Bedrunka píše: (9. 3. 2008, 12.07)

Dobrý den, mé problémy jsou na delší povídání. Nemáte prosím kontakt na nějakého psychologa z okresu Opava? Děkuji

Odpověď: (11. 3. 2008, 9.42)

Kontakt na psychologa z jiného regionu se vám jistě na internetu podaří nalézt...

kačena píše: (9. 3. 2008, 10.01)

Vážená ,můj problém spočívá v tom,že takřka po 20 letech soužití došlo k něčemu co nedokážu pochopit.Mně je 48 let a mé ženě 45 let.Asi před měsícem mi oznámila ,že náš vztah již nefunguje. Co však tomu předcházelo je chat  na internetu,kde si chatovala s muži  a pro mne bylo překvapení v tom jak s nimi komunikovala.Ty výrazy jak v pornografickém filmu ,já o tom ani nemohu psát ,neboť jsem od ní nikdy nic takového neslyšel. Až do toho uvedeného času byla má žena naprosto slušná ,hodná ,veselá prostě nebylo jí co vytknout.Nikdy jsme neholdovali alkoholu,peníze nám nescházeli,měla vše co chtěla.Nyní je vše jinak.Našla si známost  na chatu a je jak zbavená smyslu.Ten co jí zaujal je cizinec z Makedonie.Píše ji krásné sms  ale co je zarážející je ten fakt,že po ní požaduje peníze. A nyní  je to o čem chci psát.Posílá mu peníze /EURA/
A ty peníze získává tak že vybrala naše společné účty ,bere si úvěry,které nemůže bez mé pomoci  splatit.Toto mi však neříká a já se to dovídám z příchozí pošty.Nevím kolik už mu poslala ale v tomto je jak smyslu zbavená.Ani nereaguje na syna o mne píše že jí biju a terorizuji.Celá naše domácnost se rozpadla.Pod záminkou že jede s kolegy do Bulharska se chystá odcestovat za tím dotyčným. Nejsmutnější na tom je že přes SKYPE
A zapnutou kamerou se svléká a masturbuje a on tak činí taktéž. Jsme se synem z toho zdrceni a nevíme co s tím udělat.Pro nás nemá vlídného
slova. Jak z toho ?  Mohla byste poradit ?
Můžete tento obsah i zveřejnit ,třeba někdo něco takového taky prožil .

Odpověď: (11. 3. 2008, 9.37)

Milý Jaroslave,
smutný to příběh. Chápu vaši bolest a přeji vám, abyste udržel bezpečný domov pro sebe a syna (mmj. zajistil peníze na účtu - např. tím, že si založíte nový a peníze tam převedete). Změna chování vaší ženy je na hranici  duševní poruchy, ale to vám vaši situaci nevyřeší. Ona je svéprávná a ponese následky svého jednání. Snad by bylo dobré, ještě si popovídat s její kamarádkou...

silyne píše: (9. 3. 2008, 6.39)

Dobry den

Nevim jak zacit ,ale zkusim to.Pripada mi po tom vsem co se stalo za tech poslednich par dnu jako nula nebo nestvura,cvok atd.Jsem vdana nerozvedena bz manzela uz ale zijeme 4 roky a s mym snoubencem spolu zijeme dva roky.Ja mam jedno dite(7) s manzelem a on s prvni manzelkou jedno(17) a druhou druzkou dvojcata(13).Po celou tu dobu co jsme zacli spolu zit jsme zili jen ja,on a muj syn.Zili jsme si hezky a spokojene da se rici.Po 13-letech ho zacala hledat jeho prvni dcera.Po urcitych zkysenostech jsem na cizi lidi dosti neduveriva a tak mi to prirada tak trochu divne .Oba dva jsme se vratili ze zahranici tim spise mi to pripada divne.Zacalo ho hledat taky az po te co zjistili(dcera a matka)ze je zpet.Zijeme spolu ale tak trochu oddelene ja s rodici a on v byte.Pracuje a tak jezdi za nama ve svem volnem case vetsinou na vikendy.Cekame spolu miminko a tak se mi po nem moc styska kdyz je pryc.Mam ho moc rada a nechci ho ztratit.V pondeli mi zdelil ze ho hledala u brachy jeho dcera i s matkou a ze v utery maji uz spolu prvni setkani.Trochu me to zaskocilo nebyla jsem na to pripravena a jelikoz jsem neduverivy clovek rekla jsem ze to neni jen tak,Ze za tim neco bude po takove dobe.On se samozrejme urazil a rekl mi ze za vsim vidim jen penize.Od toho dne jsme se az do patku o tom nebavili.V patek prijel za nama dosti pozde a ja se na neho tesila jak male dide.Prectavovala jsem si ze si popovidame v klidu a bude fajn.Taky jsem si najivne myslela ze se mi bude venovat.Trochu me namichlo ze hned co prijel strcil mobil do nabijecky a posilal si SMS s derou a ja si pripadala jako ze me nevnima.Psali si az do jedne do rana.Pripada mi ze cokoli reknu ohledne tohoto problemu otoci to proti me.Dalsi den byla dalsi hadka.Meli jsme jit k jeho  neteri se podivat na narozene miminko.Samozrejme jeho bracha pozval i byvalou manelku s dcerou.Jeste nez jsme odesli rekl ze nevi co ma delat s tim kdyz tam pujdu ja.Ptala jsem se proc rikal ze kdyz se bude bavit s dcerou ja budu dotcena ze jsem sama a zase naopak ze kdyz se bude bavit semnou za zase ona.Tak se me to trochu dotklo a rekla jsem mu ze jestli mu tam mam vadit tak tam raci nepujdu.A tady od toho se odvijela dalsi napjata situace.Odjeli jsme vsichni i ja a vecer nastal dalsi problem.Radsi jsem byla zticha abych nerekla neco co by ho popudilo k urazeni.Ale bohuzel se stalo ptal se co mi je nalehal a tak jsem mu rekla jen jednu vec z vecera co mi vadilo a od toho vyustila dalsi hadka.Strucne receno na jeho celou rodinu nesmim rict nic spatneho urazi se a neni splachovaci jak rekl.Tak ted nevim jak se chovat,co rikat atd.Mamstrach abych neudelala neco co by ho urazilo.Moc me to trapi a nemuzu ani mlcet protoze to vidi.V noci tise placu aby o tom nevedel pripadam si jako stvura a taky mi rekl ze mam krkavci lasku vuci nemu.Jsem az tak spatny clovek jak mi rika? Poradte mi prosim co dal.

Odpověď: (11. 3. 2008, 9.29)

MIlá Silyne,
vstoupit do rodinného systému muže, který má děti se dvěmi ženami nebývá jednoduché. Jeho minulost skrze děti je ji jeho přítomností - ani pro něj to není jednoduché se v tom orientovat a má kapacitu na volné partnerství (oddělené žití beze svatby). Vy byste si patrně přála od partnerství něco jiného, není ale moc pravděpodobné, že vám to je schopen dát. Rozhodně nemám pocit, že byste byla tak špatný člověk, jen jste v situaci, ve které se cítíte velmi nejistě. Zvažte, zda příjem a výdej v tomto vztahu je v rovnováze... Přeji vše dobré.

asim píše: (9. 3. 2008, 0.40)

Dobry den je mi 16 a prihodila se mi necekana vec.Nevím proc ale ublizuju si a nevim,jak prestat.Staci me mala vec vynervovat a vezmu si nuz a zacnu se rezat ne spolikam nejake prasky a to jen proto abych se uklidnila.Rozhodne to neni kvuli tomu,abych se zviditelnila,jak si vsichni o nas divek myslite ba naopak nechapu svou situaci a nechci zpusobovat dalsi bolest mym rodicum.Me pocity jsou strasne zacnu byt litostiva,ze jsem stale sama,ale kdyz prijde nekdo tak si preji,aby ten dotycny hned odesel.Mam tu nutnost si pokazde ublizit a citit tu bolest,ktera neboli,nebot bolest kterou nosim uvnitr je 1000xbolestivejsi nez tu co si delam na svem predlokti.Nejhorsi je,ze se chcete vylecit a uvedomujete si,co delate ale na nic jineho nemyslim jen na to abych se uklidnila.potrebuji se vyzpovidat mym blizkym pratelum to nejde rict a moji rodice uz na to bohuzel prisly a ja se stydim za to co delam za svoje jizvy kter mam na ruce.Potrebuji si ublizovat a nechapu to!!!pomozte mi prosim ja nejem blazen!!!

Odpověď: (9. 3. 2008, 18.30)

milá míšo,
mejlikem toho asi mnoho nepořešíme. Jsi-li z okolí, můžeme spolu zapracovat na tvé vnitřní bolesti, která je příčinou...Odkud jsi? Můžeme ve tvém okolí najít někoho, s kým by bylo dobré spolupracovat. Nestyd se za to, co děláš. Napiš mi přímo na mejlik.

boobs píše: (24. 2. 2008, 12.04)

Dobrý den,

dostala jsem se do velice nepříjemné situace. Mám 18ti měsíčního syna, s jeho otcem jsem se před pár dny rozešla. Včera se předávkoval práškama, naštěstí se z toho dostane a bude v pořádku. Já ale nevím, co mám dělat, jak se mám chovat, jestli se k němu mám vrátit..

Odpověď: (8. 3. 2008, 21.17)

Milá B.,
o situaci vím příliš málo na to, abych se k ní mohla vyjádřit. Co vás vedlo k rozchodu s otcem vašeho dítěte?

mama píše: (24. 2. 2008, 9.36)

dobrý den,už mnoho měsíců přemýšlím,jak dál ve svém životě.mám pocit,že bych chtěla nebýt a přitom se stydím za svoji slabost.a obávám takového rouhání.mám děti a vím,že potřebují matku. nevidím však smysl své existence.nemám žádnou hodnotu.miluju své děti.a to je i důvod,proč se se svými pocity peru a funguju na pohled svého okolí"normálně".na Vaši stránku jsem se obrátila proto,že nechci nikoho ve svém okolí zatěžovat svými dlouhodobými a stále stejnými problémy.a to nejen proto,že by to nemohlo nikoho bavit a každý má svých "radostí a starostí" dost,ale i proto, že se za to,co cítím, stydím.

Odpověď: (8. 3. 2008, 21.15)

Milá mamko,
jsem ráda, že se s těmi pocity perete. Takovéto krize bývá dobré uchopit jako výzvu... např. ke studiu tajemství života... můžete nalézt zajímavé knihy, semináře... život je složitej, bolavej i kouzelnej... Najdete-li ke mně cestu, můžeme snadněji nalézt klíč k vaší starosti... A rozhodně není třeba se stydět... je třeba nalézt lidi, kteří vám budou inspirací na cestě hledání... Přeji vám, aby vaše kroky nálezaly směr...

katka píše: (23. 2. 2008, 17.25)

dobrý den,
mám problém a čím více o tom přemýšlím tím více se mi zdá jestli bych nemšla navštívit psychologa/psychiatra. Nesnáším děti a už vůbec nemůžu vystát přítelovo děti, které jsou malé, nic mi nedělají ale já si prostě nemůžu pomoct. Co mám dělat???Asi to není normální

Odpověď: (8. 3. 2008, 21.06)

Na psychiatra to nevidím - psycholog by se  hodil.

PAVLA píše: (23. 2. 2008, 13.48)

Dobrý den. Mám velký problém. Dostali jsme se s manželem do velkých dluhů,které nejsme schopni splácet.Jde to jen velmi těžko, i když jsme oba zaměstnaní a máme 2 děti, 8 a 5 let. Samozřejmě i exekuce na oba platy atd... A kdysi jsme podepsali smlouvu, které dodnes lituji. Byli jsme v tak tíživé situaci,že jsme s jistým obch.zást.jedné stav.spořitelny podepsali smlouvu na úvěr, který nebyl zcela legální. Tak jsme se dostali do problémů se zákonem, dostali jsme oba podmínku a moc nás to oba mrzí. Teď k nám pořád jezdí policie, nemůže sehnat manžela, aby mu doručila dopis, který mě už byl předán a já musím doma lhát, proč tady byli, se strachem, jestli se to "neprovalí". Nejsme žádní kriminálníci, jsme normální rodina, ale dostali jsme se ze zoufalství na scestí a já z toho mám strašné stavy.Splácíme poctivě, ale jde mi spíš o tohle... Mám depresivní stavy, hrozně se roztřesu při každém zazvonění zvonku u dveří, špatně spím atd. Mám hrůzu z toho,aby se to nedozvěděli rodiče- bydlíme s nimi v RD, ani sousedé, ani rodina. Vše co řeknu si musím pořádně rozmyslet, musím lhát, protože, kdyby se to "provalilo", vyhodí nás i s dětmi na ulici. Jsem nešťastná a nevím co mám dělat. Nemám odvahu jít se s tím někomu svěřit, protože jsme z malé vesnice, kde si všichni "koukají do talíře". Ty moje stavy jsou strašně ubíjející, nedokážu už nic řešit s chladnou hlavou a pořád mám strach, že se klepu jak osika. Už mě napadá i sebevražda,ale na to nemám sílu, protože mám děti a nemohu jim to udělat.I když píšu tyto řádky, klepou se mi ruce. Existuje pro mě nějaká pomoc? Moc prosím o radu.

Odpověď: (8. 3. 2008, 21.05)

Milá Pavlo,
kdyby se totéž přihodilo vaší kamarádce - odsoudila byste ji? Zkuste sobě poskytnout tolik pochopení a odpuštění jakobyste poskytla ji. Moc se mi nechce věřit tomu, že by vás rodiče vyhodiliDobré by bylo nestydět se před sebou a dokázat se k tomu postavit čelem a přiznat to třeba i druhým. I když je to situace nelehká, dobré je to, že jste zdraví, máte zdravé děti a věřím tomu, že se máte i rádi... Cítíte-li se opravdu psychicky vyštavená, je možné požádat psychiatra o antidepresíva - doporučuji k tomu i několik návštěv u psychoterapeuta.

ketka píše: (22. 2. 2008, 19.29)

Dobrý den!Mam hroznou paniku ale take stres ,jelikož jsem vždy připravená ve škole na příklad vždy se hrozně rozklepu a mám z toho obrovský strach a ani nevím jak je to možné .Avšak  stres je to to samé strach z toho co bude ,strach z písemky,strach jako starost o někoho.Myslím si že se vždy bojím zbytečně.A tak vás tedy žádám o radu pomoc.Děkuji moc  

Odpověď: (8. 3. 2008, 20.56)

Milá K.,
na těchto stránkách vpravo nalezneš dokumenty s radami
http://cz.lundbeck.com/cz/publ…
Kdybys přišla ke mně, naučili bychom se spolu léčebnými meditacemi harmonizovat na emoční úrovni některé spouštěče a postupně vyčistili některé bloky/strachy/úzkosti.
Přeji vše dobré.

krystina píše: (22. 2. 2008, 16.32)

Dobrý den,
potřebovala bych pomoct, poradit...nebo spise se nekomu sverit,jelikož na to nikoho nemam, ja už vlastně ani nevím,co potřebuji.
V poslední době jsem dost na dně.Jsem v prváku na vysoké škole, na kterou jsem velice chtěla jít.Byla jsem šťastná,když jsem tam nastupovala, jenže nyní nemám radot absolutne z ničeho.Příjde mi, že jde vše proti mě.Před VŠ jsem studovala gympl, se spolužáky jsem si moc nerozuměla, a tak tam odtaď nemám žádnýho oprvdovýho kamaráda.Na ZŠ jsem měla výbornou kamarádku,ale jelikož jsme šly každá na jinou školu, rozpadlo se tak nějak i naše kamarádství...chci říci-mam spoustu kamarádu,ale nemám ani jednoho tak dobého, kterému bych se mohla svěřit, vyplakat se mu na rameno apod. ...,proto mám nyní pocit, že vůbec nikoho nemám, že pro nikoho nic neznamenám.Mám přítele už téměř dva roky, jenže se vidíme bohužel jenom o víkendy a v týdnu se mi ani moc neozývá, což mě samozřejmě vadí, protože mi prostě chybí a chci s ním být v kontaktu alespon pres ten telefon...toto kdyz mu vzdycky reknu,tak me osoci,ze mu neco porad vycitam,vsechno to otoci proti me a udela ze me absolutni histerku...ted resime to, jestli se rozejdem nebo ne...a chova se ke mne hrozen,absolutne arogantne, jak kdyby v sobe nemel kousek citu... mne na me strasne zalezi, nedokazu si zivot bez nej predstavit...,a tak porad jenom brecim, ani nikam nechci chodit,kdyz nejsem s nim... a tak nejak jde celej muj zivot do pr...!Vsechno jsem si predstavovala jinak ....Omlouvam se, ze vas obtezuju,ale ja uz se opravdu nemam na koho obratit.Krystina

Odpověď: (8. 3. 2008, 20.50)

Milá Krystínko,
k odpovědi se dostávám teprve ted, jak se daří? už je lépe?
Rozchody bývají bolestné, je dobré, když nás něčemu naučí, dovedou nás k nějakému poznání - třeba k tomu, co chceme... taky k sebepéči (protože to za nás nikdo neudělá).  Rozhodně se neponižujte... a pokuste se porozhlédnout po svém okolí a určitě najdete nějakou dívku, dívky, kde se vám podaří z rozchodu lépe uzdravit.
R.š.

Veronika píše: (22. 2. 2008, 16.04)

Dobrý den Radano,

jsem velmi ráda, že se v dnešní době najde ještě pár lidí (včetně Vás), kteří mají zájem o úspěch a zájem ostatních. Upřímně nevím jak začít, ale mám problémy v práci, respektive se svou kolegyní. V červenci loňského roku jsem nastoupila do nového zaměstnání, o jehož fungování sem už před nástupem měla nějaké mínění či poznatky. Kolegyně, které tam pracovali do mého nástupu velmi rychle za velmi pobouřených okolností musely zaměstnání opustit (krádež peněz) a já v novém zaměstnání zůstala sama. Můj zaměstnavatel a celá mateřská firma má sídlo v zahraniční. Tedy zde v Praze jsem tak trochu sama sobě svým pánem. Zodpovědnost jsem vzala velmi pevně do rukou a spoustu věcí sem vylepšila (od vedení účetnictví, smluv až po zařízení kanceláře).Nemusím myslím připomínat, že všechno probíhalo velmi stresově a bylo to časově náročné,neboť vedle těchto "vylepšovacích akcí" musela i nadále pokračovat hlavní činnost kanceláře. (incomming)
v říjnu jsem zjistila,že mám rakovinu lymfatických uzlin a musela sem odejít na neschopenku. jelikož nebylo možné kancelář z čista jasna uzavřít i nadále jsem nepravidelně do práce musela (a chtěla) docházet.Ředitel ze zahraniční mi přes personální agenturu našel novou kolegyni, i přesto, že jsem mu říkala, že si novou kolegyni najdu sama. 21.ledna 08 nová kolegyně nastoupila a hned mi byla velmi nepříjemná, když sem se s ni ale viděla na pohovoru přišla mi jak ten nejbáječnější člověk na světě. Hned druhý den v práci sem však poznala její pravou stránku. Na pohovoru zářila sebevědomím a svými znalostmi a schopnostmi. Hned první den přišla do práce o půl hodiny později (každý ví, že toto by se nemělo stávat) ani ji nenapadlo se nějak omluvit. Druhý den v jejím novém zaměstnání za ni přišla kamarádka a povídali si 1 hodinu u kafe a mou novou kolegyni vůbec nevzrušovalo, že na toto jsme ji skutečně nepotřebovali. Zkrátka hned na samém začátku mi ukázalo jak to má na háku. No, netrvalo dlouho a zjistila jsem, že si velmi vymýšlí a dokonce lže. Poslední incident vyjel tak daleko, že když jsem šla zkontrolovat peníze do pokladny tak se s překvapujícím údivem ptala: "Je Vy jdete počítat peníze?" a rychle mi řekla, že vyndala z kasy Kč 5000,- které dala jako zálohu svému kamarádovi, který měl vyrobit pro nás vizitky. Později když jsem s grafikem mluvila, ten mi řekl, že žádnou zálohu nepotřebuje a že ji ani nedostal. Další den byl lísteček v pokladně na kterém stálo,že grafikovi dala 500 a sobě si vzala 6450,- Toto sem celé ihned nahlásila našemu vedení do zahraničí. Tedy velmi zamotané, vzala si peníze ale napsala jinak sumy atd. Problém je ten, že mě vyčetli, že jsem ji obvinila z krádeže. Že se to určitě nějak vysvětlí. (To se divím,že se nepoučili z krádeží svých předchozích zaměstnanců?) A má kolegyně opět svým výřečným uměním se z toho krásně vykroutila. Dnes vím, že nebylo dobré říci, že to byla krádež, ale já už v ni nemám absolutně žádnou důvěru a svému zaměstnavateli jsem řekla, že během své neschopenky už do práce nepřijdu. Uvidíme však co se bude dít, až se z neschopnosti vrátim, vím však že s touto intrikářkou pracovat v jedné malé místnosti o 20m2 skutečně není možné. Kdyby přišla a řekla hele já potřebuji nějaké peníze půjčím si z pokladny a v pondělí to vrátím, ale problém je že překrucovaně několikrát lhala, to vám zde ani nebudu popisovat.
Zaměstnavateli jsem napsala, že bud já nebo ona. Je to velmi dobré místo o které bych nechtěla přijít, nyní se však bojím, že se do budoucna rozhodnou pro ni a přitom to není člověk, kterého by tam potřebovali na vedení kancelář. Hned od začátku lže a vymýšlí intriky a to i na vedení. Nejsem si však jista, zda mi věří, neboť ona je velmi dobře výřečná a tzv "ví jak na lidi"
Možná bych měla zmínit, že ona pracuje na ŽL,což pro zaměstnavatele není jistota a má spousta vedlejších kšeftů, které si vyřizuje v práci. Kvůli těmto kšeftům nemůže být každý den v práci.
Muj zásadní problém je ten, že z těch neustálých lží a intrik jsem se minulý týden ne zhroutila ale celé dny jsem probrečela jak je svět nespravedlivý. Ona když později přinesla účtenky na peníze které si dříve již z pokladny vzala, tak na nich nebylo ani razítko ani účel. Říkám ji takovou účtenku si můžu doma taky vytisknout a ona nato: vždyt jo ale dokažte mi to ... atd. Je velmi zákeřná ale okolí to nevidí, nebot na okolí je velmi milá. Prosím poradte mi jak v této situaci jednat. Situace je ve skutečnosti o hodně složitější. Například jsme měli problémy s panem domácím, u kterého je kancelář v podnájmu. Když jsem ji předevčírem nesla klíče od trezoru (neboť ten má na starosti nyní pouze ona) seděla tam s panem domácím u kafíčka a sklenkou tvrdého jako ti nejlepší kamarádi, hlavně že já s ním asi před měsícem řešila rozporuplnou situaci. Tedy i v jeho očích je ona ta skvělá a já ta zlá. Je to od začátku celé špatně, do kanceláře jsem nastoupila za velmi bouřlivé situace a všude bylo plno stresu. Ještě k tomu bylo před sezonou, neboť naši klienti jezdí hlavně v září, takže strašně moc práce. Pan domácí byl dříve (za bývalých kolegyní) zvyklí chodit dolu do kanceláře posedět pokecat a popít kafíčko, ale já na toto nejsem. Já musela mít práci hotovou nebot jsem byla na vše sama a jeho přítomnost a blbé dotazování mě zdržovalo a vadilo, řekla jsem mu tedy, že si nepřeji aby tam chodil.No ale jakmile jsem já odešla tak už nová kolegyně ho ihned dolů pozvala. Vsadim se že mě pomlouvali. Trápím se tím, že o mě si určitě každý myslí, že sem ta špatná a nervozní histerka ale přitom její pravou tvář nikdo nezná.
 
Velmi pěkně děkuji za váš čas a doufám,že mi poradíte nějaké řešení jak v takovéto situaci vystupovat.
P.S. jsem z Prahy ale pokud to bude možná ráda si k Vám dojedu na nějaké sezení.

Odpověď: (8. 3. 2008, 20.42)

Milá Veroniko,
je pro mne zarážející, že vám chybí pud sebezáchovy... rozhodně nejste v dnešním světě jediná, ale mám pocit, že svůj život prodáváte nějaké firmě... proč?
vy si léčíte velmi závažné onemocnění a neschopenku si zasloužíte...!!!
Mohu-li vám radit... odpoutejte se od svého zaměstnavatele - je to jen práce.
Během vaší nepřítomnosti nechtě věcem volný průběh, otevřte se různým variantám toho, co bude po vašem uzdravení... nespěchejte s ukončením neschopenky... stres rozhodně není to, co vám prospívá...
V případě, že byste měla chut se sejít, je to možné, určitě by to pomohla harmonizaci vaší energie a posílilo vaši léčbu.
Přeji vše dobré

E. píše: (22. 2. 2008, 12.33)

Dobrý den,chtěla jsem se zeptat,jak vycházet s manželem a jeho synem:-):-(?Před 2 roky jsme se vzali.Já byla bezdětná on rozvedený s dítětem,které má v péči jeho bývalá žena.Manžel byl 6 let sám.Prý 1.žena,kterou synovi přivedl ukázat jsem byla já.Manželovi je 37, mně 30.Od začátku mi říkal věci,jako že můžu být ráda,že je rozvedený,tím pádem má hodně zkušeností a ví co dělat.Prostě má vždy pravdu a vždy vše dělá nejlépe.Řekla bych,že je trochu zahleděn sám do sebe.Tohle mne na něm vždy popuzovalo,ale pak má taky jiné, kladné stráky,kvůli kterým jsem byla přesvědčena,že jsme se pro sebe narodili(a ještě jsem).Dokáže být milý,pozorný,...Půl roku po seznámení jsme se vzali.Od začátku jsem znala i jeho syna,který k němu chodí jednou za 14dní na víkend.Měla jsem radost,že i se synem(dnes 14let)si rozumíme.Byl na mne hodný,chtěla jsem tolik pro něj udělat,ukázat mu různé věci.Vypadalo to,že i on mne má rád.Kolikrát řekl manželovi,že s ním nepůjde ani za prarodiči a zůstane se mnou.A my se bavili a vše probíhalo v pořádku.Vše začalo dnem svatby.Manžel měl se synem pohovor o samotě.Syn mu řekl,že už ho nemá rád,když si mne vzal,že už tátu nikdy neuvidí,že jsem mu ho vzala,že zůstal úplně sám(jeho matka v té době byla těhotná se svým novým partnerem,ale synovi udělá a koupí,co mu na očích vidí)....A manžel mu na to odpověděl,že se nemusí bát,že vždy bude u něj na 1.místě...(tento rozhovorve stejném znění probíhal i nedávno,takže po 2letech,kdy se mne manžel snad poprvé v životě zastal a řekl mu,že na mne nemůže být drzý...). A to mu taky od té doby dokazoval.Syn chtěl od té doby,aby s ním táta spal,když mi manžel dal před ním pusu,obejmul mne, okamžitě se naštval a nemluvil s ním.Manžel reagoval:"Broučku,co Ti je,co se stalo".A syn trucoval nadále.Během 5minut si byl manžel schopen najít nějakou blbost,za kterou by mne před tím klukem seřval(třeba mé vzdychnutí,když jsem ukládala věci do skříně-nevím o něm,ale určitě jsem ho prý udělala kvůli jeho synovi).Začal mne před ním obviňovat,že na jeho syna žárlím a ať se zbalím a vypadnu a přestal mne vnímat-pro víkend,co měl syna jsem přestala existovat.Účel to ovšem splnilo.Na tváři jeho syna se objevil úsměv a hned tati sem,tati tam a přitom, když to říkal díval se zlomyslně na mne.Měl radost,když se se mnou táta nebaví.Ale manžel tohle nechtěl vidět a v tomto duchu se to táhlo celý rok.K jeho synovi jsem začala cítit alergii nebo já nevím.Bylo to horší a horší.Cítila jsem se bezmocná,když jsem brečela po výstupech v ložnici a slyšela z obýváku najednou jeho smích a laškování s tátou.Nemohla jsem si dovolit vůbec nic,protože v tu chvíli mne manžel před ním seřval.Jeho syn něco udělal a nikdy nedostal vynadáno.Byla jsem to já po kom se svezl manželův hněv,i když jsem se držela v ústraní a nevšímala si jich.Vždy si našel důvod,kdy mi vyčetl nějakou pitomost a byl z toho pomalu rozvod.Stáhla jsem se do sebe a mlčela a přestala se bránit.Po roce manželství jsem promluvila s člověkem,který mne doslova nabil energií.Řekl mi,že to nesmím střádat v sobě,musím mluvit.Po následovném víkendovém výstupu manžela před jeho synem jsem zjistila,že už nebrečím,postavila jsem se mu čelem a bez slz.Najednou mi bylo jedno,jak zareaguje,i to,že se třeba rozejdeme.Měla jsem tolik síly,že jsem šla za tchyní a vše jí řekla. Před tím jsem s nikým nemluvila,jen manžel jí říkal,jak jsem špatná já,jak jsem zjistila.Ona pak manželovi domluvila a už 1/2 roku mne nevyhodil a snaží se na mne před synem neřvat.Právě proto je to pro manžela asi ještě horší.Teď jsme ve stádiu,kdy mi říká,že je ponížen.Vidím v něm jeho otce.Je věčný remcal.Dokáží celé hodiny diskutovat a nadávat nad blbostmi.Když k prarodičům přijde vnuk,opečovávají ho,rozmazlují,při sebemenší příležitosti mu dávají velké částky peněz a pořád opakují,jaký je to chudáček,že je z rovedené rodiny.On na ně mluví velice sprostými výrazy,ale oni se jen začnou usmívat a nic neřeknou.Dokonce i manžel syna nedávno okřikl(a to je co říct), ale okamžitě dostal vynadáno od tchána a tchyně manžel,ne vnuk.A to manžela samozřejmě sejmuli před vnukem.To je normální. A takhle je to u nás pořád.To samé,co manžel praktikoval na mně,zná od svých rodičů.Řekla bych,že se to zlepšilo,snaží se nevyjíždět,kvůli maličkostem a vyjede po mne jen občas před synem.Ale já k jeho synovi nějak už nemůžu najít cestu a on ke mně taky ne.Snažím se.Problém je v tom.Čas od času manžel na mne vyjede,že jeho syna nemám ráda a jsem pro něj vetřelcem...Když mu řeknu,že kdyby mne před ním neponižoval,bylo by vše jinak,tak nemám pravdu.Můžu za vše já.Chtěla jsem s ním jít do manž.poradny,ale nechce.Tvrdí mi,že on k psychologovi nepatří,že jen já.Teď se například naštval kvůli králíkovi a už týden se mnou nemluví,řekl mi,že se rozvedeme.On před svým synem a rodiči ztrapňoval mé vaření,tak jsem jen řekla,že on taky kdysi nedopekl králíka.Tohle mi dělal i na dovolené.Den co den se mu něco nelíbilo(na mne nebo na ostatních).Kupuji si totiž na dovolených pohledy(to byl pro něj problém) a to za své.Máme totiž podle jeho přání od začátku oddělenou kasu,atd. A když už jsem to nemohla poslouchat a už jsem na něj nedokázala mluvit v kliku a něco jsem mu řekla, nafoukl se a chodili jsme každý sám,jako když se nezmáme.No groteska.Nejlepší je,že já jsem pak naštvaná a je to na mne vidět a on i jeho syn mají ten dar,že se začnou tvářit jak andílci a vinu svalují na mně(a lidi kolem jim to věří)-naštěstí jen někteří.Nidky jsem manžela neslyšela uznat,že udělal chybu.On o sobě říká,že je nejchytřejší a neomylný.Já taky nejsem svatá,ale jen prostě nechci brát vinu cizích na sebe.Jak mám komunikovat s manželem a jeho synem?  Předem moc děkuji za odpověď a omlouvám se za poněkud delší příspěvek.Přeji hezký den.

Odpověď: (8. 3. 2008, 20.26)

Milá E.,
z vašeho psaní mi připadá, že v rodinném systému vašeho muže pro vás není místo. Je opravdu otázka, zda existuje pro vás dobré řešení za předpokladu, že neodejdete.
Kdo vás má rád? kdo s vámi spolupracuje a váží si vás?
Přeji vám dost síly a odvahy k důvěře v sebe.

Zoe píše: (22. 2. 2008, 0.35)

Dobrý den,
řeším teď takový problémek. Oproti ostatním dotazům se možná bude zdát banální, ale ráda bych znala váš názor. Nejspíš je řešení jednoduché, jen ho nevidím či nejsem schopna uskutečnit.
Mám přítele se kterým se právě stěhuji do bytu, ale ve skutečnosti přemýšlím o rozchodu. Jsme spolu teprve 4 měsíce a už teď mi toho na něm vadí příliš mnoho.  On mě miluje a snaží se dělat vše proto, abych ho milovala taky. Mám ho ráda a je mi s ním dobře. Jsem přesně typ "vztahové holky". Krom toho si nemůžu dovolit platit nájem za byt sama. Uvažovala jsem i o tom, že bychom tam bydleli spolu jako kamarádi. Ale nevím jak by to snášel.
Toužím po jednom svém kamarádovi, ale jen tělesně. Vážný vztah cítím, že by dopadl podobně jako ten, ve kterém vězím teď.
Skutečně zamilovaná jsem v životě byla jen do jednoho kluka, vztah s ním je nenávratně pryč. Nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by byl jako on a myslím, že už ani nepotkám.
Hrozně moc se bojím být sama. Když jsem sama, mám velké deprese občas až sebevražedné stavy.
Přesto by možná bylo nejlepší řešení tento můj vztah skončit, ale připadá mi to zbytečné.
Nevím jestli má smysl hledat nějakého dalšího partnera, každý muž má nové a nové chyby. Nevím jestli prostě nemám zůstat s tím se kterým jsem teď. Připadá mi to skoro jedno. Chlap jako chlap a tenhle mě miluje a snaží se dělat co mi na očích vidí.
Stejně nevím o nikom jiném se kterým bych chtěla mít vztah.
Neumím si ale představit, že bych právě s ním měla děti.
Jenže moje city se mění příliš rychle. Na začátku se zpravidla intenzivně zaláskuji a do dvou tří měsíců vše opadne. Jen jednou mi to vydrželo celou dobu vztahu. Ale to jsme si opravdu výjmečně rozuměli.
Je mi 25 let a ráda bych se usadila a měla rodinu, ale s mojí povahou je to asi nemožné.

Odpověď: (8. 3. 2008, 20.18)

Milá Zoe,
strach ze samoty bývá častým, ale ne dobrým motivem k trvání mnoha vztahů... Připadá mi důležité, aby ses opravdu rozloučila a odpoutala od své bývalé lásky. Věřím, že dokážete se k tomuto chlapci zachovat čestně a dle situace mu říci, že si sice jeho lásky vážíš, ale nemůžeš mu ji opětovat (nebo se rozhodni, že se ho naučíš milovat - to nevím, kde se nalézají vaše city...)
Bylo by dobré, abyste věděla, jak se zamilovanost proměnuje v lásku - najděte si třeba knihu M.S.Peck - Nevyšlapanou cestu. Je možné, že třeba potřebujete i dorovnat vztahy ke své původní rodině. Při osobním setkání bychom mohli vašemu problému porozumět lépe. Držím palečky.

Roman píše: (21. 2. 2008, 18.23)

Dobrý den, chtěl bych vás požádat o nějakou vaši radu. Můj problém: již delší dobu pocituji v sobě jakési duševní prázdno. Jeden příklad - jsem zaměstnán, práce mně baví, kolektiv v pohodě. Pokud ale něco dělám, cítím, že to dělám jenom protože musím. Problém je v tom, že ted si začínám uvědomovat že práce a z toho vyplývající peníze nejsou zdaleka na vyšších pozicích priorit v životě, alespon ne v tuhle chvíli. Příčinu takových pocitů znám - je to osamělost. Dostávám se k jádru problému. V současné době nemám přítelkyni, ale ani dřív to nebylo lepší. Abych vás trochu seznámil se svým - nemluvím, pokud nemusím, když už ale chci mluvit, mluvím strašně potichu a z toho pramení komplikace s navazováním kontaktů. Komunikace s lidmi mi nevadí, pokud oni mluví, já s nimi velice rád taky. Nejhůře jsem na tom, pokud mám hovořit s nějakou dívkou. Překvapivě mi ani nevadí větší kolektiv lidí. Spíše na opak. Problém je v tom, že nemám příležitosti, jak se do společnosti dostat. Pokud mě někdo pozve, velice rád pozvání přijmu. Když bych ale měl jít sám od sebe někam, prostě je ve mě nějaký blok, který mě prostě nikam nepustí. Například se přátelé baví o tom, že něco podniknou a mě je až trapné přijít za nimi a zeptat se co chystají a už vůbec se jim neodvážim říct, že bych s nima rád šel. Ano, je špatné přemýšlet o jejich případných reakcích, ale neustále každou vteřinu, každou minutu přemýšlím o tom co a jak by bylo kdyby...
Doufám, že jsem problém popsal dostatečně srozumitelně. Nevím, jestli z předchozích vět jsou jasné otázky, proto bych to shrnul:
jak podle vás nejlépe vyřešit začlenění se do společnosti, zejména pokud jde o problém spojený s nízkým sebevdomím.
Děkuju vám alespon za přečtení a případnou radu. ROman

Odpověď: (8. 3. 2008, 20.10)

Milý Romane,
Bylo by dobré, nalézt si cvičení, jak pracovat na svém sebepřijetí (budu se opakovat, ale nejlepší je to opravdu s profesionálem). Pak doporučuji, kontaktovat přátele, zeptat se jich, nabídnout se, i když je to provázeno strachem. Postupně získáte zkušenost, že to vlastně nebolí a že tím spíše získáte a příště to půjde snadněji. Také můžete vyhledat na internetu skupiny, které spojuje stejný zájem a pak realizují i živá setkání. Přeji vše dobré.

Pavla píše: (20. 2. 2008, 16.23)

Dobrý den,
jmenuji se Pavla, jsem rozvedená a z prvního manželství mám dvě děti (dcera 9 let, syn 6 let),které moc miluji a o které bych nechtěla za žádnou cenu přijít. Nyní žijeme třetí rok ve společné domácnosti s mým přítelem. Máme spolu dvouletou dceru. Náš vztah byl od počátku problematický. Moje rodina ho nepřijala a před rokem ztratil práci. Nyní je místo mě doma na mateřské a já se snažím najít si práci. Největším smutkem v mé duši je bezmocnost, protože své neúspěchy začal před rokem přenášet na moje děti, které prý za všechno můžou. Je čím dál více agresivní a vulgární, dá se mluvit o psycMilá hickém týrání z jeho strany vůči nim a ještě více vůči mě. Upřednostňuje před nimi pouze vlastní dítě a nazývá je parchanty. Nemám s nimi však kam jít, protože moje rodina zpátky nechce přijmout a nemůžu si dovolit splácet pronájem bytu. Děti mě přesto mají rády a zatím trpíme společně.Poraďte prosím, ztrácím už sílu a jsem bezmocná, navíc trpím epilepsií.

Odpověď: (8. 3. 2008, 19.46)

Milá Pavlo,
přecijen doporučuji, požádat rodiče o spolupráci... Poptat se, který obecní úřad nabízí "startovací" byty... také existují Azylové domy (možno vyhledat na internetu). Každopádně, čím déle v takovéto situaci budete setrvávat, síly vám budou ubývat..., proto vám držím palce k osvobození se... i vy se podívejte na odkaz, který jsem doporučila ženě v předchozím dotazu.

Olaska píše: (20. 2. 2008, 13.12)

Dobrý den.
Abych přešla k jádru problému. Po osmi letech jsem se rozvedla, můj bývalý si pět let udržoval milenku, já to snášela testal mě fyzicky i psychicky. Teď když jsem si našla přítele a chtěla bych odejít i s naší 7letou dcerou do jiného města tak mi vyhrožuje a já se prostě bojím a nevím co dělat. Už jsme dávno rozvedení on stále bydlí u mne i když byt je můj. Jen se tam chodí vykoupat a najíst, když odjedu na víkend on si tam vezmu svou milou a já nemůžu vůbec nic dělat, protože už jsem hrozně slabá a bojím se něco podniknout.
Vím, že je to postavené na hlavu, ale přesto Vám děkuji za odpověď.

Odpověď: (8. 3. 2008, 19.40)

Odkazy, kam se můžete obrátit a získat potřebné  informace např. jak postupovat - získate na
http://www.qmagazin.cz/kratke-…
určitě víte, že existuje i zákon, kterým je možné vykázat agresora z místa bydliště a zakázat mu přiblížení k oběti. Jen budete potřebovat systematicky a věcně právně postupovat.
Přeji dost sil

diesel píše: (20. 2. 2008, 12.00)

dobry den mam takovi problem rozesel jsem se s pritelkyni po 4 letem vztahu a rika mi porad ze nas vztah potrebuje cas i kdyz jsem to parkrat skousel spravit nedarilo se to objednal jsem nadherny pokoj vse bylo ok ale pak zas prisla ta sama odpove ze nas vztah potrebuje cas co si o tom myslite mam jeste tomu davat nejakou nadeji nebo to mam nejak prekousnout predem dekuji za odpoved

Odpověď: (8. 3. 2008, 19.33)

Nerozumím moc větě - co, proč a jaký čas potřebuje váš vztah? spíše mi to připadá, že bude lepší, vyrovnat se tím, že tato žena nechce s vámi sdílet život...

Prolog píše: (19. 2. 2008, 22.38)

Mám problémy ve škole na gymplu, protože se nedokážu vyznat v životě a nedokážu si udělat správný názor. Nedokážu se začlenit do kolektivu a mám z toho docela deprese. Doma si pořád něco plánuju, ale zachvíli hned změním své představy. Potýkám se také se šikanou od mladších i stejně starých a ti na mě navádějí další děti, takže se jen bojím jít k sobě domů kde už na mě poblíš čekají. Moc prosím odpověďte co nejdříve.  

Odpověď: (8. 3. 2008, 19.16)

Kontaktuj nejbližšší pedagogicko psychologickou poradnu... bude dobré, věnovat tvé situaci komplexní pozornost (jsi-li z okolí, můžeš kontaktovat i mne).Ve spolupráci s druhým člověkem se ti podaří z celé situace lépe udělat krok.

Marid píše: (19. 2. 2008, 18.34)

jsem zoufalý a nemohu se branit nebo nevim jak - muj problem spociva ze v praci na jednom miste a v aute travim 240 hod bez lidskych zakl.potreb - jidlo,wc,spanek jedna se o 24 hod v aute - šefovi to nemohu řict, dostal bych vyhazov kam se mohu obratit dekuji

Odpověď: (8. 3. 2008, 19.11)

Předpokládm, že ve vaší organizaci nefungují Odbory... Můžete se pustit do dlouhotrvajícího právního sporu..., ale nemyslím si, že na to máte sílu... doporučuji poohlédnout se po jiném zaměstnavateli...

kamil píše: (19. 2. 2008, 13.59)

v minulosti jsem udelal neco z cim se do dnes nemohu vyrovnat

Odpověď: (8. 3. 2008, 19.07)

kamile, konstruktivní a poctivý přístup k situaci vede k řešení. Zkus nalézt odvahu zajít za profesionálem...