Zde naleznete písemnou psychologickou poradnu. Odpovídá psycholog, psychoterapeut více; dotazy můžete pokládat, pokud je okénko otevřeno, odpovědi naleznete do týdne rovněž zde. Psychologická poradna online se uzavře po položení desátého dotazu v týdnu.
Pokud si přejete odpověď mimo psychologickou poradnu online, je třeba uhradit 100Kč na č.ú.: 2500034126/2010.
Pokud si přejete online kontakt s psychologem, ten naleznete zde online psycholog

  • Po internetu poskytuji všeobecné informace. Při osobní konzultaci jsou informace k Vaší osobě zcela konkrétní
  • Potřebujete-li dohovořit osobní konzultaci nebo konzultaci s psychologem online, kontaktujte mne telefonicky: +420 777 588 352 nebo emailem
  • Vše zde napsané bude zveřejněno

Vážený pisateli,

tento týden již bylo položeno mnoho dotazů a není v mých silách odpovědět na více. Máte-li zájem, vyčkejte, poradna se otvírá vždy v neděli o půlnoci pro 10 dotazů.
 Pokud máte zájem o zodpovězení dotazu mimo poradnu on-line, zašlete dotaz na email: radana@rovena.info a 100Kč na č.ú.: 2500034126/2010.

Na zodpovězení čeká: Jan

< novější | 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 [61] 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >

Klára píše: (27. 4. 2010, 17.23)

Dobrý den,
chtěla bych Vás požádat o radu. Vždy, když přede mnou stojí nějaká větší životní zkouška, tak začnu být hodně nervózní a kvůli nervozitě už mi nějaké pro mě důležité věci nevyšly. Teď mám před sebou přijímací zkoušky na vysokou školu a bojím se, že by mi to stres mohl znovu pokazit. I když se snažím si nepřipouštět, že je to pro mě důležité, tak to stejně nakonec nevyjde. Nevím tedy, jestli by třeba nepomohly nějaké prášky před zkouškou na uklidnění psychiky...nebo něco takové. Děkuji moc za radu.

Odpověď: (29. 4. 2010, 16.27)

MIlá Kláro,
ano - existují anxyolitika - ty ti může předepsat psychiatr.... Já doporučuji, abyste se naučila pracovat sama se sebou... Budete-li chtít, můžete se zastavit...

Karolína píše: (26. 4. 2010, 22.58)

Dobrý den. Chtěla bych se zeptat, jestli nemáte jiný mail než tento uvedený, ráda bych se na vás obrátila soukroměji a vše vám do podrobna napsala. Děkuji

Odpověď: (29. 4. 2010, 16.18)

už jsi mi psala

Marie píše: (26. 4. 2010, 17.39)

Dobry den pisu vam ohledne 5leteho syna Miri ktery si sam ublizuje kontaktovala jsem vas telefonicky.Timto vas zadam o poradeni co s tim mam delat.navim si rady.dekuji marie

Odpověď: (29. 4. 2010, 16.17)

dobrý den,
chtěla jsem na vás email - abych tam mohla poslat odpoved - bohužel v tuto chvíli jsem žádné doporučení nezískala..... podívejte: http://www.vaclav-vit.cz/

Iveta píše: (26. 4. 2010, 12.54)

Dobrý den,
mám pětiletého synovce, kterého často hlídám. V určitých časových intervalech má takové záchvaty zuřivosti, se snahou ublížit druhému (např. kousnutí, škrábání atd.), které u něho nastávají po nějakém nesplnění jeho požadavku nabo nějakém napomenutí. Potom, co ho záchvat přejde, se chová normálně, jako by nevěděl co se předtím stalo. Jeho rodiče tvrdí, že ho to přejde a zatím s tím nic nedělají, ale já mám strach, že se to bude s jeho věkem stupňovat, proto prosím o Vaši radu. Děkuji.

Odpověď: (29. 4. 2010, 16.01)

Milá Iveto,
pokud rodiče nebudou hledat širší souvislosti, není možné doporučit nic jiného než: 1. zůstat pevný 2. neustoupit 3. následně v klidu s ním situaci stručně probrat, vysvětlit...mmj.: je třeba umět přijmou, že není ředitelem zeměkoule a že kousáním nebo škrábáním celou situaci nezmění, jen ho nebudou mít lidi rádi...

život píše: (26. 4. 2010, 9.25)

Milá poradno,
přála bych si, kdyby mi mohl někdo poradit. je mi 29 let, jsem svobodná, nezadaná. mám babičku a dědu /74,78 let/. jsme od sebe vzdálení 150km. babička s dědou jsou na tom po zdravotní stránce již špatní. bydlí sami v domku a babička nechce za žádnou cenu do domova důchodců,kde by vše měli snadnější. podle mého by babička kolem sebe potřebovala někoho 18 hodin denně. zatím ji posluhuje děda, který má ale také velké problémy. momentálně je v nemocnici, upadl a nalomil si jeden obratel, čeká ho operace. cítím na sebe velký psychický nápor. mám z toho smutné nálady a pořád na ně myslím. nejvíc se o ně starám já. mám ještě sestru, ale ta má už rodinu, chlapečka 2,5 let, takže za nima nejezdí tak často. a když už tak né tak, že by se tam o ně starala. spíš prostě jako jenom na návštěvu. babičce a dědovi jsme zařizovali pečovatelskou službu včetně úklidů. jenže to oni odmítají. je hrozný, v jakým prostředí tam žijí (špína) i když oni tvrdí, že mají čisto. navíc i jejich osobní hygiena je hrozná a bojím se, aby z toho ještě něco nedostali. (pečovatelská služba zajišťuje i koupání starých lidí, ale oni to odmítají) když u nich jsem, tak vlastně pořád jenom kmitám, posluhuju, uklízím, něco vařím. domluva je dost obtížná, nemají už rozum. domů jedu vyřízená, s tím, že bych potřebovala den abych si sama odpočla. ale nejvíc mě vadí to jak dopadli a přitom ani nemuseli, kdyby si nechali poradit. taky mě děsí pohled na ně. babička má problém se srdcem (funguje na 50%)a tak má oteklé nohy a ruce. je to i takový kostliveček. skoro nechodí. je mi jich strašně líto. mám k nim velký citový vztah. jako babička s dědou byli úžasní a můžu říct, že jsem měla velké štěstí mít takové prarodiče. proto mě to všechno bolí víc a nevím jak se s tím mám vyrovnat. vím, že jednou každý umřeme, nejsem přeci malá, ale přesto když vidím, jak žijou a že s nima není kloudná řeč, tak hrozně mě to ubíjí. navíc když se o ně starám, je to na jednoho člověka velký sousto. měli dceru - moje maminka. která již 3 roky tu není a popravdě mám hrůzu z dalšího odchodu člena rodiny.
přála bych si umět líp zvládat tuto situaci, ale nevím jak. domů když přijedu, tak se snažím zabavit něčím i jiným. za dva dny jsem dobrá, přesto cítím, že mě to vyčerpává hlavně z pocitu, že jsem na to sama.

Odpověď: (29. 4. 2010, 16.06)

MIlá dívko,
situace neradostná a odpověd se mi nevymýšlí snadno. Pokud vezmeme jako hlavní, abyste vy sama neničila sebe negativním prožíváním, je třeba prožít si uvolnění pouta ... i když to zní třeba divně, ale nejste zodpovědná za podmínky, ve kterých žijí... nabídku pečovatelské služby jim můžete zopakovat, můžete zkusit ji i protlačit - bylo by to řešení ... pokud však sveřepě pomoc odmítají nezbývá nic jiného než akceptovat, že takové stáří volí... pak si vy potřebujete nalézt k nim vztah tak, abyste byla svobodná... k tomu si nalezněte třeba psychoterapeuta... držím palce

Zvědavka píše: (21. 4. 2010, 14.12)

Dobrý den, chtěla bych Vás požádat o stručné vysvětlení pojmů Indigové děti  a Křišťálové děti. Možná nebudu sama, koho to zajímá. Za zodpovězení předem děkuji.

Odpověď: (24. 4. 2010, 12.57)

Milá zvědavko,
věřím, že na toto téma najdete na internetu dostatek informací... (někdy se tyto pojmy užívají k tomu, aby se dítě postavilo na místo Boha, což je princip odporující Řádu)

En píše: (21. 4. 2010, 10.48)

Dobrý den,
 je mi 17 let a trápí mě situace u nás doma. Mamka se sestrou (15 let) se neustále hádají a to skoro vždycky kvůli úplným hloupostem. Spíš mi připadá, že už jsou tak nastavené proti sobě, že jakmile jedna něco řekne, druhá hned vyletí. Dost mě to trápí, protože mi to příjde úplně zbytečné, ale když se před mamkou zmíním o tom, že by to chtělo s tím něco udělat, tak mi říká, že neví co, že s tím nic dělat nejde a že ona se snaží...ale já tu snahu moc nevidím ani na jedné straně. Zkoušela jsem mluvit i se sestrou, ale řekla mi skoro to stejné.  Asi před 2 lety to bylo hodně špatné, sestra psala dopisy o tom, jak mamku nenávidí, že se zabije a vystřihla ji z některých rodinných fotek. Dopisy i fotky mamka objevila „náhodou“ a dost jí to vzalo, věděl o tom i taťka a tak se snažili si se sestrou nějak promluvit, ale nakonec to nějak vyšumělo...hádky ale zůstaly. Když jsem se jednou zmínila, že by možná nebylo špatné zajít k psychologovi, tak to mamka odmítla s tím, že ví, jak byla u psychologa teta a že by to nakonec všechno byla jen její chyba  a ona by byla ta nejhorší. Mám ještě jednu sestru, která má 7 let a myslím, že i pro ní jsou to dost nepříjemné situace, když se hádají. Nevím, co s tím....

Odpověď: (24. 4. 2010, 12.53)

Milá En,
vypadá to, že s tou situací ty nemůžeš nic dělat. Je to mezi mámou a sestrou (a snad tátou). Ty jsi se pokusila být mírovým činitelem, víc nemůžeš... Co je příčinou takového vztahu se můžeme jen dohadovat, řešení je opravdu jen v jejich rukách. (tátu jsi o spolupráci a ochranu mladší sestry žádala?) Přeji vše dobré.

afrodity píše: (20. 4. 2010, 23.23)

Dobrý den.
Obrácím se na Vás,jelikož už nevím kudy kam.Již šestý rok žiji v mileneckém vztahu abych byla konkretní já jsem tou milenkou.Mám dvě děti a bydlím s nimi v bytě mého přítele či milence ani nevím jak ho nazvat,jelikož jsem z toho sama zmatená.On bydlí se svou přitelkyní u ní v bytě.Vidame se skoro každý den cca hodinu možná dvě,jednou někdy dvakrát do týdne straví se mnou celý večer,tím chci říct,že zůstane na noc.Někdy se chová jako kdybych byla jeho manželka,přitelkýně a někdy zase jako k milence a pak zase mi dá najevo dost razným spusobem,že jsem mu lhostejná,neukáže se nebo se neozve i týden,nereaguje na sms,meily,prostě jako bych neexistovala.Pak přijde a chová se jako by se nic nestalo.Vše co udělám,je podle něj špatně,vše co řeknu je špatně a když se bráním dojde vždy k hadce a pak začnou z jeho strany vyčitky,že mi neměl pomahat atd.Nikdy za celý náš vztah jsem si s nim nemohla nic naplanovat,třeba víkend nebo pul dne straveny v parku s dětmi,vždy čekám,až si udělá na mě na nás čas a když jsem si na netu začla psát s jedním pánem a po měsicích se s ním sešla na kafe,protože sedím nonstop doma a čekám jen na něj,tak jsem žarlivou scenu a mám to do dnes na talíři a trvá to už měsíc,cití se strašně ukřivděny a že jsem ho podrazila.Nevím co si mám o tom myslet,chce mě vlastnit i když on si žije svuj život?řekněte mi prosím co dál mám dělat.Já osobně si myslím,že tenhle vztah nemá cenu a když bych to chtěla ukončit,dělá vše proto aby to tak nebylo,ale přitom se nic nezmění.Od své přítelkyně nikdy neodejde,já o ní vím,ale ona o mě ne i když on mi tvrdí,že ona ví taky,ale nevěřím tomu,protože když je s ní,nereaguje na me sms i když jde o duležitou věc,nebo mu nemužu zavolat a auto parkuje vždy tak aby ona kdyby jela kolem jeho auto neviděla.Mužete mi prosím poradit?předem děkuji za odpověď.

Odpověď: (24. 4. 2010, 12.47)

Milá Afrodity,
píšete: "Já osobně si myslím,že tenhle vztah nemá cenu a když bych to chtěla ukončit,dělá vše proto aby to tak nebylo,ale přitom se nic nezmění.Od své přítelkyně nikdy neodejde,já o ní vím,ale ona o mě ne." Myslím, že víte, co máte dělat... Holt někteří muži chtějí všechny hračky v okolí... potřebujete se od něho odpoutat, uvidět, že bez něj dokážete žít...

Veronika píše: (19. 4. 2010, 17.24)

Dobrý den. V tomo dotazu nejde tolik o mě, jako o mou dluholetou kamarádku, která mi dělá veliké starosti. její problémy začaly v 15 letech a po celé tři roky nadále trvají, ba dokonce se stupňují. Již od mala trpěla těžkými úzkostmi, nevydržela být doma sama, velice se stranila společnosti. Půsbila velice uzavřeně. z tohoto důvodu také neměla žádné kamarády. Jediný člověk se kterým se bavila jsem byla já, a to proto, že se známe už od narození. Tyto úzkosti se potupem času začaly zhoršovat. Nastoupily pocity beznaděje, a prázdnoty, přestala se zajímat o věci, které ji doposud zajímaly.V neposlední řadě nastoupil alkohol, který ji ještě více odrovnal. Kamarádka začala navštěvovat psychologa, ale zřejmě mu neřekla vše. Asi na dva měsíce se její stav zlepšil, a to podle mého názoru jen proto, že si stanovila určitý cíl,po kterém toužila a byla jím plně zaměstnána ale podařilo se jí ho před nedávnem  dosáhnout. Nyní se u ní opět objevují deprese a alkoholismus. K psychologovi stále dochází, jenže se zaměřují spíše na sociální vztahy.Ano, možná že její stav s títo také souvisí, ale musím přiznat, že jsem žádnou změnu nezaznamenala. Prosím Vás o radu, jak se k ní zachovat a jak jí pomoci. Bylo by dobré domluvit si s psychologem osobní konzultaci? samozřejmě se souhlasem kamarádky. Jsem totiž jedný člověk, kterému se se svými problémy nejvíce svěřuje. Předem děkuji za odpověď. S pozdarvam   Veronika.

Odpověď: (24. 4. 2010, 12.41)

Milá Veroniko,
oceńuji, že se kamarádce věnujete. Věřím, že víte, že nejste zodpovědná za její potíže ani za jejich řešení... Navrhnout, že byste se ráda s jejím psychologem seznámila, samozřejmě můžete. Doporučuji, aby pracovala na emocionální úrovni, na spojení s vnitřní silou, láskou. K tomu třeba může vyhledat i nějaké semináře...

Vera píše: (19. 4. 2010, 16.41)

Dobrý den,
mým problémem je červenání a červené fleky v dekoltu a na krku, které mi naskáčou snad při každé komunikaci, přitom nemám důvod se stresovat. Občas pociťuji chvění v celém těle, před 5 lety jsem si prošla docela dramatickým rozchodem, kdy jsem se snažila vše prožívat vnitřně - v sobě dusit. mohlo by toto být příčinou a jak se dá léčit nebo alespoň zmírnit?děkuji Vera

Odpověď: (24. 4. 2010, 12.30)

Milá Věro,
vnitřní stres a nejistota může být skutečně spolutvůrcem červenání. I prožitý stres v minulosti mže být příčinou. Obecně lze říci, že je možné rozpustit vnitřní stres, důležité je také, nepozorovat se a přijmout se taková, jaká jste. Doporučuji spolupráci s profesionálem.

Eva píše: (19. 4. 2010, 15.05)

Dobrý den, je mi 18 let a jsem studentka. Myslím že aby se prozumělo mému problému musím vám odvyprávět celý svůj život v kostce: Moji rodiče se poznali už na střední škole, matka v 19ti otěhotněla a tak se vzali. Manželství nevydrželo ani rok, podle všeho se rozpadlo díky otci který prohrál všechny jejich peníze v automatech, ale myslím, že ani jeden z nich nebyl na rodičovství připravený. Rozvod otce zničil, nikdy už nedal svůj život do pořádku a nadělal si spoustu dluhů. Také už si nikdy nikoho jiného nenašel. Matka se se mnou nastěhovala ke svým rodičům, neměly jsme skoro žádné peníze a prvních pár let jsme spaly jen na molitanu na zemi. Co si pamatuju tak si ani ona tehdy nikoho nenašla. Ve škole mi to celkem šlo, i když jsem jí neměla moc ráda. Dokud jsem byla na základce nemusela jsem se nikdy nic učit, stačilo mi poslouchat učitele při hodině. Ve třídě jsem byla za ošklivku a neměla jsem nikdy moc přátel, byla jsem vždycky jiná než ostatní. Začala jsem hodně číst a utíkala tak do jiného světa. V osmé třídě mě o rok starší studenti šikanovali to byl nejhorší rok v mém životě, nikomu jsem to neřekla a nikdo se mě tehdy nezastal. S matkou co si pamatuju jsem měla zvláštní vztah, nikdy nedokázala pochopit co mě vlastně trápí, vždy si to vyložila nějak jinak rozčílila se a vyčetla mi že jsem slaboch, tak jsem to vzdala a nic už jsem nikomu nevysvětlovala. Vypěstovala ve mě přesvědčení, že když se mi něco nedaří je to jen moje chyba moje selhání a já se za to musím omluvit. Prarodiče u kterých jsme žily byli oba učitelé, ale nikdo se se mnou nikdy neučil ani jsem to nepotřebovala. (Matka vystudovala jenom zemědělku) Děda si asi před 15ti lety zlomil nohu sedl si na gauč a sedí tam dodneška, neskutečně ztloustl a babička se o něj stará, nikdy ho neodbyde je zvyklá se o lidi starat byla tak vychovaná a on to považuje za samozřejmost chová se k ní jako ke služce, neustále na ni kříči jakmile neni něco po jeho... je sobecký, odporný, dětinský. Dřív jsem ho nenáviděla, teď už se mi jenom hnusí. Otce jsem jako malá skoro nevídala, někdy zavolal a řekl že za mnou přijede a já celý den seděla doma a čekala na něj ale splnil to jen málo kdy, za otce ho moc nepovažuju. Tehdy v osmičce jsem si ze všeho nejvíc přála být krásná myslela jsem si že mě pak lidé budou mít rádi... Když mi bylo jedenáct narodil se mi bratr(moje matka měla v té době vztah s o 10 let starším ženatým mužem) a matka se odstěhovala od prarodičů do jednopokojového sociálního bytu na druhém konci města po čase jsem se na nějakou dobu přistěhovala k ní ale dlouho jsem tam nevydžela a šla jsem zpět k babičce, matka mi to velmi vyčítá po porodu trpěla nějakou psychickou nemocí a ani bratrův otec jí příliš nepomáhal. Já jsem v jedenácti letech na bratra žárlila a jeh otce nenáviděla. Snažil se mně vychovávat a to jsem nesnesla... Po základní škole jsem šla na gymnázium nevěděla jsem co jiného bych dělala, neměla jsem představu o tom čím chci být. Chtěla jsem jenom utéct od toho všeho co nejdál, přihlásila jsem se do školy 100 kilometrů od domova s tím, že budu bydlet na internátu. Bylo mi to jedno, začínala jsem být apatická. Na střední mi to moc nešlo už od začátku, jako by se něco změnilo najednou jsem nevěděla proč tam vlastně chodím začalo mi být jedno že mám špatné známky. Půl roku jsem tam byla sama, potom jsem se začala přátelit s jednou svojí spolužačkou Hankou, měla doma nějaké potíže a tak se stěhovala na intrernát. Bydlely jsme spolu na pokoji a staly se z nás nejlepší kamarádky, zažila si také svoje, svou matku přímo nenáviděla a v dětství jí zneužíval rodinný přítel. Začala jsem kouřit cigarety, pít, malovat se a experimentovat s marmarihuanou...chodily jsme za školu... tedy dělat věci které jsem dřív tak odsuzovala. Moje zásady se rozplynuly jako pára nad hrncem... najednou jsem nevěděla proč by vlastně něco z toho mělo být špatné, neměla jsem už autoritu v nikom a v ničem. Dostávala jsem se často do konfliktu s dědou a babička to nevydžela a poslala mě k matce chtěla mít doma klid. Ve škole to začalo být ještě horší... matka na mně měla vztek a já na ní. Hanka si našla přítele nejdříve to byl jenom náš společný kamarád a já si myslela, že je fajn pak začali trávit veškerý svůj čas jen spolu a já zůstala sama protože jsem veškerý čas trávila jen s Hankou a jiné přátele jsem zanedbávala, nebo je znala jen povrchně. Taky moje první opravdová známost kterou jsem v té době měla skončila rychle a katastrofálně. Rozhodla jsem se přestoupit na jinou školu blízko domova a vrátit se k matce. Musela jsem se jí omluvit a slíbit že už se budu snažit, aby mě nechala dál studovat... musela jsem jí prosit o druhou šanci. V nové škole mě spolužáci nevzali... některé holky které zaměňovaly můj nedostatek sebevědomí za nafoukanost mě dokonce napadaly a trápily, chodila jsem za školu čím dál tím víc a známky se stále zhoršovaly, ani s matkou jsem si nerozuměla a náš vztah se také zhoršoval nedávala mi už žádné kapesné a já nedokázala přestat kouřit, takže jsem musela žebrat cigarety od ostatních našla jsem si pár nových přátel a krátce chodila s jedním spolužákem... věci se stále zhošovaly... Matka si našla nového přítele o 9 let mladšího než ona nejdříve jsem měla radost, že je trochu šťastná matka se neustále ujišťovala jestli mi nevadí ptala se mě jestli by u nás mohl přítel přespat... ale pak u nás začal být skoro pořád a všelijak se nám míchat do života... neměla jsem už žádné soukromí 4 lidi v bytě který má jednu místnost a koupelnu. Začlo mi to dost vadit snažila jsem se to matce vysvětlit... V té době jsem propadla ve škole a nastalo další doprošování se abych mohla opakovat. V nové třídě mě přijali dobře, ale známky se nezlepšily a moje záškoláctví také ne. Všechno bylo jako ve snu nic mě nemohlo dost rozrušit... Pořád jsem sama sobě slibovala jak už od zítřka se začnu snažit, přestanu kouřit, půjdu za svým snem stát se novinářkou... Otec se v té době začal snažit našel si trvalou práci a posílal matce peníze, zalhala jsem matce že už nekouřím a ona mi nějaké dávala... Asi před 4. měsíci se můj vztah s matkou absolutně zničil... do té doby pokud jsme se zrovna nehádaly, to bylo docela fajn povídaly jsme si sice nekdy o ničem vážněm a často sme jent blbly... potom už to byla jen tichá domácnost... zjistila že často nechodím do školy, stěžovala jsem si na častou přítomnost jejího přítele a ona mi řekla že jí můj názor nebo to co si přeju vůbec nezajímá, snažila jsem se jí vysvětlit, svojí depresi, že nevím co vlastně chci, že nevidím v životě žadný smysl nepochopila mě... Bylo to peklo jakmile přišla domů začala křičet, došlo to tak daleko, že jakmile sem slyšela klapnout dveře trhla sem sebou a udělalo se mi zle... chtěla po mně abych se chovala jako dospělý člověk, ale ona se ke mně jako k dospělé chovat nedokázala, pořád mi nařizovala nějaké domácí práce (jako malá jsem byla dost rozmazlovaná alespoň v tomhle směru takže jsem nemusela nic dělat o to se postarala babička) vždy jsem to udělala i když mi to někdy trvalo, což znamenalo další křik... matka začala často chodit ke kadeřnici, na manikůru, pedikůru, masáže, solárko, sauny, hodiny angličtiny a já neměla co na sebe... už to tak dál nešlo a tak jsem se znovu nastěhovala k babičce, s matkou se nevídám a ani nechci, od jisté chvíle už jí ani nezdravím (viděla mně na procházce s přítelem mé sestřenice a okamžitě jí volala ať si na mně dává pozor jako bych byla nějaká *****, já která si v životě nezačala se zadaným klukem) bydlím teď u babičky a otec mi posílá nějaké peníze takže mám na jídlo a školu, matka mi nic nedává, ani ych od ní nic nechtěla ale není to fér vůči otci ktreý se kvůli mně dře daleko od domova... se školou je to teď špatné stejně jako se mnou, chci tam chodit chci zmněnit svůj život (před měsícem jsem přestala po čtyřech letech kouřit) ale často ráno prostě nedokážu vstát, jsem unavená a nešťastná, nedokážu se na nic soustředit, nic mně nebaví jsem apatická, mám deprese... často se jen tak bez příčiny rozbrečím... dnes jsem se najednou jen tak z ničeho nic úplně sesypala. Nedokážu ani navázat trvalý vztah, vždy jsou to jen chvilkové románky, kvúli kterým se pak dlouho trápím. Ironie je, že ze mně vyrostla krásná holka(alespoň mi to říkají a kluci se o mně dost zajímají) dřív sem se asi ale měla líp. Vždycky jsem věřila, že všechno zvládnu, když se budu snažit, že musím jenom překonat svojí lenost, že všechno je jenom moje chyba a musím se změnit... Viděla jsem za život hodně věcí, hodně tragických příběhů, hodně lidí co skončili na drogách nebo jinak v životě ztroskotali, myslím, už mě jen tak něco nepřekvapí o iluze už jsem přišla dávno... byla jsem si jistá že se se vším vyrovnám sama, ale myslím, že potřebuju pomoc, nemám ale peníze abych platila za sezení s psychologem... vždycky jsem o sobě chtěla rozhodovat sama, ale teď potebuju aby mi někdo řekl co mám dělat, nemám sílu abych dala svůj život do pořádku

Odpověď: (24. 4. 2010, 12.21)

Milá Evo,
z psaní je vidět, že jsi vnímává holka, nyní potřebuješ kus soukromí, klidu... Uspořádat podmínky ... to by bylo vhodné probrat s někým spíše osobně .... Ne všichni psychologové pracují za přímou úhradu, pravděpodobně by jsi si mohla domluvit studentskou cenu (nějakou kačku z brigády by jsi na "sebe" věnovat mohla?) Pokud jsi z okolí, můžeš mne kontaktvat. http://www.obcanskeporadny.cz/… - tady by tě mohli také nasměrovat, kam se obrátit ... nedej se ;),
Držím place

Lucie píše: (19. 4. 2010, 12.50)

Dobrý den, je mi 20 let. V dětství se mi stala dosti nepříjemná věc, která mě velice ovlivnila. Lidé, které jsem brala jako své přátele, mne zradili a otočili se ke mě zády. Od malička jsem bývala oblíbené dítě, veselé a šťastné. Pak se najednou vše změnilo. Začalo to v 6. třídě a trvalo to téměř do ukončení povinné školní docházky. Stalo se to ze dne na den, pořád nechápu proč. Po celé následující tři roky jsem byla obětí slovní šikany. Postupně mne začala nenávidět celá třída, a nebyl nikdo, kdo by se mne zastal. Byla jsem najednou úplně sama. Chodila jsem domů s pláčem, neměla jsem nikoho. Začalo mne to ovlivňovat i po zdravotní stránce, takže jsem hodně zameškávala. Došlo to tak daleko, že se objevily i existeční problémy. Navíc to doma také zrovna moc neklapalo. Přišlo mi, že to snad nikdo nechce vidět a řešit. Od té doby jsem velice zdrženlivá, málo komunikativní a mám nedůvěru k lidem, zvláště k těm, které znám krátce. Doposud jsem si s nikým nebyla tak blízko, abych s ním chtěla trávit svůj veškerý volný čas. Vše si uvědomuji, snažím se s tím něco dělat, ale bohužel mi připadá, že se čím dál tím více uzavírám do sebe. Snažím se co nejvíc chodit do společnosti, udržet komunikaci se současnými přáteli, ale pořád mne to nutí si od nich držet určitý odstup. Mám strach o svoji budoucnost, zda to později nepřijde na obtíž. Ale hlavně mám strach, že je již pozdě to změnit.

Odpověď: (24. 4. 2010, 11.43)

Milá Lucie,
v žádném případě není pozdě... Doporučuji naučit se pracovat s vnitřními traumaty, to sama pravděpodobně nezvládnete, proto doporučuji vyhledat psychoterapeuta... vhodné mohou být léčebné meditace, i meditace obecného charakteru mohou být nápomocny... (např. kniha Láska duše). Osobní podpora člověka je však nenahraditelná. (objednat se samozřejmě můžete...)
Držím palce
 

Jana píše: (19. 4. 2010, 11.58)

Dobrý den, můj manžel se vždy dobře staral o rodinu,vždy jsem se na něho mohla spolehnout.Ale na druhé straně je takový,že si svoje zájmy prosadí za každou cenu i třeba začne křičet nebo něco rozbije,když si něco zvlášť  nepřeji tak to udělá i za cenu,že lže. Už mu nevěřím a bojím se,že se to bude zhoršovat, je to náročné na  mou psychiku,cítím, že pokud se nezlepší začnu mít z toho zdravotní problémy.Je nějaký způsob jak na něho působit, jak s ním zacházet protože když si představím,že až budeme oba starší,tak já už dnes toto špatně snáším natož ve stáří.Děkuji předem za odpověď

Odpověď: (24. 4. 2010, 11.36)

Milá Jano,
zajímavá věta: "...pokud se nezlepší, začnu mít z toho zdravotní problémy"... to je odvážné spojovat svoje zdraví s chováním druhého člověka... (víte, jak dopadla Rusalka?). Další poradu písemně nepovažuji za vhodnou... doporučuji osobní spolupráci s psychoterapeutem... jste-li z okolí, můžete se samozřejmě obrátit.

Gábi píše: (19. 4. 2010, 8.46)

Dobrý den, nevím zda odpovídáte i na partnerské problemy,ale budu ráda.. Rok mám přítele s kterým bydlím 5měsíců, a taky spolu pracujeme(gastronomie) takze většinu týdne trávíme vedle sebe a spíš v práci než doma. Ani jeden odejít nechceme, je dobře placená, ale pořád se jen hádáme. Přítel viní pouze mě, že jsem histerka... Vzniká to ze zcela prkotin, většinou že není vše tak jak chtěl..v práci chce abych mu hodně pomohála,já pomužu, ale až budu mít své a to nemůže pochopit,doma taky nic nedělá. jediný s čím pomůže, tak udělá nákupy. Jinak prej to musim zvládnout sama, že jiný to taky dělaj a ještě maj děti.. Na mě je jako pes a na jiný je jako milius. Zrovna včera se stala taková hloupá věc. Zapnul tiskárnu a ona tiskla papíry protože byla vypnuta v provozu(moje práce) začal se rozčilovat.. tak jsem mu řekla že za pul roku nejni schopný je pořádně zprovoznit a vysvětlit mi jak tisknout. A on mi odpověděl že jsem lempl, to se mě dotklo tak jsem mu řekla že se chová jako frajer a že za to se omluví.. prej ne za to že jsem mu řekla frajere. vždy když dojde k takové potyčce tak nmeluví a když přijdu se usmířít(vždy jen já) a omluvit tak mě odstrkuje i silou, ať ho nechám a vypadnu.. a pak i týden třeba spí v obýváku na gauči a nejraději by schválně i žehlil a pral ale jen své věci.. Já nejsem ničí služka a otrok taky.. nejni to každý den, to už bych odešla.. Má mě rád to jo, ale jen když je všo v klidu. Za celý rok mi ani neřekl že mě rád má.. Prý to dává najevo jinak, ale že to potřebuji taky slyšet to ho nebere.. Když se snažim o komunikaci ať vyřešíme problémy, tak peskuje že mu rvu do hlavy jen klíny.. Mě připadá že mu je jedno jak mi ubližuj. Když ho nechám, tak to sice opláče ale víc ho nezajímá.. Já nevím kde má city, on snad žádný nemá. A já si nevím rady jak se v těch chvílích chovat.. nejtěží mám to že rodina bydlí na duhé straně republiky..a kamarádky sice mám ale mají rodiny a nemají čas na holku s trápením. Jsem už zoufalá a nevím kudy kam.. rozcházet se nechci, protože věřím že s pomocí bych to mohla zvládnout a on se změní.. Děkuji za pomoc Gábi 24 a přítelovi je 32

Odpověď: (24. 4. 2010, 11.32)

Milá Gábi,
tak přemýšlím, proč žijete s mužem, který Vám projevuje takovou neúctu... a nespolupráci... kolikrát se o tom budete potřebovat ještě přesvědčit? Znáte odpověďi? Napište mi je.
Držím palce.

Věra píše: (19. 4. 2010, 8.06)

Dobrý den,prosím poraďte,kde se obrátit na odbornou pomoc,nebo mi poraďte vy.Mám vnuka ,který má 17 roků,chodí do nové školy a má zřejmě nějaký syndrom,když se soustředí,třeba na televizi,začne různě protahovat krk a dělat nějaké grimasy o kterých podle mě neví.Spolužáci to asi zjistili při vyučování,když se soustředí a posmívají se mu.Dělá to v různých podobách zřejmě od malička,ale zatím s tím neměl u spolužáků problémy.Odmítá navštívit jakéhokoliv  lékaře,že není blázen.Narodil se v 8 měsíce,nevím,jestli to nemůže mít také souvislost.Poraďte alespoň jak mu pomoct,aby si toho byl vědom,jestli to vůbec jde.Když mu něco řekneme,je podrážděný.Škola nás stála 20 tisíc a teď z ní bude asi chtít odejít,ale to není řešení do budoucna.Děkuji moc za radu.

Odpověď: (24. 4. 2010, 11.27)

Milá Věro,
v 17letech se člověk stává již kormidelníkem vlastního života... můžete ho natočit na video... narození na 8.měsíci nemá vliv na tento projev... je možné, že se ho týká turetův syndrom, ale to skutečně nevím... Doporučila bych mu, aby zvážil, jak chce se svým životem naložit, co řeší odchodem ze školy... Rodiče s ním mohou společně navštívit rodinného trerapeuta právě kvůli tomuto tématu... Přeji vše dobré
R.š.

Kamča píše: (13. 4. 2010, 8.06)

Dobrý den,jsem kadeřnice a kdysi se mi stala v práci taková nepříjemná věc.Byla jsem tam sama a měla jsem potyčku s rómským zákazníkem.Od té doby jsem měla veliké návaly úzkosti,když jsem šla do práce a měla jsem strach pracovat,protože se mi nárázově tak roztřásly ruce,že jsem nemohla ani stříhnout.Pak už to byl strach,že se mi to opět vrátí a neustálé myšlenky na to mě děsily.Po nějaké době jsem změnila místo a 2 roky jsem měla klid.Byla jsem v úplném psychickém klidu a spíše naopak jsem zjískavala novou a novou klientelu.Až do teď,kdy mi přišel zákazník,který se tvářil velice prísně a třes byl zpět.Od té doby nespím,bojím se jít do práce,že se mi to bude vracet.Někdy to překonám,někdy ne.Je mi trapně před kolegyní,ale vždycky se vymluvím,zě mě něco bolí,tak se třesu.Je to asi vážnějsí věc,tak by to asi chtělo osobní konzultaci.Jsem z Ostravy.Prosím pokuste se mi nějak poradit.Občas si vemu neurol.Víkendy jsou úplně pohodové.Mám hodného přítele a ten mi hrozně pomáhá.Ale chce to asi lékaře.Moc děkuji za odpověď.

Odpověď: (18. 4. 2010, 22.58)

Milá Kamčo,
ano, doporučovala bych oasobní spoluprci - vhodnáby byla abreakce, kterým je třeba provést ke klidu, smíření... + aktivace bezpečí...
http://www.doceo.cz/ - to by mohlo být ve vašem  dojezdu...
Držím palce - vím, že zvládnete vyhledat vhodou pomc

Lil píše: (12. 4. 2010, 22.21)

Dobrý den, je mi 20 let. Jsem spokojená studentka s dobrými výsledky, mám partnera, který mi je oporou, má mně rád a stále mi dokazuje jak moc mně má rád. Ale já stále pláči, trpím sebepodceňováním, nejsem dost hezká a žárlím na každou holku protože ona je určitě hezčí, žárlím protože vím že muj přítel hezký je a já ne. Na fotkách ani v zrcadle se sobě nelíbím, přitom vážím při 170 cm jen 56 kg. Neměla bych být tlustá ale připadám si tak. Kromně učení v kterém mi to jde, nemám moc přátel protože jsem jako malá byla stále nemocná. Jsem pořád sama a tak co jiného než se učit. Pokud máme jit na nějakou zábavu /ač sse bavím ráda/ raději tam necchci z duvodu, že tam budu sama, popř že muj přitel bude jako vždy předmětem pozornosti a já budu jak kul v plotě. Přitom podle ostatních i jeho se jen baví. Proč já se nedokážu bavit, pokud mám mluvit před veřejností nebo jen číst sloh před třídou z lavice okamžitě zrudnu. Doma mi je smutno , proto celé dny nic nejím a jenom cvičím na kole. Prosím. Jak si mám získat zpět svoji sebedůvěru? Před operací (která mně potkala kvuli nehodě v autě, si ted už vubecc nevěřím) Před tím jsem si připadala, že mně přítel rád všem ukazuje a že každá holka je stejně hezká ale já jsem možná i hezčí a vasltně jsem se ani na to jak vypadají nekoukala. Neřešila jsem to. Jediné proč nemám sebedůvěru v sebe  sama přisuzuji tabletam které mi tuk z těla ukládají stále do tváří a já v zrcadle vidím jinaou osobu než na kterou jsem byla zvyklá. Nic jiného mně nenapdaá. Potřebuji si nějak věřit ale jak? Děkuji mockrát za odpověď Lil

Odpověď: (18. 4. 2010, 23.05)

Milá Lil,
taky bych doporučovala spolupráci s psychoterapeutem. Asi se sešlo několik věcí, které osabují tvojí psychiku. Doporučuji získat pozitivní vztah k sobě samé... mít se ráda, takovou, jaká jsi... sama se sebou prožít "jsem v pořádku, taková, jaká jsem... jsem zářivá bytost... mám vás ráda..." a jít trénovat třeba na intuitivní  tanec... jít trénova psychosociální dovednosti... Inspirovat může  kniha Miluj svůj život...
Držím palce a prožívej, vytvářej a uvědomuj si pozitivní zkušenosti. :)

rado píše: (12. 4. 2010, 21.17)

zdravim mam nejaky pocit ze mi neco porad je us je to dost silene nevite co by to mohlo bit.zatim dekuji

Odpověď: (18. 4. 2010, 22.54)

milý rado,
moc tvému dotazu nerozumím. Když máš pocit, že ti něco je, asi ti něco je. Když má někdo pocit, že je nemocný a ve skutečnosti mu nic není, pak se říká, že je hypochondr. Může to být způsobeno pržitím dřívější nemoci, zvýšeným srachem... bylo by dobré, aby sis došel někam o tom popovídat. Vyhledej podle svého bydliště: http://www.obcanskeporadny.cz/ - tam tě třeba nasměrují, kam se obrátit.

Rimi píše: (12. 4. 2010, 21.04)

Dobrý den, už dlouho hledám odbornou pomoc. Už od mala mě provádí pocit, že sem se nikdy neměla narodit, že svým příchodem sem ublížila mnoha lidem a ubližuji dál. Měla sem 3 kluky ti mě podvedli, ale mám pocit že sem jim ublížila já. Teď mám přítele, který má mnoho kamarádek, ale věřím že on by mi nikdy neublížil. Teď když mu chce jedna z jeho kamarádek(je to i moje kamarádka) něco důležitého říct o čem nesmím vědět(a prý že jemu to ublíží) cítím se jako ve vězení. Je mi stále zle bolí mě hlava klepu se a je mi na zvracení. Nevím co se děje a mám strach. Tento pocit mám vždy, když nevím; co se děje. Dříve sem se kvůli těmto pocitům i sebepoškozovala. Je to normální? Dalo by se s tím něco dělat? Děkuji předem za odpověď.

Odpověď: (18. 4. 2010, 22.46)

Milá Rimi,
bylo by dobré naprosto vědomě změnit svůj vztah k životu. Pokud cítíš, že myšlenka: je zcela vpořádku, že jsem se narodila; mám ráda svůj život; konám vše dobré, co je v souladu s láskou ke mně samé a ke světu kolem - pak by bylo dobré jednotlivé bloky naléz a rozpustit. Doporučuji spolupráci s psychoterapeutem, psycholéčitelem... Pokud budete chtít, můžete mne kontaktovat pro aktivní spolupráci. Držím palce na cestě za poznáním...

Zbyněk píše: (12. 4. 2010, 20.19)

> Dobrý den,chtěl bych poradit.Již delší dobu jsem měl problé se
> svojí životní partnerkou.Jezdíval jsem za ní o víkendu a po
> jednom takovém víkendu jsem se rozhodl,no rozhodl-napučel jsem se
> a odešel od ní v průběhu týdne jsem si přišel pro oblečení a
> dělal tvrdého chlapy,že to zvládnu,ale po měsíci,jsem zjistil,že
> mi strašně chybí a snažím se k ní vrátit.Odmítá mně s tím,že jí
> ted líp,ale nemůžu se s tím vyrovnat a chci udělat vše abych jí
> získal zpět.Je mi 38 let a přítelkyni 41 let.Píšu jí denně na
> Skypu,ale její odpovědi jsou negativní.Strašně se trápím...Nosím
> jí květiny,slíbil jsem jí finanční podporu,vyznávám jí lásku.Moc
> si přeji,aby mně vzala k sobě zpět.Prosím o radu,jak udělat vše
> proto,aby jsem se jí nesprotivěl a vzala mně zpět.Jného muže
> nemá.Byli jsme spolu 4 roky a už se nám podobná situace stala,ale
> vzala mně zpět-ted to trvá 2 měsíce a mám strach aby mně
> odpustila.Prosím o radu,jak se zachovat,aby mně odpustila-děkuji
> Zbyněk.

Odpověď: (18. 4. 2010, 20.16)

Milý Zbyňku,
nevím, co je příčinou toho, že se expřítelkyně cítí bez Vás lépe.  Také není dobré si zahrávat s vytvářením konců. Hledat mírové řešení bývá lepší dříve než vypukne bitva. Principiálně není dobré tlačit. Doporučuji tedy, poděkovat ji za to hezké a přát ji, aby se měla dobře s Vámi nebo i bez Vás. To přeci člověku, kterého máme rádi přejeme, že? Možná by pro Vás bylo zajímavé objevit, jak jste se na problému spolupodílel..., co je Vaše zodpovědnost, co její.  Možná ji za nějaký měsíc můžete "pozvat na kafe...". Doporučuji přestat se trápit a odpustit sobě i ji. Prostě jste danou situaci v dané chvíli jinak neuměli vyřešit.

< novější | 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 [61] 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 | starší >