Když to na ni přijde tak po nás s dětmi pořád křičí a nebo naopak mlčí a nepromluví s námi i několik dní.Navrhl jsem jí že s ní zajdu na nějaké odborné vyšetření ale ona o tom nechce ani slyšet ,že prý z ní blázna neuděláme. Náš vztah jejím chováním dost trpí,na druhou stranu když má ty lepší dny tak jsme spokojená rodina.Zkuste mi poradit jak ji přimět zajít na to vyšetření.Děkuji za sebe i děti Leoš

Odpověď: (2. 7. 2010, 20.18)

MIlý Leoši,
to je hodně složitá situace, jedněm známým se podařilo ženu dostat ke spolupráci s psychiatrem tak, že to měli předem domluvené s psychiatrem a s ní jeli jako no vyšetření na internu - a ona skutečně začala spolupracovat - takových příběhů bývá však nemnoho. Často je to situace takřka neřešitelná. Můžete zkusit pohovořit s obvodní lékařkou. Můžete iniciovat setkání u psychoterapeuta se slovy, že vy si nevíte rady, že máte problém a potřeboval byste od ní pomoci. Držím palce.

E píše: (28. 6. 2010, 4.28)

Dobrý den
Je mi 27 let a bydlím stále u svých rodičů. Ne ,že bych se nechtěla osamostatnit , mám i báječného přítele,který by se mnou chtěl bydlet.Ale on bydlí 110 km ode mě. Složitost mojí situace spočívá v tom,že já za ním několikrát týdně dojíždím,ale odstěhovat se asi úplně nechci. Mám dobré zaměstnání ,práce mě baví vydělám si slušné peníze ,lidi tu mám ráda.. On za mnou taky moc nechce,protože má ve svém městě spoustu koníčků a na víc 10 letého syna( sním já mám vztah mírně napjatý - je to jedináček ). A mě už začíná připadat,že se nic neděje k lepšímu. Že moje budoucnost jaksi není..

Odpověď: (2. 7. 2010, 20.08)

Milá E.,
situace, jak ji popisujete, nevykresluje pár jako stabilní, ale jako velmi vratký. Cítíte se uvízlá a vy chcete dál. Máte možnosti - jít za ním a risknout to (pravděpodobnost, že se tam nebudete cítít dobře je velká), zůstat tam, kde jste nebo odstěhovat se od rodičů do samostatného bydlení a rozejít se s partnerem...
Přeji hodně odvahy do nových začátků.

anicka píše: (23. 6. 2010, 11.39)

Dobrý den prosím o poradu ja porad jsem nadrzena a delam sex s medvidkem ktereho ma uz 5 let co amm delat ani ny robertka nemam protoze jsem chuda tak to delam s medvidkem dekuju poradte mi naschle

Odpověď: (25. 6. 2010, 20.49)

:)

Naďa píše: (23. 6. 2010, 11.39)

Dobrý den.Chtěla bych se zeptat,co mám dělat,když se mnou nikdo nechce spát...je mi už 39 let a jsem pana...A bojím se toho...sice jsem to zkoušela s banánem ,ale jsem dál nemohla prostě...

Odpověď: (25. 6. 2010, 20.49)

Milá Nado,
sexualita by měla přinášet radost, hrát si s tělem, dělat mu dobře - nejde o úkon protržení panenské blány... Až přijde čas, můžeš si zaplatit gigola.

Klára píše: (23. 6. 2010, 11.38)

Dobrý den .  Je mi 19 let a mám přítele už náký 3 roky a pořád se bojím se s nim vyspat :-( Jsem ještě panna .. Bojím se ..Nevim co je na tom špatně :-(

Odpověď: (25. 6. 2010, 20.47)

Milá Kláro,
hraj si se svým tělem, neboj se ho, hlad se, vzrušuj se dělej si příjemně, dovol i příteli, aby ti dělal dobře... Pokud máš pocit, že to sama nezvládáš, stav se třeba na konzultaci...

< novější | 179 178 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >