Vera píše: (19. 4. 2010, 16.41)

Dobrý den,
mým problémem je červenání a červené fleky v dekoltu a na krku, které mi naskáčou snad při každé komunikaci, přitom nemám důvod se stresovat. Občas pociťuji chvění v celém těle, před 5 lety jsem si prošla docela dramatickým rozchodem, kdy jsem se snažila vše prožívat vnitřně - v sobě dusit. mohlo by toto být příčinou a jak se dá léčit nebo alespoň zmírnit?děkuji Vera

Odpověď: (24. 4. 2010, 12.30)

Milá Věro,
vnitřní stres a nejistota může být skutečně spolutvůrcem červenání. I prožitý stres v minulosti mže být příčinou. Obecně lze říci, že je možné rozpustit vnitřní stres, důležité je také, nepozorovat se a přijmout se taková, jaká jste. Doporučuji spolupráci s profesionálem.

Eva píše: (19. 4. 2010, 15.05)

Dobrý den, je mi 18 let a jsem studentka. Myslím že aby se prozumělo mému problému musím vám odvyprávět celý svůj život v kostce: Moji rodiče se poznali už na střední škole, matka v 19ti otěhotněla a tak se vzali. Manželství nevydrželo ani rok, podle všeho se rozpadlo díky otci který prohrál všechny jejich peníze v automatech, ale myslím, že ani jeden z nich nebyl na rodičovství připravený. Rozvod otce zničil, nikdy už nedal svůj život do pořádku a nadělal si spoustu dluhů. Také už si nikdy nikoho jiného nenašel. Matka se se mnou nastěhovala ke svým rodičům, neměly jsme skoro žádné peníze a prvních pár let jsme spaly jen na molitanu na zemi. Co si pamatuju tak si ani ona tehdy nikoho nenašla. Ve škole mi to celkem šlo, i když jsem jí neměla moc ráda. Dokud jsem byla na základce nemusela jsem se nikdy nic učit, stačilo mi poslouchat učitele při hodině. Ve třídě jsem byla za ošklivku a neměla jsem nikdy moc přátel, byla jsem vždycky jiná než ostatní. Začala jsem hodně číst a utíkala tak do jiného světa. V osmé třídě mě o rok starší studenti šikanovali to byl nejhorší rok v mém životě, nikomu jsem to neřekla a nikdo se mě tehdy nezastal. S matkou co si pamatuju jsem měla zvláštní vztah, nikdy nedokázala pochopit co mě vlastně trápí, vždy si to vyložila nějak jinak rozčílila se a vyčetla mi že jsem slaboch, tak jsem to vzdala a nic už jsem nikomu nevysvětlovala. Vypěstovala ve mě přesvědčení, že když se mi něco nedaří je to jen moje chyba moje selhání a já se za to musím omluvit. Prarodiče u kterých jsme žily byli oba učitelé, ale nikdo se se mnou nikdy neučil ani jsem to nepotřebovala. (Matka vystudovala jenom zemědělku) Děda si asi před 15ti lety zlomil nohu sedl si na gauč a sedí tam dodneška, neskutečně ztloustl a babička se o něj stará, nikdy ho neodbyde je zvyklá se o lidi starat byla tak vychovaná a on to považuje za samozřejmost chová se k ní jako ke služce, neustále na ni kříči jakmile neni něco po jeho... je sobecký, odporný, dětinský. Dřív jsem ho nenáviděla, teď už se mi jenom hnusí. Otce jsem jako malá skoro nevídala, někdy zavolal a řekl že za mnou přijede a já celý den seděla doma a čekala na něj ale splnil to jen málo kdy, za otce ho moc nepovažuju. Tehdy v osmičce jsem si ze všeho nejvíc přála být krásná myslela jsem si že mě pak lidé budou mít rádi... Když mi bylo jedenáct narodil se mi bratr(moje matka měla v té době vztah s o 10 let starším ženatým mužem) a matka se odstěhovala od prarodičů do jednopokojového sociálního bytu na druhém konci města po čase jsem se na nějakou dobu přistěhovala k ní ale dlouho jsem tam nevydžela a šla jsem zpět k babičce, matka mi to velmi vyčítá po porodu trpěla nějakou psychickou nemocí a ani bratrův otec jí příliš nepomáhal. Já jsem v jedenácti letech na bratra žárlila a jeh otce nenáviděla. Snažil se mně vychovávat a to jsem nesnesla... Po základní škole jsem šla na gymnázium nevěděla jsem co jiného bych dělala, neměla jsem představu o tom čím chci být. Chtěla jsem jenom utéct od toho všeho co nejdál, přihlásila jsem se do školy 100 kilometrů od domova s tím, že budu bydlet na internátu. Bylo mi to jedno, začínala jsem být apatická. Na střední mi to moc nešlo už od začátku, jako by se něco změnilo najednou jsem nevěděla proč tam vlastně chodím začalo mi být jedno že mám špatné známky. Půl roku jsem tam byla sama, potom jsem se začala přátelit s jednou svojí spolužačkou Hankou, měla doma nějaké potíže a tak se stěhovala na intrernát. Bydlely jsme spolu na pokoji a staly se z nás nejlepší kamarádky, zažila si také svoje, svou matku přímo nenáviděla a v dětství jí zneužíval rodinný přítel. Začala jsem kouřit cigarety, pít, malovat se a experimentovat s marmarihuanou...chodily jsme za školu... tedy dělat věci které jsem dřív tak odsuzovala. Moje zásady se rozplynuly jako pára nad hrncem... najednou jsem nevěděla proč by vlastně něco z toho mělo být špatné, neměla jsem už autoritu v nikom a v ničem. Dostávala jsem se často do konfliktu s dědou a babička to nevydžela a poslala mě k matce chtěla mít doma klid. Ve škole to začalo být ještě horší... matka na mně měla vztek a já na ní. Hanka si našla přítele nejdříve to byl jenom náš společný kamarád a já si myslela, že je fajn pak začali trávit veškerý svůj čas jen spolu a já zůstala sama protože jsem veškerý čas trávila jen s Hankou a jiné přátele jsem zanedbávala, nebo je znala jen povrchně. Taky moje první opravdová známost kterou jsem v té době měla skončila rychle a katastrofálně. Rozhodla jsem se přestoupit na jinou školu blízko domova a vrátit se k matce. Musela jsem se jí omluvit a slíbit že už se budu snažit, aby mě nechala dál studovat... musela jsem jí prosit o druhou šanci. V nové škole mě spolužáci nevzali... některé holky které zaměňovaly můj nedostatek sebevědomí za nafoukanost mě dokonce napadaly a trápily, chodila jsem za školu čím dál tím víc a známky se stále zhoršovaly, ani s matkou jsem si nerozuměla a náš vztah se také zhoršoval nedávala mi už žádné kapesné a já nedokázala přestat kouřit, takže jsem musela žebrat cigarety od ostatních našla jsem si pár nových přátel a krátce chodila s jedním spolužákem... věci se stále zhošovaly... Matka si našla nového přítele o 9 let mladšího než ona nejdříve jsem měla radost, že je trochu šťastná matka se neustále ujišťovala jestli mi nevadí ptala se mě jestli by u nás mohl přítel přespat... ale pak u nás začal být skoro pořád a všelijak se nám míchat do života... neměla jsem už žádné soukromí 4 lidi v bytě který má jednu místnost a koupelnu. Začlo mi to dost vadit snažila jsem se to matce vysvětlit... V té době jsem propadla ve škole a nastalo další doprošování se abych mohla opakovat. V nové třídě mě přijali dobře, ale známky se nezlepšily a moje záškoláctví také ne. Všechno bylo jako ve snu nic mě nemohlo dost rozrušit... Pořád jsem sama sobě slibovala jak už od zítřka se začnu snažit, přestanu kouřit, půjdu za svým snem stát se novinářkou... Otec se v té době začal snažit našel si trvalou práci a posílal matce peníze, zalhala jsem matce že už nekouřím a ona mi nějaké dávala... Asi před 4. měsíci se můj vztah s matkou absolutně zničil... do té doby pokud jsme se zrovna nehádaly, to bylo docela fajn povídaly jsme si sice nekdy o ničem vážněm a často sme jent blbly... potom už to byla jen tichá domácnost... zjistila že často nechodím do školy, stěžovala jsem si na častou přítomnost jejího přítele a ona mi řekla že jí můj názor nebo to co si přeju vůbec nezajímá, snažila jsem se jí vysvětlit, svojí depresi, že nevím co vlastně chci, že nevidím v životě žadný smysl nepochopila mě... Bylo to peklo jakmile přišla domů začala křičet, došlo to tak daleko, že jakmile sem slyšela klapnout dveře trhla sem sebou a udělalo se mi zle... chtěla po mně abych se chovala jako dospělý člověk, ale ona se ke mně jako k dospělé chovat nedokázala, pořád mi nařizovala nějaké domácí práce (jako malá jsem byla dost rozmazlovaná alespoň v tomhle směru takže jsem nemusela nic dělat o to se postarala babička) vždy jsem to udělala i když mi to někdy trvalo, což znamenalo další křik... matka začala často chodit ke kadeřnici, na manikůru, pedikůru, masáže, solárko, sauny, hodiny angličtiny a já neměla co na sebe... už to tak dál nešlo a tak jsem se znovu nastěhovala k babičce, s matkou se nevídám a ani nechci, od jisté chvíle už jí ani nezdravím (viděla mně na procházce s přítelem mé sestřenice a okamžitě jí volala ať si na mně dává pozor jako bych byla nějaká *****, já která si v životě nezačala se zadaným klukem) bydlím teď u babičky a otec mi posílá nějaké peníze takže mám na jídlo a školu, matka mi nic nedává, ani ych od ní nic nechtěla ale není to fér vůči otci ktreý se kvůli mně dře daleko od domova... se školou je to teď špatné stejně jako se mnou, chci tam chodit chci zmněnit svůj život (před měsícem jsem přestala po čtyřech letech kouřit) ale často ráno prostě nedokážu vstát, jsem unavená a nešťastná, nedokážu se na nic soustředit, nic mně nebaví jsem apatická, mám deprese... často se jen tak bez příčiny rozbrečím... dnes jsem se najednou jen tak z ničeho nic úplně sesypala. Nedokážu ani navázat trvalý vztah, vždy jsou to jen chvilkové románky, kvúli kterým se pak dlouho trápím. Ironie je, že ze mně vyrostla krásná holka(alespoň mi to říkají a kluci se o mně dost zajímají) dřív sem se asi ale měla líp. Vždycky jsem věřila, že všechno zvládnu, když se budu snažit, že musím jenom překonat svojí lenost, že všechno je jenom moje chyba a musím se změnit... Viděla jsem za život hodně věcí, hodně tragických příběhů, hodně lidí co skončili na drogách nebo jinak v životě ztroskotali, myslím, už mě jen tak něco nepřekvapí o iluze už jsem přišla dávno... byla jsem si jistá že se se vším vyrovnám sama, ale myslím, že potřebuju pomoc, nemám ale peníze abych platila za sezení s psychologem... vždycky jsem o sobě chtěla rozhodovat sama, ale teď potebuju aby mi někdo řekl co mám dělat, nemám sílu abych dala svůj život do pořádku

Odpověď: (24. 4. 2010, 12.21)

Milá Evo,
z psaní je vidět, že jsi vnímává holka, nyní potřebuješ kus soukromí, klidu... Uspořádat podmínky ... to by bylo vhodné probrat s někým spíše osobně .... Ne všichni psychologové pracují za přímou úhradu, pravděpodobně by jsi si mohla domluvit studentskou cenu (nějakou kačku z brigády by jsi na "sebe" věnovat mohla?) Pokud jsi z okolí, můžeš mne kontaktvat. http://www.obcanskeporadny.cz/… - tady by tě mohli také nasměrovat, kam se obrátit ... nedej se ;),
Držím place

Lucie píše: (19. 4. 2010, 12.50)

Dobrý den, je mi 20 let. V dětství se mi stala dosti nepříjemná věc, která mě velice ovlivnila. Lidé, které jsem brala jako své přátele, mne zradili a otočili se ke mě zády. Od malička jsem bývala oblíbené dítě, veselé a šťastné. Pak se najednou vše změnilo. Začalo to v 6. třídě a trvalo to téměř do ukončení povinné školní docházky. Stalo se to ze dne na den, pořád nechápu proč. Po celé následující tři roky jsem byla obětí slovní šikany. Postupně mne začala nenávidět celá třída, a nebyl nikdo, kdo by se mne zastal. Byla jsem najednou úplně sama. Chodila jsem domů s pláčem, neměla jsem nikoho. Začalo mne to ovlivňovat i po zdravotní stránce, takže jsem hodně zameškávala. Došlo to tak daleko, že se objevily i existeční problémy. Navíc to doma také zrovna moc neklapalo. Přišlo mi, že to snad nikdo nechce vidět a řešit. Od té doby jsem velice zdrženlivá, málo komunikativní a mám nedůvěru k lidem, zvláště k těm, které znám krátce. Doposud jsem si s nikým nebyla tak blízko, abych s ním chtěla trávit svůj veškerý volný čas. Vše si uvědomuji, snažím se s tím něco dělat, ale bohužel mi připadá, že se čím dál tím více uzavírám do sebe. Snažím se co nejvíc chodit do společnosti, udržet komunikaci se současnými přáteli, ale pořád mne to nutí si od nich držet určitý odstup. Mám strach o svoji budoucnost, zda to později nepřijde na obtíž. Ale hlavně mám strach, že je již pozdě to změnit.

Odpověď: (24. 4. 2010, 11.43)

Milá Lucie,
v žádném případě není pozdě... Doporučuji naučit se pracovat s vnitřními traumaty, to sama pravděpodobně nezvládnete, proto doporučuji vyhledat psychoterapeuta... vhodné mohou být léčebné meditace, i meditace obecného charakteru mohou být nápomocny... (např. kniha Láska duše). Osobní podpora člověka je však nenahraditelná. (objednat se samozřejmě můžete...)
Držím palce
 

Jana píše: (19. 4. 2010, 11.58)

Dobrý den, můj manžel se vždy dobře staral o rodinu,vždy jsem se na něho mohla spolehnout.Ale na druhé straně je takový,že si svoje zájmy prosadí za každou cenu i třeba začne křičet nebo něco rozbije,když si něco zvlášť  nepřeji tak to udělá i za cenu,že lže. Už mu nevěřím a bojím se,že se to bude zhoršovat, je to náročné na  mou psychiku,cítím, že pokud se nezlepší začnu mít z toho zdravotní problémy.Je nějaký způsob jak na něho působit, jak s ním zacházet protože když si představím,že až budeme oba starší,tak já už dnes toto špatně snáším natož ve stáří.Děkuji předem za odpověď

Odpověď: (24. 4. 2010, 11.36)

Milá Jano,
zajímavá věta: "...pokud se nezlepší, začnu mít z toho zdravotní problémy"... to je odvážné spojovat svoje zdraví s chováním druhého člověka... (víte, jak dopadla Rusalka?). Další poradu písemně nepovažuji za vhodnou... doporučuji osobní spolupráci s psychoterapeutem... jste-li z okolí, můžete se samozřejmě obrátit.

Gábi píše: (19. 4. 2010, 8.46)

Dobrý den, nevím zda odpovídáte i na partnerské problemy,ale budu ráda.. Rok mám přítele s kterým bydlím 5měsíců, a taky spolu pracujeme(gastronomie) takze většinu týdne trávíme vedle sebe a spíš v práci než doma. Ani jeden odejít nechceme, je dobře placená, ale pořád se jen hádáme. Přítel viní pouze mě, že jsem histerka... Vzniká to ze zcela prkotin, většinou že není vše tak jak chtěl..v práci chce abych mu hodně pomohála,já pomužu, ale až budu mít své a to nemůže pochopit,doma taky nic nedělá. jediný s čím pomůže, tak udělá nákupy. Jinak prej to musim zvládnout sama, že jiný to taky dělaj a ještě maj děti.. Na mě je jako pes a na jiný je jako milius. Zrovna včera se stala taková hloupá věc. Zapnul tiskárnu a ona tiskla papíry protože byla vypnuta v provozu(moje práce) začal se rozčilovat.. tak jsem mu řekla že za pul roku nejni schopný je pořádně zprovoznit a vysvětlit mi jak tisknout. A on mi odpověděl že jsem lempl, to se mě dotklo tak jsem mu řekla že se chová jako frajer a že za to se omluví.. prej ne za to že jsem mu řekla frajere. vždy když dojde k takové potyčce tak nmeluví a když přijdu se usmířít(vždy jen já) a omluvit tak mě odstrkuje i silou, ať ho nechám a vypadnu.. a pak i týden třeba spí v obýváku na gauči a nejraději by schválně i žehlil a pral ale jen své věci.. Já nejsem ničí služka a otrok taky.. nejni to každý den, to už bych odešla.. Má mě rád to jo, ale jen když je všo v klidu. Za celý rok mi ani neřekl že mě rád má.. Prý to dává najevo jinak, ale že to potřebuji taky slyšet to ho nebere.. Když se snažim o komunikaci ať vyřešíme problémy, tak peskuje že mu rvu do hlavy jen klíny.. Mě připadá že mu je jedno jak mi ubližuj. Když ho nechám, tak to sice opláče ale víc ho nezajímá.. Já nevím kde má city, on snad žádný nemá. A já si nevím rady jak se v těch chvílích chovat.. nejtěží mám to že rodina bydlí na duhé straně republiky..a kamarádky sice mám ale mají rodiny a nemají čas na holku s trápením. Jsem už zoufalá a nevím kudy kam.. rozcházet se nechci, protože věřím že s pomocí bych to mohla zvládnout a on se změní.. Děkuji za pomoc Gábi 24 a přítelovi je 32

Odpověď: (24. 4. 2010, 11.32)

Milá Gábi,
tak přemýšlím, proč žijete s mužem, který Vám projevuje takovou neúctu... a nespolupráci... kolikrát se o tom budete potřebovat ještě přesvědčit? Znáte odpověďi? Napište mi je.
Držím palce.

Věra píše: (19. 4. 2010, 8.06)

Dobrý den,prosím poraďte,kde se obrátit na odbornou pomoc,nebo mi poraďte vy.Mám vnuka ,který má 17 roků,chodí do nové školy a má zřejmě nějaký syndrom,když se soustředí,třeba na televizi,začne různě protahovat krk a dělat nějaké grimasy o kterých podle mě neví.Spolužáci to asi zjistili při vyučování,když se soustředí a posmívají se mu.Dělá to v různých podobách zřejmě od malička,ale zatím s tím neměl u spolužáků problémy.Odmítá navštívit jakéhokoliv  lékaře,že není blázen.Narodil se v 8 měsíce,nevím,jestli to nemůže mít také souvislost.Poraďte alespoň jak mu pomoct,aby si toho byl vědom,jestli to vůbec jde.Když mu něco řekneme,je podrážděný.Škola nás stála 20 tisíc a teď z ní bude asi chtít odejít,ale to není řešení do budoucna.Děkuji moc za radu.

Odpověď: (24. 4. 2010, 11.27)

Milá Věro,
v 17letech se člověk stává již kormidelníkem vlastního života... můžete ho natočit na video... narození na 8.měsíci nemá vliv na tento projev... je možné, že se ho týká turetův syndrom, ale to skutečně nevím... Doporučila bych mu, aby zvážil, jak chce se svým životem naložit, co řeší odchodem ze školy... Rodiče s ním mohou společně navštívit rodinného trerapeuta právě kvůli tomuto tématu... Přeji vše dobré
R.š.

Kamča píše: (13. 4. 2010, 8.06)

Dobrý den,jsem kadeřnice a kdysi se mi stala v práci taková nepříjemná věc.Byla jsem tam sama a měla jsem potyčku s rómským zákazníkem.Od té doby jsem měla veliké návaly úzkosti,když jsem šla do práce a měla jsem strach pracovat,protože se mi nárázově tak roztřásly ruce,že jsem nemohla ani stříhnout.Pak už to byl strach,že se mi to opět vrátí a neustálé myšlenky na to mě děsily.Po nějaké době jsem změnila místo a 2 roky jsem měla klid.Byla jsem v úplném psychickém klidu a spíše naopak jsem zjískavala novou a novou klientelu.Až do teď,kdy mi přišel zákazník,který se tvářil velice prísně a třes byl zpět.Od té doby nespím,bojím se jít do práce,že se mi to bude vracet.Někdy to překonám,někdy ne.Je mi trapně před kolegyní,ale vždycky se vymluvím,zě mě něco bolí,tak se třesu.Je to asi vážnějsí věc,tak by to asi chtělo osobní konzultaci.Jsem z Ostravy.Prosím pokuste se mi nějak poradit.Občas si vemu neurol.Víkendy jsou úplně pohodové.Mám hodného přítele a ten mi hrozně pomáhá.Ale chce to asi lékaře.Moc děkuji za odpověď.

Odpověď: (18. 4. 2010, 22.58)

Milá Kamčo,
ano, doporučovala bych oasobní spoluprci - vhodnáby byla abreakce, kterým je třeba provést ke klidu, smíření... + aktivace bezpečí...
http://www.doceo.cz/ - to by mohlo být ve vašem  dojezdu...
Držím palce - vím, že zvládnete vyhledat vhodou pomc

Lil píše: (12. 4. 2010, 22.21)

Dobrý den, je mi 20 let. Jsem spokojená studentka s dobrými výsledky, mám partnera, který mi je oporou, má mně rád a stále mi dokazuje jak moc mně má rád. Ale já stále pláči, trpím sebepodceňováním, nejsem dost hezká a žárlím na každou holku protože ona je určitě hezčí, žárlím protože vím že muj přítel hezký je a já ne. Na fotkách ani v zrcadle se sobě nelíbím, přitom vážím při 170 cm jen 56 kg. Neměla bych být tlustá ale připadám si tak. Kromně učení v kterém mi to jde, nemám moc přátel protože jsem jako malá byla stále nemocná. Jsem pořád sama a tak co jiného než se učit. Pokud máme jit na nějakou zábavu /ač sse bavím ráda/ raději tam necchci z duvodu, že tam budu sama, popř že muj přitel bude jako vždy předmětem pozornosti a já budu jak kul v plotě. Přitom podle ostatních i jeho se jen baví. Proč já se nedokážu bavit, pokud mám mluvit před veřejností nebo jen číst sloh před třídou z lavice okamžitě zrudnu. Doma mi je smutno , proto celé dny nic nejím a jenom cvičím na kole. Prosím. Jak si mám získat zpět svoji sebedůvěru? Před operací (která mně potkala kvuli nehodě v autě, si ted už vubecc nevěřím) Před tím jsem si připadala, že mně přítel rád všem ukazuje a že každá holka je stejně hezká ale já jsem možná i hezčí a vasltně jsem se ani na to jak vypadají nekoukala. Neřešila jsem to. Jediné proč nemám sebedůvěru v sebe  sama přisuzuji tabletam které mi tuk z těla ukládají stále do tváří a já v zrcadle vidím jinaou osobu než na kterou jsem byla zvyklá. Nic jiného mně nenapdaá. Potřebuji si nějak věřit ale jak? Děkuji mockrát za odpověď Lil

Odpověď: (18. 4. 2010, 23.05)

Milá Lil,
taky bych doporučovala spolupráci s psychoterapeutem. Asi se sešlo několik věcí, které osabují tvojí psychiku. Doporučuji získat pozitivní vztah k sobě samé... mít se ráda, takovou, jaká jsi... sama se sebou prožít "jsem v pořádku, taková, jaká jsem... jsem zářivá bytost... mám vás ráda..." a jít trénovat třeba na intuitivní  tanec... jít trénova psychosociální dovednosti... Inspirovat může  kniha Miluj svůj život...
Držím palce a prožívej, vytvářej a uvědomuj si pozitivní zkušenosti. :)

rado píše: (12. 4. 2010, 21.17)

zdravim mam nejaky pocit ze mi neco porad je us je to dost silene nevite co by to mohlo bit.zatim dekuji

Odpověď: (18. 4. 2010, 22.54)

milý rado,
moc tvému dotazu nerozumím. Když máš pocit, že ti něco je, asi ti něco je. Když má někdo pocit, že je nemocný a ve skutečnosti mu nic není, pak se říká, že je hypochondr. Může to být způsobeno pržitím dřívější nemoci, zvýšeným srachem... bylo by dobré, aby sis došel někam o tom popovídat. Vyhledej podle svého bydliště: http://www.obcanskeporadny.cz/ - tam tě třeba nasměrují, kam se obrátit.

Rimi píše: (12. 4. 2010, 21.04)

Dobrý den, už dlouho hledám odbornou pomoc. Už od mala mě provádí pocit, že sem se nikdy neměla narodit, že svým příchodem sem ublížila mnoha lidem a ubližuji dál. Měla sem 3 kluky ti mě podvedli, ale mám pocit že sem jim ublížila já. Teď mám přítele, který má mnoho kamarádek, ale věřím že on by mi nikdy neublížil. Teď když mu chce jedna z jeho kamarádek(je to i moje kamarádka) něco důležitého říct o čem nesmím vědět(a prý že jemu to ublíží) cítím se jako ve vězení. Je mi stále zle bolí mě hlava klepu se a je mi na zvracení. Nevím co se děje a mám strach. Tento pocit mám vždy, když nevím; co se děje. Dříve sem se kvůli těmto pocitům i sebepoškozovala. Je to normální? Dalo by se s tím něco dělat? Děkuji předem za odpověď.

Odpověď: (18. 4. 2010, 22.46)

Milá Rimi,
bylo by dobré naprosto vědomě změnit svůj vztah k životu. Pokud cítíš, že myšlenka: je zcela vpořádku, že jsem se narodila; mám ráda svůj život; konám vše dobré, co je v souladu s láskou ke mně samé a ke světu kolem - pak by bylo dobré jednotlivé bloky naléz a rozpustit. Doporučuji spolupráci s psychoterapeutem, psycholéčitelem... Pokud budete chtít, můžete mne kontaktovat pro aktivní spolupráci. Držím palce na cestě za poznáním...

Zbyněk píše: (12. 4. 2010, 20.19)

> Dobrý den,chtěl bych poradit.Již delší dobu jsem měl problé se
> svojí životní partnerkou.Jezdíval jsem za ní o víkendu a po
> jednom takovém víkendu jsem se rozhodl,no rozhodl-napučel jsem se
> a odešel od ní v průběhu týdne jsem si přišel pro oblečení a
> dělal tvrdého chlapy,že to zvládnu,ale po měsíci,jsem zjistil,že
> mi strašně chybí a snažím se k ní vrátit.Odmítá mně s tím,že jí
> ted líp,ale nemůžu se s tím vyrovnat a chci udělat vše abych jí
> získal zpět.Je mi 38 let a přítelkyni 41 let.Píšu jí denně na
> Skypu,ale její odpovědi jsou negativní.Strašně se trápím...Nosím
> jí květiny,slíbil jsem jí finanční podporu,vyznávám jí lásku.Moc
> si přeji,aby mně vzala k sobě zpět.Prosím o radu,jak udělat vše
> proto,aby jsem se jí nesprotivěl a vzala mně zpět.Jného muže
> nemá.Byli jsme spolu 4 roky a už se nám podobná situace stala,ale
> vzala mně zpět-ted to trvá 2 měsíce a mám strach aby mně
> odpustila.Prosím o radu,jak se zachovat,aby mně odpustila-děkuji
> Zbyněk.

Odpověď: (18. 4. 2010, 20.16)

Milý Zbyňku,
nevím, co je příčinou toho, že se expřítelkyně cítí bez Vás lépe.  Také není dobré si zahrávat s vytvářením konců. Hledat mírové řešení bývá lepší dříve než vypukne bitva. Principiálně není dobré tlačit. Doporučuji tedy, poděkovat ji za to hezké a přát ji, aby se měla dobře s Vámi nebo i bez Vás. To přeci člověku, kterého máme rádi přejeme, že? Možná by pro Vás bylo zajímavé objevit, jak jste se na problému spolupodílel..., co je Vaše zodpovědnost, co její.  Možná ji za nějaký měsíc můžete "pozvat na kafe...". Doporučuji přestat se trápit a odpustit sobě i ji. Prostě jste danou situaci v dané chvíli jinak neuměli vyřešit.

Ivet píše: (12. 4. 2010, 16.42)

Dobrý den.Je mi 17 a již zhruba půl roku mám tento problém.Již od dětství jsem byla často nemocná.Před pár roky jsem prodělala zápal plic,mononukleozu a loni operaci slepého střeva.K tomu všemu jsem byla vždy několikrát ročně ještě nemocná.Omezovalo mě to,ve škole jsem hodně zameškala a bylo mu smutno z toho,že mi neustále něco je.Před půlrokem mě začla pálit žáha a žádně přípravky nezabírali.Doktoři mě nemohli nic zjistit a já jsem z toho všeho začla být vystresovaná.K tomu se přidal problémy se spaním.Často jsem nespala celou noc a byla jsem z toho vystresovaná.Na silvestra jsem měli jet na chatu a tak jsme se začla bát,že budu zas nemocná a nikam nepojedu.Od této doby jsem se začla výrazně pozorovat.Jakmile jsem zakašlala,hned jsem byla vyděšená,že mám kašel,budu nemocná a nikam nepojedu.Hledala jsem ihned přípravky na tlumení kašle.Na konci ledna mě sklátila opět nemoc a to mě nejspíš úplně dorazilo.Nejenže jsem měla opět problémy se spaním a byla jsem z toho vystresovaná,ale začly mě mrznout celé nohy.Když jsem přišla domů totálně vymrzlá,hned jsem začla hystrečit,jestli nebudu nemocná a začla jsem počítat,kdy budu mít první příznaky další nemoci.Pod rifle jsem začla nosit siloky,ale nohy mi neustále mrznou,je to k nevydržení.Doktorka mi z krve nic nezjistila a dál se o mě nezajímala.Začla jsem se bát chodit vůbec ven,protože jsem se bála,že vymrznu a budu zas nemocná.Delší pobyt na venku prostě nepřichází v úvahu.Když už musím být chvilku navenku,nakulím se pořádně a pořád se kontroluju,jestli mi není zima.Nejradši jsem doma,kde je teplo,ale i doma mám občas hrůzu z toho,že budu zas nemocná.Už nemůžu myslet na nic jinýho než na to,proč mě pořád mrznou nohy,i doba často,zda mě není zima na ruce,jestli nebudu nemocná.Třeba už 3 měsíce předem myslim na to,zda až pojedem někam na dovolenou,jestli nebudu zrovna nemocná a jestli tam nenastydnu.Večer lehám do postele s hrůzou,že nebudu zas moc spát.Mám neustále hrůzu a ta mě naplno pohltila,už nedokážu opravdu myslet na nic jiného.Kolikrát jsem přemýšlela,že spáchám sebevraždu,ale nikdy jsem k tomu nesebrala tolik odvahy.Život pro mě ztratil smysl,ztratila jsem kupu přátel a nedokážu se z ničeho vůbec radovat.Kolikrát usínám a přeju si,abych se už nikdy neprobudila.Už si opravdu nevím rady...
Také jsem zapomněla napsat,že se u mě nedávno zjistilo,že trpím nejvážnější formou vaginismu,což mě k mému psychickému stavu vůbec nepřidává..

Odpověď: (15. 4. 2010, 21.00)

Milá Iveto,
mylsím, že by bylo dobré zajímat se o lidské zdraví např. z pohledu čínské medicíny, ajurvédy, čaker ... energoinformací ... když cokoliv nefunguje, znamená to, že něco nevíme. Krom toho, že by jsi se dozvěděla nové souvislosti, mohla bys sama se sebou pracovat, pracovat na svém zdraví a tím omezit pocit, že zdraví je něco, co nemáš vůbec pod kontrolou. Vaginismus je blok, na kterém bys mohla pracovat z pohledu psychosomatiky - asi by bylo vhodné vyhledat někoho, s kým se za tímto  poznáním začneš vydávat...aby tě nasměroval ... můžeš začít i od literatury... Taky by bylo dobré naučit se relaxacemi, meditacemi rozpouštět stres, napětí... - jsi-li z okolí, můžeš se stavit...

Péťa píše: (12. 4. 2010, 11.38)

Dobrý den, paní poradkyně, pane poradce,

potřeboval bych se s Vámi poradit.
Bydlím s přítelkyní a její 9tiletou dcerkou. Byt je od přítelkyně, já jsem se k nim přistěhoval a bydlím tam s nimi cca 9 měsíců. Nejsem prvním partnerem po rozchodu mé partnerky s otcem dcery.

Prožíváme teď těžší období. Dcerka mé přítelkyně nám dělá starosti.....má období vzdoru. Už když jsem s k nim přistěhoval, žárlila na mě, ale to jsme chápali, že byla na maminku zvyklá mít ji jen pro sebe. Věděli jsme, že to chce čas zvyknout si na sebe a sblížit se. Zjistili jsme ale postupně, že dcerka nedokáže vystát "chlapa vedle maminky“, když jsme se s partnerkou k sobě přiblížili nebo si dali pusu, chtěla hned od maminky taky pusu. Dcerka pusu vždycky od maminky dostala. Dcerka nás ale začala „hlídat“, ale maminka ji vysvětlila, že jí má pořád stejně ráda a že s ní bude pořád mazlit.

Mysleli jsme, že to přejde, ale nepřešlo. Žárlení nepřešlo, ba naopak. Začala ještě víc žárlit a dávat nám to svým vzdorovitým chováním najevo. Dcerka má pocit, že jí maminku kradu, beru. Cítí se odstrčená, nemilovaná. Je neposlušná, vzdorovitá, náladová, trucovitá, někdy až vzteklá. Vůbec se s ní nedá o ničem mluvit, odpovídá stereotypně "Nevím", "Nechci", "Nebudu", "No a co, mě to nevadí", "Mě to je jedno" atd. Hned se urazí, o všem se vyjadřuje negativně, nic ji nebaví, u žádné činnosti nevydrží dlouho.....

Maminku poslechne, když ona chce, mě jako "kamaráda" neposlechne vůbec, má mě "na háku", řekne mi, vždyť nejsem její táta, chová se ke mně jak k vrstevníkovi a mluví se mnou jak s „puberťákem“...... nemá k nám respekt ani úctu.

Když něco po ní chceme, odmlouvá, neposlechne, je arogantní. Když ji mamina okřikne, vybije si pak zlost na mě. Nevíme, proč se tak chová, o ničem nechce mluvit. Víme, že ji něco trápí.

Navíc otec dcerky jí „plete hlavu“, když ji říká, že to stejně mezi mnou a  partnerkou dlouho nevydrží, že matka jen střídá chlapy. Otec se před svou dcerou vyjadřuje o matce ne zrovna pochvalným způsobem a hovoří o ní negativně. Otec se dcery ptal, jak se k ní chovám a nabádal ji k tomu, aby si nenechala ode mě poroučet. Otec se se mnou setkat nechce, i když k tomu měl již příležitost.

Trvá to už delší dobu a situace se vyostřila natolik, že jsem musel odejít.
Máme se s partnerkou rádi, ale byť jsme se snažili situaci sami zvládnout, nastaly kvůli dcery mezi námi rozepře a neporozumění. Každý z nás to vnímáme ze své pozice a podle toho i tak jednáme. Partnerka z pozice matky a já z pozice „partnera-kamaráda“.
Partnerka k ní přistupuje mateřsky a snaží se s ní jednat hezky. Aby pořád jen dcerku nekárala a za něco ji nepeskovala, začala jí dovolovat víc věcí nebo prostě některé situace přehlížet. Chránila tím taky mě, aby si to na mě pak dcerka neodreagovala. To ovšem vedlo k uvolněné morálce a neposlušnosti.
Mě už ta ignorace také začala vadit, jak se dcerka ke mě i k partnerce chová a začal jsem reagovat podrážděně, stereotypně.

Myslím, že jako nástin situace by to mohlo stačit.

Můžete nám, prosím poradit, jak v takové situaci postupovat, jak se máme k dcerce chovat?
Věřím, že nám můžete pomoct.
Děkuji za Vaši pomoc a drahocenné rady.

Petr

Odpověď: (13. 4. 2010, 9.27)

Milý Petře,
Působí to, jako kdyby rozchod mezi rodiči nebyl zcela dokončen. Role otce není zanedbatelná v tomto mnohoúhelníku - a mnoho o ní nevím...
Vám se nedivím a pokud se situace nebude proměňovat do hrmonie, nemyslím si, že to v té domácnosti je pro Vás dobré. Partnerka může prohovořit s dcerou na téma, zda si přeje, aby ona (žena) byla nešťastná..., což by byla, kdybyste odešel - a to se může stát, když se bude chovat takto zle.
Nemysleme si, že děti  nevědí, co dělají, ony to často vědí velmi dobře. Myslím, že byste měli skutečně vyhledat psychoterapeuta, nejprve vy dva, pak jistě i s dcerou (nebo i v začátku všichni) (a kdyby si přidal otec, taky by to prospělo...)
Držím palce...

fialka píše: (12. 4. 2010, 9.40)

Před rokem jsem přišla na nevěru svého muže,on tehdy slíbil ji ukončit,dokonce mi zařídil setkání se svou milenkou a ona slíbila,že to ukončí,ale on ji po nějakém čase začal nahánět sms-kama,čekat na ni na různých místech,až zase podlehla,já jsem to poznala a poslala ho na garsonku.On to zase ukončil,když ji psal tekly mu slzy,ale po 2 měsících,když si našla přítele,ji zase začal uhánět.Tak jsem ho poslala za ní,byl tam dva týdny a zase začal uhánět mě.Tak jsem mu řekla ,že je konec a on se tři měsíce choval skvěle až jsem si začala myslet,že by se to dalo vrátit,ale najednou ji měl zas plnou hlavu a začal ji zase uhánět.Já už to jenom pozoruji a snažím se být mimo,abych do toho nezatahovala děti.Za dva týdny,ale zase začal posílat sms-ky ,že mě miluje,že to byl omyl.Jinak byl dobrý manžel,žili jsme spolu 15 let,máme dvě děti,ve všem jsme si rozuměli - v sexu, koníčkách.Ale zjistila jsem ,že i předtím měl milenku,kterou také takhle střídavě naháněl.Do poradny ho nedostanu,pořád za mnou chodí a píše a já nevím co mám dělat.Mám ho ráda,dokázaly bych mu odpustit,ale bojím se,že je to patologické,nebo nějaká psychická nemoc tak si držím odstup.Ale je to otec mých dětí,nemůžu mu nebrát telefony a sms-ky a protože ho mám ještě opravdu ráda,tak nevím co mám dělat.Do poradny mně objednají až za dva týdny a do té doby se zblázním .Děkuji Fialka

Odpověď: (13. 4. 2010, 9.17)

Milá Fialko,
myslím, že už jsme si psaly, že :). Je znát, že jste už ušla kus cesty a nemyslím si, že se zblázníte... jste šikulka. Řekněte, že jestli si přeje obnovu vztahu, tak at s Vámi jde k psychoterapeutovi, že vy sama si s tím nevíte rady... Co dělat? Situaci pozorovat - být pozorovatelem a spíše se bavit než hroutit - jak někdo moudrý řekl: Rozdíl mezi tragedií a komedií? V komedii lidi přežijí - a to u Vás přežiji, že :)?

Rinka píše: (12. 4. 2010, 8.39)

Dobrý den, potřebuji radu! Dostala jsem se do hrozného stresu! Nejím, nespím, pořád mi je na zvracení, v hlavě mi to šrotuje a nedokážu se na nic soustředit! Po pěti letech mi přítel oznámil, že už ke mě nic necítí a že bychom si měli dát pauzu! Náš vztah byl doposud vpořádku, občasné hádky kvůli práci, ale nic závažného! Jelikož nemohu mít děti přirozenou cestou podstoupili jsme 2xumělé oplodnění bohužel bezúspěchu :-( Jelikož jsme si spolu pořídili domeček a celý ho dali dohromady, věřila jsem, že je vše na dobré cestě! Teď nemám kam jít a ani nevím jestli někam mám jít! Všichni mi říkají, že nemám odcházet, protože je domeček nás obou a on nemá právo mě vyhodit! Ale je to hrozné, lže mi do očí, dokonce si během týdne co se rozešel se mnou našel jinou a s tou již měl i sex! Když odjíždí za ní (a to vím a poznám) tak mi mezi dveřma řekne, že mu mám věřit, že nikdo jiný v tom není!Mám černé myšlenky a nejraději bych nebyla, nejspíš opravdu stojím za nic! Vím, že bych tím asi pár lidí zarmoutila, ale já bych měla alespoň klid! Ne jen ten stres, kam jde,co tam dělá, kdy se vrátí! Jsem zrala na Psychologa? Můj věk 32 on také 32.Předem moc děkuji za jakoukoliv radu!

Odpověď: (13. 4. 2010, 9.06)

Milá Rinko,
myslím, že skutečně potřebuješ spolupráci s jiným člověkem. Do krizí se dostáváme proto, abychom se naučili něco nového o sobě, o životě... Důležité je nevzdat se... Vím, že je to velmi náročná situace, ale zhroucením ubližujete sobě a nic to neřeší... Je potřeba začít rovnat myšlenky, zlepšit vztah k sobě. Tu deku, mlhu, která na Vás padla, je třeba odložit a podívat se ven... Věnovat pozornost sobě...  Pokud budete chtít, ráda Vám s tím pomohu...

Zuzka píše: (6. 4. 2010, 12.57)

Dobrý den,mám takový problém a to ten,že v noci,před usnutím strnu a cítím,že někdo vedle mě stojí,včera jsem slyšela dětský smích a měla jsem hrozný strach...začínám si myslet,že jsem cvok..před dvěma lety jsem prodělala mimoděložní těhotenství,měla jsem krvácení do břicha a málem jsem umřela...od té doby,když mě cokoliv zabolí,mám strach,že se mi něco stane...

Odpověď: (8. 4. 2010, 18.17)

Milá Zuzko,
zrovna nedávno jsem s klientkou řešila podobný problém. Pracovaly jsme na rozpuštění emocionálních záznamů z minulosti, na správném ukotvení a rozpuštění přízraku. Bylo třeba cca 9 setkání (počet setkání je individuální). Pokud byste ráda absolvovala totéž, můžete mne kontaktovat.

Kikina píše: (6. 4. 2010, 10.44)

Dobrý den je mi 13 a mam takový problem byla jsem v laznich a tam jsem se skamaradila  s jednou holkou.bylo to v pohode dokud se nezacala bavit s jinejma holkama.hrozne sem trpela asi sem zarlila nebo co pak me zacali obvinovat z toho ze jsem kradla ale pritom to nebyla pravda.hrozne sem se trapila.kdyz jsem prijela nak sem se z toho spamatovala ale asi to ve me nechalo vzpominky.tuhle jsem jela se dvema kamaradkama na tabor.vedela jsem ze se neco stane a taky ze jo prvni dva dny to bylo v pohode ale potom se mi zdalo ze se bavej vic s polu a ze ja sem tam nak sama proste sem asi zase zarlila.ale pritom sem se jedny zni ptala s kym kamaradi vic a onma rekla ze se mnou ale tohle mi stejne vubec nepomohlo.proste sem to zase protrpela do konce. obcas se i bojim jestli me nepomlouvaj.chodim s nima do skoly a nwm jak se z toho dostat aby se mi tohle uz nikdy nestalo.dekuji za odpoved

Odpověď: (6. 4. 2010, 12.18)

Milá Kiki,
je potřeba druhým přát, aby se měli dobře, aby měli hezké vztahy i s jinými lidmi, do srdce každého člověka se vejde více lidí.... Nemůžeš chtít, aby jsi byla pro druhé jen ty.... Taky by ti tolik nemělo záležet na tom, co si druzí myslí. Ty se chovej podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a druzí? Ti toho občas namluví... to nezměníme... Přeji vše fajn...

lubinka píše: (6. 4. 2010, 10.30)

ahoj, myslim,že je pre mňa v sučastnosti velmi dôležité sa s niekym poradiť,bola som 27 rokov vydata,milovala som môjho manžela ale on pil aj dvakrat sa liečil-ispešne nepil 7.rokov.Hral ale v kasine ,v herni zacal brat drogy narobil dlhy,potom mna aj moje skoro dospele tri deti opustil.Dva roky sme žili každy inde iked sme si volali občas.Mne najml.syn našiel priateľa s ktorým už žijem v spolopčnej domacnosti,Je to supr clovek ktorý ma MILUJE a važi si ma.Teraz je rok a pol čo môj manžel zomrel,bol streleny do hlavy a hodeny do tunela.Mal velke dlhy a nie prave naj kamaratov.Ja sa s tým vobec neviem vyrovnať,strašne žialim iked by som mohla byť šťastna niesom.Je mi to všetko tak veľmi luto,liečim sa aj u psychiatra ale liečba mi nepomáha.Som v koncoch prestala som robiť.nemam peniaze a nevem ako dalej.NAJSTARšIEHO SYNA TERAZ ZAVRELI,Ma tiež hrozne dlhy a bral aj drogy.Som uveznena v minulosti a často rozmyšlam o smrti.Ale ja si ani to nemožem dovolit,mam predsa ešte dve super deti,aj moj nakstarši syn je výborny clovek iked sklzol ale viem že moje deti ma maju velmi radi a mam aj moju lasenku-je to ozaj užasný muž,Iba nemam silu začat dvihnut sa  a ŽIŤ..poraďte mi prosim...

Odpověď: (6. 4. 2010, 12.11)

Milá Lubinko,
sežente si knihy: "Miluj svůj život", "Sebeléčení světlem", "Osobní síla", "Láska duše". Vím, že neustále v sobě hledat sílu k tomu, jít dál, je obrovská práce, ale bohužel o jiné cestě nevím. Dělejte to pro sebe s láskou, protože to za vás nikdo jiný udělat nemůže. Moc držím palečky...

Lea píše: (6. 4. 2010, 9.59)

Dobrý den,
ráda bych poprosila o radu:
Jsem vdaná 17 let a s manželem máme bezproblémý vztah. Máme dvě dcery, starší je z mého prvního manželství.Dceři je 19 let, s otcem si dobře rozumí a uznává jej jako otce. Proto mě velmi překvapila následující situace a abych pravdu řekla nevím co si o ní mám myslet.
Manžel dělal dceři v notebooku nějaké opravy a prostě objevil (podotýkám, že nehledal) nahé fotky dcery z dovolené u moře, kde byla s přítelem. Žádal dceru, aby si je mohl dát do svého počítače, ta nechtěla, manžel si je nakonec přes flash disk stáhl a dceři za tohle nabídl 500,-Kč.
Dcera si peníze nevzala, naléhala na otce ať fotky vymaže, udělal to před ní a opravdu vymazal i vysypal koš. Jenže ona z toho byla celá špatná a až když jsem na ni trochu přitlačila, tak mi řekla co se stalo. S manželem jsem o tom mluvila, jeho reakce byla, že jsou to pěkné fotky, proto si je chtěl nechat.
Manžel odjel hned ten den, co se to stalo na pracovní cestu na tři měsíce, neměla jsem moc času s ním o tom nějak podrobně mluvit.
Jsem z toho hodně špatná, nevím vůbec co dělat co si o celém jednání myslet, mám to brát jako reakci chlapa, který prostě viděl pěknou holku(ale je to přece jeho dcera), nebo jako jeho zkrat, já to prostě nechápu.
Myslím si, že to hodně narušilo i vztah mezi otcem a dcerou, který byl vždy bezvadný.
Prosím o Váš názor, moc děkuji.

Odpověď: (6. 4. 2010, 12.06)

Milá Leo,
doporučuji situaci nijak nehodnotit, nesoudit. Tím byste vše jen zhoršila. Máximálně můžete říci manželovi, jaké pocity a myšlenky to ve vás vyvolalo. Dcera je dospělá a i ji bych doporučila, aby otci sdělila, jak to cítila. Na stranu druhou doporučuji nedělat z toho "dramatiku".

Lucka píše: (6. 4. 2010, 6.37)

Dobrý den ,mám skoro 12-ti letého syna,jsou tomu asi 2měsíce ,kdy poprvé přišel v noci do naší ložnice a bál se. Tvrdil že nemůže usnout a že pořád něco slyší. Manžel ho tedy nechal spát u nás. O dé doby se to opakuje každou noc. S tím že jsme zkoušeli snad uplně všechno od mluvení k výprasku. Už opravdu nevíme co s ním. Shodou okolností se to odehrává od doby co s dcerka polekala u prarodičů (on toho ale svědkem nebyl). Převážela jsem jí od jedné babičky k druhé, doma byl tedy pouze děda, ale na něj je zvyklá již od mala. Děda jí hlídával vždy když jsem musela vycestovat. Dokonce tam vloni byla celý měsíc , kdy jsme museli oba s manželem být pracovně mimo domov. Dcerce bude za 3 neděle 5 let.Dcerce se rozbila panenka - upadla jí hlava a babička (z manželovi strany 70let)jí nebyla schopna opravit, zak jsem jí vzala s sebou a že jí opraví můj otec (50 let). Dcerku jsem vezla k prarodičům , ještě si vyžádala , že se musíme stavit pro babičku v práci- babička jí zamávala , že za půl hodiny dorazí , jelikož musí ještě dodělat zákusky, že jí potom nějakej přinese. Zamávala a odjela jsem s dcerkou za dědou. Jak jsme přijeli dcerka běžela i s pejskem hned nahoru za dědou. Já jsem odevzdala věci , předala rozbitou panenku a odjela. Za půl hodiny dcerka volala s pláčem ať si pro ní ihned dojedu, že tam nebude a chce domů, Důvod nesdělila. Jela jsem tedy - docela mne vyděsila. Otec byl úplně "mimo" nevěděl oco jde, proč najednou z ničeho nic se malá takhle chová. Čekala jsem jseště až se mamka vrátí z práce, doufala jsem že se to urovná hned. Ani po příchodu babičky se to nesrovnalo. Po týdnu kdy opravdu dcerka měla odpor jít k prarodičům jsem z ní dostala , že se bojí dědy , protože má velkou sílu. Děda jak opravoval tu panenku tak to dcerka viděla a prý se toho bojí. Od té doby jsem jí k prarodičům vezla jednou a dopadlo to tak , že mou matku pokousala. Mluvila jsem již i s lékařkou, ale ta si myslí, že to není pouze panenkou, ale i rozporem prarodičů mezi s sebou- že ta starší navedla dcerku , aby neměla druhou babičku ráda. Prosím tedy o radu jsou to již skoro 2 měsíce s nevíme co dělat . Za měsíc musíme s manželem opět na kongres na týden a nerada bych nechávála dcerku u babičky( od manžela) jelikož si velmi ráda večer napije a měla bych strach, nebyla bych v klidu).
 
Děkuji moc Lucka

Odpověď: (6. 4. 2010, 11.55)

Milá Lucko,
bylo by třeba podívat se na celou záležitost z psychoenergetického pohledu, což přesahuje možnosti on-line poradny. Pokud jste připraveni pracovat i tímto směrem, můžete mne kontaktovat. Držím place.