Zde naleznete písemnou psychologickou poradnu. Odpovídá psycholog, psychoterapeut více; dotazy můžete pokládat, pokud je okénko otevřeno, odpovědi naleznete do týdne rovněž zde. Psychologická poradna online se uzavře po položení desátého dotazu v týdnu.
Pokud si přejete odpověď mimo psychologickou poradnu online, je třeba uhradit 100Kč na č.ú.: 2500034126/2010.
Pokud si přejete online kontakt s psychologem, ten naleznete zde online psycholog

  • Po internetu poskytuji všeobecné informace. Při osobní konzultaci jsou informace k Vaší osobě zcela konkrétní
  • Potřebujete-li dohovořit osobní konzultaci nebo konzultaci s psychologem online, kontaktujte mne telefonicky: +420 777 588 352 nebo emailem
  • Vše zde napsané bude zveřejněno

Vážený pisateli,

tento týden již bylo položeno mnoho dotazů a není v mých silách odpovědět na více. Máte-li zájem, vyčkejte, poradna se otvírá vždy v neděli o půlnoci pro 10 dotazů.
 Pokud máte zájem o zodpovězení dotazu mimo poradnu on-line, zašlete dotaz na email: radana@rovena.info a 100Kč na č.ú.: 2500034126/2010.

Na zodpovězení čekají: Jan, Renáta, Katka J., mysta, Hanka, Eva B., loli, Helča, lola, Šárka K., Ann

< novější | 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >

petr píše: (3. 5. 2010, 14.11)

Dobry den je mi 38 let.Jsem 13let ženaty a máme spolu 2 deti.Před rokem jsem si našel přítelkyni .Manželce jsem se přiznal a s přitelkyni se rozešel.Až potom jsem si uvědomil co pro mě moje rodina znamena .Chtěl bych vas poprosit o radu zda mame nebo ja sam navštivit odbornika a jakeho abychom k sobe znovu našli cestu Děkuji Vám za odpověd

Odpověď: (8. 5. 2010, 11.06)

Milý Petře,
dotaz jsi vzal dost zkratkovitě - a je na mne, abych si domýšlela ... mám tomu rozumět tak, že když jste se manželce přiznal, žena se od Vás odtáhla a manželství "drhne". Nevím v čem, nevím jak, nevím zda jak intenzivně a proč z které strany... takže na obecnou otázku - obecná odpověď. Bylo by dobré, abyste k psychoterapeutovi šli společně ... Držím palce :)

Dodo píše: (3. 5. 2010, 13.57)

Vážená paní Štěpánková,

ráda bych se zeptala na příčiny svého divného chování. Jde o to, že mi dělá velký problém přijímat od manžela jakékoliv dražší dary nebo peníze. Jsem vdaná prvním rokem a zatím jsem v domácnosti a starám se o manžela. Pokud jde o nákup potravin, tak nakupujeme spolu, kino, posilovnu a všechno co spolu sdílíme platí on a nedělá mi to problém. Jsme spolu velice šťastní a vše je v naprostém pořádku, ale jakmile mi manžel chce dát peníze na nákup oblečení nebo mi chce dát peníze na masáže, kosmetický salon, apod. tak odmítnu. Ani nejsme ve finanční tísni, protože manžel vyděláva velké peníze. Takže si své chování nedokážu vůbec vysvětlit. Velice mě to trápí. Uvnitř bych to asi chtěla, ale nejsem schopná říct ano. Byla by jste tak laskavá a řekla mi, v čem může být problém? Nepřijdu si normální. Děkuji velice za Váš čas

Předem děkuji
DOdo

Odpověď: (7. 5. 2010, 11.06)

Milá Dodo,
příčina? asi nějaký utkvělý vzorec typu: nezasloužím si to..., mohl by si myslet, že ho mám pro peníze, ...skromnost je moje ctnost..., nemohu si dovolit být bohatá, protože..?..., budu mu muset být vděčná.., koupí si mne a bude mne vlastnit..., možná také cítíte skrze to nerovnost vztahu..., to jsou jen úvahy z dálky...

kristyna82 píše: (3. 5. 2010, 13.33)

Dobrý den,
mam problem se svym manzelem. Manzele jsme 2 roky, snatku predchazel rocni vztah. Pohadali jsme se, jak uz to byva kvuli nesmyslu. Chtela jsem na par dni odjet k rodicum, abychom si od sebe odpocunuli. Manzel se me neustale ptal, jestli se chci stehovat, zacal vyhozovat veci ze skrini. Byla jsem vystrasena z jeho chovani, neodpovidala jsem mu, on se tak rozcilil, ze me chytil za vlasy a smyknul se mnou o zem. Nevim co s tim mam delat. Z jeho strany neprisla ani omluva, ani naznak sebemensi litosti. Dela jako by se nic nestalo. Ja od te doby nedokazu myslet na nic jineho. Nevim, jestli mu to nekdy dokazu odpustit. Myslim si, ze pro toto neni zadna omluva. Muzete mi poradit, jak se s tim vyrovnat a co delat dal?

Odpověď: (7. 5. 2010, 10.59)

MIlá Kristýno,
Zaráží mne, že manžel se neomluvil... Ptáte se na vyrovnání se s tím - pokud váš vztah má pokračovat hezky, měli byste si o tom promluvit, měla byste mu říci, že tím u vás vznikl blok a co si o tom myslí, jaké to pro něj bylo... Taky že nevíte, co ten blok s vámi udělá dál, ale že si myslíte, že abyste k němu mohla mít i nadále hezký vztah, potřebovala byste od něj slyšet něco důležitého např. omluvu. Máte-li ve vztahu pokračovat, odpuštění (to není souhlas s činem) budete muset udělat a nezapomente, že odpouštět je božské :). Držím palce.

Jitus píše: (3. 5. 2010, 12.41)

Dobry den,mam dotaz,3 roky spatky jsem chodila z jednim klukem,byli jsme moc stastni,jenze zniceh nic do toho prisli jeho rodice a nakazali mu at se semnou rozjede,on musel,jiank by stratil domov,1rok jsme chodili spolu potaji ,ale me uz dosla trpelivost,chtela bych snim chodit aniz by jsme museli nasi lasku nejak schovavat,nabidl mi,ze spolu odjedema,le todle nema reseni,co mam delat,nebo jak se mam zachovat jak prijdu k jeho rodici a budu s snazit,aby me vzali spatky,moc se trapim.Dekuji

Odpověď: (7. 5. 2010, 10.41)

Milá Jituš,
trochu mi vadí, že nevím, kolik Vám je a zda jste již plnoletí... Souhlas rodičů ke vztahu "mladých" je příjemný, pozitivní a povzbuzující ... ale nedá se vymáhat a nelze na něm lpět... Je věcí partnera, zda si vás uhájí a jak ... jedna možnost je skutečně odjet, žít samostatně... když to nešlo vykomunikovat...

hary píše: (3. 5. 2010, 11.59)

prosím o radu pro mého syna. bude mu 19 let. jeho nejlepší kamarád spáchal sebevraždu a syn se z toho shroutil. byl týden v krizovém centru, kde se stav zlepšil, ale neustále má ideu, že jeho kamarád jen odjel i pohřeb byl jen jako a že se mu ozve. nyní je syn doma, byl celkem veselý ,ale zase znovu je smutný a moc nejí. bojíme se o něho. chodí do školy učiliště, tam problémy nemá. začal navštěvovat psychiatra a bere léky na spaní. jak mu můžeme jako rodiče pomoci nebo jak ho pozitivně naladit. moc nás to trápí. děkuji hary

Odpověď: (7. 5. 2010, 10.36)

Milí rodiče,
konkrétnější a přesnější informace Vám poskytnou v krizovém centru, protože znají aktuální stav Vašeho syna. Obecně: Váš syn se s tím musí vypořádat sám ... to za něj udělat nemůžete... když potřebuje truchlit, nemůžete vnucovat veselost... truchlení je důležitá fáze ... psychiatr s ním pracuje i terapeuticky nebo jen předepisuje léky?

ula.1 píše: (3. 5. 2010, 10.40)

Dobrý den ,jsem vdaná necelý rok příští měsíc máme výročí.Manžel je šťastný ,spokojený.Já se snažím dělat domácí práce všeho druhu,praci mám z domu.Můj muž pracuji také pilně a poctivě.Vše by byl ideální i přesto,že jsem od sebe věkově o 16 let.Manželovi je 23 a mě 39 ,jediné co neklape je sexuální stránka.Manžel je typ mladého muže co si neumi představit nevěru ani u sebe ani u mě,nepije,nekouří zhruba se mu nedá nic vytknout jen každy den spí a spí a spí.Nějaké svádění nehrozí to mě hned uzemní i když se snažíme o to debatovat tak ho v tak mladém věku sex nebaví,je po celém dnu unavený a o víkendu chce odpočívat.Když se mi ho povede svest tak je to s těží jednou za měsíc a dokonce jsem vyzkoušela za ním nejít ,být hodná ,pracovitá a chtěla jsem aby jednou za ten rok co jsme spolu přišel on sám a měl touhu se milovat,katastrofa byla jsem bez sexu 3 měsíce a mu to nevadilo byl celkem spokojeny.Prý ho to nebaví ,ale že ho přitahuji a že se mu líbím,chce dítě a ic proto nedělá a mě dotíkávají biologické hodiny to také ví.Už si prostě s ním nevím rady,dochází mi fantazie i veškeré letité zkušenosti.Doma je klid žádne hádky,jezdíme spolu i na výlety,ale jak dojde na postel chová se jak žena po dvacetiletém manželství co má každý večer migrénu.A já bez sexu neumím žít.Už mi připadá že jsem si při svatebním podpisu podepsala klášterní žití.Nevím jestli je na to rada,ale zjišťuji že milovat nebo si vzít mladého muže zas taková výhra není,nehladí mě,nepřitáhne si mě má rád když se točím v kuchyni a má plný talíř,dokonce pomýšlím na nevěru do které se mi vůbec nechce.

Odpověď: (6. 5. 2010, 16.29)

Milá Ulo,
uff...pro manželskou harmoni je třeba, aby vzájemná sexuální apetence byla přibližně vyvážená ... početí dítěte bez sexu je možné pouze v centru asistované reprodukce ... jak vedle něho prožíváte pocit, že jste pro něj jedinečná?...

nikitka2 píše: (3. 5. 2010, 10.01)

Dobrý den,cítím se v pasti a spoutaná,poradíte mi?Moje maminka se už přes 5 let nebaví s mojím tatkou.Bydlí v jednou domě(táta nahoře,máma dole).S rodiči bydlí ještě sestra s dětma.Další sestra bydlí 1km od nich a já bydlím 15 km od celé rodiny.Moje mamka chce jít bydlet se setrou a dětma do domu po dědovi a mě a manželovi chce dát dům ve kterém jsem vyrůstala(i s tstínkem).Jenže já jsem už z domova 7 let pryč(bydlíme v nájmu) a už se mi domů nechce vracet.Zapustila jsem tu kořeny.Mamka o tom nechce slyšet a spíš si myslím,že nás děti,chce mít všechny pohromadě v blízkosti sebe.Když dům odmítnu,tak vím,že mamka na mě bude naštvaná a budu ta špatná(protože dům nechám schátrat).Ona si myslí,že pro nás to bude to nejlepší(proč bychom taky byli v nájmu,když můžeme mít dům,že?),jenže já se tam ani nechci vracet,kvůli vzpomínkám z dětství,když se naši jen hádali atd...Tak ,kde ted bydlím,jsem relativně spokojená(máme svobodu a klid na výchovu našich dvou dětí).Mamka je ten typ,když se jí odmítne,tak to je hned¨ohen na střeše¨.Docela se cítím v pasti.Také bychom chtěli dům,ale svůj,nový a dál od rodičů.Nevím,co mám dělat už i kvůli tomu všemu nespím.Děkuji.

Odpověď: (6. 5. 2010, 16.23)

MIlá Nikito,
to, že se budete ničit "trápením se a nespaním", situaci nevyřešíte. Vy máte plné právo říci: "Drahá maminko, děkuji ti ta péči, ponech ale na nás, jak si zařídíme život. My nejlépe víme, co je pro nás nejlepší. Mám tě ráda, a pokud se na nás kvůli tomu naštveš, bude mne to mrzet, ale jinak to nejde. I tobě přeji, abys byla štastná v tom, co si pro sebe vybereš." Držím palce, necht se vám podaří udržet klid pro vlastní rodinu a pro sebe.

Ola píše: (3. 5. 2010, 9.16)

Dobrý den, mám problém se společným bydlením s rodiči.Bydlíme s maželem a s jeho rodiči ve společném domě.My máme horní patro,oni bydlí ještě se dvěma syny dole.Dům je dosti otevřený a vše je slyšet(i to co slyšet třeba nechcete,nebo nechcete aby bylo slyšeno).Rodiče manžela vůbec nerespektují naše soukromí a manžel jim neumí nic říct.Mě to strašně ničí,brečím každý večer, mám dvě malé děti 3roky a 5měsíců.Starší syn pořád na babičku a dědu volá i to mě štve.Děti jim "půjčuji",ale chci,aby žili s náma,nevím jestli mi přesně rozumíte.Ještě ke všemu se mi zdá,že babička na něj působí psychologicky,úplně mu vymývá mozek.Pořád jenom já jsem babička Hani,já jsem babička Hani.Když mu potom moje mamka koupila hračku a někdo se syna zeptal od koho to dostal,říkal od babičky Hani.Já vím,že je to jenom pohled z mojí strany,ale prosím, poraďte mi, co mám dělat.

Odpověď: (6. 5. 2010, 16.18)

Milá Olo,
bylo by dobré, kdybyste situaci probrala s manželem a řekla mu, jak se cítíte. Měl by vám pomoci vymezit hranice vaší domácnosti, po kterých tak toužíte. Patrně nemáte pocit, že prarodiče akceptují a respektují vaši autonomii, což je porušení zdravého řádu generačního soužití. Když mají mladí pocit, že je starší respektují, pak je pro ně snadnější spolupracovat při výchově apod... Můžete požádat manžela i o společnou návštevu u psychoterapeuta...
Až budete mít za sebou tento krok, můžete znovu napsat, jak se daří a jak se situace vyvíjí...

Lenka píše: (3. 5. 2010, 7.49)

Dobrý den,
nevím, jak začít. Možná to je maličkost, ale trápí mě to.. Mám problém se svou povahou. Jsem příliš kritická k sobě i ke svému okolí. I když mě lidé většinou považují za inteligentní, pohlednou a úspěšnou, já se s tím nedokážu ztotožnit. Jsem hodně vztahovačná a snadno se naštvu kvůli maličkosti, což si pak zpětně uvědomím a ještě více to podlomí mou sebedůvěru. Často se hádám s lidmi kvůli maličkostem, mám potřebu napravovat svět a všechny lidi okolo sebe, i když vím, že sama dokonalá zdaleka nejsem. Jsem schopná se celý den zabývat tím, co kdo řekl a proč to řekl, jak to myslel, i když mám na práci úplně jiné věci. Myslím, že se mnou občas není k vydržení. Snažím se s tím něco dělat, kontrolovat se, ale nejde mi to. Dřív nebo později se chovám stejně..
Nejsem schopná tolerovat ostatní, veškerá povahová odlišnost nebo jiný názor mě rozčiluje. Původ mých problémů možná tkví v mojí rodině. Mamka si moc nevěří a vždy mě vedla k tomu, abych co nejméně vyčnívala a všechno dělala, tak jak je to obecně dobře. Táta neustále poukazuje na to, jak je někdo jiný, divný, .... Neumí diskutovat, vždycky musí mít pravdu a odlišné názory rovnou odsoudí. Nevím, jestli je to objektivní, ale takhle to vnímám.
Dalo by se s tím něco dělat? S rodiči už nežiju, ale jejich vliv na mě je pořád značný, jsem na ně hodně citově vázaná. Chci být pohodová holka, která má radost ze života a neřeší, co kdo řekl a jak to řekl, proč to řekl... Neznáte třeba nějakou knihu, která by mi pomohla? Děkuji předem moc za odpověď.

Odpověď: (6. 5. 2010, 16.14)

Milá Lenko,
je prima, že si mnohé neduhy uvědomujete a chcete s nimi něco dělat... Doporučuji naučit se pracovat s léčebnými meditacemi, při kterých byste se naučila detekovat vnitřní emoci, pnutí, které vás nutí k jednání, které nechcete a naopak rozvíjet pohodovost, harmonii a lásku... Mohu doporučit knihu Osobní síla . Moudrých knih je mnoho, jedná se ale o to, abyste vy zvládla pracovat se sebou...Lepší je na té cestě pracovat s někým...

sisina píše: (28. 4. 2010, 16.42)

dobry den.chtěla jsem se zeptat, jestli je normalní, že mě život nebaví,těším se až zemřu,až zemřou mé děti.je mi jich líto, že musí žít v tak hnusném světě.nechci se zabít, ale hrozně trpím a vysvobození je jen smrt.je mi 35, tak že si nějaky ten pátek počkám. mužou byt mé uzkosti tím,že mě vlastní matka nenávidí, žije vedle mě v bytě,vždycky mě využívala a ponižovala.musela jsem se nenávidět, abych ji udělala radost a td.chtěla bych to někdy pochopit, možna by se mi ulevilo, mam vyhledat psychologa?nechci léky, chcijen vědět proč???

Odpověď: (29. 4. 2010, 16.42)

Milá Sisi,
to j neradostné... to víte, že si myslím, že spolupráce s psychoterapeutem by pro vás byla vhodná, třeba byste síky spolupráci s ním nalezla lepší vztah k sobě, bylo by dobré naučit se mít ráda, vážit si sebe... naučit se vidět v životě i to hezké, vytvářet to... Pro začátek mohu doporučit knihu Miluj svůj život. Držím palce

Miroslav píše: (28. 4. 2010, 12.11)

Dobrý den Vážená paní Štěpánková, žádám Vás o radu, vyřešení situace s přítelkyní, která se chce se mnou rozejít.
Je mi 34 let se svou přítelkyní(32 let) žijeme ve společné domácnosti více jak 5 let. Zařídili jsme si během té doby celý byt. Jezdil jsem za prací na všední dny do zahraničí (kvůli lépe placené práci) a víkendy jsme trávili s přítelkyní, více pro sebe. Na rodiče i rodinu ostatní kamarády bylo málo času. Záležitosti všedních dnů jsme se snažili zvládat každý sám. Volali jsme si, psali sms každý den. Ale to odloučení moc vztahu na dálku asi nesvědčilo. Plánovali jsme případnou svatbu, kdyby mělo přijít dítě na svět, ale přítelkyně měla nějaké problémy a je po operaci dělohy a odstranění myomu a vše kolem. Gynekolog jí říkal, že by měla co nejdřív otěhotnět. Tak zůstávám doma už cca 6-tý měsíc jsem nezaměstnaný a hledám práci v ČR (v místě bydliště).
Na nějaký čas se do našeho bytu přistěhovala s 2 letým dítětem sestra mé přítelkyně. Mají s přítelem po stěhování bytu a dělají zatím rekonstrukci. Její starší sestru znám dlouho a měli jsme nějaké spory, nejdřív malé, co jsem začal žít s přítelkyní, něco se jí na mě nelíbilo a nesnášela mě. Tehdy mé přítelkyni asi ze vzteku vryla taky do paměti, co jí říkala, že si měla najít jiného přítele, né mě. To jsem se s údivem dozvěděl od přítelkyně. Její sestra mě taky časem říkala, že máme už žít s nimi jako rodina a pomáhat si i když nejsme svoji.
Neshody už začaly začaly dříve, v tom samém bytě žila celá jejich rodina v pronájmu od města. Podotýkám, že rodina žila v horších sociálních podmínkách, jejich otec nedělal dobrotu, nechali ho soudně vystěhovat, atd. různé dluhy za nájem pak exekuce, to je měli už vystěhovat na ulici. Žili ze dne na den.
Byt si později koupila a do dnešního dne splácí hypotéku moje přítelkyně. Během rekonstrukce většího bytu (vetší byt než má její sestra) s několika časovými odstupy se zvelebovalo bydlení a snad to někomu vadilo, že vydělávám peníze v zahraničí a investuji do rekonstrukce a zařízení cca 1.mil kč. Koupili jsme nové auto, nějaké dovolené v zahraničí atd., žili jsme už pohodově a skoro bez starostí. Něco jsem dostal na byt jako věno o rodičů, tedy mé mamky, která před půl rokem zemřela, (otec zemřel před 3-mi léty). Naši si ještě tehdy mysleli, že budeme mít svatbu, atd. Mám ještě 3 bratry, ti mají relativně spokojené rodiny každý po dvou dětech. Pomáhám finančné i rodině mé přítelkyně, např. před 2-ma měsíci jsem půjčil finančně na zaplacení exekuce v bytě nevlastního bratra mé přítelkyně (přítelkyně by se jinak vydala za všech úspor na kontě), a více věcí předem je to na dlouhé psaní. Její sestra říkala, že by tuhle pomoc své rodině neudělala, protože si šetří peníze na nějaké věci "kdyby se jí něco stalo".
Ještě připomínka, bydlíme ted´v bytě společně s její sestrou ze synem, která si snad dělá nároky, že tu dávno bydleli, totiž i chtěla at´ jí sestra finančně vyplatí z bytu, který patřil už moji přítelkyni, absurdní! Totiž měl ze začátku o tento byt zájem její přítel, který by ho koupil za předkupní právo (odprodej od města), tehdy za nějakou nízkou částku. Ale moje přítelkyně na to nepřistoupila. Sama ten byt dlouho táhla na své riziko a nikdo jí nepomohl. Je tedy ted´ dusno.
Co tady bydlí její sestra, během krátkého času mě připadá, že dělá její sestra naschvály jsou to oproti všemu drobnosti ohledné úklidu v naší zažité domácnosti, kde by se měla přispůsobit. Ale co jí něco vytknu, tak hned spustí, že jsem puntičkář, sama nic nestihne, když je zaměstnaná svým dítětem, apod.
Před pár dny přítelkyně chtěla se mnou vážně mluvit. Viděl jsem, že je delší dobu jako "zakletá" a neřekla co jí vlastně schází. Pro moji přítelkyni bych udělal první i poslední. S brekem mě řekla, že náš vztah chce ukončit, takhle se nedá jinak žít, apod. mám se pak odstěhovat jinam. Svatbu nechce a dítě si neumí představit, prý neví co vlastně chce. Ona sama nemá žádnou známost, něměla ani zájem o nikoho jiného, ani já jsem ji nebyl nikdy nevěrný. Žádné problémy jsme spolu neměli, je malé hádky o drobnosti co se vyřešily pak i s úsměvem. Přesto si mám asi později hledat nový domov.
Nevím, zda jsem zhruba přibližně a objasnil naší situaci s přítelkyní. Můžete mě prosím jen trochu poradi jak řešit situaci? Kde začít? Jsem z toho úplně zklamaný a nějak zamlklý, nevím s kým si mám o tom promluvit. Je v tom závist, nenávist co ještě? Prosím o odpověd´ a předem Děkuji. S přátelským pozdravem Miroslav

Odpověď: (29. 4. 2010, 16.39)

Milý Miroslave,
situace je dost "zakletá". Jste všichni přidušeni... Musím říci, že vaše odstěhování vnímám jako dobré... bude to pro vás začátek něčeho nového... možná i přítelkyně vydechne, srovná si pocity a navážete skutečně partnerský vztah... nebo zjistíte, že k vám cestu nenalézá, nechce s vámi sdílet život, který byste si přál a pak máte možnost vytvořit si život dle vlastních představ. Držím palce.

Honza píše: (28. 4. 2010, 11.23)

Je mi 24 a mé přítelkyni 18 let. Měl jsem za svůj život cca 15 partnerek, z toho 4 relativně dlouhodobé (cca 1,5 roku).

1) Z jednou z nich jsem jako brigádu dělal videochat (sex na kameru - bez nahrávání).
2) Jelikož se stýkáme se společností, se kterou jsme se stýkali i s mojí bývalou partnerkou, tak se nám občas stane, že někde narazíme na fotografii mě a mé bývalé parnterky, nebo se o nás někdo zmíní, atd.

Má nynější partnerka se s těmito dvěma problémy (a hlavně s prvním) nedokáže smířit. Poslední dobou kvůli tomu nemůže ani spát. Jsme spolu rok a je to super, ale tohle nás oba žene úplně špatným směrem. Předhazuje mi to, jako by má minulost byla nějak "špinavá" a poslední dobou se kvůli tomu hodně hádáme (hlavně kvůli videochatu).

Chtěl bych moc poprosit o radu, jak by se dala tato situace vyřešit? Děkuji

Odpověď: (29. 4. 2010, 16.32)

Milý Honzo,
dejte partnerce přečíst odpověd pod Vámi... Pokud je pro ni důležitější Vaše minulost než právě prožívaná přítomnost s Vámi, nemůžete vytvořit harmonický vztah.
(pokud chcete, můžete společně zajít k psychoterapeutovi)

Kristýna píše: (27. 4. 2010, 20.12)

Dobrý Den, o svém problému jsem se pokoušela mluvit už s mnoho lidmy, ale zvláštního výsledku jsem nedosáhla..Skoro rok chodím s přítelem,dokonce jsme zasnoubení. Ale nedokážu se jaksi vypořádat s jeho minulostí. U něj ve vesnici bydlí jeho bývalá přítelkyně. Chodí dokonce na stejnou školu jako já takže ji každý den potkávám. Byli spolu 2 a půl roku..Viděla jsem je když spolu chodili,když se líbali a ted mě to vše dostihlo..Nedokážu být aspon den bez toho abych nemyslela na ně jak jsou spolu. Bojím se toho,že sem špatná,že jsem horší než ona. Vždy mi tvrdil,že s ní byl jenom ze zvyku, že se mu nikdy nelíbila a že jí nikdy nemiloval jako mě. Ale pak jednou mi zase řekl jak moc se mu líbila,jak moc ji miloval a že ji týden prosil aby ho neopouštěla. Já už nevím,co mám dělat! Jsem naprosto zoufalá.

Odpověď: (29. 4. 2010, 16.30)

MIlá Kristýno,
chtít po přátelovi, aby haněl bývalou přítelkyni nebo jeho vztah k ní, je velmi nerozumné... sama musíte uznat, že je to nesmysl... Dále stojí za pozornost vaše vnitřní nejistota, proč si připadáte nedokonalá ... měla byste vyvážit vztah sama k sobě... pak nebudete mít potřebu se s někým porovnávat... Pokud dopřejete partnerovi právo na minulost a právo na jeho lásku v minulosti, uleví se Vám...

Klára píše: (27. 4. 2010, 17.23)

Dobrý den,
chtěla bych Vás požádat o radu. Vždy, když přede mnou stojí nějaká větší životní zkouška, tak začnu být hodně nervózní a kvůli nervozitě už mi nějaké pro mě důležité věci nevyšly. Teď mám před sebou přijímací zkoušky na vysokou školu a bojím se, že by mi to stres mohl znovu pokazit. I když se snažím si nepřipouštět, že je to pro mě důležité, tak to stejně nakonec nevyjde. Nevím tedy, jestli by třeba nepomohly nějaké prášky před zkouškou na uklidnění psychiky...nebo něco takové. Děkuji moc za radu.

Odpověď: (29. 4. 2010, 16.27)

MIlá Kláro,
ano - existují anxyolitika - ty ti může předepsat psychiatr.... Já doporučuji, abyste se naučila pracovat sama se sebou... Budete-li chtít, můžete se zastavit...

Karolína píše: (26. 4. 2010, 22.58)

Dobrý den. Chtěla bych se zeptat, jestli nemáte jiný mail než tento uvedený, ráda bych se na vás obrátila soukroměji a vše vám do podrobna napsala. Děkuji

Odpověď: (29. 4. 2010, 16.18)

už jsi mi psala

Marie píše: (26. 4. 2010, 17.39)

Dobry den pisu vam ohledne 5leteho syna Miri ktery si sam ublizuje kontaktovala jsem vas telefonicky.Timto vas zadam o poradeni co s tim mam delat.navim si rady.dekuji marie

Odpověď: (29. 4. 2010, 16.17)

dobrý den,
chtěla jsem na vás email - abych tam mohla poslat odpoved - bohužel v tuto chvíli jsem žádné doporučení nezískala..... podívejte: http://www.vaclav-vit.cz/

Iveta píše: (26. 4. 2010, 12.54)

Dobrý den,
mám pětiletého synovce, kterého často hlídám. V určitých časových intervalech má takové záchvaty zuřivosti, se snahou ublížit druhému (např. kousnutí, škrábání atd.), které u něho nastávají po nějakém nesplnění jeho požadavku nabo nějakém napomenutí. Potom, co ho záchvat přejde, se chová normálně, jako by nevěděl co se předtím stalo. Jeho rodiče tvrdí, že ho to přejde a zatím s tím nic nedělají, ale já mám strach, že se to bude s jeho věkem stupňovat, proto prosím o Vaši radu. Děkuji.

Odpověď: (29. 4. 2010, 16.01)

Milá Iveto,
pokud rodiče nebudou hledat širší souvislosti, není možné doporučit nic jiného než: 1. zůstat pevný 2. neustoupit 3. následně v klidu s ním situaci stručně probrat, vysvětlit...mmj.: je třeba umět přijmou, že není ředitelem zeměkoule a že kousáním nebo škrábáním celou situaci nezmění, jen ho nebudou mít lidi rádi...

život píše: (26. 4. 2010, 9.25)

Milá poradno,
přála bych si, kdyby mi mohl někdo poradit. je mi 29 let, jsem svobodná, nezadaná. mám babičku a dědu /74,78 let/. jsme od sebe vzdálení 150km. babička s dědou jsou na tom po zdravotní stránce již špatní. bydlí sami v domku a babička nechce za žádnou cenu do domova důchodců,kde by vše měli snadnější. podle mého by babička kolem sebe potřebovala někoho 18 hodin denně. zatím ji posluhuje děda, který má ale také velké problémy. momentálně je v nemocnici, upadl a nalomil si jeden obratel, čeká ho operace. cítím na sebe velký psychický nápor. mám z toho smutné nálady a pořád na ně myslím. nejvíc se o ně starám já. mám ještě sestru, ale ta má už rodinu, chlapečka 2,5 let, takže za nima nejezdí tak často. a když už tak né tak, že by se tam o ně starala. spíš prostě jako jenom na návštěvu. babičce a dědovi jsme zařizovali pečovatelskou službu včetně úklidů. jenže to oni odmítají. je hrozný, v jakým prostředí tam žijí (špína) i když oni tvrdí, že mají čisto. navíc i jejich osobní hygiena je hrozná a bojím se, aby z toho ještě něco nedostali. (pečovatelská služba zajišťuje i koupání starých lidí, ale oni to odmítají) když u nich jsem, tak vlastně pořád jenom kmitám, posluhuju, uklízím, něco vařím. domluva je dost obtížná, nemají už rozum. domů jedu vyřízená, s tím, že bych potřebovala den abych si sama odpočla. ale nejvíc mě vadí to jak dopadli a přitom ani nemuseli, kdyby si nechali poradit. taky mě děsí pohled na ně. babička má problém se srdcem (funguje na 50%)a tak má oteklé nohy a ruce. je to i takový kostliveček. skoro nechodí. je mi jich strašně líto. mám k nim velký citový vztah. jako babička s dědou byli úžasní a můžu říct, že jsem měla velké štěstí mít takové prarodiče. proto mě to všechno bolí víc a nevím jak se s tím mám vyrovnat. vím, že jednou každý umřeme, nejsem přeci malá, ale přesto když vidím, jak žijou a že s nima není kloudná řeč, tak hrozně mě to ubíjí. navíc když se o ně starám, je to na jednoho člověka velký sousto. měli dceru - moje maminka. která již 3 roky tu není a popravdě mám hrůzu z dalšího odchodu člena rodiny.
přála bych si umět líp zvládat tuto situaci, ale nevím jak. domů když přijedu, tak se snažím zabavit něčím i jiným. za dva dny jsem dobrá, přesto cítím, že mě to vyčerpává hlavně z pocitu, že jsem na to sama.

Odpověď: (29. 4. 2010, 16.06)

MIlá dívko,
situace neradostná a odpověd se mi nevymýšlí snadno. Pokud vezmeme jako hlavní, abyste vy sama neničila sebe negativním prožíváním, je třeba prožít si uvolnění pouta ... i když to zní třeba divně, ale nejste zodpovědná za podmínky, ve kterých žijí... nabídku pečovatelské služby jim můžete zopakovat, můžete zkusit ji i protlačit - bylo by to řešení ... pokud však sveřepě pomoc odmítají nezbývá nic jiného než akceptovat, že takové stáří volí... pak si vy potřebujete nalézt k nim vztah tak, abyste byla svobodná... k tomu si nalezněte třeba psychoterapeuta... držím palce

Zvědavka píše: (21. 4. 2010, 14.12)

Dobrý den, chtěla bych Vás požádat o stručné vysvětlení pojmů Indigové děti  a Křišťálové děti. Možná nebudu sama, koho to zajímá. Za zodpovězení předem děkuji.

Odpověď: (24. 4. 2010, 12.57)

Milá zvědavko,
věřím, že na toto téma najdete na internetu dostatek informací... (někdy se tyto pojmy užívají k tomu, aby se dítě postavilo na místo Boha, což je princip odporující Řádu)

En píše: (21. 4. 2010, 10.48)

Dobrý den,
 je mi 17 let a trápí mě situace u nás doma. Mamka se sestrou (15 let) se neustále hádají a to skoro vždycky kvůli úplným hloupostem. Spíš mi připadá, že už jsou tak nastavené proti sobě, že jakmile jedna něco řekne, druhá hned vyletí. Dost mě to trápí, protože mi to příjde úplně zbytečné, ale když se před mamkou zmíním o tom, že by to chtělo s tím něco udělat, tak mi říká, že neví co, že s tím nic dělat nejde a že ona se snaží...ale já tu snahu moc nevidím ani na jedné straně. Zkoušela jsem mluvit i se sestrou, ale řekla mi skoro to stejné.  Asi před 2 lety to bylo hodně špatné, sestra psala dopisy o tom, jak mamku nenávidí, že se zabije a vystřihla ji z některých rodinných fotek. Dopisy i fotky mamka objevila „náhodou“ a dost jí to vzalo, věděl o tom i taťka a tak se snažili si se sestrou nějak promluvit, ale nakonec to nějak vyšumělo...hádky ale zůstaly. Když jsem se jednou zmínila, že by možná nebylo špatné zajít k psychologovi, tak to mamka odmítla s tím, že ví, jak byla u psychologa teta a že by to nakonec všechno byla jen její chyba  a ona by byla ta nejhorší. Mám ještě jednu sestru, která má 7 let a myslím, že i pro ní jsou to dost nepříjemné situace, když se hádají. Nevím, co s tím....

Odpověď: (24. 4. 2010, 12.53)

Milá En,
vypadá to, že s tou situací ty nemůžeš nic dělat. Je to mezi mámou a sestrou (a snad tátou). Ty jsi se pokusila být mírovým činitelem, víc nemůžeš... Co je příčinou takového vztahu se můžeme jen dohadovat, řešení je opravdu jen v jejich rukách. (tátu jsi o spolupráci a ochranu mladší sestry žádala?) Přeji vše dobré.

< novější | 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >